dystopie 2061 (14)

BAJKONUR , Čínská Lidová Říše , provincie Hézhōng dìqū

Kwan musel řídit, i když měl elektromobil autopilota. Ona pustina totiž nebyla zanesena do oficiálních map. Netrvalo dlouho a vnořili se do spadové clony.

Spolujezdec se divil, že přes tu všudypřítomnou žlutou něco vidí. Kwan nebyl rozladěn. Ba naopak. Úplně v poklidu se dal s podřízeným do řeči a to navzdory tomu, že tlumiče tak tak stíhali nevyrovnanost terénu.

,,Musím uznat soudruhu, že toto se ti skutečně povedlo,“ chválil je dokonce, čemuž se podřízený divil ještě víc. Bylo to totiž poprvé, kdy se od něj dočkal alespoň nějakého uznání. ,,Vážím si toho,“ odpověděl tedy pravdivě a dokonce koketoval s možností, že by mohl být ten nadřízený rozvědčík přece jen lidská bytost. Zanedlouho zapnul fialové zářiče, co dokázaly protnout hořčicový spad.

Stilicho se přesvědčil, že tam skutečně něco je. Viděl komplex v dálce, který se před nimi rozprostíral v holé pustině. Pomineme-li rampy, ať ty zřícené, nebo ty nakřivo stojící, ale nestál ten kosmodrom vůbec za řeč. Stilicho nepředpokládal, že by odtamtud mohlo něco odstartovat. Dost možná ale ještě nebyli na místě.

,,Vidíš v dálce tu rampu soudruhu?“ tázal se Kwan.

,,Kterou?“ zeptal se Stilicho.

,, Hlavní,“ řekl Kwan a bodl prst vpřed. Stilicho zašilhal tím směrem a ... opravdu. Z radiační clony totiž čněla dominantní rampa, kterou systematicky obehnávala obestavba neznámého druhu. ,,To by mohlo být ono!“ přitakal.

,,O tom není sporu,” odsekl Kwan.

Čím blíže k Bajkonuru byli, tím větší byl Bajkonur i v hořčicovém oparu. Průjezd se táhl a Evropanovi to připadalo jako věčnost. Nakonec ale přece jen zastavili.

Stilicho nemeškal a už už sahal po otvíracím tlačítku. Jenomže zarazila ho drobná ruka pohotového Kwana. ,,Zbláznil se? Chceš se rozpustit? Proč si myslíš, že má ten vergl pancéřovaní? Proč si myslíš, že má pásy jako tank?“

Co oko, to otazník. ,,Jak se tam teda dostaneme?“ ptal se ukřivděně Stilicho.

,,Máme obleky,“ řekl asertivně Kwan, načež ukázal za sebe. ,, Fobie netřeba.“

Cosi, co připomínalo zpola skafandry, zpola protichemický háv, tam očividně leželo. Rozdělili si je tedy podle velikosti, aby se do té výstřednosti nasoukali a na Kwanův apel utěsnil i Stilicho každou skulinu. S radiací nebyla žádná legrace. Nakonec si nasadili i masky. Evropanovi trvalo déle, neboť byl nadmíru vysoký.

,,Konečně,“ odsekl Kwan přes masku a poručil mu. ,,Udělej přesně to co já!“

Sotva dořekl, dveře otevřel, vystoupil si a okamžitě je zavřel. Stilicho ho tedy napodobil. Povedlo se. Když se tak stalo, interiér vozu zahalila mlha. Zřejmě nějaká dezinfekce. Stilicha to zaujalo. ,,Yídòng!“ popohnal ho nadřízený.

Kráčeli tedy bok po boku. ,, Naštěstí máme dozimetr,” informoval ho přes oblek Kwan. ,,S předstihem ti říkám, že to nesvleču, dokud neukáže nulu!“

Stilicho letmo přikývl. Upřímně ale netušil, co ten metr měří. Vzhlédl k hlavní rampě, jež zrovna ozařovalo Slunce jako nějakou sektářskou loď. Obrazec z emulátoru to připomínalo jen okrajově. Možná jen tím zobanem raketoplánu, co trčel … Vtom si Evropan uvědomil, že slyší jakési podivné klikání. Šumělo mu snad v uších? Prst si do nich strčit nemohl. Proti byla jak maska, tak i rukavice.

Kwan si ho nevšímal.  ,,1955,“ přečetl štítek rampy. ,,To jest založení.“

Skutečnost, že se před stoletím létalo do vesmíru, nechávala Stilicha chladným.

,,Vypadá to jak raketa země země,“ pronesl do masky, dle svého názoru věcně.

 ,,Země kdoví co,“ odsekl Kwan a zamyslel se. ,,Ještě nedávno jsem si myslel, že veškeré moduly zabavila lidová strana. Možná i z toho důvodu jsem nepočítal s tak fanstasmagorickou možností, že by chtěl Duval opustit ...“ zamyslel se po nečekané sebekritice, načež věcně a během chůze dodal. ,,Není času nazbyt.“

Vlezlé klikání neustávalo. ,,Slyšíš to taky soudruhu?“ neubránil se otázce.

Kwan jen zakroutil hlavou. ,,Nestabilní atomy. To k radiaci patří,“ vysvětlil mu a panovačně dodal. ,,Zanech toho filosofování. Nepamatuješ? Yídòng!“

Podle stop, co kreslily do prachu obuví, se zdálo, že zrovna kráčí po přistávací dráze. Než stanuli na místě, napočítali Stilicho dvaadvacet přerušených pruhů. Díky tomu si vybavil prehistorické bankovky. Co získá za dopadení Duvala on?

Očima našli vchod. ,,Nehodí se k té ruině,“ okomentoval on jeho vzhled.

Kwan se zatvářil, jakoby větřil nebezpečí. Zastavili se, načež nadřízený přejel rukou po kulovém průchodu, čímž testoval, z jakého materiálu je vyroben.

Pronesl. ,,Straně asi nestojí kosmodrom za pozornost, takže ho ani nesleduje.“

Kwan se špionsky rozhlédl a pro jistotu vytasil pistoli. Stilichovi poručil, aby zatáhl za otvírací páku. ,,Chyba,“ reagoval Stilicho. Proč musel on jako první? Chtěl ho obětovat? ,,O tom není sporu,“ souhlasil Kwan. Rozkaz byl vyslyšen. Stilicho sáhl po páce, ta zavrzala a vchod byl dokořán. Naposledy zamrkal na mdlé Slunce ztrácející v hořčicovém spadu a potom už se neohlížel. Kryl mu Kwan záda? O tom se přesvědčil až poté, když se vchod za nimi náhle zavřel.

Tupá rána ho vylekala víc, než Evropana. ,,Ni chi cuo yaole ma!“ zaklel Kwan mandarínsky. Měli se jak dostat ven, nebo šlo o rafinovanou léčku Duvala?

*** yánxù ***