Rádio (13)

13.

Shrnutí předchozího děje: Karel, spojař z naší budoucnosti, je ve světě křesťanů považován místními jezuity za nové vtělení Krista a je poslán do Říma.

--- --- ---

Pobyt na generálním zastoupení Jezuitů by nemusel být nepříjemný, kdyby to nebylo vězení. Měl jsem vše, co člověk k životu potřebuje, žil jsem jako v bavlnce. Když jsem potkával bratry na chodbách, vždycky se uklonili a uctivě pozdravili. Jakmile jsem však projevil touhu dům opustit, dostalo se mi rázného odmítnutí.

Byl jsem stále sledován. Co bylo po fyzické stránce dokonalé, to po stránce duševní naprosto deptalo. Nikdo se mnou nemluvil, jen pozdrav, víc nic. Takhle se chovají lidé ke spasiteli? Pěkná vyhlídka.

Když jsem se už jen plížil po chodbách, všiml si toho generální představený a nechal si mne předvolat.

„Vidím, že ti u nás není dobře, bratře. Čím to je?“ zeptal se mě generál italsky přes tlumočníka.

Nedokázal jsem odpovědět, musel bych asi být sprostý.

„Stále máš dojem, že nejsi náš Spasitel?“ ptal se generál nevinně.

„Proboha, copak to nevidíte? Jsem jen obyčejný člověk, kterého mučíte a vězníte. I kdybych byl Kristus, musel bych být nešťastný pro vaše nestoudné jednání. Pěkný řád, jenom co je pravda. Nakonec mě ukřižujete a celý svět bude jásat.“

Nyní byl zase generál rozpačitý. Vrtěl se ve svém křesle a říkal něco šeptem tlumočníkovi, patrně chtěl přesnější překlad mých slov.

„Bratře, ty nás nechápeš,“ začal generál. „Musíme si být naprosto jisti, že jsi ten, za koho tě pokládáme. Ty sám tvrdíš, že nejsi Kristus. Na druhé straně tvrdíš, že jsi přišel z jiného světa. Pokud nejsi ďábel, a na to nevypadáš, musíš být boží posel, jinak to nejde.“

„Vážený pane, jistě jsi vzdělaný muž. Proto ti nyní řeknu, jak si já představuji svoji situaci. Žil jsem ve svém světě, normálním světě, který je podobný tomu vašemu. Byl to paralelní svět. I u nás žil Kristus a zemřel za hříchy všech lidí. Potom se však některé věci v našem světě udály jinak a váš svět se od toho našeho odtrhl.“

„To je zajímavá filozofie. Jenže ty jsi tady a ne tam, odkud tvrdíš, že přicházíš.“

Vysvětlil jsem generálovi situaci s Židem Nezariášem a jeho magickými kousky, pověděl jsem mu o subprostorovém rádiu. Tlumočník se snažil, aby vše převedl do italštiny co nejlépe. Generál pozorně naslouchal, nakonec však zavrtěl hlavou.

„Tohle všechno jsou nesmysly. Nemůže být žádný paralelní svět, neexistují žádní židovští mágové. Je to jen tvoje konstrukce. Asi opravdu nejsi ten, kterého očekáváme. Nevím, co jsi vlastně zač. Pro tvou bezpečnost tě však musím požádat, abys zůstal i nadále v tomto domě.“

Nic se nezměnilo. Možná se pár jezuitských učenců dohadovalo o mém původu, možná jsem se nyní stal nepohodlným. Rozhodnutí nakonec padlo jinde.

Jedné noci se ozvaly výstřely, jezuitský generalát obsadila švýcarská garda, její velitel mě našel a osobně doprovodil k papeži Pavlu VII.

Papež stál uprostřed místnosti v prostém bílém rouchu a upřeně mě pozoroval. Byl to starší muž se šedivými vlasy a dobrotivým výrazem ve tváři. Rozhodně nevypadal na celosvětového monarchu.

Promluvil ke mně česky: „Vítám tě, můj Pane, v mém skromném příbytku.“

Musel jsem se rozesmát. Nyní jsem patrně byl na nejlepší cestě stát se regulérním bláznem. Papež se díval překvapeně, ale dobrotivý výraz z jeho tváře nezmizel.

„Co tě tak pobavilo, můj Pane?“

„Asi to, že mě nejmocnější muž světa nazývá svým pánem. Copak nemáš špehy mezi jezuitskými bratry? Copak ti neřekli, že nejsem žádný spasitel?“

„Možná řekli. Jenže já nedám na mínění Tovaryšstva. Bedlivě jsme tě pozorovali na tvé pouti v našem světě. Možná jsme občas přišli pozdě, ale nakonec jsme zjistili, co je třeba. Nyní víme, že jsi se skutečně zjevil z čistého nebe. Máme svědky z Prahy, kteří tvůj příchod viděli. Já nevěřím na teorie o paralelních světech a zlý duch by asi těžko šel dobrovolně pracovat. Říkáš, že nejsi náš Pán. Kdo tedy jsi?“

„Řekl jsem to už mnohokrát. Jsem Karel Obadal, technik dálkového spojení ISF.“

Papež se tvářil zamyšleně.

„Opravdu nechápu, proč vyslanec nebes, nebo dokonce sám náš Pán, potřebuje takové výmluvy. Nicméně máš právo na svoje sebeurčení. Můžeš zůstat ve Vatikánu, budeme o tebe dobře pečovat. Pokud nám budeš chtít říci pravdu o svém poslání, všem se uleví.“

„Takže mě tu uvězníte stejně jako Jezuité? Něco ti řeknu, svatosti: pokud by skutečně chtěl Kristus přijít do tohoto světa, musel by mít pořádně silný žaludek na to, co pro něj připravila jeho církev. Neboj se, pontifiku, žádný konec světa se konat nebude.“

A tak jsem byl vězněm Vatikánu. Musím uznat, že se o mě starali opravdu vzorně. Já jsem však nic pořádně nevnímal, byl jsem netečný vůči celému světu, nebyla žádná naděje.