Poslední den na Zemi Aleksy Rosenberg
Poslední den na Zemi Aleksy Rosenberg
PONDĚLÍ 20. 1. 2020
0:31
Aleksa se probudila ve své posteli. Měla pocit, že leží v kaluži, ale byl to její ledový pot. Upřeně se dívala na temný strop. V domě, ve kterém bydlela s rodiči, bylo ticho a tma. Zdál se jí sen. Aleksa stála na kraji lesa, cítila jeho vůní, cítila jeho vlhkost a vnímala, jak stromy spolu mluví, bylo to jako tichý šepot. Slunce přes hradbu stromů nebylo vidět, ale jeho studené paprsky dopadaly na mýtinu mezi stromy. Dotkla se nejbližšího stromu a ucítila příval energie.
— Jsi ze Země?
— Ano, jsem.
— Zemi známe. Je tam voda, hodně vody.
— Nemáte vodu?
— Pro nás ano, ale pro ně jí není dost.
— Pro koho?
7:03
— Alekso, sakra vstávej!
Matka s ní třásla. Aleksa matku odstrčila, nebylo jí příjemné, když se jí takto dotýkala. Matku měla ráda, ale od smrti jejího dědečka se vztah k matce změnil. Byl ledový jako slunce z jejích snů. Nadechla se, snažila se soustředit. Už podruhé za tuto noc, se jí zdál sen. Ráno se probudila hodně brzo a usnula ještě na křesle v obývacím pokoji.
Kdo nemá dost vody?
Věděla, že tohle není normální. Měla pocit, že se s ní něco děje.
— Proboha, celý dědeček, válíš se tady ve dne a touláš se v těch svých snech.
Matka měla hodně špatnou náladu, to Aleksa poznala. Nesnášela, když ji srovnávala s dědečkem. Vlastně nesnášela, když ji srovnávala s kýmkoliv. Ale matka měla pravdu. Aleksa mu byla hodně podobná. Teď by ho potřebovala, mohl by její sny rozebrat a pomoci jí. Byl výborný psychiatr a terapeut. Ale nepomůže. Zemřel, je 10 let mrtvý.
Matka dál vztekle brblala, ale Aleksa ji neposlouchala.
Jak jsem na to mohla zapomenout, já to místo, o kterém se mi teď dvakrát zdálo, znám z vyprávění. Mockrát mi o něm vyprávěl. Říkal, že sám tam nikdy doopravdy nebyl.
Vyběhla do svého pokoje, postavila se před knihovnu, kterou měla plnou knih, téměř všechny je potřebovala ke studiu na vysoké škole.
Někde to být musí.
Knihy vytahovala a vracela je zpátky, snažila se pracovat potichu, nechtěla, aby za ní do pokoje přišla matka. Její přísná, uhlazená a reálně uvažující matka, která nerozuměla svému otci Aleksu Rosenbergovi a stejně tak nerozuměla ani své dceři Alekse. Mnohokrát litovala, že dceru pojmenovala právě po něm. Po několika minutách našla, co hledala. Její deník z dětských let. Bylo v něm snad všechno. Zamilované básně, oblíbené písničky, malůvky, fotky jejích prvních lásek, lístky na všemožné akce. Deník byl pěkně tlustý. Teď nebyl čas, si číst básničky. A taky v něm bylo to, co jí vyprávěl její dědeček. Zírala do deníku na nákres sluneční soustavy. Vypadala jinak než ta, ve které žila. Slunce bylo bílé, obrovské a okolo obíhalo deset planet. Většina planet měla zelenou případně modrou barvu, ale zelená hodně převládala. Zelená jsou lesy a modrá je voda. V téhle sluneční soustavě bylo hodně stromů, ale vodní plochy opravdu málo. Vybavila si obraz svého dědečka. Muž s tmavými vlasy, které si česal dotazu ve stylu třicátých let, modrýma hlubokýma očima a podmanivým hlasem, který ji vyprávěl příběhy. A ty nejzajímavější byly právě z místa, na jehož nákres koukala v deníku. Matka jí říkala, že dědeček je pohádkář. Aleksa jako dítě jeho příběhům věřila. Vzpomněla si, jak matka na ni křičela, ať zmizí z dědečkova pokoje a nechá ho být, když už byl těžce nemocný a umíral. Aleksa chtěla být s ním, chtěla poslouchat jeho příběhy. Posadila se tedy na postel, deník na kolenou, snažila se soustředit. Myšlenky jí létaly kolem, ale nic kromě sluneční soustavy v deníku a snu, který se jí zdál, si nemohla vybavit. Viděla teď jen obraz dědečka.
— Jsi celá já, říkával jí dědeček a díval se na ni milovanýma pomněnkovýma očima.
Jak se dostanu do své hlavy, jak jsem to všechno zapomněla?
V první řadě za to mohl její smutek. Po smrti dědečka proplakala mnoho dní. Dokonce přestala jíst. Ale matka jí to všechno brzy drilem a přísným režimem vytloukla z hlavy. Sport, studium, sport, studium. Na nic jiného nebyl čas. Vypnout hlavu. Žádné emoce. A pak určitě přijde úspěch. Vzala do ruky svůj mobilní telefon. Chvíli přemýšlela a pak v seznamu našla telefonní číslo.
— Ahoj Alesko.
—Ahoj Kláro, mám prosbu, ty studuješ psychologii, možná budeš vědět jak, nebo možná budeš znát někoho, kdo mi pomůže.
— Ano?
— Jak si vzpomenout na něco, na co jsem zapomněla?
V telefonu bylo chvíli ticho.
— Pošlu ti telefonní číslo, Alekso, měj se.
—Díky, ahoj.
Klára byla příliš chladná, ke studiu psychologie se nehodila. Ale měla štěstí, že ji rodiče nechali, aby si dělala, co chtěla. Aleksa to štěstí neměla. Matka ji pod silným nátlakem donutila ke studiu práv. Aleksu to sice bavilo, ale nebylo to pravé ořechové. Kdyby žil dědeček, jistě by to bylo jiné. Ale tohle byly marné povzdechy. Pustila to okamžitě z hlavy.
7:40
Aleksa se potichu sunula po horním patře jejich domu. Mnohokrát si četla u dědečka v pokoji, cítila se tam v bezpečí. V mysli se jí vybavil jeho pokoj s lůžkem, na kterém těsně před smrtí celý den lehával. A taky černý mahagonový stůl, který byl rodinným pokladem, ve kterém měl dědeček vše, co potřeboval k práci, a také své soukromé věci. Dřív ten stůl stával v jeho ambulanci, ale když dědeček onemocněl, tak její matka převezla stůl do jejich novostavby. Další zbytečný starý krám v domě, říkala matka. Alekse to bylo vždycky líto, milovala staré věci. Došla k pokoji, chtěla otevřít dveře, ale zjistila, že jsou zamčené.
— Hledáš něco?
Aleksa sebou trhla a dívala se do tváře matky. Pořád měla vztek, byl z ní přímo cítit. Dívka byla velice vnímavá. Někdy to však bylo na škodu.
— Ano něco hledám.
— A co?
— Něco, na co si nemůžu vzpomenout.
— A k tomu ti má pomoct jako návštěva dědečkova pokoje?
Matka byla sice studená jak psí čumák, ale vnímavá nejspíš byla taky.
— Pamatuješ, co jsem ti říkala na pohřbu?
Dívka přikývla.
— Žádní mimozemšťané, dědeček byl nemocný, měl halucinace. A doporučuji ti, aby ses držela reality a neutíkala do snů. Chceš snad dostudovat práva, ne?
Aleksa mlčela, věděla, že nemá cenu s matkou začínat hádku. Ona vždycky vyhrála. Stejně jako když řešili, co půjde studovat.
— A nemáš jít do školy?
8:45
Aleksa chodila po čekárně. Nikdy nebyla u terapeuta. Nikdy ho nepotřebovala. Potila se. Ani netušila, že někdo na ni bude mít tak rychle čas. Možná to, že do telefonu řekla, že se jmenuje Rosenberg, pomohlo k tomu, aby ji vzal terapeut tak rychle. Dveře se otevřely, v nich stál postarší muž.
— Dobrý den, pojďte dál.
—Dobrý den.
Aleksa měla pocit, že jí vyschlo v krku. Vysoukala se sebe pozdrav a posadila se do křesla, na které jí terapeut ukázal. Chvíli jí trvalo, než ze sebe vykoktala, proč přišla. Obličej terapeuta zůstával pořád stejný. Nevěděla, co si myslí.
— Dobře, něco zkusíme, pohodlně se posaďte a zavřete oči.
Jeho hlas byl tlumený, dostával se jí pod kůži. Její dech se zklidnil, přestávala se potit. A pak se propadla do temnoty.
— Dědečku vyprávěj, prosím.
— Alekso zlatíčko, sedni si.
Dědeček ukázal na místo na své posteli. Vyskočila za ním a přitiskla se k němu.
— O čem chceš vyprávět?
— Ty víš o čem, prosím.
— O Apanau?
— Ano, a taky o Noře Vachovské.
Starý muž se usmál, tušil, že to po něm jeho vnučka bude chtít.
— A ukážeš mi to zrcátko?
Dědeček z kapsy pyžama vytáhl kovové zrcátko a podal ho Alekse. Bylo studené a lesklé. Dokonale se v něm všechno odráželo. Když ho otevřela, zobrazil se malý displej.
— A v něm je všechno, že? Dáš mi jednou to zrcátko?
Dědeček však nestihl odpovědět. Dveře jeho pokoje se rozrazily a dovnitř vkráčela matka Aleksy.
— Jsi normální, dědeček musí odpočívat.
Popadla Aleksu za ruku a prudce ji postavila na nohy. Ta stihla pustit zrcátko zpátky do postele, matka si toho ve svém vzteku ani nevšimla.
— Vypadni Alekso, hned.
Aleksa se začala šourat ven z pokoje.
— A ty tatínku, mohl bys toho laskavě nechat? Ty tvoje báchorky o těch mimozemšťanech, že tě to baví. Kdybys raději Alekse vyprávěl pohádky.
— Na pohádky jsem už stará, mami.
Ozvalo se zasyčení. Aleksa sebou zatřásla.
Matka vyrazila za dcerou, pro jistotu jí popostrčila ze dveří a pak práskla dveřmi.
— Jak napočítám do deseti, vzbudíte se. Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna. Otevřete oči.
Aleksa zírala na terapeuta. Ten svůj výraz obličeje nezměnil. Vstal, podal jí ruku na rozloučenou.
— Pokud budete chtít další sezení, objednejte se, prosím. Složenku za sezení dostanete na recepci, na shledanou.
— Na shledanou.
Mohl mí dát slevu, když jsem Rosenberg.
Takhle myšlenka ji připadala vtipná, že se alespoň poprvé od rána usmála.
9:45
Aleksa stála na chodníku před terapeutickým centrem.
Musím najít to zrcátko.
Matka nejspíš už odešla do práce, tak se rychle vydala domů. Dveře dědečkova pokoje byly zamknuté. Kdy pokoj matka zamknula, tak to vůbec netušila. Nějaký pátek v pokoji nebyla.
Proč to udělala?
Musela něco vědět. No každopádně z matky žádnou užitečnou informaci nedostane. Sedla si na postel v pokoji, sáhla po deníku a listovala, pak najednou byla tma. Les šuměl, jemná vůně pronikala až do morku kostí. Stromy v lese byly jeden jako druhý, vysoké, temně zelené, plné oválných lístků. Měly přesně takovou barvu, jakou si představovala, když koukala na dětskou malůvku sluneční soustavy ve svém deníku. Aleksa se dotkla nejbližšího stromu.
— Ty jsi zase tady?
— No ano. Jen nechápu…..
— Co nechápeš?
— Rozumím vám.
— Ano, byli jsme kdysi na Zemi, naučili jsme se některé jazyky.
— Vždyť česky mluví jen deset milionů lidí. A na světě je nás sedm miliard.
— Možná je lidí mnoho, ale lidé jsou hloupí, ničí stromy. Jako by nevěděli, proč jsou stromy důležité. Apaňané nás nechají žít. Jen je tu málo vody.
— Lidé neničí jen stromy.
Byl to marný povzdech.
— Jak jsem se sem dostala.
— Asi si se napojila na síť.
— Síť?
Najednou si vzpomněla na dědečka. Z jeho úst slovo síť určitě musela slyšet.
— Znáte Aleksa Rosenberga?
Les znovu zašuměl.
— Ano, známe.
A pak znovu byla tma.
10:00
Měla bych jít do školy.
Ale hodinky ukazovaly čas, který nebyl přívětivý. Zkoušku už určitě nestihne. Neměla tušení, jak se vrátit zpátky.
Jak je možné, že znají dědečka?
Sebrala odvahu a vešla do pokoje k rodičům. A začala systematicky prohledávat. Začala se potit. Našla krabici s různými doklady, kde byly i úmrtní listy jiných členů rodiny. Z rodu Rosenbergů toho moc nezbývalo. Aleksa byla posledním nejmladším nositelem rodového jména Rosenberg. Zvláštní bylo, že dědečkův úmrtní list chyběl.
Možná je ve věcech po babičce Róze.
