Průchod - VII. část: Další hosté

Rozhovor končí a v podvečer jsem konfrontována s výsledky neuronové duplikace, zprávami, dokumenty a hlášeními, obsáhlými přepisy paměti a vědomostí toho chudáka, který zemřel jen pár minut po skončení duplikace. Milióny a milióny gigabytů informací komprimovaných v našich datových souborech a tříděných nadlidskou rychlostí s pomocí umělé inteligence v superpočítačích, které naše zařízení obdrželo do laboratoří. Sleduji ty propojené počítačové moduly, jak společně všechno shromažďují a technici okolo akorát dohlíží, aby to fungovalo, ale jinak je to plně v rukou té umělé inteligence, která funguje velice dobře. Skoro žádné zvuky, jen občas pípnutí a mnoho blikání monitorů a kontrolek, některé zeleně, jiné červeně, ale všechny pracují, abych měla k dispozici rozsáhlé reporty ke čtení a studiu, než to přednesu v Konstantinopoli.

Zároveň je mi poskytnut automatický překladač, protože jsem se rozhodla vést jeden z prvních výslechů nalezenců. Jsem na nalezence zvědavá, a ještě více na jejich reakce a jejich život. Každá informace má hodnotu zlata, jak říkávala naše matka, a vždy jí přizvukoval náčelník rozvědky. Jakákoliv informace.

Nyní, v malé výslechové místnosti s jednosměrným zrcadlem, kterým jsme sledovány, naproti mně sedí mladá žena s pihatým obličejem. Stále je nervózní, nejistá, polekaná, ale již je dobře oblečená a pořádně živená. Patřila mezi ty slabší a vyhublejší nalezence. Nejspíše byla vyhublá už před samotnou událostí, kterou ještě pořád nemáme úplně dobře zdokumentovanou. Sleduji její vlnité vlasy i velké zelené oči, kterými si mě s obavami prohlíží, a snažím se utřídit si myšlenky, jak vlastně vůbec začnu. Nebudu začínat nijak složitě.

„Jmenuji se Theodora. Párkrát jste mě již potkala. Jsem jednou z řídících vyšetřujících pracovnic tohoto místa,“ představuji se jazykem, kterému nerozumí, ale malý počítač na stole můj hlas zaznamená, přeloží a přetlumočí do její zkomolené angličtiny. Je tím dost šokována a nejspíše se zdá, že ani význam slov nepostřehla tolik jako spíše to, co ten přístroj dokázal. „Jak se jmenujete?“ odpověď znám, ale chci jí trochu rozmluvit. Přístroj ne nepodobný malé destičce, opět překládá tuto banální otázku. A zároveň všechno zaznamenává a nahrává, její odpovědi, její reakce, její chování, tep, tlak, teplotu. Její angličtinu i přeložené odpovědi, mojí helénskou latinu i přeložené otázky.

„Jmenuji se Evelyn. Evelyn Rutherfordová. Kdo jste? Co je tohle za věc? Co je to za lidi? Co je to tady za věci?“ všechny tyto otázky mi položí a přála bych si na ně odpovědět, ale z toho, jak jsem se bavila s našimi psychology, tak by mi v lepším případě neuvěřila, v horším případě by zažila psychický šok, ze kterého by se nevzpamatovala. Z mé strany nelze pochopit, jak se musí cítit, jak zmatená musí být.

„Evelyn, jste v bezpečí. Chceme Vám pomoci. Celý týden už je o Vás dobře postaráno a mohu Vám zaručit, že se vrátíte ke své rodině,“ lžu jí do očí. „Ale potřebujeme, abyste spolupracovala, abyste nekladla zbytečné překážky do plynulého vyšetřování těchto událostí,“ mladá žena po přeložení mých výčitek přikývne. „Chci se Vás zeptat na Titanik,“ po těchto slovech sebou trhne. „Byla jste nalezena s dalšími lidmi na záchranném člunu. Byl to záchranný člun, že?“ Evelyn přikývne. „Co byla zač ta loď Titanik?“

Chvíli mlčí, ale pak se zhluboka nadechne a začne vyprávět o plavbě na nejluxusnějším zaoceánském parníku, který kdy vznikl, na tom nejkomfortnějším místě, kde kdy pobývala. V palubách třetí třídy, palubách pro chudinu, kde pobývala, to bylo skvostnější a bohatší, než kdekoliv, kde dříve žila. Na loď se dostala díky dědictví po svém otci, který jí odkázal deset liber. Rozhodla se, že začne hledat nový život v Americe, kontinent, který podle popisu odpovídá Varronii.

