Průchod - VIII. část: Disonance světů

Mrtvici nedostal, ale nebyl k tomu příliš daleko. Jen drahnou chvíli seděl a mlčky koukal do prázdna. Já byla taky ticho, protože to potřeboval nějak zpracovat. Asi se bál, že se to začne vymykat z jeho kontroly, ale otázka je, zda to vůbec někdy bylo v jeho, nebo naší kontrole.

„Před pár hodinami jsem hovořil s doktorem Janisem. On a další lidé z pracovní skupiny SIDA a akademie věd mají plán na stabilizaci průchodu, ale pokud je ten průchod spojen s více vesmíry, s více realitami, pak to…“ bratr se odmlčí. „Můžeš si vyjet záznamy o struktuře průchodu? Prý tam jsou určité pravidelné oscilace v jeho formě a struktuře, že?“

Načtu si na počítači data. Už více než týden sledujeme přes senzory a bóje ten průchod, čtyřiadvacet hodin denně, každou vteřinu a zaznamenáváme tisíce a tisíce údajů do rozsáhlého archívu SIDA. Sledujeme gravitační anomálie, radioaktivní pozadí, tepelné anomálie, změny velikosti, elektromagnetické pole, které průchod obklopuje, hustotu prostředí a průchodu, vliv na okolí. Tak jako má každá informace hodnotu zlata, tak i každý údaj o průchodu má hodnotu zlata.

„Změny se týkají elektromagnetického pole a rozměrů průchodu. Je tam pravidelná oscilace každých šest hodin, takže čtyřikrát denně. Vždycky na šest hodin se parametry změní a opakuje se to. Ty parametry jsou pak identické. Ve všem ostatním je průchod konstantní,“ shrnuji. „Myslíš, že to znamená, že každá z těch změn je průchod do jiného vesmíru.“

„Pokud ano, pak máme na krku čtyři různé vesmíry. O dvou z nich nemáme žádné informace a u dvou můžeme říci, že si jsou velice podobné, pokud to jsou skutečně trosečníci z Titaniku a budou se vyjadřovat podobně jako ti první. Informuj vedení SIDA, že jim okamžitě poskytuji přístup k císařským fondům a navyšuji jejich rozpočet o milión denárů. Převezměte celý poloostrov a přeměňte ho na interdisciplinární výzkumné centrum. Pošlu Vám kohokoliv, budete potřebovat. Řekněte a bude tam do dne.“

„A já?“ zeptám se.

„Těžařské stanice se bez tebe budou muset chvíli obejít. Pošli mi seznam možných náhradníků, protože i v projektu stanic musíme pokračovat.“

„Rozkaz.“

„Shromáždi, co nejvíce informací od přeživších a za týden přicestuj do Konstantinopole. Předložíš mě a radě zprávu.“

„Rozkaz,“ opakuji.

Po tomto rozhovoru jsem se chtěla jít vyspat, odpočinout si, utřídit si myšlenky, ale rozhodla jsem se pokračovat ve výslechu Evelyn, zatímco technici staví oddělený tábor pro druhou skupinu trosečníků, tak aby se skupiny nedostaly do kontaktu. To by skončilo nejspíše velice špatně. A s těmito myšlenkami se vracím do výslechové místnosti, kde mezitím Evelyn podřimuje a vypadá klidněji, než předtím. Dokonce se pousměje, když si všimne, že jsem se vrátila. Zdá se, že začíná ke mně mít důvěru. Nebo aspoň doufám, ale možná si to jen nalhávám.

Zapínám automatický překladač a záznamník k tomu. „Omlouvám se, že jsem náš rozhovor předtím přerušila, ale musela jsem něco zařizovat. Nyní bych se Vás ráda zeptala na Vaši minulost, na Váš život. Odkud pocházíte? Z jakých jste poměrů? Kdo byli Vaši rodiče a příbuzní? Zdá máte manžela, či manželku?“

„Manželku?!“ vyprskne Evelyn zaskočeně. „Co prosím?“

A sakra, pomyslím si. „Jenom vtip,“ řeknu pohotově a ženě spadne kámen ze srdce.

