Země zvířat - závěrečná část

Večírek k oslavě šestnáctých narozenin Filipa Farského se konal v pronajatém sále Centralparku. Komunita Farských měla okolo padesáti dospělých členů a všichni se výborně bavili. Na slavnosti nechyběli ani pozvaní hosté ze sousedních komunit a obcí. Celá společnost čítala necelou stovku účastníků.

Mezi pozvanými byl i novopečený známý, stopař a příslušník kontinentální bezpečnostní služby, kterého starosta představil jako agenta Krause. Ve společenském obleku nevypadal ani trochu divoce, a tak se často a s lehkostí mluvilo o sibiřském tygrovi. Dobrou náladu posilovali i polonazí číšníci a hostesky Centralparku s poprsím ozdobeným stříbrnými terčíky.

Starosta se krátce po rozproudění zábavy přitočil k Miladě Farské, půvabné třicátnici, která měla na starosti organizaci Filipova zasvěcení: „Tak jak to dopadlo?“ zeptal se nedočkavě.

   „Dobře to dopadlo,“ odpověděla Milada. „Filip byl sice zpočátku z nás matek trochu rozpačitý, ale v kroužku nymf se vzrušil tak nádherně, že bylo radost pohledět, krev Karla Novaka se v něm nezapře. Pro zasvěcení si vybral Evu a ta mu při ódě na ženské tělo ukázala všechno s patřičnou dávkou smyslnosti. Však ji znáš.“

Gustav Farsky se spokojeně napil z poháru vína: „Co myslíš, nebyl by Karel vhodný i pro Veroniku, až nastane její čas mateřství? Je mu teprve padesát a jsou koneckonců beztak milenci.“

Milada se zahleděla na pódium, kde se již vše připravovalo k taneční kreaci: „Tvá rozhodnutí byla vždy moudrá, milý Gusto, máme tě rádi.“

V sále pohasly lustry a jeviště se rozzářilo barevnými světly. Uprostřed pódia se zaskvělo bělostné tělo Veroniky v ladné póze koupající se Bakchantky. Začala hrát hudba plná čarovných tónů probuzeného jara. Ptáci, laně a dívky přijímali sémě života v radostném opojení sluncem a květy plodnosti. Veronika tančila baletní suitu čtvero ročních období s dychtivostí a zaujetím, jaké nenechávalo nikoho na pochybách, že střídání ročních dob je jako rozkvět, žár vášně, zrání a utišení ryzího ženství ve zrození nového života.

Od chvíle, kdy zazněly poslední tóny suity, nikdo už nemluvil o ničem jiném, než o Veronice a jejím úžasném talentu. Sibiřský tygr zapadl do koloritu panenské přírody, jejíž účinek na lidské pokolení všichni cítili v krvi jako životadárnou mízu na cestě k požehnanému životu.