Nové možnosti

Anotace: Unikne člověk sám sobě? Na jak dlouho a jak daleko?

=== 1 ===

Potemnělou místnost vyplňovalo jen hlasité oddychování. Zdroj světla stačil jen na to, aby v šeru pozorovatel rozpoznal klečící mužskou figuru sklánějící se nad druhým tělem ve zjevně smrtelné póze. Muž si prohlížel své krví zborcené ruce, v té pravé pravé těžko rozeznatelný předmět, patrně rozbitá láhev. Pozoroval kapky pomalu se srážející krve a lapal po dechu. 

Po chvíli rychle vstal, spěšně odhodil zbytky skla, přešel do nevelké koupelny a začal si metodicky omývat prst po prstu, mnul si dlaně. Nad tmavým umyvadlem si všiml vykloněné plochy zrcadla, chvíli nejistě znehybněl v čase a prostoru… umytou hranou ruky zrcadlo prudce přirazil a o pět vteřin později se nejistě díval sám sobě do očí. 

 

=== 2 ===

„Letíš poprvé?”

„Ne, jsem akorát vždy nervózní, jako by to poprvé bylo.” 

„Jsem Yola.”, lehce se usmála asi pětadvacetiletá žena upraveného stylu v moderním přehozu. Takovém, jaký se dal sehnat jenom v těch dražších čtvrtích pozemských obchodních center. 

„Fen, těší mě.”, odvětil lehce zanedbaný pětatřicátník. Fen nebyl z těch lidí, kteří by si evidentně potrpěli na dokonalý zevnějšek, přestože náznaky určité elegance by se najít daly. Rozhodně v jeho perfektně sedícím obleku a evidentně pečlivě vybrané košili.

„No, já letím teda poprvé, na tuhle cestu jsem šetřila poslední rok. Celičký”, uculila se.

Až teď si jí Fen prohlédl s větší pečlivostí. Blondýna střední postavy, pár jejich očí zvídavě jezdil kolem barové kajuty mezihvězdné lodi. 

Byli zde téměř sami. Pasažéři dálkových letů obvykle ve společných prostorách strávili jen minimum času po odletu z centrální stanice. Daleko běžnější bylo se oddávat jedné z mnoha relaxačních procedur, které luxusní lodě nabízejí. Za ty částky, které si přepravní společnost účtovala, by byl hřích z nich nevytřískat maximum. Masáže, kino, antigravitační aquapark byl velmi oblíbenou kratochvílí na několik měsíců trvající cestě kosmickým prostorem. 

 

„Ty jsi nerad sám?”

„Ne, o to nejde. Možná jsem nerad sám, ale zas nerad sám úplně sám. A kol okolo stejně kromě tebe nikdo není.”, hlesl. 

„Promiň, jestli tě ruším.”

„Ne, vůbec nerušíš, neber si to zle. Možná jsem chtěl být sám, ale .. ” oddechl, „jsem nakonec rád, že sám nejsem”. 

Přestože se mnoho pasažérů společnosti stranilo, byla konverzace s neznámými v barech, či lázních poměrně běžná. Tak jako když na Zemi navštívíte podzemní festivaly pod zbytky Antarktického ledu, taky se tam prostě jen tak dáte s někým do řeči. Někdo tak unikal stesku, někdo si tím krátil čas. Fen byl někde mezi tím. Chtěl být sám, zároveň nechtěl. Skutečnost, že vůbec seděl na palubě meziplanetárního korábu, byla důsledkem jeho touhy po samotě. Jeho společnosti unikající mysl byla jako rozbořený dům uprostřed kolonády. Chtěl tam být, ale vše bylo proti němu.

 

„Letíš na Corbux služebně? Vypadáš tak.”, jemně živila komunikaci. 

„No vypadám, jsem inženýr. Pracuji na vývoji gravitačních plošin za Zemi,” ohlédl se z prosklené zdi baru směrem do nicoty, „ale neletím služebně. Na Corbuxu se poohlédnu po nových možnostech. Nic konkrétního.”

Fen si poposedl a nemotorně se hůlkami snažil vylovit poslední zbytek opražené sépie, která mu ještě zůstala v míse. Chvíli to přeci jen trvalo, mladá žena odvrátila zrak a docela záměrně ignorovala jeho nešikovné pohyby. Odněkud to znal, někde už TO zažil. Říkal tomu “každodenní dávka trapnosti”. 

„Ah tak. Já jsem nedávno dokončila studia. Jsem lékařka na volné noze a cítím, že Corbux je to správné místo, kde začít kariéru. Nebo aspoň kde začít. Kde vůbec začít aspoň nějak.“

Fen neříkal nic, stále ještě zápasil se zbytky hlavonožce ve svých ústech.

„Rodiče mě nechtěli pochopitelně pustit. Jsem prý příliš mladá na to, abych sama cestovala do takových končin,” pokračovala, „měli pro mě jinou kariéru. Holt smůla, chichi.” pleskla při tom dlaní jemně do hrany stolu. “Měla jsem vždy vlastní hlavu. Ani medicínu jsem původně neměla studovat.. prý práva. Vůbec by mě to nebavilo, toho jsme si doma užili ažaž. Přišel čas kormidla našeho klanu otočit jiným směrem. Nejsem ten typ, který chce do konce života sedět v taláru a uctivě přikyvovat, jestli mi rozumíš.", perfektně - pomyslel si, „Hele, jestli tě otravuju… někdy nevím kdy skončit. Vlastně hlavně nevím, kdy a kde správně začít”

Upřímnost Yoly jej mírně zarazila. Sám, nedalo by se přímo říct že by utíkal, ale určitě unikal. Před životem ve stádiu krize, před ženou, prací. Tak si to často opakoval, i tehdy, když si vyzvedával poukaz na vesmírnou plavbu. Necítil se nespolečenský, spíš záměrně odtažitý. Běžně by se už dávno zvedl a nechal Yolu být samotnou. Teď, z nějakého důvodu, seděl naprosto připoután k plastové sedačce a neviděl sám v sobě ani milimetr únikového prostoru. Nechtěl. 

