Hůlka Vardy

Prolog

Převyprávím vám tu příběh, který jsem nalezl v jedné staré knize koupené v antikvariátu. Tuto knihu napsal Ervin Talkir.

Že vám to jméno nic neříká? Přiznám se, že ani mně nebylo známé. Navíc se v té knize objevily další nejasnosti, které člověka dokážou docela překvapit. Například místo vydání Osgil a rok 3952 č. v. Můj podrobný atlas světa takové město nezná. Pokus najít něco pomocí vyhledávače Google vedl povětšinou k odkazům týkajícím se nějakého fantastického světa.

Knížka pana Talkira byla psána anglicky a vysázená poměrně zvláštními literami. Bohužel jsem se zanedlouho po jejím přečtení stal obětí krádeže, takže vám nemůžu podat žádné další důkazy.

Zkuste si můj příběh přečíst, třeba budete ve svém pátrání po jeho původu úspěšnější.

1.

Mrzlo, až praštělo. Mladý profesor archeologie Golas Elfrid se svou asistentkou Lilian Baglovou pokračoval ve vykopávkách v západním Forochelu. Jejich kolegové zde nalezli osadu, jejíž datování se dalo počítat na tisíce let před současností. Většina nalezených věcí byla běžné povahy. Nějaké nádoby, hroty zbraní, šperky. Lilian objevila jeden neporušený hrob a věnovala se průzkumu kosterních pozůstatků. Golas k ní přišel a zajímal se o pokrok.

„Jde patrně o mrtvého muže. Našla jsem zde nějaké zbytky zbraní a žádné šperky. Přesně nám to ale potvrdí až na univerzitě,“ řekla Lilian.

„Hm, docela zajímavé. A co je tohle?“ zeptal se Golas.

„Já nevím, Golasi, nějaký váleček.“

Když svoji nejnovější kořist očistili, zjistili, že mají před sebou zvláštní předmět z podivného kovu, na kterém bylo na jedné polovině do kruhu vyraženo po obvodu pět sloupců čtvercových plošek, vždy po pěti ploškách pod sebou. Na každé plošce byl vyražen nějaký znak. Jeden sloupec byl zvýrazněn podélnými rýhami a nad ním se nacházela šestá ploška bez jakéhokoliv znaku.

„Vypadá to jako staré trpaslické runy,“ konstatoval překvapený Golas.

„Ty věříš na trpaslíky, Golasi?“

„Jako každý pořádný archeolog vím, že zde před čtyřmi tisíci lety žila různá stvoření. Nejen obyčejní lidé. V okolí Šíravy se našla spousta hrobů lidí, kteří byli vysocí jen půl sáhu. Netvrdím, že šlo o trpaslíky, ale není to vyloučeno. Máš se ještě hodně co učit, Lilian.“

„A dokážeš to přečíst?“

„Nejsem odborník na stará písma. Ale vím, kde by nám mohli pomoci. V archivech na Tiritě.“

Vykopávky ještě pár dní trvaly. Na záhadný váleček však Golas nezapomněl. Když měli veškeré vybavení i nálezy zabaleny, zamířil terénní vůz s oběma průzkumníky na jih. Po necelých dvou dnech cesty konečně dorazili domů do Šíravy. Na večeři se zastavili v motorestu ve vsi Zelené pole a plánovali, co dál.

„Až to všechno předáme na univerzitu, mohli bychom si vyrazit na delší výlet,“ řekl Golas.

„A kam chceš jet?“

„Do hlavního města. Rád bych vypátral, co znamenají ty znaky na tom našem válečku.“

Druhého dne k večeru se Golas a Lilian sešli na nádraží, aby se vydali nočním rychlíkem do hlavního města Osgilu. Bylo to nejpohodlnější spojení. Vlak vyjížděl v osm večer ze Šíravy, kolem půlnoci zastavil v Tharbadu a v poledne následujícího dne dorazil do Osgilu.

2.

Cesta proběhla bez problémů. V Osgilu se oba cestovatelé nejprve ubytovali v hotelu a odpoledne vyrazili starobylou tramvají do Tirity. Tramvaj se plazila v serpentinách do kopce, město bylo vidět v dálce, slunce svítilo, prostě pěkný jarní den.

