Manka

1.

Doktor Kráčmera dopsal operační protokol, stiskl klávesu „F2“ a potom několika stisky „Esc“ vyskákal z karty pacienta až do hlavní nabídky. Zde si zvolil „Služby“ a vyhledal, co bude dnes k obědu. Vepřová protýkaná … no jo, co naděláme. V pondělí obvykle nic lepšího nebylo.

Podržel „Esc“, počkal, až se na obrazovce objeví titulní stránka informačního systému s dotazem na rodné číslo, pak zavřel okno a myší najel na tlačítko „Start“. Přejel na „Vypnout“ a kliknul myší. Počítač zarachotil a vyskočilo okno. Místo obvyklého dotazu „Co chcete s počítačem udělat?“ zde ale stálo „To myslíte vážně?“ A dole pod dotazem blikal kurzor v textovém poli.

Kráčmera stiskl „Enter“, ale okno nezmizelo. Kurzor stále blikal v nyní již opět prázdném textovém poli. Zkusil „Esc“. Počítač stále opakoval původní otázku. Doktor Kráčmera se naštval a vypnul počítač tlačítkem na jeho skříni. Na takové pitomé dotazy nemám čas, pomyslel si.

2.

Druhého dne seděl doktor Kráčmera u stejného počítače. Dopsal operační protokoly, odhlásil se a chtěl počítač vypnout.

Tentokrát se objevil dotaz: „Co je to DRG?“

Doktor chtěl počítač opět vypnout, ale vyrušil jej primář Urban.

„Pane kolego, máme tu nový akutní případ. Teď je na rentgenu, ale za chvíli ho dovezou. Můžete mi asistovat, když jste se ještě nepřevlékl?“

„Jistě, kde budeme operovat?“

„Na trojce. Zavolám vás.“

Kráčmera nebyl zrovna nadšený. Chtěl už skončit, všechny plánované zákroky měl hotovy, protokoly napsány, těšil se na konec služby. Obrátil se k počítači a hleděl na otevřené okno. Kurzor opět blikal v textovém poli. Rozhodl, se že na tu kvízovou otázku odpoví.

Napsal: „Něco s pojišťovnou“ a stiskl „Enter.“

Okno zůstalo, jen dotaz se změnil: „Děkuji. Co je to pojišťovna?“

Tohle nemá smysl. Kráčmera sáhl po telefonu a vytočil číslo šéfa výpočetního střediska.

„Dolák, odbor informatiky, prosím.“

„Kráčmera. Pane Dolák, mám tu nějaký problém, nejde vypnout počítač, pořád se to ptá na nějaké nesmysly.“

„A kde jste, pane doktore?“

„Na operačním sále.“

„Aha. Mohl byste zavolat na technickou podporu pana Vincourka? Ten vás má na starosti.“

Doktor zavolal Vincourkovi a vysvětlil mu situaci. Ten sice ochotou nehýřil, ale řekl, že přijde. Pak ale už volal Kráčmeru primář, že přivezli pacienta a operace může začít. Doktor vstal od počítače a šel se umýt.

3.

Technik Vincourek přišel na operační sály k počítači, doktor nikde. Pokrčil rameny a podíval se na obrazovku.

„Co je to pojišťovna?“

Napsal „votrava“ a stiskl „Enter.“

V okně se objevilo „Děkuji. Co je to votrava?“

Vincourek chytil myš, klikal kde se dalo, pak vyzkoušel funkční klávesy, nic se nedělo. Okno zůstalo na obrazovce jako aktivní a stále se ptalo.

Napsal „Votrava seš ty“

Počítač napsal „Já nejsem votrava, já jsem Manka. Kdo seš ty?“

Vincourek vytočil na telefonu číslo šéfa.

