Záleží na nás

Ševelení mnoha hlasů se mísilo s tichým šuměním systémů podpory života, Deanna Troi se procházela po nákupní promenádě Hvězdné základny 39 a se zájmem si prohlížela výklady krámků prodejců pocházejících z celého sektoru. Škoda, že zde nejsou i Romulané. Kdyby se nechali přesvědčit k míru, třeba by jejich zboží zaujalo spoustu rozumných bytostí. Při vzpomínce na Romulany si poradkyně povzdychla. Nemají to sem daleko.

Ale co ti neznámí útočníci, kteří ničí stanice v okolí? Nedělají rozdíl mezi federálními a romulanskými. Kdo to může být? Na tyhle myšlenky však měla Enterprise jiné hlavy. Deanna si opět povzdechla a přistoupila k výloze, ve které se skvěla nádherná soška ženy oblečené do blyštivého přiléhavého úboru.

To přivedlo poradkyni k další vzpomínce na nedávné události. Soška vypadala skoro jako dávná astronautka Claire, kterou Enterprise nalezla spolu s dalšími dvěma muži na prastaré vesmírné lodi někdy z doby konce dvacátého století. Tyto tři se alespoň podařilo zachránit a probudit z ledového spánku. Jaké to ale bylo probuzení?

Tři a půl století je závratná doba. Claire byla zničená faktem, že všichni její příbuzní jsou už dávno po smrti. Deanna jí pomohla najít alespoň jejich vzdálené potomky, ale jestli astronautku z minulosti tito lidé přijmou, to poradkyně nemohla vědět.

Dvacáté století, doba velkých nadějí a doba velkého trápení. Alespoň na Zemi. Na Betazedu se pochopitelně už v té době žilo mnohem civilizovaněji, jenže neustálý pobyt mezi lidmi vyvolával v Deanně spíše její pozemskou část osobnosti. A ti astronauti jí to ještě připomněli.

„Líbí se vám?“ ozvalo se poradkyni za zády.

Ohlédla se a spatřila muže neurčitého věku v modrém plášti a s podlouhlou náušnicí v pravém uchu. Měl zajímavě tvarovaný nos, na jehož horní straně vyvstávaly vroubky.

„Nádherná soška. Vy k ní patříte?“ zeptala se tiše s úsměvem.

„Pěkně řečeno. Patřit k sošce, být součástí uměleckého díla. Někdy taková myšlenka neškodí, zvlášť když člověk patří spíš ke ztroskotancům.“

Deanna cítila v muži silné emocionální pnutí. Jakoby se mu najednou před očima prohnalo něco velice nepříjemného. Raději obrátila jeho pozornost k obchodu.

„Kolik za ni chcete?“

Muž sklonil hlavu na stranu a řekl: „Není levná. To jistě chápete.“

„Chápu, promiňte, že jsem tak přímá, ale kolik?“

„Čtyři tisíce.“

Deanna polkla nasucho.

„Čtyři tisíce federálních kreditů?“

„Ovšem, říkal jsem, že není levná.“

„Tak to promiňte, to je na mě příliš,“ konstatovala Deanna odevzdaně, ale pak se muži opět podívala do očí. „Vy ji nechcete prodat, že?“

„No… vlastně máte pravdu. Ale kdybyste ráčila jít dovnitř, mám i jiné věci.“

Tyhle obchodní praktiky byly na poloviční Betazoidku trošku příliš rafinované, cítila náhlou dychtivost ve výrazu prodavače a i když telepatie nebyla její silná stránka, jeho myšlenky nešlo neslyšet.

„Promiňte, ale nemám zájem,“ řekla a otočila se k odchodu.

Jeden z těch zachráněných astronautů byl finančník, pomyslela si Deanna znechuceně. Choval se jako pán světa, tenhle… kdo vlastně? Už tuto rasu někde viděla, ale nedokázala si na její pojmenování vzpomenout. Bezmyšlenkovitě přešla na druhou stranu promenády a zahleděla se na krásné nařasené šaty na pohyblivé ženské figuríně za dalším výkladem. Ano, to by šlo. Musí si spravit náladu. V tom okamžiku ale ucítila prudkou bolest na zátylku a svět se jí v očích rozostřil. Nestačila ani heknout a ztratila vědomí.