Věci se snažila vracet na své místo, tak aby matka nic nepoznala.
Kde by něco matka mohla mít?
Nebylo to příjemné, ale nakonec Aleksa začala prohledávat její toaletní stolek. Ve velkém zrcadle se odrážel její mladý obličej plný drobných pih. Její polodlouhé vlasy měly černou havraní barvu, které se leskly, když z okna na ni dopadalo slunce. A pak přeci jenom něco našla. Malý trezor držela v rukou a se zájmem si ho prohlížela.
Skvělé!
Zkusila náhodně pár číselných hesel. Vrátila tedy trezor zpět do toaletního stolku a zmizela.
11:12
— Ty jsi vážně blázen, nestihla si zkoušku!
Její nejlepší kamarádka a zároveň spolužačka Karolína seděla s Aleksou v univerzitní kavárně.
— A tys tu zkoušku udělala, Kájo?
— Ale jo, mám za tři. A taky hotový semestr.
— Šikulka.
— Helenka Tě zabije, má drahá nejlepší kamarádko!
A Karolína to myslela doopravdy.
— Kájo, moc Ti to přeju, že máš hotové zkoušky, neřeš prosím teď mou matku, ale musím si s tebou o něčem promluvit.
Karolína znala Aleksu velmi dobře, takže když začala její nelepší kamarádka mluvit takto, bylo to vážné.
— Dáte si něco?
Servírka mávala nad dívkami nápojovým lístkem. Aleksa se na ni podívala pohledem, který naznačoval, že je ruší, ale pak si to rozmyslela a objednala dvě kávy.
Servírka byla překvapivě rychlá, než začala Aleksa pořádně vyprávět, tak horká káva stála na stole.
— Kolik těch snů bylo? Tři?
Karolína byla velice inteligentní mladá žena, takže pochopila.
— Vážně se chceš vloupat do archivu dědečkovy bývalé ambulance? Ty jako víš, kde to je?
— Všechno zůstalo stejné, jen stůl je tam jiný, dědeček to předal svému synovci. Mohla jsem tam být já, kdybych netvrdla na právech. Půjdeš se mnou? Budu potřebovat, abys nějak toho mého příbuzného zabavila.
— A co když bude mít sezení, je to přeci jenom psychiatrická ambulance, že?
— Ale já tam musím, třeba tam něco najdu.
— Dobře, ale můžu jen kolem druhé.
— Adresu ti pošlu do mailu, ano?
Karolína jen přikývla. Horká káva dívky povzbudila, obě to potřebovaly. A to nebyla za nimi ani polovina dne.
12:42
Aleksa si sedla doma na postel a během chvíle se zas propadla do tmy.
Les byl neklidný. Navíc foukal ledový vítr. Aleksa se dotkla hrubé kůry stromu.
— Vítáme tě.
— Proč se tohle děje?
— To nevíme.
— Chtěla bych mluvit se svým dědečkem Aleksem Rosenbergem.
— Předáme mu tvůj vzkaz.
— Proč s ním nemohu mluvit sama.
— Nechce přijímat zprávy ze Země.
Najednou se jí něco dotklo. Pocítila další vlnu chladu, který vycházel z toho, co se jí dotýkalo. Vykřikla a otočila se. Před ní stála bytost. Byla vysoká, štíhlá, měla černé havraní vlasy, které byly hodně podobné těm Aleksy, a bílou pleť. Vypadala jako Sněhurka.
Aleksa zírala několik vteřin.
— Nemusíš se bát, jsem Soa. Stromy mi o tobě řekly.
— Jak jsem se sem dostala?
— Jsi tu jen myslí, fyzicky jsi pořád na Zemi.
Procitla. Klepala se zimou. Ani horkásprcha nepomohla, aby se zahřála. Navíc počasí venku bylo taky chladné. Za posledních dvanáct hodin se velmi ochladilo. Koukla na hodinky. Byla pryč příliš dlouho a musela za Karolínou.
14:05
— Kde jsi, mrznu tady a na tohle vážně nemám tolik času. Nechceš si to rozmyslet? Může z toho být problém. A já o problémy nestojím. Kdybych tě neměla tak ráda, tak se na to vykašlu. Je ti jasné, co se může stát….
Aleksa přerušila Karolínu mávnutím ruky.
— Zas jsem tam byla, viděla jsem mimozemšťanku. Byla nádherná. Vypadala jako Sněhurka. A když se mě dotkla, cítila jsem chlad.
14:15
— Strýčku, prosím, mojí kamarádce opravdu není dobře, mám o ni strach, mohl by sis s ní promluvit?
— Děvče, mám tak patnáct minut, pak mi přijde klient.
Aleksa se upřeně dívala na svého příbuzného. Za dvě minuty seděla v ordinaci její nejlepší kamarádka a vykládala mu úplné nesmysly. Snažila se tvářit, že je fakt na dně. Její strýc by normálně doprovod pacienta poslal do čekárny a zamkl by, ale Aleksu nechal sedět ve spojovací chodbě, kde byly dveře do archivu. Tak a teď přišla její příležitost. Vkradla se do archivu. Měla tak 12 minut. Systematicky prohledávala složky. Pak ji napadlo, že by mohly být seřazené podle abecedy. Nakonec našla, co hledala. NORA VACHOVSKÁ Složku nehodlala odnést, byla stejně tak tlustá, že by ji jen těžko mohla schovat. Vytáhla mobilní telefon. A začala dělat jeden obrázek za druhým. Nefotila všechno, ale jen to co ji zaujalo. Složku vrátila a během pár vteřin byla v čekárně. Dveře se otevřely. Stála tam celá bledá Karolína. Asi toho na ni bylo moc. Strýc se mračil.
— Mohla bys na chvíli, Alekso?
— Ano?
— No nevím, nevím, zda ta tvoje kamarádka potřebovala pomoc!
Dívky se rozloučily a vyšly ven.
— Doufám, že něco máš, protože jinak…….
15:00
Aleksa se posadila k počítači, nahrála fotky a začala si je prohlížet.
První obrázek, který ve spisu objevila, byla kopie úmrtního listu Nory Vachovské. Přemýšlela, co všechno o Noře věděla, ale na nic si nebyla schopná vzpomenout. Zemřela rok před dědečkem.
Proč ta moje paměť je tak děravá.
Pak se podívala na druhý obrázek.
Ze spisu Nory Vachovské – přepis nahrávky sezení dne 3. 5. 2009
— Jak se dneska cítíš, Noro?
— Upřímně doktore? Nic moc.
— Co tvá zranění?
— Bolí.
— Hlava?
— Taky, ale to není tak důležité. Zase jsem navázala spojení.
— Kdo se s tebou spojil?
— Soa! Musíte přesvědčit primáře, aby mě pustil.
— Noro, nejsi v pořádku. A víš, co jsi způsobila?
— Ano, mále jsem zabila svého otce.
— Odsud tě jen tak nepustí. Navíc znáš svou matku.
— Víte, že se musím vrátit. Ona na mě čeká.
— Já vím, Noro, ale teď s tím nic nenadělám.
— Ale mohl byste pro mě přeci jenom něco udělat?
— Teď musím ukončit sezení, o tom si promluvíme příště.
Navíc znáš svou matku, takhle slova jí rezonovala v hlavě. Že by podobná matka jako ta moje?
Klikla na další obrázek.
Přepis z vyšetřování utonutí Nory Vachovské 14. 6. 2009 - vyslýchaný MUDr. Aleksy Rosenberg, vyšetřovatel kap. Jan Kramný – den výsledu 30. 6. 2009
— Doktore, můžete, prosím, popsat kdy a jak se měla Nora Vachovská utopit?
— Proč to chcete znovu slyšet, kapitáne?
— No víte, něco se nám na tom celé nesedí. A navíc je to naše práce. Zrovna vy byste to mohl pochopit. A tělo Nory se pořád nenašlo.
— Nora mi zavolala, pár hodin po propuštění z psychiatrické léčebny. Ten den hodně pršelo, špatně jsem ji slyšel. Byla venku. Už nechtěla žít, kapitáne.
— A pak?
— Řekla mi, kde je, jel jsem za ní. Ale přijel jsem na most pozdě. Skočila. Proč jste nám hned nevolal, doktore?
— Byl jsem úplně mokrý a telefon mi nešel otevřít. A nebyl jsem schopný za ní skočit. Mám rodinu, pane.
— Dobře doktore, ale mně na tom něco prostě nesedí.
— To je váš problém, já jsem řekl pravdu. Je mrtvá, už se nikdy nevrátí.
Klikla myší a objevil se další obrázek.
Tma však přišla nečekaně.
Vítr foukal ještě silněji a chladněji než předtím. Aleksa cítila, že u lesa není sama. Otočila se a za ní stáli Apaňané.
— Jsi opravdu výjimečná? Tohle jsme ještě nezažili, že by sem někdo tak často přicházel.
— Samotnou mě to děsí. Hlavně to, že to nemůžu koordinovat. Vy všichni umíte náš jazyk?
— Ano od stromů. Někdo tu na tebe čeká.
Mezi sněhobílými postavami se objevila známá tvář.
Obraz zmizel a uslyšela zvonek. Zvonil intenzivně.
Netušila, kdo to může být.
15:45
— Policie, otevřete!
Policista bušil do dveří ve stejném tempu, jako zvonil na zvonek. A dost hlasitě řval. První co Aleksa udělala, tak z počítače smazala těch pár obrázků, které nafotila. A to samé udělala na cestě ke dveřím v mobilu. Hlavně z Google účtu….
— Dobrý den, jste Aleksa Rosenbergová?
— Dobrý den, hmmm Aleksa Rosenberg, prosím. Co si přejete?
— Je nám to nepříjemné, ale poslal nás za vámi váš příbuzný Lech Rosenberg.
Aleksa zvedla oči v sloup.
— Slečno, nezlobte se, ale musíme to prověřit. Můžete nám ukázat váš telefon?
— Jistě, ale jestli si myslí, že jsem něco vzala z archivu, tak on moc dobře ví, že ne. Spletla jsem si dveře na toaletu. Nebyla jsem v ordinaci celou věčnost, od té doby co dědeček zemřel. Chápete?
Policista natáhl ruku. Aleksa vložila rozhořčeně telefon do jeho dlaně.
Měla jsem hrát divadlo. Tohle mi jde fakt dobře.
— No tak děkujeme, strýc vás žádá, abyste už do ordinace nechodila.
— Fajn! Ještě něco?
— Ne slečno, na shledanou.
— Nashle!
Na policistovi bylo vidět, že je to pro něj „vopruz“. Z jeho tváře bylo jasné, že pro klan Rosenbergových musí vykonávat tyhle potupnosti často.
Práskla dveřmi.
Tohle jsem mohla čekat, ta naše rodina má fakt prsy všude.
Rod Rosenbergových pocházel z polské Varšavy. Na svůj původ byli hrdí. Ale životní osud je zavál do České republiky. Většina z nich byla velmi inteligentní, studovali vysoké školy a byli úspěšní. A s úspěchem navázali mnoho kontaktů. Takhle návštěva v podobě policie, kterou poslal její strýc Lech, byla samozřejmě neoficiální. Policisty poslal nějaký známý strýčka Lecha, který mu nejspíš něco dlužil. Takhle oficiální vyšetřování samozřejmě neprobíhá. O tom věděla Aleksa jako studentka práv velmi mnoho.
Fajn, tak se mu omluvím.
Napsala krátkou zprávu v podobě omluvy. Po pár minutách přišla odpověď, že příště se může zeptat, když něco chce.
Jo zeptat, ten by mi tak něco dal. Vytáhl by určitě lékařské tajemství.
Tak alespoň že ho už víc nezajímá. Lech samozřejmě věděl, že Aleksa otevřela složku Nory Vachovské. O případu věděl, ale říct by jí stejně nic nemohl. Přísahal.
16:10
— Co zkouška? Posloucháš mě vůbec?
Matka zírala na svou dceru. Nepoznávala ji.
— Co je s Tebou? Tak co ta zatracená zkouška?
— Dej mi pokoj, mami!
Skoro to Aleksa zakřičela. Matka na ni zírala, tohle si přece nemohla dovolit. Bez jediného slova se sbalila a odešla do svého pokoje. Měla by si zvyknout, že s ní není něco v pořádku. Posadila se na postel a podívala se z okna, které měla vedle postele. Byl opravdu krásný den. Sluníčko svítilo a opravdu začalo přituhovat. Tma nepřišla, pořád byla ve svém pokoji. Zjevil se les. Přestalo tolik foukat. Les byl rozrušený, jako by se něco dělo. Chtěla se dotknout nejbližšího stromu. Ale zastavila ji něčí ruka. Byla studená.
Brr….
— Studíš.
Soa se jí dotýkala svými štíhlými prsty.
— Promiň, vždycky zapomenu, že vy lidé jste tak teplí.
Znělo to divně, ale Aleksa nereagovala.
— Dědečku, ty jsi tady.
— Ano, Alesko, pojď sem.
Dívka se dotkla svého dědečka, ucítila lidské teplo. Nemohla tomu uvěřit. A pak obraz zmizel.
Začala panikařit. Přece musím najít způsob, jak se dostat zpátky, kdykoliv bude chtít.
