Antigona kope hrob

Ema Vítová

Jediné, co jsem si dokázala momentálně vybavit, byl domov. Domov? Zamyšleně jsem nad oním slovem přemýšlela a rozkládala si ho na slabiky, hledala jeho význam, ale hlavně se jej snažila zapomenout. Pokoušela jsem se alespoň vymazat z vědomí domov, jenž na mě čekal. Statek, vesnický a opuštěný, takový, na který se podíváte a zamilujete si ho. Přestože se jeví idyla pokojného života přitažlivá, brzy zapadne pod nánosem všedních dnů a jediné, co zbyde, je zázemí, které byste raději vůbec neznali. Domov… Možná, už žádný nebude.

Do místnosti vstoupí Cyril a svůj první pohled věnuje mně. Opětuju jej a vzápětí se přistihnu, že namísto úsměvu, jímž jsem chtěla naznačit, že si vážím jeho společnosti, se spíše culím. Tím se však netrápím. Pochopí mě tak jako vždy. Zastaví se u linky, u níž svou neohrabanou prackou sáhne po bílé tubě s nápisem OVESNÁ KAŠE a posadí se přímo, pouhých pár čísel, vedle mě. Nejistě polkne a spouštěje ruce ze stolu na kolena, zavadí levačkou o mé holé stehno. Nepohnu se. Ani o kousíček. Cítím, jak na mě poté pohlédne, ale než stačím zvednout své sklopené oči, pohledem uhýbá a pouští se do jídla. Nasaje obsah tuby a ten následně putuje pod výrazným ohryzkem, který je možná na něm tím nejzajímavějším, až do samotného žaludku. Není to jeho až neobvykle klidný hlas–

,,Jaké se jeví šance dle technika?‘‘

–ani jeho prsty-větvičky, jež mi evokují prsty Egona Schiele z jeho autoportrétů. Položí na stůl načatou tubu a po chvíli otázku opakuje znovu. Neslyším ji. Zaměřuju se na jeho ramena. Skoro se zdají být jako odříznutá z jiného těla a nešikovně přišitá na tělo Cyrilovo. Ráda bych pokračovala ve svém výčtu dále, ale… co se skrývá pod vrstvou oblečení, netuším.

,,Vítová, za jak dlouho? Kdy vzlétneme?‘‘ zvyšuje hlas.

Všechny úvahy a domněnky opustí komnaty mé mysli a věnuji se Cyrilovi vedle mě. Tomu skutečnému, nikoliv tomu ve svých představách.

,,Už to budou,‘‘ podívám se na digitálky, které jsem dostala jako dárek od svého manžela ,,dvě hodiny a Petr pořád fuč. Máme se obávat?‘‘

,,Zavolám mu,‘‘ navrhuje, stoupaje k odchodu.

Trhnu sebou a zadržím ho letmým dotykem, po němž zaváhám, jestli můj manévr nepůsobil spíše zbrkle. Skutečně se zastaví a nakloní ke mně hlavu. Zajímá ho, co chci říct.

,,Půjdu s tebou,‘‘ nastaví mi dlaň a já ji s potěšením přijmu.

S tichým zabzučením se otevřou dveře a společně dojdeme ke stěně, na níž visí pár vysílaček. Cyril jednu zvedne do ruky, přidrží si ji před ústy a spustí: ,,Urbane, vše na střeše v pořádku?‘‘

Čekáme na odpověď, ale jedinou odezvou se nám stává chrčení vycházející z reproduktoru. Dál nic.

,,Opakuji,‘‘ nadechne se, ,,je vše v pořádku?‘‘ Spustí prst z knoflíku, načež se ozve stejně nepříjemný zvuk jako před chvílí. Svraští čelo a zamyšleně se zahledí před sebe jakoby do prázdna. V řídícím centru panuje stále ticho, avšak nyní se klid zarývá nezvykle pod kůži a čím hlouběji si razí cestu, tím více se mění v ostrý skalpel obav a nejistot. Sklopím zrak na svou paži a všimnu si zakrvácené ruky držící skalpel u mého zápěstí. Pohlédnu na muže způsobujícího mi bolest a rázem jej poznávám. Myšlenka ztraceného Petra v pustinách cizí planety mi ničí srdce a v nečekaném návalu strachu popadnu Cyrila pevně za rameno: ,,Ty jsi vědec. Ty bys měl jít ven za Petrem.‘‘

Koukne se do mých neúprosných očí a namísto chápavého pokývnutí hlavou, mi stáhne ruku k tělu. Ani jeden pohled, ani jeden úsměv, dokonce ani jediná hláska. Spěšně vykročí směrem ke dveřím a opouští mě jako dítě panenku.

