To ještě stihnu Beatles

Bylo už pozdě večer, Matěj stál u okna a díval se na světla projíždějících aut. Necítil se dobře. Stále ho trápily myšlenky na jeho nejnovější pracovní úkol. Měl zajistit správné fungování účetního programu v síti počítačů ve firmě svého šéfa, přestože daný program neměl pro jejich potřeby dostatečné předpoklady. Majitel však kategoricky trval na tom, že se musí použít právě tento program, jakékoliv návrhy na možnou výměnu softwaru odmítal.

Navíc byl Matěj už víc jak měsíc úplně sám. Jeho dívka Matylda se s ním rozešla a našla si někoho jiného, rodiče žili v jiném městě a přátelé se od něho odtahovali. Instinktivně vnímali, že se s Matějem něco děje, že není zcela sám sebou.

Matěj odstoupil od okna, povzdychl si a zamířil do koupelny. Díval se dlouze do zrcadla na svoji ochablou tvář. Kulatý souměrný obličej, dvě hluboké zelené oči, velký nos, ústa do podkovy a výrazná brada. Ve vlasech i rašících vousech se objevily první stříbrné nitky. Hluboká vráska rozrývala čelo a další drobné vrásky vyrůstaly do stran od obou očí. Taky v obočí se bělalo pár chloupků. Už není nejmladší a lepší už to nebude.

Otočil kohoutkem a opláchl si obličej studenou vodou. Nabíral rukama vodu a cákal ji na tvář. Pochopitelně nezůstalo jen u ní. Voda promočila i tričko a nepříjemný vlhký chlad na prsou byl impulsem, který konečně pomohl Matějovi najít sama sebe. S údivem se díval na svůj obraz v zrcadle, otřel si obličej rukou a zastavil vodu. Nejraději by se neviděl.

Šel do pokoje, převlékl si tričko, hodil na sebe bundu, obul si boty a vyšel na chodbu. Slabá žárovka jen spoře osvětlovala oprýskané stěny, domovní dveře šly špatně otevřít a panty při tom zahvízdaly.

Na chodníku nikdo nebyl. Matěj se otočil nalevo a zamířil k hospodě U dvou zajíců, kde snad najde trošku klidu a alkoholové opojení pomůže zapomenout na trable v práci.

Hospoda byla plná, Matěj si sedl ke stolu štamgastů, pozdravil své známé a zahleděl se na televizi, kde právě probíhalo fotbalové utkání. Nějaký pohár, nebo co. Ostatní muži byli do hry zabráni, pokyvovali hlavami, mávali rukama a občas prohodili nějaké peprné slůvko na adresu hráčů či rozhodčích.

Matěj si objednal pivo, opřel si levou rukou bradu a hleděl před sebe. Kopaná ho nebrala, měl raději hokej nebo košíkovou. Pivo bylo řádně studené, Matěj vypil půllitr na jeden zátah a objednal si další.

Jeden z mužů se obrátil od televize, mrkl na Matěje a řekl: „Tak co, kámo, jak jde život?“

„Ani se neptej, Pepo, samá polízanice.“

„Snad nebude tak zle,“ řekl Pepa a opět se otočil k obrazovce.

Naprosto normální, povzdychl si Matěj. Jeho negativismus vyvolával podobné reakce stále. Raději se odvrátit, než poslouchat stesky. Vypil druhé pivo, zaplatil a zamířil ke dveřím. Nikdo ho nezdržoval.

Co s načatým večerem? Domů se mu ještě nechtělo, noc byla příjemně vlahá a teplá. Šel po ulici nahoru k náměstí, ruce v kapsách a hlavu ponořenou do starostí.

Dívku s černou kůží v modrém kostýmku uviděl až v okamžiku, kdy do ní vrazil.

„Promiňte, slečno,“ hlesl nepřítomně, protože se zahleděl do jejího dekoltu.

