Země zvířat - čtvrtá část

Stáj s pastvinou pro koně byla oddělena od výběhu pro dobytek jednoduchou ohradou z podélných kulatin. Roman Farsky vyvedl dychtivého hřebce z dřevěné kóje a požádal Filipa, aby ho osedlal. Filip se rozhlížel po stáji, jako by zapomněl, kde jsou uloženy postroje.

   „Co je s tebou,“ ohlédl se za ním Roman, „snad myslíš už jenom na zasvěcení? Nebo se bojíš?“

   „Ále, ani ne,“ odpověděl Filip neochotně.

   „Tak co teda?“

   „Veronika odmítla...“

   „No a co, myslíš, že naše ženy nejsou dost dobré? Nebuď hlupák, v umění lásky mají tu nejlepší školu. Odevzdej se do jejich rukou a nebudeš litovat. Na Veroniku rychle zapomeneš.“

   „Ale já nechci zapomenout,“ vzdoroval Filip.

   „Můj ty světe,“ zalomil Roman rukama, „ještě jsi ani neochutnal ženu a už jsi se zamiloval? Nejvyšší čas, aby si tě nymfy vzaly do parády.“ Nečekal a došel pro postroj sám. Když se s plnýma rukama vrátil, nalezl Filipa sedět v trávě u ohrady. „Tak co, neosedláš si ho?“

   „Ty jsi nikdy nebyl zamilovaný?“

   „Já jsem zamilovaný pořád, do každé, se kterou to dělám.“ Roman hodil postroj na koňský hřbet. „Chlape, jsi urostlý, silný a hlavně chytrý, máš technické nadání. Komunita do tebe vkládá velkou budoucnost, až vystuduješ universitu, všichni si tě budou vážit a jediná žena tě neodmítne. Pusť Veroniku z hlavy, nemáš to za potřebí.“

   Filip uvázal postroj, nasedl na koně a tryskem zamířil na jižní stezku. Cítil v nohách a rukách strhující energii života toho obdivuhodného zvířete, které reagovalo na každý jeho záchvěv a pohyb sledující ideální stopu v lesním podrostu. V takové chvíli dokázal zapomenout na všechny bolesti srdce.

Snad má Roman pravdu, představa družiny nahých žen a jedné dívky připravené ke koitu v jejich středu Filipa nečekaně silně vzrušila. Zachvěl se po celém těle. Po čem vlastně opravdu touží? Po lásce, po sexu? Je v tom vůbec nějaký rozdíl?  Cítil, že až se uvolní napětí, které v něm dřímá, až se naplní jeho mužství přijetím žádostivé ženy, bude všechno jiné. Pak si představil tmavě hnědé a hluboké oči Veroniky, její útlou a pružnou postavu, jemný úsměv na líbezné tvářičce a znovu pocítil lítost.

Neměli se vůbec potkat. Věděl, že tančí bez šatů zahrnuta obdivnými pohledy každého diváka, a přitom odmítá společné lože i s nejváženějšími muži obce. Je snad to důvod jeho zaujetí? Tolikrát ji držel v náručí a líbal na ústa. Nikdy se přitom slůvkem nezmínila o svých citech k němu. Sám se také nikdy neodhodlal k vyznání lásky vědom si toho, že nebyl dosud uznán dospělým mužem. Snad je jen dobře, že nebude účastna jeho zasvěcení, kdo ví, zda by vůbec obstál v takové zkoušce.

V zamyšlení sotva postřehl, že jeho kůň sám od sebe zastavil na malé pasece poblíž skupiny pískovcových skal. Svezl se do trávy a přivázal koně k útlé bříze zakořeněné u paty skalního sloupu. Širší základnu skupiny tvořily stupňovité útvary zakončené přírodní terasou. Znal to místo i dostupnou cestu na oblíbenou vyhlídku. Z výšky terasy bylo vidět na pastviny Farskych a za nimi rozsáhlé zježené pole viapostů vypínajících se nad vrcholky většiny stromů.

Připomněl si, že se vše chystá ke slavnostní večeři. Lidé, jeho blízcí, se scházejí na viapostech, aby si vypili aperitiv a uvolnili se v odpoledním slunci, pod modrou oblohou klenoucí se nad krajem plným zeleně, nad královstvím rostlin a zvířat. Lehce si vybavil slova stařešiny:

Jsou dvě základní mohutnosti našeho světa: Příroda, která ti dává energii a vědomost, z jaké látky jsi utvořen a v čem spočívá tvoje síla získat vládu sám nad sebou, tvoje vůle k životu. Druhou mohutností je duchovní prostor lidí, vše, čím se jejich společnost utváří, organizuje a reprodukuje. V něm je hlavní zdroj tvé existence, v něm nacházíš své uplatnění a smysl života. Tvoje příslušnost k rodu a obci ti poskytuje bezpečí, vnitřní jednotu a zároveň tě zavazuje. Vše, co dáš obci, co pro ni obětuješ, se ti vrátí desateronásobně. Obec se ti odmění nejvyšší hodnotou, jakou můžeš získat, a tou hodnotou je láska.

Láska je tvůj pocit naplnění, kterým se směňuješ za obec a její blaho. Láska je tvé štěstí, když cítíš uznání a sounáležitost tvých blízkých. Láska je především to, co člověka spojuje v jeho bytí s ostatními lidmi, je jeho vědomím příslušnosti k celku a společného zápasu o naplnění touhy, přání a potřeb člověka v jeho směřování k blaženosti. Směřování, které se naplňuje cestou věčného uskutečňování, cestou bez konce, protože lidská touha je bezedná.

Tvým úkolem je vydat ze sebe vše, čeho jsi schopen, pro dobro společenství, které s tebou počítá. Teprve pocit, že nemáš už nic, čím bys dokázal obohatit život nás všech, ti dá plné uspokojení, jednotu a radost v přijímání darů bližních. Na to vždy pamatuj. Někdy mluví lidé o svobodě, jako by ta spočívala v libovůli rozhodnout se ve svůj vlastní prospěch. To není svoboda člověka, ale nevědomost zvířete, volnost dravce, který nevidí svoji budoucnost a žije jen přítomným nutkáním.

Nejsi jako zvíře ustrojen k primitivnímu životu v divočině. Tvoje svoboda začíná tam, kde končí tvůj dluh obci, která tě vychovala a dala ti krásu, harmonii těla i duše v jednotě celku a v rozkoši pospolitosti.

Filip se zahleděl na řidší pás lesa pod sebou, kde se páslo stádo srn. Uvědomil si, jak málo dosud přinesl komunitě na to, aby se mohl bezstarostně oddávat milostnému vzplanutí k Veronice.

Ano, má před sebou velké úkoly a on jich dostojí. Své milostné potřeby si nyní bude moci uspokojit volně mezi ženami komunity, aniž by se tím rozptyloval ve svém poslání vystudovat a získat dobře placené postavení v zaměstnání.

Seběhl s terasy, odvázal koně a pln smyslného očekávání se vydal na zpáteční cestu.