„Nechal jsem doma syna. Bylo mu před týdnem osm.” podotkl rázně. Yola vyloudila nejvíc tázavý pohled jaký dovedla, „Neklapalo nám to, domluvili jsme se, že to tak bude lepší pro oba i pro syna. Žena město opustit nemohla, tak jsem se rozhodl opustit planetu.”

Barman vzal ze stolu misku od dojezených mořských plodů, letmým pohledem zkontroloval bez emocí sedícího Fena, ten se ale neměl k byť minimálnímu očnímu kontaktu. Věděl, že to není pravda. Jeho manželství bylo v rozkladu od prvního dne, kdy se společně přestěhovali do nově vybudovaných bytových jednotek na okraji megapole. Jeho žena a on byli z jiného těsta. On se rád oddával dlouhým večerům v korporátní kanceláři v jedné z mnoha nesčetných skleněných oblud - jak sám říkal moderním kancelářským budovám, které kroužily v širokých obloucích nad panoramaty města. Jeho žena se nikdy nesmířila s tím, že bude navěky v područí někoho, kdo den co den stále víc zapomíná na to, že má doma rodinu. Svou osamocenost našla v malbě… a v milencích. Nespočetných zástupech milenců.

„Zvláštní. Jsi tajemný, ale docela sympaťák.”, lehce se usmála, „Korporátní vývojáři jsou příliš solidní partie na to, aby je ženy takhle opouštěly. Máma se příliš nadřela v právní kanceláři, aby si nakonec našla docela obyčejného hochštaplera. Proto mě hlavně ona nechtěla pustit na tuhle výpravu. Prý si mám počkat ještě pět let aspoň. Já věděla, že můj cíl je právě tam, kam se vydám. A to rozhodně nebylo zdviží do sto patnáctého patra.”

Chápu, myslel si. Moderní možnosti kolonizace dávaly obří možnosti ambiciózní mládeži. Byla by chyba takovou možnost nevyužít. Udělalo to již tolik lidí, miliony,  proč se tomu bránit. Zajímavé, že Fena tohle nikdy nenapadlo. Říkal si, jestli by volil jinak dřív. Nové kolonie napříč galaxií poskytovaly skvělé místo, jak se vymanit ze své přítomnosti, případně se vyhnout své budoucnosti. Nový svět mohl zmaterializovat nové hnutí mysli, nové touhy, vše co si jeden zamane. I tady ta naivní holka, byla by lehkým terčem. Sama, ztracená. Možná ani nedostudovala, třeba jen utekla od jistot, které ji trávily den co den. 

„Myslím, že by se člověk neměl zbytečně zabývat tím, že neví. V člověku je změna, neměl by se jí bránit. Četla jsem, že člověk sám o sobě je hybatelem změny. Že následovat i těch nejlepších vzorů a cest, je pouhé kopírování, které v člověku neodhalí samotnou podstatu jeho bytí.”, pokračovala zamyšleně, „Asi na tom je něco pravdy. Nikdy jsem se necítila tak volně jak když jsem se pevně rozhodla opustit Zemi.” 

„Jistě. Pokud ovšem člověk nekopíruje sám sebe.”, dodal Fen, „Skutečná změna je soustavná. Není teď a tady, je všude a je stále. A je těžké před ní utéct.” 

Yola se usmála. Chvíli se rozmýšlela, co by měla dodat, ale zmohla se jen na lehké okusování spodního rtu. 

Mohl by lehce začít nový život právě s ní, říkal si. Využít této náhlé příležitosti a odstavit na vedlejší kolej nevděčnost jeho dosavadního života. Neopakovat chyby, kterých se dopouštěl posledních dvacet let, být skutečně tím, kterým by chtěl být, kdyby jím mohl být. Dokázat to, co bylo tak jednoduché a přesto se toho celý život bál.

„Nechtěl bys mi objednat sklenku červeného vína?”

Podíval se jí do očí. Čekala na jeho odpověď a on znal odpověď. Zlehka se usmál a podíval se z okna, kde právě zažehla jedna z pomocných kormidelních trysek.

== 3 ==

Na orbitu Corbuxu doráží meziplanetární lodě v pravidelných intervalech. Z jejich útrob jak zástup mravenců vyplouvají planetární dopravníky, jeden za druhým, třetí za druhým a tak stále dokola. Vykládají tolik potřebné zboží, technologie. A mnoho lidí. Velmi mnoho lidí, zástupy dobyvatel nově kolonizovaných zákoutí galaxie hledajících svou budoucnost. Někteří plány mají, někteří nemají. Jiní doufají, že si je tyto nové plány samy najdou. A jsou i tací, kteří se na výstupním terminálu derou kupředu nezastavitelným krokem a před plány naopak naprosto marně utíkají.