Směrnice

Na zšeřelém můstku blikalo pouze několik panelů, u kormidla seděl praporčík Williams a sledoval přístroje. Kapitán Picard si něco přehrával na panelu na pravé opěrce křesla a momentálně nevěnoval pozornost okolí. Kromě těch dvou byl můstek prázdný, jak bylo koneckonců na noční směně zvykem. Enterprise letěla warpem šest a mířila k zajímavému mezihvězdnému fenoménu, který měla prozkoumat.

Jednalo se o poměrně zvláštní mlhovinu, v jejímž středu se skvěl bílý trpaslík, nevelká hvězda s poměrně silným vyzařováním na různých vlnových délkách. Dálkový pohled na tento fenomén byl fascinující. Mlžný opar ozařovaný zevnitř se měnil při každém pohybu lodi.

Hvězdnou flotilu ale zajímaly prozaičtější záležitosti. V podobných mlhovinách totiž bylo možno najít zajímavé radioaktivní prvky, jejichž použití mohlo být rozličné. Od skenerů po zdroje energie.

Ozvalo se pípnutí, Williams mávl rukou a nahlas řekl: „Přijímám zprávu z velitelství.“

Picard přerušil momentální činnost a odpověděl: „Na obraz.“

„Pouze zvukový záznam, kapitáne,“ ozvalo se od kormidla.

„Dobrá, otevřete kanál.“

V pískotu statické elektřiny, jenž připomínal spíš příjem rádia někdy na začátku dvacátého století, zazněl nezřetelný ženský hlas.

„Velitelství Enterprise. Ve vašem sektoru byla nalezena planeta třídy M s možností rozvoje života na kyslíkově-uhlíkové bázi. Máte prioritní úkol planetu prozkoumat.“

Nastalo ticho.

„To je vše, praporčíku?“ zeptal se kapitán.

„Ano, pane.“

„A identifikace?“

„Chybí, kapitáne. Pouze právě přehraná informace.“

„Zvláštní. No necháme to na ráno.“

Pak kapitán opět vyklonil panel v pravé opěrce a nevzrušeně pokračoval v předtím přerušené činnosti. O nějaké změně kurzu jakoby ani nepřemýšlel.

* * *

Ranní směna se sešla na můstku v plné síle, kapitán si přál mluvit se všemi důstojníky. U kormidla nyní seděl pan Dat a analyzoval přijatou zprávu.

Picard se polohlasem bavil s komandérem Rikerem po své pravici, poradkyně Troi se nevzrušeně dívala na obraz sektoru přijímaný speciálními senzory, který zaobíral celou přední obrazovku.

Zezadu se ozývalo lehké podupávání pana Worfa, jenž zrovna neměl nic na práci, takže z dlouhé chvíle kontroloval připravenost zbraní a deflektorů.

„Kapitáne?“ ozval se android.

Picard se napřímil a odpověděl: „Ano, pane Date.“

„Zpráva nenese žádnou přídavnou signaturu. Jde o normální subprostorové vysílání přicházející od retranslační stanice RX devatenáct.“

„Takže není možné poznat, kdo zprávu poslal?“

„Nikoliv. Hlasová analýza neodpovídá žádnému záznamu v databázi. Patrně šlo o nějakého nižšího důstojníka, který rozkaz tlumočil.“

„Poněkud nestandardní postup,“ konstatoval Riker.

„Takže si vyžádáme potvrzení,“ řekl kapitán a pokračoval: „Zařiďte to, pane Date.“

Neuplynulo ani pět minut a z amplionu se opět ozval onen statikou rušený hlas.

„Sdělení pro Enterprise. Vaše žádost o potvrzení rozkazu byla přijata a prověřena. Rozkaz platí podle původního znění. Žádáme jeho provedení.“

A bylo ticho.

„Sdělte údaje o původci rozkazu,“ řekl Picard ostře.

„Pane?“ ozval se Dat.

