Tornáďan

Každý Nový rok si říkám, že i bez osobních předsevzetí prožiju svůj život tak, abych s ním byl spokojen. Tento den pro mne nebyl nikdy moc důležitý, myslím tím, že pro mne nebyl důležitější, než jiné dny v roce. Takže svůj výrok opravím. Tento den byl pro mě naprosto stejně důležitý, jako každý jiný den v roce. Vlastně žiju bez novoročních předsevzetí s tím, že si závazky nedávám ani mimo Nový rok, protože nejsou důstojné. Když se totiž zavazujícímu stane, že svůj slib nedodrží, což bývá převážná většina všech případů, cítí se dotyčný poníženě, i když to napovrch nedá najevo. To, co se však přihodilo na loňský Nový rok, mi bude vrtat hlavou celý život.
Nebylo to žádné předsevzetí, ale tornádo. Už několik dní hlásila média varování. Sledoval jsem na internetu postup rotujícího mračna a modlil se, i když se cítím být nevěřícím. Když se tornádo dostalo nad naše území, venku to hřmělo a já si sliboval, že když to vše přežiju bez újmy, pomohu nějakému potřebnému v jeho strastiplném žití. Dům se chvěl v základech jako při zemětřesení. Obracel jsem se k nebi a doufaje že mě ten neexistující bůh vyslyší, jsem polohlasem opakoval jedinou modlitbičku, kterou umím. Když se vítr po několika hodinách uklidnil, vyšel jsem před dům. Na zahradě byla boží spoušť. Místo pro altánek a pergolu bylo prázdné a kromě toho, že přibylo množství polámaných větví, plastů a jiných barevných cárů z nejrůznějších materiálů, přikryla mé záhony jakási reklamní tabule. Uprostřed té katastrofy seděl na křesle muž.
Nevím, kdo z nás dvou byl více vyvedený z míry, ale nestranný pozorovatel by se asi tomuto výjevu musel smát: Jeden muž sedící v křesle na zdevastované zahradě a druhý stojící u vchodu v županu s nechápavým pohledem a bezradně rozpaženýma rukama. Stál jsem možná minutu, možná dvě. Pak mi ale došlo, že návštěvník nešel okolo a jen tak si mýrnix týrnix nesedl, protože byl unaven, ale zřejmě jej vír přinesl vzduchem a pravděpodobně potřebuje pomoc. Musí být jistojistě v šoku. Kdyby mě uragán vynesl z domu a posadil bůhví jak daleko od domova do neutěšené zahrady, asi bych taky nechápal, čím jsem si vysloužil takovou odměnu. Vykročil jsem pomalu přes překážky ke křeslu.
„Jen málo radostí dostanete od života zdarma,“ ozval se hlas hosta a jeho věta v dané chvíli zněla přinejmenším paradoxně. Text četl z reklamní tabule a já si v tu chvíli pomyslel, že jenom blbec může napsat takovou koninu.
Nikdy jsem v reklamě nepracoval a ani mě to příliš nelákalo. Spíše mi reklama vadí. Dokážu jí odolávat a některé spoty dokonce ignoruji. Přeci však jsem běžný občan a tak mě udivilo, že jsem takovou reklamu nikde neviděl. Jen málo radostí dostanete od života zdarma. Nesmysl nad nesmysly.
„Nesmysl nad nesmysly. Vždyť právě zdarma nabízí život ty nejkrásnější radosti, o jakých se může bohatému člověku jen zdát. Teď jsem myslel bohatého majetkem. Chudý je bohatý samo sebou. Bohatí krásu vnímají jinak,“ uvažoval nahlas přilétnuvší návštěvník a já si uvědomil, že mluvil souběžně s mým uvažováním. Jakoby mi četl myšlenky a vyslovil je o sekundu dřív, než mi můj mozek dopravil text do úst.
„Nemusím přemýšlet o radostech, které jsou zdarma. Mohu jen jmenovat: Čisté nebe, čirá voda, svěží vítr, zpěv ptáků, úsměv kolemjdoucího, ostříhané nehty, pohlazení, pěkná melodie a tak dále,“ pokračoval v monologu. Při slovech úsměv kolemjdoucího se mi podíval do očí. Konečně jsem měl možnost si ho prohlédnout. Delší zplihlé světlé vlasy, ostrý pohled a ještě ostřejší nos. Modré oči vytvářely dojem, že je muž stále zamyšlený.
