To nejde vymazat

Pod neskutečnou šednoucí oblohou jsem se dnes cítil obzvláště neútulně. Kráčel jsem po ulici, po boku jsem měl svoji partnerku Andreu, kontrolovali jsme jednotlivé domy a zaparkované vozy. U jednoho domu se mi něco nezdálo. Vrátka předzahrádky byla otevřená.

„Andy?“ hekl jsem tiše a ukázal patřičným směrem.

Dál jsme si rozuměli beze slov. Andrea vytáhla zbraň, postavila se přede mě a zamířila k domku. Pomalu a naprosto tiše nakráčela do dveří a stiskla kliku. Já jsem ji jistil zezadu, rozhlížel jsem se po okolí a hledal náznak jakéhokoliv podezřelého jednání.

Dveře se otevřely a Andrea vklouzla dovnitř. Okamžitě jsem ji následoval. Nacvičenými pohyby jsme se posunovali chodbou kupředu. Rychlý pohyb, zbraní kupředu, rozrazit dveře a pak zase dál k následující místnosti. Na schodišti se ozvalo zašustění. Andrea zrovna kontrolovala místnost vedle, já jsem rychle uskočil a ocitl se pod schodištěm. Nic. Jen koule zmačkaného papíru na zemi.

Ale co to? Andrea se na chodbu nevrací, budu muset za ní. Vstoupil jsem do místnosti a údivem mi ramena poklesla. Viděl jsem siluetu Andreina těla na podlaze, ale její hlava se válela za patřičného krvavého divadla nějaký metr od ní. Nad Andreou někdo stál. Dostavil se další šok.

„Ivoši, co tu děláš?“

Můj bývalý kamarád stál nad mrtvolou a v rukách držel dlouhý obouruční meč.

„Vidíš, ne?“ hekl jenom a než jsem stačil překonat děs a namířit na evidentního vraha pistoli, kmitl Ivoš náhle rukama a meč se hnal k mému hrdlu.

Neměl jsem nejmenší šanci.

Okamžitě mi na mysl vytanulo slovo poslední záchrany: „ESCAPE!“

* * *

Motorek závěsného zařízení zaskřípal, když začal snášet moje tělo v postroji na podlahu operační místnosti. Sundal jsem si přilbu a nevěřícně si přejel po hrdle. Hlava byla na svém místě. Andrea ve stejném kontaktním obleku se již zbavila přilby i závěsného postroje, který měl zajistit bezproblémový pohyb ve virtuálním prostředí. Hleděla na mě bledá jako smrt. Pak zvedla ruku a přejela si po krku, zatímco jí přilba vypadla z druhé třepající se dlaně.

„On mě dostal!“ vyhrkla a z očí jí začaly téct slzy.

„To nic, to je dobré, už je všechno v pořádku,“ pokoušel jsem se partnerku utěšit, zatímco jsem se sápal z postroje a proklínal techniky, kteří vymysleli tak pitomé zásahové obleky.

Andrea už nepokrytě brečela.

Otevřely se dveře a do místnosti vešel poručík Fousek. Podíval se na nás, jak tam stojíme jako sousoší podivné piety, mávl rukou a ukázal ke dveřím.

„Panstvo, nechejte toho tyátru a následujte mě. Jste přece profesionálové.“

„Vy jste to viděl?“ zeptal jsem se vztekle.

„Ovšem. Měl jsem monitor zapnutý během celé akce. Viděl jsem Utínače při práci. Fascinující. Takovou rychlost je třeba i ve virtuálním světě obdivovat.“

„On Andy sejmul!“ zařval jsem a hodil přilbou o zeď, až se její obrazovkové hledí roztříštilo na tisíc malých kousků.

Fousek se podíval na mě, na přilbu, pak zvedl ruku, pohrozil mi ukazováčkem a řekl lakonicky: „To vám dám k náhradě, strážmistře Bouchale.“

* * *

Seděli jsme v instruktážní místnosti a sledovali našeho experta na software Krásu při jeho extempore. Promítal nám na velkou obrazovku jednotlivé záběry Utínačovy práce a přitom mlel ty svoje poučné kydy. Snažil jsem se pro pořádek poslouchat, ale měl jsem vztek. Na sebe, na Utínače i na celý Second Life.

„Podle toho, jakým způsobem se pohybuje,“ říkal zrovna magistr Krása, „je evidentní, že jde o naprogramovanou entitu.“

To mě zaujalo.

