Poslední den na Zemi

Dnes je pátek 17. října 2025. Dvacátý první den. Poslední den na Zemi. Dnešek začíná stejně jako všechny ty předchozí. Ráno, hned po probuzení, vytahuji telefon a brouzdám po sociálních sítích. Tedy alespoň do té doby, než spadne internet. Což se děje každý den dřív a dřív. Ale i ta chvilka mi pomůže se v tom všeobecném zmatku, co se všude děje, alespoň trochu zorientovat.

Má to své výhody. Od prvního dne se stalo mé zaměstnání naprosto irelevantním, takže nemusím nikam spěchat. Mám čas se pořádně probrat, uvařit si kávu a chvíli si číst. Pak jsou tu ale i nevýhody. Zapomínám si hlídat čas, ale ještě pár minut mám. Přesunu se k hlavním dveřím a čekám. Neuplyne dlouhá chvíle a do mého apartmá vstupuje soused, který bydlí jen o pár pater níž.

Už pár dní spolu hrajeme takovou hru. Tedy, pro něj je to více či méně krvavá pomsta za všechno mé rušení nočního klidu a jiné provinění vůči domovnímu řádu. Pro mě to zůstává pouhým odreagováním. Vztekle se rozhlíží po mém bytě a hledá mě. To mi dává jistou výhodu. Pomalu se plížím za něj a chytám ho kolem krku. 

Hned od prvního dne se stala kriminalita pouhou banalitou. Na morálních zásadách už dávno nezáleželo. Smrt v životě už neměla žádnou hodnotu. Lidé si mohli dělat co chtějí a nikdo tomu nemohl zabránit. Ne, že by se o to první dny nikdo nepokoušel, jen se to postupem času stalo zbytečným. Přeci jenom, člověka to dříve či později přestane bavit. Krádeže, vraždy a další zločiny tak náhle byly na denním pořádku.

Dopil jsem kávu, převlékl se do čistého a vyběhl do ulic. Sezení doma a sledování filmů či hraní her už mě dávno omrzelo. Rozhodl jsem se, že radši budu zbytek života trávit jinak, více aktivně. Dnes máme sraz u Saskie v jejím bytě. To je jen o půl kilometru severně ode mě. A když budu opatrný, tak tu cestu i přežiju.

Co byste dělali, kdyby vám byla dána absolutní svoboda? S tím, že se nemusíte upínat na morální zásady. Můžete udělat cokoliv a bez následků. V tomhle světě se na to každý dívá jinak. Onehdy jeden postarší muž doma vyhrabal kuš a vydal se do ulic lovit lidi. Je to drastický způsob jak trávit čas ale hej, proč ne. Někteří jsou i mírnější, zkouší různé drogy, řídí opilí či se oddávají různým, mnohdy i zvláštním, sexuálním aktivitám. Zkrátka dělají věci, na které by si předtím netroufli. A zbytek, víc morálně založení lidé, se snaží najít alespoň něco neškodného, čím se během dne mohou zabavit. Pro mě je to dneska Dance Dance Revolution s přáteli. Pohybová hra kde hráč šlape po šipkách na podlaze, přesně podle pokynů na televizoru. Do toho všeho hraje šílená japonská elektronická hudba. Dlouhá léta jsem se té hře vyhýbal, na všech setkání opakoval, že se na to zrovna necítím nebo že jsem si namohl kotník. Pravdou vždy bylo, že mi tak hra přišla trapná. Dva hráči skáčou po elektronickém koberci, zatímco jim pestrobarevná obrazovka dává pokyny, na kterou šipku mají šlápnout. A všichni okolo je sledují a baví se. Buď jim to skutečně přišlo zábavné, nebo se smíchem snažili zakrýt trapnou atmosféru. Vždy mě zajímalo, jak na to hledí právě ti, co v tu chvíli hrají. Dnes to zřejmě zjistím. 

• • •

Bylo asi krátce po jedenácté, když jsem dorazil na místo setkání, do bytu Saskie. Zatím tam byla pouze ona a Petr, další kamarád z naší party. Připravovali společně oběd – masové kuličky se sýrovou omáčkou a rýží.

„Tak jsi nakonec dorazil.“ řekla s nadšením, jen co jsem vešel do dveří. 

„Jste tu jen dva?“ zeptal jsem se.

„Určitě dorazí později.“ odvětila s mávnutím ruky. „Zatím nám tu můžeš pomoct.“

Do hodiny dorazili ještě další dva kamarádi, Tomáš a Michal. Oběd už byl hotový, tak jsme se rovnou spolu všichni najedli.

„Jsem rád, že tě zase po dlouhé době vidím kamaráde. Už to bylo, kolik, sedm měsíců?“ řekl Petr. 

„Tak nějak.“ odpověděl jsem.