„Doufám. Tyhle nechutnosti, ať si nechají,“ a křižuje se. „Měla jsem jen snoubence. Jmenoval se Patrik. Typický irský zrzek,“ řekne se zasněným úsměvem. „Ale nedopadlo to dobře. Víte, on byl katolík a jeho rodina také. Já jsem Anglikánka, stejně jako má rodina. A zdá se, že i sám Bůh zasáhl, byť jinak, než bych si přála. Patrik byl horník a před třemi lety zahynul při důlním neštěstí. On a čtyřicet dalších mužů ve skotských dolech, kam jezdil za prací. Otec, ač byl proti naší svatbě, mi tehdy byl oporou a litoval, co se stalo, ale jak říkal, cesty boží jsou nevyzpytatelné.“

„Váš otec pracoval kde? Co byl zač?“

„Kovodělník. Do roku 1892 pracoval v Britské železářské společnosti, ale ta pak zbankrotovala. To mi byl teprve rok. Potom osm let pracoval v belfastských loděnicích a dalších deset let jako nádeník na stavbách. Celou dobu dával stranou pár pencí měsíčně, abych měla na věno a dědictví.“

„Pak odešel do důchodu?“

„Děláte si srandu?“

Nechápu. „Proč?“

„Samozřejmě že ne. Byl to chudák a nádeník. Jak by si mohl dovolit důchod? Ten byl zaveden teprve před pár lety a už se na něho nevztahoval. Zemřel v chudobě, se mnou. Ale já už jsem dál nechtěla pokračovat. Vzala jsem, co bylo na věno a dědictví a rozhodla se odejít do Ameriky.“

„Jela jste jen tak naslepo?“

„Kdepak. Víte, v Americe je spousta Irů a ti se mezi sebou znají. Patrikův bratranec nás vždy podporoval. Mě a Patrika. Byl proti svým katolickým příbuzným, proti tomu, jak se k nám chovali. Napsala jsem mu, že chci do Ameriky, že už nechci dál trčet v chudém Irsku a nepříjemné Anglii. Nabídl mi práci pradleny a švadleny ve své firmě v New Yorku.“

„Takže dobrá zpráva?“ snažím se pídit, aniž bych vznášela soudy o práci, či o městě New York.

„Výborná. Byla jste někdy v New Yorku?“

„Zatím jsem neměla to štěstí,“ řeknu popravdě.

„V tom městě žije pět miliónů lidí. Pět miliónů!“ rozjasní se Evelyn. „Viděla jste někdy tak obrovské město?“

Dvacetimiliónovou Soluň, třicetimiliónovou Novou Caesarii a o stomiliónové Konstantinopoli nemluvě, řeknu si v duchu a jsem fascinována, tím jak je fascinována z nějakého pětimiliónového zapadákova.

„Tak velké ne. Co u Vás, v tom Irsku? Jak velká tam jsou města?“

„Největší je Dublin. Ten má celých půl miliónu lidí. Hodně velký je i Belfast.“

„Dobrá. A Vaše vzdělání? Kde jste studovala?“

„Studovala? Nic. Náš farář mě naučil číst a psát, ale otec neměl peníze na poplatky. Nedostala jsem se na žádnou školu.“

„Na poplatky jako na soukromé škole?“

„Ne, normální školy. Vědomosti, vzdělání, to je privilegium bohatých,“ vysvětluje a já asi začínám chápat, proč jsou tak primitivní. „Farář mě učil základům, než umřel. Pak přišel jiný, a ten už vyučoval jen chlapce. Dívky podle něj, jak říkával, nemají krást posvátné privilegium vzdělanosti.“

„To nejsou lidi, to jsou zvířata,“ pronese s opovržením Rafík, když o týden později císařská rada doposlouchá jeden z mnoha záznamů výslechu přeživších.

