Jiné místo, jiný čas (1)

Pomalu se rozednívalo. Eva stála u okna, dívala se ven a hlavou se jí hnaly vzpomínky na přestálý nepříjemný sen. Ve větvích stromů se ozývali první ptáci, z ulice doléhal hluk automobilů. Eva se otřásla chladem.

Obrátila se a vykročila ven z ložnice. Rozsvítila v koupelně a podívala se do zrcadla. Hleděla na svoji tvář, která už ztrácela pel mládí. Drobné vrásky na čele, kruhy pod očima, sevřené rty beze stopy po úsměvu. Nijak povzbuzující pohled.

Opláchla se, oblékla si pohodlný domácí oděv a připravila snídani. V rádiu hlásili, že se během dne počasí zhorší, přijdou přeháňky a možná i bouřka. Eva nikam nespěchala. Rozhodla se, že si vezme volno, práce ji ubíjela, odpočinek byl vítaný. Půjde do lesa za město. Na svá oblíbená místa, kde vždy nachází klid.

Lidé v tramvaji se tvářili poněkud tupě. Každý spěchal za svými povinnostmi, kterými nebyl nijak nadšený. Eva si mohla dovolit luxus úsměvu. Na zastávce pod přehradou vystoupila a šla dál pěšky. Vystoupala po schodech ke hrázi a pokračovala směrem k sokolskému koupališti. Slunce zatím svítilo a vzduch voněl létem. Les tiše šuměl, stromy se kývaly ve větru a vůně jehličí povznášela duši.

Po půlhodině došla Eva na první oblíbené místo nad hladinou vody. Sedla si na pařez a vzpomínala. Naposled tu byla ještě s Pavlem. Tiše seděli vedle sebe, pozorovali ptáky, drželi se za ruce a mlčeli. Povzdychla si. Pavel měl rád vlaky a nikdy nedbal na to, že jezdí rychle. Prostě se toho dne toulal kolem kolejí kdesi u Bílovic a nepřístupný terén u řeky Svitavy ho často zavedl až k náspu. Občas musel koleje přejít. Vlak se zjevil jako přízrak. Elektrická lokomotiva nevydává téměř žádný hluk. Když zahoukala, nebylo už úniku. Vlak jej odhodil na deset metrů od trati, neměl žádnou šanci.

Eva se vše dozvěděla až druhý den. Nejprve nedokázala tuto ránu osudu přijmout. Musela navštívit psychiatra a brát několik měsíců prášky. V práci se jí nedařilo, a tak byla převedena na nižší funkci jako správcová archivu. Mizerný plat, ale žádný stres. Pomalu procházela došlé písemnosti, seřazovala je a ukládala do nekonečných polic. Šlo jí to velice dobře. Při kontrole z Moravského zemského archivu se jí úřednice zeptala, zda by neměla zájem přejít k nim. Nabízela více peněz a moderní prostředí s počítači a klimatizací. Eva nabídku přijala a trpce toho později musela litovat. Šéf byl přísný a když viděl, že jí jde práce rychle od ruky, nařídil jí provádět digitalizaci starého archivního fondu. To by nebylo samo o sobě špatné, opisovat akta do počítače byla vcelku snadná činnost. Jenže tempo se stále zvyšovalo a Eva začala dělat chyby. Nekonečný kolotoč připomínek přinášel další špatnou náladu a nové nepřesnosti. Musela opět k doktorovi a zase brala prášky. Bála se vedoucímu vzdorovat, vidina propuštění, kterým jí vyhrožoval, se jí vznášela nad hlavou.

Teď ale seděla na pařezu, sledovala drobné vlnky na hladině a oddávala se snění.

Po pěšině přicházel starší muž v zeleném obleku a se špacírkou v pravé ruce. Zapichoval hůlku do země, měřil jí své kroky a tiše si hvízdal. U Evy se zastavil.

„Krásný den přeji, slečno,“ řekl výrazným basem.

„Dobrý den,“ odpověděla Eva.

„Na výletě? A sama?“

„No jo. Nějak tak.“

„Vidím, že se v duchu trápíte. Napadlo vás někdy, že nejste na místě, kde byste měla být?“

„To nevím. Nepřemýšlím nad takovými věcmi. Prostě žiji tak, jak mi velí přítomný den.“

„Správný přístup. Přesto byste možná mohla udělat něco důležitého pro své bližní. Na jiném místě a v jiném čase.“

„Prosím? Jak to myslíte?“

„Slečno Holečková, měl bych pro vás práci.“

„Vy mě znáte?“

„Znám. Sice jen na základě jistých vyspělých duševních schopností, ale znám. A vím, že váš úkol leží někde jinde. Můžu vás tam vzít.“

„Počkejte, počkejte. Říkal jste něco o jiném místě a čase. Jak tomu mám rozumět?“

„Je to práce v minulosti, slečno.“

„V minulosti? Vy si ze mě děláte legraci.“

„To bych si nedovolil. Asi víte, že 27. května 1942 došlo k atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Následovala řada persekucí, které měly neblahý vliv na náš národ. Nemohu vám přesně vysvětlovat, proč tomu tak je, ale potřebujeme vás v městském archivu tady v Brně právě v této době. Sehrajete klíčovou roli, která pomůže přežít jednomu na pohled obyčejnému člověku. Ten potom na jiném místě a v jiném čase splní svůj úkol. Tak co, jdete do toho? Máte odvahu vzepřít se státní moci, která ničí národ?“

Eva hleděla na toho člověka jako ve snách. Tvářil se naprosto vážně, na šílence nevypadal. Dokonce se usmál a rozhrnul hůlkou jehličí u cesty. Mlčel. Teď byla řada na ní. Co má odpovědět? Může ji skutečně odvést do doby Protektorátu?

