dystopie 2061 (12)

ŠANGHAJ , Čínská Lidová Říše , provincie Wěidà de Zhōngguó

Zatímco prchající agent klesal výtahem, na mysl mu přišla půvabná historička. Že by ožilo jeho libido? Stála by o někoho, jako je on? Diego a Leia? Vůbec mu to nesouznělo. To blouznění mu k něčemu přece jen bylo. Když si vybavil její neužitečnou profesi, došlo mu, že potřebuje stejně neužitečnou. Zabýval se někdo zapomenutou technologií? Mělo cenu skladovat staré formáty, když šel pokrok dál a dál? Sotva omšelý mrakodrap opustil, využil k tomu komunikátor.

Zadal do vyhledávače "formáty za zenitem", chvíli čekal, než mu satelit našel synonym, který jako jediný zapadal do jeho požadavků – Gudong dian, neboli starožitnictví. Na jakém principu to fungovalo? Stilicho se nechal vést navigací a tentokrát šel po svých, neboť se "to" nacházelo poměrně blízko. Krok zvolil suverénní. Pozoroval, jak se kouří z kanálů a na budovách poblikávají neonové znakové písmo. Cestou narazil i na několik Evropanů. Překvapilo ho to …

Vtom k němu přistoupil jeden s nataženou rukou. ,,Italiano?” zajímal se o jeho národnost, i když bylo evidentní, že agenta vůbec nezajímá.

,,Espaňol,” odsekl pohrdavě, aniž by mu věnoval pohled.

,,Bien soudruhu. Bien. Neměl by jste pár juanů?” žádal ho o milodary.

Stilicho ve vší své aroganci mlčel. Prosebníka to neodradilo. Vytasil se se svým životním příběhem. ,,Jmenuju se Umit. Pocházím z Istanbulu. Po válce jsem se vydal hledat štěstí do kouzelné Šanghaje,” řekl a zakabonil se. ,,Jenže ona není k nám Xifangům přívětivá. Hledal jsem práci všude možně, jenže bez úspěchu. Nerozumím jí a ona nerozumí mně. Přitom ovládám šest řečí. Comprende?”

Stilicho pokrčil rameny. Prosebník to nevzdával. ,,Dekádu už živořím na ulici a vůbec si nevím rady. Stačí pár juanů soudruhu. Por favooor!”

Stilicho se na to zhluboka nadechl. Zželelo se mu ho. ,,Tu máš deset Umite, ale dám ti je jen pod jednou podmínkou. Comprende?”

Umitovi se rozzářily oči. ,,Jakou?” vyhrkl prosebník.

Stilicho ho obdařil radou zdarma. ,,Seber se Umite, nasedni na rychlovlak a vrať se do Istanbulu! Za tu dekádu už si měl dávno pochopit, že tady štěstí rozhodně nenajdeš,” pověděl mu přímo. Když se nad tím zamýšlel, přišlo mu divné, že se o tak vzdělaného člověka strana nepostarala. Mohl tak skončit i on?

,,Grazias soudruhu. Grazias!” vyjádřil své díky prosebník.

,,A už mě neotravuj!” poručil mu Stilicho. Probudila se v něm empatie, nebo se chtěl jen vykoupit z vraždy? Upřímně ale nevěřil, že ten bídák dá na jeho rady. Ovšem nesešlo mu na tom. Když na to přišlo, platila to rozvědka, no a to ho v mohla suspendovat za horší prohřešky. Vzápětí se paranoidně rozhlédl kolem sebe. Drony nikde neviděl. Zpětně si vybavil smrad v komoře usoudil. Bylo jasné, že pykajícího uklízečka často nenavštěvuje. Netrvalo dlouho, než ho navigace zavedla do zapadlé pasáže. Spatřil ceduli, na níž stálo – Marco Polo.

Komunikátor mu potvrdil, že jde skutečně o starožitnictví. Kdo ten Marco byl? Vynalezl snad to trapné tričko s límečkem? Stilicho už nefilosofoval. Vstoupil.

Gong zaduněl. V neprostorné místnosti seděl letitý Číňan, co měl šedivé vousy spuštěné pod bradu a na hlavě mu seděla roztodivná čepice. Kdyby se příchozí agent vyznal, zavětřil by cín, opotřebovaný plast, zatuchlý textil a ještě cosi, co zapáchalo daleko agresivněji. ,,Co to tu páchne?” vyštěkl místo pozdravu. Když to dořekl, škubl sebou a ohlídl se. Spatřil, jak za ním z prapodivné krabice s ještě podivnější obrazovkou, zazněl jakýsi pravěký digitální zvuk. Jakou mohly mít ta věc cenu? Stilicho v tom měl jasno. Byla to veteš ... Fascinace se tedy nekonala.

