dystopie 2061 (5)

ROMA , Čínská Lidová Říše , provincie Xīfāng

Zastavil se na lichoběžníkovém Konfuciově náměstí, jehož místní potají nazývali Piazza San Pietro. Vypozoroval, že se zde rojí prazvláštní sorta lidí. Stilichovi nešlo na rozum, jak může někdo ještě v jednadvacátém století nosit to buržoazní tričko s límečkem. Jak se mu říkalo? Pólo? Vyjma těchto výstředních staromilců míjel i duchovně založené lidi, které však arogantně pasoval na bezdomovce. Oděni byli v umorousaných nebo roztrhaných šatech, tu někdo seděl v tureckém sedu, jiný zas klečel na kolenou. Ale co se do počtu týče, většinu tvořili nepochybně holubi.

,,Okřídlený krysy,” odsekl na jejich adresu a zamyslel se. Věděl, že před válkou tu bylo podobných fanatiků tisíce. Teď však nebyl křest v kurzu. Do popředí se hrnul jak on, tak i Konfucianismus. Brzy stanul na obdélníkovém prostranství, v jehož centru čněl zanedbaný obelisk, na jehož špičce se prsila socha soudruha Zhanga. Vzhlédl k němu s úctou, ale nepoklekl. Přece si byli rovni, no ne? Za obeliskem se nacházela Sixtínská kaple, které bůhví proč zůstalo její archaické jméno. Přesto na ní vlála rudá vlajka s hvězdami a jako pěst na oko působily dva zcela funkční tanky, nejspíš však bez posádky. Stilicho je obešel, aby si paranoidním pohledem změřil kolonádu. Následně se přesvědčil o tom, že benevolenci Číňanů přecenil. Před sebou měl řadu mramorových sloupů, do nichž vypálili Čínští umělci znakové písmo a to pravděpodobně laserem. Samozřejmě že on ho číst uměl. Namátkou si vybral jeden sloup, co mu stál za překlad. ,,Ten kdo krade naše sny, ten náš zabíjí,” přečetl si Konfuciova slova a marně se snažil vzpomenout, kdy si mu naposledy něco zdálo. Což o to, příliš toho nenaspal. Spánek byl pro něj ztrátou času. Tak či onak, zmíněná slova mu přišla rozumnější, než desatero, které se do něj snažila napumpovat ona stará panna v sirotčinci. Nečekaně si některé z nich vybavil.

Hovořil sám se sebou v myšlenkách. ,,Ctít otce svého a i matku svou? Proč, když mě nacpali do babyboxu? V jednoho Boha věřiti budeš? Kde byl bůh, když lidová armáda překročila Ural? A nezabiješ? Zabiju kohokoliv, pokud mi to dopomohlo k povýšení.” Nakonec však musel dát za pravdu Kwanovi. Filosofováním marnil čas.

Vrátil se k zpátky k obelisku, neboť byl výchozím bodem špionážního satelitu. Těžko se mu to přiznávalo, ale v Římě se nevyznal. Zkalibroval tedy kompas v komunikátoru a zadal do zadávacího řádku Apoštolská knihovna. Šipka se roztočila jak ruleta. Chvíli si musel, než se zastavila a ukázala přímo na něj. Zmátlo ho to. Ovšem ke svému překvapení zjistil, že k ní stojí zády. Změřil si jí svým podezíravým pohledem s došel k závěru, že prošla rekontrukcí, alespoň tedy zvenčí. Dostala totiž orientální stříšku. Stilicho sebral odvahu a vydal se k ní, ačkoliv už zapomněl, kdo ten apoštol vlastně je a ačkoliv mu to nadřízený kategoricky nedoporučoval.

Knihovnu hlídala neutrální garda a to jak u turniketu, tak i u recepce. Nešlo o žádné extra ranaře, ale jednoduše by hráli přesilovku. Recepci spravoval sešlý stařík v purpurovém oděvu a nad jehož hlavou visel křížek. Budil dojem, že je nad věcí a vůbec se ho nebojí. Stilicho mu ukázal odznak, jenže stařík se jen zazubil a mlčky bodl prst k certifikátu, kde v mandarínštině stálo – "Apoštolská knihovna je apolitický institut. Nepodléhá moci Osvobozenecké lidové armády. Zhang sám. "

Stilicho mu věnoval přísný pohled, což mu nepomohlo. Bylo jasné, proč jej nechce pustit. Sloužil totiž straně. Uráčil se k patetickému odchodu. Mezitím ještě minul domorodce. Ze zvědavosti se zarazil, aby pozoroval, jak se o totéž pokouší Ital v onom trapném tričku s límečkem. Výsledek? Nó probléma. Stařík jej pustil, jakoby nic. Měl to na svědomí jeho vzhled? Přejel si knír dlouhými prsty. Tu si uvědomil, že nebýt madžuka a uniformy, mezi Italy by jistě zapadl. Možná by ani nevadil fakt, že si nenotuje s italštinou, tedy sestrou jeho rodné řečí. V hlavě se mu zrodil plán.

Ten spočíval v tom, že si za pomocí navigace vyhledal lazebníka, co sídlil nedaleko Konfuciova náměstí a nechal se oholit. Pro úspěch akce byl ochoten obětovat i svou chloubu. Lazebník mu ještě načesal vlasy z čela ven. Pohrdavě se uchechtl, sotva shlédl svůj odraz v zrcadle. Zbývalo vyřešit problém s oděvem. Jednoduší by bylo obrat nějakého bezdomovce, ale to on by si na sebe nevzal. Raději si počíhal na jednoho z těch šašků v pólu a zákeřně ho knockautoval zpoza sloupu. Nikdo to nemohl dosvědčit. Muže v bezvědomí zatáhl do potemnělého koutu, poté se převlékl a přestože mu bylo pólo malé, šel zkusit štěstí nanovo.

*** yánxù ***