Jiné místo, jiný čas (6)

Chlad, tma a špatné jídlo. A k tomu naprostá beznaděj. Eva seděla na pryčně a dívala se na protější zeď. Přemýšlela o životě a o svém podivném výletě do historie. Uvažovala o Heydrichovi a jeho dvojníkovi. Je možné jen tak změnit dějiny? Ona přece pochází ze světa, kde Heydrich zemřel. Existuje ještě její původní svět? Co když i ona sama se ztratí? Třeba se ve změněné historii neměla vůbec narodit.

Přišla noc. V budově přetrvával jistý hluk a v okolních celách se ozývali další vězni. Nedalo se příliš dobře spát. K ránu už měla Eva všeho dost. Bytostně si přála, aby byla v bezpečí ve svém bytě na Křenové. Upnula k této myšlence veškerou svoji pozornost. A najednou se jí před očima zablesklo a zjistila, že skutečně sedí u stolu ve svém bytě.

Zdálo se jí to neskutečné. Jako ve snu zatopila pod kotlem v koupelně a svlékla ze sebe provlhlé a páchnoucí šaty. Po koupeli se jí myšlenky začaly vyjasňovat. Uvědomila si, že i při příchodu do této doby se dostavil jakýsi záblesk. Klásek ji přenesl v čase a prostoru skrze protonaci. Vrátila se v myšlenkách do chvíle svého úniku z vězení a jasně viděla, že si představovala svůj byt a pěkné chvíle, které zde prožila. Poznání protonace jí poskytlo schopnost přemístění v prostoru silou myšlenky.

Co má dělat teď? Jistě po ní budou pátrat a byt je první místo, kam přijdou. Musí pryč. Jenže kam? Klásek by jí možná poradil, ale kde je tomu konec. Vybavila si jejich poslední rozhovor. Klásek prostě zmizel beze stopy. Jistě se teleportoval skrze protonaci. Musí ho najít.

Soustředila se a četla z protonace události posledního setkání. Klásek opustil toto místo a jen tenká linka za ním zůstávala v protonaci. Linka vedla tak daleko, že se Evě v duchu zatočila hlava. Vůbec to nechápala. Jakoby zmizel úplně z tohoto vesmíru. Promýšlela své možnosti. Klásek se jistě nevrátí, řekl jí přece, že v této době nemá co pohledávat. Ona ho potřebuje, takže musí za ním. Sevřela rukama hlavu, přitlačila prsty ke spánkům a sledovala linku přenosu Kláska jako ohař běžící po stopě. Konečně nesmírně daleko našla její konec. Uviděla agenta, jak stojí na nějakém náměstí a rozhlíží se. Vrhla se za ním.

Klásek se polekal a uskočil. Eva do něho téměř vrazila, zapotácela se a spadla na zem.

„Proboha, co vy tu děláte, slečno Holečková?“ vyhrkl Klásek a podal jí ruku.

Eva se jí chopila a postavila se. Uvědomila si, že má na sobě jen domácí nevzhledný šat. A nyní stála na širokém náměstí, kudy proudily davy lidí. Přímo před ní vyrůstala ze země velká budova, která připomínala pavilon Z na brněnském výstavišti. Stěny ubíhající v oblouku do stran a vysoká kopule střechy.

„Já… Hledám pomoc,“ řekla slabým hlasem.

„Pomoc? Před čím?“

„Pane Klásek, Heydricha nahradil dvojník. Je to ten muž, co nepřispívá do protonace. Vypadá jako říšský protektor a ujal se vlády. Chce změnit historii!“

Téměř křičela.

„Opravdu? To je velice zvláštní. A zrovna tak je zvláštní, že jste se dostala sem. Dal jsem vám přece zelenou pilulku?“

„Ano. Proč?“

„Protože schopnost cestovat skrze protonaci lze získat pouze polknutím červené pilulky. A schopnost cestovat do předem nepoznané budoucnosti nemá nikdo.“

Eva si vzdychla a řekla: „Už zase vám nerozumím.“

„Vy jste totiž sama o své vůli překonala velikou vzdálenost v čase i prostoru. Nacházíte se na Centrální Zemi a je 12. května roku 2931.“

„To nemůže být pravda,“ odpověděla Eva.

