Civilizace si žádá svoje

Jarek Kropáček tahal za páky a pobrukoval si přitom nějakou zvláštní melodii, patrně jeho vlastní dílo, po večerech si rád poseděl u kláves a prostě si hrál. Nyní ovšem pokračovala jeho běžná monotónní šichta, hrabal svým bagrem hlínu ve velké díře budoucích podzemních garáží v centru Brna, když zeminu nabral, pozvedl lžíci, přesunul ji nad korbu náklaďáku a obsah tam vyklopil.

Najednou se ozvalo skřípání a lžíce sebou zacukala, až se rameno povážlivě prohnulo. Ach jo, zase nějaký šutrák, povzdechl si Jarek, zatáhl rameno zpět a vyklonil se z kabiny.

„Hej, máme problém, musím to prověřit,“ zavolal na řidiče sklápěče a mávl rukou.

Řidič zamáčkl cigaretu o dveře zvenčí a pokýval hlavou.

„Dyť stačí, pojedu, už je beztak fajront.“

Motor náklaďáku naskočil a vozidlo se začalo otáčet, aby mohlo najet na úzkou rampu, která stoupala po okraji jámy k povrchu.

Jarek vyskočil z kabiny a přistál na neurovnané zemi pod koly bagru. Pomalým rozvážným krokem začal sestupovat po šikmém okraji nejnovější jámy, hlína a kamení se pod ním sesunovaly, takže měl co dělat, aby nespadl. Konečně se ocitl pod rypadlem, momentálně zdviženým asi půl druhého metru nad povrchem. Jarek se šel podívat, jak velký kámen vykopal, jestli ho bude moci obrátit a zdvihnout sám, nebo bude potřebovat pomoc, lana a možná i jeřáb. Nohou hrnul hlínu pod sebou, pod ní se rýsovala zaoblená hladká a téměř lesklá plocha, která kámen v žádném případě nepřipomínala. Když Jarek odhrnul hlínu asi tak z metr krát metr velké výseče povrchu, bylo mu už jasné, že tohle není kámen. Dokonce to vypadalo, že kulovitý předmět je umělého původu.

„Sakra práce,“ zaklel bagrista a zavrtěl hlavou. „Tohle mi scházelo, zase se tu budou vrtat ti archeologové, práce v trapu, za prostoje jenom pár korun, do pytle s takovými krámy.“

V tom okamžiku se Jarkovi pod nohama zakývala země a část kulovité plochy se začala zvedat. Tak tak stačil uskočit, vyjeveně koukal na tu spoušť a téměř nedýchal. Z koule se najednou vysunula podivná zelená hlava, která připomínala žábu, jenomže byla velká jako hlava člověka, pod hlavou pokračoval tenký krk, objevily se dvě ruce a žabák začal vylézat ven. Jarek vyděšeně couval, pak ho ale zastavil šikmý svah výkopu, takže ztratil rovnováhu a poroučel se k zemi.

Žabák mezitím vylezl z koule, tenkýma rukama si otřel hlínu z kombinézy a postavil se na dvě silné nohy. Pak se opět sklonil, sáhl do koule a vytáhl jakousi lesklou krabici, pověsil si ji na krk pomocí jakéhosi řemínku a začal něco kutit na výstupcích na horní ploše krabice. Jarek vyděšeně vyjekl a začal se sunout pozadu po šikmé ploše díry. Teprve v tom okamžiku si ho tvor všiml.

Hluboké žluté oči uprostřed zeleného obličeje se na Jarka dívaly několik vteřin, pak přes ně přelétla mžurka ze strany na stranu a z protáhlých úst žabáka se ozvalo zakloktání a zasyčení.

„Kuš, čerte,“ ulevil si Jarek.

Klokotání pokračovalo, pak se ale oči žabáka opět sklonily nad krabici, čtyřprstá ruka vytáhla z krabice nějakou průhlednou desku a tvor se upřeně díval na měnící se obrazce, které blikaly na té podivné obrazovce.

Pak se z krabice ozvalo: „Máš baterku?“

Znělo to jako čeština vietnamského prodejce, přesto se Jarkovi zdálo, že rozumí.

„Jakou baterku? Vždyť je ještě světlo,“ vykoktal vysokým hlasem.

Krabice zaklokotala, zasyčela, pak stejně odpověděl žabák a krabice opět promluvila.

