Návštěva v nevhodný čas.

Etuda I. Samé důležité věci.

Na kosmické lodi se sešli, aby určili ty šťastlivce, kteří sestoupí ke kontaktu. Po dlouhé a vzrušené debatě se rozhodlo, že v modulu bude zástupce velitele sémantik a historik.
Pak přístroje zkoumaly, kde by bylo nejvhodnější místo přistání, až nakonec byla určena velká kamenitá plocha, která měla tu výhodu, že byla blízko města.
Zatímco trysky vychládaly, posádka nejprve na obrazovce a posléze i v průzoru pozorovala město. Mělo vysoké světlé hradby, za kterými se to ježilo spoustou bělostných štíhlých věžiček. Na pozadí blankytně modré oblohy, vypadalo jako ze snu. Byl to uchvacující pohled a nikdo z těch tří nedokázal potlačit vzrušení. Posléze přeci jen zástupce velitele poodstoupil, podíval se na ovládací pult a řekl: „Můžeme jít ven.“
Vzduch byl čistý a voňavý. Jemný větřík jim čechral lehce vlasy. Ušli jen pár kroků, když se začala otevírat velká brána. V jejím temném jícnu se objevil první člověk a za ním další a další. Průvod asi padesáti lidí přicházel vstříc trojici vesmírných cestovatelů. Vpředu šla čtveřice spoře oděných svalovců. Měli na sobě jakési pumpky převázané černou šerpou. U boku se jim houpal nepříjemně vypadající široký meč. Na ramenou nesli otevřená nosítka, kde si hověl malý mužík.
Vzhledem k tomu, že by ho kterýkoliv z nosičů mohl klidně vzít do náruče, bylo to značně předimenzované, ale šlo zřejmě především o efekt. Skřet byl patrně někdo velice důležitý, neboť zbytek uvítacího výboru šel patolízalsky o pár kroků za ním a sestával z lidiček tak pestře ošacených, až se z toho dělaly mžitky před očima. Celek pak připomínal maškarní ples, nebo delirijní sen malíře alkoholika, který dostal za úkol spotřebovat nadnormativní zásoby barev.
Obři se zastavili před trojicí a složili svůj náklad. Mrňous, podoben nápadně čertíkovi z krabičky, se vymrštil prudce ze svého místa a začal cosi vřískat vysokým pisklavým hlasem.
Podívali se na sémantika, který vykulil oči a začal bleskově ťukat do klávesnice příručního překladače. Trvalo to jen okamžik a už slyšeli, jak říká: „Teď na vás nemáme čas. Seberte se a zmizte...“
„Ale...!“
„Já vím,“ máchl ručkou mrňous, pochodujíc před nimi jako generál, “ přišli jste z daleka a nesete nám závažné poselství. Takových už tady bylo... Jenže my na vás teď nemáme čas, máme jiné starosti. Naše princezna slaví narozeniny a to znamená připravit oslavy, sladit program, aby neměl hluchá místa, sehnat vhodného zloducha na veřejnou popravu, uklidit a vyzdobit město a tisíc dalších důležitých věcí. Zkrátka jste přišli nevhod. Vlezte si do toho svého létajícího domku a koukejte zmizet. Přeďte někdy jindy, třebas si na vás uděláme čas a pak poklábosíme.“
Po celý čas jeho rasantního projevu stáli svalovci v za ním a nehnutě je pozorovali, zatímco dav v pozadí štěbetal jako stádo splašených slepic. Mrňous si na závěr místo tečky dupl a otočil se k trojici zády na znamení, že hovor je u konce. Vstoupil na nosítka, hlasitě luskl, svalovci ho popadli, dav za nimi se rozestoupil, nechal je projít a pak je v krátké vzdálenosti následoval, neustávaje v hlučné diskusi.
Šokovaní cestovatelé tu stáli ztuhlí a neschopní jednat.
Zatímco z města přicházela skupina pomalu, s pompou, zpátky to vzala hezky zčerstva a tak, než se skupina vzpamatovala, byli už daleko a černý chřtán města je spolkl.
Protože byli odvyklí sportovat, doběhli ke hradbám se značným zpožděním, přesně v okamžiku, kdy se brána s rachotem uzavřela. Zastavili se a prudce oddychovali.
Nahoře na hradbách se objevil povykující dav. Lidička křičeli jeden přes druhého a tak přístroj nebyl schopen zjistit co říkají. Kmet s dlouhým prošedivělým vousem jim mával (nebo na ně hrozil). Vedle něj zahlédli výrostka, který se pitvořil. Opodál sála mladá žena s malým dítětem a ukazovala mu ty dole. Dítko na ně hodilo kopeček jahodové zmrzliny, který se jim rozplácl u nohou. Zkoušeli bušit do masivních trámů vrat, ale shora se ozývaly jen frkačky, trubky a podobný tartas a na jejich hlavy se snesl déšť konfet a papírových růží.
Vzdali to a s hlavami skloněnými se vraceli k modulu. Shodli se na tom, že kontakt byl předčasný a bude vhodné počkat na pozdější dobu.