„On není člověk?“ vyhrkl jsem do dramatické pauzy, jíž se magistr Krása chtěl ukázat před šéfem.

Expert se nevrle podíval mým směrem.

„Utínač rozhodně není člověk, strážníku,“ konstatoval Krása lakonicky a pokračoval: „Podle mého názoru jde o program na vysoké úrovni. Žádný primitivní virus nebo podobný konstrukt. Utínač má v sobě něco víc. Je bezesporu inteligentní.“

„Umělá inteligence? Už zase?“ vypustil z úst nahněvaný Fousek.

„Ehm, pane poručíku, to nemůžu na základě předložených důkazů zcela odpovědně prohlásit,“ zakoktal se magistr. „Zjevně jsme neměli příležitost podrobit Utínače Turingovu testu. Dekapitace obyvatel virtuálního světa je sice impozantní záležitost, ale vyloženě inteligentní jednání to není, uznávám.“

„Tak proč říkáte, že je bezesporu inteligentní? Mám si snad o vás myslet, že vy touto vlastností neoplýváte, magistře Kráso?“ soptil Fousek. „Je vám přece známo, že Utínač zbavil života už řadu virtuálních reprezentací v systému. Virtuálních reprezentací skutečných lidí. Někteří ti lidé byli tak vyděšeni, že jim to způsobilo zdravotní komplikace a máme už tři oběti, které stihl rovnou infarkt nebo cévní mozková příhoda. Po nás se očekává, že toho Utínače zlikvidujeme.“

„Jistě, pane poručíku, já vás chápu. Takže bych, s dovolením, pokračoval. Utínač je softwarová entita velice vyspělá, která je schopná na sebe brát podoby různých reálných lidí. Například strážník Bouchal tvrdí, že poznal svého kamaráda Ivoše Bartoka. Jiní svědci v něm poznali odlišné postavy, mužské i ženské. Je pravděpodobné, že Utínač kolem sebe šíří dodatečné programové kodony, které nějakým způsobem manipulují svědky. I jeho meč je takový speciální kód. Dokáže zasadit ránu do krku oběti s působením skutečné bolesti a pocitu dekapitace, jak potvrdila strážník Matochová. Virtuální tělo v systému se skutečně rozpadne a jsou produkovány patřičné vizuální efekty. Je to velice dobrý program, dámo a pánové.“

„A řešení? Pane magistře, máte nějaké řešení?“ ptal se Fousek a ťukal přitom prsty do desky stolu.

„Zatím ne, pane poručíku. Ale pracujeme na tom.“

„Tak na tom pracujte a až budete hotoví, dejte mi vědět. Celý svět sleduje náš zápas. Ať neříkají, že jsou Češi v systému břídilové. Jde o čest české policie, přátelé. Pokud uspějeme proti Utínači, možná nám od Googlu zvýší dotace. A nemusím vám připomínat, jak je naše policie v současnosti v reálném světě zatížená, takže se hodí každé euro. Nyní do práce, vážení!“

* * *

Seděl jsem na zahradě vily patřící otci Andy Matochové a oddával se nicnedělání. Andrea se právě vynořila z bazénu, otřepala ze sebe vodu a svůdně se nakrucujíc kráčela ke mně.

„Copak, Petře, ty se nevykoupeš?“

„Víš, že to nemám rád, takhle na veřejnosti.“

„Jaká veřejnost, prosím tě? Vždyť jsme na soukromém pozemku.“

„Andy?“

„Ano?“

„Proč jsi vlastně u policie, když máš toto všechno? Nemusela bys hnout prstem a všichni by tě obsluhovali. Místo toho se pořád ponořovat do toho virtuálního bahna. Máš to zapotřebí?“

„Ale jdi, ty kecko, prostě mě to baví. A jsem dobrá.“

Měla úplnou pravdu. Už od dětství excelovala v hraní počítačových her. Když se Second Life změnil ve virtuální prostředí se vším všudy a ke slovu se dostalo již málem odepsané nádobíčko virtuálních obleků, odstěhovala se Andy prakticky zcela do virtuálního Ústí nad Labem a prováděla tam různé obchůdky, až se dostala do hledáčku policie. Kupodivu jí místo potrestání nabídli členství u sboru. Taková nabídka se prostě neodmítá.

