Přitváření

Usedám k počítači a začínám psát o událostech, které jsem prožil, přestože se ještě nestaly. Je to totiž jediná šance, jak zachránit sebe a své zdraví. Jestli se to podaří, pochopitelně nyní nevím, ale jelikož jsem to, co přijde, už prožil ve svých snech, pevně věřím v úspěch.

Začalo to jednoho dne, kdy jsem hluboko v noci skončil práci na počítači, zadal příkaz k jeho vypnutí, jako obyčejně otevřel okno k vyvětrání a vypnul rádio. Když jsem ale zhasl světlo, překvapila mě náhlá záře, která se objevila někde uprostřed pokoje za mými zády. Viděl jsem jen její odraz, možná proto jsem se ani příliš nepolekal. Vtom mi to došlo. Je to tady.

Pomalu jsem se otočil, nadechl se a otevřel do té doby přimhouřené oči. Před televizí stál muž v černých kalhotách a zelené košili, přes kterou měl přehozenu rovněž zelenou vestu se dvěma řadami kapes. Podíval se mi do očí a usmál se.

„Zdravím,“ hlesl jsem tiše.

„Dobrý večer,“ odpověděl muž.

„Přejete si?“ zeptal jsem se, přestože jsem věděl, která uhodila. Rozhodl jsem se ale hrát hru na mentálně slepou bábu, protože kdybych se měl zabývat všemi důsledky právě prožívaných události, mohl by hrozit můj psychický kolaps.

„Moje jméno je Petr Kravák, tvůrče,“ řekl muž a natáhl pravou ruku.

Podal jsem mu svou a (zbytečně) jsem se představil.

„Já vím, kdo jste. Jste můj autor,“ odpověděl Petr.

„Ovšem. Takže bychom si mohli tykat, když jsme, tak říkajíce, spřízněni svým osudem.“

„Dobrá, můj tvůrče.“

Jelikož mě už začala strnulá pozice v přítmí unavovat, rozsvítil jsem lustr, uklidil gauč a pozval Petra, aby se posadil. Přestože na něm byl patrný značný věk, pohyboval se velmi svižně. Když jsme se posadili, chvíli jsme si hleděli beze slov do očí. Setkání s vlastní literární postavou je prostě náročná chvíle pro autora i postavu samu.

„Ty jsi o mně už něco napsal, ale nevydal,“ konstatoval Petr.

„Je to spíš koncept, právě upravuji první díl. Jestli to někdy vydám, ví Bůh.“

„Ano. On to jistě ví. Ale já to vím taky, jistě uhodneš proč.“

Usmál jsem se a řekl: „Jsi z budoucnosti a čteš v protonaci.“

„Přesně tak. A proto jsem přišel. Hrozí ti nebezpečí.“

„Vážně?“

„Ano, tvoje zdraví je podlomeno, to přece víš. Když ti nepomůžu, můžeš zemřít a svůj román nedokončíš. Ale pokud ho nedokončíš a nevydáš, tak já nebudu mít právo na existenci, protože o mně nebude nikdo vědět.“

„Toto je ovšem pouze výklad pana Heinleina, ty sám věříš v něco jiného.“

„Problém je, že vlastně není jisté, kdo má vlastně pravdu. Heinlein v koncepci světa jako mýtu předpokládá, že autor popisuje fantastický svět a ten se podle jeho díla vytváří. Podle mých zkušeností to může být i naopak. Autor popisuje svět, který již existuje, jelikož při psaní čerpá z protonace. Ale může to být i napůl.“

„Napůl? Autor popisuje skutečný svět a přitváří ho?“

„Přesně tak. Po pravdě řečeno jsi po dlouhé době první člověk, s nímž o tom můžu otevřeně mluvit, aniž by se mi vysmál.“

„No jo, to je fakt. Nemáme to lehké. Myslíš, že mi někdo bude věřit, když mu začnu vykládat, že literární světy skutečně existují? Heinleina dnes čte málokdo, když tak Cizince v cizí zemi nebo Hvězdnou pěchotu. Zatím jsem neviděl nikoho, kdo by mi potvrdil, že četl a skutečně kompletně přečetl Dost času na lásku. Mimochodem, ty jsi to četl?“

„Jistě, jako můj autor jsi mi to přece předepsal,“ řekl Petr a usmál se.

„Takže ty jsi mě přišel vyléčit? Nepamatuji si, že bys byl i doktor.“

„To pochopitelně nejsem, ale znám pár doktorů, kteří by to jistě svedli. To víš, dvacáté páté století…“ konstatoval Petr a rozhodil ruce.

