Replikátor

Pamatuji si to, jako by to bylo minulý den. Akorát jsem se díval na televizi, ve které se objevila nová reklama. Nedával jsem jí nějakou pozornost, když jsem totiž uslyšel, co tam o tom produktu povídají, hned mi bylo jasné, že to bude nějaká blbost. Byla o jakémsi stroji za několik set tisíc, který dokáže naklonovat téměř vše, až na lidi nebo jiné živé organismy.

Nenapadlo mě, že by si to někdo koupil, kdo by tomu věřil, a jak se ukázalo, nějací lidé se našli, a jedním z nich byl i můj přítel, který ten stroj odkoupil za nižší cenu z nějakého černého trhu. Jakmile ho vyzkoušel, tak mi ihned zavolal, že to funguje. Samozřejmě jsem mu to nevěřil, zdálo se mi to nemožné, měl jsem ho za blázna.

Trval na tom, abych se na to přišel podívat na vlastní oči. Nejdříve se mi nechtělo, ale po dlouhém přemlouvání jsem nakonec souhlasil a dorazil. Když ten stroj poprvé přede mnou vyndal, vypadal jako taková kovová krabice s jakýmsi displejem, kde běžely různé kódy. Přirovnal bych to ke kódu nějaké hry nebo aplikace, ale mnohem složitější a delší. Řekl jsem mu, že akorát mrhá mým časem, po názorné ukázce se můj názor změnil. Dal do toho stroje pouhou tužku, během chvíle po vyndání ze stroje tam byly tužky dvě. Pořád jsem si však nebyl jist, přece jen, dalo by se to nějak udělat. Pak tam dával další všemožné věci a já jsem už tomu začínal věřit, dokonce i jídlo, i když tedy mělo takovou divnou pachuť, takže by to nikdo nejedl.

Když už tam vyzkoušel dát všechno možné, tak mě napadlo tam dát peníze, přeci jen peněz není nikdy dost. Bohužel mě však zarazil a upozornil na to, že v návodu bylo výrazně řečeno, že peníze se tam dávat nemají, že je to zneužívání a že to mají prý zabezpečené tak, že stroj to sám rozpozná a rozpozná polohu a na místo pošle policii.

Tím naděje na zbohatnutí rychle zhasla, ale i přesto to byl úžasný stroj, který měl několik využití. Bylo tam tedy ještě omezení na velikost, protože je to teprve také prototyp, ale i přes tyhle nedokonalosti se mi zdálo až nemožné, že po takovémhle vynálezu nesáhla rovnou například americká vláda. Možná jí to bylo zatajeno, nebo ti autoři toho vynálezu chtěli taky dát prostor veřejnosti si to vyzkoušet.

Po odjezdu domů jsem přemýšlel a přemýšlel, a to nad tím strojem. Ubíhaly týdny a měsíce, a ten stroj se stával čím dál více populárnější, také po jeho popularitě vzlétly ceny toho stroje, čemuž se nedá divit.

Když jsem jeden další den brouzdal na internetu a snažil se o tom stroji se nejvíce vše dozvědět, tak jsem narazil na akorát nově zveřejněné video, které bylo o tom, jak obejít systém zákazu klonování peněz. Celý stroj se rozebral velice opatrně a velice opatrně se tam musela odpojit jedna část. Stačil by jeden špatný pohyb a dostala by už polohu policie.

To video mělo nejméně pět milionů sdílení. Sám jsem ho po zhlédnutí poslal mému příteli, který stroj vlastnil. Zdálo se mi to jako veliká šance k zbohatnutí, takže jsem si ho nakonec také koupil. Hned po koupi vyšlo do zpráv upozornění od samotných autorů vynálezu, ve kterém varovali před klonováním peněz. Nechápal jsem proč, a ani jsem nechtěl. Chtěl jsem jen zbohatnout, tak jako všichni.

Jak šel čas, tak se i zvyšovala v televizi varování na tyto stroje, které všichni ignorovali, tedy až aspoň do bodu, kdy se to začalo zvrtávat. Všichni okolo, včetně mě, klonovali peníze tak, jak jen mohli, jenže stroj už měl téměř celý svět, což vedlo k bezcennosti peněz nebo čehokoliv jiného, tedy kromě jídla, které mělo nezvladatelnou chuť, a nikdo už žádné normální jídlo nepěstoval, protože si ho už ostatní všichni mohli koupit. Nikdo nemusel chodit do práce, jen klonovat a kupovat.

Nezbyli už žádní zemědělci nebo nějací jiní zaměstnanci, a tohle všechno udělalo velikou krizi, ekonomickou krizi. Peníze už byly prakticky bezcenné. Lidé se začali v ulicích bouřit a rozpoutával se chaos. Nikdo se už o peníze nezajímal, všem šlo jen o jídlo - to jediné nešlo nahradit.

Všichni si jídlo navzájem kradli a byli kvůli jídlu schopni i zabít nebo jeden druhého sníst, což bylo jako z toho nejhoršího snu, ale sen byl realitou. Lidé se po ulicích bouřili, vkrádali se do domů, vyráželi dveře, napadali nevinné lidi a okradli je o všechno jídlo, co jim ještě zbylo.

Někteří lidé spolupracovali a se sousedy se například spojili. V bytech, když byli vedle sebe, zabarikádovali dveře a okna a probourali zdi, aby zvětšili svoje útočiště a mohli se sousedy komunikovat bezpečněji než chodit přes venek, kde číhalo všelijaké šílenství a zoufalství.

Já jsem vždy žil sám, ale se sousedy jsem měl dobré vztahy. Neodvážil jsem se však vylézt ven a zaklepat a domluvit se. Bál jsem se, že to ani ke dveřím nestihnu. Jednou večer jsem uslyšel vedle u sousedů bušení na dveře a v zápětí jejich následné vyražení. Slyšel jsem křik, pláč, prosení o milost, souboj, a to trvalo celou noc. Zmohl jsem se jen na to zabednit všechny vchody a opevnil jsem se v ložnici, kam jsem si donesl všechny lahve s vodou a poslední konzervy, co mi zbyly.

Křik jsem slyšíval každý den, a nebylo to už jen od sousedů, bylo to z celého okolí. Slyšel jsem vraždy, znásilnění, ale všem to bylo jedno. Celý svět se začal rozpadat. Města se dělila na tábory, které mezi sebou bojovaly nebo udržovaly mír. Po ulicích pobíhávali různí blázni, ale i normální lidé, které už člověk od těch bláznivých těžko rozeznal. Otázka totiž je: Je v šíleném světě někdo normální?

Lidem postupem času začaly docházet zásoby, takže se museli vydávat do ulic, ze kterých se většina nevrátila v takovém stavu jako předtím, pokud se tedy vůbec vrátila. Já jsem naštěstí vydržel s posledními zbytky do příchodu záchranné jednotky, která se snažila většinu ještě normální populace izolovat od té šílené a odvezli mě na jakýsi ostrov klidu, kde se hodně lidí ještě dlouho vzpamatovávalo, a někteří z nich se z toho už nikdy nedostali.

KONEC