Já jsem na tom byl podobně. Jenom s tím rozdílem, že jsem kromě virtuálu měl rád i střílečky na živo. Pochopitelně jen se zbraněmi, které místo skutečných projektilů střílely ampulky s barvou. Vlastně jsem chtěl napřed dělat normálního policistu v reálu, ale poručík Fousek si vzpomněl na mé úspěchy s počítači a přetáhl mě k sobě. Stali jsme se s Andy první skupinou českých virtuálních policistů, ty tři další party přišly až po nás.

Kupodivu se ukázalo, že virtuální prostředí může být stejně nebezpečné jako to reálné. Ovšem Utínač, to bylo něco. Vraždy skutečných lidí ve virtuálním prostředí, to byla nepochybná novinka. A ještě ty efekty! Europol byl pěkně nervózní, dokonce i hlavouni u firmy Google se začali potit, když k nim zpráva o dění na českém ostrově jejich systému dorazila.

„Dáš si sekt?“ zeptala se mě Andrea a natáhla ke mně ruku se štíhlou skleničkou.

„Proč by ne, nejsme přece ve službě.“

Andy se posadila do vedlejšího křesílka pod mým slunečníkem, podala mi nápoj a upřeně se zadívala před sebe.

„Byl to děs, Petře.“

„Co myslíš?“ zeptal jsem se neomaleně.

„Přece toho Utínače. Mám docela strach se tam vrátit.“

„Vážně? Vždyť jsou to jen počítače, Andy, nic se nám nemůže stát.“

„To si ti tři hejlové mysleli taky. A jak dopadli? Péťo, já přece vím, že mi hlavu neusekne, ale zbláznit se z toho můžu, to přece nepopřeš.“

„Co ti mám říct? Snad jen, že já to tedy nevzdám. A když budeme spolu, žádné nebezpečí nám nehrozí.“

Objala mě a políbila. Pak se ale rychle odtáhla a věnovala se své sklence. Nechal jsem to být, i tak to byla první důvěrnost po třech letech společné služby.

* * *

V kanceláři panoval obvyklý ruch, policisté se loudali mezi stoly, seděli před obrazovkami počítačů a pili kafe, nedílnou součást našeho života. Zrovna jsem se probíral stránkami svého rodného města, když jsem za sebou uslyšel Andrein dech a charakteristické zašoupání nohou, podle něhož jsem ji neomylně poznal.

„No jo, zase ten tvůj Prostějov. Děje se tam alespoň něco zajímavého?“

Přejel jsem myší nad ovládací lištu prohlížeče, vyvolal nabídku historie a zobrazil jednu stránku.

„Třeba tohle,“ řekl jsem a ukázal prstem na displej.

„Bordel, kde lidi odřou z kůže? Co to má být?“

Lehce jsem poklepal myší na patřičné slovo v textu.

„Prostě tajný veřejný dům s virtuální erotikou, kde jakmile zaplatíš kartou, vyluxují ti celý účet.“

„Tajný veřejný dům? Víš, jak to zní?“

Přejel jsem si prsty pravé ruky po bradě.

„No jo, máš pravdu,“ konstatoval jsem a mávl rukou. „Jenomže to tak prostě je. Ten dům nemá v systému stálou lokaci. Něco jako simulovaná IP adresa. Hned je tam a hned zas tady. Bohužel, některé lidi to láká.“

„Chceš říct, že to láká chlapy, ne?“

„I ženy. Ten bordel obsluhuje obě pohlaví. Finta je v tom, že používají běžný erotický software, takže si tam člověk fakt užije. Jenom…“

„Fuj. Virtuální sex. K tomu by mě nikdo nedonutil,“ řekla Andrea a opět zašoupala nohou.

„Co tu máte, mládeži?“ ozval se za Andreinými zády hlas poručíka Fouska.

Znovu jsem ukázal na obrazovku a nechal nadřízeného, ať si zprávu sám přečte.

„Výborně, vidím, že máte práci. Není to sice Utínač, ale aspoň si protáhnete tělo. Najdete ten veřejný dům a píchnete do něj softwarovou štěnici. Specialisté pak udělají zbytek. Nesmíme nechat našim občanům finančně ubližovat,“ vychrlil ze sebe Fousek a když jsem se na něho podíval, tvářil se vážně.