Golas se ohlásil v archivu pod prezidentským palácem a na jeho průkaz specialisty univerzity v Šíravě byli vpuštěni dovnitř. Přijal je stařičký kustod oddělení antických spisů. Představil se jako Cirion Ethorin.

„Co si budete přát, pane Elfride?“ zeptal se Ethorin.

„Jsem archeolog a našel jsem tuto věc,“ řekl Golas a ukázal kustodovi váleček. „Je tu nějaké písmo, rád bych věděl, co se tu píše.“

„Ukažte. Ale ano, to jsou runy angerthasu. Písmo z doby třetího věku antických dob. Tohle je runa „e“, dále je tu „m“, „l“, „i“ a přízvučné „s“. Emlis, to nic není, ale počkejte, což takhle silme, obráceně. Silme je něco jako svit hvězd. Je to ve starém jazyce vznešených elfů. Ti sice používali jiné písmo, ale pouze při psaní na papír, tohle je vyražené, takže jsou to runy.“

Kustod jim pak přeložil i zbývající runy. Golas si dělal poznámky. Silme bylo napsáno zdola nahoru směrem k prázdné plošce ve zvýrazněném sloupci. V dalších sloupcích ale již nestála žádná slova, která by kustod dokázal přeložit.

„Může to být v nějakém jiném jazyce, pane Elfride. Před tisíciletími se mluvilo mnoha jazyky, které používaly k zápisu runy. Trpaslíci, dokonce i orkové občas něco načmárali. Ale tohle nevypadá na dílo skřetů. Spíš bych to tipoval na výrobek pradávných elfských kovářů z Eregionu.“

Lilian se cítila poněkud překvapená tím, co jim kustod vyprávěl. Elfové, trpaslíci, skřeti, samá mýtická havěť. Archivy v Tiritě prosluly svojí historickou pamětí, ale tohle na ni bylo trošku moc. Golas bral všechno vážně a stále si dělal poznámky.

3.

Večer v hotelu se Lilian Golase zeptala: „Ty věříš tomu, co ti ten stařík napovídal?“

„Že je ten váleček výrobek elfů? Proč ne. Elfové byli vzdělaní a uměli ledacos. Jen přemýšlím, co dělali elfové ve Forochelu. Ale tam to koneckonců mohl zavléct kdokoliv.“

„Golasi. Elfové jsou přece postavy z pohádek.“

„To se mýlíš, Lilian. Elfové byli stejně skuteční jako kdokoliv z nás. Akorát už všichni před pár tisíciletími odešli. Nezpochybňuj moudrost Tirity.“

„A k čemu by podle tebe ti tví elfové dělali takový váleček? Není to šperk, není to zbraň, není to žádný běžný nástroj. K čemu to je?“

„To nevím, Lilian. Možná se zítra vrátím na Tiritu a budu studovat staré svitky. Třeba něco najdu.“

„Tak to ti přeji úspěšný lov! Archivy v Tiritě obsahují stovky tisíc svitků. To na mě není, já se vrátím do Šíravy.“

„Nebudu ti bránit. Ale mohla by ses leccos přiučit v těch archivech, popřemýšlej o tom.“

Golas seděl v křesle a pohrával si s válečkem. Otáčel jím v prstech, přejížděl prsty po znacích na ploškách. Potom jen tak náhodou stiskl plošku, na které byla runa „s“. Ploška zapadla o kousek do válečku a pak se vrátila. Zajímavé. Mladý archeolog postupně tisknul plošky ve zvýrazněném sloupci. S i l m e, a tečka. Stiskl prázdnou plošku. Vtom se před ním otevřel svítící trychtýř volně plynoucí v prostoru. Byl skoro tak velký jako dospělý člověk. Světlo vířilo kolem středu.

Lilian vykřikla: „Co to je?“

Golas chtěl odpovědět, ale už to nestačil. Trychtýř ho pohltil. A ve stejném okamžiku se vynořil kdesi v lese a trychtýř zářil za ním. Jinak panovala kolem tma. Archeolog dopadl na všechny čtyři. Nyní povstal a přistoupil k trychtýři. Nic se nestalo. Jen mu do náruče vypadla vyděšená Lilian.