„To vše říkám proto, abyste si uvědomil, že ty nejkrásnější okamžiky člověk zažije několikrát denně, jen si je musí vychutnat.“
„Jsem téhož názoru. Dovolte však, abych vás pozval do svého domu, zdá se, že začíná pršet,“ řekl jsem a ukázal muži pokapanou dlaň.
Cizinec mě požádal, zda by si mohl s sebou vzít i křeslo, které je nyní jeho jediným majetkem. Nato vstal a já si teprve teď všiml jeho podivného oblečení. Zažloutlá košile a pletený kabátek vypadaly, jako ze šestnáctého století, nazelenalé kalhoty do zvonu, jaké se nosily v sedmdesátých letech a na nohách obuv, za kterou by se nemusel stydět ani sám Rockefeller. Sotva jsme vstoupili do domu, strhla se průtrž. Jako by vichr čekal na náš odchod a pustil se do dalšího dílu svého devastačního představení až po našem bezpečném opuštění zahrady. Zřejmě jsem zachránil návštěvníka od dalšího letu, neboť mlácení větví, hukot větru a dešťová nadílka napovídaly, že předchozí klid byl jen střed rotujícího tornáda, takzvané oko. Po uzavření venkovních dveří muž pokračoval v monologu, jako by se nic nedělo.
„Poměřím-li ve svém pocitometru sílu dárku a nedárku, jasně zvítězí nedárek. Například dárek jsem dostal od ženy. Byla to malá knížka, kterou jsem dlouho sháněl. Dám této radosti sto bodů. Naproti tomu nedárek, který jsem dostal od vnučky, jímž byl ostýchavý šibalský úsměv, má bodů dvě stovky. Koupil jsem si pamlsek, na který jsem měl chuť. Dávám této radosti padesát bodů. Jenže úsměv prodavačky, která mi pamlsek podala, je za sto padesát bodů.“
Nechal jsem ho povídat. Zřejmě byl ještě v šoku a tak jsem mu jen mlčky přitakal.
„Mohu vám nabídnout koupel?“ zeptal jsem se ho, když položil křeslo naproti krbu. Mimochodem přesně tam, kam bych mu to sám doporučil. Přikývl a tak jsem jej zavedl do koupelny. Připravil jsem něco studeného k večeři a poté jsem se převlékl. Muž byl také mírně promočený a tak jsem ze skříně vyndal domácí oděv, který mu snad bude, a položil jsem ho na jeho křeslo. Pak jsem se posadil do svého ušáku, kde jsem po chvíli únavou usnul.
Probudil mě, když se vykoupán a převlečen posadil do svého majetku vedle mého křesla. „Promiňte, nechtěl jsem vás probudit,“ omlouval se a já si promnul oči. Byl čistý, suchý a svěží.
„Je to od vás šlechetné. Koupel mi udělala velice příjemnou službu. Jestli se neurazíte, nabídl bych si něco málo z vašeho bohatého stolu.“ Poté vstal a nečekaje na dovolení, se pustil do jídla.
„Dobrou chuť přeji,“ popřál jsem mu a pokračoval jsem v přerušené konverzaci. „Mé jméno je Albín. Odkud jste k nám… při… přistál?“ Má otázka zněla poněkud krkolomně, ale nemohl jsem říct: ani přicestoval ani přiletěl. Muž se na mě podíval jaksi nechápavě a mezi sousty zamumlal. „Já? Snad vy! Já jsem tu doma.“
Tentokrát jsem se nechápavě zatvářil já. „Myslím tím, kde jste dřív bydlel.“
„Nebudeme řešit nepodstatné věci. Jmenuji se Utrum.“ Polkl poslední kousek jídla a nastavil sklenici. Uznal jsem, že nemá cenu něco řešit s tím, že je popletený a ráno, až budeme moci obhlédnout okolí, přijdeme na to, jak to vlastně je. Nalil jsem víno. Ještě než jsme pozvedli sklenky, ozvala se rána, a rachot doprovodil zvuk praskajícího dřeva. Zřejmě na zahradě dostala jedna z lip zásah bleskem a svalila se. Vůbec jsem neměl odvahu vykouknout ze dveří. Utrum se na mě podíval a já jen pokrčil rameny a semknutými rty a pohyby brady jsem mimicky vyjádřil něco jako: „No jo, nic nenaděláme.“ Nebo spíš bezradné: „Ach jo“.
