Divné věci

Zvláštní agent George Resnick se zhluboka nadechl a podíval se upřeně na mladou ženu v policejní uniformě, která dlouze kontrolovala jeho pas.

„Nějaký problém, slečno?“ zeptal se hlubokým hlasem.

Žena zavřela pas a podala ho majiteli.

„V pořádku, pane, můžete pokračovat.“

Resnick zastrčil pas do náprsní kapsy saka, narovnal se, v levé ruce potěžkal malý kufřík a vykročil do nitra odbavovací haly. Tak to bychom měli.

Před letištěm parkovala řada taxíků, agent se chvíli rozhlížel, než se mu jeden zdál alespoň trošku na úrovni. Zaklepal na okénko a nechal si uložit před tím vyzvednutý velký kufr do zavazadlového prostoru vozu. Taxikář se tvářil jako kakabus. Resnick si sedl vedle něho a než muž mohl začít jakkoliv protestovat, vrazil mu pod nos svůj služební průkaz s velkým stříbrným odznakem zeměkoule protnuté zlatým mečem.

„Hilton a žádné triky, rozumíme si?“ vyštěkl rezolutně agent česky s americkým přízvukem, pražští taxikáři byli pověstní.

„Jo, dobrá, vždyť nemusí být hned tak zle,“ vykoktal taxikář a zařadil jedničku.

Pokoj v hotelu byl předem rezervován, takže se Resnick na recepci příliš dlouho nezdržel. Hodil si zavazadlo do pokoje a vyrazil do ulic. Šel pěšky, chtěl se aklimatizovat v tomto městě starodávné kultury a moderního okrádání cizinců.

Přešel přes most a podle mapy našel cestu nahoru na Letnou. Byl vcelku příjemný podzimní den, slunce svítilo a ruch v ulicích nepřesahoval rozumnou mez.

Na Policejním prezidiu si nechal zavolat majora Havránka a když si podali ruce a vyměnili pár anglických frází, konstatoval agent česky: „Tak dobrá, jdeme na to.“

Havránek se sice podivil, ale pak mu docvaklo, že Resnick není zrovna tradiční anglosaské jméno.

V Havránkově kanceláři panovalo přítmí, major měl přes okna spuštěny závěsy, takže obrazovka počítače na jeho stole zářila do prostoru jako neonová reklama. Posadili se ke konferenčnímu stolku a chvilku se okukovali.

Američan byl podsaditý muž vyšší postavy s boubelatým obličejem a poněkud vrásčitým čelem. Mírně prošedivělé vlasy měl střižené nakrátko a vypadal jako celkem spokojený úředník.

Naproti tomu český major byl nevysoký útlý muž s obličejem jako sušená švestka. Ani jeho vlasům nebylo popřáno vyrůst, měl je ovšem tmavě hnědé, přestože podle obličeje mu muselo být víc jak padesát. I když zdání klame, řekl si Resnick a lehce se na svůj protějšek usmál.

„Takže co máte, majore? Jaké tajnosti Praha skrývá?“

Havránek sáhl za sebe a podal si tenkou papírovou složku. Přistrčil ji k agentovi a zkřivil ústa v neupřímném úsměvu.

„Umíte číst česky, agente, že?“

„Ovšem, můj děda pocházel z Klatov. Tak ukažte.“

Vzal do ruky složku a rozevřel ji. První papír obsahoval nějaké povšechné údaje, druhý už byl zajímavější. Z policejního identikitu se na agenta dívala hladce oholená tvář šedivého muže, které vévodily uhrančivé oči pod hustým obočím. Na sobě měl dotyčný nějaký plášť sepnutý vpředu zdobenou sponou. Zdobení bylo ovšem pouze naznačeno. Pod obrázkem následoval popis provedený slovně.

Resnick se chvíli na muže díval, pak pokračoval v listování papíry a při čtení vrtěl hlavou.

„Modrý mnich. To ani nevíte, jak se jmenuje?“ zeptal se, když složku odložil na stranu.

„Nevíme,“ konstatoval suše Havránek.

