Země zvířat - první část

 

Výtah na viapost nehlučně vystoupal tubusem. Filip Farsky se poněkud ospale rozhlédl po plošině. Bylo časně ráno a vysutá zahrada byla dosud prázdná. Slunce právě překonalo hřeben hor na obzoru a jeho jasné paprsky ostře stínovaly lesnatý terén krajiny.

Nad malými skalními pahorky na severu kroužila dvojice orlů. Dravci se vznášeli lehce a bez námahy v termickém proudění stoupajícím po strmých úbočích zaklesnutých do meandru řeky, která se vinula nepřerušenými hvozdy smíšených lesů. Filip zběžně obhlédl několik sousedních viapostů.

Všechny měly tutéž konstrukci. Vysoký a štíhlý tubus, který byl zakotven ve volné zemi, měl rozměry kmene silného dubu. I jeho krytina připomínala velice věrně rozbrázděnou kůru stromu. Na vrcholu kmene byla v rozložitých větvích usazená plošina s takřka nepostřehnutelnou stavbou letní zahrady z průzračného sklolitu. Nosná deska plošiny se do výše jednoho metru skrývala v houštině bujných haluzí, jejichž stavba i listoví byly jen těžko rozeznatelné od živé dřeviny.

Na viapostech byl dosud úplný klid. Ráno bylo vlažné a velice svěží.

Uplynulou noc měl Filip neklidnou. Z mělkého spánku ho probudil nesmělý paprsek vycházejícího slunce. Zrcadlové okno jeho ložnice mělo snímače obrazu nastavené směrem k horám. Všechny místnosti jejich podzemního domu byly uspořádány do obdélníkového půdorysu a obrazy jejich zrcadlových oken byly vedeny ze snímačů na povrchu tak, aby tvořily přirozený dojem pohledu do všech čtyř světových stran. Blaženě a s pocitem mírného vzrušení protáhl své mladé tělo. Jeho první kroky směřovaly rovnou k výtahu na viapost.

Dnes je jeho velký den. Večer bude skládat zkoušku dospělosti a po jejím úspěšném absolvování mu bude konečně otevřena sekce dospělých v obecním klubu. Z jeho místností jej ovšem nejvíce lákala síň lásky, které nikdo neřekl jinak než bazén. Tam bude podroben obřadu milostného zasvěcení a jak mu vyprávěli starší bratři, čeká ho něco opravdu vzrušujícího. Nejkrásnější ženy komunity mu budou průvodkyněmi při jeho prvním aktu milování s dívkou, kterou si sám vybere z družiny nymf. Tu sestavila rada starších výběrem mladých ale již zkušených dcer z celé obce Farska.

Doufal, že mezi nimi bude i Veronika, přítelkyně ze sousední obce, s níž se seznámil v zábavním a vzdělávacím parku Central před třemi měsíci. Často spolu hrávali počítačové hry a dávali si při tom letmé polibky. Později ji pozval do soukromé stáje Farských a učil jezdit na koni. Filip prosil stařešinu, aby Veroniku zařadil mezi nymfy při jeho zasvěcení. Ten mu sice nic neslíbil, ale uvolil se prosbu projednat na radě starších.

Při pohledu z jižní strany vysuté zahrady ho zaujal pohyb v nedaleké houštině. Jejich viapost byl na okraji ochranné zóny, za ní se rozprostíralo nedozírné panství zvířat. Již od dětských let si pravidelně brzy z rána, dokud byl klid, hověl v polohovém lehátku a sledoval pohyb pod ním v čase, kdy mnoho nádherných kusů směřovalo k říčnímu napajedlu. Jeleni, daňci, srny, občas zahlédl i losa nebo zubra. Největší vzrušení však prožíval, když se v jeho zorném úhlu objevil medvěd.

Velice se obdivoval historkám sportovních lovců medvědů, jejich nebezpečným výpravám a mimořádným událostem, kterými omračovali každého posluchače. Lov na medvěda měl jasná pravidla a prováděl se pouze za použití zbraní s uspávajícími náboji. Přesto skýtal mnohá nebezpečí při pohybu loveckého oddílu ve volné divočině a jeho kontaktu s mohutnou šelmou. I přes všechna bezpečnostní opatření docházelo občas k vážným úrazům.