„Ale je. Jiný vesmír, jiný čas. Pojďte se mnou, Ida vás jistě přijme.“

Vešli do kruhové budovy. Ocitli se v dlouhé zatočené chodbě, která sledovala obvodovou zeď stavby. Bylo zde poměrně málo lidí, ve vzduchu Eva ucítila vůni ozónu. Klásek ji vedl do průchodu, u kterého svítilo zelené světlo a číslo 14. Prošli do malé místnůstky, kde bylo pět křesel a velká obrazovka v popředí.

Klásek ukázal na křesla a posadil se. Eva ho následovala. Slyšela tichý šum. Pak se na obrazovce objevila stylizovaná ženská tvář a ozval se hlas.

„Vítejte. Jaký je účel vaší návštěvy?“

Ústa tváře na obrazovce zůstala nehybná.

„Jsem agent Klásek a přivádím ženu, která patrně přišla z nějakého neznámého vesmíru.“

„Poznávám tě, Evžene. Měl jsi zjistit, co se stalo ve vesmíru KU-48716. Předpokládám, že ta žena je rezident Holečková, kterou jsi k tomuto účelu vybral. Jak je možné, že přicházíš tak brzy? Ty neznáš směrnici o zachování přirozeného toku času?“

„Znám, Ido. Je to jinak, než si myslíš. Slečna Holečková sama přišla za tebou.“

„Opravdu? Ty se jmenuješ Eva, že?“

Eva si odkašlala a řekla: „Ano, madam.“

„Nemusíš se mnou mluvit oficiálním tónem. Jsem přívětivý počítač, který si se všemi agenty tyká. Jak jsi sem přišla, odkud a ze kterého času?“

„Skrze protonaci, z Brna, ze dne 7. června 1942.“

„Ty jsi už někdy byla na Centrální Zemi?“

„Ne, madam, chci říci Ido.“

„To je neuvěřitelné. Zatím žádný člověk nebyl schopen najít v protonaci cestu do budoucnosti. Máš zvláštní dar. Moment, přátelé, provedu sondu do protonace a zjistím podrobnosti.“

Ida se odmlčela, její modelová tvář byla vystřídána pohledem na hvězdné nebe. Celá obrazovka se náhle rozzářila a Eva uviděla samu sebe, jak sedí u stolu v bytě na Křenové.

„Máš pravdu, Evo,“ řekl počítač a opět ukázal na obrazovce nehybnou ženskou tvář. „Přišla jsi z neregistrovaného vesmíru z doby, kterou jsi udala. Právě provádím registraci. Registrace dokončena. Mapa protonace od vzniku vesmíru 1. června 1942, 02.14 hodin až do dnešního dne byla vytvořena. Vesmír je registrován v Multiversum Tree pod kódem KU-49127. Podrobný průzkum bude následovat. Evžene, ty můžeš jít. Evo, ty zůstaň.“

Klásek se zvedl a odešel. Tvář na obrazovce byla nahrazena pohledem na modrou planetu z kosmického prostoru.

„To je Centrální Země, Evo. Náš domov. Je prakticky identická s tvým rodným světem. Pouze s tím rozdílem, že se nachází ve vesmíru AC-00001. Koncem dvacátého čtvrtého století byla tato před tím pustá planeta kolonizována pod vedením Petra Kraváka, nositele tajemství protonace. Jeho přičiněním byl na tuto planetu instalován počítač Magda, který se stal základem pro moji současnou reprezentaci. Jsem inteligentní počítač a můžu číst v protonaci. Na podkladě dat zaniklé Časové služby jsem vytvořila registr paralelních vesmírů, kterému říkáme Multiversum Tree. Toto označení odpovídá skutečnosti, že se vesmíry dělí v uzlových bodech času do mnoha větví, což připomíná strukturu stromu. Pro potřeby usměrnění toku času jednotlivých vesmírů multiversa jsem založila organizaci Multiversum Mind Net. Je to rozsáhlá síť, která je oživována miliony lidí, kteří jsou schopni ve svých myšlenkách poznávat protonaci a cestovat skrze ni v čase, prostoru a mezi vesmíry. To je základní informace o našem světě.“

Eva seděla a mlčela.