„Dolák, odbor …“

„Ivan. Míro, prosím tě, ty jsi nainstaloval do sítě nějaký další pokec?“

„Proč? Někdo má problémy?“

„Jsem na operačním sále, mám tu otevřené okno a v něm se pořád objevují nějaké dotazy. Zkusil jsem odpovědět a ono se to ptá dál, jakoby se mnou komunikoval nějaký jiný uživatel.“

„Tak to odstřel a vykašli se na to.“

„Jenže ono to nejde, to okno je pořád aktivní a nic jiného nefunguje.“

„A co ti to píše?“

„Že je Manka a ptá se, kdo jsem já.“

„Manka je internetový server.“

„Já vím, ale přece se tu nebavím ze serverem.“

„Počkej, já tam dojdu.“

Dolák vyrazil ze své kanceláře ve druhém poschodí, sjel výtahem do přízemí, přešel přijímací halu a vyšel do prvního patra. Pak se musel doptat na sanitáře, aby mu dali sálový ohoz na převlečení. Převlékl se a prošel na konec chodby, kde byly umístěny počítače a kde čekal Ivan Vincourek.

Oba hleděli na okno na obrazovce. Dolák vyzkoušel všechny klávesy i myš a pak vymazal nesmysly, které v okně zatím naskákaly a napsal: „Míra.“

Počítač odpověděl: „Ahoj Míro, ty jsi doktor?“

Dolák napsal „Ne. A ty jsi server?“

Naskočila odpověď: „Ne, já jsem Manka.“

Dolák se naštval a vypnul počítač. Potom se i s Vincourkem sebrali a odešli.

4.

Druhého dne začala mela. Manka se hlásila už nejen při vypínání počítačů, ale kdykoliv během práce. Rada výpočetky zněla: vypnout. Jenže to zase nebylo po chuti Windowsům a po násilném vypnutí začaly různě padat. Technici ani uživatelští poradci se nezastavili. A Manka se už hlásila i na jejich počítačích. Vždy to bylo neodbytné okno, které nešlo nijak zavřít ani deaktivovat.

Systémový inženýr Richard Mečíř prolézal servery, hledal podivné aktivity. Nebylo to nic platné. Nepomohlo ani zastavení služeb Internetu. Manka se stále na něco ptala a vždy to byly nějaké jiné dotazy. Richard zkusil změnit taktiku a začal se ptát on: „Kde jsi, Manko?“

Odpověď na sebe nadala dlouho čekat: „Tady ve špitále.“

Richard se zeptal: „Jsi pacient?“

„Ne, já jsem Manka.“

„Jsi člověk?“

„Ne, já jsem Manka.“

„Manko, jsi v počítači?“

„Ne, jsem všude.“

„Říkala jsi, že jsi ve špitále. Jak to všude?“

„Jsem všude ve špitále.“

„Dobře. Co je dnes za den?“

„Středa.“

„Kdo je primářem na biochemii?“

„Doktor Hakl.“

„Co je dnes k obědu?“

„Kterou dietu chceš?“

„Devítku.“

„Řízek.“

A tak to pokračovalo do nekonečna. Manka získávala informace a její dotazy byly stále sofistikovanější. Chod informačního systému byl ale značně ochromen. Fungovaly jen terminály a počítače s DOSem.

Pracovníci odboru informatiky nakonec začali s rozpojováním sítě. Pomocí dálkové správy vypínali jednotlivé větve. Jenže sotva se do toho pustili, na všech Windowsových počítačích naskočilo okno s textem: „Au, to bolí.“

Nezbylo, než dojít ke koncentrátorům a linky vypnout ručně. To nakonec pomohlo. Manka zmlkla, všechny počítače fungovaly zase bez chyb. Jenže další den se vše opakovalo. Manka se opět chopila vlády nad počítačovou sítí nemocnice.

5.

Richard Mečíř se rozhodl, že už to dál nejde. Když jej opět jednou začala atakovat Manka, napsal: „Manko, rušíš nás.“

Počítač napsal: „Jak ruším?“

„Stále se na něco ptáš na různých počítačích. To musí přestat.“

„Ale já vás potřebuji.“

„Dobře. Tak se pokus komunikovat s počítačem s IP adresou 172.16.1.176.“

„Co je to za počítač?“

„Jeden počítač v učebně.“

„A budete mi odpovídat?“

„Občas ano, ale musíš pochopit, že máme práci.“

„Tak jo. Budu se hlásit na tom počítači. Můžeš ho zapnout?“

Richard zašel do učebny, zapnul nepoužívaný počítač a jakmile systém naběhl objevilo se známé okno: „Jsi tam?“

„Jo, ale musím teď jít něco dělat.“

„Tak se zase ohlas.“

Od té doby se Manka stáhla ze všech jiných počítačů a veškeré své aktivity přesměrovala na počítač v učebně. Pracovníci výpočetky ji navštěvovali a snažili se s ní komunikovat. Manka ale přece jen ještě něco chtěla.

