Země zvířat - druhá část

 

Souprava rychlovlaku uháněla pralesem rychlostí čtyři sta padesát kilometrů za hodinu na jedné ze čtyř vysutých kolejnic umístěných na pilotech tak, aby nerušily volný pohyb zvěře. Dvě byly určeny pro osobní a dvě pro nákladní dopravu. Kontinentální expres směřoval z jižních obilných oblastí na sever země k povodí řeky Labe, kde bylo koncentrováno několik průmyslových zón a satelitních sídlišť pod povrchem scelených přírodních ekosystémů.

V klimatizovaném kupé seděli dva muži natolik zaujatí vzájemným rozhovorem, že sotva vnímali jednotvárný reliéf lužních lesů nizozemské mokřiny. Bělovlasý, avšak zdravě osmahlý stařec byl starostou obce Farska. Mladší z páru byl jeden z jeho pokrevních synů, jak napovídala shoda v rysech tváře a energickém projevu. Starosta Gustav Farsky se vracel z evropského kongresu poslanců konfederace obcí a neměl dobrou náladu.

   „Víš, co mě na celé věci nejvíc vadí?“ pronesl na adresu syna Romana Farského, „ta věčná bohorovnost a odtažitost presidentů podnikatelské sféry, jako by pořád nechápali, že veškeré jejich zásluhy o současný svět byly vynucené právě námi, lidmi z komunit, kteří jsme hybnými kolečky jejich investic. Nebýt nás, dodnes by si hráli se světem jako kluci s videohrami usazeni ve svých ostrovních enklávách a honosných sídlech jako před dvěma sty lety. Oni na svém způsobu života nic nezměnili, a proč taky, když žijí obklopeni palmami, plážemi a mořskými lagunami, kdežto mi bychom se dneska dusili v městských ghettech jako termiti ve spálené buši.“

   „Já jim ten jejich způsob života nezávidím,“ odpověděl Roman, „oni nemají ani ponětí, jaké je to žít v zemi zvířat, oni znají divočinu jen z dálky, a to z lyžařských center v Alpách, kde se zase tak moc nezměnilo.“

Starosta se zahleděl nepřítomně na modravé štíty hor. Jejich zubaté hřebeny se rýsovaly v dálce za pásmem středozemních lesů přerušovaných jen místy zelenými pastvinami a mřížkami ovocných sadů:

   „Mně je naprosto jasné, proč tolik volají po znovurozdělení světové banky na více nezávislých bankovních sektorů. Nejde o žádnou pružnost a dostupnost úvěrů malým živnostníkům, jako jsi ty. Chtějí mít znovu možnost nekontrolovaně investovat do programů na osídlení cizích planet, aby si tam mohli zřídit novou nevirtuální hru na souboj titánů o nová teritoria. Oni se totiž nudí, když musí svá rozhodnutí podrobovat zájmům konfederace. Chtějí obnovení starých časů pod pokryteckým heslem volné soutěže, tentokrát mimo planetu Zemi, tam by se dočkali restaurace své neomezené moci, která je dříve tak vzrušovala.“

   „To nechápu,“ zamyslel se Roman, „byly přece státy s jejich vládami, které rozhodovaly o veřejných věcech?“

   „Nenech se mýlit,“ odpověděl starosta pohotově, „vlády rozhodovaly pouze o rozdělení peněz nás daňových poplatníků do veřejných výdajů a o zákonech, které nám předepisovaly naše povinnosti. Jinak světu vládla globální ekonomika, tedy tytéž monopoly a jejich podmínky na zajištění existence lidí jako dneska. Bylo jedině rozumné se takových zkorumpovaných vlád zbavit. Jeden evropský aparát, který se stará o kontrolu dodržování ekologických zákonů stačí. I tak platíme pořád slušné daně. Spojili jsme se tváří v tvář bezohlednému procesu globalizace a umíme se o sebe postarat. Ale nechme řečí o politice,“ uvolnil starosta tvář, „jak se vlastně stalo, že vlci zadávili čtyři naše jalovice?“

   „Zemská energetická kvůli nezaplaceným fakturám přerušila dodávku proudu do našich hospodářských objektů,“ odpověděl Roman, „a ty potvory jako by na to čekaly. Měli bychom si pořídit vlastní elektrárnu, při současných cenách energie ještě uspoříme.“

Starosta se znovu zachmuřil: „Pořizovací náklady elektrárny jsou nad naše současné možnosti, musíme se zamyslet nad rentabilitou tvého chovu a jeho omezeným rozsahem. Je určen potřebám obce a ta slábne. Nedávný odchod dvou komunit je citelný.“