„No jo, nic nenaděláme. Ach jo,“ řekl host a ťukl svou číší do mé bezradně klesající ruky.
„Aha, máme si připít,“ pomyslel jsem si, ale v hloubi mysli jsem marně přemýšlel, jak je možné, že mluví tak jak já myslím.
„Bydlíte sám?“ optal se a já si s hrůzou uvědomil, že mám ve sklepě zavřeného Vola. Vůl není vůl. Je to deset let starý věrný vlčák. Má strach z bouřky, a tak jsem mu preventivně ustlal dole. Vstal jsem a otevřel dveře do sklepa.
„Pojď nahoru Vole!“ zavolal jsem. Ze sklepa se po chvíli přišoural Vůl. Byl vyděšený a rozhlížel se kolem. Když uviděl hosta, jemně zavyl na pozdrav, své hauouvou, zavrtěl ocasem a nechal se od něj podrbat.
„Je vidět, že se psů nebojíte. Rozumíte psům?“ otázal jsem se cizince a on přikývl. Podrbal Vola pod krkem a ten mu spokojeně olízl obličej.
„Rozumím jim velmi dobře. Má žízeň,“ prohodil Utrum a já namítl, že to asi ne, protože měl ve sklepě misku s vodou. Spíše by potřeboval vyvenčit. Host se jemně pousmál drbaje Vola pod krkem, díval se mu přímo do očí.
„Ta voda smrdí. Má žízeň,“ řekl tak samozřejmě, jako by si tím byl stoprocentně jist. „Vyvenčit nechce. Nevydržel to nervově a pustil hovínko za brambory.“
Tentokrát jsem se na hosta podíval pobaveně já. Pochopitelně jsem obdivoval jeho znalosti nebo možná spíš fantazii, ale Vůl by nikdy ve sklepě nevykonal potřebu. Protože jsem však měl chuť dokázat Utrumovi, že je vedle, donesl jsem z kuchyně vodu v misce. Vůl se do ní pustil jako by nepil celý týden. Vypil ji do dna.
Nalili jsme si další sklenku vína a já měl pocit, že by to dnes mohl být příjemný večer. Bouře venku ustala. Pouze déšť vytrvale bušil do parapetů. Slunce již dnes nehodlalo naznačit ani v nejmenším, že byl den a urputně zevlovalo za mraky. Stejně bude pršet, tak co by vylézalo. Do zítra času dost. Ostatně, jak praví staré pořekadlo, ráno moudřejší večera.
Čas s Utrumem a vínem pěkně kvapil a Vůl k mé nevoli zasedl k nohám hosta. Vypadalo to tak, že se mu tento pán zalíbil na první pohled. Díval se na mě trochu provinile a jeho oči prozrazovaly, že kdyby byl kočka, začal by vrnět. Utrum četl noviny a občas mi nahlas prozrazoval, co vidí mezi řádky.
„Herečka Kolbabová zkolabovala na jevišti. Jó zkolabovala. Normálně zapomněla text, a protože byla po opici, rozhodla se, že bude lepší omdlít, aby nemusela platit pokutu.“ Po chvíli čtení ještě poznamenal slovo, které jsem nečekal. „Kráva.“
„Třeba jí opravdu nebylo nejlépe,“ obhajoval jsem krásnou hrdinku mého oblíbeného filmu.
Utrum se s pobaveným pohledem zašklebil, a vysvětloval: „Ale ne ta herečka. Kráva je tajenka.“ Ukázal mi částečně vyplněnou švédskou křížovku, kterou jsem zapomněl doluštit.
„Dle mého soudu jste vystudoval nějakou technickou školu, není-liž pravda. Vyplnil jste, že například sínus, ale tchoře jste nevěděl. Jste architekt?“
Nechápal jsem Utrumovy myšlenkové pochody, ale musel jsem uznat, že se trefil dokonale.