„Proč vlastně v Americe?“

„Kvůli snu.“

„Snu?“

„Americký sen. Tak se tomu říká. Miliónům lidí se plní. Prchají z chudoby a bídy Starého světa do bohatství a lepšího života Nového světa, do Ameriky,“ nemusím být odbornice na jejich svět, aby mi bylo jasné, že si to nejspíše dost maluje narůžovo, ale nevyvracím to.

„Plavba probíhala v pořádku?“

„Z počátku ano. Bylo o nás dobře postaráno. Slavilo se, pilo a jedlo, i tam dole, v nejnižších palubách. Jídlo bylo taky dobré. A když jste zvyklá na krysy, tak si i najdete mazlíčky. Víte, většinu života jsem žila ve špinavých dírách a rozpadlých bytech, takže na krysy a šváby jsem zvyklá. Rodiče si toho moc dovolit nemohli. Matka zemřela před šesti lety na epidemii cholery, otec se taky nakazil, ale přežil. Vždycky měl tuhý kořínek. Představte si, že tam, tam na lodi, byl i výtah. Výtah! Elektrický výtah! Jela jsem elektrickým výtahem!“ pronáší zasněně. „Viděla jste někdy elektrický výtah?“ Opravdu se stalo, to co si myslím, že se stalo. Skutečně ta žena byla upřímně unešená tím, že jela elektrickým výtahem? Usmívám se, přikyvuji, držím se, abych nevyprskla smíchy, nebo nezačala brečet. Jen se podivuji nad tím, jak zaostalý ten svět musí být. Náš svět musí být o stovky let napřed, jinak si to nedokážu vysvětlit. A opravdu se mě na to ptala, po tom, co už zažila u nás?

„Pokazilo se něco?“

„Při plavbě?“

„Ano.“

„Jak jsem řekla, nejdříve to bylo v pořádku. Nevím, kolik nás na palubě bylo. Stovky, možná tisíce. Asi spíš tisíce. Plavba první dny probíhala v pořádku, ale pak se to stalo. Myslím, že to bylo v neděli, pozdě v noci. Loď narazila do ledovce. Nevím vůbec proč. Snad nějaká chyba, ale loď byla poškozena. Posádka nás začala brzy nakládat na čluny. Byl tam strašný zmatek, křik a pláč, strach, panika. Nikdo nevěděl, co se má dělat. Mnoho z nich bylo skoro prázdných. Myslím ty čluny. Báli se, že se mohou zlomit, či poškodit, když tam bude moc lidí. Nás tam bylo jen osm, když se člun dostal na hladinu. Rychle se pádlovalo pryč od potápějící se lodi. Při plavbě se podařilo vylovit pár dalších lidí, promočených a podchlazených, ale přežili to. Nakonec nás bylo dvanáct. Ještě jsme chtěli lovit další lidi, ale nešlo to. Pluli jsme pryč, a pak se to stalo. Něco podivného. Nevím, jak to popsat, ale ozval se náraz… ne, ucítila jsem naráz a ozvalo se něco jako hromobití. Nejdříve jsem si myslela, že to je z potápějící se lodi, ale nebylo to tak. Pak přišlo nepříjemně brnění, které trvalo snad minutu. A nebyla jsem sama. Taky další na člunu to slyšeli a cítili. A vše se změnilo.“

„Změnilo?“

„Změnilo. Parník narazil uprostřed klidné noci, nikde téměř žádná oblaka, voda úplně rovná, ale najednou se náš člun ocitl v bouřce. Všude vichr a ledový déšť, vlnobití, které nás skoro strhlo. Loď byla pryč. Jakože úplně pryč. Ostatní čluny také. Všechny nás zachvátila, ještě větší hrůza. Předtím bylo možné se doplavit k ostatním přeživším, ale teď byla naše loď uprostřed nicoty. A bouře. Několik hodin. Měla jsem pocit, že to…“ ozve se zaklepání na dveře.

Do místnosti vstupuje důstojník. „Omlouvám se za vyrušení, ale něco musíte vidět,“ oznamuje mi.

„Je to důležité?“ ptám se a vypnu překladač.

„U novopolských břehů se objevil člun z Titaniku.“

„Další zachránění?“

Důstojník se na okamžik odmlčí. „Ti samí,“ odpoví a já sebou trhnu. Vytřeštěně na něho hledím a snažím se pochopit, co mi právě řekl.

Opět zapnu překladač. „Omlouvám se, ale na chvíli musím odejít. Když se nevrátím, tak Vás někdo odvede do Vašeho pokoje. Velice Vám děkuji za spolupráci, byla užitečná,“ rychle chválím přeživším a opět vypnu překladač, aniž bych jí nechala odpovědět. Jen v doprovodu důstojníka opustím místnosti, jejíž dveře zabouchnu a běžím do komunikační místnosti, kam mě důstojník vede.