* * *

Ozval se sílící hukot, chvíli si ponechal intenzitu na hranici snesitelnosti a pak odezněl v dálce. Deannu udeřilo do očí ostré světlo a ucítila pach kovu, gumy a něčeho organického. Strašně ji bolela hlava, nemohla zaostřit oči. Pokusila se pohnout, narazila zády do chladné stěny a hlava se opět ozvala. Zamhouřila oči bolestí.

Nedaleko zaslechla hlasy hovořící pro ni neznámou řečí s měkkým přízvukem.

„… a proto to muselo skončit. Už nebylo nic, co by ještě mohlo být originální, rozumíš, Radime?“

„Takže ten jedenáctý film má proto takové potíže, tak to myslíš?“

„Přesně. Témata jsou vyčerpaná a pan Roddenberry už nežije. Můžeš létat s nějakou Enterprise přes celou Galaxii a pořád to bude to stejné, vzpomeň na Andromedu.“

Enterprise, tomu slovu Deanna rozuměla. Opřela se zády o zeď a s přimhouřenýma očima začala pomalu vstávat. Když se jí to podařilo, pokusila se oči otevřít docela. Nějaké dva metry od ní stáli dva mladíci v jakýchsi košilích či bundách a plandavých kalhotách. Zapotácela se a vydala se k nim.

„Enterprise? Kde je Enterprise?“ vzdychla anglicky hledíc do očí jednoho z chlapců.

Ten se na ni podíval a oči se mu rozšířily údivem. Zalapal po dechu a vypustil z úst nezřetelný povzdech se slovy: „Radime, vidíš to co já?“ Opět oním neznámým jazykem.

Oslovený se na Deannu taky podíval udiveně, ale zareagoval o něco lépe a promluvil lámanou angličtinou: „Paní Sirtis, kde se tady berete? Vždyť jste byla nahoře v kulturáku.“

Deanně se zatočila hlava, stačila ještě hlesnout: „Sirtis?“ a nohy se jí podlomily. Bližší muž ji ale v pádu zachytil.

„Sakra, Radime, pomoz mi. Musíme ji odvést nahoru.“

„Myslíš, že je to dobrý nápad, Míšo?“

Zase mluvili tím svým jazykem. Deanna se v náruči mladíka trošku vzpamatovala. Rozhlédla se a zaregistrovala na zdi opodál nějaký nápis. Stálo tam něco jako „LADVI“. Nad A a I se nacházely skloněné čárky. V tom okamžiku se ozvalo klapání a hukot a stěnu během několika sekund zaclonil zpomalující vlak podzemní dráhy. Ano, to je ono, je v nějaké podzemní dráze. To znamená na planetě. Snad to není romulanská oblast? Ale ti kluci vypadali celkem pozemsky.

„… slyšíte, paní Sirtis, co je to s vámi?“ ozvalo se Deanně v pravém uchu.

Uvědomila si, že ještě stále vězí v náruči neznámého muže. Otřepala se a pokusila se narovnat.

„Jsem poradkyně Deanna Troi, komandér Hvězdné flotily. Kde se nacházíme a co se mnou chcete udělat?“

„K sakru, ona blouzní, Radime, myslí si, že je Troi.“

„Nejanči. Vidíš tu krev?“

„Kde?“

„Vzadu na hlavě. Teče jí krev. Někdo ji praštil. Je zmatená, myslí si, že hraje. Musíme ji vzít někam do bezpečí.“

„Měli bychom zavolat policii a záchranku.“

„Jo? A jak jim budeš vysvětlovat, že jsi našel v metru americkou filmovou hvězdu? Drž ji a nepouštěj, jdeme do vlaku.“

Mladík Deannou zacloumal a táhl ji k otevřeným dveřím soupravy. Když jimi procházeli, ozval se jim nad hlavou monotónní hlas: „Ukončete nástup, dveře se zavírají.“

Pak to syklo a křídla vyklápěcích dveří zapadla na své místo. Vlak se rozjel a reproduktor hlásil: „Příští stanice Ko…“

Pak se vše ztratilo v milosrdné tmě a tichu.

* * *

Deanna málem ani nevnímala, že vystoupili z vlaku, šli dlouhou temnou ulicí, až skončili ve starém vlhkostí páchnoucím domě s tmavými chodbami. Teprve nad šálkem kávy v malé kuchyňce se jí vědomí plně navrátilo.

„Už je vám líp?“ zeptal se muž, k němuž patřilo jméno Radim. Hleděl na poradkyni jako kakabus.