„Trefil jste se. Vystudoval jsem architekturu a stavitelství, ovšem tuto práci už dávno…“
„Počkejte!“ Přerušil mou řeč uprostřed věty, „Jste makléř, nebo písmomalíř.“
„ Z čeho tak usuzujete?“ Zajímalo mě, jak k takovému výsledku došel.
„Tak jste, nebo nejste?“ Nechal mne bez odpovědi.
„Jsem písmomalíř.“ Vůl vstal a došel ke dveřím. „Asi má hlad. Pustím ho do kuchyně. Má tam misku s granulemi.“ Vstal jsem z křesla.
„Chce si hrát,“ prohlásil Utrum a já nechápal, proč to říká. Můj Vůl totiž vždy, když si chce hrát, přinese míček a položí mi ho do klína. Tentokrát se však prodral mezi mýma nohama a utíkal do chodby. Když jsem se vrátil z kuchyně s miskou žrádla, seděl Vůl u Utruma a zrovna mu pokládal míček na kolena. To bylo na mě už moc. Nachytal jsem se, jak žárlím na svého psa.
„Vždyť jsem vám to povídal. Já psům opravdu rozumím,“ chvástal se ten cizí muž a mě připadalo, že si ze mě souhrou náhod trochu střílí. Abych ho otestoval, navrhl jsem: „Tak mu řekněte, ať mi přinese bačkory.“ Snažil jsem se, aby můj úkol nezněl jízlivě.
„Vy jste mi nerozuměl. Já psům rozumím, ale mluvím jen česky. Jestli však chcete, budu vám překládat vše, co řekne.“
Vůl uviděl, že pokládám k jeho nohám misku a otráveně zamručel.
„Prý si ty kulaté keksíky máte strčit, no však víte kam. Nemáte se upejpat a máte jít do lednice pro párky.“
Když pominu můj chvějivý pocit, který se mi čím dál víc rozléval tělem a byl způsoben vínem, musel jsem si přiznat, že mi jeho prohlášení nahrnulo krev do hlavy. Zdálo se mi, že je cizinec šarlatán. Neodpověděl jsem mu a snažil jsem se rozumně uvažovat. Ta voda ve sklepě by se dala odvodit. Každá voda ve sklepě načichne místními pachy. Že si Vůl chtěl hrát, poznal zřejmě nějakým pohybem či gestem mého psa a v lednici má párky skoro každý. Bylo by nejlepší nedělat vyvaleného a pustit se do normální konverzace.
„Čím se živíte vy?“ Snažil jsem se, aby má otázka zněla nenuceně a konverzačně.
„Mám obchod se zvířaty. Možná bych však měl použít minulý čas. Nevím, jak se dostanu zpátky. Nikdy jsem v tomto světě nebyl.“
Pravděpodobně chtěl říct v tomto městě, ale neopravoval jsem ho.
„Ráno to vyřešíme. Ustelu vám na pohovce.“
Sotva jsem dořekl větu, ozvala se další rána a zhaslo světlo. V nastalé tmě jsem ucítil, že si Vůl přelezl a uložil své staré kosti k mým nohám. Udělalo mi to dobře. Jako mávnutím proutku jsem mu odpustil tu malou nevěru a podrbal ho za ušima.
„U vás vypínají na noc elektřinu?“
Jeho otázka mě skoro urazila. Nejsme přece někde v zapadlém konci světa. Chvíli jsem hrabal v šuplíku, než jsem našel svíčky a sirky. U krbu je nepotřebujeme, ale v ložnici bych se přerazil.
„Dobrou noc. Kdyby vám byla zima, tak tam hoďte nějaké polínko.“ Pokynul jsem hlavou ke krbu a zapálil svíčku. Poté jsem vyšel po schodech do ložnice, kde na sebe spánek nenechal dlouho čekat.

Ráno bylo sladce slunečné. Sešel jsem potichu do kuchyně a začal připravovat snídani. Cestou jsem však pustil Vola na dvorek. Návštěvník spal a já se v klidu nasnídal. Potom jsem vyšel ven a s hrnkem kávy v dlaních přemýšlel, jak dlouho mi bude trvat úklid zahrady. Nejvíce starostí mi dělala ona reklamní cedule. Po kávě jsem se rozhodl vzbudit hosta.