Vyběhla ze svého pokoje, v obývacím pokoji našla matku. Vztek se v ní od rána pořád hromadil.
— Stůj! Okamžitě. Co si myslíš, že jako děláš. Volal mi strýc Lech. Okamžitě toto necháš Alekso, nebudu to opakovat pořád dokola. Ta zatracená Vachovská. Nikdy se jí snad nezbavíme. Nejdřív jsem kvůli ní přišla o Viktora a pak o svého otce. Obličej Heleny vypadal příšerně. Tolik emocí u své matky v obličeji nikdy neviděla.
— Kdo je Viktor? A dědeček je snad mrtvý. Nebo?
— Do toho ti nic není.
— To co se týká dědečka, tak do toho mi teda něco je. A proč se strýc obtěžoval posíláním policie? Co tím chtěl dokázat? Že naše rodina má prsty všude? Stačilo zavolat tobě a mohla jsem si ušetřit výstup s policií.
— Udělal to pro, aby se to už neopakovalo.
— To se neboj, to se opakovat nebude.
Matka zavřela oči, bylo jasné, že hledá pevnou půdu pod nohama. Bylo na ní vidět, že to co se dělo, se nemělo se to stát.
— No tak mami? Nejsem dítě. Od rána jsi jen vzteklá. A teď tohle?
— Jsi dítě, moje dítě a nikdo mi tě nevezme, slyšíš? Přestaneš s tím!
— Ale s čím matko?
Matka se otočila, v síni si vzala zimní bundu a odešla pryč z domu.
Tohle nemyslí fakt vážně. Kdo je proboha Viktor?
Přesně věděla, co musí udělat. Najít zrcátko. Matka jí víc neřekne. A bohužel fotky, které nafotila v archivu ordinace, si smazala. Teď věděla, kde je to zatracené zrcátko. Bude zamčené v trezoru u matky v ložnici. Vběhla do ložnice, popadla trezor a začala zkoušet různé kombinace čísel. Bylo jí jedno, zda matka přijde. To zrcátko bylo její, dědeček jí ho daroval.
A co když tam nebude?
Ale něco jí říkalo, že to zrcátko je přesně tam. Pořád si v duchu opakovala, jak je možné, že na to všechno zapomněla. V mysli se jí vybavil pohřeb dědečka. Tolik lidí pohromadě v životě neviděla. Všichni byli v černém. Hodně z nich plakalo, i když tenkrát nechápala, proč vlastně pláčou. Teď jako dospělá to viděla jinak. Bylo to nejspíš proto, že hodně z nich byli dědečkovi pacienti, kterým dokázal pomoct. Ale Noře Vachovské asi nejspíš nepomohl. Ta taky zemřela. Nebo ne? Dědeček byl velice empatický člověk, viděl do duší lidí. Někdy měla Aleksa pocit, že jí čte myšlenky. Na její rodině celkově všechno bylo zvláštní. Měla pocit, že všichni z rodiny mají dar empatie. Tedy kromě její matky Heleny. Byla vůbec Rosenbergová? Ale jistě ano, protože Aleksa byla toho důkazem.
Zámek trezoru povolil. Uvnitř byly bankovky, šperky a zrcátko. Trezor zavřela a zmizela do svého pokoje.
16:50
Zrcátko vypadalo jako každé jiné. Netušila, jestli matka vůbec ví, že to není jen obyčejné pozemské zrcátko. No teď to byl fuk. Otevřela ho. Prohlížela se v něm a sledovalo svůj obličej. Oči měla modré a byly dědečkovy. Zjevil se les.
— Nemůžeš nám tu jen tak lítat.
Soa se snažila usmát, ale bylo vidět, že má obavy.
— Omlouvám se, ale sama nechápu, jak se to děje.
— Co si dělala včera? Tedy myslím včera u vás na Zemi?
— Byla neděle, máte taky tyhle dny?
— Nemáme, měříme pouze měsíční cykly.
— No matka mě po učení na zkoušku z práva vzala do lesa, abych si pročistila hlavu. To ona tak někdy dělá, pořád mě někam bere. Hlavně aby mě zaměstnala.
— Dotýkala si se tam stromů, že?
— Ano.
— Tak je to jasné, drahý Aleksy, říkala jsem, že se musela někde dotknout stromu, který má s naší planetou spojení.
Starý muž, její dědeček, přikývl. Z toho jak s ním Soa mluvila, bylo zřejmé, že si muže velice váží.
— Pojď sem, broučku, já věděl, že jsi stejná jako já.
Dívka nebyla schopná nějak odpovědět a padla do náruče dědečkovi.
Pak zas les zmizel.
Kolikrát se tohle stane? Takhle bych nemohla žít, abych skákala z jedné planety na druhou. A moje tělo zůstávalo na Zemi. Otřásla se představou, že v tu chvíli, kdy naváže spojení, že nemá kontrolu nad svým tělem. Vzpomněla si na Noru, že něco provedla svému otci. Nejspíš taky proto, že navázala spojení.
Je to pro mě tady nebezpečné.
Zrcátko, které držela celou dobu v ruce, bylo teď teplé.
Nějak to fungovat musí.
Ani se neobtěžovala hledat nějaký mechanismus. Pochopila, že celá Apanou a její obyvatelé včetně stromů fungují na principu nějaké sítě. Nenapadlo ji nic jiného, než že se začala soustředit na zrcátko. Nic. Od rána její mysl lítala, bůh ví kde, ale Aleksa si uvědomila, že má šílený hlad. Když sešla dolů do kuchyně, tak zjistila, že matka pořád není doma. Netušila, kam mohla jít.
Třeba se šla vypovídat strýčkovi Lechovi. Teď jí bylo jasné, že něco ví. Všichni z rodiny nejspíš něco ví. Pomalu položila zrcátko na kuchyňskou linku a přejela přes něj něžně ukazováčkem. A v tu chvíli se rozsvítilo. Pomalu zrcátko otevřela. Aleksa zírala na malou obrazovku. Klepaly se jí ruce.
Co mám jako udělat dál? Na obrazovce bylo několik ikon. Byly to zvláštní obrázky. Netušila, co by mohly znamenat. Prostě se dotkla první ikony. Zjevila se sluneční soustava Apanau. Planety obíhaly bílé slunce. Zkusila druhou ikonu. Zjevila se dívčí tvář, byla lidská a začala povídat.
— Milý doktore, vím, že jsem vám slíbila, že se pro vás vrátím. Nebojte, brzo to bude. Ano, kdo jednou pozná kouzlo Apanou, tak už nechce zpátky na Zem. Lidé jsou tak arogantní. Dokonce mi vystrojili pohřeb, no chápete to, doktore? I přesto, že matka s otcem moc dobře věděli, kam jsem odcestovala, tak mě zahrabali do země. Asi jste tam byl? Určitě vás pozvali jako našeho vrchního psychiatra. Nechtěli po vás, abyste jim utíral kapesníčkem slzy, když plakali? Ne tohle berte s rezervou, doktore, upřímně vy nejlíp víte, jaký mám vztah k rodičům. A teď dobře poslouchejte. Abyste navázal spojení, tak je nutné najít tzv. spojovací strom. Není jich mnoho, ale nachází se i u nás v České republice. Správně bych měla říct u vás, ale každému musí být jasné, že jsem na Zemi v České republice vyrostla. A to jen tak z mysli nevymažu. I když se mi tam nelíbí, tak některé vzpomínky jsou krásné. Pokud máte v sobě schopnost telepatie, tak se vám otevře mysl. Nebojte, všechno bude v pořádku. A pak se potkáme v lese na Apanou a vymyslíme, jak vás dostat sem. A promiňte za potíže, které jsem vám způsobila svým útěkem z psychiatrického oddělení. Ale musela jsem na loď a domů na Apanau. Vím, že to chápete. A mimochodem vám v tomto záznamovém zařízení posílám nějaké informace o Apanau. Zas až tolik jsem vám toho při našich společných sezeních nestihla říct. A díky, že jste mi věřil, doktore. Těším se na vás.
Dívka zmizela. Takže dědeček navázal spojení. A stejně tak jsem ho navázala já a Nora. Aleksa pomalu projížděla jednotlivé ikony. A nevěřila vlastním očím. Do teď měla v koutku své duše pocit, že se jí to jen všechno zdá. Ale byla to realita, tvrdá realita. Dveře cvakly. Matka se vracela. Okamžitě schovala zrcátko do kapsy v riflích. Nemělo cenu nic matce ukazovat nebo říkat. Věděla, že by z toho nic nepochopila. Kdyby chtěla, pochopila by to, když jí o tom říkal už dědeček. Ale nevěřila ani svému otci, studovanému psychiatrovi. Navíc Aleksa pro ni byla jen děcko, které je potřeba celý dosavadní život směřovat tak, aby nemyslela na blbosti, na které myslel její dědeček Aleksy.
Její srdce se ještě víc vůči matce zatvrdilo. Hlavně měla na ni i vztek kvůli tomu zrcátku. Teď bylo jasné, proč jí ho nedala. Aleksa rychle zmizela, nechtěla se s matkou potkat. V jejím pokoji byla tma. A pak přišlo světlo, protože se objevil les.
— Dědečku, jsi tu. Já nemůžu zůstat na Zemi. Stejně jako Ty a Nora Vachovská. Je taky na Apanau?
Dědeček stiskl svou vnučku v náručí a kývl hlavou. Ten stisk byl jenom pocit, věděla, že to není doopravdy.
— Drahoušku, my Tě ze Země dostaneme, Soa už na tom pracuje. Jenže lodě, které mají Apaňané k dispozici…
Dědeček větu nedokončil, objevila se Soa.
— A proč si odešel beze mě? Říkal si, že mě miluješ, že beze mě nemůžeš žít. Moje holubičko, to jsi taky říkal.
Byla v tom výčitka. Hned ji to zamrzelo. Měla by být ráda, že je dědeček živý, ne mu něco vyčítat. Rozhodla se, že už k tomu nic říkat nebude.
— Alekso, nešlo to, matka Tě přede mnou schovala. Ty sama nejlépe víš, kde jsi byla.
Chvíli přemýšlela. Kývla a pochopila.
Zatracená matka.
To byla ta dlouhá dovolená v Karibiku. Alekse bylo divné, že může jet na tak dlouho dovolenou během školního roku. První třída v letadle, luxusní hotel na pláži, perfektní servis se vším všudy, animační program. Jako dítě byla unešená. Vzpomněla si, jak vyprávěla svým spolužákům, co zažila. Oni ji tenkrát nevěřili. No měla by mít pro ni pochopení, ale nějak neměla. Aleksa se obrátila k Soe.
— Soo a co ty lodě?
— Chystáme se na válku, Alekso! Ale taky budeme potřebovat vodu, než si ji vezmeme zpět i se stromy.
— Válku?
Les zmizel.
— Sakra, jak se měla něco dozvědět, když takhle skákala sem a tam.
Přemýšlela, zda nesejít dolů a nekonfrontovat matku, stejně by z toho byla jen hádka. Jediné, co ji zbývalo, tak bylo čekat. Podívala se na hodiny, které jí viseli na zdi v pokoji. Čas ukazoval 17:45. Tak rychle to uběhlo. Ale teď, když čekala na další spojení, tak čas se sunul. Vteřina byla delší než minuta. Ticho ji deptalo. Jenže se jí nechtělo odejít z pokoje, co když se jí mysl otevře, naváže spojení, a Aleksa bude někde, kde se to zrovna nehodí. To co jí z počátku připadalo jen jako myšlenka, tak se teď stávalo realitou.
Nebudu moct na Zemi žít.
18:00
Na dveře pokoje někdo zaklepal. Aleksa se zhluboka nadechla a zaklonila hlavu. Tušila, že to je matka. Mohl to být otec, ale ten za ní nechodil. Měla ho ráda, ale byl to pro ni obyčejný „podpantoflák“. Skákal tak, jak pískala jeho manželka. Nikdy neprotestoval. Dokonce, když přišla manželka s tím, že její příjmení Rosenberg je lepší.
— Jiří, nemůžeme se přece jmenovat Urbáškovi. Jaký je význam toho jména? Rod Rosenberg je alespoň známý, něco jsme dokázali.
Jiří měl tenkrát pocit, že jeho žena plácá nesmysly, ona sama toho moc nedokázala, ale miloval ji natolik, že při svatbě si vzal její příjmení Rosenberg a souhlasil, že děti, které se narodí v tomto manželství, ponesou taktéž toto příjmení. Nebylo mu příjemné, když se ho jeho dcera na to ptala, ale popravdě jí odpověděl. A čím déle byl v manželství s Helenou Rosenberg, tím více byl ušlápnutý, a tím více zůstával ve svém zaměstnání, aby dokázal své ženě, že za něco stojí. Jeho tchán Aleksy ho měl rád, nikdy mu nedával najevo, že je méněcenný, tak jako jeho vlastní manželka. Nechápal, proč si ho ona vybrala. A nechápala to ani Aleksa.
— Dále….
— Alekso, promiň, jsem nějaká podrážděná, je toho na mě moc, víš jak….
Co jak o po mě chce? Abych ji pochopila? Nepochopím nikdy!
