Skrz hlínu

Lojza se vyhříval na lavičce, obličej otočený k sluníčku. Hltal každou vteřinu tepla, která na něj dopadla. Když zase slunce zastínil mrak, znechuceně vstal, nasadil si brýle a šel zase do práce. Ta chvilka na oběd je přece jenom k něčemu užitečná, řekl si a odbočil do uličky, kterou používal při cestě z parku do kanceláře. Najednou si všiml u kontejneru na odpadky, který přetékal haraburdím něčeho zvláštního. Ještě nevěděl čeho, ale zastavil, aby zjistil co ho tak vzrušilo. Hledal očima něco nezvyklého. Nic však nemohl najít. Pár hadrů, sklo, plechy, samé obyčejné nepotřebné věci. Vrátil se tedy o několik kroků zpět s odhodláním najít tu podivnost, která ho zastavila. Pod kontejnerem ležely na zemi čtyři asi půlmetrové desky z různých materiálů a pod nimi zela hluboká díra. Lojza přišel blíž a díra zmizela. Couvl a otvor se znovu objevil. Je tam ta díra? Nebo jde o optický klam? Chvíli nad nimi bezradně stál a přemýšlel. Co to je? Vzal desky do ruky. Byly dost těžké. Čtyři desky z různých materiálů, které sem někdo opřel. Dvě byly z plexiskla, jedna silnější barevné sklo a čtvrtá pravděpodobně z nějakého stroje. Odnesl je o pár kroků dál a položil je na zem. Narovnal se a pod deskami se opět objevila díra. Jenže teď v tom otvoru uviděl teplovodní vedení. Nechápal, jak je možné, že z určitého úhlu vidí topení, které bylo asi tak metr pod zemí. Zkoušel různé úhly a různé vzdálenosti, až mu došlo, že díky těmto čtyřem deskám lze vidět skrz hlínu. Jakoby země byla vzduch. Začaly se mu motat v hlavě myšlenky. Nemohl si to všechno srovnat. To je přece objev století. Vidí skrz zem. Může objevovat poklady, ale i mrtvoly. Může odhalit závadu na vodovodu, ale taky najít hrobku faraona. Může ušetřit geologické vrty nebo najít vodu pro studnu a spoustu jiných věcí.
„Jsem finančně zajištěn do konce života. Nemusím se už trmácet do úřadu. Hned podám výpověď. Bože to je krása!“ Zalil ho blažený pocit sebeuspokojení.
„Zítra si to nechám patentovat.“ Přemýšlel nahlas.
„Jenom aby mě někdo nepředběhl. No jo, ale co si nechám patentovat? Vždyť o tom nic nevím? Musím nejprve zjistit, proč a jak to funguje. Ještě že mám školu. Najít to nějaký blbec, tak si s tím neporadí.“ Mezitím došel s deskami do kanceláře. Bohumil byl už z oběda nazpátek.
“Bohouši, řekni prosím tě starýmu, že mi není dobře, tak že jdu k doktorovi.“ Bohouš jen kývl hlavou a přestal si ho všímat. Bude lepší nedávat hned výpověď, pomyslel si. Co kdyby náhodou? Donesl desky domů a položil je na stůl. Vzal si kýbl a lopatku a donesl ze zahrady trochu hlíny na pokusy. Vysypal na stůl pár lopatek hlíny a před ně postavil desky. Několik hodin jen koukal, obcházel, nechápavě přemýšlel o různých možnostech, až k večeru někdo zaklepal.
„Dále,“ odpověděl. Vstoupila Jindra. Snaží se ho uhnat, ale není jí to nic platné.
„Čau Lojzíčku. Nepůjdeš do kina?“ řekla znuděně.
„Nemůžu, jsem nějak nastydlej. Ale pojď se na něco podívat.“ Pozval ji do obýváku.
„Co to je?“ Zeptala se Jindra.
„Nech se překvapit.“ Dělal tajemného a posadil jí do křesla.
„Co vidíš na stole?“ Zeptal se jí.
„Co by, hromadu hlíny.“ Udiveně se na něj podívala, jakoby čekala vysvětlení. Zatlačil mezi ní a hlínu židle s deskami.