„Hůř, než zvířata. Slyšíte, jak soudí lidi na muže a ženy. Prý svaté privilegium. Vyhubit tu společnost je málo,“ odsekne podobně vztekle Lenora, která jen kroutí hlavou.

V prostorné komnatě rady, nyní zahalené v půlnočním šeru, sedí u stolu řada lidí, před kterými přednáším svá hlášení. Lidé, kteří se mnou a bratrem sdílí moc nad Římskou říší.

Kromě Rafíka, jako zástupce téměř všemocných otrokářských cechů a Lenory, která je vůdkyní Imperiální strany v senátu, tam je ještě strážce pečeti Kantakuzenos, doktor Ferguson zastupující vědce projektu SIDA, generál Antaris jako vojenský zmocněnec projektu, můj bratr a jeho syn Licinius, dědic trůnu. Naproti Liciniovi sedí exarcha zpravodajců a po jeho levé ruce sedím já, zatímco proti mně sedí velkoadmirál Kasteros se strážkyní císařské pokladny Lucií Ariadnou a její kolega, prefekt obchodu Tazik Ongul. Vedle mě se pak klidně, jako socha, sedí Timon, další důstojník Direktoriátu a nakonec tam je i velmistr Imperiální akademie Nabulus. Celá ta císařská rada, v jejíchž rukou je osud našeho Impéria, a které můj bratr poctivě a svědomitě naslouchá.

„Co o tom světě tedy přesně víme? Kromě toho, že je to banda špinavých a primitivních barbarů?“ ptá se Lucie.

„Nejsme prozatím schopni určit, kdy a kde došlo k oddělení našich historických linií a vývoje. Ti přeživší nejsou nejvzdělanější, jak jste mohli slyšet,“ vysvětluji.

„Počkat, co jejich Římská říše?“ zeptá se Timon znepokojeně. „V jakém je stavu?“

Zhluboka se nadechnu. „V takovém, že neexistuje.“

„Cože?“ vyhrkne Antaris.

„To je jedno z našich vodítek. K oddělení muselo dojít nejméně v době patnáctého století, ale spíše mnohem dříve.“

„Proč patnácté století?“ ptá se bratr.

Chvíli mlčím a pak se podívám na Ongula. „V patnáctém století dobyli Turci Konstantinopol,“ odpovídám a Ongulova tvář se rozzáří od ucha k uchu. I na poměry jeho sebestředného kreténství se nyní neskutečně nadouvá, div stůl neodletí.

„Turci dobyli Konstantinopol?“ opakuje skoro radostně.

„Moc se nesměj,“ řekne Manuel. „Tady Tiberius dobyl Vás.“

„Žádný svět není dokonalý. A co se tam stalo s Římskou říší?“

„Nahradila jí Osmanská říše. Ten uniformovaný poddůstojník, jehož mysl byla duplikována, byl dost zcestovalý a navštěvoval jako námořník i Konstantinopol, která je v jejich světě malinkou vesničkou ve srovnání s naší Konstantinopolí. Více historických informací nemáme, ale máme mnohem více informací o jejich současnosti.“

„Povídej,“ vybídne mě bratr.

„Z toho, co nás může zajímat. Pravoslavné křesťanství figuruje jen v Řecku, které je utiskované Turky, v několika oblastech Balkánu a v Rusku. V Ruské říši, abych byla přesnější.“

„Ruské říši? Co to je?“ ptá se Licinius.

„Představte si ty zaostalé země a tu nejhorší představu znásobte stem. Arménský přeživší je obchodník, který cestuje po Blízkém východě, Kavkazu, Balkánu a v Rusku. Popisuje Rusko jako zaostalou a zbídačenou díru, dokonce i na jejich poměry.“

„Rusko. Takže sídlí v Kyjevě?“ ptá se bratr.

„V Petrohradu.“

„Co to je?“

„Vzniklo to tam v sedmnáctém století. Původně sídlilo v Moskvě.“

„Moskvě?“ vyprskne Rafík. „Moskvě? Vždyť to je jen otrokářský trh. Zapadlá díra. Sotva provinční městečko, natož město. Víte, co se říká na Rusi? Na Moskvu se ptáte, jen abyste se tomu městu vyhnuli.“

„Tady ano, tam je to vcelku velké město. Na jejich poměry,“ opakuji.

