Interaktivní dějiny (6)

6.

Shrnutí předchozího děje: Marek, cestovatel časem z 22. století, pracuje na sálových počítačích v podniku PracOděv a potýká se s řadou problémů. A náhle mu vyvstává problém kardinální. Jeho milá Vlasta zahyne při dopravní nehodě.

--- --- ---

Marek ani nevěděl, jak se dostal domů. Seděl na gauči a z očí mu tekly slzy. Tohle nemůže být pravda. Když se trošku uklidnil, začal uvažovat, co dál. Stále nutkavěji se mu připomínala jeho schopnost cestovat v čase. Může si dovolit zasáhnout a změnit historii z osobních důvodů? Předpisy Interactive History něco takového přísně zakazovaly. Agent směl použít časosběrný oblek pouze pro cesty do 22. století na ústředí a zpátky na místo jeho časového určení. Pokušení bylo silné, jak odolat?

Nakonec, kdo si toho všimne? Jaký problém? Oblek nemá žádný záznam o provedených časoprostorových skocích, energie mu určitě vystačí, za trochu rizika mu jeho milá přece stojí. Nenechá ji tak nesmyslně zemřít, zachrání ji.

Oblékl si časosběrný oblek a nastavil zařízení o několik hodin dozadu na dobu, kdy byl v práci a Vlasta se do práce chystala. Skočil do svého bytu, převlékl se do náhradního oblečení a vyšel na ulici.

Cítil se sklíčeně. Vědomí, že jeho milá teď možná prožívá poslední okamžiky svého života, mu nepřidalo a věděl, že se právě dopouští činu, který by žádný agent v čase rozhodně udělat neměl. Došel k přechodu u Milosrdných a čekal na Vlastu. Viděl ji přicházet, viděl lidi stojící u semaforu, Vlasta se neohroženě postavila mezi ně a čekala na zelenou. Marek vyrazil a v okamžiku, kdy se rozsvítila zelená, vzal Vlastu za ruku a vytáhl ji z davu. Kolem profičelo na červenou červené auto, lidé uskakovali, Vlasta se dívala vyděšeně.

Marek odvedl Vlastu od přechodu a držel ji stále za ruku jako klíště.

„Marku, co to bylo? Proč mě tak držíš? Proč nejsi v práci?“

„Vlasti, na nic se mě neptej, já vlastně v práci jsem, je to trošku zamotané, hlavně, že jsi v pořádku.“

Marek pustil Vlastinu ruku a odcházel k náměstí.

Vlasta za ním volala: „Marku, co to děláš? Co se děje?“

Marek nic neříkal, ani se neotáčel a šel dál kolem Avionu, Vlasta se nakonec obrátila a šla do práce.

* * *

Marek přišel domů, oblékl si časosběrný oblek, nastavil čas o minutu dál, než byl okamžik jeho skoku a vrátil se do budoucnosti. Z kuchyně uslyšel nějaké rámusení, otočil se a šel za zvukem.

„Co tu k sakru… proboha.“

Marek se díval do očí sebe sama, jeho druhé já stálo v kuchyni, v ruce talíř se svačinou a zděšeně se na něho dívalo.

* * *

Marek I. zakroutil hlavou a řekl: „Tohle je zlý sen, přece jsem to nastavil správně.“

„Co jsi nastavil?“ ptal se Marek II.

„Čas skoku, napřed o čtyři hodiny zpět, potom čtyři hodiny a minuta dopředu, jak jsem mohl způsobit smyčku?“

„Počkej, jaká smyčka, já si na nic nevzpomínám, jdeš z budoucnosti?“

„Ne, z minulosti, nechápu, co se stalo.“

„Ale já začínám chápat. Tak proto se na mě dnes Vlasta dívala jako na vraha, když mě našla v práci. Říkala, že jsem darebák a dělám si z ní srandu, když ji napřed zachráním před jakýmsi šílencem v červené škodovce a potom se normálně vrátím do práce a tvářím se, že se nic nestalo. To jsi byl ty?“

„Jo, to jsem byl já. Zachránil jsem ji na poslední chvíli. Ona umřela, chápeš to?“ řval Marek I. a mlátil hlavou do futra.

„Co to tu meleš, ty darebáku. Kdo umřel? Vlasta? Počkej, tohle myslíš vážně? Ty jsi zažil její smrt, pak ses vrátil a zachránil ji? No tohle je teda skvělé! Porušíš všechny předpisy, dostaneš mě do toho a teď sem přijdeš, jakoby nic.“

„Já jsme musel, pochop to! Přece jsem ji nemohl nechat umřít.“

„Jenže jak k tomu teď přijdu já? Jsem teď dvakrát, bavím se sám se sebou, víš jak mi je?“

„Představ si, že vím. Prožívám to samé, ty moulo.“

„Hrozná představa! Setkám se sám se sebou a ještě si nadávám. Co s tím budeme dělat?“

„Co naděláme, musíme to přiznat. Hele, já skočím na ústředí a pokusím se najít řešení se specialisty. Nebudou mě mít rádi, ale z toho se nepodělám. Horší to už být nemůže.“

* * *

Marek I. nastavil časovač a přenesl se do 22. století do budovy firmy Interactive History. Tedy alespoň si myslel, že se tam přenesl. Ve skutečnosti stál na chodbě nějakého zpustlého domu a za dveřmi štěkal pes.

Marek se vydal po chodbě ke schodišti, musel zase něco špatně nastavit a je někde ve vedlejším domě.

Potkal ho nějaký člověk a spustil: „Co tu děláš, soudruhu, tady nebydlíš a je noc, ty nevíš, že je zákaz vycházení?“

Marek si teprve teď všiml, že muž má na sobě nějakou uniformu, která připomínala policejní oblek Československa 20. století.

„Promiňte, pane, já hledám Interactive History, nějak jsme zabloudil.“

„Co že to hledáš, soudruhu, není ti něco? To mluvíš anglicky? Jsi agent Ameriky? Tak tohle je myslím jasné. Půjdeš se mnou!“

Muž vytáhl z opasku pouta, nacvičeným chvatem chytil Marka za ruce a pouta mu nasadil.

Marek se nechal odvést, protože nechápal, co se děje. Ve 22. století přece už žádní soudruzi nejsou.