Země zvířat - třetí část

Velká černá bachyně stála uprostřed cyklostezky, přední běhy rozkročené, rypák u země a vrhala výhružný pohled na cyklistku sesedající z kola. Jen klid stará, Veronika Novak pro jistotu couvla o několik kroků zpět, já ti tvoje mladé nezakousnu. Malá pruhovaná selata cupitala po asfaltu jako na přehlídce. Bylo jich šest. Poslední se na okraji lesa ohlédlo za matkou. Bachyně pohodila hlavou a neochotně vyklidila pole, zatímco popoháněla opožděné sele do úkrytu lesního podrostu.

Cyklostezka se vinula podél řeky a míjela několik hostinských srubů s útulnými zahrádkami k posezení. Veronika se zvesela opřela do pedálů a za pár minut zaparkovala kolo u srubu Šťastné květinářky. Oplocená zahrada kolem srubu byla vyzdobena nesčetnými druhy květin a nádhernou umělou skalkou na hranici lesa.

Anna, řečená Květinářka, vítala Veroniku s halasnou radostí. Ostatně jako vždy, když spatřila štíhlounkou a nevysokou postavu krásné sedmnáctileté dívky u vchodu svého srubu. Byly jako sestry, přestože je od sebe dělilo bezmála třicet let. Veronika se nenuceně posadila na lavici u dubového stolu hned vedle výčepu a ještě mírně zadýchaná chválila způsob letošního léta. Tolik příjemných slunných dnů již mají za sebou a srpnový měsíc jako by nenacházel dost důvodů pro chladná jitra a ranní mlhy z lužního oparu.

   „Dneska jsem dala přednost starému dobrému kolu před jízdou na koni. Té Filipově klisně jsem ještě pořád nepřišla na chuť. Pořád mám pocit, že mě shodí,“ dokončila Veronika úvodní řeč, zatímco Anna připravovala její oblíbený jahodový koktejl.

   „Filip je milý hoch,“ pronesla Anna s úsměvem.

   „Milý ano, i hodný, ale hrozně mladý, je to ještě kluk. Mně imponují zralí muži. Znáš to, jde jen o takovou nezávaznou zábavu...Krom toho mi vyhovuje Karel a jeho charisma, ani do bazénu mě to po hříchu neláká,“ dodala.

Karel byl původně její pěstoun, nyní milenec, ke kterému se přimkla s plnou silou svého probuzeného ženství.

   „Jasně,“ přitakala Anna chápavě, „je to otázka času...ale z jiné kapsy: Zítra budu rožnit selátko, nezapomeň v podvečer přijít.“

   „To víš, že přijdu, ale na vepřové mě nepřesvědčíš, nechci být tlustá jako prase, zůstanu u svých darů moře.“

   „Holka, měj přece rozum,“ rozohnila se na oko Anna, „nemůžeš pořád jíst jenom řasy a mořskou havěť na způsob toho a zase onoho. Musíš si občas dopřát pořádnou pečínku, jinak budeš za chvíli kost a kůže.“

   „Tak do toho mám daleko,“ ohradila se energicky Veronika, „když to půjde takhle dál, už se při tanci nikdy nesvléknu.“

   „Ale nepřeháněj, jsi tak úžasně štíhlá a krásně tvarovaná, že by to byla věčná škoda. A k tomu tanec je to nejlepší afrodiziakum. To, když já jsem jako mladá tančila na pódiu, a měla jsem co ukazovat, to mi věř, vždycky jsem musela hned potom do bazénu. A jeden chlap mi nikdy nestačil...“

   Veronika se rozesmála: „To ti věřím, energie na to máš dost, jenomže Karel vydá za čtyři a já ho mám ráda.“

   „Řeknu ti ještě jednu věc, máš výjimečný pohybový a hudební talent, určitě by ses uplatnila na akademii múzických umění.“

Pro jelení světla, pomyslela si Veronika, kam do akademie a jejího internátního zařízení? Ne, že by jí to komunita nedopřála, ale co ona? Mezi cizími lidmi, v cizí zemi? Komunita jí dávala vše, co potřebovala. Všichni byli jako její vlastní rodiče a sourozenci. Když byla malá, vždycky se našel někdo, na koho se mohla obrátit, kdo jí pohladil či potěšil vlídným slovem, s kým si mohla hrát nebo podnikat dobrodružné výlety do přírody a užívat si letních či zimních radovánek.

Teď má své bratry a sestry, přátele, svého oddaného milence, a když potřebuje vypnout, svůj vlastní pokoj s videem nebo může zajít do Centralparku na nějaký film z neomezené nabídky kinoboxů. Nemusí nikam jezdit, aby poznala svět. Tady je jí dobře, nepojede do žádné akademie, neopustí své blízké. Za to jí vrtkavá sláva nestojí. Až dostuduje střední školu Omegy, upevní si místo v zaměstnání, po poradě se staršími si vybere geneticky vhodného muže k otěhotnění a dá komunitě krásné dítě pro radost všech. Pak se její život naplní.