„Jejich poměry jsou vskutku žalostné,“ pronáší opodstatněně Lenora a kroutí hlavou.

„Další pro nás relevantní informace?“ snaží se bratr usměrnit diskusi, která se zvrhává ve směs opovržlivých výkřiků a posměšků, které umocňují naše imperiální ega.

„Svět je velice fragmentovaný, ale jejich největší říše, britská, ruská a francouzská, zabírají polovinu povrchu planety. Právě Britové jsou nejmocnější.“

„Co ta Amerika?“ ptá se Antaris.

„Spojené státy americké. Izolacionistická a bohatnoucí mocnost, prudce se rozvíjející. Nachází se v Severní Varronii.“

„Počkat,“ řekne strážce pečeti. „Ona mluvila o katolících. To znamená, že oni tam stále mají papeže?“

„Co je papež?“ diví se Rafík.

„Co byl papež,“ opraví ho císař. „Teď už nic, ale kdysi vládl západním křesťanům, než ho moji předci sesadili z trůnu a došlo k sjednocení církve pod naší vládou. A co ten druhý svět? O tom si už taky získala informace?“

„Ano. Z velké části jsou identické. Rozdíl je pouze v tom, že na Titaniku došlo k explozi ve strojovně. Žádný jiný rozdíl oproti prvním trosečníkům se mi nepodařilo najít.“

„Doktore?“ obrátí se bratr na Fergusona.

„Je to možné. I takové drobnosti to mohou být.“

„Theodora, Antaris, Alexius, Eufemius a Nabulus. Ostatní, odejděte,“ nařídí císař a zbytek rady vstane, hluboce se ukloní a jde pryč, byť Lenora velice neochotně. Vždyť zastupuje císařovu stranu.

„Podařilo se Vám určit původ těch přeživších podle průchodů?“ zeptá se Manuel, když ostatní odejdou.

„První nalezená skupina prošla průchodem, který se každý den formuje mezi půl druhou a čtvrt na osm ráno. Druhá nalezená skupina nejspíše proplula o půlnoci a paradoxně tu tak byla dřív. Pak strávila několik dní na moři blouděním. Jejich okno je od půl osmé do půl druhé. Zbylá dvě okna, která jsou přes den, nikoho nepřivedla.“

„Pošlete do obou průchodů sondy, ať zmapují tamější situaci. Pouze nejzákladnější informace, jestli tam vůbec jsou lidé. Žádný kontakt a okamžitý návrat po zjištění situace.“

„Ano, císaři,“ řeknu.

„Nabule, přecházíš do SIDA. Tvé místo v radě nahradí prozatím tvůj zástupce.“

„Ano, pane,“ řekne zamaskovaný muž, ke kterému se raději nechci přibližovat.

„Eufemie, připrav prohlášení pro prověřené špičky senátních frakcí a nejvyšších výborů senátu. Jen ty s nejvyšší bezpečnostní prověrkou.“

„Rozkaz, císaři.“

„Theo, ještě tady zůstaň. Ostatní, můžete jít,“ a rada se rozchází, zatímco já s bratrem zůstáváme v jeho konferenční místnosti. „Mám pocit, že se historie opakuje. A nikdy by mě nenapadlo, že zrovna takhle.“

„Co máš na mysli?“ nechápu a bratr jen tak nervózně klepe o roh stolu.