„A teď?“
„To samý. Hromadu hlíny. Jen trochu zamlženě.“ Odpověděla a její výraz byl čím dál udivenější.
„Počkej. Jak to samý.“ Nechápal Lojza.
„No to samý. Co bych podle tebe měla vidět. Kocoury?“ Trvala na svém Jindra.
„Počkej. Ty jako tvrdíš, že tu hlínu vidíš i přes ty desky jo?“
„No jasně. Sice špatně, protože jsou ty desky celý zapatlaný, ale vidím. Na tom snad není nic divného?“
„Hele, uděláme to jinak,“ zkoušel dál Lojza.
„Stoupni si sem ke dveřím a pomalu jdi k deskám. Přitom se ale celou dobu musíš dívat na tu hlínu.“ Jindra provedla nařízený úkon.
„Pořád vidíš?“
„Pořád vidím,“ nedala se.
„Hele Lojzíku, nemáš horečku?“
„Nech toho. Ty fakt tu hlínu pořád vidíš?“ Tahal jí za rukáv.
„No jasně. Víš, já radši půjdu.“ Ustaraně se na něj podívala a vzala za kliku.
„Čau.“ Lojza její odchod už nevnímal.
„Čím to, že ji nevidím jen já? Na zázraky jsem přestal věřit už při odhalení čápa. To není jen tak samo sebou. Ať mi nikdo neříká, že mi dal bůh nadpřirozenou moc. V tom je nějaká obyčejná kulišárna. Nějaká zatracená fyzika.“

O dva dny později zaklepal u Jindry.
„Ahoj, můžu dál?“ zeptal se prohýbaje se pod těžkým kufrem.
„Ty se ke mně stěhuješ? No pojď dál. Už je ti dobře?“
„Nikdy mi nebylo líp,“ prohlásil a položil kufr na stůl. Otevřel ho a z malé dózy vysypal na stůl hlínu a před ní položil rámeček s deskami. Jindra se na to udiveně dívala.
„Tebe to ještě nepustilo?“ usmála se trochu prkenně.
„Tak a teď si vezmi tenhle dalekohled a stoupni si ke dveřím. Zaměř tu hlínu, zaostři a pomalu se přibližuj.“
„Ty brďo! Kam ta hlína zmizla?“ Udiveně vykřikla, když došla do půli vzdálenosti mezi stolem a dveřmi.
„Já ti to říkal,“ namítl Lojza.
“Jenže když jsi byla u mne, tak mi nedošlo, že mám brýle. Tím pádem jsi ten optický zázrak nemohla vidět.“
„Co to ale znamená?“ Vyzvídala Jindra.
„Co? Že budu bohatej. Jindro. To je ten největší objev, jaký si mohla vidět. Vidíme přes hlínu.“
„Už jsi to někde říkal?“
„Ještě ne, ale s tímhle už můžu na patentový úřad. Chtěl jsem si to u tebe jen ověřit.“
„A co kdyby ses na patentový úřad vyflákl. Akorát tě oberou a nebudeš mít nic,“ navrhovala.
„Prosím tě, to nejde, vždyť ten vynález pomůže celému lidstvu. V archeologii, v geologii, v kriminalistice, při kopání studní, šachet, při hledání pokladů. To má nepředstavitelný možnosti.“
„Ukaž mi vlastně, jak to funguje?“ zajímala se.
„To je složitý, ale tady jsem to všechno zdokumentoval. Největší oříšek byl zjistit, co jsou to za desky. Tady mám jejich složení. A na to s tím dalekohledem jsem přišel díky tobě. Když ten dalekohled správně zaměříš, tak je vidět až do hloubky patnácti metrů.“ Mluvil skoro v transu.
„Ví někdo, že jsi tady?“
„Ne, nikdo. A to nemluvím o silnějších dalekohledech. Víš, že můžeme vidět střed zeměkou… Lojza nedomluvil. Složil se pod úderem kladívka, kterým ho Jindra uhodila. Mířila dobře.
„Já ti dám patentový úřad. Já budu ta bohatá.“ položila kladivo a začala se smát.