Jiné místo, jiný čas (2)

Střechu nad hlavou našla Eva na Křenové ulici kousek od nádraží. MMN si dala tu práci, že jí byt dopředu zařídila. Dokonce jí nakoupili dobové šaty a kosmetické prostředky.

Malá garsonka v prvním patře, silná starší paní domácí, staré hranaté tramvaje a dvojjazyčné nápisy na obchodech, to byly první dojmy z tohoto světa. Byl čtvrtek 21. května, zastupující říšský protektor měl žít ještě nejméně šest dní.

Ráno se u Evy zastavil Klásek, dal jí doklady a v tichosti zmizel. Ve městském archivu opravdu sháněli referentku, vrátný Evu poslal k řediteli. Doktor Dřímal seděl za stolem a něco zapisoval do silné knihy. Když Eva vstoupila, sundal si brýle a povstal.

„Vítám vás, slečno. Co byste ráda?“

„Prý sháníte pomocnou sílu.“

„Ano, to je pravda. Chtěla byste u nás pracovat? Máte nějaké zkušenosti?“

„Mám. Pracovala jsem před časem v archivu.“

„To je dobře, že se vyznáte. Tak dobrá, zavedu vás na vaše nové pracoviště. Postará se o vás pan Králík, který má na starosti písemnosti z oblasti školství. Budete mu dělat písařku a pomocnici.“

Adam Králík byl mladý muž vysoké štíhlé postavy. Ustrojen byl do šedého obleku, klotové rukávy připomínaly jeho úřednickou profesi. Prohlédl si pozorně Evu a hned jí dal práci. Nic složitého, jen soupis nově došlých listin z německého gymnázia.

Eva se pomalu začala zabydlovat v roce 1942. MMN nezapomněla ani na peníze a potravinové lístky, vcelku se zde dalo přežít.

V pondělí přišla Eva do práce, oblékla si plášť a usedla ke stolu, kde měla svá akta. Králík přišel o něco později. Držel v ruce dřevěný kufřík, postavil ho na stůl a začal s něčím šramotit. Eva se starala o svoji práci. Vzhlédla k šéfovi až v okamžiku, kdy zaslechla jakési povědomé tiché zahoukání. Králík seděl za stolem a díval se na obrazovku otevřeného notebooku. Kroutil hlavou. Eva se přidržela stolu, jako v mrákotách vstala a šla směrem k šéfovi.

„Co to máte, pane vedoucí?“ zeptala se opatrně.

„Ani nevím. Našel jsem to včera na půdě. Nějaká americká vymyšlenost, či co.“

Eva se postavila Králíkovi za záda.

„Chce to nějaké přihlašovací jméno a heslo. Co s tím mám dělat?“

„A zkoušel jste to odklepnout?“

„Jak odklepnout?“

„Stisknout Enter.“

Králík stiskl tlačítko a upřeně hleděl na obrazovku.

„No vidíte to, slečno? Jakési obrázky tady divné malé, plno nápisů a dole vlevo Start. Jaký Start?“

„Start nějakého programu,“ řekla Eva.

Natáhla ruku k touchpadu, přejela po něm prstem, až dostala šipku kurzoru nad políčko „Start“ a stiskla levé tlačítko pod padem. Menu se rozvinulo směrem nahoru a Králíkovi nezbylo, než zakroutit hlavou.

„Vy tomu rozumíte?“

„Možná,“ odpověděla Eva.

„Proboha, co je to za věc? Dovedete si představit, co by tomu řekli Němci?“

„Nemyslím si, že by to Němci měli vidět,“ řekla Eva. „Zvlášť když teď přijdou o svého hlavního místního potentáta.“

„Proboha, jak to víte? Vždyť o akci Anthro…“

„Šš.. To krycí jméno snad ani nevyslovujte, šéfe.“

„Vy pracujete v odboji?“ zeptal se Králík tiše.

„Možná. Vy ale nejspíš taky a nejste zrovna opatrný. O tom atentátu neměl nikdo nepovolaný vědět. Buď máte ve skupině naprostého pitomce nebo provokatéra. Nevím, co je horší.“

„Co budeme dělat?“ zeptal se Králík pisklavým hláskem.

„Já nevím. V každém případě vám hrozí odhalení. Měl byste zmizet.“

„A vy?“

„Co já? Já jsem jen šedá myška, mě si nikdo nevšimne. Ten počítač si vezmu. Musím ho dobře schovat, takové věci zde nemají co dělat. Vy se nejpozději zítra nějak vyvlékněte manželce, třeba že jdete do hospody, nebo tak něco. Místo toho sedněte na vlak a ujíždějte k nějakým dobrým známým. Jistě máte nouzový plán pro případ prozrazení.“

Králík vzal hlavu do dlaní a Eva viděla, že má na krajíčku pláč. Tak tohle jí ještě scházelo. Zatracený agent Klásek.