„Asi budeme zasahovat do fungování zaostalých společností, aby se je podařilo získat na naši stranu. Opět budeme užívat umění intrik, špionáže a diplomacie vůči zaostalým zemím. Budeme se muset tomu naučit. Jedna věc je špionáž a ovlivňování podobně bohatých a vyspělých mocností jako je Hindustán a Asijské císařství, ale tohle… úplně různé světy.“

„Asi ano. Na co myslíš?“

„Na husity. Celé mi to připomíná husitské povstání, a to, jak se v tom angažoval Michael. Byl z toho obrovský chaos, který málem skončil katastrofou, protože měl Michael málo času na přípravu, jeho lidé jednali zbrkle a ukázalo se, že husité mohou být stejně tak spojencem jako nebezpečnou přítěží.  Nechci zopakovat jeho chyby.“

„Ano, ale nakonec Bohemii získal. Jednu z nejbohatších provincií germánské říše přetékající zlatem a stříbrem. Možná se to nějak povede i nám. A představ si to. On získal jednu bohatou provincii, ty možná získáš dvě reality. Tím nasadíš laťku hodně vysoko,“ škádlím bratra a on se konečně usměje.

Další dny probíhají přípravou na průzkum. Určitě tam nepošleme lidi, to bylo rozhodnuto hned na začátku. A raději ani androidy. Tohle, protože je to jen základní průzkum, svěříme dronům, se kterými zmapujeme nejbližší oblasti. První průzkum, který bude letmý, krátký, jen aby se zjistilo, co se v těch světech děje, zda jsou tam dýchatelná atmosféra a stejné fyzikální zákony.

Na všech přítomných vidím nezpochybnitelné napětí a snad i nedočkavost, když sledují, jak technici připravují drony, jak obsluhují počítače a zadávají příkazy k aktivaci dronů. Šuškají si mezi sebou, diskutují, spekulují a přítomen je i můj synovec, princ Licinius, který byl informován, o tom, co se zde děje a rozhodl se, že bude svědkem té události a zástupcem svého otce na místě. Takže tam stojí hned vedle mě a sleduje monitory, zatímco před námi v řadě sedí všichni ti technici. Je tam ovšem i Lars, který s Fergusonem hovoří o alternativních a paralelních dimenzích, o veškeré té kosmologii, zatímco stranou, ale stále účastná, stojí dokonalá, která konečně dorazila. Snažím se na ní moc nedívat, nechci poutat její nechtěnou pozornost a raději se soustředím na techniky, kterým velím.

„Tohle je, které okno?“ zeptá se exarchos Alexius.

„Exploze,“ odpovídám.

„Exploze?“

„Přezdívka, pracovní název. Tohle je realita, ve které explodovala strojovna Titaniku. Předchozí realita je nazývána Kra. Zbytek ještě nemá názvy.“

„Chápu.“

„Všemu personálu, zahajuji průzkumnou akci číslo 1. Datum 27. dubna 1912, 7:30 ráno, místního času. Řídícím pracovníkem mise je Theodora Amorejská zastupující císaře Manuela IV. s caesarem a dědicem Liciniem. Přítomen exarchos Direktoriátu Nikolas Alexius, hlavní výzkumný pracovník doktor Enrique Ferguson, operační vyšetřovatel Lars Johansen, zástupkyně dokonalých agentka Layana, legát Andronikos Antaris a technický a bezpečnostní personál zařízení. Cílem mise je základní průzkum nejbližšího okolí bez další interakce s prostředím,“ ohlašuji do záznamu a poté už začíná mise. Z přistávací plochy raketové fregaty střežící průchod, se zvedá šedivý, válcovitý dron s iontovým pohonem, který má zamířit do průchodu. Průchod je vzdálen jen pár stovek metrů, ale nyní ho střeží flotila dvanácti válečných lodí podřízených optimátské armádě, která se nezodpovídá nikomu jinému, než samotnému císaři a dvoru, takže nikdo z nich se na nic neptá a nikdo z nich nic neví pro své vlastní dobro. Jen to, že mají mířit na ten průchod. Je to pro ně dost nezvyklé, vždyť ponejvíce střeží Konstantinopol, Egejské a Černé moře. Takhle daleko se většinou nevydávají, a přesto se nevyptávají.

„Jaký software a hardware máme v tom dronu?“ ptám se operátorů.