Deanna se narovnala na židli a odložila hrnek.

„Ano. Kde to jsme?“

V tu chvíli se objevil i mladší a menší chlapec. Michal, Míšo, nějak tak.

„Vy si to vážně nepamatujete?“ zeptal se Radim.

„Jsme v Praze, paní Sirtis. Vystoupila jste zde na conu, setkání příznivců Star Treku,“ řekl s napětím v hlase Michal.

„Praha? To je Evropa? Země?“ nemohla věřit svým uším Deanna.

„Ano, jste v Evropě, paní Sirtis,“ konstatoval tiše, ale důrazně Radim.

„Proč mi tak říkáte? Jsem Deanna Troi…“

„Jistě, jistě, poradkyně Troi, to byla vaše role. Někdo vám způsobil úraz hlavy, proto se vám zdá, že se nacházíte ve své postavě,“ vysvětloval Radim. „Musíte si odpočinout. Pojďte, uložíme vás ve vedlejším pokoji. Škola ještě nezačala, takže máme jednu místnost volnou. Ráno je moudřejší večera.“

Role? Postava? Co je to za nesmysl? Káva jí udělala dobře, ale únavu vážně cítila. Jsou na Zemi, to je… kolik vlastně světelných let? Určitě alespoň dva týdny standardním warpem. Musela prospat dva týdny. Tihle dva nevypadají jako nějací únosci. Asi se něco nepovedlo. To je první povzbudivá myšlenka, děvče, ještě není nic ztraceno.

Když ji Michal vedl do pokoje, všimla si plakátu s nějakými čísly a sloupci textu.

„Co to je?“ zeptala se hledíc na obrázek jakéhosi starého hradu.

„Karlštejn, paní Sirtis,“ řekl chlapec tiše.

„Ale já myslím tu věc, ten plakát.“

„Přece kalendář.“

„Kalendář? Historický kalendář?“

„Proč historický?“

V Deanně hrklo.

„Dva tisíce sedm?“

„No jistě, vy si nepamatujete rok?“

Nohy se jí podlomily a musela se nechat odvléct do postele. Musí se jí to všechno jen zdát. Přece se neocitla v dvacátém prvním století.

* * *

Ten hukot není normální, pomyslela si Deanna, když procitla z jakéhosi podivného snu. Otevřela oči a opět je zavřela. Aha. Sen pokračuje.

Ozvalo se zaklepání.

„Dále,“ odpověděla mechanicky.

Zavrzaly staré dřevěné dveře a do místnosti vstoupil nevysoký mladík s černými vlasy. Jak jen se to… Jistě, Michal.

„Jak se cítíte, paní Sirtis?“ zeptal se tiše, když postřehl, že je poradkyně už vzhůru.

„Co máte pořád s tou Sirtis, jsem…“

„Pořád? Tedy… pořád máte pocit, že jste Deanna Troi?“

„Jistěže, kdo bych měla být? Žádnou Sirtis neznám.“

Mladík nervózně zakroutil hlavou.

„Dobrá, zkusíme to jinak. Pojďte, udělal jsem snídani.“

„Musím se upravit. Kde tu máte nějakou… Koupelnu?“

„Jistě. Tady, na chodbičce vpravo. Zatím uvařím čaj,“ řekl Michal a zmizel.

Když se Deanna alespoň trošku zušlechtila, urovnala si vlasy a šaty a zamířila za vůní citronu.

Michal seděl za stolem a pojídal nějakou žemli namazanou tukem, na němž se rozkládala kolečka červené hmoty, snad salámu.

„Pojďte, paní Sirtis, čaj je hotový, jídlo taky. Není to zrovna kontinentální snídaně, ale nic lepšího tu nemáme.“

Poradkyně se posadila za stůl a přičichla k čaji. Ano, zcela zřetelná vůně citronu s přídavkem nějaké chemické látky. Snad mě nechce otrávit? Mladík ale pil stejně „voňavý“ čaj.

„Kde je ten druhý?“

„Radim? Co já vím. Asi v kostele. Je neděle, znáte to.“

Deanna se podívala z okna. Nacházeli se v prvním patře, dole po ulici jezdila různobarevná auta a středem se valila jakási šedočervená hmota. Tramvaj. Dokonalá iluze. Kde jsem k takovému snu přišla?