Aleksa se jen dívala tupě na svou matku a čekala, než odejde.
Už mi nikdo nezbyl, na kom by mi opravdu záleželo. Chci na Apanau!
Ale matka očividně nechtěla odejít. Začala povídat něco o dědečkovi, o jejím nešťastném manželství, o jejím nepovedeném životě, o tom že ona nic nedokázala.
Aleksa na ni zírala, její zorničky se rozšířily. Chtěla se bránit, ale nešlo to. Znovu navázala spojení.
Lesem se proháněl ledový vítr. Les byl tichý. Čekal. Čekal na útok. Ale nevypadalo to, že se bude bránit. Oblohu začaly křižovat bitevní lodě, byly jich stovky. Jejich tmavé kovové trupy se leskly.
— Musíte se bránit, musíte, křičela Aleksa.
I když se dotkla nejbližšího stromu, tak necítila nic. Energie, kterou cítila na začátku spojení, byla pryč. To ticho lesa ji děsilo. Kde byli Apaňané, netušila. Jen zírala na tu zkázu, kterou provádí bitevní lodě. Věděla, že se jí nemůže nic stát, byla tu přeci jen svou myslí. Měla pocit, že to trvalo věčnost. Tak nějak vypadá válka. Ale válka o co? O vodu, které měli málo. Kdo s kým bojoval, netušila. Tak jen zírala. Stromy umíraly. Nemohla jim pomoct. A pak bylo ticho.
20:42
Probudila se. Bylo ticho i na Zemi. Válka v její mysli ještě rezonovala. Rozhlédla se pokoji.
Nejsem ve svém pokoji.
Vypadalo to jako nemocniční pokoj. Studený, bílý a vydesinfikovaný. Na židli vedle postele spala její matka.
— Mami?
Helena sebou cukla. Její pohled byl unavený a zničený.
Má snad o mě starost?
— Už jsem ti řekla, že o tebe nepřijdu. Nikdy. Nepřijdou si pro tebe.
— Takže ty o tom všechno víš?
Matčin úsměv byl pohrdavý.
— Zůstaneš tady stejně jako Nora Vachovská. O to se postarám.
Zmizela z pokoje a zámek cvakl. Hlavou se Alekse honilo spoustu myšlenek.
Musím se vrátit na Apanau.
Měla strach o všechny, nejvíc o dědečka. Soustředila svou mysl, snažila se v jejích temných zákoutích najít cestu, jak navázat spojení. A pak se jí to povedlo. Jako by uvnitř své hlavy viděla světlo v tunelu. A pak tu byl les. Byl popálený. Dotkla se jednoho ze stromů, jeho kůra byla černá a horká.
— Bolí to?
— Ano, bolí.
— Řekneš mi, znáš Noru Vachovskou?
Dostalo se jí kladné odpovědi.
— A kdo je Viktor?
— Myslíš toho Viktora, který je člověk?
Les, i když byl spálený, začal šumět.
— Přišel s Norou, je to její kamarád.
— Jsou v pořádku? A můj dědeček?
— Neboj se, odletěli včas s ostatními obyvateli Apanau. Trpí pouze les. Snad už tahle válka brzo skončí. Stejně nebude vítězů a poražených. Bude jen poražených.
Měla pocit, že je na Apanou věčně. Zkusila se tedy vrátit stejnou cestou za Zem. Povedlo se. Teď bylo jasné, že sice matka něco věděla, ale nejspíš ne všechno. Musím pryč, ale jak. A dostat se z nemocnice v tuhle chvíli připadalo to nejlehčí. Tak opět čekala, chvíli přemýšlela, že se podívá zpět na Apanau, ale nemělo to cenu, ti se kterými potřebovala mluvit, tam nebyli.
22:00
Ležela na posteli. Když člověk čeká, tak čas plyne pomalu. Měla pocit, že v tom nemocničním pokoji leží věčně. Několikrát za ní byla sestra s dotazem, zda něco nepotřebuje. Další se jí snažila přesvědčit, aby si vzala alespoň prášky za spaní. Bylo to až otravné.
Připadala si strašně unavená. To skákání z planety na planetu a spoustu emocí ji šíleně vyčerpaly. Zavřela tedy oči. Její mysl byla prázdná.
— Holčičko?
Otevřela oči. Nikdo další v pokoji nebyl. Pokoj byl temný, jen z oken dovnitř pronikal svit pouliční lampy.
Znovu oči zavřela.
— Jsi tu dítě?
Mám halucinace?
Les neviděla.
— Alekso?
— Ano?
— Opravdu mě slyšíš?
Byl to známý hlas, na který se nedalo nikdy zapomenout.
— Dědečku, jsi to opravdu ty.
— Jsem, ale nemáme moc času. Zůstat na Zemi je pro tebe nebezpečné. Takže musíme tě dostat na Apanau. I když tady to zrovna teď taky není nejlepší, ale nemůžeš být myslí jinde, než máš tělo. Musíš k nejbližší vodní ploše. Jedna z lodí Apanau je na cestě pro vodu. Vyzvednou tě. Sami si tě najdou, jen musíš být u vody.
— Dobře, Brněnská přehrada. Kolik mám času?
— Dvě hodiny.
— Brzo se uvidíme, dědečku.
Spojení zmizelo. Doufala, že se tohle obejde bez násilí.
Zazvonila na zvonek. Chvíli trvalo, než se otevřely dveře pokoje.
— Slečno Rosenbergová, potřebujete něco?
— Rosenberg, prosím!
Sestra zvedla obočí. A čekala.
— No vlastně ano, vzala bych si ty léky na spaní. Navíc mě bolí hlava.
— Dobře hned jsem zpět, slečno Rosenberg.
Její příjmení Rosenberg dost zdůraznila.
Ať nezamyká dveře, ať je hlavně, prosím, nezamyká.
Několikrát si to opakovala jako nějakou mantru.
— Změřím vám ještě teplotu, ano?
Pacientka kývla.
— Moc se omlouvám, měla jsem vás poslechnout hned.
Pohled zdravotní sestry trošku změkl. A Aleksu nenapadlo nic jiného, než ji začít otravovat, že potřebuje na záchod, že se jí motá hlava, že chce čerstvý vzduch, že nutně potřebuje upravit lůžko, že má zpocené prádlo. Sestra kolem lítala, jak hadr na holi, a když oznámila, že tedy půjde pro léky, tak v tom zmatku zapomněla zamknout dveře nemocničního pokoje.
Aleksa byla jen v pyžamu, venku mrzlo, ale jí to bylo jedno. Vykradla se v papučích na nemocniční chodbu. Kradla se při zdi, snažila se být potichu a modlila se, aby ji nikdo neviděl. Snažila se přitom pohybovat rychle, neměla tolik času. Jediné štěstí, že psychiatrické oddělení dispozičně znala. Samozřejmě se vybavení a další změnilo tak, aby byly moderní, ale cesta ven zůstávala pořád stejná.
Zmáčkla zvonek na otvírání dveří, který způsobil hluk, a pak už jen běžela. Neohlížela se, nezastavovala. Musela ještě domů.
Deník tam nenechám. A asi bych si měla vzít doklady? Budu je potřebovat?
Kostelní věž, kolem které běžela, ukazovala 23:03, moc času jí nezbývalo.
Neměla u sebe klíče, takže prostě drze zazvonila.
Otevřel jí rozespalý otec. Tvářil se zděšeně.
— Co, co tu děláš?
Koktal jako když na něj s něčím vyrukuje manželka Helena.
— Jdu si jen pro pár věcí, bohužel odcházím.
— Nemáš být v nemocnici?
Z horního patra se naklonila matka. Tak strašný jekot u ní už dlouho Aleksa neslyšela.
Snažila se ji neposlouchat a soustředit se na to, co udělá. Odstrčila ji, když se jí snažila zastavit. Vrazila do svého pokoje.
— Zavolám policii, slyšíš.
— Klidně, než přijedou k tvojí šílené dceři, tak budu dávno pryč.
Ve svém pokoji ze sebe strhla nemocniční košili a rychle se oblékla. Matka se v záchvatu vzteku snažila jí oblečení vyrvat. Vůbec nejhorší bylo obléct si ponožky na promrzlé nohy. Otec matce naopak bránil. Snažil se zachovat klid stejně jako Aleksa, ale nešlo to. Sáhla po deníku, z nočního stolku vysypala pár cenností a pas. To pro jistotu. Víc nepotřebovala.
S matkou se pořád přetahovala, ale jelikož ji dlouhá léta matka nutila sportovat, tak měla dívka mnohem větší sílu a výdrž, takže vždy útok od matky ustála.
I dolů ze schodů seběhla mnohem rychleji. Matka při běhu za ní spadla, otec se jí snažil pomoct na nohy, ale začala ječet ještě víc.
— Oni mi tě neseberou, Alekso, prosím, nesmíš odejít, musíš tady zůstat.
Na chvíli se zarazila a zjistila, že vlastně nemá žádné peníze, takže kolem matky proběhla zpátky a vzala si z pokoje alespoň platební kartu.
Matka sice přestala ječet, ale začala šíleně plakat. Pořád dokola opakovala, že tohle se nemělo stát, že za to může dědeček. Otec stál vedle ní a jen zíral. Když šla Aleksa kolem něj, tak ho políbila na tvář.
— Mami, možná by si to tátovi mohla všechno vysvětlit. A prosím, můžete mi vystrojit důstojný pohřeb.
Matka se po dívce naposledy natáhla. Pak pochopila, že to nemá cenu.
Do domu foukal ledový vítr, do morku kostí začal pronikat do Heleny Rosenberg. Tolik nenávisti v životě necítila.
— Nikdy jim to neodpustím, nikdy!
Aleksa běžela, neměla telefon, snažila se, najít nějaký taxík. Chvíli to trvalo, ale pak přeci jenom jeden našla.
Zaklepala na okýnko a nasedla.
— Brněnská přehrada, prosím.
— Jistě, slečno.
Auto vyrazilo. Zrovna začalo sněžit. Čerstvý sníh se snášel na lednové Brno.
Za chvíli byla tam, kde potřebovala.
23:45
Stála u vodní nádrže. Byla temná, do té studené vody by vážně spadnout nechtěla. Zimní vločky se snášely k zemi. Konečně začalo sněžit. Něžně se dotýkala sněhových vloček a neustále vzhlížela k nebi. Každá vločka, která se dotkla její teplé ruky, se rozpustila. Moc by si přála, aby bylo nebe poseté nádhernými hvězdami, ale obloha byla zatažená.
Jaké to je, být tam nahoře.
Najednou začala přemýšlet, jaká loď pro ni přiletí. Bude to některá z těch, které viděla bojovat na Apanau? Tyhle lodě byly hotová monstra. Tohle by vážně člověk nevymyslel. Chtěla najít telefon, ale pak si uvědomila, že žádný nemá. Věřila, že to stihla. Musela. Bylo totiž jasné, co by potom udělala její matka. Zavřela by ji nadosmrti do toho blázince, kde dřív pracoval její dědeček.
Můj údajně mrtvý dědeček. Lhářko!
Tak moc to chtěla vykřiknout, ale únava a zima jí to nedovolily. Tak chodila sem a tam, pod nohy jí křupala tenká vrstva sněhu a ledu. A loď nikde. Nakonec se na nebi přeci jenom objevilo malé světýlko. Vypadalo skoro jako hvězda. Ale snášelo se pomalu dolů. Neslyšela žádný zvuk. Ticho bylo až nesnesitelné. Malá bílá tečka dosedla na hladinu Brněnské přehrady.
A tam se mám dostat jako jak?
Přiblížila se k vodě, dotkla se hladiny, která se lehce zčeřila. Byla opravdu ledová. Pořád bylo ticho. Najednou bílá tečka zmizela. A Aleksa ucítil závan teplého vzduchu. Teplo sílilo, bylo to moc příjemné. A pak se před ní objevily dveře, byly kovové a měly barvu stříbra. Byly jiné, než ty které viděla při spojení. Pomalu se dotýkala symbolů, které byly kolem dveří nakreslené. Měla pocit, jakoby už je někdy viděla.
23:58
Dveře se rozevřely, Aleksu zahalilo bílé světlo a další závan teplého vzduchu. Teď jí nezbylo, než jen věřit, stejně jako věřila Nora Vachovská. Její příběh neznala doslova, ale až přiletí na Apanau, určitě se s Norou setká a ona jí svůj příběh poví. Netušila, že člověk může zažít za jeden den víc, než za celý rok. Tušila však, že to tak mělo být. A tušila to nejen ona. I její dědeček věděl, že Aleksa má stejně jako on dar telepatie. A dřív nebo později by se spolu stejně spojili. Na setkání se těšila. A těšila se na svůj nový život. Opatrně vstoupila na malou rampu, která se potichu vysunula ze dveří. Z kapsy od bundy vytáhla platební kartu a nakonec i pas, které oboje vklouzlo do ledové vody.
Nebudu je potřebovat.
Vstoupila do bílého světla. Dveře se zavřely stejně tiše, jako se předtím otevřely. Ani nepocítila, že letí. Loď aktivovala štíty neviditelnosti a zmizela ze Země tak rychle, že si lidé ničeho nevšimli. Ti hloupí lidé, co kácí stromy.