„Nic se nestalo, mladý muži. Nejsi náhodou Matěj Krumholc?“

„Vy mě znáte?“

„Právě že neznám. Byla jsem u tebe doma a nikdo neotvíral. Tak jsem tě šla hledat. Já jsem Beatrix. Beatrix Galowayová.“

„Pěkné jméno.“

Konečně se jí podíval do očí. Šibalsky na něho mrkla a usmála se.

„Nepůjdeme si někam sednout?“ zeptala se rozpustile.

„Proč ne. Támhle u náměstí je bar. V tuto dobu tam bývá vcelku prázdno.“

Matěj si v duchu pomyslel, že je to kvůli cenám, ale nedal nic najevo. Pro pěknou dívku nějakou tu korunu obětuje.

V baru opravdu byl jen jeden chlapík, potácel se na stoličce a cosi hučel do barmana. Matěj zamířil ke stolku pod oknem, přidržel Beatrix židli a pak si sedl naproti ní.

„Co si dáš, Beatrix?“

„Já mám nejraději Sprite,“ odpověděla pohotově.

„Sprite? Nic ostřejšího nechceš?“

„Ani ne, chci mít čistou hlavu.“

Matěj se tedy přizpůsobil a objednal dvě limonády. Díval se na Beatrix a konečně se i on začal usmívat.

„Matěji, ty asi nejsi spokojený se svým zaměstnáním.“

„To je to na mně tak vidět?“

„Ani ne. Jenže já mám informace ze zdroje, o kterém se ti ani nesní.“

„To zní jako nějaká policejní hatmatilka, snad jsi mě nepřišla sebrat?“

Beatrix se usmála.

„Ale ne. Jsem sice agentka, ale moje úkoly jsou veskrze mírové. Můžu ti nabídnout novou práci. Pokud budeš souhlasit, zbavím tě tvé duševní nemoci.“

Matějovi ztvrdl obličej.

„Jaké duševní nemoci? O čem to mluvíš?“

„Ty to ještě nevíš, ale začíná se o tebe pokoušet bipolární porucha.“

„Agentka a k tomu cvokařka? Co to je ta bipolární záležitost?“

„Dříve se tomu říkalo maniodepresivní syndrom. Možná se nevyjadřuji dostatečně správně, nejsem psychiatr, česky jsem se učila pouze v rychlokurzu a nejsem z tohoto času.“

„Odkud že nejsi?“

„Z této doby. Žiji ve dvacátém třetím století. Tedy převážně. Občas navštěvuji taky století třicáté.“

Matějovi se rozklepala kolena. Kdo je tu vlastně blázen?

„Tak co děláš tady?“ hlesl opatrně.

„Vždyť ti to říkám. Přišla jsem za tebou.“

„Abys mě léčila?“

„To taky. Navíc od tebe budu potřebovat, aby ses vydal do světa. Ta práce, o které jsem mluvila, tě čeká v Londýně.“

„Předpokládám, že v nějakém jiném století.“

„Předpokládáš správně. Ve dvacátém století. Přesněji v roce 1962. Staneš se významným programátorem.“

„Ale já nejsem programátor. Jenom počítače opravuji a programy ladím pro potřeby firmy. Neumím programy psát.“

„To se naučíš. Stejně by ti nynější programovací jazyky k ničemu nebyly. Musíš se naučit Cobol. Pojď ke mně, podívám se na tu tvoji hlavu pomatenou.“

Matěj vstal a jako ve snách přistoupil k Beatrix. I ona se postavila, vztáhla ruce, dotkla se jeho spánků a upřeně mu pohlédla do očí. Cítil, jak mu hlavou prochází nějaké podivné mravenčení. Zapotácel se a rád přijal její rámě. Posadila ho na svoji židli a ustaraně na něho hleděla.