Žemle se celkem dala jíst, koneckonců hlad je nejlepší kuchař. Všechno bylo tak opravdové.

Když dojedli, Deanna se zadívala na Michala a se sondou k jeho emocím se zeptala: „Co bude teď?“

„No… Měli bychom asi najít vašeho manžela, štáb… a tak.“

„Manžela?“ to ji okamžitě vyhodilo z konceptu.

„Jistě, paní Sirtis, vy si nevzpomínáte ani na něho? Jmenuje se Michael, skoro jako já.“

„Tohle nemá smysl. Proč mě pořád nazýváte tím divným jménem? Proč jste mě odvlekli časem do minulosti? Co ode mě očekáváte?“

„Aha. No dobrá, zkusíme to jinak. Pojďte, paní…“

Deanna se nechala dovést do druhého pokoje, kde na stole blikala baňatá obrazovka starobylého počítače. Michal jí přistrčil židli a sám se posadil na jinou. Přitáhl si klávesnici, myš a začal něco psát. Po chvíli se na obrazovce objevila řada různých textů, Michal najel kurzorem myši na jeden z nich a spustil jakýsi program. Z reproduktorů u monitoru se ozvala hudba a na fialovém pozadí vyvstalo okénko, ve kterém se střídaly fotografie… Přibližující se fotografie Deanny. Pak se okno zavřelo a obraz se změnil na uvítání na oficiálních stránkách Mariny Sirtis. Blikající kolečka na obou stranách obrazu jakoby evokovala modernější systémy doby Hvězdné flotily.

„Vidíte, paní Sirtis?“ zeptal se Michal a z jeho hnutí mysli bylo cítit dychtivost a zmatenost.

Trvalo jen pár minut, než se Deanna naučila používat počítač a mohla se nazdařbůh ponořit do několika set tisíc stránek internetu, které se nějakým způsobem točily kolem herečky Mariny Sirtis. Bylo to neuvěřitelné. Spousta rolí, spousta televizních seriálů, jeden se dokonce jmenoval Enterprise. Ty stránky byly v nejrůznějších jazycích. A všude fotky. Fotky Deanny v roli Mariny Sirtis. Nebo to bylo naopak?

* * *

Deanna se opět probudila v posteli. Pořád byla v tom divném domě ve dvacátém prvním století. Navíc měla hlavu plnou pochybností.

Když se dopoledne nabažila brouzdání internetem, přišel Radim a přinesl tři krabičky s čínským jídlem. Poobědvali v tichosti. Radim se kupodivu tvářil úplně nenuceně, pouze Michal stále starostlivě po poradkyni pokukoval a cítil se viditelně nejistý.

Když dojedli, pustili se oba chlapci do hovoru ve svém rodném jazyce, tedy češtině, jak si Deanna dovodila, ona jim stejně nerozuměla, takže se vytratila a v tichém pokoji se nechala zlákat postelí.

Nyní panoval v bytě naprostý klid. Měla by se vzpamatovat a začít něco dělat. Jenomže co? Cestování časem rozhodně nebyla standardní procedura, zvlášť v jedenadvacátém století. Ten, kdo ji sem přivlekl, musel použít nějakou vyspělou technologii. Aby se vrátila, musí tohoto člověka najít. Začít by měla v oné podzemní dráze.

Posbírala se a vyhlédla z okna. Stále ta auta a tramvaje. Jenom pár lidí se procházelo ulicí. Nebylo divu, vzduch musel být pěkně zasmrádlý exhalacemi, když to pronikalo okny až sem.

Narovnala se a vykročila ke dveřím. Musela ale rychle zastavit, protože se před ní zablesklo a ze světla vystoupila mladá žena černé pleti v modrém kostýmku s minisukní. Přes pravé rameno měla pověšenou placatou černou kabelku, nyní si urovnala popruh a usmála se na poradkyni.

„Zdravím. Vy jste Troi nebo Sirtis?“ zeptala se sametovým hlasem.

„Troi. Tedy alespoň doufám…“

„Beatrix Galowayová, MMN.“

„Co to?“ vyhrkla Deanna nechápavě.

„Multiversum Mind Net, ale na tom nezáleží. Paní poradkyně, asi chápete, že se nacházíte v místě, kde nemáte být.“

„No to bych řekla! To vy?“

V tom okamžiku se dveře otevřely a vstoupil Radim s jakousi zbraní podivné konstrukce v ruce.