„Jak vám mám věřit, pane? Je to příliš neobvyklé, řekla bych.“

„No, jak se to vezme. Divila byste se, jak je historie sestavená. Multiversum Mind Net, organizace, která mě za vámi poslala, zkoumá pečlivě dějiny všech možných paralelních realit. Mnohé události v historii závisejí na jednání osob, jež cestovaly mezi vesmíry a v čase. Nevím, kdo si to vymyslel. Jestli to byla MMN, která tyto věci způsobuje, nebo naopak fakt, že se tyto věci mají stát, nutí MMN, aby je způsobovala. Zákonitosti časových linií se vždy dají vykládat oběma způsoby. Důležité je, že pokud nyní odmítnete odevzdat se svému osudu, dojde ke štěpení vesmíru, ve kterém právě stojíme. A taky ke mnoha dalším změnám a vzniku dalších nových realit. Všechno se to zkomplikuje.“

„Vy mi chcete tvrdit, že vše je předem dáno? Že neexistuje svobodná lidská vůle? Že můj snoubenec musel zemřít, protože to tak nějaká organizace určila? To nemohu přijmout.“

„Říkal jsem vám přece, že vše lze vykládat dvěma způsoby. Svobodná vůle existuje, jak jinak, je to Boží dar, který nemůže žádný člověk nikomu druhému vzít. Nikdo vám nebude diktovat, co máte v nové realitě dělat. Budete svobodná, vaše jednání zcela automaticky zapadne do časové linie, ve které se ocitnete. Pokud mi nevěříte, nebudu na vás tlačit. Nezáleží příliš na tom, kdy se vydáte na cestu. Záleží jen na cestě samé.“

Eva jen stěží dokázala chápat slova toho muže. Přesto jí v duši něco říkalo, že jeho nabídka není marná.

„Dobrá. Řekněme, že budu o té cestě uvažovat. Co mám dělat? Mám si uspořádat svůj život, mám se sbalit na cestu, mám se něco učit?“

„Nic z toho dělat nemusíte. Prostě mi věřte.“

„Aha. A jak se vlastně jmenujete?“

„Evžen Klásek, jestli vám to pomůže. Jsem agent MMN a můj domov je v jednom poměrně zvláštním vesmíru ve 25. století. Víc vám říct nemůžu. Jistě chápete, že znát budoucnost je věc nebezpečná.“

„Tak co mám dělat?“ zeptala se Eva netrpělivě.

Najednou cítila, že touží, aby již všechno bylo za ní.

„Vezměte mě za ruku.“

Když se jejich ruce spojily, Klásek se napřímil, hluboce se nadechl a stiskl Evinu dlaň. Zablesklo se. Krajina kolem se změnila. Stáli mezi stromy, ale už to nebyl ten les u Bystrce. Nedaleko tekla řeka a po silnici projížděla řada starých aut.

„Pojďte se mnou, slečno Holečková,“ řekl Klásek.

Eva se vyděšeně dívala kolem sebe.

„To je všechno? To jsme v roce 1942?“

„Ano,“ odpověděl Klásek

„Jak jste to udělal?“

„Ehm, jak bych vám to vysvětlil. Znáte Břetislava Kafku?“

„Ne. Měla bych?“

„Byl to učenec, který žil ve dvacátém století. Tedy vlastně ještě žije, v tomto roce určitě. Studoval jisté parapsychologické jevy. Právě on pojmenoval širší paměť universa jako protonaci. Je to složité, kdybych vám to měl celé vysvětlovat, trvalo by to několik hodin. Musí vám stačit, že jsme prošli pomocí protonace přes hranice realit a času.“

Vyšli z houští na ulici a Klásek neomylně zamířil ke křižovatce, za kterou se rýsovala budova s oblými stěnami.

„To je točna v Pisárkách. Musíme jet tramvají do centra. Ukážu vám váš byt.“

„A to mě opustíte?“

„Ano. Zítra se půjdete přihlásit do archivu. Německy umíte, takže by to neměl být problém. Klidně se pochlubte svojí praxí. Když nebudete zdůrazňovat, v jakém čase jste ji získala, vše bude v pořádku. Ale ovšem, ještě něco. Musíme vám připravit dokumenty. To nebude těžké, máme agenty specialisty. Jenom budu potřebovat otisk vašeho palce na kenkartu. Fotku použijeme z našeho archivu. Jen ten otisk, ten nám z nějakého důvodu chybí. Nikdo není dokonalý.“