Nyní se nadechla a řekla: „Co se mnou bude a co bude s vesmírem, odkud jsem přišla?“

„Uvidíme,“ odpověděla Ida. „Musím provést patřičné výpočty a šetření. Na základě jejich výsledků se patrně naskytne možnost tvého působení jako agenta MMN. Velice bych to uvítala, protože dary tvé mysli jsou nesmírně vzácné. Máš ale svobodnou vůli, můžeš o svém osudu rozhodnout sama. Otevírá se před tebou celé multiversum. A ten vesmír? Prostudujeme ho a rozhodneme, co je s ním třeba udělat. Historii není možné změnit jinak než odtržením nového vesmíru. A i potom se jistě naskytne řada příležitostí, jak dějiny usměrnit. Vše se přihodí tak, jak se to stát má.“

* * *

Eva vyšla z budovy počítače a rozhlédla se po náměstí. Klásek nikde nebyl. Ida jí oznámila, že se má dostavit do střediska agentů, kde dostane identifikační kartu a pokyny pro ubytování.

Slunce se klonilo k západu, jeho paprsky prozařovaly park vedle budovy. Eva prošla parkem a zastavila se nad svahem, pod nímž tekla široká řeka. Slunce se dotklo obzoru nad vysokým kopcem, který se zdvihal na pravé straně. Kolem řeky kypěl život velkého města. Evě byl ten obrázek něčím povědomý.

Po cestičce přicházela stará žena, kráčela rozvážně kupředu a hleděla přímo před sebe. U Evy se zastavila.

„Líbí se vám ten pohled?“ zeptala se a úsměv jí zkrášlil tvář.

„Ano. Co je to za město?“

„Vy to nevíte? Přece Nová Praha,“ řekla žena, pokrčila rameny a odcházela.

Eva se chytila zábradlí nad svahem. Jistě, mohlo ji to napadnout. Stojí někde na Letné a dívá se směrem ke Starému městu. Vypadalo to tu sice trošku jinak, budovy byly novější a nezvyklých tvarů, tomu se však nebylo co divit. Za tisíc let se všechno změní.

Eva si povzdychla. Pořád putuje někam časem. Její život na začátku 21. století za moc nestál, zastávka v roce 1942 se taky moc nepovedla, teď je ve století třicátém. A vládu nad ní převzal počítač. To přece není normální, aby lidem vládl stroj. Zahleděla se do protonace a zjistila, že tyto poměry zde panují už pěkně dlouho. Opřená o zábradlí zavřela oči a prohlížela si protonaci podrobněji. Jakoby slyšela hrát nějakou hudbu. Z té hudby vyvstávaly před jejím duchovním zrakem hvězdy. A za nimi ve velké hloubce basových tónů rozeznávala jednotlivé paralelní vesmíry. Byl to úchvatný pocit.

Hudba zněla všude, naprosto ovládala Evinu mysl. Přece není možné, aby tak nádhernou harmonii řídil nějaký centrální počítač. To nepřipustí. Vláda nad světy a vesmíry musí zůstat v rukou člověka. Viděla samu sebe, jak sedí na zářivém trůně a všechny vesmíry se jí koří. Ano, po tom přece vždycky toužila. Sice nedokázala své fantazie takto přesně zaměřit, přesto snila o nebeské moci. Nikdy se jí to nemohlo splnit, až teď.

Nadechla se, vztáhla ruce k nebi a zamířila podle svého duchovního zraku ke hvězdám.

Chlapec se psem viděl, jak před ním zmizela mladá žena v záblesku světla. Nevěnoval tomu větší pozornost, na Centrální Zemi to nebylo nic zvláštního.