„Co vlastně provedl? Tedy kromě toho, že bývá viděn na místě různých zločinů?“

„Právě že vlastně neudělal nic špatného. Ale jak správně říkáte, svědci ho viděli několikrát u pokusů o vraždu, pokusů o krádež, potenciálních dopravních nehod a podobně.“

„Pokusy, potenciální, to jste si vyžádali zvláštního agenta Interpolu jenom kvůli takovým hloupostem? Když se nic nestalo, tak se nic nestalo. Měli byste to odložit a být rádi, že to tak dopadlo. Modrý nebo zelený mnich, když nic neudělal… Proč vlastně modrý mnich?“

„No, on má na sobě vždycky takový blankytný plášť bez rukávů. Víte, co je to pluviál?“

„Ovšem. Obřadní roucho katolického kněze používané například při žehnání monstrancí. Kněz drží Svátost oltářní přes látku pluviálu. Chcete snad říct, že ten muž je kněz?“

„To nevíme. Ale ten jeho plášť vypadá jako pluviál. A je neprůstřelný.“

„Prosím?“

„No, kulky se od toho pláště odrážejí. Jednou po něm střílel nějaký darebák, jenomže on se jen usmál a zmizel.“

„Zmizel? To chcete říct, že utekl?“

„Ne, podle svědků se prostě vypařil.“

„Takže je to nějaký duch?“ vyštěkl Resnick a plácl se rukama do stehen. Na tváři mu bylo vidět, že je pořádně rozčilený. „Ty kulky ním procházejí, viďte? A pak jste se probudil a měl ruku v … klozetu.“

Havránek se zatvářil dotčeně.

„Kulky ním neprocházejí, odrážejí si. A není to žádný duch. Je to chlap.“

„To jsem si všiml, že to není subreta. Jenomže pořád nechápu, proč jsem tady já. Co s tím má Interpol dělat?“

„Víte, agente Resnicku, naše politická situace je poněkud nestabilní. A naše ministerstvo vnitra nevěří BIS ani vojenské rozvědce, tak hledají pomoc v zahraničí.“

„K čertu s vaší politikou! Vidím, že sepíšu hlášení pro šéfa a poletím domů.“

V tom okamžiku zazvonil telefon. Havránek se zvedl a chvíli s někým hovořil. Pak se celý bledý obrátil na agenta a tiše pronesl: „Je to tu zas. Na dálnici málem havaroval autobus. Modrý mnich tam byl. Čeká na nás helikoptéra. Ministr vnitra trvá na tom, že tam máme hned letět.“

„To jste hovořil s minstrem?“ udiveně se dotázal Resnick.

„S jeho tajemníkem. Máme to prý urychleně vyšetřit, než se toho chopí bulvár.“

„No dobrá, co mám s vámi dělat. Podíváme se na to. Kde je ta helikoptéra?“

„Nedaleko. Auto už čeká dole před barákem.“

* * *

Resnick helikoptéry nesnášel. Hlučné stroje, které se drží ve vzduchu snad jen nějakou náhodou.

Když přistáli na trávě vedle dálnice, sundal si sluchátka a vypotácel se ven se značným ulehčením. Havránek ho následoval poněkud méně spěšně.

Přelezli přes svodidla a nechali se vést uniformovanými policisty k autobusu, jenže stál lehce nabořený do středových svodidel. Pár metrů před autobusem hasiči likvidovali dva vraky osobních automobilů. Jeden už jeřáb vytahoval na plošinu odtahového vozidla, u druhého ještě probíhalo dohašování.

„Tak co se tu vlastně stalo?“ zeptal se Resnick nejdůležitěji vypadajícího policisty, až se mu jeho odulé tváře třepaly rozčilením.

„Došlo ke srážce dvou vozů. První jel v pravém pruhu, druhý ho předjížděl. Jenomže prý mu náhle vjel do cesty kamion, takže se snažil strhnout řízení, ale bohužel skončil v boku toho prvního vozu. Udělal hodiny a znovu do toho prvního vrazil. Dva těžce zranění a dva lehce. Druhý vůz začal při vyprošťování hořet.“

„A ten autobus?“

„No, tedy, raději se optejte řidiče.“

Resnick mávl rukou a šel rychlými kroky k předním dveřím autobusu. Na schůdcích seděl na první pohled vyčerpaný řidič v černo-fialové uniformě, cestující se motali okolo a více či méně vzrušeně spolu rozmlouvali.

„Vy jste řidič?“ zeptal se agent a upřeně se na sedícího muže podíval.

