dystopie 2061 (1)

SEVILLA , Čínská Lidová Říše , provincie Xīfāng

Roku hada 61 se po obloze sunula Halleyova kometa.

Stilicho Diego jí sledoval z vrcholku věže Jin Ta, původně známé pod jménem Torre del Oro. Nutno dodat, že zde nestál v onen ojedinělý podvečer sám. Tu čest měla pouze smetánka Sevilly. Cimbuří mělo přece jen omezenou kapacitu. Kde však k té výsadě přišel on? Ve svých dvaceti letech? Kometa prozatím vrhala směs ledu a prachu, což přimělo i lecjakého proroka ke strachu. Nabízela se otázka, zdali něco zvěstovala ...

Kdo si prohlédl jeho černou uniformu s rudými pruhy, musel poznat, že pracuje pro lidovou rozvědku. Uniforma měla za úkol v civilistech evokovat strach. Ovšem nikdo z přítomných se ho bát nemusel. Číňané byli totiž jeho nadřízeními a on byl za oplátku jejich okem i uchem. Záhy si však uvědomil, že není jediným Evropanem na vrcholku věže. Zaregistroval ještě jakéhosi mrzáka. Zatím mu však nestál za pozornost.

Stilicho měl krátké vlasy, oči sivé a pod nosem nosil knírek, co se podobal tomu sumčímu. Mimoto měřil necelé dva metry, takže mezi smetánkou vyčníval. Mezi hvězdami vyčnívala i Halley. Totálnímu laikovi nezbývalo nic jiného, než se kochat oním vzácným zjevením. Políbil ho snad vesmír? Celkově vzato mezi cimbuřím panoval úžas a to bez rozdílů, pouze tu a tam někdo něco pošeptal, povětšinou mandarínsky. Občas však výjimka potvrzuje pravidlo.

,,A víš ty vůbec mio Ayoko, kdy se tu ukázala naposledy?” vyptával se ten, jehož pohrdavě pasoval na mrzáka. Hovořil španělsky a to značně hrubým hlasem.

Nikdo mu však nevěnoval pozornost. Proč taky. Číňané si s románskými jazyky příliš nenotovali. Žena, patrně míšenka, zavrtěla hlavou.

,,Roku 1989,” prozradil i tak. ,,A víš co se tehdy událo?“ pokračoval.

,,Jak bych mohla Mateo,” opáčila. Stilicho nastražil uši, neboť ho to zajímalo.

,,Svět se tehdy dělil vedví. Západ a východ. Slyšela si o tom?”

,,Něco málo od madre,” připustila s úsměvem. ,,Tím chci říct, že když tudy Halley naposledy vážila svou cestu, zhroutila se Železná opona,” pronesl a zakuckal se. Hned nato si odplivl na zem. Bylo to snad politická provokace? Nebo byl pouze nemocný? Měl to brát Stilicho na vědomí? Zanedlouho kašel ustal.

,,A sjednotilo to zhroucený svět?” ptala se poměrně hloupě. Mrzák pozvedl koutek. Bylo evidentní, že rád vysvětluje. Naslouchající ucho rozvědky přemýšlelo, jak je stará. Hádal něco mezi třiceti až čtyřiceti. Věru u míšenky si tím odhadem nebyl úplně jistý. ,,To jo to. Právě že nó!” uvedl věc na pravou míru.

Stilicho byl upřímně rád, že teď tomu tak skutečně bylo. Jakožto kolaboranta ho těšilo I to, že téměř nad celou Eurasií vlála tatáž vlajka.

,,Lo siento,” omluvil se nevšednímu páru. ,,Copak?” ukázala mu míšenka ďolíčky. Získala si tím sympatie paranoidního muže. Rázem jí měl za ještě mladší.

,,Co jste tím chtěl soudruhu?” tázal se toho Evropana a musel uznat, že nevypadal jako nepřítel státu. Byl hubený, sešlí a bledý. Proč by jej jinak zvali mezi smetánku?

,,Velice nic seňore,” zavrčel a utřel si ústa. Od ... že by od krve?
Stilicho si uvědomil, že ho zdraví podle starých standardů. Došel k závěru, že je to někdo straně nevyhovující, přesto svým způsobem potřebný. Jinak by šel jistě do tepláků. ,,Smím se zeptat na vaše čtené jméno?” ptal se ho na svůj vkus přátelsky. Nechtěl, aby to vyznělo jako výslech. Míšenka vyvalila šikmá, přesto však výrazná kukadla. ,,A sejde na tom amigo?” zazubil se neznámý. Fobií na otázky netrpěl.

Stilicho povytáhl z uniformy srp odznaku, aby tím přidal na vážnosti situace. Původně to nechtěl dělat, ale řešil tak už nejednu situaci. Jenže tázaného to z míry nevyvedlo. S očividným nezájmem si změřil chrám nebeského klidu, čtyřčlenné souhvězdí a i tu velkou hvězdu, jež znázorňovala internacionálu.

,,Chtěl jsem tím říci, že i železo roztaje. Stačí ho dostatečně zahrát,” odpověděl.

Stilicho si prsty přejel svůj mandžuský knír a nato se upřímně usmál. ,,Hezká myšlenka,” nechal se slyšet. ,,Nemám sice páru, co tím přímo chcete říci tím říct soudruhu, ale …” odmlčel se, jen se na něj zkoumavě podíval a pomlku již nevyplnil. Nakonec mu dal pokoj.

Namísto toho, aby s posvátnou úctou vzhlížel k obloze, prohlížel si posvátně vzhlížející lidi. Co na té kometě viděli? Ať to bylo cokoliv, hovor podřadných Evropanů je vůbec nezajímal. Měli vlastní vize, vlastní přesahující obzory. A jak je známo, s Halley měla čest jen každá druhá generace. Stilicho si však myslel, že její význam přeceňují. Měl za to, že je to pouhá špinavá koule plující prázdnotou.

,,Mateo Rozen,” jmenoval mrzák někoho. Patřil ten někdo do hovoru s míšenkou? Nebo se mu jen představoval? Stilicho to jméno slyšel poprvé a nemohl za to fakt, že se nepředstavil podle Čínské tradice, to jest první příjmení a až pak křestní. Vzal tím však zavděk. Cynicky se domníval, že ten Rozen, již beztak slyší smrtonošky.

Halley padla za doprovodu Venuše za obzor. ,,Zaijián za 70 let,” rozloučila se s ní jedna s Číňanek.

*** yánxù ***