„Ano!“

„Byl to opět jen jednosměrný signál.“

„K čertu, kdo si tu s námi hraje? Proč nepošlou autorizaci? Tohle se mi nechce líbit,“ řekl kapitán a povzdechl si. „Máme alespoň v okolí nějakou planetu třídy M, pane Date?“

„Ano, pane. Tři hodiny a osm minut letu touto rychlostí se nachází hvězdná soustava udaných parametrů.“

„Tak ať mají radost. Změňte kurs k té planetě, mlhovina nám nikam neuletí. Jestli je ten rozkaz validní, neměli bychom ho ignorovat. Třeba to nakonec bude zajímavé.“

* * *

Palubní čas se vyšplhal k třetí hodině odpolední, když se sešli všichni důstojníci v konferenční místnosti a poslouchali monolog pana Data o planetě, na jejíž orbitě se právě nacházeli.

„Tolik k přírodním podmínkám,“ pokračoval android. „Co se týče osídlení, na planetě se nachází postindustriální civilizace rozumných bytostí. Populace je rovnoměrně rozšířena po celém povrchu obou velkých kontinentů. Momentální situace je taková, že obyvatelé prakticky netěží žádné suroviny a téměř nelze registrovat jakoukoliv dopravu. Nebyly nalezeny žádné větší energetické zdroje ani rozvody. Na oběžné dráze nejsou žádné umělé satelity, ani jeden ze tří měsíců nevykazuje žádné známky života.“

„Proč myslíte, že je ta civilizace postindustriální, pane Date?“ přerušil vědeckého důstojníka kapitán.

„Usuzuji podle úrovně městských sídel. Stavby sestávají z různých druhů materiálů včetně plastů a barevných kovů, podíl aluminia je poměrně značný.“

„A žádná doprava?“

„Ne, pane. Obyvatelé chodí povětšinou pěšky. Nebo využívají zvířecí síly, jezdí na zvířatech podobných koním.“

„Datová nebo radiová komunikace?“

„Negativní, pane.“

„Dobrá. Setrváme na oběžné dráze a provedeme další sledování a průzkum. Nemusím vám jistě připomínat Základní směrnici. Civilizace je možná postindustriální, nicméně k mezihvězdným cestám se její obyvatelé patrně nedopracovali. Škoda, docela rád bych se tam podíval,“ řekl Picard a vstal z křesla.

* * *

Deanna Troi se probrala nějakým divným zvukem, zatápala kolem sebe, ale místo jemné látky prostěradla svého lůžka nahmatala měkkou prsť. Okamžitě se vzpamatovala a rychle se posadila s očima rozšířenýma překvapením.

Seděla uprostřed lesa, kde hustým příkrovem větví prosvítaly paprsky slunce. Kromě toho cítila omamnou vůni podobnou směsi aroma jehličí a růžových květů.

Připadala si jako ve snu. Ovšem, musí to být sen. Uklidnila srdeční tep a rozhlédla se po okolí. Pod stromem podobným vysokému smrku seděla na zemi Guinan, opírala se o kmen, ruce měla spojené u kolen obepnutých její oblíbenou dlouhou sukní a usmívala se.

„Dobré odpoledne, Deanno,“ řekla tiše.

Srdce se poradkyni zastavilo. Ne, to není sen, uvědomila si náhle.

„Kde to jsme?“ zeptala se s úzkostí v hlase.

„Asi na planetě,“ odpověděla usměvavá barmanka.

„Co tu děláme?“

„To bohužel nevím.“

„Proč máte boty a klobouk?“

„Prosím?“ zeptala se Guinan a pohlédla na Deannu překvapeně.

„Jestli nás přenesli ve spánku, jak je možné, že já mám na sobě noční košili a jsem bosá, zatímco vy máte boty a klobouk?“

„Ano, to je otázka. Možná to bude tím, že jsem se zde ocitla, když jsem ještě nespala. Naposled si pamatuji, že jsem zavřela bar a šla po chodbě domů. A pak jsem byla tady.“

„Q!“

„To ovšem nemůžeme vyloučit.“

„Kde je ten bastard?“

„To já nevím, poradkyně, vy jste empatik. Cítíte snad někoho?“

„Ano! Tam za tím stromem… Nebo tam za tím? Už nikde.“

„No vidíte.“

„Ale někdo tu vážně byl!“

„Já vám nic nevymlouvám,“ usmála se Guinan.