   „Dej pokoj s akademií, nemám zase takový talent, abych s ním oslnila svět,“ odpověděla na Anninu výzvu.

   „Ještě bych o tom popřemýšlela, komunitě bys mohla hodně přilepšit a sama si užít něco nebývalého, ale...“

Obě ženy upřely pohled na muže, který vstoupil do srubu. Byl vysoký, urostlý a oblečený do koženého loveckého obleku. Na rameni měl zavěšenu velkou kulovnici, v očích drsný a neproniknutelný výraz. Posadil se nedaleko dveří a poručil si sklenici piva.

Veronika zmlkla, zatímco po očku zírala na chlapa, který ji zvláštním způsobem přitahoval. Anna natočila pivo a se zkoumavým výrazem postavila sklenici před lovce na stůl. Toho člověka nikdy neviděla. Prohlédla si oba boltce jeho uší, aby se přesvědčila, zda má připnutý identifikační čip.

   „Pokud hledáte čip, tak marně,“ řekl muž klidně, „jsem z kontinentální bezpečnostní služby a svou identitu mám utajenou.“

   „Dobře, dobře, pane, u nás je vítán každý, kdo má dobré úmysly.“

  „A to já mám,“ pronesl muž s úsměvem, „protože jsem vás přišel zachránit.“

Tázavý pohled obou žen ho pobídl k dalšímu hovoru: „Jsem stopař a sleduji jednu velkou šelmu, co má na svědomí už tucet lidských životů.“

  „Myslela jsem, že vy kontinentální jste spíš lovci lidí než zvířat,“ poznamenala nedůvěřivě Anna.

  „Zločinců je po zavedení identifikačního systému, bez kterého se člověk kromě divočiny nikam nedostane, pořád méně, takže se přeškolujeme na zvířata.“

  „A co je to za šelmu?“ zeptala se Veronika.

Stopař se na ní podíval se zjevným zalíbením: „Sibiřský tygr, krásná panno,“ odpověděl zvolna.

   „Není možná,“ Veronika se zajíkla, „to je teda senzace. Neříkejte to chlapům ve Farské nebo se z toho pominou a nikdo je neudrží doma, dokud to zvíře neuloví.“

Stopař zavrtěl nesouhlasně hlavou: „Raději byste je měla sama varovat, protože tohle není žádný líný medvěd, ale zabiják lidožrout. Není radno si s ním zahrávat. Pronásleduji ho už tři týdny a dosud jsem ho nedostal ani na mušku. Ten má za ušima.“

   „Dobrá,“ vyskočila na nohy Veronika, „řeknu našim, aby v noci nevycházeli. Díky za koktejl Anno.“

Vyběhla před srub a rychle nasedla na kolo. Neznámý muž jí zneklidňoval. Na zpáteční cestě se zastavila v obecním klubu Farských, kde bývala již dříve hostem, a zamířila si to rovnou do klubovny.

V útulné místnosti zařízené pohodlnými křesly a konferenčními stolky bylo plno. Vprostřed místnosti stál Kamil Brázda a zrovna divoce gestikuloval při líčení svého setkání s tygrem.

   „Jen jestli to nebyl větší rys,“ zapochyboval starosta Farsky, „vítej Veroniko.“

   „Kamil má pravdu,“ odpověděla Veronika na pozdrav, „je tu policejní agent jako stopař, prý už zabil dvacet lidí.“

   „Kdo, ten agent?“ podivil se starosta.

   „Ne, ten tygr přece.“

   „Tak ho pozvi dál.“

   „To není legrace,“ zlobila se Veronika.

   „Myslím toho agenta, samozřejmě,“ Gustav Farsky se šklebil.

   „Ale ten není tady, ale u Květinářky ve srubu.“

   „A popíjí tam pivo...?“

   „Ano, ale ne, totiž ano, ale objevil se před chvílí a poslal mě, abych vás varovala.“

   „Dobrá, tak na něj počkáme, však on dorazí...A ty Kamile se uklidni, na loveckou výpravu je čas do zítra, dnes skládá Filip zkoušku dospělosti, zapomněl jsi? Určitě mu to nechceš pokazit.“ Otočil se na svého syna: „Romane, prosím, rozešli všem zprávu o výskytu neznámé rozdivočelé šelmy v okolí, ať se zatím nikdo moc netoulá mimo ochrannou zónu, hlavně děti, pro jistotu. Jinak tímto považuji sezení rady za ukončené.“

Filipův pěstoun se posadil do křesla a souhlasně pokyvoval hlavou. Jistě, z Filipa se stane muž, teď není čas na lov.

   Zatímco se členové rady rozcházeli, pokynul starosta na Veroniku: „Prosím, roli nymfy při Filipově zasvěcení jsi nepřijala, ale věřím, že tanec při slavnostním večírku komunity neodmítneš, všichni si velice ceníme tvého umění a krásy.“

Veronika se jemně ohradila proti přílišné chvále, pozvánku stařešiny komunity Farskych a starosty obce Farska však přijala s hrdostí.