„Jo.“

„Co se stalo?“

„Kdy?“

„Při té nehodě.“

„Jistě, ovšem. Jeli jsme asi stovkou, když mi najednou někdo zaťukal na rameno. Chtěl jsem ho seřvat, ale málem jsem pustil volant, když jsem ho uviděl. Nějaký chlap v bledě modrém hábitu s kápí přes hlavu. Řekl jenom: ‚Zpomal.‘ Rychle jsem se obrátil zpátky k silnici a začal brzdit. Pak to auto před námi začalo předjíždět a narazilo… a my jsme zastavili tadyhle… jenom poškrábaný bok. Kdyby tam ten chlap nebyl…“

„Dobrá. Kde je teď?“

„Kdo?“

„Ten muž.“

„No, když jsme zastavili, on už v autobuse nebyl.“

„Nebyl? Vystoupil za jízdy?“

„Vystoupit nemohl, dveře byly zavřené.“

Resnick vytáhl z kapsy saka papírový kapesník a otřel si zpocené čelo. Pak se obrátil na Havránka, který mu stál za zády a jen krčil rameny.

Agent se otočil a zavolal na cestující: „Viděli jste někdo nějakého muže u řidiče?“

Lidé začali hromadně přisvědčovat. Jedna žena se k agentovi přitočila a prskajíc mu na tvář spustila: „Byl to zázrak! Modrý anděl!“

„Můžete to upřesnit?“ vydechl Resnick zničeně.

„Najednou se zablesklo a on tam stál. Vysoký a modrý. Pak znovu záblesk – a byl pryč.“

„Nebyl vysoký, asi metr padesát,“ řekl muž stojící vedle ženy.

„Ty víš pendrek, vždyť jsi spal.“

„Nespal jsem!“

„Spal!“

„Přátelé!“ zvolal zvučným hlubokým hlasem Resnick. „Můžete mi říct, jestli jste ho viděli nastupovat? Nemohl se za něho někdo převléct?“

Ševelení překřikujících se hlasů znělo jako kakofonie továrního provozu. Horší než vrtulník, pomyslel si Resnick, který vůbec ničemu nerozuměl, protože mnoho lidí mluvilo nějakým moravským nářečím. Havránek mu dal ruku na rameno a odváděl ho stranou.

„Takhle je to vždycky, agente. Každý vidí něco jiného. Novináři už z toho udělali pěknou senzaci. Prý superman! A všelijaké podobné nesmysly. Už chápete, proč to musíme rychle vyřešit? Potřebujeme vás, prý máte zkušenosti s tím vaším motýlím mužem.“

Resnickův obličej se zkřivil bolestnou grimasou. Případ motýlího muže bylo největší fiasko jeho kariéry. Tak proto si ho šéf vytáhl! Chce si ho vychutnat, desperát. Ale na druhé straně, kdybych to vyřešil…

Z úvah ho vyrušilo zvonění mobilního telefonu. Havránek s někým chvíli mluvil a přitom bledl.

Pak se obrátil na Resnicka a zničeně konstatoval: „Je to tu zas. Přepadení banky na Příkopech. Modrý mnich odrazil kulku letící na strážného a…“

„A?“ zeptal se agent zvědavě.

„Zneškodnil lupiče. Ohnivým mečem…“

* * *

Resnick se motal po bankovní hale a sledoval práci policistů, záchranářů a soukromé ochranky. Lupiče už odvezl anton, banka se připravovala k obnovení normálního provozu. Konečně mu zdravotník přivedl pobledlého strážného s rozcuchanými vlasy a strhanými rysy tváře.

„To na vás střílel?“ zeptal se agent neomaleně.

„Ano, tedy původně na mě…“

„A?“

„A pak se tu objevil ten modrý chlap v kápi.“

„Říkáte objevil. Přišel hlavním vchodem?“

„Vůbec ne. Najednou tu byl. Stál mezi mnou a tím darebákem. Ozval se výstřel, ale ten modrý se jen otřepal, pak šel k tomu darebákovi a něco s ním udělal. Darebák spadl na zem, modrý se otočil… a pak zmizel.“

„Jak zmizel?“

„Prostě zmizel. Jakoby v záři světla. Myslíte, že to byl ufon?“

„To jako mimozemšťan?“

„Ano, vypadal tak.“

„Z čeho tak soudíte?“

„No, to světlo a pak… prý měl světelný meč.“

„Ale ten jste neviděl.“

„Neviděl. Stál ke mně zády.“

„Dobrá, to by stačilo, můžete si jít odpočinout.“

Mezitím Havránek strkal k agentovi starší ženu v kostýmku. Dívala se nervózně na Resnicka a vypadalo to, že se každou chvíli rozpláče.

