Rádio (3)

3.

Shrnutí předchozího děje: Karel popisuje své první setkání s neautorizovaným přenosem.

--- --- ---

Celé odpoledne jsem se věnoval analýze zaznamenaných dat narušitele. Nedávalo to žádný smysl. Dokonce jsem vyzkoušel různé metody přenosu analogového signálu, ničemu to neodpovídalo. Zkusil jsem si data promítnout na obrazovku v binárním tvaru a různě s nimi manipuloval. Ani nevím, kolikrát jsem konfiguraci změnil, než se přede mnou objevila lidská tvář složená z nul a jedniček. Projel jsem v této reprezentaci několik obrazovek, po odfiltrování rušení jsem viděl muže, který patrně mluvil. Ústa se mu hýbala, oči mrkaly, dokonalý přenos prováděný způsobem, který neodpovídal žádnému doposud používanému televiznímu vysílání. Prošel jsem několikrát odfiltrované rušení a podařilo se mi odchytit zvukový kanál. Několikrát jsem měnil modulaci, jelikož zvuky z reproduktoru se nepodobaly žádné známé řeči.

Byl jsem do práce tak zabraný, že jsem ani nepostřehl pozdní hodinu. Bylo už k půlnoci. Měl jsem záznam hovořícího muže, viděl jsem ho, slyšel jsem ho, nerozuměl jsem mu. Raději jsem všeho nechal a šel domů.

Ráno jsem vpadl přímo doprostřed poplachu, neznámý opět vysílal. Ihned jsem použil korekční algoritmy ze včerejška a zajistil si tak přímý přenos narušitele.

„Michale, pojď se podívat. Tohle je na tom neautorizovaném kanále.“

„Televize? Proč máš tak mizerné rozlišení?“

„Protože lepší není. Někdo vysílá s mizernou technikou na kanále nadsvětelné komunikace. Věřil bys tomu?“

„Co to proboha ten chlap brebentí? Vypadá to na nějaký arabský dialekt. Počkej, myslím že jsem to poznal: jde o hebrejštinu.“

„Hebrejštinu? Nějaké záhrobní vysílání bývalého Izraele?“

„Kdo ví. Odkud to jde?“ tázal se šéf zmateně.

„V tom je právě ta potíž: v přenosu nejsou žádné adresní údaje.“

Celý den jsem procházel data, která zbyla po odfiltrování obrazu a zvuku. Pokoušel jsem se odhadnout nějakou signaturu, která by naznačovala odesílatele a adresáta. Základním principem každého datového přenosu byla adresace paketů, vysílající musel správně označit příjemce a přidat vlastní identifikační údaje. Tenhle přenos opravdu spíš vypadal na analogové vysílání, které se na výhradně digitální síti transformuje do zdánlivě binárního charakteru.

Prošel jsem všechny registrované vysílače v síti, zkontroloval jsem dokonce vyhrazené kanály komunikace Rarků, které ovšem těžko připadaly v úvahu. Pochybuji, že by mezi Rarky žili nějací Židé.

„Poslyš, Michale, chápeš to? Přece se nemůže jen tak sám generovat modulovaný signál.“

„Kdyby šlo o normální vysílačku, tak bych s tím souhlasil, jenže tohle je vysílání přes subprostor. Kdo ví jak to vlastně funguje. Třeba tam chytáš jen nějaký odraz…“

„To je nesmysl. Podle dokumentace Rarků lze vystopovat pouze aktivní prvky přenosu. Nic mezi tím. Subprostor je poněkud mimo naše možnosti.“

„Víš co, Kájo, vykašli se na to, jdi domů, ohol se, vezmi na sebe kvádro a přijď k Rudolfinu. Dnes je ten koncert, vzpomínáš si?“

A tak jsem si večer mohl oddychnout při poslechu nádherné Brahmsovy hudby. Mohl. Jenže obvyklé souznění s hudbou se nedostavilo. Měl jsem hlavu plnou toho chlapa s orlím nosem, který se nám plete do komunikace.

I když byla sobota, šel jsem ráno do práce a pokoušel se přijít na kloub našemu neznámému. Opět jsem naladil přímý přenos. Neznámý tentokrát mluvil česky. Tedy byla to trošku divná čeština, ale rozumět mu bylo. Rychle jsem instruoval počítač, aby přešel na stejný tvar signálu a pokusil jsem se neznámého kontaktovat. Podle výrazu jeho tváře jsem pochopil, že se spojení povedlo.

„Ó Adonai. Kdo jsi?“

„Jsem technik dálkového přenosu ISF.“

„Aj es fí? Co to má býti? Jsi anděl nebo ďábel? Zaklínám tě, promluv pravdu!“

Následovala spousta slov v neznámém jazyce.

„Nejsem anděl ani ďábel, vážený pane. Spojil jsem se s vámi pomocí nadsvětelného komunikátoru, rušíte nám naše datové přenosy.“

„He…“ ozval se neznámý a tvářil se zmateně.

„Vidím, že mi nerozumíte. Řeknu to jednoduše: nejste u nás vítán, vypněte svoje zařízení.“

„Zařízení? Já nemám žádné zařízení. Vyvolal jsem tě podle dávných knih, jsi můj otrok, musíš mi sloužit.“

„Cože? Jaké knihy, co to melete?“

„Tobě nepřísluší se ptát, musíš mi splnit mé přání: vyrob pro mě zlato, otroku.“

Vypnul jsem vysílání. Neznámý ještě chvíli nadával, opakoval nějaké litanie v cizím jazyce, šermoval rukama. Nakonec toho nechal, řekl jakési úderné slovo, mávl rukou a přenos skončil.