Rádio (4)

4.

Souhrn předchozího děje: Karel analyzuje data v neznámé komunikaci a spolu se šéfem Michalem docházejí k závěru, že na druhé straně signálu mluví někdo hebrejsky. Ten se taky záhy přihlásí, když Karel napodobí přijatý signál a spojí se s ním.

--- --- ---

V pondělí ráno jsem ukázal záznam své komunikace s neznámým mužem šéfovi. Ani on pochopitelně nechápal, o co tomu muži šlo. Vyrobit zlato? Jak vyrobit zlato? Nějaký alchymistický trik? Jelikož se celé dopoledne vysílání neobjevilo, přestal jsem pomalu na své podivné zážitky myslet a věnoval se každodenní rutině.

Odpoledne se ovšem neznámý znovu objevil, pronášel podivná slova, jeho tvář se mračila. Seděl jsem u počítače a uvažoval o případném dalším kontaktu. Najednou se mi udělalo nějak zle a já jsem v rytmu slov narušitele začal padat na klávesnici. Nedopadl jsem však. Tedy na klávesnici, dopadl jsem na tvrdou zem v nějaké zakouřené místnosti, narušitel stál nade mnou a překvapeně mne pozoroval.

„Tys člověk?“

„Cože? A kdo bych jako měl být?“

„Astrální bytost, démon, nebo něco takového.“

„Můžete mi vysvětlit, co tady dělám?“ ptal jsem se vyděšeně.

„Vyvolal jsem tě z vyšších sfér.“

Na tohle nebylo co říci. Vstal jsem, podíval se neznámému do očí a napřáhl ruku.

„Budiž, já jsem Karel Obadal. A vy?“

Neznámý se díval kolem sebe.

„On je tu ještě někdo jiný?“ ptal se zmateně.

„Není, jenom já a vy, pokud vím.“

„Tak proč se mnou mluvíš jako s více lidmi?“

„Zdvořilostní zvyk. Tady ho zřejmě neužíváte. Dobrá. Kdo jsi?“

„Jakob Nezariáš.“

„Těší mě. Nyní bys mě mohl vrátit zpátky do mého světa.“

„Vrátit? Ale to já neumím! Sotva jsem se naučil vyvolat bytost z vyšších sfér, neumím ji ještě do vyšších sfér vrátit.“

„Tak to jsi hlupák, Jakobe,“ řekl jsem a cítil, jak se mi podlamují kolena.

Jakob nic neříkal. Možná je to jen sen, řekl jsem si. Možná jsem teď ve své kanceláři, spím v křesle u počítače a tohle všechno se mi jen zdá.

Rozhlédl jsem se po místnosti. Stál jsem kousek od stolu, který opravdu připomínal nějakou alchymistickou laboratoř. Jakob se opíral o desku stolu, nad kterou zářila oblouková lampa s nějakým automatickým řízením vzdálenosti elektrod Křižíkova typu. Za Jakobem byla cihlová zeď a uprostřed ní bytelné dveře. Vpravo stála další cihlová zeď, vlevo vystupovala ze zdi dvě malá okna, kterými do místnosti dopadalo světlo zapadajícího nebo vycházejícího slunce. Za mnou se vypínala špinavá zeď, cihly byly pocákané a popraskané.

Jakob měl na sobě splývavý rubáš, pod kterým jsem ani neviděl kalhoty. Pod orlím nosem měl drobná ústa s nevýraznými rty. Jeho ruce byly dlouhé, o dost přesahovaly široké rukávy Jakobova oděvu.

„Kde to jsem, Jakobe?“ zeptal jsem se nesměle.

„V mém domě v Praze.“

„Tohle je Praha? Vypadá to na 19. století, přenesl jsi mne v čase?“

„Devatenácté století, to se mýlíš, člověče. Je 60. století, přesně rok 5952.“

„Po Kristu?“

„Po čem? Od stvoření světa, pochopitelně.“

„Aha. A ty jsi Žid. Už chápu. Jenže já jsem křesťan a proto se zajímám o křesťanský letopočet, to by učený Žid mohl vědět.“

„Nechápu o čem to mluvíš. Nevím, co to je křesťan ani křesťanský letopočet. Nebo jsi Číňan? Ti počítají léta nějak jinak, jenže já nevím jak, nestarám se o ně.“

„Ne. Číňan nejsem. Nebo tak snad vypadám?“

„Ne, to nevypadáš.“

Viděl jsem, že náš rozhovor nevede k žádnému pozitivnímu výsledku. Tak jsem jen tak stál, díval se na Jakoba, ten se díval na mě, stáli jsme tam jak dva pitomci na mostě.

„Jsi-li člověk, pojď se mnou,“ řekl Jakob a ukázal rukou ke dveřím.

Vyšli jsme z místnosti do zatuchlé chodby, prošli pár metrů a pak jsem byl uveden do světlého pokoje s tapetami, kobercem a velkým stolem.

„Jošuo!“ zvolal Jakob. „Kde jsi Jošuo? Přines nám víno a chléb.“

Do místnosti nakoukl malý mužík, obrátil se a opět zmizel.

„Pojď si sednout, Karole,“ řekl Jakob a vedl mne ke stolu.

Sluha se znovu objevil, postavil na stůl karafu se světle červeným vínem, a dvě sklenice. Jakob nalil víno do sklenic a jednu mi podal.

„Nechť nás provází milost od Hospodina,“ řekl a napil se.

Okusil jsem víno, bylo trpké a ředěné vodou.

„Jak jsi se ocitl ve vyšší sféře, Karole?“ ptal se Jakob.

„V žádné vyšší sféře jsem nebyl. Seděl jsem u svého počítače na ústředí ISF a sledoval tvoje zvláštní vysílání přes subprostor. Pak jsem se najednou ocitnul tady. Nechápu to.“

„Co je to ISF a co je to subprostor?“

„ISF je zkratka organizace, která se zabývá cestováním vesmírem. Subprostor je technický termín pro jistý kvantový fenomén. Jde o hypotetickou fázi, která se nachází pod běžným čtyřrozměrným prostorem.“

„Vyšší sféra. Pochopitelně. Takže já jsem tě svými zaklínadly protáhl z jiného světa do toho našeho? Zajímavé.“

„Zaklínadly?“

„No ano, pokud chceš komunikovat s vyšší sférou, musíš ovládat jisté magické postupy, to je přeci zřejmé. Ty magii neznáš? Je to divné, jak jsi pak se mnou mohl mluvit?“

„Pomocí technického zařízení. Přes vysílač nadsvětelné komunikace.“

„Tedy přes magické zařízení. Už to začínám chápat. Na jakém základě tvé zařízení funguje? Ovládá je démon?“

„Nic takového. Je to prostě nadsvětelný komunikátor. Vymyslely ho mimozemské bytosti, my přesně nevíme, jak vlastně pracuje.“

„No vidíš, mimozemské bytosti. Bezpochyby andělé nebo démoni.“

„Nikoliv. Jde o obyčejné obyvatele jiného světa, kteří se podobají lidem.“

„Andělé se přeci také podobají lidem. Cítím ve tvých slovech dvě vrstvy. Jedna značí souhlas s naším světem a druhá se tomuto souhlasu brání. Jsi zdravý?“

Sluha donesl chléb a nějaké drobné ryby. Jakob ukončil mávnutím ruky rozhovor a nabídl mi skromné občerstvení. Chvíli jsme jedli mlčky. Neostýchal jsem se, pokud je tohle všechno jen sen, není třeba se mu bránit. Horší bude, jestli se to vše odehrává ve skutečnosti.