„Tohle přece nemá žádný smysl! Proč by nás sem někdo přenášel? Proč právě nás dvě?“

„Třeba nás chce otestovat.“

„Otestovat? Nás dvě?“ vyhrkla Deanna a rozhlížela se po okolí jako zvíře chycené do pasti. „Proč nás dvě?“

„Možná to není až tak složitý problém. V něčem k sobě máme blízko.“

„Jistě, i vy jste schopna empatie. Ale stejně to nechápu.“

Guinan se protáhla a začala se zvedat.

„Deanno, měly bychom jít, blíží se večer. Kdo ví, co tu kolem žije. Může to být nebezpečné.“

Poradkyně se nejistě postavila a vyjekla: „Au!“

„Copak?“

„Píchá to!“

„Půjčila bych ti boty, ale obávám se, že máš jinou velikost.“

„To nevadí, nedělej si starosti, Guinan. Kam půjdeme?“

„Třeba támhle. Zdá se mi, že by tam mohla být cesta. Zvládneš to, děvče?“

„Musím. Tak jdeme.“

Po několika metrech opravdu objevily něco jako pěšinu mezi stromy. Byla porostlá měkkou trávou a pěkně se po ní šlapalo. I bez bot.

„Guinan?“ hekla poradkyně.

„Ano?“

„Jak dlouho my si tykáme?“

„Minutu?“

* * *

Další porada důstojníků se konala v brzkou ranní hodinu. Důvodem bylo zmizení poradkyně Troi.

„Její komunikátor ležel na nočním stolku, lůžko jevilo známky použití,“ řekl unaveně Riker.

„Počítač ji nedokáže lokalizovat, moji lidé nebyli úspěšní,“ konstatoval Worf. „K tomu jsme při pátrání zjistili, že chybí i Guinan.“

„Tušil jsem, že nás sem někdo vylákal,“ začal kapitán, „jenom je otázkou, kdo a proč to udělal. Pane La Forgi, je možné, že by se v okolí mohla nacházet maskovaná loď?“

„Není to pravděpodobné, kapitáne. Navíc by při použití transportérů patrně museli maskování vypnout.“

„Proč ty dvě, kapitáne?“ zeptal se Riker a sevřel si ruce pod bradou.

„To netuším, Jedničko. Když není loď, museli je unést na planetu. Pane Date, opravdu nejsou na planetě transportéry?“

„Nikoliv, pane. Provedl jsem důkladný průzkum všech používaných technologií, transportéry bychom jistě identifikovali. Nic podobného nemají, ani replikátory.“

„Měli bychom je jít hledat,“ řekl Riker s nadějí v hlase.

„Zapomněl jste na Základní směrnici, komandére?“ ptal se kapitán. „Teoreticky můžou být kdekoliv. To chcete celou planetu obrátit naruby?“

„Nějakou identifikaci bychom snad dokázali provést,“ nedal se první důstojník.

„Ani jedna z nich neměla u sebe komunikátor,“ konstatoval Dat. „Při průměrném počtu deseti tisíc obyvatel v každém z 1547 měst a 15 sekund na provedení základního genetického skenu bychom potřebovali až 7 let, 130 dní, 18 hodin a 20 minut. Když připočteme obyvatele osad a samot, potom výsledná doba vychází 8 let…“

„Děkuji, pane Date,“ přerušil horlivého androida kapitán. „To stačí, myslím, že si to dokážeme představit. Nějaké návrhy?“

„Měli bychom kontaktovat obyvatele planety, alespoň pasivně. Když dokázali použít subprostorové vysílání…“ zapojila se do debaty poprvé doktorka Crusherová.

„Ani to bohužel Základní směrnice neumožňuje,“ řekl s povzdechem kapitán. „Navíc ani nevíme, jestli tu zprávu poslali oni.“

„Tak kdo tedy?“ vyhrkl Riker a praštil pěstí do stolu.

Picard si ho změřil přísným pohledem a úsečně odpověděl: „To budeme muset zjistit. Pane Date, provedete nový průzkum a zaměříte se na technologie připomínající transportéry. Na povrchu, pod povrchem, pod hladinou moře, prostě kdekoliv. Jsem přesvědčený, že budou na takovém místě nebo alespoň poblíž. Na koni daleko neujedou.“

* * *

V dálce zahřmělo a z nebe se spustily první kapky. Guinan podpírala kulhající Deannu a rozhlížela se po lese. Cesta pokračovala ze svahu k říčce, která bublala opodál. Denní doba ale pokročila a bouřková mračna zcela zatemnila krajinu.