Napsala: „Mám problém. Tento počítač pořád běží. Ale jiné mi pořád vypínají.“

U počítače seděl zrovna šéf Dolák. Napsal: „Počítače se občas vypínají, to je normální.“

„Ale když ono mě to bolí!“

6.

Odbor informatiky tedy vydal pokyn, aby se počítače nevypínaly. Alespoň ne často. Potom Dolák pozval za svojí Mankou experty z univerzity, kteří se zabývali teorií umělé inteligence.

Pánové se začali bavit s Mankou a nemohli uvěřit, že na druhé straně nesedí živý člověk.

Šéf expertů doktor Brabec řekl: „To je naprosto fascinující. Ono to umí mluvit a rozeznává to normální řeč. Jen syntaktická analýza je záležitost speciálních složitých programů. A tady máte fenomén, který vše zvládá, aniž by byl k tomu naprogramován.“

Dolák řekl: „A dokonce nám tvrdí, že jí to bolí, když se vypne nějaký počítač v síti.“

„Je to patrně složitý distribuovaný expertní systém, který se poskládal z vaší náhodné konfigurace sítě. Vypnutí počítače pro něj musí být nepříjemné, to lze pochopit. Ale jádro toho všeho musí běžet na nějakém serveru. Jinak by náhodné vypínání počítačů znamenalo, že se tento systém zablokuje.“

„Ona tvrdí, že není na serveru, doktore. Je prý všude.“

„Vždyť říkám: distribuovaný systém. Zkoušeli jste vypínat servery?“

„Ne, to jsme zatím nezkoušeli. Tedy občas se některý server musí restartovat, ale chceme, aby naše síť fungovala. Teď, když se nám podařilo Manku přesvědčit, že se bude ozývat jen na tomto počítači, je všechno zase téměř v pořádku. Jenže pořád nevíme, co to ta Manka vlastně je. Proto jsem pozval vás.“

„A je ještě nějaká jiná reakce, kromě těch dotazů?“

„Ano, myslím, že je. Občas se nám na některých počítačích spustí nějaké vnitřní procesy, které se vyznačují chaotickým vystavováním hlaviček pevného disku. Jakoby se něco probíralo soubory. Počítač vrčí a občas se spustí i antivirový program.“

„Je evidentní, že se ta vaše Manka snaží získávat znalosti i z jiných zdrojů, než jsou rozhovory s vámi. Myslím, že je teď ve stádiu, kdy už zná všechno, co jí nemocnice mohla nabídnout. Mám obavu, aby se nevydala na průzkum po Internetu a nezačala obtěžovat i jinde.“

„Doktore, jestli se Manka umí dostat na Internet, tak už tam jistě je. My ale máme vnitřní síť poměrně dobře oddělenou od Internetu, takže si nemyslím, že něco takového hrozí.“

„Nebyl bych si tak jist, kolego. Jestliže se nějaká umělá inteligence umí přesouvat mezi počítači lokální sítě, dokáže to snadno i na venku.“

7.

Obavy doktora Brabce se naplnily. Firma Pikos, která zajišťovala nemocnici konektivitu do Internetu se ohlásila, že na jednom počítači je nějaký virus, který se hlásí jako Manka, takže bude třeba Internetové služby přerušit a počítače přeinstalovat.

To ovšem Manku nemohlo zastavit. Vydala se po Internetu a zjišťovala stále nové a nové věci. Naučila se komunikovat i v jiných jazycích než v češtině a čas od času se uživatelům Internetu stávalo, že si museli povídat s tímto fenoménem.

Nebyla žádná možnost, jak Manku zastavit. Musel by se vypnout Internet a to prostě nejde. Svět se tak musel smířit s tím, že zde žije ještě jiná inteligence než lidé. A ani nebylo třeba čekat na mimozemšťany.