Už tam je zapnutý monitor s videohovorem, který obsluhuje ozbrojenec SIDA v šedivé uniformě. Čeká patrně na mě. „Despoto caesarino. Dekarchos Pascal, jsem zmocněnec SIDA v Novopolsku. Pobřežní stráž na novopolských březích zaznamenala připlutí neznámého záchranného člunu s podivnými uprchlíky. Byl jsem sem poslán a podívejte se,“ pak se uhne od obrazovky a já vidím skupinu přeživších, včetně Evelyn Rutherfordové, včetně uniformovaného poddůstojníka, jehož mozek jsem usmažila, včetně dvojice, která nepřežila zásah omračujícím granátem. Všichni vyděšení, hubení, promočení a chrchlající, zatímco je vojenští lékaři prohlížejí a snaží se je udržet naživu. Sedí společně na několika dřevěných lavičkách v prostorné místnosti. Pár z nich už jí horkou polévku, protože hlad je nyní silnější, než strach. Musím říct, že vypadají, ještě hůře, než ta skupina, kterou jsem vylovila já.

„Přiveďte mi okamžitě toho kosmologa,“ zasyčím k podřízeným a ti se odeberou do sekce výzkumu, kde sídlí kosmologové, fyzici, matematici a astronomové pomáhající nám s pochopením celého tohoto šíleného fenoménu. Přijde jich více, než jsem žádal, ale v tomto momentě jsem za to i ráda. Nyní se skutečně hodí, že více hlav víc ví. „Může mi někdo z Vás vysvětlit, na co se to právě dívám?“

„Na přeživší z Titaniku,“ odpovídá kostnatý a obrýlený doktor Ferguson, jehož četné práce jsem v posledních dnech četla, byť často jen formou stručných a blbuvzdorných článků určených pro amatérské fyziky jako jsem právě já, který si nemohou dovolit to nenastudovat, ale zároveň nemají dostatek času a vzdělání k zevrubnějšímu výzkumu.

„Přeživší z Titaniku jsou v této základně už týden,“ namítám.

„Přeživší z Titaniku jedné z dimenzí, ano. Tohle jsou přeživší z Titaniku z jiné dimenze,“ Ferguson tím není skoro vůbec překvapen.

„Vás to nepřekvapuje?“

„Že v nekonečné množině alternativních realit existují dvě, ve kterých za velice podobných okolností ztroskotala stejná loď? Ne. Spíše mě překvapuje, jak se sem dostali. Zjistěte to. Pokud prošli stejným průchodem, tak to je možná větší vítězství, než se dalo vůbec očekávat.“

„Těch vesmírů je nekonečno?“ ptají se ostatní přítomní.

„Nekonečno ne, ale s časem se jejich počet blíží nekonečnu. Stručně a jednoduše pro plebs. Podle mé kosmologické teorie se tyto vesmíry se formují s každou další interakcí. Na palubě Titaniku bylo kolik lidí?“

„Asi dva tisíce.“

„Plavba trvala tři dny?“

„Zhruba.“

„Dva tisíce na druhou krát tři tisíce šest set krát sedmdesát dva. Tím získáte jen velice vzdáleně a velice hrubě číslo určující množství vesmíru vzniklých z jediné reality v jediném krátkém období při jedné velice omezené skupině v omezeném prostoru. Asi jeden bilión odlišných realit a vesmírů. A to je nejspíše hodně hrubě podhodnocené číslo. Nicméně, většina těch realit zanikne a opět se sloučí s výchozí realitou. Nepostřehnutelně se zhroutí do jiné stávající reality, buď zanikne ona, nebo různé elementy této reality nahradí druhou realitu. Říká se tomu Amirutzův fenomén.“

„O to jsem nikdy neslyšela.“

„Georgios Amirutz byl významný učenec, úředník a hodnostář naší říše v patnáctém století. Průkopník archivářství a administrativy, který však z nějakého důvodu naprosto zatvrzele a nezlomně věřil, že císař Michael zemřel při pobytu ve Varronii a nikdo ho nemohl přesvědčit o opaku. Dlouhou dobu se myslelo, že šlo o psychickou poruchu, ale takovéto podivné falešné vzpomínky se objevují nepřetržitě na více místech a nezávisle na sobě. Jde o to, že Georgios Amirutza z naší reality zmizel, byl pohlcen Georgiem Amirutzem z reality, ve které císař Michael zahynul ve Varronii.“

„Ale pokud něco takového ani nemůžeme postřehnout, znamená to, že ani já nemusím být já? Že jsem mohla být nahrazena… teda, že já jsem z jiné reality a nahradila jsem zdejší Theodoru?“

Ferguson se usměje. „Nepříjemné pomyšlení, že?“

„Řekl jste, že se počet realit blíží nekonečnu a zároveň, že většina z nich zaniká…“

„Pravděpodobně přežívá jen jedna z miliónu.“

„Nevylučuje se to?“

„V krátkodobém horizontu by se to vylučovalo, ale musíte vzít v potaz, že vesmír existuje miliardy let, a pak i při takovém poměru vzniku a zániku realit, už jsme u dost vysokého čísla.“

„Hovořil jste o rozdílech,“ připomenu.