Daleko horší následky však mívaly divoké výpravy mladých výrostků, kteří se chtěli předvést svojí odvahou. A to i přesto, že všechny obce věnovaly velkou pozornost výchově chlapců i dívek k fyzické zdatnosti a schopnosti obstát mimo ochrannou zónu sídliště.

Filip miloval hodiny gymnastiky a branné výchovy, zvláště pak naučné výlety na druhou stranu řeky za skalní pahorky. Tam začínala rozsáhlá oblast bez viapostů a lidského osídlení. Posledním podzemním dílem, které zasahovalo až pod úpatí pahorků, byl průmyslový komplex společnosti Gama, kde pracovalo mnoho členů jeho komunity. Na povrchu země však o tak rozsáhlém objektu nebylo takřka potuchy krom několika umě maskovaných větracích šachet.

Filip napjatě sledoval houští, když se za jeho zády vznesl vrtulník startující z místní nástupní stanice. Pohyb neznámého zvířete ustal. Chlapec protáhl zklamaně obličej. První ranní spoj na oblastní letiště mu překazil kratochvíli. Ovladačem servozařízení stáhl boční stěnu sklolitu tak nízko, jak to jen bylo možné, aby se mohl pohodlně opřít o zábradlí. Ovanul ho závan větru nasycený vůní smrčin, mechu a vlhké trávy z nedaleké pastviny.

Sáhl do brašny zavěšené na boku pro učebnici dějepisu. Chtěl si zopakovat některá základní data z historie, na která se ho určitě staršinové budou ptát při pohovoru z občanské nauky. S dějepisem byl pořád na štíru. Neuměl si představit ony minulé doby, kdy lidé žili a pracovali v nehostinných městech vyplněných asfaltem a obludnými stavbami z betonu a železa. Prý tam nerostly ani stromy a vzduch byl zamořený kouřem ze spalovacích zdrojů tepla, energie a pohonu nesčetného množství automobilů, jež se pohybovaly po asfaltových silnicích ve smrtonosném chaosu. To, co viděl na dobových obrázcích v knize, mu doslova vyráželo dech.

Zalistoval v učebnici na stránku přehledu hlavních dějinných událostí. Pomalu a soustředěně si vrýval do paměti význačné letopočty a četl připojenou legendu.

 

2089 - založeny první samosprávné komunity na bázi rodového uspořádání. Tyto skupiny ještě neměly ekonomickou samostatnost a jejich členové byli povinni odvádět peněžité dávky státu jako daňoví poplatníci. Státy měly dosud národnostní charakter federálních jednotek Euroregionu. V rámci komunit však byl uznán zánik rodinného uspořádání na bázi manželského bezpodílového spoluvlastnictví. Odpovědnost za společný majetek, výchovu a výživu dětí nese rada starších.

2128 - uzákoněn samostatný ekonomický a sociální statut rodové komunity společně s delegovaným hlasovacím právem. Rodové komunity a jejich sdružení v obcích přebírají plnou odpovědnost za své členy bez nároku na sociální podporu státu, zároveň jsou osvobozeny od sociálních poplatků.

2136 - úspěšná generální stávka za osvobození komunit od většiny daňových povinností. Ponechána pouze daň na restrukturalizaci komplexního ekosystému. Péče o infrastrukturu je uložena podnikatelským subjektům. Založena konfederace obcí a sněm starostů jako poradní orgán místních samospráv. Založena základní listina ekologických práv zakotvující dlouhodobou rekultivaci planety a likvidaci městských zástaveb a povrchových průmyslových komplexů. Světově uzákoněna povinnost dodržování ekologicky čistých provozů podnikatelských subjektů a jejich umístění do podzemních sítí.

2140 - definitivně ukončen provoz individuálních dopravních prostředků a přechod na zemskou síť veřejné dopravy. Vítězství procesu racionalizace lidského života a péče o životní prostředí je završeno paktem kontinentů o nezasahování superstátů do přímých práv a života obcí jako převažujících komunitních sdružení. Vypracován obecně závazný předpis pro regulaci populace a budování satelitních podzemních sídel okolo hlavních dopravních tepen a nenarušujících tvář krajiny.

 

Z opakování letopočtů Filipa vyrušilo syknutí výtahových dveří. Pohlédl na rozložitou postavu svého pěstouna. Byl třetí a podle Filipova gusta nejlepší v jeho životě nedospělého dítěte.