„512bitový software s aplikačním rozšířením. Má to všechny průzkumné programy a disk s obsahem 500 terabytů. Všechny druhy senzorů.“

„Jde o civilní, nebo vojenský model?“

„Ani jedno, zpravodajský vyvinutý techniky a inženýry Direktoriátu. Má to vestavěnou zbraň, kulomet s tisícovkou nábojů.“

„Kamera?“

„Patnáct megapixelů.“

Já přecházím po místnosti, sem a tam a čekám, až dron proletí. Blíží se k průchodu, zatím letí pomalu a pozvolna, ale je vidět, že se blíží. Okraje průchodu jsou viditelné. Z dálky moc ne, ale jak se blížíte, vypadají skoro jako rámy obrazu, jen trochu zářivě zbarvené. Dron vletí do „obrazu“ a je pryč z našich radarů, ale signál, audio i video, nadále přijímáme. Stejně jako všechny další údaje o teplotě, času, tlaku, podnebí, radioaktivním záření, možných gravitačních anomáliích a tak dále. Tisíce a tisíce gigabytů informací, které shromažďujeme a v reálném čase dostáváme do našich disků, aby se dron mohl hned očistit a přijímat další údaje.

„Kam máme letět?“ ptá se techniky.

„Nacházíte se na stejném místě?“

„Ano. Globální mapování to potvrzuje.“

„Tak se podíváme, jak vypadá Nová Sicílie v tomto světě.“

„Rozkaz. Nové Sicílie dosáhneme za půldruhé minuty,“ hlásí technička zodpovědná za let dronu a její kolega mezitím přetahuje informace z harddisku dronu do našich počítačů. Informační tok je plynulý. Půl gigabytu za vteřinu. Informace o slanosti vody, o teplotě vody i vzduchu, o vodních proudech, všechno, co potřebujeme, dostáváme.

„Tak jak to vypadá? Nějaká aktivita na ostrovech?“ ptá se Ferguson s nadšeným a zaujatým úsměvem. Skoro to vypadá, že se ujal velení, ale budiž.

„Zapínáme analýzu umělé inteligence a senzory,“ oznamuje technička a nad jedním stolem se objeví holografický model Nové Sicílie. Terén je v různých odstínech hnědé a zelené, zatímco zástavba, budovy a přístavy, lidská obydlí a lidské výtvory, jsou vyobrazeny modře. A k tomu jsou různé body přiblížené, či právě analyzované pomocí umělé inteligence. Ta shromažďuje záběry a fotografie, ze kterých rekonstruuje, co se na ostrově děje, takže vidíme rybáře vyplouvající na moře, farmáře pachtící se na svých polích, vyhánějící dobytek na pastviny, nebo připravujících primitivní traktory a jiné vozy k práci, ustarané lidi chodící po ulicích a náměstích zdejších osad, roztroušené cesty a silnice, liduprázdné krajiny, vidíme lidi jdoucí do práce, či z práce. Vcelku obyčejný život venkovských buranů, pomyslím si.

Tepelný senzor zaznamenává obrovské množství známek života, ale až moc, takže musíme použít biosenzor k oddělení zrna lidí od plev zvířat. Počet se sníží z miliónů na pár desítek tisíc. Tolik lidí žije na této Nové Sicílii. Vidím, že dron zároveň zaznamenává veškeré rádiové vlny z okolí, aby bylo možné udělat si další obrázek o jejich světě. Něco málo zaznamenáváme, ale je jasné, že tady už se víc nedozvíme.

„Leťte do oblasti Nové Caesarie. Tady o tom místě už víme všechno,“ prohlásím a technici obrátí dron směrem na jihozápad, k pobřeží Severní Varronie a oblastem, kde by se měla nacházet Nová Caesarie, naše největší město a centrum regionu. Uvidíme, na co narazíme v tomto světě.

„Budeme tam za tři minuty,“ hlásí technik a já sleduji pohyb dronu, který letí kilometry za vteřinu nad chladným Atlantikem, pryč od Nové Sicílie a směrem k Nové Caesarii.