„Tady ta paní to viděla. Stála u okýnka vedle,“ řekl Havránek a pokrčil rameny.

„Dobrá,“ vydechl Resnick, „tak jak to bylo s tím mečem?“

„Pro pána, no jistě, ten meč!“ zvolala žena rozčileně. „Víte, ten loupežník napřed mířil na pokladní, pak se otočil a vystřelil směrem ke strážnému, ale trefil toho modráska. Jenomže tomu se nic nestalo. Místo toho vytáhl zpod pláště meč a namířil ho na lupiče. Ten z toho byl asi úplně paf, takže už nestřílel. Modrásek podržel meč před sebou, z něho vyšlehl modrý blesk a zasáhl lupiče. Skácel se na zem, jakoby mrtvý, ale nebyl! Když modrásek zmizel, přišli policisté a lupiče odtáhli, on se přitom probral a začal řvát.“

Resnick se na ženu nevěřícně díval, pak ale mávl rukou a nechal ji jít. Vyzpovídal ještě pár klientů a pokladní, nic nového se však už nedozvěděl.

„Nepůjdeme na kafe?“ zeptal se ho Havránek.

„Ano, to bychom mohli,“ přisvědčil agent.

Vyšli na ulici, která se už potápěla do podvečerního šera. Lampy se rozsvítily a nad obchody začala hra neonů. Vešli do pasáže a našli příjemně vyhlížející a nepříliš obsazenou kavárničku. Major si dal turka, Resnick zvolil vídeňskou.

Chvíli se lžičkami zaobírali nápojem a nechávali si procházet hlavou myšlenky. Mlčení přerušil Resnick.

„Takže tu máme muže, který se objevuje a mizí v záblesku světla. Používá futuristické zbraně a má neprůstřelný plášť. Navíc se objevil dvakrát nedlouho po sobě pěkný kus cesty od prvního případu, což znamená, že nemusí být sám.“

„To jako myslíte, že je jich víc?“ vyhrkl Havránek. „Invaze mimozemšťanů?“

„Nikoliv nutně. Podle identikitu vypadal na normálního člověka. Jedině že by…“

„Že by co?“

„Že by pod tou kápí byl někdo jiný.“

„Nějaký terminátor? Nebo snad Darth Vader?“

„Proč pořád mluvíte o těch fantasmagoriích, majore? Podle mě jde o vtipálka, který používá nějakou zajímavou technologii. Ale je to v jádru obyčejný člověk. Proč by terminátor zachraňoval autobus nebo strážného v bance?“

„Třeba je to jeho poslání, jako v tom filmu. Nebo je to symbol, jako ten váš motýlí muž.“

Resnick se ošil a utrousil: „To bylo něco jiného, tomu nemůžete rozumět.“

„Ale přišel jste na to, o co jde? Nebo ne?“

Agent vztekle praštil lžičkou o stůl.

„Podívejte, majore, motýlí muž byla zejména záležitost jednoho města…“

„Vždyť ho viděli i jinde ve světě. A pak se vždycky něco stalo.“

„Jste nějak dobře informovaný, kolego. Podívejte, motýlí muž se většinou do ničeho nemíchal. Podle mě šlo jen o fantazii lidí, co ho údajně viděli. Nezůstaly žádné důkazy.“

„A teď snad zůstaly? Co víme? Že modrého mnicha někdo viděl. Že používal fázer nastavený na omráčení, to je jen líčení svědků, kteří mohli být psychicky zmanipulováni.“

„To nepůsobí věrohodně.“

„Vidíte, mně se taky zdá, že takové vývody nejsou věrohodné. Modrý mnich je realita, stejně jako byl realitou motýlí muž. Prostě se dějí věci mezi nebem a zemí. Musíme si to připustit.“

„Jistě, a Fausta vzal čert. Tady v Praze by člověk málem uvěřil, že se takové věci skutečně dějí. Jenomže já tomu neuvěřím, dokud si s tím modrým mnichem nepromluvím.“

„Tak to máte dost blbé, pane kolego.“

* * *

Ráno se probouzelo do deště. Havránek zajistil Resnickovi služební mobil fungující v české síti a popřál mu hodně štěstí. Nadále měl agent působit samostatně. Prý mu zavolají na ten mobil, pokud se něco semele.