Uběhlo víc než patnáct minut a jediné, co se změnilo, je místnost, ve které štrachám do sklepení svých vzpomínek a snažím se poskládat leporelo svých milostných románků. Je to obtížnější, než jsem si myslela. Zasměju se sama sobě. Co jiného jsem mohla čekat. Jediné smysluplné skládanky romantických příběhů jsou ty, o nichž jsem četla v červené knihovně. Nechtějte, abych je počítala. Sama nevím, kolik jsem jich už přelouskala. Prohloubilo by to pouze mou zoufalost v šanci najít jediného milence, který by mě miloval takovou, jaká jsem – babu, slepici, paní Bovaryovou.

U Petra a Cyrila to je ovšem jiné. Snad jsem si Cyrilovu přízeň právě nepokazila. Existuje slovo, které k němu cítím, a to se mi za několik týdnů vyšplhalo až do úst a schovalo se pod jazyk. Tam ho nikdo nehledá, neslyší, nenajde. Možná, protože nikdo nechce. Třeba ani oni dva. Ale já, abych to upřesnila, myslím ono slovo, už dlouho nevydrží se skrývat a bude chtít znít. Bude chtít ven.

Dolehne ke mně těžký rámus a za ním tvrdý tupý pád k zemi. Vyskočím a brzy se objevuji u zdroje hluku. Na kolenou klečící Cyril podpírá za paže zdevastovaného Petra a zápasí s jeho těžkým tělem pod ještě těžším skafandrem, snaže se jej zvednout ze země. Vypadá jako domlácený thébský bojovník. Přispěchám k bezvládnému Petrovi a pokoušíme se společně hlavního technika vyzdvihnout na nohy. Bezúspěšně. Chodidla se mu lámou do stran, paže má zcela ochablé. Na nic nereaguje. Ani na mé doteky.

Rozhlédnu se za sebe a zrak upřu na dveře od skladu. Prohledám kapsy svých kalhot, když zjistím, že jsou prázdné.

,,Hned budu zpět,‘‘ zvedám se.

,,Kam si myslíš, že jdeš? Právě teď, potřebuju tvou pomoc,‘‘ lépe uchopí Petra, který mu v rukách znovu uvadá ,,Vítová!‘‘


Cyril Kudrna

Hlavní technik se začne zničehonic třást a zdá se, jako by to samé činila i jeho víčka, jež nevěřícně mžikají ze strany na stranu. Zběsile tikají a běží závod o čas spolu se ztěžklým dechem, který v nepravidelném rytmu nadzvedává potem zalitý krk. Nejen hrdlo, nýbrž i celý obličej je zaset krůpějemi chladného potu, jež jako pramínky putují po tvrdých rysech tváře.

Náhle se mi Petr vymkne z rukou a než ho stihnu zastavit od nelítostného pádu, leží strnulou lící čelem k zemi a začíná zvracet. Bílou podlahu zaplavují skvrny oranžové barvy valící se z mužských úst, když vtom přibíhá Vítová s kartou v ruce.

Otevře sklad, rozsvítí se ostré zářivky proměňující temnou svatyni ticha v oživlou nabídku sortimentů, a lehátko, jež za okamžik postaví vedle nás, rozkládá. Sehnu se k vyčerpanému Urbanovi a položím mu ruku na rameno: ,,Teď vás zkusíme přemístit. Pomůžete nám?‘‘

Mrknu na Vítovou, aniž bych vyčkal na technikovu odezvu, a mermomocí jej přesuneme na lehátko.