„Potřebuji elektrický zdroj.“

Jarek stále vyděšeně ležel na zádech na hlíně, teď si dodal odvahy a směle řekl: „V bagru je akumulátor.“

Po obvyklé syčivé a klokotavé pauze krabice pronesla: „Můžeš mi ho půjčit?“

Bagrista se konečně vyhrabal na nohy a řekl: „Proč ne, když mi ji úplně nevybiješ. A vůbec, já jsem Jarek, kdo a co jsi ty?“

„Já jsem Hasex,“ řekl žabák a sápal se k Jarkovi.

Ten se vyděsil a málem zase spadl na zem, žabák ho ale chytil za předloktí a lehce stiskl.

„Zdravím tě, ty jsi savec?“

* * *

K bagru došli bez řečí, Jarek vážně nevěděl, co by měl žabákovi říct. Ten naštěstí taky nic neříkal, jenom se motal kolem stroje a klokotal. Bagrista odklopil kapotu a ukázal na horní kryt akumulátoru. Hasex hned pochopil, vytáhl ze své mluvící krabice dva drátky, přiložil je k vývodům a pak zaklapal zuby.

„Málo,“ řekla krabice.

„Málo čeho?“

„Málo napětí.“

Jarek si sundal přilbu a otřel si orosené čelo.

„Víc nemám, ber nebo nechej být.“

„A tam to světlo nahoře?“ řekl Hasex a ukázal na rozsvěcující se kandelábr.

„Jo, to je napájeno rozvodnou sítí, napětí je větší. Ale poslyš, co jsi vlastně zač, Hasexi, ty nemůžeš běhat po světě, vždyť by se tě děti bály.“

Žabák několikrát škubl hlavou, jakoby polykal mouchu.

„Ty nemůžeš mě schovat, savče?“

„A proč se neschováš do té své koule, chytráku?“

„Koule nemá proud, koule nefunguje. A já mám hlad.“

„A co žereš, promiň, co jíš?“

„Cokoliv, bobule, maso, chleba…“

„Chleba? Ty víš, co je to chleba?“

„Ovšem. Pečená směs mouky a vody obohacená o koření. Přeložil jsem to špatně?“

„Ne, to ne. Tak pojď, nahoře mám auto.“

* * *

Otřískaný Favorit pomalu projížděl šerem podvečerního Brna. Jarek řídil vcelku klidně, jeho už hned tak něco po dnešku nerozhází. Hasex seděl vedle něho a klokotal.

Když přijeli před nízký domek na okraji města, který byl Jarkovým staromládeneckým královstvím, žabák opatrně vystoupil a kolébavým krokem se sunul za svým ochráncem. Ten se ohlédl a jen si povzdychl.

„Tys něco pil?“

„Nepil. Už hodně dlouho jsem nic nepil. Ani nejedl.“

„Tak už dej pokoj, sakra.“

Jarek odemkl dveře a pustil svého hosta na chodbu. Hasex se nesměle rozhlížel, pak se natáhl k žárovce nade dveřmi a zaklokotal.

„Primitivní, ale funkční,“ konstatovala krabice.

„Nedržkuj.“

V kuchyni se žabák opět rozhlížel, bral do rukou nádobí, obracel je proti světlu a stále si něco klokotal. Jednu sklenici s vodou nahnul, takže se polil.

Jarek mezitím zhodnotil obsah lednice, vytáhl pizzu, otevřel krabici a začal svůj úlovek cpát do trouby.

„Moc toho nemám, ani jsem kvůli tobě nemohl jet do obchodu, musíš se uspokojit, co dům dá.“

„To bude dobré, savče, nejsem vybíravý.“

„A neříkej mi savče, ty žábo. Jsem Jarek, musím ti to opakovat?“

„Nejsem žába.“

„Tak co seš?“

Krabice chvíli mlčela, Hasex si hrál s hejblaty, pak se konečně ozvalo: „Sauroid?“

„To jsem nikdy neslyšel. Tak pojď, ty dinosaure, je to hotové.“

Jarek si nasadil chňapku a vytáhl pizzu z trouby. Kouřilo se z ní a vůně naplňovala celou místnost. Hasex zamlaskal a řekl jenom: „Já nejsem hrozný ještěr.“

„No když myslíš.“

Polovina pizzy zmizela v žabákových ústech během vteřiny. Hasex žvýkal a mlaskal, Jarek jen kroutil hlavou a ukusoval ze své porce.