„Na Centrální Zemi?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Právě tam. I když by to jistě zvládli i na Tertiu nebo ve Flotile. Můžeš si vybrat.“

„Nechám to na tobě. Kdy vyrazíme?“

„Je třeba na něco čekat?“ zeptal se Petr a sklonil hlavu na stranu.

„Ne. Není. Počkej, převleču se. Jaké bude počasí?“

„Časný podzim, jako tady.“

Oblékl jsem si čistou košili, pohodlné kalhoty a nepříliš teplou bundu. Když jsem si zavázal boty, postavil jsme se vedle svého společníka a natáhl ruku.

„Tak můžem,“ řekl jsem a tvářil se sebevědomě, přestože mi srdce bušilo až v krku.

Petr vzal moji ruku do své, stiskl mi dlaň v uklidňujícím gestu a chvíli se soustředil. Pak se zablesklo a najednou byla kolem spousta světla. Stáli jsme v parku nedaleko ulice, po které projížděla naprosto tiše exoticky vypadající auta. Stromy nad námi šuměly v mírném větru a sem tam se k zemi snesl zbarvený list.

„Centrální Země?“ zeptal jsem se, když jsem zahlédl dřevěné domky uprostřed parkových cestiček.

„Nová Praha. Poznáváš to?“

„Ovšem, tohle je první osada, že? Sice jsem o tom jen psal, ale dal jsem si záležet.“

„Ano. Vpravo elfí dům, vedle ten můj a pak dvě ubytovny osadníků. Zbytek jsme zbourali. Čas letí a je třeba myslet na budoucnost.“

„Jistě. Kolik let to tu vlastně řídíš?“

„Skoro čtyřicet.“

„Takže ti musí být, kolik, sedmdesát?“

„Biologicky. Ano, přibližně. To víš, Howardovské kliniky jsou velice praktická věc.“

„Ještě řekni, že jsi Howard. Takhle jsem tě přece nenapsal.“

„K rodinám jsem původně nepatřil, ale Lazarus se nade mnou smiloval a poskytl mi omlazení pro obyčejné lidi. Metuzalém ze mě nebude, ale nějaký ten rok bych ještě vydržet mohl.“

Petr mi dal ruku na rameno a lehce se mnou zatřepal.

„Pojď, něco ti ukážu. Musím se pochlubit.“

Prošli jsme zdobenou branou parku a ocitli se na chodníku před mírně se svažující ulicí. Petr cvakl přepínačem na sloupu a během několika vteřin se rozsvítilo hranaté zelené světlo na přechodu pro chodce. Auta mezitím poslušně zastavila a jeden z řidičů na nás dokonce zamával.

Před námi se k nebi tyčila asi čtyřpatrová budova. Přišli jsme k širokým dveřím a ty se samočinně otevřely. V prostorné hale se pohybovalo několik lidí, za pultíkem stála recepční a něco kutila na dotykovém displeji počítače. Když jsme kolem ní procházeli, jen se na nás podívala, usmála se a pozdravila: „Pěkný den přeji, pane vrchní koordinátore.“

Skutečně jsme vyjeli výtahem do čtvrtého patra, Petr ukázal vpravo a dovedl mě k poměrně širokým dveřím, které se na pokyn tlačítka zasunuly doprava do zdi. Vstoupili jsme do nevelké místnosti, kde za stolem seděla stará paní, jejíž šedivé vlasy v dlouhém ohonu sebou nervózně trhly, když se za našimi zády dveře opět s cvaknutím zavřely.

„Ahoj Caroline. Máme hosta.“

Pak mě představil a hrnul se ke dveřím nalevo, kde, jak jsem správně tušil, byla jeho kancelář.

Když mě usadil do pohodlné sedačky, otočil se ke svému pracovnímu stolu a začal mluvit na obrazovku počítače.

„Zdar Magdi, jak to jde?“

„Dobře. Zdravím tebe i tvého vzácného hosta,“ ozvalo se z monitoru.

„Žádné zprávy?“ zeptal se Petr počítače.

„Nic důležitého. Kdyby něco bylo, Caroline by ti to přece řekla,“ řekl ženský hlas dotčeným tónem.

„Dobrá, dobrá, vždyť nic neříkám,“ konstatoval šéf planety a šel si sednout ke mně do širokého křesla.

„Caroline ještě slouží?“ zeptal jsem se se zájmem.