Etuda II. Vhodný termín.

Toto setkání dvou civilizací bylo připravováno dlouho a s neobvyklou pečlivostí. Mise byla tentokrát vedená kapitánem. Úspěch jim měl zajistit již sám výběr místa kontaktu. A tak se modul snesl na parkoviště před budovou OSN. Přímo před nimi se tyčil gigantický kolos ze skla a oceli. Sotva vystoupili, přihrnul se k nim hlídač parkoviště: „Kde máte povolení k parkování, co?“
„My jsme odjinud.“
„To vidím, ale poplatky musí platit každej, protože předpis je předpis a já jsem hlídač a musím dělat, co se mi řekne.“
„Zaplatíme později.“ zachroptěl hlasem tonoucího velitel, kterému se podařilo popadnout dech, a vydal se ke vchodu. Děda je sledoval nevěřícím pohledem, zavrtěl hlavou a zamumlal si: „ Šktri! Nemohli mi dát pětku, tak jako každej jinej...“
Došli ke dveřím, ty se před nimi automaticky otevřely a uvítala je přijímací hala zvící fotbalového hřiště. Sekretář za pultíkem tu byl jako osamělý Robinson uprostřed oceánu. Nasadil profesionální úsměv a vycenil na ně vycíděný chrup: „Čím mohu sloužit pánové...?“
Nechal tu otázku viset ve vzduchu.
„Jsme z planety Zeta Cirkuli a chceme s vámi mluvit.“
Muž se podíval pod pult: „Ale to je omyl. Mimozemské civilizace jsou na pořadu jednání až...až... příští rok 22.6. od 8 hodin. Druhé patro, sál číslo 18.“ Odpověď byla doprovázena dalším oslnivým úsměvem.
„Chceme mluvit s presidentem OSN!“ žádal kategoricky kapitán.
Nenechal je domluvit: „Je mi líto, pánové, ale pan president je zaneprázdněn jinde. Je právě (následoval nový pohled pod pultík) na golfovém,,,, eh,,, co to kecám, na mírové misi na Floridě, pak odlétá na konferenci do Kodaně a odtamtud...“
„A zastupuje ho někdo?“
„Ó jistě, má své zástupce, ale první je dlouhodobě internován v psychiatrickém ústavu, druhý je na sexuologickém školení na Tahiti a třetí právě řeší problémy váznutí subdodávek lednic do Grónska, ale příští týden mezi 10.10 a 10. 20 by tu měl volné okénko. Mám vás tam zapsat?“
„A nikdo jiný tu není?“
„Úředníci, sekretářky, uklízečky.“
„Ne, my myslíme, někoho pro styk s cizinci.“
Muž zvážněl a povyrostl za pultem o dvě stopy: „Na to jsem tu prosím já! Je to v mé kompetenci.“
Jeden z kosmonautů se unaveně odvrátil a podíval se ven. Leknutím jen hekl. Ostatní sledovali směr jeho pohledu.
Venku jim právě gang mladistvých očesával z modulu poslední odebiratelné části Vyřítili se ven. Úředník si jen upravil kravatu a s despektem zašeptal pro sebe: „Ti cizinci, ti cizinci!“
Nahlas však za nimi volal: „Mám vás napsat na ten čtvrtek?“
Šéf bandy, sotva je viděl, hlasitě pískl a děti se bleskurychle rozutekly. Podařilo se odchytit jen malého ušmudlaného chlapečka, který v podpaždí unášel kus venkovního teploměru, ale i ten se jim vyškubl a zmizel v džungli aut.
Přiloudal se k nim vysoký policista v černých zrcadlovkách a poklepal dlouhým obuchem na modul: „To je vaše kraksna, tohleto?“ Kde to má poznávací značku, světla, směrovky? Ukažte mi techničák!“
Pokračoval v samomluvě: „Cizinci? No tak dobře, nechám vás pro tentokrát zmizet. Vemte si ten svůj krám a ať vás tu už nevidím. My tu cizince nemáme rádi. Jasný? Tak padejte!“
Dovrávorali zdrceně dovnitř. Tam naštěstí bylo vše v pořádku a tak start proběhl bez komplikací.
„Nemají cizince rádi,“ referovali stručně zbytku posádky, „poletíme raději pryč.“
Od té doby byla tato část vesmíru vyhlášena za zakázanou oblast a pozemšťany nikdo neotravuje.