Jiné místo, jiný čas (3)

V úterý už Králík do práce nepřišel. Nikdo o něm nic nevěděl, Eva se musela postarat i o jeho práci. Zpráva o atentátu přišla jako rána z děla. Celé středeční odpoledne rozhlas nemluvil o ničem jiném. Hned druhý den ráno čekali v Evině kanceláři dva muži z gestapa. Sháněli pochopitelně Králíka. Když nepřišel, sbalili alespoň Evu.

Cesta mezi dvěma chlapy v dlouhých kabátech nebyla nijak příjemná. Auto projíždělo ulicemi a v Evě byla malá duše. Tohle nevypadalo dobře. Věděla, že po atentátu nastalo pravé peklo. Každý, kdo se dostal do rukou okupantů, měl namále.

V kanceláři gestapa seděl za stolem přísný muž s knírkem a patkou na hlavě. Pokud chtěl připomínat svého vůdce, moc se mu to nedařilo. Měl totiž poměrně velké břicho a podbradek. Přečetl Eviny nacionále, podíval se na ni a zamrkal.

„Tak, slečno Holečková, kdepak máte pana Králíka?“

„Šéfa? Copak já vím? Do práce už několik dní nechodí, asi je nemocný.“

„Nemocný není. Není totiž ani doma, ani v žádné nemocnici. Tak kde je?“

„Ale to já opravdu nevím. Pracuji v archivu teprve necelý týden. Mám své úkoly a ty si plním. Nestarám se o spolupracovníky.“

„Takže vy nevíte, že byl pan Králík nepřítel Říše?“

„Nepřipadal mi nijak zvláštní. Co udělal?“

„Po tom vám nic není. Já se tady ptám. Nu, co mám s vámi dělat. Jste mladá a v archivu nová, nejspíš opravdu nic nevíte. Tak se seberte a jděte, než si to rozmyslím.“

Nikdo nemusel Evu pobízet. Ráda vyběhla z budovy a zamířila pěšky ke svému pracovišti.

Zavolal si ji ředitel. Tvářil se poplašeně a vyptával se, co po ní gestapo chtělo. Odpověděla podle pravdy, neměla co skrývat. Ředitel ji pověřil zastoupením Králíka ve všech oblastech jeho činnosti. Pokud si nebude vědět rady, má za ním přijít.

Večer si Eva dodala odvahy, vytáhla notebook z kufříku, připojila šňůru od adaptéru do zásuvky a počítač zapnula. Podle systémového data patřil počítač někomu z roku 2002. Našla několik souborů, které se věnovaly druhé světové válce. Jeden z nich byl deníkovým zápisem z protektorátního Brna a končil dnem 15. dubna 1942.

Králík na cestovatele časem nevypadal. Musí tu být ještě někdo jiný. Proč si počítač schoval zrovna u Králíka na půdě, to byla záhada. Eva raději vrátila počítač do kufříku a ten pak uschovala do sklepa pod hromadu uhlí. Nebyl to asi nejlepší nápad, jenže na kvalitnější úkryt prostě nepřišla.

V sobotu odpoledne zazvonil zvonek. Eva seběhla dolů a uviděla Kláska, který vypadal vyděšeně a těkavými pohledy sledoval okolí.

„Jste tu sama?“

„No jo. Pojďte ke mně, pane Klásek, tam budeme v soukromí.“

Nabídla Kláskovi hrnek melty, posadila ho ke stolu a sama si sedla naproti němu.

„Tak co mi chcete?“ zeptala se důrazně.

„Tedy, slečno Holečková, normálně bych vás nechal na pokoji. Ale stala se taková zvláštní věc. Ida si neví rady.“

„Jaká zase Ida?“

„Superpočítač Ida, správce Multiversum Tree a centrum MMN.“

„Takže to vy jste mi podstrčil ten počítač?“

„Prosím? Tomu nerozumím. Jaký počítač? Mluvím o Idě, inteligentním počítači ze 30. století, který má schopnost vidět záznamy v protonaci.“

„Nechte si ty svoje fórky. Můj kolega Králík našel na půdě funkční notebook z dvacátého prvního století. To je vaše dílo?“

„Ne. O tom nic nevím. Ale mohlo by to souviset. Myslím, že se nám tu pohybuje nějaká bytost, která má schopnost odstínit své myšlenky. Musíme ji najít.“

„Poslyšte, pane Klásek, co ode mě vlastně chcete? Přenesete mě v čase víc jak šedesát let do minulosti, chcete, abych zachraňovala nějaké potrefené Králíky, a teď ještě vyrukujete s jakousi podivnou bytostí. Nemyslíte si, že mám dost starostí? Dnes ráno si mě odvedlo gestapo. Málem jsem jim zůstala v rukách a nevím, jestli mi dají pokoj, když je teď Heydrich na smrtelné posteli. Když někoho chcete hledat, najděte si ho sám.“

„Ale to nejde, slečno Holečková. Já do tohoto universa nepatřím. Kdybych zde něco prováděl, dojde ke změně časové linie a vesmír se rozštěpí. K ničemu takovému dojít nemá. Jste naše jediná naděje.“

Eva si povzdychla.

„Co já můžu dělat?“

„Vezměte si tuto pilulku,“ řekl Klásek a podal Evě zelenou tabletku asi půl centimetru v průměru.

„Jo? A co to má jako znamenat?“

„Otevře se vám určitá část podvědomí a budete moci nahlížet do protonace. Sice jen částečně, mělo by to ale stačit k rozpoznání bytosti, která do protonace nepřispívá.“

„Bojím se, že vám zcela nerozumím.“

„Každý člověk, každé zvíře, každá věc, všechno se nějakým způsobem odráží v protonaci. Když tam nahlédnete, můžete vidět myšlenky a vzpomínky druhých lidí. Není to tak docela telepatie. Uvidíte jen hotové myšlenky, které se již otiskly do protonace, ne ty, které se právě rodí. Pokud se na někoho zaměříte a zjistíte, že nezanechává v protonaci stopy, je to náš člověk. Nikdo nemá takové schopnosti.“

„Aha. Nikdo takové schopnosti nemá mít a přesto ho mám hledat. To je trošku podivné, nemyslíte?“

„Slečno Holečková, my nevíme, co se to děje. Ani Ida to neví a ta se dokáže orientovat ve spleti všech aktuálně registrovaných vesmírů. Tento vesmír je registrovaný a přesto to nestačí. Něco je špatně.“

Eva si opět povzdychla. Pak si nalila z konvice do hrnku trochu melty, dala tabletku do úst, polkla ji a zapila hořkou tekutinou.

„Tak teď jste spokojený, agente?“ zeptala se jízlivě.

„Já nevím. Udělali jsme, co je v našich silách. Ta pilulka začne působit po několika hodinách. Nejlépe to poznáte ve snu. Zde se myšlenky druhých lidí objevují nejdříve. Když se probudíte, pokuste se zaměřit svůj nový smysl vědomě. Až získáte cvik, můžete se dát do pátrání. Nechám to na vás. A ještě něco: schopnost čtení protonace je zvláštní dar, který je vykoupen jistým omezením. Nebudete schopná nikomu ublížit a ani se o to nepokoušejte. Protonace umí velice dobře stimulovat svědomí. Zažila byste pekelná muka.“

Klásek se rozloučil, mávl rukou a rozplynul se ve vzduchu. Eva seděla za stolem a hlava se jí točila ze všech těch nových věcí. Zatracená Ida se všemi jejími vesmíry a protonacemi.