Stalo se to hned po snídani. Policista z oddělení ve Lhotce ho informoval o nezdařené sebevraždě, u které se měl údajně vyskytovat modrý mnich. Svědkyně čekala na psychiatrické klinice v Bohnicích.

Resnick se rozhodl, že k cestě použije metro a autobus, čehož ovšem vzápětí litoval, protože lilo jako z konve a lidé byli celí nervózní, zvlášť když autobus přijel až nějakých dvacet minut po plánovaném odjezdu.

Na klinice musel projít několika pavilony, než se ke svědkyni dostal. Jednalo se o mladou dívku jménem Eva. Seděla na posteli a roztěkaně se rozhlížela kolem. Resnick si přitáhl dřevěnou židli a posadil se vedle dívčina lůžka. Chvíli se na sebe dívali, než se agent osmělil k první otázce.

„Slečno, vy jste prý viděla subjekt označovaný přezdívkou modrý mnich. Můžete mi říct, jak se to odehrálo?“

„Po… Pokusím se,“ vykoktala dívka. „Víte, mě opustil kluk. Strašně mě to vzalo. Tak jsem si napustila vanu horkou vodou a podřezala si žíly. A pak… jak jsem tam tak ležela, najednou se zablesklo a on tam stál, celý v modrém. Sundal si kápi, zachmuřeně se na mě podíval a pak… vytáhl zpod pláště kouzelnou hůlku, vyslovil zaklínadlo, mávl hůlkou a krev… mi přestala téct. Rány se zacelily! Podívejte!“

„Co říkáte, že udělal?“ vyhrkl překvapený Resnick, aniž by se podíval na dívčiny ruce.

„No čaroval, jako Harry.“

„Harry?“

„Harry Potter přece!“

„No… tedy… to je překvapivé. Jste si tím jistá?“

„Naprosto! On mě zachránil. Pak jenom řekl: ‚Víckrát to nedělej,‘ a zase zmizel.“

Zmatený agent se s dívkou rozloučil a vyklopýtal na chodbu. Tohle přestává všechno! Ještě Harry Potter! Úplně šílené.

Sestra, která ho viděla stát bledého u okna, jej raději dovedla k lékaři.

„Vy jste ten policista z Ameriky?“ zeptal se doktor a zatvářil se vyzývavě.

„Ano. Agent Resnick, Interpol.“

„Nevypadáte dobře. Co vlastně vyšetřujete?“

„Tu včerejší nepodařenou sebevraždu.“

„Kterou, pana Hromádku nebo Evu Konipáskovou?“

„Slečnu Evu.“

„A to vás tak zdrtilo? Říkala vám o těch kouzlech, že?“

„Přesně tak. To přece není normální…“

„Ale jistěže je to normální. Přišla o spoustu krve, mozek pracoval v jakémsi zpomaleném režimu. Na pokraji bdění a snění. To pak vidíte všelijaké věci.“

„Jenže já hledám toho muže, co ji zachránil. Nebo si myslíte, že to byla jen halucinace, doktore?“

Lékař se zamyšleně podíval na Resnicka.

„To nevím. Faktem je, že podle stavu jizev na zápěstí pacientky bych usuzoval, že muselo dojít k několikadennímu hojení. Nikdy jsem neviděl tak rychle srostlé okraje rány.“

„Takže přece kouzlo?“

„Nebo nějaká nová medicínská metoda, pane Resnick. Nezávidím vám. My pacienty ošetříme, ale nemusíme jim věřit. Vy ano, pokud chcete toho muže najít. Četl jsem o něm v novinách. Mezi lidmi se šíří fámy o invazi mimozemšťanů. Jiní ho zase považují za anděla. Už jsme tu měli jeden případ, který se k tomu problému vztahoval.“

„Ano? Koho? Mohu s ním mluvit?“ ptal se agent dychtivě.

„Bohužel. Tomu pacientovi se nakonec sebevražda povedla. Dost nás to mrzí, zvlášť když jinak vypadal vcelku normálně.“

Resnick si zklamaně povzdechl.

„Nevěšte hlavu, pane Resnick. Když si to tak budete brát, skončíte tady u nás nakonec taky. Poradil bych vám, abyste se na toho modrého mnicha vykašlal, ale to vy asi nemůžete, že?“

„To nemůžu, doktore. Mějte se tu pěkně, budu muset jít. Na shledanou.“

Agent vyšel na chodbu a zamířil pomalým kolébavým krokem ke schodišti. Lékař se za ním starostlivě díval.