Andy se nesměle ozvala: „To do toho bordelu máme jít?“

„Jistě,“ odtušil poručík. „Snad vás neubude, Matochová, když trošku hejbnete zadkem.“

„Ale nemusíme, to…“ hekla Andrea s pohnutím v hlase.

„Jak si to zařídíte, tak to budete mít. Ale číslo kreditky jim nedávejte, pro jistotu,“ skončil svou řeč Fousek a odkráčel směrem ke své kanceláři.

„No skvělé,“ sykla Andy a vydala se pomalu k šatnám.

Pochopitelně jsem ji následoval.

* * *

Virtuální Prostějov byl ještě menší, než je ve skutečnosti. Jen pár ulic, nějaké krámky, jeden velký obchodní dům a ještě pár dalších drobností, které snad ani nestojí za řeč. Šli jsme s Andy po hlavní promenádě a rozhlíželi se kolem.

Ostatní uživatelé Second Life policisty míjeli uctivým obloukem, přece jen jsme zde nebývali tak často, takže si na nás ještě zcela nezvykli.

Na Andree bylo vidět, že se nudí.

„Nerozdělíme se?“ zeptala se a ukázala vpravo do ulice vedoucí k obchodnímu domu.

Chvíli jsem nad tím uvažoval.

„Chceš to mít za sebou, co?“ zeptal jsem se a mávl rukou. „Ale proč ne, tady se stejně nic neděje. Když ten bordel najdeš, hoď tam štěnici a jdi pak k radnici. Tam se potkáme.“

„Rozkaz, Péťo,“ řekla Andy a zasalutovala.

Zakroutil jsem hlavou a šel dál po bulváru, všímal jsem si teď hlavně jeho levé strany. Andrea zmizela za rohem a mě to nijak neznepokojovalo. Byl jsem doma, co se tu může stát?

* * *

Zaujala mě jedna výloha krámku, která slibovala novinku. Navíc jméno majitele mi přišlo známé. Bylo otevřeno, takže jsem vešel dovnitř.

Za stolem stojícím vedle velké černé tabule seděl postarší šedovlasý a fousatý pán, který si nic nezadal se svým skutečným zevnějškem. Příjemné překvapení. Obvykle si lidé svoji podobu ve virtuálu nějak vylepší. Profesor Krč to neudělal.

„Zdravím, pane profesore. Tak vy jste se dal na virtuální výuku? A navíc ruština, poměrně exotický jazyk,“ řekl jsem bodře, zatímco jsem se postavil před stůl a snažil se usmívat, abych profesora nepostrašil.

„Exotický? Ani bych neřekl. Poslední dobou se rusky mluví zase o něco více, moloděc,“ řekl Krč a rovněž se usmál.

„Nu, ja tóže sdal exámeny iz ruskovo jizyká,“ snažil jsem se kroutit ústa, abych se držel správného přízvuku. „Maturitu. To už je dávno. Raději budeme mluvit česky.“

„Vážně? Takže asi nebudete chtít pokračovat v mé škole, pane policisto. Kdy jste maturoval?“

„To je už hodně dávno, ještě v minulém století. Dokonce jsem znal vašeho otce, učil mě matematiku na základce. Pane profesore, nevíte náhodou o nějakém veřejném domě tady v okolí?“

„Jako nějaké červené lucerničky? Tak to nevím. Ale slyšel jsem, že takové věci existují. Copak, nějaká kurvička něco provedla?“

„Ani ne, spíš ten celý veřejný dům je podezřelý, že okrádá zákazníky.“

„Že mě to ani nepřekvapuje. Celý internet je plný porna. Kdo chce nakazit počítač, ať tam chodí, já se držím jazykovědy a literatury, mě vůbec to podivné virtuální vzrušení neláká. Opravdu nevím, pane policisto. Musíte se zeptat jinde.“

Nezbývalo, než se se starým profesorem rozloučit a vyrazit opět do ulic. Prostě otrava.

* * *

Na konci bulváru jsem potkal manželský pár středního věku v poměrně solidní hádce. Že by to někomu v reálu nestačilo? Pomalu jsem k nim přistoupil.

„Občané, co se děje?“ zeptal jsem se a dal ruce v bok.

„Pořád sem utíká, sedí před monitorem jak blbec a cuká sebou. Copak je to normální?“ ječela žena.

„Miláčku, copak to nevidíš? Chodím sem relaxovat, vždyť ti to pořád říkám,“ kontroval muž.