Beatrix se na něho podívala a s despektem prohlásila: „Agente Cápku, schovejte to, přece víte, že to nemůžete použít.“

„Nebyl bych si tak jistý, Galowayová. Mám to nastavené na omráčení.“

„Ale nestřílíš,“ provokovala černoška, až se Deanně zastavil dech. „Jsi posera. Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat? Proč jsou Troi i Sirtis v jednom čase v jednom městě?“

„Zrovna tobě to budu věšet na nos. Hádej, ťuňťo.“

Beatrix zavrtěla hlavou a konstatovala: „Určitě nějaký nesmyslný nápad, že?“

„Proč nesmyslný? Měl to být myšlenkový pokus. Chtěl jsem obě dámy vyměnit a zkoumat, jestli se lépe aklimatizuje herečka ve skutečném prostředí své role nebo postava v životním prostředí své herečky. Kdyby Ida pořád do všeho nestrkala nos, mohl to být zajímavý experiment.“

„Tohle nemá cenu, Radime. Troi tu nemá co pohledávat, to přece víš. Nemůžeš dělat zmatky v multiversu, už teď jsi způsobil rozdělení vesmírů. Tvého dvojníka jsme už vyřešili. Na tebe si Ida udělá zvlášť čas, neboj. Zatím pa, drahoušku.“

Beatrix skočila k Deanně, chytila ji za ruku a … Pak se zablesklo a když se poradkyně zorientovala, zjistila, že je ve své kajutě na Enterprise.

Černoška ji stále držela za ruku a její napjatý výraz se měnil v úsměv.

„Vyšlo to, poradkyně. Jste doma.“

Deanna vykroutila ruku ze sevření dívky a nasupeně se na ni obořila: „Co to bylo? Jaké multiversum? Jaké vesmíry? Jací dvojníci? Jak jste to udělala?“

„Paní poradkyně, velice se omlouvám, ale tyto otázky vám momentálně nemůžu zodpovědět.“ Při řeči otevřela Beatrix kabelku a něco z ní začala vytahovat. „Tento vesmír v tomto čase ještě nedozrál k poznání multiversa. Ani používané technologie by vám nic neříkaly. Byl to politováníhodný omyl. Agent Cápek se dopustil přestupku proti zásadám MMN a byl za to náležitě potrestán. No a vy se vrátíte do svého života a na všechno byste měla raději zapomenout.“

Při těch slovech natáhla černoška ruku a dotkla se Deanniny paže předmětem, který připomínal zastaralý typ hypospreje. Pak poradkyně ucítila píchnutí a svět se jí – jako už několikrát předtím – ztratil v nicotě.

* * *

Tichý hukot podpory života a občasné zašumění hovoru osazenstva příjemné prostředí baru moc nerušily. Nová barmanka Guinan se otočila a zamířila k pultu. Deanna si zamyšleně přitáhla pohár zmrzliny s čokoládovou polevou a podívala se do očí komandéra Rikera, který seděl naproti ní a kroutil hlavou.

„Vážně zajímavý sen, Deanno. A dokonce to i sedí.“

„Sedí? Jak sedí?“

„Ten Bajoran z promenády na Sieře vypověděl, že se u tebe objevil nějaký chlap a že jste zmizeli v záblesku světla.“

Deanna olízla lžičku a zkoumavě si Willa prohlížela.

„Takže to nebyl sen?“

„Kdo ví…“

„Víš, ono to bylo celé dost zvláštní. Ty seriály, herečky, rekvizity. Marina Sirtis vypadala vážně jako já, i když občas používala nemožný účes. Co když je to pravda? Co když žijeme v něčím snu?“

„A záleží na tom? Hlavní je, že žijem. Jestli je to sen nějakého boha nebo člověka, to není důležité. I kdyby byl život jen sen, záleží na nás, jak si ho uspořádáme.“

„Možná. A víš ty co? Ta Marina měla manžela, prý to byl hudebník. Kdybych tam zůstala, možná…“

Riker polkl a zamrkal.

„To bys neudělala.“

„Co ty víš? Když je žena sama, občas dělá všelijaké věci.“

Will ale mlčel a jakoby ho najednou velice zajímal raketoplán, který se odpoutal od Hvězdné základny 39 a zamířil kamsi mezi hvězdy. Deanna se podívala z okna také a povzdechla si. Záleží na nás, jak si život uspořádáme.