Tentokrát už dron narazí na něco zajímavějšího. Zástavba. Městská zástavba doplněná o přístavy v Caesarijském zálivu plném ostrůvků. Ale tady stále je záliv. U nás už dávno není. Dávno byl přehrazen a zastavěn mrakodrapy, obchodními centry a fabrikami a přístav posunut mnohem dál na východ. Tady to vypadá, že záliv je v původní, téměř nezměněné formě. Jen s těmi přístavy a mosty. Jsou tam široké ulice a silnice s hodně primitivními auty, nezřídka stále doprovázené různými koňskými povozy, zaplivaná ghetta s chudinou na okraji a bohaté centrum. Na jejich poměry bohaté. U nás by to bylo chudé maloměsto, což potvrzuje i to, že tam žije mrzkých tři čtvrtě miliónu lidí. Ve městě a v jeho nejbližším okolí.

„Město se jmenuje Boston,“ oznamuje dron, když přiblíží příjezdovou ceduli. „Boston, Massachusetts.“

„Co to znamená? Myslím to Massachusetts,“ zeptám se, avšak k mému překvapení neodpovídá ani dron, ani počítač, nýbrž Ferguson.

„Země u velkých hor,“ pronese pyšně a my se na něho překvapeně podíváme. „Pochází to z domorodého jazyka původních Varronců. Moji předci z matčiny strany pocházejí ze severovýchodní Varronie, právě z této oblasti, ale jako všechny kmeny, i náš se v šestnáctém století docela a úplně asimiloval s římskou kulturou a společnosti. Přežívají už jen vzpomínky, pár tradic a zápisy ve starých knihách. Pokrok nešlo zastavit.“

„Fajn. Co tam máme dál?“ a senzory dronu sbírají údaje.

„Vypadá to, že celá oblast produkuje zdroje a majetek v hodnotě padesát miliónů denárů,“ oznamuje technička.

„Hodnota chudších subprovincií,“ shrnu. „Ale obávám se, že tady to bude asi výstavní a úspěšná oblast, že?“ technici krčí rameny.

Průzkum pokračuje několik hodin. Většinou to už jen sleduji ze své kanceláře a ukazuje se, že tamější kontinent nazývaný Amerika, je identický s Varronii a nejspíše dosáhneme stejného zjištění u všech dalších kontinentů. Rozdíl v této realitě nastal vcelku brzy, než aby došlo k změnám kontinentů. Než nastane čas vrátit se, máme zmapovanou zástavbu, města, přístavy, obydlí a infrastrukturu od Nové Sicílie po Západní Peloponés, který je zde nazýván Floridou.

Uslyším zaklepání na dveře. „Dále,“ a dovnitř vstupuje velitel bezpečnosti Stratoupoulos, který už po všech těch dnech vyšetřování získal zvláštní prověrku, takže ví víc, než by chtěl o našich návštěvnících.

„Neruším?“ zeptá se, když vidí, že je tam i Lars, se kterým jsem řešila, jak se postavit k jednotlivým realitám a připravovala plán akcí pro svého bratra.

„V podstatě ne. Jen sledujeme průzkum alternativní reality,“ a zase vypnu počítač. „Potřebujete něco, veliteli?“

„Ano. Rozhodl jsem se Vás seznámit s celkem zajímavou věcí, která se mi právě stala. Zajímavé zjištění z jednoho výslechu, který jsem právě vedl. Či spíše, který jsem měl vést, ale musel jsem svou účast ukončit. Mohlo by Vás to zajímat. Ještě to rozepíšu do hlášení, ale asi se podařilo objevit další významný společenský aspekt jejich civilizace.“

„Povídejte.“

„Když měl výslech začít, ten muž, námořník Keith Johnson na mě zahulákal slova, vždyť je to černoch.“

Mlčíme a s Larsem si vyměníme zaujaté pohledy. „Řekl jste panu Johnsonovi, že má velice vytříbený smysl pro detail?“ vyprsknu smíchy.

