Průchod - epilog

Tato slova, stejně jako vzpomínka na smrt mého bratra, se mi neustále objevují před očima, a to i v té nepříjemné chvíli, kdy musím stanout před důstojníky elitních jednotek císařské gardy a působit suverénně, odhodlaně a rozhodně, bez pochyb a obav, aby nebylo poznat, že lžu ve prospěch Licinia. Důstojníci, námořní kapitáni a admirálové, velitelé posádek a plavidel, velitelé speciálních jednotek, ti všichni jsou nastoupeni na cvičišti základny, nebo poslouchají můj projev ze svých kabin a kanceláří, protože první zprávy o smrti císaře už se rozšiřují. Nyní chtějí znát podrobnosti a pravdu o tom, co se stalo. Tedy, naši „pravdu“, kterou jim přednesu z provizorního pódia. Je to skoro, až trapné, pomyslím si. Jediné, co tomu dodává důstojnost a úctu, je jasný a zářivý hologram mého synovce, který hledí na důstojníky.

„Bratři a sestry, vojáci a vojačky, důstojníci a důstojnice gardových legií, sborů a flotily. Dnešní den je den bolestivého zármutku, kdy Vám musím sdělit, že císař Manuel IV. Amorejský a Makedonský zemřel. Během vyhroceného a stresujícího jednání týkajícího se našeho projektu a výzkumu, můj bratr utrpěl infarkt, výrazně zhoršený vrozenou srdeční vadou. Tato skutečnost nebyla z pochopitelných důvodů publikována a byla držena v utajení. Můj bratr s touto vadou obtížně, ale statečně a zarputile zápasil celý svůj krátký život, kdy budoval naši velikou říši ke slávě a prosperitě,“ zhluboka se nadechnu slaného mořského vzduchu a na okamžik odmlčím, přičemž věnuji svůj pohled čtyřce, která stojí opodál s Larsem a Alexiem. Najednou mě to napadne. Jsem v pozici, ve které jsem nikdy nebyla, za okolností, o kterých jsem si myslela, že je nikdy nezažiji. V pozici, ve které mohu uchopit moc, získat vládu, stát se císařovnou a zlomit vliv Institutu, Direktoriátu a dalších šedých eminencí naší říše, které ovládají moc zpoza trůnu. Jediná rozhodná akce, jediná rozhodná myšlenka a ukončím synovcovu uchvatitelskou vládu dříve, než začne. Tohle je můj okamžik. Opět tedy promluvím. „Vojáci a důstojníci, prosím Vás jako milující sestra a věrná služebnice naší říše, poctěte bratrovu památku a respektujte jeho císařský majestát tím, že okamžitě uznáte vládu mého synovce, císaře Licinia III.,“ řeknu, když jsem si uvědomila, že nejsem pro své ambice ochotna poslat na smrt statisíce lidí a zalít naše ulice krví a ohněm. Liciniovi a všem dalším, kteří znají skutečnou pravdu, se velice uleví. Mezi vojáky a důstojníky je vidět šok a zármutek nad zprávou o smrti Manuela, ale jeden po druhém vystupují z řady velitelé gardových jednotek a poklekají před hologramem mého synovce. Imperiální garda odpřísáhla věrnost novému císaři.

Ještě téhož večera jsem v Konstantinopoli. Opět. Tentokrát jen na jednání s mým synovcem, a abych na krátký okamžik, na pouhých pár dní, byla formální vládkyní říše jako despota regentka a zajistila hladký přesun moci od zesnulého Manuela k žijícímu Liciniovi, stejně jako jednala se senátem a připravila bratrův pohřeb. Všechno je to strašlivá námaha a nepředstavitelné starosti s veřejným vystupováním a vyjednáváním. V duchu si přeji vrátit se k Sidonii, jak se začalo říkat SIDA. Krycí název.

Stojím u okna, a tak jako Licinius sedící v křesle svého otce, hledím na noční metropoli prozářenou tisícovkami světel neonů, hologramů, aeromobilů, bytů a kanceláří, kde se neustále pracuje. Město, kde den je noc a noc je dnem, kde tyto pojmy se dokonale stírají, úplně a naprosto. I nyní je město stále vzhůru a nový císař musí být též.

„Neměl by si takhle ponocovat. Mohl bys z toho mít jednou srdeční potíže,“ řeknu jízlivě.

Licinius na to zprvu nereaguje, ale pak se mi podívá rovnou do očí. „Viděl jsem, jak si se odmlčela. Slyšel jsem, jak si se odmlčela. Proč?“

„Protože mi hlavou bleskla myšlenka na provedení převratu proti tobě, na obvinění Institutu a Direktoriátu ze zrady a na uchopení moci,“ přiznávám vskutku nepokrytě a on jen uznale přikyvuje.

„Cením si tvé upřímnosti a toho, že si v opozici vůči mně.“

„Skutečně?“

„Stejně jako otec, i já se držím zásady, že se nechci obklopit pochlebovači a přitakávači, kteří mi odkývají každý nesmysl, který mě napadne. To by bylo velmi hloupé a neprozřetelné. Mám pro tebe základní a stručný brífink prvních misí, které provedete v rámci Sidonie, koncept prověrek a verbování pro projekt a základní náčrt zpravodajských operací.“

„Povídej,“ vyřknu překvapivě žoviálně, a když je jasné, že mě nový císař neopraví, utvrzuje mě to v tom, že nelhal. Nebude se zbytečně povyšovat a nejspíše mě i bude respektovat. Aspoň doufám.