„Dáš si pivo?“

„Pročpak ne?“ oznámila krabice.

Když Jarek nalil trošku zlatavého moku svému hostu do špinavé sklenice (žábám to může být jedno), Hasex sklenici vzal a na jeden lok vyprázdnil. Pak zaklokotal a prsknul.

„No jenom aby ses… Plzeň to není, jenom Starobrno, když ti škopek nejede, tam je vodovod.“

„Je v tom etanol,“ konstatovala krabice.

„No a co by v tom mělo být?“

„Etanol je jed.“

„Bože můj, to bude zase noc.“

* * *

Hasex se bez problémů uvelebil na otomanu pod oknem, stáhl ze sebe zelenou kombinézu, pod kterou měl jen svou zelenou kůži a zelené trenky. Jarek ho nechal být a šel si lehnout.

Uprostřed noci ho vzbudilo bušení na dveře. Rozespale se vypotácel z lůžka, natáhl na sebe župan a vykročil do předsíně.

„Co je, sakra, tady se spí.“

Za dveřmi se ozvalo rozpačité zakašlání. Následovalo pokroucenou češtinou pronesené konstatování: „Tady agent Resnick, CIA.“

„Si děláš prdel!“ vykřikl Jarek, mávl rukou, obrátil se a šel zpátky do ložnice.

Jenomže bušení se ozvalo znovu.

„Pane Kropáček, otevřete, musíme s vámi mluvit.“

Jarek rezignoval, opět se otočil, odemkl a pustil dva chlápky na chodbu.

„Tak co mi chcete?“ zeptal se tiše a mžoural na jejich dlouhé baloňáky.

Starší muž něco vychrlil rychlou angličtinou a přitom před sebou mával jakýmsi válečkem, od něhož vedl drát do krabičky, kterou měl na popruhu přes rameno a z níž se ozývalo lehké praskání. Mladší pokýval hlavou a něco odpověděl. Jarek pochopitelně žádnou cizí řeč neovládal, pár ruských slov se mu už vykouřilo z hlavy a jinou řeč ve škole neprobírali.

„Pane Kropáček, vy pracujete u Stavolesku, že?“

„Jo, to sedí, dělám bagristu.“

„A nezdálo se vám něco podivného, když jste dnes pracoval na těch garážích Fortenuly?“

Jarek pokrčil rameny.

„A co by mělo?“

„Vždyť vy víte, ta koule v zemi. Nezapírejte, máte tu radioaktivitu, musel jste se k ní přiblížit, nebo z ní i něco vzít. Nemám pravdu?“

„No a?“

„Co jste si tam vzal? Je to důležité, může vám jít o život.“

„Tak pojďte, já vám to ukážu,“ řekl Jarek a loudal se ke kuchyni.

Jenomže Hasex na otomanu neležel. Místo toho otevřeným oknem do místnosti proudil chladný noční vzduch a od souseda se ozývalo štěkání psa.

„Tak co, kde to máte?“ zeptal se Resnick.

„Jo, to bych taky rád věděl.“

* * *

Jarkův dům byl už několik hodin rejdištěm asi desítky chlapů, kteří mu rozebírali nábytek, prolézali skříně dozimetry a všechno si fotili. Nejvíc je zajímala špinavá sklenice od piva a otoman.

Resnick jediný z celé party uměl česky, seděl u stolu naproti Jarkovi a marně z něho páčil rozumy.

„Tak jak to bylo, pane Kropáček. Bylo to nějaké zvíře? Nebo nějaký přístroj? Člověk to asi nebyl.“

„Sauropod,“ heknul Jarek.

„To myslíte vážně? Tak velké zvíře by se vám sem přece nevešlo. Ani do té koule by se nevešlo. Určitě se pletete.“

„Jak to mám vědět, co to bylo za zvíře? Nějaká žába. A prý se jmenovala Hasex.“

„Tohle nikam nevede,“ řekl Resnick, zvedl se a začal zvýšeným hlasem komandovat své kolegy. Během pěti minut byl Jarek v kuchyni sám. Z venku ještě slyšel motory několika aut, štěkání psů a další blábolení. Za další čtvrt hodiny už bylo ticho dokonalé.

Jarek seděl u stolu a nepřítomně zíral na všechen ten binec. Tak to je konec, ani nešel do práce, to nemá žádnou cenu.