„Za jiných okolností bych si taky pomyslel, že je trochu pomalý a přešel bych to, ale on to řekl v latinském ekvivalentu. Řekl černoch. Vyloženě černoch. Neřekl black, jak to je v jejich angličtině. Což mě překvapilo.“

„Vážně?“ divím se.

„Ale to nebylo všechno. Ještě teď bych tam byl a pokračoval ve výslechu, kdyby neprohlásil, že se s černochem bavit nebude, protože černoši nemají dostatečné mozkové kapacity.“

„Ještě jednou, prosím?“ zůstávám sedět jako opařená. „To říká on? Z jejich světa? On si dovoluje něco takového říct o římském občanovi? Vždyť je sám jen primitivní zvíře a… počkat, jak vůbec přišel na takový blábol?“

„Prý to slyšel na škole. Jejich vědci a biologové dokazují, že černoši mají menší a zaostalejší mozek, než běloši, a že zejména Anglosasové a Germáni jsou nejvyspělejší.“

„Anglosasové a Germáni? Nevím, jestli brečet, nebo se smát. On bude hovořit o vyspělosti. Ty jejich pronárody nejsou schopny ani cestovat do vesmíru a dovolí si nás soudit. Je to hmyz. Míň, než hmyz. Hmyz je užitečný, oni nic neumí. Co se dál dělo?“

„Rozhodl jsem se, že ustoupím a nebudu dělat vlny. Poslal jsem tam kolegu, který je bílý, aby to převzal a pokračoval ve výslechu. Ale uvědomil jsem si, že je to další zajímavý aspekt jejich civilizace.“

„Máte pravdu, veliteli,“ zamyslím se a v hlavě si dávám dohromady podobná zjištěná, která už o jejich světě máme. „Odmítají práva žen, nebo přinejmenším část. Pronásledují sodomity. Tvrdí, že černoši jsou podřadní bělochům.“

„Jejich řád nedává smysl. Chápal bych, kdyby takovou pozici měli příživníci, zrádci a paraziti, kteří nejsou prospěšní společnosti na základě skutečných skutků, skutečné činnosti, či spíše nečinnosti, ale oni takhle pracují s lidmi pouze na základě jejich pleti, pohlaví a orientace. Dokonce bych chápal, kdyby se tak jednalo s neobčany a barbarskou spodinou, tak jako u nás, ale tohle.“

„Zvláštní. Zanesu to do zprávy pro císaře. Ještě něco?“

„Ano, to totiž není všechno. Ta tiráda pokračovala a to už mě trochu urazil. Prohlásil, že jediné, co je horší, než černoši, jsou Židé.“

„To Vás urazilo? Máte mezi Židy nějaké přátele a tak?“

„Cože?“ vykřikne Stratopoulos, div se nezačne zalykat. „Mezi těmi zloději, podvodníky a lichváři. Neumějí nic, jen okrádat ostatní a lhát. Úrok je jejich jedinou ctností. Je to havěť, kterou měli staří Římané vyhnat. Zoufalci, kteří se do svých pozic dostávají, jen díky tomu, že lízají prdel císařské dynastii,“ zařve nepříčetně, načež mu dojde, co právě řekl a úplně ztichne. Vidí pohled v mých očích, který ho probodává skrz na skrz. A i Lars vypadá dost znepokojeně. Pohledem těká mezi námi a čeká, co se bude dít. „Velice se…“

„To co jste právě řekl, hraničí s urážkou majestátu, za kterou je trest smrti,“ muž sebou trhne a je vidět, že se potí. „Je mi jedno, co říkáte o Židech, Asiatech, nebo třeba o tučňácích, k tomu máte svobodu slova, ale o naší dynastii a případně i Arménech, z jejichž krve pocházíme, se budete vyjadřovat jen s nejvyšší úctou a respektem, rozumíte?“

„Ano, Vaše výsosti,“ špitne a já ho posílám zpět do služby.

„Blbci jsou nejspíše všude,“ odlehčí to Lars a já jen kroutím hlavou.