„Vstáváme. Je krásné ráno.“ Budil jsem Utruma. Ten se však ani nepohnul.
„Haló!“ Zatřásl jsem s ním a nic. Jen mu ruka sjela z pohovky na zem. Sáhl jsem mu na čelo. Vtom jsem se lekl, jako nikdy. Byl studený jako pivo právě vyndané z ledničky. Po zádech mi přeběhl mráz. No pěkně děkuju. Komplikace s reklamní tabulí se mi pojednou zdála malicherná. Ještě jednou jsem zatřásl s bezvládným tělem a po ubezpečení se, že nežije, jsem vzal mobil a vyšel si zavolat na terasu. Když mě policie ubezpečila, že do hodiny přijedou, nechtěl jsem se vrátit do domu. Po chvíli mě však něco napadlo a já sešel do sklepa. Když jsem přičichl k misce s vodou, došlo mi, že jsem v té samé misce měl nedávno ředidlo. Sakra jak to ten chlap mohl vědět? Než jsem sklep opustil, dostal jsem ještě jednu ránu. Za bednou brambor se krčilo malé psí hovínko.
Přivolaný policista okoukl situaci a konstatoval, že je to divné. Zavolal posily a do večera bylo vše vyřízeno. Druhý den mě navštívil vyšetřovatel.
„Tak vy jste do protokolu uvedl, že k vám pan Kutum přiletěl tornádem, jo?“
„Utrum. Ano, seděl v křesle na dvoře.“ Neměl jsem chuť si tu situaci připomínat, jenže nebylo zbytí.
„No, víte, ono by to nebylo nic zvláštního, jenže ten pán neexistuje.“
„Jak to myslíte, neexistuje. Vždyť jste ho odvezli,“ oponoval jsem.
„To je sice pravda, ale on existuje jen fyzicky.“
„Samozřejmě. Psychicky nemůže existovat, když je mrtvý,“ snažil jsem se marně o vtip.
„To máte sice pravdu, ale ten člověk se nepohřešuje. Tak ven s pravdou. Kdo to byl? Je to váš známý, nebo jak to vlastně bylo?“
„Říkám vám, že přiletěl na křesle tornádem,“ vyhrkl jsem skoro naštvaně.
„Mohl byste mi to křeslo ukázat?“ prohodil úsměšně detektiv.
Zavedl jsem nevítaného hosta před krb. Poručík dlouho obcházel křeslo ze všech stran, poté ho naklonil, a když ten kus nábytku promnul rukou, jako by zkoušel, jestli je pohodlné, zamyšleně, spíše pro sebe spustil: „Tohle není žádná známá značka. Ani dřevo není běžné. Vypadá to, jako by to vyrobil nějaký malý podnik. Neznám ani to písmo na štítku. Buď je to několik století staré, nebo jsem se dobře neučil.“ Hned nato mi oznámil, že ho bude muset vzít k odborníkovi. Za tři dny přišel znovu a dával mi podepsat prohlášení, že se o zmíněném incidentu nebudu nikomu svěřovat. Namítl jsem, že mu nic nepodepíšu, protože jsem o tom již v místní restauraci mluvil se starousedlíky. Poručík se zašklebil a chvatně odešel.
Asi čtrnáct dní poté si v restauraci přisedl k mému stolu jeden známý jménem Karel, který donesl zaručenou zprávu, že mají u nich v laboratoři mrtvolu člověka, který svou strukturou neodpovídá našemu světu. Prý se tu zřejmě vyskytl z jiné dimenze. Nevím, jestli to byl můj host. Nevím, jestli byla ta zpráva zaručená, protože Karel byl v onom vojenském zařízení jen vrátný. Nevím, jestli byl Utrum z jiné dimenze, nebo cestoval časem, ale v každém případě mám zvláštní pocit, že něco z toho bude pravda, protože vojsko odvezlo na vlastní náklady i reklamní tabuli. A od té doby jsem Karla neviděl.
Po třech měsících, když zrušili pobočku onoho vojenského zařízení, kde byl Karel vrátným, jsem si koupil ve starožitnictví Utrumovo křeslo, na němž byla cedulka tohoto znění: Výrobek vysoké kvality z roku 1529 od neznámého výrobce.