,,Kalafuna,” usmál se stařík takovým způsobem, že mu téměř zmizely oči. Agent to neznal. Stařík dodal. ,,Zvláštní je, že vy bílý máte velký nosy a nic necítíte. ”  

Agent si prsty změřil nos. Nezdálo se mu, že ho má velký. Kdyby komentoval jeho výšku, tak by to pochopit. ,,Máte vůbec juany?” zajímal ho jeho kapitál.

Stilicha se to dotklo. Připomínal mu snad bídáka z ulice? Inu, culil se na to dost. Víc než jeho stará tvář, ho vytáčela ta hrající vykopávka z krabice. Zběsile vytasil pistoli, zmáčkl kohoutek a umlčel ji. Sklo z obrazovky rozletělo do všech stran ...

,,Rozvědka je bezedná truhlice!” vyštěkl agent, načež mu ukázal odznak.

Muž za pultem zamrzl. ,,Duí … buqí,” omlouval se plačtivě, neboť se bál o život.

Stilicho si vytáhl střep, co měl zabodnutý v uniformě. ,,Klid soudruhu, klid,” řekl.

,,Co si tedy žádá mladý muž?” zeptal se ho stařík opatrně. Šedé oči zasekly na hedvábném koberci, který visel za shrbenými zády. ,,Uno momento,” opáčil agent kdoví proč španělsky a stále si prohlížel ten koberec, na němž se vznášel had s vousy. Stařík si toho všiml. ,,To je drak! Dynastie Sung. Pro vás za deset juanů mladý muž,” nabídl mu ho. Agent se zamračil, neboť z dětských pohádek znal jen draky okřídlené a především s nohama. Stařík si jeho mračení přebral tak, že má v úmyslu smlouvat. ,,Tak za sedm!” nadhodil.

,,Ten kýč nechci!” odsekl s nezájmem Stilicho, načež položil na stůl ukořistěné cédéčko. ,,Dokázal by jste to přečíst?”

Stařík svraštil čelo a odněkud vyhrabal zvětšovací sklo. ,,No vida! Cédédisk!”

Poté se otočil a ztratil se za třásněmi. Agenta celkem vytáčelo, že si dává na čas. Jenže ten děda byl dost možná jeho poslední naděje. Čekal dlouho, ale vrátil se … s jeho cédéčkem. Testoval ho nebo ho? ,,Vzácná to věcička!” zubil se stařík a pozvedl prst. ,,Přehrávač mohu objednat v Nankingu, nebo …” hovořil poučně.

Agentova trpělivost byla v tahu. ,,Ve vší úctě dědo, potřebuju to přečíst hned!”

Stařík přece jen našel nějaký kompromis. ,,Mohl bych použít emulátor!”

Stilicho pokrčil rameny. ,,Použijte ho, ať je to cokoliv,” souhlasil.

Následoval plížícího se starce do podivné místnosti, kde se nacházely podivné zdířky a budíky, kde to vrnělo a jiskřilo. Primitivnější techniku agent rozvědky jaktěživ neviděl. Stařík ukázal na podomácku zbastlený přístroj. ,,Můj vynález!”

Emulátor stál na piedestalu, přičemž z něj vyzařovalo fialové záření. Mimoto k tomu patřil i zadávací panel a to kupodivu v latince. Rozuměl jí i děda? Zdálo se, jakoby hrál na klávesy a třebaže to působilo nahodile, patrně to mělo nějaký systém. Nerozuměl tomu, co ten Číňan zrovna dělá. Na závěr to strojově zadunělo, starý muž vytáhl starý formát z obalu a pozvedl jej rituálně jako vzácný artefakt. Hodilo to duhový odlesk. ,,Mierda,” zaklel Stilicho a se zaujetím sledoval, jak jej vsunuje do emulátoru. Citlivé uši měly co do činění s kakofonii.

Když v tom se před jejich očima objevil hologram v otřesném rozlišení, kde bylo možné spatřit budovu připomínající ruinu v pustině, něco jako zrezivělý jeřáb a v neposlední řadě k nebesům zírající raketoplán. ,,Kosmodrom Bajkonur …” přečetl agent nápis, který před ním ten hologram vykreslil a vítězně se usmál. To jméno již slyšel, třebaže znělo poněkud vybájeně. Jenže … existovalo vůbec?

*** yánxù ***