dystopie 2061 (7)

ROMA , Čínská Lidová Říše , provincie Xīfāng

Agent v přestrojení se mezi zaprášenými šteláři malém ztratil. Starý papír mu vůbec nevoněl. Obklopovalo tolik knih, že nebyl sto poznat, jestli se jedná o beletrii, nebo kdoví co. Zanedlouho dorazil do čítárny, kde už si četlo několik čtenářů. Malou účast dával za vinu velkému počtu náplav z Asie. Většina totiž neuměla přečíst latinku. Mezi nimi se vyskytovala i jediná žena a už to jí dělalo jedinečnou.

,,Lo siento,” dovolil se omluvou. Soudružka měla španělské příjmení. Předpokládal tedy, že mu bude rozumět a předpokládal i to, že mu nebudou rozumět ostatní čtenáři.

Změřila si příchozího mandlovýma očima. Měl dojem, že její vlídná tvář má vlastní zář. Dala si prst před rty, aby se mluvil tišeji. Pochopil to. ,,Potřebujete něco seňore?” pošeptala.

,,Nejste soudružka Morales Leia?” položil jí otázku. Věc, co jí vecpal před příjmení, jí donutila ke šklebu.

Hodila tedy kučeravými vlasy. ,,Náhodou sí!”

Stilicho vycenil zuby. ,,Můžeme si promluvit o samotě?” žádal jí, načež se vytasil i s odznakem. To jí dopálilo ještě víc. Stilicho vyčetl z těch mandlových očí, že se snaží přivolat neutrální gardu. 

Nakonec to vzdala a postavila se. ,,Detektiv. To jsem si mohla myslet,” pošeptala podrážděně.

,,Dete co?” netušil o čem to mluví. Jeho natvrdlost jí pro změnu pobavila. ,,Nechte to být. Vamos,“ mávla nad tím rukou a vyzvala ho, aby jí následoval. Neprotestoval. 

Dovedla ho do zapadlé sekce knihovny, kde bylo prachu téměř jak na Měsíci.

,,Historie,” ukázala na stolek opodál. ,,Zde nás nikdo rušit nebude. Nikdo o ni zájem nejeví,” vyjádřila smutnou pravdu. Poté se posadila, aby vytáhla z blůzky sáček s cukrem a nesmyslně ním začala třepat. Vyjadřovala tím něco? Byla nervózní? Stilicho se poškrábal pod nosem. Nesedl si. Pro efekt chodil mlčky sem a tam.

,,Stýská se Španělsku po mé maličkosti?” ptala se. Byla to ironie? Nebo snad nostalgie?

,,Španělsko je slovo bez významu, soudružko,” odvětil Stilicho vlastizrádně.

,,Pokud tomu tvrzení opravdu věříte seňore, tak jste na špatném místě!” vyhrkla s důrazem, polkla a dál hovořila tiše, jak se na knihovnu sluší. ,,Toto hodnověrné místo je s posvěcením samotného Zhanga Guyuka novodobou Alexandrijskou knihovnou,” přednášela dál a dál.

Považoval její řeči za zpátečnické plky. ,,Nevím o čem mluvíte,” pokrčil rameny.

Žena to nevzdávala. ,,Mluvím o tom, že právě tato knihovna a žádná jiná, uchovává nebo chcete-li archivuje literární díla z Evropy a vůbec z celého Okcidentu.“ Stilicha to nepřesvědčilo. Ba co víc. Dokonce přemýšlel, jestli na ni nevytáhne pistoli. Jenže přišla mu atraktivní. Vyzval jí tedy, aby poslouchala pro změnu ona jeho. ,,Zanechme toho nepřátelství soudružko,” požádal jí. Knihovnice se zhluboka nadechla a přece pokynula na souhlas. ,,Diego,” představil se, jak už dlouho neučinil. ,,Leia,” culila se k jeho překvapení. 

Pokračoval tedy v laskavém tónu. ,,Když se známé důvěrněji Leio, půjdu rovnou k věci. Zajímám se o soudruha Duvala Maurice. Znáš ho?” zajímal se. 

Morales zvedla koutky. ,,Bodejť by nó. Vdala jsem se za něj.“

Stilicha překvapilo, že se za to nestydí. ,,Nevíte, kde bych ho mohl najít?” zeptal se naivně.

Morales si dala nohu přes nohu, přičemž zabodla oči na glóbus. Zhola nic přestala pohazovat cukrem. ,,Rozvedli jsme se,” řekla úlisně, jakoby ... dělala si snad zálusk? Co ta změna? Byl snad bez knírku přitažlivější? ,,Toho jsem si vědom soudružko,” usmál se na ni. ,,Přesto. Netušíš, kde by se mohl nacházet?”

,,Není na orbitě?” smála se vesele. ,,Víte. Maurice je, lépe řečeno byl astronaut. Nedivila bych se, kdyby ho soudruh Zhang poslal opravovat sondy nebo tak něco.”

,,Vidím, že máte smysl pro humor,” zkonstatoval Stilicho a rázem mu došlo, že se červená. Když mu rozvedená věnovala úsměv, rýsovaly se jí pod očima roztomilé půlměsíce. ,,Rovněž i svobodného ducha, jestli mi rozumíš Diego.”

Zatímco podléhal jejímu šarmu, rozvibroval se jeho komunikátor na levém zápěstí. ,,Uno momento!” pozvedl prst, aby jej omluvila a pak si manévrem udělal soukromí. Za štelářem si přiložil přístroj k uchu. Obrazu nebylo tentokrát zapotřebí. Volal mu Kwan ... kdo jiný. Stilicho si umínil, že nechá první pozdrav na něm, neboť mu zásadně neodpovídal. Nic se ale neozývalo. Stilicho nebyl trpělivý. ,,Haló?” vyhrkl. ,,Neumíš pozdravit soudruhu?” křivdil mu Kwan. Stilicho to přešel mlčením. ,,Zatímco marně hledáte soudružku Morales ...” dal se do kázání, nicméně podřízený ho přerušil. ,,Knihovnici jsem našel. Právě jí podrobuji …“ zahájil svou obhajobu.

,,Neskákejte mi do řeči!” vyštěkl na něj Kwan.

,,Lo siento,“ omluvil se Stilicho 

,,Mluvte Čínsky!” poručil mu Kwan. Stilicho mlčel a místo planých slov se rozhlédl směrem k ex-manželce Duvala Maurice, jenže ... nebylo po ní ani památky. Pokusila se ta přitažlivá ženština o útěk?

,,Během tvého mrhání času soudruhu, hackeři objevili místo, kde byl odpojen osobní čip subjektu číslo 330606,” prozradil mu nadřízený.

Stilicho měl co dělat, aby nabubřelého Kwana neseřval. ,,Kde?” odsekl přece. 

,,Kde soudruhu? To by se ti líbilo, kdyby za tebe hackeři potili krev!” hovořil pohrdavě. Konala se odmlka. ,,Pochopitelně důl na těžbu Lithia,” prozradil Kwan. 

,,Kde! Místo!" ztrácel Stilicho trpělivost. 

,,Uzbekistán.,” podělil se s ním konečně o potřebnou informaci.

Sotva to Kwan dořekl, Stilicho komunikátor okamžitě vypnul. Bylo to sice proti předpisům, jenže on už dopředu vymýšlel výmluvu. Upřímně se domníval, že by kosmonaut v dole přebýval měl. Nemohl jen ztratit paměť? Toť otázka. Leia však zmizela. Hrála s ním pouze hru? Nebo ji přitahoval? Buď jak buď, agent by kariéru kvůli rozvedené ženské neobětoval ... 

*** yánxù ***