Pruhy

Pepa se zrovna chystal jít spát, když si všiml něčeho zvláštního. Na hřbetu jeho levé ruky se táhly tři tenké pruhy, které vypadaly jako otlačeniny. Ale nebyly vtlačené, nýbrž vystouplé. Přejel si po nich prsty a cítil mírný tlak. Zkusil je promnout, ale nic se nezměnilo.

“Co to je?” zamumlal si pro sebe. “Kde se to tam vzalo?” Přemýšlel, jestli se rukou o něco neopíral, o něco s tímto pruhovaným vzorem. Ale nic ho nenapadlo. Byl celý den doma a pracoval na svém novém projektu. Přemýšlel jestli to není nějaká alergická reakce, ale pokud ví, tak na nic alergický není.

Rozhodl se, že to nechá plavat. Možná to do rána zmizí. Dopil čaj, popřál svému papouškovi dobrou noc a šel do postele.

Druhý den ráno se probudil s pocitem, že se něco změnilo. Nebyl si jistý co, ale cítil se jinak. Lepší. Měl více energie, byl dobře naladěný a měl chuť pracovat na svém projektu. Vstal z postele a mimořádně svižným krokem, tak odlišným od jeho běžného malátného ploužení, zamířil do koupelny.

Když rozsvítil, vydechl překvapením. Jeho levá ruka byla celá pokrytá pruhy. Připomínaly vrstevnice na mapě. Nebyly jen na hřbetu, ale i na dlani a prstech. Byly stejné barvy jako jeho kůže, ale o něco světlejší a tvrdší. Vypadaly jako malé vystouplé žíly ale v naprosto přesných rozestupech, tvořící abstraktní texturu.

Prohlížel si ruku ze všech stran a snažil se pochopit, co se děje. Měl strach, že je to nějaká nemoc nebo infekce. Zvažoval jestli s tím jít do nemocnice. Jeho ruka sice vypadala jako cizí předmět ale nic ho nebolelo. Což bylo překvapivé, vzhledem k tomu, že ho posledních pár let pořád něco bolelo, nebyla to sice nesnesitelná bolest, ale zato s ním byla pořád a všude. Potom si všiml ještě jedné věci.

Jeho projekt byl hotový.

Vzpomněl si, že včera večer ho ještě nedokončil. Měl spoustu práce a problémů s programováním. Ale teď viděl na obrazovce svého počítače perfektní kód a nádherný design. Bylo to přesně to, co chtěl udělat.

Jak je to možné? Sedl si k počítači a prohlédl si svůj projekt podrobněji. Bylo to mistrovské dílo! Všechno fungovalo bezchybně, bylo to intuitivní a uživatelsky přívětivé. Nemohl uvěřit svým očím.

Pak si uvědomil, že to musel udělat on sám. V noci, zatímco si myslel že spal, tak pracoval. Jeho ruka s podivnými pruhy musela být schopná psát kód rychleji a lépe než on sám.

Pepa byl šokovaný a fascinovaný zároveň. Co když ty pruhy na jeho ruce nebyly nějaká nemoc, ale něco úžasného? Něco, co mu dávalo nadlidské schopnosti?

Za tři dny bylo celé jeho tělo i obličej pokryto pruhy. Cítil se jako nový člověk. Byl plný elánu a překypoval kreativitou. Dokončil několik projektů, které by mu normálně trvaly týdny. Byl šťastný a spokojený.

Nevěděl, co způsobilo ty pruhy na jeho těle, a už ho to ani nezajímalo. Byl rád, že je má. Myslel si, že je to dar osudu nebo od boha.

Ale nebyl to dar. Byla to náhoda.

Ty pruhy na jeho těle tvořily nanoboti, naprogramovaní k hojení vyspělé mimozemské rasy humanoidního typu. Dostali se mu do těla, když se během procházky na venkově rukou otřel o jeden sloupek, o nějž se pár dní před tím odřel mimozemšťan, který na Zemi utekl, aby se skryl při jedné mezihvězdné honičce.

Mimozemšťan byl zraněný a nanoboti mu pomáhali uzdravit se. Ale po kontaktu se sloupkem, několik nanobotů zůstalo na jeho povrchu. A když se Pepa dotkl stejného sloupku, nanoboti pronikli do jeho těla přes kůži.

Nanoboti nevěděli, že je Pepa jiný druh než mimozemšťan. Jen plnili svůj úkol. Hledali všechny poškozené buňky v jeho těle a opravovali je. Zlepšovali jeho imunitní systém, metabolismus, mozkovou aktivitu a další funkce.

Pepa si myslel, že je to zázrak. Ale byla to chyba.

Nanoboti nebyli navrženi pro lidské tělo. Byli příliš silní a agresivní. Opravovali i to, co nebylo potřeba opravovat. Měnili i to, co nebylo potřeba měnit.

Pepa si neuvědomoval, že nanoboti mu pomalu ničí jeho identitu a osobnost. Ztrácel své vzpomínky, emoce a city. Stával se strojem.

A nanoboti se stále množili.