Faktor stability (1)

1.

Píseň cvrčků rušila večerní klid, park u rybníka byl pustý a prázdný. Žádní milenci, žádní romantici. Jenom jeden. Když se Adam narodil, svět ještě žil bez modrých andělů. Pak se všechno zvrtlo. Oni přiletěli a změnili nám život. Adam kráčel pomalu parkem a v jeho hlavě se rodily samé šílené myšlenky. Někdo musí něco podniknout, jinak se lidská civilizace úplně ztratí pod nánosem cizí kultury. Odváží se vzdorovat? Ponese hrdě víru svých otců do dalších dnů? Nebyl si jistý.

Ráno vstal brzy a šel do kostela. Kromě pár babiček tam bylo prázdno. Starý dýchavičný kněz sloužil mši jakýmsi rezignovaným způsobem. Když se při přijímání podíval Adamovi do očí, jakoby se v něm něco otřáslo. Byla to naděje nebo zděšení? Adam nevěděl.

Ve škole se jako obvykle vznášel opar běsnění šíleného ředitele, který předchozí den vyhodil jednu studentku za to, že pouštěla na chodbě písničky Beatles. Taková lapálie! Vždyť modří andělé proti staré rockové muzice nic nenamítali, štval je pouze tvrdý metal. Starý plešatý Lorman byl papežštější než papež.

Po hlavní přestávce přišla třídní profesorka Váchová a oznámila studentům, že bude třídnická hodina spojená s anonymním dotazníkem. Adam věděl dobře, jak se anonymní dotazníky později porovnávají pomocí technologie modrých andělů se záznamy o studentech, nedělal si žádné iluze. Tématem dotazníku bylo náboženství. Modří andělé si přáli, aby všichni lidé věřili v jejich boha Belamase. Mnoho rodin se už k tomuto vyznání přidalo. Adam po pravdě přiznal svou příslušnost ke katolické církvi a jako důvod své víry uvedl, že prostě věří v Krista.

Po obědě si ho Váchová zavolala do kabinetu.

„Pojďte dál, Zlámale,“ řekla neurčitě, když stanul na prahu.

„Co potřebujete, paní profesorko?“

„Zlámale, já vím, že bych vám to neměla říkat, ale vážím si vás. Jste čestný mladík, který by měl mít nárok na perspektivní budoucnost. Můžete mi vysvětlit, proč se tak držíte toho křesťanského bludu?“

Váchová byla ctitelkou Belamase prakticky od okamžiku příchodu andělů. Adam věděl, že před ní nemůže obstát s žádnou odpovědí. Proto mlčel.

„Když budete trvat na svém, nedostanete se na vysokou školu, to přece dobře víte. A s maturitním vysvědčením z gymnázia bez další kvalifikace stanete na trhu práce jako podřadný element. Vzpamatujte se! Belamas své stoupence chrání před vším negativním, je to Pán vesmíru. Copak to nechápete?“

„Hospodin je Pánem vesmíru, paní profesorko. On stvořil Zemi i hvězdy. A Ježíš Kristus k nám přišel jako Spasitel. Nepotřebujeme žádného mimozemského boha!“

Adam zjistil, že skoro křičí, tak úpěnlivě svoji víru hájil.

„No když myslíte... Můžete jít.“

Odpoledne přišel otec s tím, že pro blaho rodiny přechází k Belamasovu kultu. Prý by ho jinak šéf propustil a nezaměstnaným se stát nechce. To Adama dopálilo. Sbalil si nejnutnější věci a odešel z domu. Večer zaklepal na vrata kláštera Premonstrátů na Svatém Kopečku.

Otevřel mu starý smutný mnich.

„Co si přeješ, mladý muži?“

„Chci vstoupit do řádu.“

„Opravdu? Poslyš, mladíku, tohle by sis měl dobře rozmyslet. Víš, my už nesmíme přijímat nové adepty. Musel by ses skrývat, pracovat jako pomocník a svoji pravou příslušnost k řádu držet v tajnosti.“

„To nevadí, přijmu jakoukoliv možnost, jen když budu mít pokoj od toho prokletého Belamase a jeho modrých taraků.“

„Obávám se, že od těch nebudeš mít pokoj nikdy. Včera internovali svatého otce, naše církev je odsouzena k zániku.“

Tomuhle nemohl Adam uvěřit. Nevzdal své úsilí a převor kláštera ho nakonec zaměstnal jako zametače a pomocného zedníka. Směl bydlet v klášteře, o jeho povolání se rozhodne později podle okolností.

Na to páteční ráno nikdy nezapomene. Do kláštera vtrhla jednotka modrých andělů v policejních uniformách a pozatýkala všechny mnichy. Adam jako občanský pracovník putoval na stanici v roli svědka. Když nechtěl vypovídat, skončil v cele i on.