Bolestně oddechuje a poslední chvíle předtím, než omdlí, drží její ruku a vydechne: „Všude. Po střeše…“

Stojíc nad ním se slzami v očích, se donutí k úsměvu a zašeptá: ,,Ach, Petře…‘‘

Nejenom dnešní den, ale i dny předchozí, se na naší lodi hrála jedna a ta samá komedie mezigalaktických rozměrů. Kulisy tvořily jednotlivé kajuty, vysílačky, postele, lampy, řídící centrum a lehátko. Společenská místnost sloužila jako hlavní jeviště a nejvíce vzrušujících příhod mohli diváci pozorovat v kabinách, které mají sloužit výhradně za účelem spánku. Nejubožejší ze všeho však shledávám vyumělkované dialogy a srdceryvné monology. Na rovinu si přiznejme, že každý čekáme na poslední dějství, kdy všichni zemřou tragickou smrtí nebo oznámí své rozkošné zásnuby. Co zde autor zamýšlí, těžko říct.

Procházím kolem technikovy kabiny a zahlédnu Vítovou, sklánějíc se nad Urbanem a dávajíc mu na čelo hřejivý polibek. Vpije se pod kůži stejně jako tatérský inkoust a probudí v muži primární pudy. Lišácky se ušklíbne a vmžiku ji chytá za boky. Co se děje dál už si jen domýšlím, ale daleko od pravdy nejsem, neboť zvuková stopa je více než jasná. Zatímco pokračuji dál, nemine mě její přerušované hihňání a nezvratný smích, po kterém následuje chlapské plácnutí po zadku a nával dalšího chechotu.

Protočím nevěřícně očima, jako bych ty dva měl hned před sebou, hlasitě si odkašlu a zastavím se. Zvuky v pozadí se mírně ztiší, ale jakmile se dám opět do kroku, rozesměje se celá kabina. Na to, že se před pár dny zřítil ze střechy lodi, byť z celkem malé výšky, se raduje jako hopsající zajíček. Však jeho ty legrácky přejdou, až se bude muset vydat znovu ven a opravit, co nezvládl.

Otevřu dveře své kabiny, na rozdíl od nich si je alespoň zavírám, a usedám ke stolu, který zdobí jediný předmět, a to rámeček s doktorským titulem. Uchopím jej do rukou a pyšně prstem přejedu po svém jménu, jež se jednou zapíše do dějin. Hraju si s rámečkem dál a když ho nakloním do správného úhlu, zahlédnu v něm i svůj odraz. Nejprve mě pohled na černovlasého muže zcela překvapí. Vidím v něm dlouhotrvající únavu a vrásky prostupující do kůže hlouběji a bezútěšněji, než bych byl sám čekal. Nevratné stopy času, jež už nic nezahojí a kterých pouze přibyde. Ovšem nyní, když svůj odraz zkoumám důkladněji, zjišťuji, že se mi z očí vytratila veškerá jiskra a nyní v nich vládne pustá tma, která mi nedá spát. Bloudí v ní vše – myšlenky, minulost i touhy – jen ne nic dobrého.

Kvapně rámeček vracím na své místo a upřu na něj zamyšlený pohled. Nejsem tu od toho, abych se zabýval psychoanalýzou, nýbrž výzkumem planety. Odtrhnu se od negativních myšlenek a všimnu si malých bílých vláken krčících se nenápadně v koutě. Svraštím nad tím čelo. Jak je možné, aby se tady objevila pavučina?


Petr Urban

I výhra se může proměnit v prohru a prohra naopak ve výhru. Živým důkazem mohu být právě já. Nepatřím mezi nejchytřejší, elitu lidstva nebo špičku v oboru, a ano, cítím se v tuto chvíli jako spráskaný pes, ale zato mám moc, kterou i lidé postrádají ve vysokých postaveních.

Nemám domov. Nikdy jsem žádný neměl. A vím, že ho v životě nenajdu. Ale do rukou mi spadl přinejmenším tenhle přístřešek, a to mi stačí. Mám v něm poslední slovo, jsem jeho spásou, protože pouze já ho mohu opravit, a jako jediný držím otěže naší tříčlenné posádky. K čemu je v tomto bodě pilotka, když nemůžeme vzlétnout, a na co vědec, který se nevrátí domů?