0:31
Aleksa se probudila ve své posteli. Měla pocit, že leží v kaluži, ale byl to její ledový pot. Upřeně se dívala na temný strop. V domě, ve kterém bydlela s rodiči, bylo ticho a tma. Zdál se jí sen. Aleksa stála na kraji lesa, cítila jeho vůní, cítila jeho vlhkost a vnímala, jak stromy spolu mluví, bylo to jako tichý šepot. Slunce přes hradbu stromů nebylo vidět, ale jeho studené paprsky dopadaly na mýtinu mezi stromy. Dotkla se nejbližšího stromu a ucítila příval energie.
— Jsi ze Země?
— Ano, jsem.
— Zemi známe. Je tam voda, hodně vody.
— Nemáte vodu?
— Pro nás ano, ale pro ně jí není dost.
— Pro koho?
7:03
— Alekso, sakra vstávej!
Matka s ní třásla. Aleksa matku odstrčila, nebylo jí příjemné, když se jí takto dotýkala. Matku měla ráda, ale od smrti jejího dědečka se vztah k matce změnil. Byl ledový jako slunce z jejích snů. Nadechla se, snažila se soustředit. Už podruhé za tuto noc, se jí zdál sen. Ráno se probudila hodně brzo a usnula ještě na křesle v obývacím pokoji.
Kdo nemá dost vody?
Věděla, že tohle není normální. Měla pocit, že se s ní něco děje.
— Proboha, celý dědeček, válíš se tady ve dne a touláš se v těch svých snech.
Matka měla hodně špatnou náladu, to Aleksa poznala. Nesnášela, když ji srovnávala s dědečkem. Vlastně nesnášela, když ji srovnávala s kýmkoliv. Ale matka měla pravdu. Aleksa mu byla hodně podobná. Teď by ho potřebovala, mohl by její sny rozebrat a pomoci jí. Byl výborný psychiatr a terapeut. Ale nepomůže. Zemřel, je 10 let mrtvý.
Matka dál vztekle brblala, ale Aleksa ji neposlouchala.
Jak jsem na to mohla zapomenout, já to místo, o kterém se mi teď dvakrát zdálo, znám z vyprávění. Mockrát mi o něm vyprávěl. Říkal, že sám tam nikdy doopravdy nebyl.
Vyběhla do svého pokoje, postavila se před knihovnu, kterou měla plnou knih, téměř všechny je potřebovala ke studiu na vysoké škole.
Někde to být musí.
Knihy vytahovala a vracela je zpátky, snažila se pracovat potichu, nechtěla, aby za ní do pokoje přišla matka. Její přísná, uhlazená a reálně uvažující matka, která nerozuměla svému otci Aleksu Rosenbergovi a stejně tak nerozuměla ani své dceři Alekse. Mnohokrát litovala, že dceru pojmenovala právě po něm. Po několika minutách našla, co hledala. Její deník z dětských let. Bylo v něm snad všechno. Zamilované básně, oblíbené písničky, malůvky, fotky jejích prvních lásek, lístky na všemožné akce. Deník byl pěkně tlustý. Teď nebyl čas, si číst básničky. A taky v něm bylo to, co jí vyprávěl její dědeček. Zírala do deníku na nákres sluneční soustavy. Vypadala jinak než ta, ve které žila. Slunce bylo bílé, obrovské a okolo obíhalo deset planet. Většina planet měla zelenou případně modrou barvu, ale zelená hodně převládala. Zelená jsou lesy a modrá je voda. V téhle sluneční soustavě bylo hodně stromů, ale vodní plochy opravdu málo. Vybavila si obraz svého dědečka. Muž s tmavými vlasy, které si česal dotazu ve stylu třicátých let, modrýma hlubokýma očima a podmanivým hlasem, který ji vyprávěl příběhy. A ty nejzajímavější byly právě z místa, na jehož nákres koukala v deníku. Matka jí říkala, že dědeček je pohádkář. Aleksa jako dítě jeho příběhům věřila. Vzpomněla si, jak matka na ni křičela, ať zmizí z dědečkova pokoje a nechá ho být, když už byl těžce nemocný a umíral. Aleksa chtěla být s ním, chtěla poslouchat jeho příběhy. Posadila se tedy na postel, deník na kolenou, snažila se soustředit. Myšlenky jí létaly kolem, ale nic kromě sluneční soustavy v deníku a snu, který se jí zdál, si nemohla vybavit. Viděla teď jen obraz dědečka.
— Jsi celá já, říkával jí dědeček a díval se na ni milovanýma pomněnkovýma očima.
Jak se dostanu do své hlavy, jak jsem to všechno zapomněla?
V první řadě za to mohl její smutek. Po smrti dědečka proplakala mnoho dní. Dokonce přestala jíst. Ale matka jí to všechno brzy drilem a přísným režimem vytloukla z hlavy. Sport, studium, sport, studium. Na nic jiného nebyl čas. Vypnout hlavu. Žádné emoce. A pak určitě přijde úspěch. Vzala do ruky svůj mobilní telefon. Chvíli přemýšlela a pak v seznamu našla telefonní číslo.
— Ahoj Alesko.
—Ahoj Kláro, mám prosbu, ty studuješ psychologii, možná budeš vědět jak, nebo možná budeš znát někoho, kdo mi pomůže.
— Ano?
— Jak si vzpomenout na něco, na co jsem zapomněla?
V telefonu bylo chvíli ticho.
— Pošlu ti telefonní číslo, Alekso, měj se.
—Díky, ahoj.
Klára byla příliš chladná, ke studiu psychologie se nehodila. Ale měla štěstí, že ji rodiče nechali, aby si dělala, co chtěla. Aleksa to štěstí neměla. Matka ji pod silným nátlakem donutila ke studiu práv. Aleksu to sice bavilo, ale nebylo to pravé ořechové. Kdyby žil dědeček, jistě by to bylo jiné. Ale tohle byly marné povzdechy. Pustila to okamžitě z hlavy.
7:40
Aleksa se potichu sunula po horním patře jejich domu. Mnohokrát si četla u dědečka v pokoji, cítila se tam v bezpečí. V mysli se jí vybavil jeho pokoj s lůžkem, na kterém těsně před smrtí celý den lehával. A taky černý mahagonový stůl, který byl rodinným pokladem, ve kterém měl dědeček vše, co potřeboval k práci, a také své soukromé věci. Dřív ten stůl stával v jeho ambulanci, ale když dědeček onemocněl, tak její matka převezla stůl do jejich novostavby. Další zbytečný starý krám v domě, říkala matka. Alekse to bylo vždycky líto, milovala staré věci. Došla k pokoji, chtěla otevřít dveře, ale zjistila, že jsou zamčené.
— Hledáš něco?
Aleksa sebou trhla a dívala se do tváře matky. Pořád měla vztek, byl z ní přímo cítit. Dívka byla velice vnímavá. Někdy to však bylo na škodu.
— Ano něco hledám.
— A co?
— Něco, na co si nemůžu vzpomenout.
— A k tomu ti má pomoct jako návštěva dědečkova pokoje?
Matka byla sice studená jak psí čumák, ale vnímavá nejspíš byla taky.
— Pamatuješ, co jsem ti říkala na pohřbu?
Dívka přikývla.
— Žádní mimozemšťané, dědeček byl nemocný, měl halucinace. A doporučuji ti, aby ses držela reality a neutíkala do snů. Chceš snad dostudovat práva, ne?
Aleksa mlčela, věděla, že nemá cenu s matkou začínat hádku. Ona vždycky vyhrála. Stejně jako když řešili, co půjde studovat.
— A nemáš jít do školy?
8:45
Aleksa chodila po čekárně. Nikdy nebyla u terapeuta. Nikdy ho nepotřebovala. Potila se. Ani netušila, že někdo na ni bude mít tak rychle čas. Možná to, že do telefonu řekla, že se jmenuje Rosenberg, pomohlo k tomu, aby ji vzal terapeut tak rychle. Dveře se otevřely, v nich stál postarší muž.
— Dobrý den, pojďte dál.
—Dobrý den.
Aleksa měla pocit, že jí vyschlo v krku. Vysoukala se sebe pozdrav a posadila se do křesla, na které jí terapeut ukázal. Chvíli jí trvalo, než ze sebe vykoktala, proč přišla. Obličej terapeuta zůstával pořád stejný. Nevěděla, co si myslí.
— Dobře, něco zkusíme, pohodlně se posaďte a zavřete oči.
Jeho hlas byl tlumený, dostával se jí pod kůži. Její dech se zklidnil, přestávala se potit. A pak se propadla do temnoty.
— Dědečku vyprávěj, prosím.
— Alekso zlatíčko, sedni si.
Dědeček ukázal na místo na své posteli. Vyskočila za ním a přitiskla se k němu.
— O čem chceš vyprávět?
— Ty víš o čem, prosím.
— O Apanau?
— Ano, a taky o Noře Vachovské.
Starý muž se usmál, tušil, že to po něm jeho vnučka bude chtít.
— A ukážeš mi to zrcátko?
Dědeček z kapsy pyžama vytáhl kovové zrcátko a podal ho Alekse. Bylo studené a lesklé. Dokonale se v něm všechno odráželo. Když ho otevřela, zobrazil se malý displej.
— A v něm je všechno, že? Dáš mi jednou to zrcátko?
Dědeček však nestihl odpovědět. Dveře jeho pokoje se rozrazily a dovnitř vkráčela matka Aleksy.
— Jsi normální, dědeček musí odpočívat.
Popadla Aleksu za ruku a prudce ji postavila na nohy. Ta stihla pustit zrcátko zpátky do postele, matka si toho ve svém vzteku ani nevšimla.
— Vypadni Alekso, hned.
Aleksa se začala šourat ven z pokoje.
— A ty tatínku, mohl bys toho laskavě nechat? Ty tvoje báchorky o těch mimozemšťanech, že tě to baví. Kdybys raději Alekse vyprávěl pohádky.
— Na pohádky jsem už stará, mami.
Ozvalo se zasyčení. Aleksa sebou zatřásla.
Matka vyrazila za dcerou, pro jistotu jí popostrčila ze dveří a pak práskla dveřmi.
— Jak napočítám do deseti, vzbudíte se. Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna. Otevřete oči.
Aleksa zírala na terapeuta. Ten svůj výraz obličeje nezměnil. Vstal, podal jí ruku na rozloučenou.
— Pokud budete chtít další sezení, objednejte se, prosím. Složenku za sezení dostanete na recepci, na shledanou.
— Na shledanou.
Mohl mí dát slevu, když jsem Rosenberg.
Takhle myšlenka ji připadala vtipná, že se alespoň poprvé od rána usmála.
9:45
Aleksa stála na chodníku před terapeutickým centrem.
Musím najít to zrcátko.
Matka nejspíš už odešla do práce, tak se rychle vydala domů. Dveře dědečkova pokoje byly zamknuté. Kdy pokoj matka zamknula, tak to vůbec netušila. Nějaký pátek v pokoji nebyla.
Proč to udělala?
Musela něco vědět. No každopádně z matky žádnou užitečnou informaci nedostane. Sedla si na postel v pokoji, sáhla po deníku a listovala, pak najednou byla tma. Les šuměl, jemná vůně pronikala až do morku kostí. Stromy v lese byly jeden jako druhý, vysoké, temně zelené, plné oválných lístků. Měly přesně takovou barvu, jakou si představovala, když koukala na dětskou malůvku sluneční soustavy ve svém deníku. Aleksa se dotkla nejbližšího stromu.
— Ty jsi zase tady?
— No ano. Jen nechápu…..
— Co nechápeš?
— Rozumím vám.
— Ano, byli jsme kdysi na Zemi, naučili jsme se některé jazyky.
— Vždyť česky mluví jen deset milionů lidí. A na světě je nás sedm miliard.
— Možná je lidí mnoho, ale lidé jsou hloupí, ničí stromy. Jako by nevěděli, proč jsou stromy důležité. Apaňané nás nechají žít. Jen je tu málo vody.
— Lidé neničí jen stromy.
Byl to marný povzdech.
— Jak jsem se sem dostala.
— Asi si se napojila na síť.
— Síť?
Najednou si vzpomněla na dědečka. Z jeho úst slovo síť určitě musela slyšet.
— Znáte Aleksa Rosenberga?
Les znovu zašuměl.
— Ano, známe.
A pak znovu byla tma.
10:00
Měla bych jít do školy.
Ale hodinky ukazovaly čas, který nebyl přívětivý. Zkoušku už určitě nestihne. Neměla tušení, jak se vrátit zpátky.
Jak je možné, že znají dědečka?
Sebrala odvahu a vešla do pokoje k rodičům. A začala systematicky prohledávat. Začala se potit. Našla krabici s různými doklady, kde byly i úmrtní listy jiných členů rodiny. Z rodu Rosenbergů toho moc nezbývalo. Aleksa byla posledním nejmladším nositelem rodového jména Rosenberg. Zvláštní bylo, že dědečkův úmrtní list chyběl.
Možná je ve věcech po babičce Róze.
Věci se snažila vracet na své místo, tak aby matka nic nepoznala.