   „Nesnáším dějepis, vůbec mi neleze do hlavy,“ postěžoval si Filip.  „Tuhle jsem četl něco o studených válkách a jakýchsi závodech ve zbrojení. Chápeš, o co šlo?“

   „Ehm, no, chlapče,“ takovéto otázky a hned po ránu, zamyslel se ke své nespokojenosti pěstoun, „pokud vím, tak se válčilo mezi starými státy tak, že si vzájemně vyhrožovaly vyhlazením. Na to měly ty zbraně hromadného ničení a kosmické systémy, které stály obrovskou kupu peněz. No, žádný valný smysl to nemělo. Ty peníze se potom upotřebily na rekultivaci Země. Ale je to už dávno, a bylo to tehdy, když člověk ještě neměl žádné slovo ani zastání a nepatřil fakticky k žádnému rodu ani obci, tak si ho státní moc ždímala, jak chtěla.“

   „To lidi žili úplně osaměle?“

   „Dá se to tak říct, na druhou stranu byli natěsnáni do takových strojů na bydlení po tisících a vzájemně se neznali a někdy i nenáviděli. Myslím, že existovalo něco jako manželství mezi mužem a ženou a k tomu jejich děti jako rodina, a to bylo všechno, jenže to pochopitelně nefungovalo. Umíš si představit, že bys po celý život byl odkázán na jednu ženskou jak v jídle, tak v sexu a jenom ji musel poslouchat? Já teda ne.“

   „A to byla povinnost?“

   „Správná otázka,“ podrbal se na rozcuchané hlavě pěstoun, „nemusel jsi být v manželství, ale potom jsi žil úplně osaměle, jak říkáš. Navíc, když tě žena opustila, připadly všechny děti jí a mohla si s nimi dělat, co sama chtěla. Tebe potom stát nutil je všechny živit, i když jsi jim byl ukradený. Vyživovací povinnost nebo tak nějak se tomu říkalo. No, a nakonec tě stát ožebračil, nebo v horším případě zavřel do vězení. Pak se prosadilo cosi jako střídavá péče, to děti byly chvíli u jednoho a chvíli u druhého rodiče. Jejich výchova pak podle toho vypadala. No víš, nežil jsem v té době a nevím všechno přesně do puntíku. Jedno ale vím, že lidi byli dost nešťastný a hodně si vzájemně škodili. Děda Farsky by ti o tom řekl víc. Jeho vlastní praotec si z toho snad ještě něco pamatoval. No, ale rozhlédni se, některý pomatený ženský by chtěly mít chlapa i s jeho výdělkem jenom pro sebe ještě teď, a to už máme rok 2184.“

   „Ale kmotříčku, sám jsi tuhle vyváděl, když ti nechtěla sestra Cecilka dát, prý že za starých časů by musela pěkně podržet.“

Pěstoun se zakabonil: „Občas člověk řekne nějakou pitomost, ale nemyslel jsem to tak. Víš sám dobře, že jsem nejradši, když vypadnu z Gamy a můžu si jít za pahorky povykládat s vlky.“

Filip se rozchechtal, „...Hele!“ předpažil ruku směrem k pahorkům, „orli začínají lovit.“

Pěstoun nestačil postřehnout střemhlavý pád dravce a hleděl nepřítomně do lesů: „Nemáš ty dneska zasvěcení?“

   „Mám,“ svěsil paži Filip.

   „No tak to ti závidím, škoda, že už jsem takový starý medvěd,“ povzdechl si.

   „Ale otčíme, vůbec nejsi starý, máš sílu jako zubr, zítra si spolu vyrazíme k medvědí laguně, co ty na to?“

   „No nevím, jestli budeš mít ještě sílu,“ zatvářil se pěstoun potutelně a rozpažil ruce, aby se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu. „Já asi někam vyrazím už teď po snídani, doufám, že babka Čiperná dala rozpéct housky,“ řekl a spokojeně se rozhlédl. Na všechny strany, kam oko dohlédlo, se rozprostíraly hluboké lesy odpařující vláhu země.

Slunce pomalu nabíralo výšku a hřálo ho do obnažených prsou. Den byl jako stvořený k lovu.