„Počkej, Guinan, bolí mě i ta druhá noha, asi jsem si tam zase něco vrazila.“

„Ukaž, podívám se.“

Ozvala se prudká rána a pod současným úderem blesku vzplanul vrcholek stromu nějakých padesát metrů od obou žen.

„Tak to bylo jen o fous,“ konstatovala Guinan.

„Co budeme dělat?“ vyhrkla vyděšená poradkyně.

„Musíme najít úkryt.“

„Co když zemřeme?“

„A co chceš dělat? Myslíš si, že si jen pomyslíš a bouřka ustane?“

V tom okamžiku se vrstvou mraků prodralo nízko ležící zapadající slunce a déšť přestal padat. Ozvalo se trylkování ptáků.

„Právě to jsem si myslela, Guinan.“

„Netušila jsem, že jsi čarodějka.“

„Ani já ne.“

Radost ale netrvala dlouho, protože slunce začalo mizet za obzorem a opět se stmívalo. Ženy se dopotácely k potoku a přebrodily se na druhý břeh. Mezi dvěma listnatými stromy tam stálo něco jako chatrč.

„Vidíš to co já?“ hekla Guinan.

„Úkryt.“

Víc si říkat nemusely. Bez dechu vtrhly do chatrče a začaly si prohlížet vnitřek. Našly dvě dřevěná lůžka pokrytá listím. Nic lepšího najít nemohly. Svalily se na tvrdé postele a po chvilce usnuly. Les pomalu utichl a první z měsíců vykoukl na již bezmračné nebe.

* * *

„Vůbec nic, kapitáne,“ řekl Dat, aniž by hnul brvou.

Stál před kapitánovým stolem v jeho pracovně a čekal na reakci zkušeného muže v červené uniformě.

„Víte, co to znamená?“

„Ano, kapitáne. Budeme je tu muset nechat.“

„Kdybychom alespoň tušili… Co je to za civilizaci, pane Date? Proč se skrývají a nejednou se přihlásí? Proč kradou lidi z hvězdných lodí? Jak to dělají?“

„To bohužel nevím, pane.“

„Jistě, jsou to vlastně jen řečnické otázky. Základní směrnice platí i v případě agrese proti lodi Spojené federace planet. Možná o nás někdo tam dole ví, ale přesto nemůžeme riskovat celoplanetární krizi, kdybychom se ukázali bez krytí. Ale tak snadno se vzdávat nebudeme. Pane Date, zkuste se nyní zaměřit na jakékoliv elektronické přístroje. Pokuste se odhalit sebemenší stopy datových nebo i analogových přenosů. Na jakémkoliv principu. Přece spolu nějak musí komunikovat. A pokud někdo z nich unesl naše lidi, můžou se prozradit.“

„Provedu, kapitáne. Nějaké další rozkazy?“

„Ne. Můžete jít.“

* * *

Ráno se přihlásilo divokým rykem ptáků a prudkým svitem slunce, které si našlo cestu i mezi větve, z nichž byla postavena chatrč. Deanna se protáhla a slastně vzdychla.

„Už je líp?“ zeptala se Guinan sedíc na svém lůžku a urovnávajíc si pomačkaný klobouk.

„Nic mě nebolí. Ani nemám na nohách žádné strupy po včerejších zraněních. Jak je to možné?“

„Jsme v čarovné zemi.“

„Ale má to jednu chybu. Mám hlad.“

„Tak pojď, děvče, vyrazíme hledat něco k snědku.“

Když se vyštrachaly na břeh potoka, v údivu vydechly. Stál tam starý muž v bílém plášti, na levé ruce se mu leskl velký stříbřitý prsten a v pravé ruce držel dlouhou hůl s ozdobou na konci.

„Vítám vás,“ řekl tiše a usmál se.

„Kdo jste?“ vydechla Deanna.