* * *

Po další dva dny si Resnick mnoho neodpočinul. Modrý mnich zasahoval na různých místech v Čechách. Zabránil několika dopravním nehodám, zachránil prostitutku, kterou chtěl zabít šílený klient, dvě děti vytáhl z hořícího domu. Nebylo tomu konce. Vždycky se objevil na místě možného neštěstí, nějakým způsobem zmírnil jeho dopad a zase rychle zmizel.

Noviny a televize se předháněly v dramatickém líčení těchto událostí. Lidé se dělili na dvě skupiny. Jedna zásahy modrého mnicha chválila do nebes, druhá se bála a volala po jeho likvidaci. Těžko říct, která byla větší.

Havránek na Resnicka naléhal, aby si pospíšil. Ten na oplátku vyžadoval spolupráci celého policejního sboru. Bezvýsledně. Navázat komunikaci s modrým zachráncem se nepodařilo.

V neděli konečně nastal klid. Nic zvláštního se nedělo, Resnick ale stejně nemohl spát. Do mysli se mu neodbytně vkrádal šílený nápad. Když někdo chce s modrým mnichem mluvit, musí se vystavit nebezpečí. Je to nejisté řešení, ale třeba… třeba se chytí na vějičku. Když ne, budu mít od všeho pokoj. Ano, musí to být terminální nebezpečí.

Agent si v podvečer zajel do Karlína a vylezl na železniční trať ve směru k libeňskému nádraží. Postavil se na koleje a čekal. Hlavou se mu hnaly zmatené myšlenky. Možná zemře. Když ho ten modrý muž nezachrání, může ho přejet vlak. Ruská ruleta. Ovšem náboje můžou být ve všech komorách. Pot mu tekl po tvářích a celý se rozklepal.

„To není dobrý nápad,“ ozvalo se zpod náspu silným hlasem.

Stál tam. V podvečerním šeru se jeho plášť jevil jako tmavě modrý. Měl na hlavě kápi, takže mu agent do tváře neviděl.

„No tak, člověče, pojďte z těch kolejí!“ vykřikl modrý mnich.

Resnick se trhaně otočil, překročil kolej a noha mu uklouzla po štěrku. Sjel po zadku dolů z náspu modrému mnichovi přímo k nohám. Po trati v tu chvíli prosvištělo pendolino.

Modrý mnich si sundal kápi a zamyšleně hleděl na agenta, který se sbíral ze země a hekal.

„Jste… jste to vy?“ vykoktal Resnick.

„Jo, jsem to já, pane agente. Vím, že po mně jdete. I když po pravdě vlastně nevím proč.“

„Co jste zač? Jste člověk? Anděl? Ďábel?“

„Ďábel? No vy jste dobrý. Co jsem komu udělal?“ zasmál se nepřesvědčivě modrý mnich.

„Děláte zmatky.“

„Zmatky? Tím že zachraňuji lidem životy? No to se podívejme.“

„Co jste zač?“ vyhrkl stroze Resnick, protože ho to už přestávalo bavit.

„Jsem člověk jako vy. Jenom mám jisté lepší vybavení.“

„Myslíte kouzelné vybavení?“

„Znáte pana Clarka, agente? Vyspělá technologie je nerozpoznatelná od magie.“

„Tedy dobrá. Ale proč to děláte?“

„Protože mě to baví. A protože můžu.“

Resnick neměl slov. Stál před modrým mnichem a lapal po dechu.

„Hrajete si na Boha?“ zeptal se agent vyčítavě.

„Boha do toho nepleťte, ten má svých starostí dost. Podívejte, kdysi jsem žil v jednom vesmíru přibližně v této době. Četl jsem si na internetu zprávy o všelijakých neštěstích a bylo mi těch lidí líto. Pak jsem se potkal s člověkem, který si říkal poutník po hvězdách. Cestoval mezi vesmíry, cestoval časem, řídil celé světy. Nabídl mi účast na svém díle. Prý viděl touhu mého srdce a čistotu mých úmyslů. Tak mě naučil cestovat mezi světy a předal mi různá zařízení vymyšlená v budoucnosti. Ne, nehraji si na Boha, jsem jen malý pokorný služebník dobra, mohu-li to tak říct.“