„Co to bylo, kde to jsme! Golasi, co jsi s tím dělal?“

„Já nevím, Lilian. Je to nějaká světelná věc, co pohlcuje a vyplivuje lidi.“

Golas opět několikrát přistoupil k trychtýři, který se stále zvolna otáčel před nimi. Ale ten jej nechtěl pohltit a vrátit do hotelu.

„Pořád to tu je, Golasi, zastav to!“

„Ale já nevím jak.“

„Něco jsi s tím dělal, zkus to znovu!“

Mladý muž tedy opět stisknul postupně plošky. S i l m e, a tečka. V okamžiku, kdy stiskl poslední prázdnou plošku, trychtýř se ztratil.

„Kde to jsme, Golasi. Je tu tma. Mám strach,“ zapípala tichým hlasem Lilian.

Její kolega se rozhlížel. Kolem rostly stromy a nad nimi na nebi zářily hvězdy. Hvězdný svit, připomněl si Golas.

„Pojď, Lilian, myslím, že tam je cesta.“

4.

Vydali se po cestě. Byla to stará vozová cesta s hlubokými kolejemi. Místy museli vystoupit z kolejí, protože se v nich vyskytovaly hluboké louže. Občas do některé z louží vkročili. Na nebi se objevil měsíc v první čtvrti, takže už bylo vidět lépe. Kráčeli cestou, vyhýbali se loužím.

„Kdo jste a kam si myslíte, že jdete?“ ozvalo se jim za zády.

Z podrostu vyšel muž v mysliveckých šatech.

„Dobrý večer, pane. Jsme archeologové a nějak jsme tu zabloudili. Můžete nám říci, kde jsme?“ zeptal se Golas.

„Archeologové? Tady v lese? Jste šest mil severně od Lorienu. Ale jdete špatným směrem. Město je na druhé straně.“

Myslivec Leonarde Crane je nakonec odvedl do Lorienu. Město se už odebralo k nočnímu odpočinku, svítily jen lampy veřejného osvětlení a ulicemi nikdo neprocházel.

„Tamhle za rohem je motel. Pokud nemáte kde spát, určitě vám pomohou.“

„Pane Crane, nevím, jak bych vám to řekl,“ začal Golas. „Jsme tu poněkud nalehko, nemáme peníze.“

Myslivec jim nakonec půjčil sto goldenů, že mu je mají vrátit poštou. Golas a Lilian ale nezamířili do motelu. Vydali se rovnou na nádraží. Chvíli uvažovali, kam se dát, nakonec zvítězil Osgil. Vlak vyjížděl hned nad ránem a byl to přímý rychlík do hlavního města. Do hotelu se vrátili po desáté dopoledne. Sbalili si věci, poslali stovku Cranemu a vyrazili dalším vlakem do Šíravy. Domů přijeli až druhého dne ráno.

5.

Na univerzitě navštívil Golas svého přítele Tara Grana, který zde přednášel matematiku.

„Říkáš, že jsi prošel nějakým trychtýřem? A z Osgilu do Lorienu?“

„Ano, Tare. Když jsem tady tu věc držel v ruce a namačkal jsem tu jedno slovo a stisknul tuhle plošku, vytrysklo z té věci tady nahoře světlo a přede mnou se objevil ten svítící trychtýř.“

Matematik se zamyslel.

„To mi připomíná nějakou červí díru.“

„Počkej, Tare, jací červi? Bylo to velké jako normální chlap a pohltilo mě to!“

„Červí díra je fenomén z kvantové fyziky. Jde o hypotetickou zkratku přes subprostor. Pokud tě to pohltilo v Osgilu a vysadilo v Lorienu, mohl jsi takovou anomálií projít. Zatím se to nikomu experimentálně nepodařilo, ale tohle… Kde jsi k tomu přišel?“

„Našel jsem to v jednom hrobě.“

„Vidíš, tomu zase nerozumím já. Proč by takovou věc někdo strkal do hrobu? Půjč mi to. Co jsi přesně dělal?“

„Stiskl jsem tyto plošky – tlačítka odspodu nahoru včetně toho bez znaku. Počkej, co děláš, Tare! Neblázni!“

Tar Grane namačkal kombinaci, objevil se světelný trychtýř a pohltil ho. Golas přistoupil k trychtýři a i on se v zápětí ocitl na známém místě v lese.