„Já jsem Erudan, Strážce lesa, paní poradkyně.“

„Vy víte, kdo jsme my?“

„Ovšem, řekli mi o vás.“

„Proč jsme tady?“

„To je na delší vyprávění. Zvu vás do své chaty.“

Potom sáhl za sebe a vytáhl batoh ze zelené látky. Hodil ho směrem k Deanně.

„Uvnitř jsou opánky vhodné do lesa, poradkyně. Myslím, že vám budou.“

Když se Deanna obula, vykročili dolů po proudu potoka. Obě ženy šly jako ve snách. Pak se před nimi objevila nádherná dřevěná stavba s krytou verandou a krásně vyřezávanými okny, štítem i okapy.

„Tak prosím, dámy, postavil jsem na čaj.“

I uvnitř chaty bylo krásné a útulné prostředí. Podlahu pokrývaly tlusté koberce, jim podobné gobelíny s lesními výjevy zdobily zdi. Erudan odněkud přinesl kouřící konvici a nalil čaj do tří vysokých šálků se širokým horním okrajem. Z druhé strany stolu přisunul ošatku s nádherně vonícím pecnem čerstvého chleba.

„Je to podle vašich představ, dámy?“ zeptal se bezelstně.

Když nic neříkaly, usmál se, vzal do ruky velký nůž a začal chleba krájet.

Jedli mlčky několik desítek minut. Erudan dával přednost čaji, nalil si ještě celkem třikrát a stále se usmíval.

Když dojedli, muž pokýval hlavou a podíval se do očí Deanny a poté i Guinan.

„Tak jak se vám líbí Erasea?“ spustil tiše.

„Není to tu špatné,“ začala Guinan. „Ale stejně bych ráda věděla, co to mělo znamenat. Kdo jste a proč jste nás unesli?“

„Unesli? Proč ta silná slova, slečno z El-Aurianu? Jsme Oldestové a chtěli jsme vás poznat.“

„Mohli jste dát vědět,“ řekla Deanna.

„Jistě, proto jsme vaši loď přivolali. Ale způsob kontaktu jsme si, s dovolením, zvolili sami.“

„Ten váš způsob byl rozhodně zvláštní. Riskovali jste útok naší hvězdné lodi, máme dostatečné prostředky, abychom vám způsobili citelné problémy,“ řekla Deanna vážně.

„Skutečně? Ale to byste jistě neudělali. Přece nepřekročíte vaši vlastní Základní směrnici.“

„To jste nemohli vědět. Co o nás vlastně víte? Nic moc, když ani nelétáte ke hvězdám.“

„Létat ke hvězdám? Proč dělat takové neefektivní věci?“

„Třeba abyste poznali jiné druhy a jiné planety.“

„A kdo říká, že my nepoznáváme jiné druhy a jiné planety?“

„Prosím?“ zajíkla se Deanna. „Jak byste mohli cestovat na jiné planety bez warpu?“

„No, nejsem zmocněn vám vysvětlovat naše technologie. Ale třeba vám pomůže, když naznačím, že to má něco společného s červími děrami, všeobecným informačním polem multiversa a hudbou sfér.“

„Tomu nerozumím…“ řekla se zklamáním Deanna.

„Ale já ano,“ spustila Guinan. „Všeobecné informační pole? Jak se k němu chcete dostat? To se uvádíte do transu? Necháte se unášet hudbou sfér? Vytváříte červí díry na počkání?“

„Ne tak docela a přitom dost podobně. Trans není nutný, při určitém způsobu využití našich mozků můžeme s všeobecným informačním polem komunikovat i v bdělém stavu, včetně registrace hudby sfér. A ano, červí díry vytváříme na počkání.“

„Co pořád máte s tou hudbou?“ ptala se zmatená Deanna.

„Rezonance všehomíra. To na Betazedu neznáte?“ kontroval Erudan.

„Jak víte o Betazedu a El-Aurianu?“ dotázala se Guinan.