„Relaxovat můžeš u televize. Víte, co nás to stojí, ten rychlý internet, pane policisto? Majlant! Copak to mám zapotřebí?“ nedala se durdící se paní.

„Klid, občanko,“ řekl jsem a podíval se na ni důležitě. „Vždyť vy jste se taky připojila, tak proč to muži vyčítáte?“

„Ale co by, dyť ho musím nachytat na švestkách. A taky že jo! Támhle za rohem, no jen se tam jděte podívat, strážníku. Bordel na kolečkách.“

„Vážně?“ hekl jsem a začal se kvapem loučit. Podle intenzity hádky bylo zřejmé, že jim chybět nebudu.

Vážně tam byl! Úzká slepá ulička a na konci dům s velkou červenou lucernou. Už jen fakt, že jsem narazil na slepou uličku, mě měl varovat. Podobné věci se ve virtuálním světě obvykle nevyskytovaly. Odevšad se dalo někam dojít.

Vrazil jsem do dveří a vešel do salónu. Běžný standard, lidi prostě nemají fantazii. Kupodivu zde ale neseděly žádné virtuální prostitutky, dokonce i centrální recepční pult byl prázdný. Zato pod schody stál Ivoš Bartok a mával kolem sebe obouručním mečem.

Pak se divoce rozchechtal a rozběhl se ke mně. Věděl jsem, že nemám šanci. Vytáhl jsem z kapsy štěnici, ještě ji stačil hodit na podlahu a už jsem čekal, že nastane konec. Než jsem stačil zařvat klíčové únikové slovo, stalo se ale něco nepředvídaného. Utínač odhodil meč a skočil mi do náručí. Bylo to něco naprosto příšerného. Jakoby se mi něco cpalo do hlavy, do těla, každičký sval mě bolel. Zařval jsem: „ESCAPE!“ a čekal, že všechno skončí. Šeredně jsem se spletl.

* * *

Ocitl jsem se v operační místností našeho oddělení, ale nemohl jsem se pohnout. Pak se bez mé vůle moje pravá ruka přesunula k přilbě a stáhla ji dolů. Mechanismus závěsu zavrzal a začal mě spouštět na podlahu. Sundal jsem si postroj. Tedy já jsem to chtěl udělat, ale stalo se to ještě dřív, než jsem stačil svalům předat patřičné instrukce.

„Paráda!“ vykřikl jsem, aniž bych to chtěl říct.

Bez jakékoliv vlády nad svým tělem jsem vyběhl v pracovním oděvu na chodbu, odstrkoval kolegy a hnal se k recepci. Vůbec jsem nechápal, proč to dělám. Pak jsem uviděl parádní šavli zavěšenou na zdi. Zařval jsem blahem a šavle se zmocnil.

Policistka za recepčním pultem měla nějaké námitky, já jsem je ale uťal, doslova, spolu s její hlavou. Blonďatá palice s krátce střiženými vlasy letěla přes chodbu a zanechával za sebou mohutný cákanec krve.

Vyběhl jsem z oddělení na ulici a běžel jako smyslů zbavený. Vlastně jsem byl zbavený svých smyslů, ty teď patřily něčemu jinému v mém nitru. Utínači.

Běžel jsem po ulici a řval. Jako pominutý, jako naprostý šílenec.

Kdo se mi postavil, ten skončil bez hlavy.

Na plácku na konci ulice stál cirkusový stan. Vběhl jsem dovnitř a to cosi v mém nitru zajásalo. Okamžitě jsem se začal rozhánět šavlí, kolem mě létaly uťaté hlavy, ruce, zbytky oděvů, lidé se zděšeně cpali k okraji stanu, ale neměli nejmenší šanci.

Pak jsem před sebou spatřil známou siluetu. Kráčela ke mně Andrea a usmívala se!

To něco ve mně najednou znejistělo.

Andy beze slova přistoupila ke mně, natáhla ruce a objala mě. Bylo to velice příjemné. Následoval polibek – a něco naprosto příšerného. Z mé hlavy se do Andreina těla soukal můj uzurpátor.

Partnerka se ode mě odtrhla a úsměv z její tváře zmizel. Začala se tvářit jako bůh pomsty a sápala se po mé ruce. Měl jsem jedinou možnost. Bleskurychle jsem se otočil, natáhl ruku a ťal. Adreina hlava odskočila od těla, jako by to bylo něco naprosto samozřejmého.