Kolem poledne se konečně rozkoukal a pomalu se postavil. Tak jdeme na to. Vzal první židli a sunul ji ke stolu. Na něco narazil. Vzhlédl a koukal do zelené tváře žabáka.

„Už jsou pryč?“ zeptala se krabice.

„Jak vidíš.“

„Uf.“

„Kdes byl? Jak to, že tě nenašli? S těmi svými chrastítky a hafany?“

„Mimikry.“

„Ty seš ale číslo. Máš hlad?“

„To mám.“

„Tak vydrž, zajdu do konzumu pro pár drobností. Zatím se můžeš opláchnout, smrdíš jak cap.“

* * *

Chleba se salámem Hasexovi vyloženě zachutnal. Splácal celý bochník a půl štangle uheráku. Spokojeně vrněl. Tedy alespoň to vypadalo, že je spokojený.

„Tak. Jsme najezení, tak si můžeme popovídat. A žádné kecy, přece by tě ti Amíci nehledali jen tak náhodou. Co seš zač?“

„Jsem froud Hasex, průzkumník temporálního ústavu.“

„Tempo co?“

„Temporální. Časový, přeložil jsem to špatně?“

„Sakra, kde bereš ta slova? Jak je vůbec možné, že mluvíš, tedy ta bedna že mluví, po našem?“

„Http, GSM, Wifi.“

„To není možný, když se tě česky ptám, jak je možný, že mluvíš česky, začneš s tema svými anglickými nesmysly. To neumíš mluvit normálně?“ koktal naštvaně Jarek a přecházel ze spisovného jazyka do dialektu.

„Přeložil jsem to špatně?“ řekla bedna a na očích bylo Hasexovi vidět, že je zmatený.

„Jo, špatně. Tak znovu. Kde ses naučil naši řeč, když seš ten oný – sauroš.“

„Sauroid. Tvoji řeč jsem se naučil pomocí sledování radiových vln, na kterých se přenášejí binární informace těch vašich telefonů a internetu. Poměrně primitivní kódování, ale funkční.“

„Aha. A když seš tento tempo – cosi, to seš jako ufon?“

„To slovo neznám, není ve slovníku.“

„Mimozemšťan, ET.“

„Myslíš poutníka z hvězd?“

„Jo, toho.“

„To nejsem. Jsem ze Země.“

„Jak je to možný? Takový jako ty tu nemáme.“

„Teď už ne. Pořád to nechápeš? Cestuji časem, jsem z minulosti.“

„Jako faraoni nebo babyloňani?“

„Ty neznám. Podle mých měření jsem přišel z doby vzdálené 65 milionů let. Smůla, byl jsem pod zemí, nemohl jsem ven, baterky se vybily.“

„Šedesát pět milionů, ty jo…“

„Ano, je to mnoho. Mezitím naše civilizace zanikla a začala ta vaše. Savci, kdo by to byl řekl?“

„Vy jste měli civilizaci?“

„Jistě, jak jinak bychom mohli přežít. No, ovšem, vlastně, my jsme nepřežili, že?“

„To si piš. Žádnej dinosaurus nepřežil.“

„Už to chápu, co jsou ti tvoji hrozní ještěři. Myslíš naše velká zvířata? Která jsme vyhubili, protože civilizace si žádá svoje?“

„Vy jste vyhubili dinosaury? My jsme si mysleli, že to byl meteorit.“

„Meteorit? Ovšem, to by vše vysvětlovalo. Meteorit by mohl naši civilizaci zničit, kdyby byl dost velký…“

„Jo, to by mohl. Dávali o tom film, nějakej Drtivej dopad, nebo co.“

„Meteority jsou problém, pořád padají. Vy už máte družice, které je hlídají? My jsme takové měli. Jenomže potom by to asi meteorit nebyl. Jedině že by se Jižní kontinent a Severní země nedohodly.“

„Válka?“

„I to je možné.“

„Co budeš dělat?“

„To nevím. Ti lidé asi můj přenašeč zabavili, měl jsem ho schovat. Vrátit se nemůžu. Ale tady taky zůstat nemůžu, nedali by ti pokoj.“

„Kam půjdeš?“

„Někam do přírody. Naše rasa byla velmi vynalézavá, umíme si poradit.“

„No jo, jenomže naše příroda… To víš, civilizace si žádá svoje…“