„Byli jsme tam. Na El-Aurianu pochopitelně před jeho zničením Borgy. Ale nechme té hry na hádanky. Naše civilizace je velice stará. Putujeme jednotlivými vesmíry a pomáháme nižším druhům s jejich problémy. V tomto vesmíru nemáme v současnosti mnoho práce. Kultivace vybraných civilizací pokročila natolik, že očekáváme další civilizační skok. Ano, správně, jde o schopnost používat všeobecné informační pole multiversa. El-Auriané byli blízko, bohužel jejich osud jsme špatně odhadli, ani my nejsme dokonalí a Borgové jsou velice nevyzpytatelná entita. Ale i na ně dojde, už se na tom pracuje. Ale zpět k vám, dámy. Guinan přežila katastrofu svého lidu, takže může pokračovat v jeho údělu. A vy, poradkyně, jste zástupkyně dvou druhů, jejichž spojení může být novou nadějí Galaxie. Betazed sám o sobě velmi pokročil ve svém vývoji, pozemšťané jsou zase výjimečně cílevědomá rasa. Překonali jste éru divošství, zbývá možná jen pár let a budete připravení. V jednom paralelním vesmíru již experiment započal.“

„A to vám máme věřit? Že cestujete jen tak bez lodí po Galaxii, znáte jiné vesmíry a vrtáte se v záležitostech jiných bytostí?“ vyjela na Erudana Deanna.

„Ano, věřil jsem, že to pochopíte.“

„Kdo vlastně jste? Na strážce lesa jste nějak chytrý.“

„Musíte pochopit, že využívání všeobecného informačního pole umožňuje komukoliv sdílet informace s kýmkoliv jiným. Pokud s vámi nyní mluvím já, je to, jako by s vámi mluvil kterýkoliv z Oldestů kdekoliv v multiversu.“

„To jste jako mravenci? Sdílená mysl?“

„Nikoliv, to je poměrně primitivní metoda koordinace. Všeobecné informační pole není dynamické, nesdílíme myšlenky. Sdílíme informace, když jsou do pole uloženy. Zpoždění je ovšem minimální. Nyní například na vaší Enterprise skřípe kapitán Picard zuby a srká horký čaj. Strašně by vás chtěl zachránit. Nehodlá opustit oběžnou dráhu, dokud bude sebemenší naděje. Obdivuhodné úsilí.“

„Tak proč nás nevrátíte? Nebo to neumíte?“ nedala se Deanna.

„Ale umím, jistěže to umím. Nakonec se na loď vrátíte. Bude to, když dovolíte, v ten pravý čas.“

„Jste snad bohové, že chcete řídit život jiných lidí?“

„I tak nám někde říkají. Ale nejsme bohové, Bůh je jenom jeden. Ale zůstaňme u podstaty naší věci. Postupným vývojem dospěla řada civilizací sdružených do Spojené federace planet k prahu nové doby. Denně to ověřují naši vyslanci, nyní jsme to ověřili i tímto pokusem. Na vás dvou teď je, abyste informovaly odpovědné osoby, co se chystá. Pokud zareagují odpovídajícím způsobem, civilizační skok se uskuteční. Pokud ne, ještě nějaké desetiletí počkáme, času je spousta.“

„Znáte budoucnost?“ zeptala se Guinan a zatvářila se potutelně.

„Nikoliv, tu nezná nikdo. Známe jen možnosti, nikoliv stav. Ale známe minulost. Dlouhou minulost, velmi dlouhou.“

* * *

Kapitán Picard seděl ve svém křesle na můstku, levou rukou si podpíral bradu a tvářil se nepřítomně. Stále se pokoušel vymyslet nějaké řešení momentální situace. Stále doufal, že dvě pohřešované členky posádky zachrání.

Náhle se zablesklo a mezi předními konzolami pod obrazovkou se objevila nesourodá trojice. Uprostřed stál muž v bílém, pravou rukou držel za dlaň Deannu v noční košili a levou rukou Guinan v pomačkaných dlouhých šatech. Pomalu ruce uvolnil a usmál se.

„Zdravím, kapitáne. Vracím vám vaše přítelkyně. Velice mě dojalo vaše úsilí o jejich záchranu. Jste jeden z nejlepších mužů vašeho světa. Nyní se musím rozloučit. Zůstávejte v míru a Nejvyšší nechť vás provází.“

Erudan se uklonil a zmizel v záblesku světla.