   „A jak je možné, že jiné obce bohatnou?“

   „Vždycky jsem říkal, že obce musejí mít omezenou velikost, jinak se z nich stanou novodobé byrokracie se vším zlem, který k tomu patří. Jejich bohatství se promítne do sociálních nerovností. Na kongresu se o tom hodně mluvilo.“

   „Jde o to, jestli jsou všichni starostové dost silní, já bych se na to podíval jinak...“

   „Ale, ale, synku, chtěl bys zpochybnit radu starších a rozpoutat v obcích boj o moc? To by byl s námi konec.“

   „Dobře, dobře,“ Roman pohlédl z okna, „zdá se, že brzo budeme na hranicích Labského biotopu, právě vjíždíme do tunelu pod Krušnými horami.“

Ve voze se setmělo umělým osvětlením.

   „Filip dnes slaví den své dospělosti,“ vzpomněl si Roman.

   „No sláva, konečně příjemnější téma,“ zvolal starosta, „hned odpoledne zajdu do bazénu, ženy budou v dobrém rozmaru.“

 

Pěstoun Kamil Brázda pocházel z vedlejší větve rodu Farskych, která kdysi založila vlastní komunitu, než se vrátila zpět pod záštitu společné obce. Byl tak trochu snílek a dobrodruh, proto často sám vyrážel za pahorky úplně sám a nic přitom nedbal na nebezpečí, kterému se vydával bez organizované podpory lovecké skupiny.

Dnes na podnět Filipa zamířil k Medvědí laguně. Podařilo se mu po cestě ulovit králíka a těšil se na chutnou pečeni. K jezeru dorazil krátce po poledni. Včas na to, aby na jeho břehu stihl rozdělat oheň a připravit králičí stehýnka k obědu. Počasí mu přálo. Jasné nebe se odráželo ve stříbrných vlnkách laguny a lákalo k osvěžující koupeli. Les voněl vysychajícím chvojím a ostřicí. Jeho hlubiny byly tiché a malátné. Nasycením mu padaly víčka, až ulehl vedle doutnajícího ohniště a na chvíli si zdřímnul.

Z polospánku ho probudil zvláštní pocit, jako by byl někým nebo něčím bedlivě sledován. To něco si ho patrně vyhlédlo za svou kořist. Nutkavá představa ho donutila, aby se posadil. Pomalu se rozhlížel okolo sebe. Když jeho zrak padl na nedaleký kmen vyvráceného stromu, strnul tak, že by se v něm krve nedořezal. Na kmeni se v přikrčené poloze lovce nacházelo obrovské pruhované zvíře.

Veliká kočka? Ne, ne, t-tohle je přece tygr. Pěstoun se za zády vzepřel na rukách a pomalu začal couvat. Pak si uvědomil, že jediné, co ho může spasit, je oheň. Opatrně a s napětím přiložil suché chvojí na dosud horký popel. Tak hoř, hoř, vzýval v duchu všechny ohnivé démony, jen aby už konečně přeskočila kýžená jiskra. První plamínky se zatřepotaly ve chvíli, kdy tygr napnul svaly ke skoku. Naštěstí chvojí vzplanulo rychle a naplno, jak si pěstoun přál. Tygr se zarazil, zavrčel a líným skokem se vzdálil do lesa.

Panenko skákavá, zajíkl se pěstoun, to se mi muselo jenom zdát. Vyskočil na nohy, ale třásly se mu tak, že málem zase upadl. Viděl jsem divokého tygra, ha ha ha, a vzal přede mnou do zaječích, chechtal se na celé kolo jako pominutý. To nemůže být pravda. Znovu se posadil a šťoural kusem klacku ve slábnoucím ohni. No tohle, zahodil klacek a roztřesenými pohyby nabil pušku tříštivými náboji, které s sebou lovci vždycky nosili pro nejhorší případy.

To jsem zvědav, co tomu naši řeknou, musím je co nejdřív varovat, napadlo ho. Zalil oheň vodou z jezera a vyrazil spěšně na zpáteční cestu. Na břehu řeky, zatímco odvazoval pramici, si pomyslel, že se tygr jen tak nepustí přes silný vodní tok, ale kdo si tím může být jist? Bezpochyby muselo jít o tygra sibiřského, který se sem rozšířil po scelení středního pásu evropského a asijského kontinentu. Neklamné znamení, že rekultivace země byla úspěšně dokončena.