Kde by něco matka mohla mít?
Nebylo to příjemné, ale nakonec Aleksa začala prohledávat její toaletní stolek. Ve velkém zrcadle se odrážel její mladý obličej plný drobných pih. Její polodlouhé vlasy měly černou havraní barvu, které se leskly, když z okna na ni dopadalo slunce. A pak přeci jenom něco našla. Malý trezor držela v rukou a se zájmem si ho prohlížela.
Skvělé!
Zkusila náhodně pár číselných hesel. Vrátila tedy trezor zpět do toaletního stolku a zmizela.
11:12
— Ty jsi vážně blázen, nestihla si zkoušku!
Její nejlepší kamarádka a zároveň spolužačka Karolína seděla s Aleksou v univerzitní kavárně.
— A tys tu zkoušku udělala, Kájo?
— Ale jo, mám za tři. A taky hotový semestr.
— Šikulka.
— Helenka Tě zabije, má drahá nejlepší kamarádko!
A Karolína to myslela doopravdy.
— Kájo, moc Ti to přeju, že máš hotové zkoušky, neřeš prosím teď mou matku, ale musím si s tebou o něčem promluvit.
Karolína znala Aleksu velmi dobře, takže když začala její nelepší kamarádka mluvit takto, bylo to vážné.
— Dáte si něco?
Servírka mávala nad dívkami nápojovým lístkem. Aleksa se na ni podívala pohledem, který naznačoval, že je ruší, ale pak si to rozmyslela a objednala dvě kávy.
Servírka byla překvapivě rychlá, než začala Aleksa pořádně vyprávět, tak horká káva stála na stole.
— Kolik těch snů bylo? Tři?
Karolína byla velice inteligentní mladá žena, takže pochopila.
— Vážně se chceš vloupat do archivu dědečkovy bývalé ambulance? Ty jako víš, kde to je?
— Všechno zůstalo stejné, jen stůl je tam jiný, dědeček to předal svému synovci. Mohla jsem tam být já, kdybych netvrdla na právech. Půjdeš se mnou? Budu potřebovat, abys nějak toho mého příbuzného zabavila.
— A co když bude mít sezení, je to přeci jenom psychiatrická ambulance, že?
— Ale já tam musím, třeba tam něco najdu.
— Dobře, ale můžu jen kolem druhé.
— Adresu ti pošlu do mailu, ano?
Karolína jen přikývla. Horká káva dívky povzbudila, obě to potřebovaly. A to nebyla za nimi ani polovina dne.
12:42
Aleksa si sedla doma na postel a během chvíle se zas propadla do tmy.
Les byl neklidný. Navíc foukal ledový vítr. Aleksa se dotkla hrubé kůry stromu.
— Vítáme tě.
— Proč se tohle děje?
— To nevíme.
— Chtěla bych mluvit se svým dědečkem Aleksem Rosenbergem.
— Předáme mu tvůj vzkaz.
— Proč s ním nemohu mluvit sama.
— Nechce přijímat zprávy ze Země.
Najednou se jí něco dotklo. Pocítila další vlnu chladu, který vycházel z toho, co se jí dotýkalo. Vykřikla a otočila se. Před ní stála bytost. Byla vysoká, štíhlá, měla černé havraní vlasy, které byly hodně podobné těm Aleksy, a bílou pleť. Vypadala jako Sněhurka.
Aleksa zírala několik vteřin.
— Nemusíš se bát, jsem Soa. Stromy mi o tobě řekly.
— Jak jsem se sem dostala?
— Jsi tu jen myslí, fyzicky jsi pořád na Zemi.
Procitla. Klepala se zimou. Ani horkásprcha nepomohla, aby se zahřála. Navíc počasí venku bylo taky chladné. Za posledních dvanáct hodin se velmi ochladilo. Koukla na hodinky. Byla pryč příliš dlouho a musela za Karolínou.
14:05
— Kde jsi, mrznu tady a na tohle vážně nemám tolik času. Nechceš si to rozmyslet? Může z toho být problém. A já o problémy nestojím. Kdybych tě neměla tak ráda, tak se na to vykašlu. Je ti jasné, co se může stát….
Aleksa přerušila Karolínu mávnutím ruky.
— Zas jsem tam byla, viděla jsem mimozemšťanku. Byla nádherná. Vypadala jako Sněhurka. A když se mě dotkla, cítila jsem chlad.
14:15
— Strýčku, prosím, mojí kamarádce opravdu není dobře, mám o ni strach, mohl by sis s ní promluvit?
— Děvče, mám tak patnáct minut, pak mi přijde klient.
Aleksa se upřeně dívala na svého příbuzného. Za dvě minuty seděla v ordinaci její nejlepší kamarádka a vykládala mu úplné nesmysly. Snažila se tvářit, že je fakt na dně. Její strýc by normálně doprovod pacienta poslal do čekárny a zamkl by, ale Aleksu nechal sedět ve spojovací chodbě, kde byly dveře do archivu. Tak a teď přišla její příležitost. Vkradla se do archivu. Měla tak 12 minut. Systematicky prohledávala složky. Pak ji napadlo, že by mohly být seřazené podle abecedy. Nakonec našla, co hledala. NORA VACHOVSKÁ Složku nehodlala odnést, byla stejně tak tlustá, že by ji jen těžko mohla schovat. Vytáhla mobilní telefon. A začala dělat jeden obrázek za druhým. Nefotila všechno, ale jen to co ji zaujalo. Složku vrátila a během pár vteřin byla v čekárně. Dveře se otevřely. Stála tam celá bledá Karolína. Asi toho na ni bylo moc. Strýc se mračil.
— Mohla bys na chvíli, Alekso?
— Ano?
— No nevím, nevím, zda ta tvoje kamarádka potřebovala pomoc!
Dívky se rozloučily a vyšly ven.
— Doufám, že něco máš, protože jinak…….
15:00
Aleksa se posadila k počítači, nahrála fotky a začala si je prohlížet.
První obrázek, který ve spisu objevila, byla kopie úmrtního listu Nory Vachovské. Přemýšlela, co všechno o Noře věděla, ale na nic si nebyla schopná vzpomenout. Zemřela rok před dědečkem.
Proč ta moje paměť je tak děravá.
Pak se podívala na druhý obrázek.
Ze spisu Nory Vachovské – přepis nahrávky sezení dne 3. 5. 2009
— Jak se dneska cítíš, Noro?
— Upřímně doktore? Nic moc.
— Co tvá zranění?
— Bolí.
— Hlava?
— Taky, ale to není tak důležité. Zase jsem navázala spojení.
— Kdo se s tebou spojil?
— Soa! Musíte přesvědčit primáře, aby mě pustil.
— Noro, nejsi v pořádku. A víš, co jsi způsobila?
— Ano, mále jsem zabila svého otce.
— Odsud tě jen tak nepustí. Navíc znáš svou matku.
— Víte, že se musím vrátit. Ona na mě čeká.
— Já vím, Noro, ale teď s tím nic nenadělám.
— Ale mohl byste pro mě přeci jenom něco udělat?
— Teď musím ukončit sezení, o tom si promluvíme příště.
Navíc znáš svou matku, takhle slova jí rezonovala v hlavě. Že by podobná matka jako ta moje?
Klikla na další obrázek.
Přepis z vyšetřování utonutí Nory Vachovské 14. 6. 2009 - vyslýchaný MUDr. Aleksy Rosenberg, vyšetřovatel kap. Jan Kramný – den výsledu 30. 6. 2009
— Doktore, můžete, prosím, popsat kdy a jak se měla Nora Vachovská utopit?
— Proč to chcete znovu slyšet, kapitáne?
— No víte, něco se nám na tom celé nesedí. A navíc je to naše práce. Zrovna vy byste to mohl pochopit. A tělo Nory se pořád nenašlo.
— Nora mi zavolala, pár hodin po propuštění z psychiatrické léčebny. Ten den hodně pršelo, špatně jsem ji slyšel. Byla venku. Už nechtěla žít, kapitáne.
— A pak?
— Řekla mi, kde je, jel jsem za ní. Ale přijel jsem na most pozdě. Skočila. Proč jste nám hned nevolal, doktore?
— Byl jsem úplně mokrý a telefon mi nešel otevřít. A nebyl jsem schopný za ní skočit. Mám rodinu, pane.
— Dobře doktore, ale mně na tom něco prostě nesedí.
— To je váš problém, já jsem řekl pravdu. Je mrtvá, už se nikdy nevrátí.
Klikla myší a objevil se další obrázek.
Tma však přišla nečekaně.
Vítr foukal ještě silněji a chladněji než předtím. Aleksa cítila, že u lesa není sama. Otočila se a za ní stáli Apaňané.
— Jsi opravdu výjimečná? Tohle jsme ještě nezažili, že by sem někdo tak často přicházel.
— Samotnou mě to děsí. Hlavně to, že to nemůžu koordinovat. Vy všichni umíte náš jazyk?
— Ano od stromů. Někdo tu na tebe čeká.
Mezi sněhobílými postavami se objevila známá tvář.
Obraz zmizel a uslyšela zvonek. Zvonil intenzivně.
Netušila, kdo to může být.
15:45
— Policie, otevřete!
Policista bušil do dveří ve stejném tempu, jako zvonil na zvonek. A dost hlasitě řval. První co Aleksa udělala, tak z počítače smazala těch pár obrázků, které nafotila. A to samé udělala na cestě ke dveřím v mobilu. Hlavně z Google účtu….
— Dobrý den, jste Aleksa Rosenbergová?
— Dobrý den, hmmm Aleksa Rosenberg, prosím. Co si přejete?
— Je nám to nepříjemné, ale poslal nás za vámi váš příbuzný Lech Rosenberg.
Aleksa zvedla oči v sloup.
— Slečno, nezlobte se, ale musíme to prověřit. Můžete nám ukázat váš telefon?
— Jistě, ale jestli si myslí, že jsem něco vzala z archivu, tak on moc dobře ví, že ne. Spletla jsem si dveře na toaletu. Nebyla jsem v ordinaci celou věčnost, od té doby co dědeček zemřel. Chápete?
Policista natáhl ruku. Aleksa vložila rozhořčeně telefon do jeho dlaně.
Měla jsem hrát divadlo. Tohle mi jde fakt dobře.
— No tak děkujeme, strýc vás žádá, abyste už do ordinace nechodila.
— Fajn! Ještě něco?
— Ne slečno, na shledanou.
— Nashle!
Na policistovi bylo vidět, že je to pro něj „vopruz“. Z jeho tváře bylo jasné, že pro klan Rosenbergových musí vykonávat tyhle potupnosti často.
Práskla dveřmi.
Tohle jsem mohla čekat, ta naše rodina má fakt prsy všude.
Rod Rosenbergových pocházel z polské Varšavy. Na svůj původ byli hrdí. Ale životní osud je zavál do České republiky. Většina z nich byla velmi inteligentní, studovali vysoké školy a byli úspěšní. A s úspěchem navázali mnoho kontaktů. Takhle návštěva v podobě policie, kterou poslal její strýc Lech, byla samozřejmě neoficiální. Policisty poslal nějaký známý strýčka Lecha, který mu nejspíš něco dlužil. Takhle oficiální vyšetřování samozřejmě neprobíhá. O tom věděla Aleksa jako studentka práv velmi mnoho.
Fajn, tak se mu omluvím.
Napsala krátkou zprávu v podobě omluvy. Po pár minutách přišla odpověď, že příště se může zeptat, když něco chce.
Jo zeptat, ten by mi tak něco dal. Vytáhl by určitě lékařské tajemství.
Tak alespoň že ho už víc nezajímá. Lech samozřejmě věděl, že Aleksa otevřela složku Nory Vachovské. O případu věděl, ale říct by jí stejně nic nemohl. Přísahal.
16:10
— Co zkouška? Posloucháš mě vůbec?
Matka zírala na svou dceru. Nepoznávala ji.
— Co je s Tebou? Tak co ta zatracená zkouška?
— Dej mi pokoj, mami!
Skoro to Aleksa zakřičela. Matka na ni zírala, tohle si přece nemohla dovolit. Bez jediného slova se sbalila a odešla do svého pokoje. Měla by si zvyknout, že s ní není něco v pořádku. Posadila se na postel a podívala se z okna, které měla vedle postele. Byl opravdu krásný den. Sluníčko svítilo a opravdu začalo přituhovat. Tma nepřišla, pořád byla ve svém pokoji. Zjevil se les. Přestalo tolik foukat. Les byl rozrušený, jako by se něco dělo. Chtěla se dotknout nejbližšího stromu. Ale zastavila ji něčí ruka. Byla studená.
Brr….
— Studíš.
Soa se jí dotýkala svými štíhlými prsty.
— Promiň, vždycky zapomenu, že vy lidé jste tak teplí.
Znělo to divně, ale Aleksa nereagovala.
— Dědečku, ty jsi tady.
— Ano, Alesko, pojď sem.
Dívka se dotkla svého dědečka, ucítila lidské teplo. Nemohla tomu uvěřit. A pak obraz zmizel.
Začala panikařit. Přece musím najít způsob, jak se dostat zpátky, kdykoliv bude chtít.
