Interaktivní dějiny (5)

5.

Shrnutí předchozího děje: Časový agent Marek navštíví svou rodnou dobu, aby se dozvěděl, že zemřel jeho dosavadní šéf Reichman. Zavolal si ho šéf nový a jeho přístup Marka vůbec nepotěší. Vrací se tedy na místo svého působiště v závěru 20. století a dále se potýká se starými počítači, kterým stačí jedině klimatizovaný sál. A dá se říct, že ho to docela baví.

--- --- ---

Přiblížil se první máj a konala se schůze SSM, na které se určovalo, kdo ponese jaký transparent v průvodu. Marek musel z důvodů krytí být taky členem SSM a jako jeden z nejmladších byl pověřován těmi nejhoršími úkoly.

Viktor Janálek, předseda podnikového výboru rozděloval transparenty.

„Ty, Marku, poneseš sovětskou vlajku,“ řekl Janálek.

„Proč zrovna sovětskou, nemohl bych nést československou?“

„Neprovokuj, poneseš sovětskou. Já si vezmu firemní štít, československou si vezme třeba Vlasta, ať máme vepředu i pěkná děvčata.“

Marek s Vlastou se na sebe podívali a začali se smát.

„Marku, ty to pořád zlehčuješ,“ začal Janálek. „Uvědom si, že svátek práce je významná oslava, musíme vypadat jako podnik, který stojí v přední linii budování socialismu.“

Po průvodu na prvního máje šla Vlasta k Markovi a prožili spolu pěkné odpoledne. Bylo jim dobře, jak jen může být dobře lidem, kteří se milují. Markovi kalila radost pouze jedna věc: Vlasta byla kandidátkou na členství v KSČ.

* * *

Programátoři začali používat nové terminály a hned se objevily problémy. Vlasta volala Marka, aby s tím něco udělal.

„Podívej, pustila jsem si RM1. Máme zavedené RSZ a právě jsou spuštěny dva Coboly, vidíš, jak se to odkládá? Nemůžu už spustit nic dalšího, jinak se to úplně zablokuje.“

„Podívej se na DI1, kdo má co spuštěné. No ovšem, tady je někdo pod UIC 100,7 a má spuštěn CBL i EDI zároveň, UIC 100,21 jede CBL, je to fakt narvané, musíme programátory upozornit, aby si nespouštěli víc věcí naráz, jinak jim to bude pěkně dlouho trvat.“

„Co programátoři. Ale co já?“ nedala se Vlasta. „Musím připravit pásky s daty pro jedenadvacítku a v tomhle zmatku se to bude cukat, potom to prý nejde přečíst.“

„No nedovedu si představit co se bude dít, až začneme zpracovávat rutinní úlohy tady na mini. Myslel jsem, že těch 256 kilobajtů paměti je až dost, jenomže máme 64 kilo jádro, knihovna RSZ zabere čtvrtinu paměti, jeden Cobol skoro taky, to už nám toho moc nezbývá.“

„A pořád se to odkládá. Valášek se na to díval a říkal, že bude muset zvětšit odkládací prostor na disku, protože těch 128 kilo je prý málo.“

„To abychom měli jeden celý kazetový disk jen na odkládací prostor, pomalu. Hrůza, nakonec bude všechno odložené a nic nepojede,“ řekl Marek a pokrčil rameny.

* * *

„Paní Zapletalová, můžu?“

„Jistě, Marku, co potřebujete?“

„Měli bychom nějak vyřešit plánování strojového času na mini. Zatím si může každý dělat co chce a kdy chce, začínáme mít problémy.“

„Inženýr Valášek o tom už mluvil s inženýrem Kárným a zatím se moc nedohodli. Programátoři mají mít naprostou prioritu, druhou prioritu má děrovna, ostatní mají smůlu.“

„Ono stačí, když jsou tam dva programátoři a Golem, už je plno a systém se blokuje. Když má operátorka něco udělat, tak musí čekat, to se mi nelíbí.“

„Mně se to taky nelíbí, Marku. Na jedenadvacítce bylo snadné všechno naplánovat, tam vždycky mohl být jen jeden. Musíte si to dohodnout s programátory, já vám nepomůžu.“

* * *

Přišel červen a Marek měl spoustu starostí s minipočítačem. Blokování práce při používání více terminálů vedlo k zavedení plánu práce programátorů, v jednom okamžiku sice mohli pracovat na všech třech terminálech, ale mohli používat pouze editor, jen jeden terminál měl přidělenu možnost překládat programy kompilátorem Cobolu, spojovat je do úloh programem TKB a ladit na cvičných datech. Bylo plno stížností a nakonec se plánování zrovna poctivě nedodržovalo, což vedlo k dalším stížnostem, inženýr Valášek trval nekompromisně na dodržování plánu, pak bude vše v pořádku. Marek sám měl na práci s překladačem přiděleno jen jedno okno za týden a to na jednu hodinu, moc toho nestihl.

* * *

Bylo 14. června, Marek seděl zrovna u terminálu v kanceláři programátorů vedle VVK, když dovnitř vešla Kelišová a tvářila se jako boží umučení.

„Marku, nech toho a pojď se mnou.“

Slza jí tekla z pravého oka, Marek vstal a vyšel s Kelišovou na chodbu.

„Marku, Vlasta měla havárku. Je mrtvá.“

„Cože?“ řekl Marek zděšeně.

Kelišová už nepokrytě brečela.

„Srazilo ji auto na Újezdě, šla zrovna do práce.“

Marek se opřel o zeď a cítil, jak se mu podlamují kolena. Přišel Verner a pomohl Markovi dojít do jeho kanceláře. I on byl vyděšený, zpráva se šířila podnikem jako neblahá lavina.