Kdoví, kdy se postavím na nohy a vyjdu znovu ven, ale když o tom tak uvažuji, vůbec mi na tom nezáleží. Jakkoliv velké snahy mohou být všech, co nás budou hledat, možná už dokonce hledají, nepřijdou včas. Jaké jsou šance, že se k nám dostanou dřív, než se něco pokazí? Trčíme uvízlí na železné černočerné kouli o velikosti desetkrát větší než Slunce naší sluneční soustavy. Všechna spojení se zpřetrhala, navigační systémy se vyrušily a způsoby, jak se nás dopátrat, se zredukovaly na minimum. Proč bych se měl tedy snažit s tím něco udělat?

I přes to všechno neštěstí, co se odehrálo, koukám na věci z té lepší stránky, z té správné. Tady jsem mužem, jenž je milován a potřebován. Připouštím, že se schovávám pod přístřeškem z plachtoví, ale na rozdíl od pravých zuboženců nesedím smáčený u vyhaslého krbu a nečekám na jiskru, která nepřichází.

Pohladím Emu po vlasech, protože to má ráda od nepaměti, a vzájemně se na sebe usmějeme láskyplnými pohledy. Ovšem jen jedna tvář mluví pravdu a jen jedno srdce tluče pro druhého. Pouštím svůj ukazováček do její kudrnaté kštice a zatímco si ji namotávám celou kolem prstu, zamýšlím své následující kroky k získání dalších opiátů proti bolesti. Kudrna říká, že je načase je vysadit, že už nejsou třeba, ale není to pravda. Cítím, že bez nich ráno neotevřu oči, a ani nepřevalím své upocené tělo. Nedokážu fungovat jako Petr Urban, dokonce ani jako polomrtvý. Bez nich jsem pouze mrtvý.

,,Přemýšlel jsem o nás dvou, Emo Bovaryová. Od tý doby, co jsem spadl ze střechy lodě, ještě víc,‘‘ ledabyle nadhodím.

,,Proč mi tak říkáš?‘‘

Mávnu pobaveně rukou: ,,Ale jen tak.‘‘

,,K jakému závěru jsi teda došel?‘‘

,,Nehraj hloupou,‘‘ zasměju se, ,,však ty víš. Milujeme se a měli bysme s tím něco udělat.‘‘

Emě se rozzáří oči a vzápětí po mně uličnicky hodí pohledem: ,,Třeba co?‘‘

,,Třeba bys mohla dojít pro další léky na bolest. Už mě to zase začíná chytat,‘‘ mnu jí dlaň.

Výraz jí ztuhne a stáhne ruku: ,,Cyril říkal, že už ti další nevydá. A myslím, že má pravdu. Měl bys je přestat brát a pomalu se vracet k normálu, ať můžeš pracovat na lodi.‘‘

,,Copak mě nechceš udělat šťastným? Slibuji, že naposledy,‘‘ zabrnkám na city a chvíli nato ji mám v hrsti. Stoupne si k odchodu a bez dalších prodlev odchází z kajuty. Položím hlavu na polštář, zavřu oči a zaposlouchám se do všudypřítomného ticha. Uvolním celé tělo a hodím si ruku pod hlavu, když se v tu chvíli ozve skřehotavý výkřik, jenž otřese lodí v základech.

,,Cyril je mrtev! Je mrtev!‘‘ zaúpí a hlavu v písku agonie ponechává zastrčenou až do té doby, dokud není na pokraji sil.


Ema Vítová

Každý dělá chyby, omyly, přešlapy. Říkejte si svému neštěstí, jak chcete. Já jej nazývám láska. Je slepá jako patrona, neboť kdyby na ni někdo mířil pistolí, nespatří to. Je také od narození hluchá, protože nerozezná zpěv od křiku. Troufala bych si ji označit za postiženou. Nedokáže pořádně myslet, a když si musí mezi něčím vybrat, vždy to zpacká. Nehledí za sebe, aby se vrátila a napravila spáchanou škodu. Uhání jen kupředu bez ohledu na svět kolem.