Vyběhla ze svého pokoje, v obývacím pokoji našla matku. Vztek se v ní od rána pořád hromadil.
— Stůj! Okamžitě. Co si myslíš, že jako děláš. Volal mi strýc Lech. Okamžitě toto necháš Alekso, nebudu to opakovat pořád dokola. Ta zatracená Vachovská. Nikdy se jí snad nezbavíme. Nejdřív jsem kvůli ní přišla o Viktora a pak o svého otce. Obličej Heleny vypadal příšerně. Tolik emocí u své matky v obličeji nikdy neviděla.
— Kdo je Viktor? A dědeček je snad mrtvý. Nebo?
— Do toho ti nic není.
— To co se týká dědečka, tak do toho mi teda něco je. A proč se strýc obtěžoval posíláním policie? Co tím chtěl dokázat? Že naše rodina má prsty všude? Stačilo zavolat tobě a mohla jsem si ušetřit výstup s policií.
— Udělal to pro, aby se to už neopakovalo.
— To se neboj, to se opakovat nebude.
Matka zavřela oči, bylo jasné, že hledá pevnou půdu pod nohama. Bylo na ní vidět, že to co se dělo, se nemělo se to stát.
— No tak mami? Nejsem dítě. Od rána jsi jen vzteklá. A teď tohle?
— Jsi dítě, moje dítě a nikdo mi tě nevezme, slyšíš? Přestaneš s tím!
— Ale s čím matko?
Matka se otočila, v síni si vzala zimní bundu a odešla pryč z domu.
Tohle nemyslí fakt vážně. Kdo je proboha Viktor?
Přesně věděla, co musí udělat. Najít zrcátko. Matka jí víc neřekne. A bohužel fotky, které nafotila v archivu ordinace, si smazala. Teď věděla, kde je to zatracené zrcátko. Bude zamčené v trezoru u matky v ložnici. Vběhla do ložnice, popadla trezor a začala zkoušet různé kombinace čísel. Bylo jí jedno, zda matka přijde. To zrcátko bylo její, dědeček jí ho daroval.
A co když tam nebude?
Ale něco jí říkalo, že to zrcátko je přesně tam. Pořád si v duchu opakovala, jak je možné, že na to všechno zapomněla. V mysli se jí vybavil pohřeb dědečka. Tolik lidí pohromadě v životě neviděla. Všichni byli v černém. Hodně z nich plakalo, i když tenkrát nechápala, proč vlastně pláčou. Teď jako dospělá to viděla jinak. Bylo to nejspíš proto, že hodně z nich byli dědečkovi pacienti, kterým dokázal pomoct. Ale Noře Vachovské asi nejspíš nepomohl. Ta taky zemřela. Nebo ne? Dědeček byl velice empatický člověk, viděl do duší lidí. Někdy měla Aleksa pocit, že jí čte myšlenky. Na její rodině celkově všechno bylo zvláštní. Měla pocit, že všichni z rodiny mají dar empatie. Tedy kromě její matky Heleny. Byla vůbec Rosenbergová? Ale jistě ano, protože Aleksa byla toho důkazem.
Zámek trezoru povolil. Uvnitř byly bankovky, šperky a zrcátko. Trezor zavřela a zmizela do svého pokoje.
16:50
Zrcátko vypadalo jako každé jiné. Netušila, jestli matka vůbec ví, že to není jen obyčejné pozemské zrcátko. No teď to byl fuk. Otevřela ho. Prohlížela se v něm a sledovalo svůj obličej. Oči měla modré a byly dědečkovy. Zjevil se les.
— Nemůžeš nám tu jen tak lítat.
Soa se snažila usmát, ale bylo vidět, že má obavy.
— Omlouvám se, ale sama nechápu, jak se to děje.
— Co si dělala včera? Tedy myslím včera u vás na Zemi?
— Byla neděle, máte taky tyhle dny?
— Nemáme, měříme pouze měsíční cykly.
— No matka mě po učení na zkoušku z práva vzala do lesa, abych si pročistila hlavu. To ona tak někdy dělá, pořád mě někam bere. Hlavně aby mě zaměstnala.
— Dotýkala si se tam stromů, že?
— Ano.
— Tak je to jasné, drahý Aleksy, říkala jsem, že se musela někde dotknout stromu, který má s naší planetou spojení.
Starý muž, její dědeček, přikývl. Z toho jak s ním Soa mluvila, bylo zřejmé, že si muže velice váží.
— Pojď sem, broučku, já věděl, že jsi stejná jako já.
Dívka nebyla schopná nějak odpovědět a padla do náruče dědečkovi.
Pak zas les zmizel.
Kolikrát se tohle stane? Takhle bych nemohla žít, abych skákala z jedné planety na druhou. A moje tělo zůstávalo na Zemi. Otřásla se představou, že v tu chvíli, kdy naváže spojení, že nemá kontrolu nad svým tělem. Vzpomněla si na Noru, že něco provedla svému otci. Nejspíš taky proto, že navázala spojení.
Je to pro mě tady nebezpečné.
Zrcátko, které držela celou dobu v ruce, bylo teď teplé.
Nějak to fungovat musí.
Ani se neobtěžovala hledat nějaký mechanismus. Pochopila, že celá Apanou a její obyvatelé včetně stromů fungují na principu nějaké sítě. Nenapadlo ji nic jiného, než že se začala soustředit na zrcátko. Nic. Od rána její mysl lítala, bůh ví kde, ale Aleksa si uvědomila, že má šílený hlad. Když sešla dolů do kuchyně, tak zjistila, že matka pořád není doma. Netušila, kam mohla jít.
Třeba se šla vypovídat strýčkovi Lechovi. Teď jí bylo jasné, že něco ví. Všichni z rodiny nejspíš něco ví. Pomalu položila zrcátko na kuchyňskou linku a přejela přes něj něžně ukazováčkem. A v tu chvíli se rozsvítilo. Pomalu zrcátko otevřela. Aleksa zírala na malou obrazovku. Klepaly se jí ruce.
Co mám jako udělat dál? Na obrazovce bylo několik ikon. Byly to zvláštní obrázky. Netušila, co by mohly znamenat. Prostě se dotkla první ikony. Zjevila se sluneční soustava Apanau. Planety obíhaly bílé slunce. Zkusila druhou ikonu. Zjevila se dívčí tvář, byla lidská a začala povídat.
— Milý doktore, vím, že jsem vám slíbila, že se pro vás vrátím. Nebojte, brzo to bude. Ano, kdo jednou pozná kouzlo Apanou, tak už nechce zpátky na Zem. Lidé jsou tak arogantní. Dokonce mi vystrojili pohřeb, no chápete to, doktore? I přesto, že matka s otcem moc dobře věděli, kam jsem odcestovala, tak mě zahrabali do země. Asi jste tam byl? Určitě vás pozvali jako našeho vrchního psychiatra. Nechtěli po vás, abyste jim utíral kapesníčkem slzy, když plakali? Ne tohle berte s rezervou, doktore, upřímně vy nejlíp víte, jaký mám vztah k rodičům. A teď dobře poslouchejte. Abyste navázal spojení, tak je nutné najít tzv. spojovací strom. Není jich mnoho, ale nachází se i u nás v České republice. Správně bych měla říct u vás, ale každému musí být jasné, že jsem na Zemi v České republice vyrostla. A to jen tak z mysli nevymažu. I když se mi tam nelíbí, tak některé vzpomínky jsou krásné. Pokud máte v sobě schopnost telepatie, tak se vám otevře mysl. Nebojte, všechno bude v pořádku. A pak se potkáme v lese na Apanou a vymyslíme, jak vás dostat sem. A promiňte za potíže, které jsem vám způsobila svým útěkem z psychiatrického oddělení. Ale musela jsem na loď a domů na Apanau. Vím, že to chápete. A mimochodem vám v tomto záznamovém zařízení posílám nějaké informace o Apanau. Zas až tolik jsem vám toho při našich společných sezeních nestihla říct. A díky, že jste mi věřil, doktore. Těším se na vás.
Dívka zmizela. Takže dědeček navázal spojení. A stejně tak jsem ho navázala já a Nora. Aleksa pomalu projížděla jednotlivé ikony. A nevěřila vlastním očím. Do teď měla v koutku své duše pocit, že se jí to jen všechno zdá. Ale byla to realita, tvrdá realita. Dveře cvakly. Matka se vracela. Okamžitě schovala zrcátko do kapsy v riflích. Nemělo cenu nic matce ukazovat nebo říkat. Věděla, že by z toho nic nepochopila. Kdyby chtěla, pochopila by to, když jí o tom říkal už dědeček. Ale nevěřila ani svému otci, studovanému psychiatrovi. Navíc Aleksa pro ni byla jen děcko, které je potřeba celý dosavadní život směřovat tak, aby nemyslela na blbosti, na které myslel její dědeček Aleksy.
Její srdce se ještě víc vůči matce zatvrdilo. Hlavně měla na ni i vztek kvůli tomu zrcátku. Teď bylo jasné, proč jí ho nedala. Aleksa rychle zmizela, nechtěla se s matkou potkat. V jejím pokoji byla tma. A pak přišlo světlo, protože se objevil les.
— Dědečku, jsi tu. Já nemůžu zůstat na Zemi. Stejně jako Ty a Nora Vachovská. Je taky na Apanau?
Dědeček stiskl svou vnučku v náručí a kývl hlavou. Ten stisk byl jenom pocit, věděla, že to není doopravdy.
— Drahoušku, my Tě ze Země dostaneme, Soa už na tom pracuje. Jenže lodě, které mají Apaňané k dispozici…
Dědeček větu nedokončil, objevila se Soa.
— A proč si odešel beze mě? Říkal si, že mě miluješ, že beze mě nemůžeš žít. Moje holubičko, to jsi taky říkal.
Byla v tom výčitka. Hned ji to zamrzelo. Měla by být ráda, že je dědeček živý, ne mu něco vyčítat. Rozhodla se, že už k tomu nic říkat nebude.
— Alekso, nešlo to, matka Tě přede mnou schovala. Ty sama nejlépe víš, kde jsi byla.
Chvíli přemýšlela. Kývla a pochopila.
Zatracená matka.
To byla ta dlouhá dovolená v Karibiku. Alekse bylo divné, že může jet na tak dlouho dovolenou během školního roku. První třída v letadle, luxusní hotel na pláži, perfektní servis se vším všudy, animační program. Jako dítě byla unešená. Vzpomněla si, jak vyprávěla svým spolužákům, co zažila. Oni ji tenkrát nevěřili. No měla by mít pro ni pochopení, ale nějak neměla. Aleksa se obrátila k Soe.
— Soo a co ty lodě?
— Chystáme se na válku, Alekso! Ale taky budeme potřebovat vodu, než si ji vezmeme zpět i se stromy.
— Válku?
Les zmizel.
— Sakra, jak se měla něco dozvědět, když takhle skákala sem a tam.
Přemýšlela, zda nesejít dolů a nekonfrontovat matku, stejně by z toho byla jen hádka. Jediné, co ji zbývalo, tak bylo čekat. Podívala se na hodiny, které jí viseli na zdi v pokoji. Čas ukazoval 17:45. Tak rychle to uběhlo. Ale teď, když čekala na další spojení, tak čas se sunul. Vteřina byla delší než minuta. Ticho ji deptalo. Jenže se jí nechtělo odejít z pokoje, co když se jí mysl otevře, naváže spojení, a Aleksa bude někde, kde se to zrovna nehodí. To co jí z počátku připadalo jen jako myšlenka, tak se teď stávalo realitou.
Nebudu moct na Zemi žít.
18:00
Na dveře pokoje někdo zaklepal. Aleksa se zhluboka nadechla a zaklonila hlavu. Tušila, že to je matka. Mohl to být otec, ale ten za ní nechodil. Měla ho ráda, ale byl to pro ni obyčejný „podpantoflák“. Skákal tak, jak pískala jeho manželka. Nikdy neprotestoval. Dokonce, když přišla manželka s tím, že její příjmení Rosenberg je lepší.
— Jiří, nemůžeme se přece jmenovat Urbáškovi. Jaký je význam toho jména? Rod Rosenberg je alespoň známý, něco jsme dokázali.
Jiří měl tenkrát pocit, že jeho žena plácá nesmysly, ona sama toho moc nedokázala, ale miloval ji natolik, že při svatbě si vzal její příjmení Rosenberg a souhlasil, že děti, které se narodí v tomto manželství, ponesou taktéž toto příjmení. Nebylo mu příjemné, když se ho jeho dcera na to ptala, ale popravdě jí odpověděl. A čím déle byl v manželství s Helenou Rosenberg, tím více byl ušlápnutý, a tím více zůstával ve svém zaměstnání, aby dokázal své ženě, že za něco stojí. Jeho tchán Aleksy ho měl rád, nikdy mu nedával najevo, že je méněcenný, tak jako jeho vlastní manželka. Nechápal, proč si ho ona vybrala. A nechápala to ani Aleksa.
— Dále….
— Alekso, promiň, jsem nějaká podrážděná, je toho na mě moc, víš jak….
Co jak o po mě chce? Abych ji pochopila? Nepochopím nikdy!
Aleksa se jen dívala tupě na svou matku a čekala, než odejde.