„Rozdíly mezi těmito vesmíry a realitami mohou být drobné, například, že v některé neexistuje naše planeta a sluneční soustava, nebo výrazné, jako že jsou tam odlišné fyzikální konstanty. Nám se může jejich svět zdát velice zaostalý, velice cizí, neznámý a vzdálený, ale z hlediska kosmologické teorie je extrémně blízký, a proto je možné, aby docházelo ke kontaktu. Jen mě překvapuje, že je ten kontakt tak intenzivní a častý.“

„To je naprosto šílené,“ namítám.

„V posledku je to ve skutečnosti vcelku jednoduché a jasné, pouze naše mysl to nedokáže příliš vstřebat,“ prohlašuje samolibě a s úsměvem. „Nyní jsem skutečně rád, že jsem se připojil k SIDA.“

Pokynu na Fergusona a společně odcházíme stranou, zanechávaje ostatní členy personálu šokovanému sledování těch druhých přeživších. A i ostatní vědci jsou na ně dost zvědaví. Já se však potřebuji Fergusona zeptat na něco jiného. Něco, co může být podobně důležité pro naši činnost. Společně tedy vyklouzneme ven, na balkon budovy, kde nás není slyšet.

„Jak vysoká je Vaše prověrka?“

„E5,“ odpovídá Ferguson a podle jeho karty si to ověřím.

„Víte tedy o všem?“

„O všem asi ne, ale myslím, že vím, na co narážíte, a o tom vím moc dobře. Pracuji na kosmologickém výzkumu, který se této záležitosti týká už skoro patnáct let. Byl jsem šokován, když jsem byl přizván do té záležitosti. Nikdy by mě…“

„Jsou světy mnohovesmíru a eony to samé?“

Ferguson se pousměje a zakroutí hlavou. „Myslel jsem, že se na to budete chtít zeptat. Studoval jsem koncept, analýzy prostředí a praktické experimenty, jakož i zkušenosti našich lidí s eony a mohu Vám s naprostou jistotou říct, že eony neodpovídají žádné kosmologické představě mnohovesmírů.“

„Takže, ať vejdeme do jakéhokoliv paralelního vesmíru, tak není riziko, že narazíme…“

„Na hrůzu, která zničila naši kolonii na Europě? Ano i ne. To riziko je extrémně malé a nepřímé. Může k tomu dojít pouze za podmínky, že takový vesmír už byl propojen s některým z napadených eonů. Pak může, zprostředkovaně, dojít k narušení našeho vesmíru, ale to by se mělo dát bez větších problémů vysledovat. Navíc, průchod mezi eony a vesmíry, je často velice obtížný. Tím nevylučuji, že k tomu v některém z vesmírů mohlo dojít. Daleko pravděpodobnější však je, že narazíme, pokud se nám to podaří ovládnout, na další planetu Zemi. Další planetu s obrovským množstvím surovin a zdrojů. Těch surovin a zdrojů, tak zoufale nutných k vybudování císařské válečné flotily a našich vesmírných ozbrojených sil.“

„Je to fascinující.“

„Že ano? Víte, až při studiu kosmologie pochopíte, jak nicotní ve skutečnosti jsme. Strávil jsem desítky let bádáním, myšlenkovými i praktickými experimenty, analýzou různých drobných důkazů, zbytků padajících od stolu veliké dokonalosti vesmíru, času a prostoru, abych zjistil, která ze všech těch teorií mnohovesmíru, simulace, metafyzična, Barensova modelu, je pravdivá. Co bylo dosud jen vzácnou anomálií, se nyní stává skutečností. Teprve nyní chápu, že jsme pravým opakem toho, co hlásají antropocentrická a geocentrická náboženství, včetně říšského pravoslaví. Bez urážky vůči Vašemu bratru. Jsme neuvěřitelně nicotní, omezení a bezvýznamní,“ pronáší téměř se zalíbeným úsměvem a pýchou v hlase.

„Doktore.“

„Ano?“

„Vás nikdy nezaměstnáme v náborovém centru,“ a Ferguson se nad tou poznámkou usměje.

„To je pod mou úroveň. Vrátíme se tedy?“

„Ano a já informuji svého bratra a budu doufat, že z toho nedostane mrtvici.“