„Něco není v pořádku, doktorko?“

„Nejsem doktorka, jen zdravotní sestra. Myslím, že budeš v pořádku. Pokud ovšem nezůstaneš tady a neobnovíš si poruchu rovnováhy duše u svého současného zaměstnavatele.“

„Aha. Takže teď mě odvedeš do stroje času a odvezeš do toho Londýna. Vidíš, 1962, to ještě stihnu Beatles.“

„Velmi správně. Tak co, jdeš se mnou?“

„Nezlob se, Beatrix, ale já tomu pořád nerozumím. Proč mám chodit do minulosti? Proč zrovna do Anglie? Co z toho budu mít?“

„Budeš tam, kde být máš. Věř mi, Ida se neplete.“

„Kdo?“

„Ida, počítač, který řídí Multiversum Mind Net. Nemusíš taky všechno vědět, nemyslíš?“

„To je to tvoje 30. století?“

„Správně. Jak jsi to poznal?“

„Já nevím, jen hádám. Tak dobře. Když myslíš, já se podřídím. Stejně mě tu nic nedrží.“

„Taky si myslím. Zaplať a půjdeme.“

Vyšli na ulici. Vál příjemný větřík a na nebi blikala spousta hvězd. Oba se chvíli na hvězdy dívali.

„Pěkný pohled,“ přerušila ticho Beatrix. „Člověk mezi hvězdami létá a nepřipadá mu to zvláštní. O tom ovšem ty nic nevíš. Buď rád. Kariéra ve Hvězdné flotile není zrovna procházka růžovým sadem.“

Matěj raději nic neříkal.

„Podej mi ruku, Matěji.“

Když se jejich ruce spojily, zablesklo se a hvězdy pohasly. Noční nebe nyní halil mrak, ze kterého jemně pršelo.

„Jsi doma, Macu,“ řekla Beatrix anglicky.

„To už je Londýn? Proč Mac?“

„Já nevím. To ty si dáš tohle jméno. Mac Cramer, tvůj umělecký pseudonym.“

„Vidíš. Říkáš, že si to jméno dám já a zatím mi ho nutíš.“

„Vážně? No jo, to jsem celá já. Už jsem ti řekla dost věcí, které bys neměl vědět. Nebo možná měl, co já vím. Teď už je to na tobě. Nikdo tě nebude vodit za ručičku. Anglicky umíš, v počítačích se celkem vyznáš, hloupý nejsi. Mohla bych ti říct i jméno firmy, u které najdeš práci, ale něco taky musím nechat na tobě.“

„Vážně je to pravda? Šedesátá léta? Anglie? Jen tak někomu podáš ruku a je to? Vždyť já se vlastně narodím až za devět let. To je šílené.“

„Jenže kdybys zůstal ve Vyškově v roce 2006, způsobil bys rozdělení vesmíru. Tak co je šílenější? Výlet do šedesátých let, nebo celý nový vesmír? Byl by to ovšem vesmír bez tebe. Ty bys totiž spáchal sebevraždu. No a pak by se stalo pár věcí, které se stát nemají. Irán by vybombardoval Izrael, Al kajda by zničila Pražský hrad a všechno by se sypalo. Ida naštěstí zachytila tento nedobrý vesmír hned při jeho původu. Normálně to nedělá, ale tentokrát zasáhla. Zřejmě to tak mělo být.“

„Přece by se svět nezměnil jen kvůli mně? Jsem z toho stále více zmatený.“

„To přejde. Někdy stačí hnutí jednoho člověka a vše se změní. Už si s tím nelam hlavu. Chop se života a volně dýchej. To ostatní přijde samo.“

S těmi slovy se Beatrix rozplynula ve vzduchu.

Matěj se rozhlédl a pak vykročil napravo k nábřeží. Temže klidně plynula k severovýchodu a její hladinu čeřily četné dešťové kapky. Nějak to dopadne, pomyslel si. Rozhodně nemínil svůj život zahodit. K čertu se všemi vesmíry.