Bylo to včera, co jsem potkal Tomáše. Mého kamaráda ze střední. Bylo to úplnou náhodou, když jsem zrovna hledal, kde by se dal sehnat heroin (jak už jsem říkal, filmy a videohry mě omrzely). Narazil jsem na něj u jedné pekárny. Řekl, že má ze zbytkem party další den sraz a že budou hrát Dance Dance. A zda se nechci přidat. Zanechal jsem hledání heroinu a dal se s ním do řeči. To mi vystačilo do večera, pak jsem se v klidu a v pořádku vrátil domů. 

„Co, že jsi přestal chodit na srazy?“ zeptal se Michal. 

Odložil jsem příbor a pořádně se nadechl. „Měl jsem toho najednou strašně moc. Práce a tak. A taky… taky jsem se necítil dvakrát dobře. Potřeboval jsem chvíli čas.“

„Chápu.“ odpověděl s povzdechem a zrak sklopil k zemi.

Po obědě jsem se nabídnul, že umyju nádobí, zatímco ostatní šli připravovat hru.  

• • •

Začalo to jako skvělý večer. Hudba, jídlo, alkohol, přátelé a smích. Ukázalo se, že se Tomáš s Michalem zdrželi, aby mohli sehnat ještě zajímavější propriety k večerní zábavě. Dlouhou dobu pak probíhala přátelská konverzace o všem možném: jak se všichni mají, jak tráví čas a co říkají na aktuální světovou situaci a její postupný vývoj. K tomu všemu hrál výběr vinylových desek, které měla Saskie doma. 

Bylo asi půl sedmé, kdy se Petr zvedl z gauče a zapnul herní konzoli na které se spustila hra Dance Dance Revolution. Koberec už byl připraven.

„Cítíš se na to dneska?“ zeptal se mě s úsměvem Michal.

Zvedl jsem se z gauče a postavil se před televizi. Bylo to stejné jako vždycky. Na obrazovce se pohybovali barvy a tvary. Hrála ta šílená elektronická hudba, snad ještě hlasitěji než kdy dříve. Ovládání v hlavní nabídce bylo pro mě triviální. Zvolil jsem si skladbu se jednoduchou obtížností a co nevidět mi hra začala dávat pokyny, na které tlačítka na koberci mám šlapat. Zpočátku mi to moc nešlo ale jak se člověk postupně dostal do rytmu, začalo to být i vcelku snadné. Možná to bylo primárně tím, co přinesli Tomáš s Michalem ale byla to dokonce v jednu chvíli i docela zábava.

První kdo si toho všiml byl Petr: „Necítíte kouř?“

Všichni stočili své pohledy na něj a začichali po vzduchu. Pozastavil jsem hru.  Skutečně byl ve vzduchu cítit kouř. Saskie se šla podívat na chodbu aby zjistila, odkud se pach line. Její následný křik zvedl všechny na nohy. Ukázalo se, že celá spodní část domu je v plamenech. Za okny oranžové světlo osvětlovalo celou ulici. Všichni věděli, že volat hasiče je zbytečný krok. Nejen, že hasičský sbor už dávno neexistuje, ale komu se chtělo je jít zachraňovat, když je to akorát ztráta času.

„Co budeme dělat?“ zeptala se s utrápeným obličejem Saskie.

„Co nám zbývá.“ odpověděl Tomáš. „Buď tu budeme čekat nebo to ukončíme hned teď.“ 

Chvíli jsme mlčeli, než se Michal zeptal: „Už jste někdy uhořeli?“ 

Ostatní zahýbali hlavou v nesouhlas. Oheň už tou dobou zablokoval všechny východy. Smrt byla nevyhnutelná. 

„Takhle to nemělo dopadnout, měl to být skvělý večer.“ řekla Saskie a bylo jí do breku.

„Stále tady je ještě zítřek. Můžeme se sejít znovu.“ řekl po chvíli se smutným úsměvem Petr a otevřel okno.

Byl první, kdo skočil. Pak vyskočil Michal, pak Tomáš a po něm Saskie. Já se k tomu chvíli odhodlával a zvažoval své možnosti. Buď tady můžu uhořet nebo se rozlámat dole na chodníku. Přemýšlel jsem, co je horší smrt. Ale nakonec jsem si zvolil okno, s tím, že skočím hlavou napřed.

Postavil jsem se na parapet, ovanul mě studený večerní vzduch ale do zad mě hřál teplý plamen. Pode mnou bylo pěkných pár metrů a tři mrtví přátelé. Udělal jsem krok a už nebylo cesty zpět. Padal jsem rychle, ale i tak jsem si před dopadem stihl říct: „Sakra, příště bych ale mohl zkusit uhořet.“

• • •

Dnes je pátek 17. října 2025. Dvacátý druhý den. Poslední den na Zemi. Dnešek začíná stejně jako všechny ty předchozí. Ráno, hned po probuzení, vytahuji telefon a brouzdám po sociálních sítích. Tedy alespoň do té doby, než spadne internet. Což se děje každý den dřív a dřív. Ale i ta chvilka mi pomůže se v tom všeobecném zmatku, co se všude děje, alespoň trochu zorientovat…