„Jenom občas. Střídá se s Deborou.“

„Tu neznám.“

„Vážně? No, možná o ní teprve budeš psát.“

„Možná. Jak jsem říkal, román o tobě je jen koncept, uvidíme, co s tím uděláme.“

„Takže teď vlastně vytváříme zdroj pro tvůrce současnosti. Cokoliv řekneme, bude později napsáno, aby to nyní mohlo být řečeno. Tyhle paradoxy miluji.“

„Petře, musím se ti přiznat. Já jsem už toto naše setkání napsal. V takové potřeštěné povídce. Předpokládám, že mi ji kritika hodí na hlavu.“

„Takže jsi ji taky zatím nevydal?“

„Blázníš? Když jsem nevěděl, jestli se její děj splní? Vypadal bych jako pitomec.“

„Ale čtenáři přece neví, jak se věci mají. Oni ti stejně neuvěří, tak co na tom záleží?“

„No, řekněme, že mám jisté zásady. Teď ale už uveřejnění povídky nic nebrání. Pochop to, čtenáři nemusí věřit, ale když jsem do té povídky napsal, že jsem ji nezveřejnil, protože se ještě její děj neuskutečnil, nemohl jsem ji vydat. Co kdyby se mi podařilo založit sekundární vesmír?“

„To já bych to klidně udělal. Naopak, schválně bych to udělal. A sledoval cvrkot.“

„No jistě, ty jsi na zakládání sekundárních vesmírů expert.“

„Vždyť jsi mě takového napsal, tak co se čertíš?“

„Vlastně máš pravdu. Hm. Tak nevím. Možná jsem tu povídku už uveřejnil, jenomže se to stalo v tom druhém vesmíru, který jsem oním paradoxem vytvořil. To bys ty mohl v protonaci najít. Tak co? Jak je to?“

„A to si myslíš, že bych ti to řekl? Kolik těch vesmírů chceš vlastně vytvořit? Jeden ti nestačí?“

„Pokud vím, tak se nyní nacházíme v jiném vesmíru, než byl ten můj. A vůbec, ty jsi poutník po hvězdách. Dělej si, co uznáš za vhodné. Já jenom… no měl jsem takový pocit sounáležitosti se všemi svými kopiemi.“

V tu chvíli se od stolu ozval ženský hlas.

„Přátelé, když vás tak poslouchám, přemýšlím, jestli jsem se docela nezbláznila. Můj ctěný autore, pokud jsi tohle vážně napsal do povídky, mám dojem, že jsi napsal docela slušný škvár. Hovory o všelijakých vesmírech, vlastních kopiích…“

„A autorech světů…“ dodal jsem potměšile.

„Přesně tak,“ pokračovala Magda. „Je tohle vůbec normální? Může tomuhle někdo rozumět?“

„Možná ano, možná ne,“ konstatoval Petr a zavrtěl rukama. „Ale co už naděláme. My dva jsme jen románové postavy, já všemocný vrchní koordinátor, ty inteligentní počítač, který mi pomáhá řídit planetu, z níž se do všech vesmírů vydávají poutníci, aby šířili vědomí o protonaci, všeobecném informačním poli multiversa. Přece teď nebudeme svému autorovi vyčítat, že o nás psal. Co kdyby si to rozmyslel?“

„Já si to nerozmyslím, Petře,“ řekl jsem tiše a přejel si levou rukou po bradě. „Když mi zajistíš navrácení zdraví, slibuji ti, že jakmile se vrátím domů, dokončím ten román a všechna jeho případná pokračování.“

„A ty si myslíš, že to bude někdo číst?“ zeptala se Magda.

„To já nevím, děvče,“ řekl jsem a vzdychl si. „Možná ano, možná ne. Ale zkusit to musím. Už jen kvůli vám. Abyste měli právo na život, kdyby měl pan R. A. Heinlein vážně pravdu. A jestli tomu bude někdo rozumět? Pevně doufám, že se někdo takový najde. Vždyť i pan Heinlein jistě doufal, že někdo bude jeho dílu rozumět. Já jsem jen jeho epigon. Rozvíjím jeho myšlenky a doufám, že, třeba po letech, zase někdo naváže na myšlenky moje. Tak se bude postupně přitvářet multiversum.“

Když jsem skončil, chvíli bylo v místnosti ticho. Pak se ujal slova Petr a začal s Magdou řešit problém mého přijetí na Universitní klinice Nové Prahy, hlavního města Centrální Země, která obíhá kolem kopie našeho Slunce v jednom vzdáleném vesmíru.

A co bylo dál? Vlastně ani nevím. Nějak se mi ty myšlenky poslední dobou míchají. Stalo se to už, nebo se to teprve stane? Setkám se ještě někdy s Petrem Kravákem? Uvidíme. Jedno je ale jisté. Pokud budu zdravý, svůj román dokončím. A pak doufám, že se se mnou vydáte cestou Poutníka po hvězdách.