Už mi nikdo nezbyl, na kom by mi opravdu záleželo. Chci na Apanau!
Ale matka očividně nechtěla odejít. Začala povídat něco o dědečkovi, o jejím nešťastném manželství, o jejím nepovedeném životě, o tom že ona nic nedokázala.
Aleksa na ni zírala, její zorničky se rozšířily. Chtěla se bránit, ale nešlo to. Znovu navázala spojení.
Lesem se proháněl ledový vítr. Les byl tichý. Čekal. Čekal na útok. Ale nevypadalo to, že se bude bránit. Oblohu začaly křižovat bitevní lodě, byly jich stovky. Jejich tmavé kovové trupy se leskly.
— Musíte se bránit, musíte, křičela Aleksa.
I když se dotkla nejbližšího stromu, tak necítila nic. Energie, kterou cítila na začátku spojení, byla pryč. To ticho lesa ji děsilo. Kde byli Apaňané, netušila. Jen zírala na tu zkázu, kterou provádí bitevní lodě. Věděla, že se jí nemůže nic stát, byla tu přeci jen svou myslí. Měla pocit, že to trvalo věčnost. Tak nějak vypadá válka. Ale válka o co? O vodu, které měli málo. Kdo s kým bojoval, netušila. Tak jen zírala. Stromy umíraly. Nemohla jim pomoct. A pak bylo ticho.
20:42
Probudila se. Bylo ticho i na Zemi. Válka v její mysli ještě rezonovala. Rozhlédla se pokoji.
Nejsem ve svém pokoji.
Vypadalo to jako nemocniční pokoj. Studený, bílý a vydesinfikovaný. Na židli vedle postele spala její matka.
— Mami?
Helena sebou cukla. Její pohled byl unavený a zničený.
Má snad o mě starost?
— Už jsem ti řekla, že o tebe nepřijdu. Nikdy. Nepřijdou si pro tebe.
— Takže ty o tom všechno víš?
Matčin úsměv byl pohrdavý.
— Zůstaneš tady stejně jako Nora Vachovská. O to se postarám.
Zmizela z pokoje a zámek cvakl. Hlavou se Alekse honilo spoustu myšlenek.
Musím se vrátit na Apanau.
Měla strach o všechny, nejvíc o dědečka. Soustředila svou mysl, snažila se v jejích temných zákoutích najít cestu, jak navázat spojení. A pak se jí to povedlo. Jako by uvnitř své hlavy viděla světlo v tunelu. A pak tu byl les. Byl popálený. Dotkla se jednoho ze stromů, jeho kůra byla černá a horká.
— Bolí to?
— Ano, bolí.
— Řekneš mi, znáš Noru Vachovskou?
Dostalo se jí kladné odpovědi.
— A kdo je Viktor?
— Myslíš toho Viktora, který je člověk?
Les, i když byl spálený, začal šumět.
— Přišel s Norou, je to její kamarád.
— Jsou v pořádku? A můj dědeček?
— Neboj se, odletěli včas s ostatními obyvateli Apanau. Trpí pouze les. Snad už tahle válka brzo skončí. Stejně nebude vítězů a poražených. Bude jen poražených.
Měla pocit, že je na Apanou věčně. Zkusila se tedy vrátit stejnou cestou za Zem. Povedlo se. Teď bylo jasné, že sice matka něco věděla, ale nejspíš ne všechno. Musím pryč, ale jak. A dostat se z nemocnice v tuhle chvíli připadalo to nejlehčí. Tak opět čekala, chvíli přemýšlela, že se podívá zpět na Apanau, ale nemělo to cenu, ti se kterými potřebovala mluvit, tam nebyli.
22:00
Ležela na posteli. Když člověk čeká, tak čas plyne pomalu. Měla pocit, že v tom nemocničním pokoji leží věčně. Několikrát za ní byla sestra s dotazem, zda něco nepotřebuje. Další se jí snažila přesvědčit, aby si vzala alespoň prášky za spaní. Bylo to až otravné.
Připadala si strašně unavená. To skákání z planety na planetu a spoustu emocí ji šíleně vyčerpaly. Zavřela tedy oči. Její mysl byla prázdná.
— Holčičko?
Otevřela oči. Nikdo další v pokoji nebyl. Pokoj byl temný, jen z oken dovnitř pronikal svit pouliční lampy.
Znovu oči zavřela.
— Jsi tu dítě?
Mám halucinace?
Les neviděla.
— Alekso?
— Ano?
— Opravdu mě slyšíš?
Byl to známý hlas, na který se nedalo nikdy zapomenout.
— Dědečku, jsi to opravdu ty.
— Jsem, ale nemáme moc času. Zůstat na Zemi je pro tebe nebezpečné. Takže musíme tě dostat na Apanau. I když tady to zrovna teď taky není nejlepší, ale nemůžeš být myslí jinde, než máš tělo. Musíš k nejbližší vodní ploše. Jedna z lodí Apanau je na cestě pro vodu. Vyzvednou tě. Sami si tě najdou, jen musíš být u vody.
— Dobře, Brněnská přehrada. Kolik mám času?
— Dvě hodiny.
— Brzo se uvidíme, dědečku.
Spojení zmizelo. Doufala, že se tohle obejde bez násilí.
Zazvonila na zvonek. Chvíli trvalo, než se otevřely dveře pokoje.
— Slečno Rosenbergová, potřebujete něco?
— Rosenberg, prosím!
Sestra zvedla obočí. A čekala.
— No vlastně ano, vzala bych si ty léky na spaní. Navíc mě bolí hlava.
— Dobře hned jsem zpět, slečno Rosenberg.
Její příjmení Rosenberg dost zdůraznila.
Ať nezamyká dveře, ať je hlavně, prosím, nezamyká.
Několikrát si to opakovala jako nějakou mantru.
— Změřím vám ještě teplotu, ano?
Pacientka kývla.
— Moc se omlouvám, měla jsem vás poslechnout hned.
Pohled zdravotní sestry trošku změkl. A Aleksu nenapadlo nic jiného, než ji začít otravovat, že potřebuje na záchod, že se jí motá hlava, že chce čerstvý vzduch, že nutně potřebuje upravit lůžko, že má zpocené prádlo. Sestra kolem lítala, jak hadr na holi, a když oznámila, že tedy půjde pro léky, tak v tom zmatku zapomněla zamknout dveře nemocničního pokoje.
Aleksa byla jen v pyžamu, venku mrzlo, ale jí to bylo jedno. Vykradla se v papučích na nemocniční chodbu. Kradla se při zdi, snažila se být potichu a modlila se, aby ji nikdo neviděl. Snažila se přitom pohybovat rychle, neměla tolik času. Jediné štěstí, že psychiatrické oddělení dispozičně znala. Samozřejmě se vybavení a další změnilo tak, aby byly moderní, ale cesta ven zůstávala pořád stejná.
Zmáčkla zvonek na otvírání dveří, který způsobil hluk, a pak už jen běžela. Neohlížela se, nezastavovala. Musela ještě domů.
Deník tam nenechám. A asi bych si měla vzít doklady? Budu je potřebovat?
Kostelní věž, kolem které běžela, ukazovala 23:03, moc času jí nezbývalo.
Neměla u sebe klíče, takže prostě drze zazvonila.
Otevřel jí rozespalý otec. Tvářil se zděšeně.
— Co, co tu děláš?
Koktal jako když na něj s něčím vyrukuje manželka Helena.
— Jdu si jen pro pár věcí, bohužel odcházím.
— Nemáš být v nemocnici?
Z horního patra se naklonila matka. Tak strašný jekot u ní už dlouho Aleksa neslyšela.
Snažila se ji neposlouchat a soustředit se na to, co udělá. Odstrčila ji, když se jí snažila zastavit. Vrazila do svého pokoje.
— Zavolám policii, slyšíš.
— Klidně, než přijedou k tvojí šílené dceři, tak budu dávno pryč.
Ve svém pokoji ze sebe strhla nemocniční košili a rychle se oblékla. Matka se v záchvatu vzteku snažila jí oblečení vyrvat. Vůbec nejhorší bylo obléct si ponožky na promrzlé nohy. Otec matce naopak bránil. Snažil se zachovat klid stejně jako Aleksa, ale nešlo to. Sáhla po deníku, z nočního stolku vysypala pár cenností a pas. To pro jistotu. Víc nepotřebovala.
S matkou se pořád přetahovala, ale jelikož ji dlouhá léta matka nutila sportovat, tak měla dívka mnohem větší sílu a výdrž, takže vždy útok od matky ustála.
I dolů ze schodů seběhla mnohem rychleji. Matka při běhu za ní spadla, otec se jí snažil pomoct na nohy, ale začala ječet ještě víc.
— Oni mi tě neseberou, Alekso, prosím, nesmíš odejít, musíš tady zůstat.
Na chvíli se zarazila a zjistila, že vlastně nemá žádné peníze, takže kolem matky proběhla zpátky a vzala si z pokoje alespoň platební kartu.
Matka sice přestala ječet, ale začala šíleně plakat. Pořád dokola opakovala, že tohle se nemělo stát, že za to může dědeček. Otec stál vedle ní a jen zíral. Když šla Aleksa kolem něj, tak ho políbila na tvář.
— Mami, možná by si to tátovi mohla všechno vysvětlit. A prosím, můžete mi vystrojit důstojný pohřeb.
Matka se po dívce naposledy natáhla. Pak pochopila, že to nemá cenu.
Do domu foukal ledový vítr, do morku kostí začal pronikat do Heleny Rosenberg. Tolik nenávisti v životě necítila.
— Nikdy jim to neodpustím, nikdy!
Aleksa běžela, neměla telefon, snažila se, najít nějaký taxík. Chvíli to trvalo, ale pak přeci jenom jeden našla.
Zaklepala na okýnko a nasedla.
— Brněnská přehrada, prosím.
— Jistě, slečno.
Auto vyrazilo. Zrovna začalo sněžit. Čerstvý sníh se snášel na lednové Brno.
Za chvíli byla tam, kde potřebovala.
23:45
Stála u vodní nádrže. Byla temná, do té studené vody by vážně spadnout nechtěla. Zimní vločky se snášely k zemi. Konečně začalo sněžit. Něžně se dotýkala sněhových vloček a neustále vzhlížela k nebi. Každá vločka, která se dotkla její teplé ruky, se rozpustila. Moc by si přála, aby bylo nebe poseté nádhernými hvězdami, ale obloha byla zatažená.
Jaké to je, být tam nahoře.
Najednou začala přemýšlet, jaká loď pro ni přiletí. Bude to některá z těch, které viděla bojovat na Apanau? Tyhle lodě byly hotová monstra. Tohle by vážně člověk nevymyslel. Chtěla najít telefon, ale pak si uvědomila, že žádný nemá. Věřila, že to stihla. Musela. Bylo totiž jasné, co by potom udělala její matka. Zavřela by ji nadosmrti do toho blázince, kde dřív pracoval její dědeček.
Můj údajně mrtvý dědeček. Lhářko!
Tak moc to chtěla vykřiknout, ale únava a zima jí to nedovolily. Tak chodila sem a tam, pod nohy jí křupala tenká vrstva sněhu a ledu. A loď nikde. Nakonec se na nebi přeci jenom objevilo malé světýlko. Vypadalo skoro jako hvězda. Ale snášelo se pomalu dolů. Neslyšela žádný zvuk. Ticho bylo až nesnesitelné. Malá bílá tečka dosedla na hladinu Brněnské přehrady.
A tam se mám dostat jako jak?
Přiblížila se k vodě, dotkla se hladiny, která se lehce zčeřila. Byla opravdu ledová. Pořád bylo ticho. Najednou bílá tečka zmizela. A Aleksa ucítil závan teplého vzduchu. Teplo sílilo, bylo to moc příjemné. A pak se před ní objevily dveře, byly kovové a měly barvu stříbra. Byly jiné, než ty které viděla při spojení. Pomalu se dotýkala symbolů, které byly kolem dveří nakreslené. Měla pocit, jakoby už je někdy viděla.
23:58
Dveře se rozevřely, Aleksu zahalilo bílé světlo a další závan teplého vzduchu. Teď jí nezbylo, než jen věřit, stejně jako věřila Nora Vachovská. Její příběh neznala doslova, ale až přiletí na Apanau, určitě se s Norou setká a ona jí svůj příběh poví. Netušila, že člověk může zažít za jeden den víc, než za celý rok. Tušila však, že to tak mělo být. A tušila to nejen ona. I její dědeček věděl, že Aleksa má stejně jako on dar telepatie. A dřív nebo později by se spolu stejně spojili. Na setkání se těšila. A těšila se na svůj nový život. Opatrně vstoupila na malou rampu, která se potichu vysunula ze dveří. Z kapsy od bundy vytáhla platební kartu a nakonec i pas, které oboje vklouzlo do ledové vody.
Nebudu je potřebovat.
Vstoupila do bílého světla. Dveře se zavřely stejně tiše, jako se předtím otevřely. Ani nepocítila, že letí. Loď aktivovala štíty neviditelnosti a zmizela ze Země tak rychle, že si lidé ničeho nevšimli. Ti hloupí lidé, co kácí stromy.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.