Jiné místo, jiný čas (5)

Pondělní ráno bylo stále zamračené. Eva nejprve zašla do obchodu, aby si koupila rohlíky k snídaní. Neuspěla. Prodavač jí suše oznámil, že lístky, které mu nabízí, už neplatí. Bylo 1. června.

Vyvstal problém, na který MMN nemyslela. Potřebuje si sehnat platné lístky. Eva ani v nejmenším nevěděla, jak se to dělá. Její večerní optimismus byl ten tam.

Šla o hladu do práce a zavrtala se do lejster. Když byla v nejlepším, napadlo ji, že by se vlastně mohla podívat do protonace. Každý člověk této doby přece ví, jak funguje přídělový systém. Zkusila se soustředit na záznamy myšlenek ředitele a vskutku si vybavila jeho návštěvy na úřadě včetně té první, kdy si vyřizoval speciální průkaz.

Odpoledne se omluvila z práce a vydala se po úřadech. Předem si nacvičila legendu o svém příchodu do Brna. Shodovalo se to s jejími doklady. Měla pocházet z Červeného Kostelce. Našla si v protonaci záznam myšlenek místních lidí, takže by se ve svém údajném rodišti dokázala pohybovat. Taky se jí podařilo zjistit si jména Kosteleckých úředníků. Když se jí později na úřadě na tyto věci ptali, měla odpověď pohotově připravenou.

Doklady i lístky nakonec získala. Jako zkušená úřednice se nenechala zaskočit všemi těmi papíry a díky okamžitým náhledům do protonace přesně věděla, co na kterého úředníka platí.

Večer si sedla do křesla, vzala do ruky knížku o životě svatého Václava, kterou si koupila v knihkupectví na České, a na chvíli zapomněla na všechny strasti současného života. Musí se v této době cítit jako doma. Poradí si.

Ráno rádio hlásilo, že pan říšský protektor je již zdráv a byl propuštěn do domácího ošetřování. Eva rázem zpozorněla. Tohle nebylo v pořádku. Měl přece umřít. Nevěděla sice přesně kdy, ale jistě brzo, když už desátého měly být zničeny Lidice.

V práci se o zázračném Heydrichově uzdravení dost mluvilo. Lidé byli nervózní, protože očekávali tvrdý zásah nenáviděného šéfa státu. Ve čtvrtek 4. června skutečně Heydrich promluvil v rozhlase k lidem a prohlásil, že je odhodlán proměnit Protektorát v bezchybně fungující organismus, který bude pýchou německého nového pořádku.

Evě se to nelíbilo. Přemýšlela, jak si se zjištěnou skutečností poradit. Opět jí vytanula na mysl protonace. Ano, zde by jistě bylo možné hledat odpovědi. Soustředila se na záznam myšlenek říšského protektora. Napřed neměla úspěch. Podívala se pár dní do minulosti a tam už narazila na Heydrichovy vzpomínky. Život na Pražském hradě, cesta Prahou na letiště a pak samotný atentát. Následovalo bolestné prožívání všech těch zranění a pak bezvědomí. A na konci smrt. Ano, Heydrich zemřel v noci ze 31. května na 1. června. Byl v bezvědomí zadušen.

A v úterý 2. června najednou vstal z mrtvých a odjel na hrad. To věděla Eva z rádia a novin. V protonaci o něčem takovém nebyla žádná stopa.

Celý pátek byla jako na trní. Místo aby se věnovala své práci, seděla za stolem a přehrávala si v hlavě poslední chvilky říšského protektora. Potom se pokusila najít myšlenky lidí z jeho okolí. Podle nich se skutečně Heydrich v úterý na Pražský hrad vrátil. Nedávalo to žádný smysl, dokud si Eva neuvědomila, že má hledat člověka, který do protonace nepřispívá. Člověka, který je schopen nějak blokovat své myšlenky. Mohl by to být on?

V sobotu nad ránem se ozval lomoz, dveře do bytu povolily pod silnými ranami a před zděšenou Evou v noční košili se objevili policisté a dva muži v dlouhých kabátech. Měla jen chviličku na to, aby se oblékla. Pak putovala na gestapo k výslechu. Bez udání důvodu, téměř za úplného mlčení.

Nechali ji samotnou v místnosti, kde kromě staré rozvrzané židle nebyl žádný nábytek. Chvíli postávala pod zamřížovaným oknem, pak se posadila. Co jí můžou chtít? Udělala někde chybu při jednání na úřadech?

Po půlhodině se dveře otevřely. Do místnosti vstoupil vysoký muž v německé uniformě. Jeho protáhlý obličej skrýval dvě pozorné oči, které si začaly Evu prohlížet. Byli zde pouze oni dva. Mlčeli. Pak ho poznala. V tu chvíli zdvihl pravou ruku a praštil se přes kapsu na kalhotách.

„Takže tady vás máme,“ řekl kupodivu česky.

Eva mlčela. Byla zděšená. Vypadal přesně jako on.

„Vidím, že mě poznáváte. Co na to říkáte? Docela fešák, nemyslíte? Ja, ja, to jste si nepomyslela, že mě uvidíte, co? Vy, která se hrabete v informačním poli vesmíru.“

„Co se mnou uděláte?“ vyhrkla Eva a musela se držet židle, aby neomdlela.

„Vidím, že si rozumíme. Já vám pochopitelně nemůžu nic udělat. To, že do protonace nepřicházejí mé myšlenky, ještě neznamená, že v ní nemůžu číst. Což mi brání lidem ubližovat. Nevadí. Vždy se najde někdo, kdo za mne špinavou práci udělá. Asi se divíte, že vypadám naprosto stejně, jako váš milovaný říšský protektor. Nejsem dnešní. A to doslova. Vy už neutečete, žaloba na vás ve věci velezrady je sepsána. Můžu vám tedy jako první oznámit svůj triumf. Přišel jsem z budoucnosti a změnil dějiny. Ano, milá slečno, je to tak. Mám velice přesné informace o této době a taky o lidech, kteří zde momentálně vládnou. Moje zdejší identita mi umožňuje přímý přístup k vůdci. Hitler mi naslouchá, ja, ja. Tou drobnou změnou, jakou se stalo mé takzvané přežití, moje plány nekončí. Provedu úplnou restrukturalizaci všech složek policie, dám do pořádku Protektorát a jsem si jist, že budu pochválen. Pak prostě vezmu do rukou otěže historie. Hitler je blázen, nebude těžké jej ovládnout. To já dobudu pro toho muže svět. Budu jeho první ministr. Ten nejdůležitější!“

Ke konci svého projevu Heydrichův dvojník skoro řval. Eva se krčila na židli a čekala, kdy ji uhodí. On se ale křivě usmál, otočil se a vyšel z místnosti. Po chvilce vešli dva vojáci a odvedli Evu do sklepa. Ocitla se v cele, odkud nemělo být úniku.