Kéž bych se byla bývala zastavila a rozhodla se jinak – pro Cyrila. Nemusela bych tu sama stát a oči mít upřené na pomateného cizince, jenž leží v Petrově posteli. Jeho kajuta by se neproměnila ve vyhaslou vzpomínku hezčích časů a on sám by nezabředl do žumpy naplněné až po okraj ethanolem a opiáty.

Vstoupím do technikovy kajuty a první, co mě trefí do nosu, je silný zápach potu a alkoholu.

,,Slyšíš je? Lezou po střeše. Jsou v našich hlavách, Antigono,‘‘ blekotá.

Zhluboka se nadechnu a vytáhnu psaní: ,,Tohle po sobě zanechal, Petře. Už nemůžu čekat déle, abych ti to přečetla. Musíš mě vyslyšet.‘‘ Posadím se na postel vedle něj a začnu číst.

Vědecká výprava má jasný plán, jednu destinaci a předurčený záměr. Směřuje k vyšším cílům, které se mají ctít a respektovat. Čest lidskému pokroku a hodnotám, toť má být naším posláním. Nikoliv považovat za akceptovatelné milostné intriky a ztrátu kompetentnosti. Náplní mé mise bylo zkoumat povrch planety Sofos, verifikovat její atmosférické charakteristiky a v neposlední řadě se přesvědčit o pravdivosti výroku týkajícího se reflektivity Sofosu evidované na hranici pěti stupňů procentní škály. Třebaže se jeví má vášeň k tomuto kosmickému tělesu více či méně neodůvodnitelná, je výhradně racionální. To, co se chystám vyjádřit svým psaním, patrně vyzní prazvláštně, byť prostoduše. Všechen svůj život jsem věnoval vědě, erudici a výzkumu. Léta svého mládí jsem zameškal, však nelituji ani jediné sekundy, jež mi napomohla k implementaci mé celoživotní tužby – železnému obru Sofosu, exaktně nazývaného EZ 1876 z. A jelikož pomalu, ale jistě cítím, že se můj čas krátí, ukončuji svou výpověď posledním přáním. Netoužím po ničem jiném, než aby mé ostatky spočinuly právě zde. Loučím se se slovy: „Kdo chceš hýbat světem, hni sám sebou.“

Složím psaní do čtverečku a obrátím se na technika, který nevěřícně nadskočí: ,,To snad nemyslí vážně? Aby byl řádně pochován? V žádným případě!‘‘

Už mi Petrovy neustále zaostalé názory a nevyspělé chování začínají vařit krev v žilách. Opětuji sprostý názor: ,,Je to jeho přání! Měli bysme udělat, co je správné.‘‘

,,Nikdy, nikdy a ještě jednou ne. To nepřipadá v úvahu. Nejen, že byl nepřítelem Théb, ale i mým, Kreónovým.‘‘

Vyvalím oči nad jeho drzostí a spustím: ,,Posloucháš se vůbec, jak mluvíš? Co blekotáš za nesmysly?‘‘

,,To se ví, že se poslouchám. To ty máš v uších prach a špínu. Vlastizrádci jsou na světě od toho, aby se trestali, a on nebude výjimkou. Necháme ho ležet v pokoji, ať si třeba prohnije do podlahy. Říkám to jasně a naposledy – pochován nebude!‘‘

Vstanu s hrůzou na tváři a jediné, co vidím, jsou zuřivá ústa strašlivého pomatence. Očima upřeně míří čelem ke mně, zdá se jakoby skrze mě, a rukama rozhazuje do všech stran. Vůbec mě neslyší. Troufám si říct, že už mě delší dobu ani nevnímá.

Petr, s nímž jsem sdílela své radostné chvíle, definitivně zmizel hluboko v temnotě své mysli. Nezanechal za sebou nic, nevidí si na krok a není jediné jiskry, jež by mu naznačila cestu domů. Bloudí a pátrá po východu. Však ptám se: Je východu bez světla?

Náhle se nad našimi hlavami párkrát zabliká, ozve se tlumený bzukot a nastane tmavé šero.

Nadechnu se a klidným hlasem pronesu: ,,Půjdu nahodit generátor.‘‘

Nemotorně se převalí a výhružně mě zarazí: ,,Nejdeš snad pohřbít svého bratra, Antigono?‘‘