„Zajímavé,“ řekl matematik. „Opravdu to funguje. K čertu, jen tak přeletět devět set mil, tomu tedy říkám zkratka!“

„Tare, já tě varoval. Byl jsem tu už předevčírem v noci. Támhle se jde do Lorienu. Ale než se zase dostaneme domů, bude to trvat celý den.“

„Třeba ne,“ řekl Tar a začal kroužit kolem světelného trychtýře. Vstupoval do něj z obou stran, z boku, z druhého boku, nic se nedělo.

„Hm, je to jen jednosměrná červí díra. Jak jsi ji zavřel?“

„Namačkal jsem znovu tu kombinaci,“ odpověděl Golas.

Matematik stisknul všech šest kláves a červí díra se zavřela.

„Zvláštní. Zkoušel jsi jinou kombinaci? Třeba některá z cest vede do Šíravy,“ řekl Tar a začal mačkat klávesy v opačném pořadí. Nic se nestalo.

„Tare, neblbni. Nepokoušej osud,“ vyhrkl poněkud vyděšený Golas.

Jeho přítel ale v té chvíli stiskl prázdné tlačítko, objevil se trychtýř a pohltil ho. Mladý archeolog jej neochotně následoval.

6.

Ocitli se na mýtině uprostřed hustého lesa. Kolem rostla jakási zvláštní tráva, byl slyšet ryk nějakých zvířat. Trvala noc, na nebi zářily hvězdy. A na obzoru vystupovaly dva měsíce.

„Kde to jsme, Tare?“ zeptal se Golas.

„Nevím. Ale vypadá to podivně. Ty dva měsíce. Jako bychom byli na nějaké jiné planetě.“

Vtom se ozval silný ryk v bezprostřední blízkosti a v záři měsíců se objevila malá hlava na dlouhém krku. Někde vzadu se rýsovalo gigantické tělo na tlustých nohách. Tar i Golas se dali do běhu. Brali to horem pádem přes vývraty a mladé stromky. Pak se znenadání před nimi objevila hradba lesa. Vběhli dovnitř, zastavili se a popadali dech.

Obrovitého tvora nikde neviděli.

„Co to bylo, Golasi? Taková potvora!“ vykřikl matematik.

„Já nevím. Ale vypadalo to jako nějaký…“

„Dinosaurus. Podívej na ty stromy.“

Les kolem vypadal jako nějaká zvětšená tráva. Samé několik desítek sáhů vysoké přesličky.

„Myslíš, že jsme v minulosti, Tare?“

„Skoro to tak vypadá. Ten ještěr byl býložravec, to odpovídá představám dnešních přírodovědců. Ale ty dva měsíce, to je divné.“

Vyšli opět na okraj paseky.

Tar zkoumal oblohu a pak řekl: „Ne, tohle není Země. Za miliony let se mohla souhvězdí změnit, ale tam ta věc nahoře mi něco připomíná. Myslím, že je to jádro galaxie. Vidíš ty proudy mezi hvězdami, jak se u něj sbíhají?“

„To je všechno pěkné, Tare. Ale jak se dostaneme domů? Ten trychtýř zůstal u toho ještěra.“

„Ale hůlku mám já. Počkej, zkusíme to znovu.“

Tar namačkal původní kombinaci. S i l m e, a tečka. Nic se nestalo. Zkusil to ještě jednou. Tentokrát se trychtýř objevil a pohltil Tara, Golas pokrčil rameny a následoval ho. Stáli na známém místě nedaleko Lorienu.

„Silme, svit hvězd,“ řekl Golas.

„Jo, Golasi, svit hvězd. Tahle věc umí cestovat mezi hvězdami. Navrhuji, abychom tomu říkali hůlka Vardy.“

Epilog

Co vám mám povídat? Hůlka Vardy se stala podnětem k založení speciálního Výzkumného ústavu prostoru a neohrožení cestovatelé vyrazili vstříc hvězdám. To je ale úplně jiný příběh. Pokud se chcete dozvědět více, musíte navštívit ten správný antikvariát a najít v něm starou knížku, jejímž autorem je Ervin Talkir.