Minulost se nedá změnit

Povedlo se. Hurá, povedlo se mi to! Konečně po létech hledání a bádání jsem to našel. Mám stroj času! Tak ještě naposled překontroluji spojení všech kontaktů a vyzkouším, jak funguje. Dal jsem do křesla jablko a nastavil čas na hodinách. Z 14.32, na 14.33. Tak teď se uvidí. Naposledy jsem prohlédl, jestli je vše v pořádku, pomodlil jsem se a zapnul startér. Jemný záblesk provázel tiché zašumění a jablko zmizelo. Počítal jsem vteřiny jako prvňáček. Čtyřicet jedna čtyřicet dva čtyřicet tři. Jestli se to povede, tak se asi radostí zblázním. Padesát devět šedesát. V kukani se objevilo jablko. Bez blesknutí, tiše, najednou tam bylo. Ono to opravdu funguje! Teď vyzkouším stroj času na sobě. Budu cestovat v čase. Nejdřív to zkusím na krátkou časovou vzdálenost. Sedl jsem si do křesla a namířil na sebe detonátor. Nastavil jsem datum. Z 21.6. na 19.6. a zmáčkl startér. Jemně se zablesklo a nic. Stále jsem seděl v křesle a nic se nedělo. Safra. Nefunguje to. Znechuceně jsem vstal a položil detonátor na stůl. Tu jsem si všiml. Že na židli leží ještě jeden nedodělaný detonátor. Kde se tu vzal? Že by ho to rozdvojilo? Ne. Na detonátoru, který leží na židli, jsou špatně propojeny kontakty. Opravil jsem to a vtom se otevřely dveře. Vstoupil jsem já. Ano já. Z přede včerejška. To ale znamená, že to funguje! Jsem v minulosti. Instinktivně jsem se přikrčil. Neviděl mě. Vlastně, neviděl jsem se. Tedy, já z dneška, jsem viděl sebe z přede včerejška. Zatímco já z přede včerejška, jsem neviděl sebe z dneška. Díval jsem se na sebe, jak beru do ruky detonátor a pokládám ho na stůl vedle mého detonátoru. To ale znamená, že nevidí, vlastně nevidím, ani detonátor z budoucnosti. Potom si lehnul na postel a usnul. Vím, že bude, vlastně budu spát asi hodinu, tak jsem nespěchal. Stejně mám nastavenou časovou smyčku na jednu hodinu. Po vypršení tohoto času se automaticky vrátím zpět do přítomnosti. Díval jsem se na sebe a přemýšlel. Minulost se nedá změnit. Jak to ale, že jsem opravil detonátor? Ne. Tohle nepochopím. To je na mě moc. Přemýšlel jsem a po hodině se vrátil v klidu do původního času.
Měl bych zkusit něco většího, abych zjistil, jak je to s tím ovlivněním minulosti. Ale co a kam? Jsem v Praze, tak bych měl upravit pražské dějiny. Namířil jsem na sebe detonátor a namačkal datum. Zmáčknul jsem startér. Potom se ukázal známý tichý záblesk.
Stojím na ulici a zírám. V Praze žiji od narození. Jenže tahle Praha je úplně jiná. Jdu k nábřeží Vltavy. Všude v ulicích je plno špíny. Najednou mi na hlavu někdo vylil z okna pomeje. Fuj smrdím jak tchoř. Občas projel koňský potah, jinak byl všude klid. Až teď jsem si uvědomil, jaké bylo ticho. Žádné tramvaje, žádná auta. Došel jsem k Národnímu divadlu. Ještě že mě nikdo nevidí. Bylo úplně jiné než jak ho znám. Nevím, jestli hezčí, ale jiné. Nepozorovaně jsem mohl vniknout až do podkroví. Tady prý někde požár vznikl. Tápal jsem v podkrovní tmě a najednou jsem o něco zakopl. Bože, rozbil jsem petrolejovou lampu. Hořet začalo rychle. O patro níž pracovali dělníci a oheň byl, jak se říká na střeše. Rychle pryč, nebo tady uhořím. Vyběhl jsem ven a pozoroval s ostatními šířící se plameny.
Místo abych zabránil požáru, jsem ho rozdělal. Ještě chvíli jsem pozoroval hasiče, jak se snaží zachránit, co se dál a přemýšlel jsem, jak je to vlastně s tím měněním minulosti. Budu muset vyzkoušet ještě něco jiného. Ovšem s větší opatrností. Nesmím to dělat tak hr.
Ozval se startér a objevil se mírný záblesk. Hodina uběhla. V poslední sekundě jsem si uvědomil, že nebudu stát před divadlem, kde hasiči hasí, ale kde je hustý městský provoz. Už bylo pozdě. Stál jsem uprostřed vozovky přeplněné rychle jedoucími vozidly. Poslední co jsem registroval, byl silný klakson kamionu, pak rána a poslední můj pohled patřil detonátoru letícímu přes zábradlí do Vltavy. Pak už nic. Minulost se nedá změnit.