„Cestujete mezi světy? Jako ve fantastických knížkách?“

„V této době a vesmíru je to zatím záležitost fantazie.“

„Jak to děláte?“

„To by bylo poměrně složité k vysvětlení. Navíc si nejsem jistý, že by někdo z této doby měl něco podobného znát. Lidstvo je zatím příliš nevyspělé. Kdybych lidem předal svůj dar, zneužili by ho.“

„Kolik světů takto ovlivňujte? Je to vůbec přípustné? To neexistuje žádná morálka cestovatelů mezi světy, nějaký zákon, který by něco podobného zakazoval?“

„Představujete si to příliš jednoduše, agente. Paralelních vesmíru je nekonečné množství. Jak chcete v takovém případě udržet nějakou morálku? Jistě, jsou tisíce, možná miliony, organizací, které mezi světy cestují. Kupříkladu Časová služba studuje vznik a vývoj vesmírů a zasahuje jen v kritických případech, třeba když by mohl některý vesmír zaniknout. Kováři Rovnováhy zase cíleně brání všelijakým individuím, aby si přizpůsobovali světy podle svého a tahali znalosti a techniku z jedné reality do druhé. A tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Neexistuje žádná morálka multiversa. Existuje ale kauzalita a pro nás, kdo mezi vesmíry cestujeme, taky retrokauzalita. V krátkosti to znamená, že musíme udělat to, co uděláno být má. Jinak se vesmír rozštěpí. Vidím na vás, že mi nerozumíte. Z toho si nic nedělejte. Jednou i v tomto vesmíru lidé pochopí zákonitosti multiversa. Vše ale musí přijít přirozenou cestou.“

„Tím ovšem popíráte svoje počínání, člověče. Vždyť vaše zásahy přirozený vývoj ničí.“

„A vy víte, jaký má být přirozený vývoj? Čtete jako já ve všeobecném informačním poli vesmírů? Vy jste policista ze světa, který za reálné divy technologie považuje maximálně internet a mobilní telefonní síť. Chcete svět zachovat takový, jaký ho znáte, protože se bojíte. Jistě, nejste sám. Je více ustrašených lidí, kteří mi nemohou přijít na jméno. Proto ho taky nikomu neříkám. To měl být žert, usmějte se přece! Neberte všechno tak smrtelně vážně, zkuste přijmout fantazii jako součást vašeho světa.“

„Já tu nejsem od toho, abych fantazíroval. Já musím zajistit pořádek.“

„Samozřejmě. Takže po mně budete chtít, abych se vypařil a přestal váš svět obtěžovat, že je to tak?“

„Asi nějak tak.“

„Máte štěstí. Už jsem svůj retrokauzální úkol na tomto světě splnil. Setkání s vámi moji práci uzavírá. Jste spokojený?“

„Vážně už nebudete dělat ty divné věci?“

„Divné věci,“ kroutil modrý mnich hlavou. „Když lékař zachrání lidský život, je to podle vás v pořádku. Když ho zachráním já, dělám zmatky. Alespoň vidíte, drahý agente, že vaše doba opravdu není zralá pro přijetí technologií, kterými disponuji já. Takže je nedostanete a já zmizím. Ale na příště už budete vědět, že něco podobného existuje. Možná vám to dá námět k přemýšlení. Možná si budete víc vážit lidí, kteří zachraňují životy. Možná pro vás život bude nakonec i cennější než peníze. Jestli chcete, můžete o mně lidem říct. Nebo na mě zapomeňte. To nechám na vás. Rád jsem váš svět poznal a stal se alespoň na chvíli jeho součástí. Rád jsem poznal vás, agente Resnicku. Tedy – jak říkal jeden moudrý muž tohoto národa – na shledanou v lepších časech.“

Potom si modrý mnich nasadil kápi, skryl ruce pod pláštěm a zmizel v záblesku světla. Resnick stál sám pod železniční tratí a najednou si nebyl jistý, jestli se mu to všechno jen nezdálo.

Ať je to jak chce, napíše hlášení a všechno v něm dopodrobna vylíčí. Jeho nadřízení ať rozhodnou, jestli je lidstvo zralé pro poznání faktu existence paralelních světů a cestovatelů mezi nimi. Jestli si dovolíme do našich myšlenek pustit fantazii. A jestli přestaneme zázračné zachránění života pokládat za zmatek.