„Co to…“ začal kapitán zmateně, „poradkyně, co to mělo znamenat?“

Deanna jen mávla rukou.

„To je na delší povídání, kapitáne. Když dovolíte, chtěly bychom se nejprve upravit. Souhlasíte se setkáním za půl hodiny v konferenční místnosti?“

Picard si povzdechl.

„Ano, ovšem, za půl hodiny.“

* * *

Když si kapitán i všichni důstojníci vyslechli vyprávění obou unesených žen, nastalo v místnosti ticho. Oldestové rozhodně nebyli primitivní postindustriální civilizace.

„Poradkyně,“ začal tiše kapitán, „domníváte se, že by Oldestové mohli být nebezpeční?“

„To si nemyslím, pane. Pokud můžu soudit podle Erudana, jsou to velice milí a upřímní lidé.“

„Ale mají k dispozici technologie, se kterými by mohli ovládnout Galaxii. Proč to neudělali?“

„Vy to nechápete, Jean Lucu?“ spustila Guinan. „Oni nepotřebují vládnout Galaxii. K čemu je vševědoucím nějaká vláda nad nižšími tvory? Můžou mít všechno, aniž by kohokoliv ponižovali. V poklidu nechají civilizace jejich vývoji a zasáhnou jen v kritických okamžicích. Nikdo o nich neví. My máme Základní směrnici, oni mají svoje pravidla. Když my jsme schopni při své zbrklé povaze mírnit vášně a nechat nižším společnostem volnost, proč by stejně nepostupovala civilizace mnohem vyspělejší?“

Guinan se usmála a pohlédla na kapitána s nadějí.

„Ano, myslím, že to chápu. Myslím, že bude nejlepší, když se o naší zkušenosti nebudeme příliš šířit. Erudan vybral vás dvě, takže nechám na vás, komu o Oldestech řeknete.“

V tom okamžiku se ozval kapitánův komunikátor.

„Picard, slyším.“

Hlas praporčíka Williamse zazněl úsečným rozčileným stylem: „Kapitáne, myslím, že byste měl přijít na můstek. Tomu nebudete věřit.“

„Dobrá, půjdeme všichni, Picard konec.“

Na můstku panovalo úplné ticho. Služba se přesunula k zadním panelům a vyklidila prostor důstojníkům. Pouze Williams stál u prázdné obrazovky a upřeně na ni hleděl.

„Co se stalo, pane Williamsi? Nic zvláštního nevidím.“

„No právě,“ vyhrkl praporčík.

„Právě co?“

„Planeta, kapitáne. Není tam.“

„Jak není?“

V tu chvíli se ozval Dat, který zabral místo u levé přední konzoly: „Pane, praporčík má pravdu. Planeta ani její měsíce nikde nejsou. Enterprise se ocitla na nestabilní heliocentrické dráze a padá k místnímu slunci.“

„Jak je to možné?“ vydechl Picard.

„To nevím, pane. Jediná stopa je zbytkové tachyonové záření. Domnívám se, že planeta proletěla červí dírou a opustila tuto soustavu.“

Kapitán se nadechl a obrátil se doleva.

„Poradkyně, co vám říkal Erudan o multiversu?“

„Že jím procházejí a navštěvují jiné vesmíry.“

„To by bylo teoreticky možné,“ řekl Dat. „Planeta mohla přejít do jiného vesmíru. Příslušný kvantový skok lze realizovat, pouze rozsah je neuvěřitelný.“

„Proč by to dělali?“ zeptal se Riker.

„Z bezpečnostních důvodů,“ konstatoval kapitán. „Věděli jsme o nich, mohli jsme sem poslat další lodě. Základní směrnice už neplatila.“

„Ale to bychom přece neudělali,“ řekla Deanna.

„Kdo ví. Jsme nižší bytosti. Přátelé, nebudeme brečet nad rozlitým mlékem. Pane Date, vyveďte nás odtud. Poletíme na původní místo určení.“

„A Oldestové?“ zeptala se Deanna.

„Jak jsem říkal, vy a Guinan se rozhodnete, komu předat poselství. Na mě udělali poměrně značný dojem. Je dobré vědět, že máme takové bytosti na naší straně. A je dobré vědět, že i oni mají svou Základní směrnici.“