„Né!“ zařval jsem, když jsem si uvědomil, co jsem právě udělal.

Ale on byl v ní! Musel jsem ho zastavit! Zhroutil jsem se na zem, cítil vůni pilin a potácel se na okraji vědomí.

* * *

V tom okamžiku jsem se probral v závěsném zařízení naší operační místnosti. Andrea visela v postroji vedle mě, sundávala si přilbu a – usmívala se!

„Co, co to…“ koktal jsem, zatímco mě mechanismus závěsu dopravil na zem a někdo mi pomáhal sundat helmu. Vedle stál Fousek, Krása a několik dalších kolegů. Začali tleskat.

Andrea se odstrojila, přistoupila ke mně a tentokrát velice skutečně políbila.

Potlesk zesílil.

* * *

Seděli jsme v instruktážní místnosti a poslouchali magistra Krásu při jeho dalším extempore.

„… takže bylo nanejvýš potřebné Utínače nějak přilákat. Věděli jsem už, kam jeho kód směřuje, tušili jsme, že bude chtít uniknout do reálu. Strážmistr Bouchal byl ve správném okamžiku na správném místě. Utínač volil tělo policisty, protože věděl, že se tak snadno dostane k reálným zbraním. Když tak říkaje kolegu Bouchala posedl, zafungoval náš algoritmus a spustil podprogram virtuálního světa, který na první pohled připomínal skutečnost. Utínač byl uhnízděn v Bouchalově mozku a zpracovával tak informace, které mu musely potvrdit, že je v reálném světě. Skočil na to. Teď už jenom stačilo použít další návnadu. Záměna parčíku za cirkus nepřipadala Bouchalovu mozku nijak zvláštní, protože se to klidně mohlo stát, že by tam cirkus mohl fungovat. Pak už stačilo jen spustit další podprogram, který podpořil virtuální reprezentaci strážmistra Matochové. Opět jsme se nemýlili. Utínač se nechal strhnout nastaveným programovým kódem a přešel do těla naší Andy. To se ale šeredně spletl, protože jsme ho mezitím odchytili. Pokusil se ještě převzít kontrolu, což ovšem strážmistr Bouchal brilantně ošetřil. Všechna čest, kolegové.“

Krása si narovnal kravatu, pokýval hlavou a posadil se.

Přítomní se opět jali tleskat.

Už mě to přestávalo bavit.

„Copak to nechápete?“ zařval jsem vztekle. „Musel jsem Andy useknout hlavu. To jste mi nemohli říct, že je to virtuální?“

Bylo mi do breku.

Fousek vstal, přistoupil ke mně a dal mi ruku na rameno.

„To právě nemohli, strážmistře,“ začal velitel posmutněle. „Kdyby to Utínač zjistil, mohl nám opět uniknout. Je mi líto, ale on i vy jste museli být přesvědčení, že jste v reálném světě.“

„Teď mi ještě řekněte, že jsem to nemusel udělat, a já dám rovnou výpověď!“ vykřikl jsem poručíkovi rovnou do tváře.

„Pane strážmistře, udělal jste, co jste udělat měl. Možná to bylo nutné, možná ne. To teď nebudeme řešit. V každém případě jste se zachoval jako vzorový policista. Pochopil jste situaci a adekvátně reagoval. Služba pro vás byla důležitější než osobní vztahy. Někdy to tak musíme udělat, že v sobě zapřeme přátelství, abychom pomohli veřejnosti. Není to snadné, já to úplně chápu, jak se cítíte. Ale nebuďte smutný. Příslušné vyznamenání bude následovat. Navíc mám pro vás oba nabídku od Europolu. Potřebují lidi zapálené pro věc. Virtuální svět se stále rozrůstá, zločinnost v něm se bude zvyšovat. Co na to říkáte? Chcete reprezentovat naši zemi?“

Co jsem mu na to měl říct? Viděl jsem to všechno před očima. Andrein polibek, tvář zhyzděnou přesídlenou softwarovou entitou, snahu zmocnit se mé zbraně, můj pohyb, seknutí, všechnu tu krev… Kdo nic podobného nezažil, nepochopí. Chránil jsem životy. Tedy myslel jsem, že chráním skutečné životy. To nejde vymazat.