Projekt "Soldat"

Projekt "Soldat"

Sibiř, rok 2032

“Jsme tady! Laboratorija V38. Přesně jak Sergej říkal.” zazněl hrubý hlas patřící poměrně vysokému urostlému muži, který vyčníval z malé skupinky lidí čítající čtyři členy. Jako jediný svíral v rukou útočnou pušku, a přes tlustý vojenský kabát měl obléknutou taktickou vestu.
“Nemůžu uvěřit že jsme ji fakt našli. Si opravdu frajer Sikorský.” odpověděl mu ženský hlas. Lidia byla jediná žena v téhle výpravě. Třicetiletá polská vědkyně dychtila po tajemství téhle laboratoře jako nikdo jiný.
K terminálu přistoupil mladý asiat. Napíchl do něj kabely připevněné k jakési baterii a terminál naskočil. Netrvalo dlouho a Hanako za pomoci hackování otevřel vchodové dveře. Hanako toho moc nenamluvil, ale co se nabourávání do systémů týče byl mistrem svého oboru.
Jako poslední tu byl Michail. Robustní ruský technik středního věku se spoustou technologických vychytávek.
Laboratoř byla ukrytá kdesi na Sibiři. Skupinka lovců pokladů na ni dostala tip od obchodníka Sergeje Pokryškyna. Rusové zde prý vyvíjeli jakousi novou tajnou zbraň, ale výzkum nikdy nebyl ze záhadných důvodů dokončen. O komplexu téměř nikdo nevěděl, a z těch mála lidí co ano se tam nikdo nezvládl dostat. Tahle skupina ovšem nebyla z řad amatérů. Za informace o výzkumu Sergej zaplatí obrovskou sumu.
Sikorský jako první vkročil dovnitř. V komplexu byla tma jako v pytli. Světelný kužel baterky připevněné na útočné pušce osvítil vstupní tunel. Celý vnitřní prostor byl pokryt mrazem. Bylo vidět už na první pohled že laboratoř není v provozu dobrých pár let. Skupinka ho postupně následovala. Tunel byl dostatečně široký na to aby se tam všichni vlezli. Na jeho konci byl ocelový poklop který pod sebou skrýval dlouhé schody do komplexu. Po asi pěti minutách chůze skupinka sešla schody, a stanula před labyrintem chodem a místností.
“Kurva tady je snad větší zima než venku.” zanadával Michail silným ruským přízvukem, a z jedné kapsy u bundy vytáhl flašku s průhledným chlastem ze které se pořádně napil.
“Není nad dobrou vodku!” spokojeně prohlásil a nabídl ostatním. Ti však jeho nabídku odmítli. Hanako vypadal že by ho to složilo, Lidia málokdy pila, a Sikorský chtěl mít pevnou mušku kdyby se náhodou něco posralo.


*****


Skupinka se dala pomalu do pohybu. Prvních pár místností bylo netknutých. Vypadaly jako ubikace. Vše zde zůstalo pod krustou námrazy. V komplexu vládlo hrobové ticho. Slyšet byly pouze kroky narážející do kovových mříží na podlaze. Mříže zanedlouho vystřídala mramorová podlaha a středová místnost. Místnost sloužila jako křižovatka komplexu. Něco tu ale smrdělo. Ve svitu baterek si všichni začali všímat zamrzlých krvavých fleků různě po místnosti, a několika zamrzlých těl. “Proboha, co se tady stalo?” řekla Lidia která s hrůzou hleděla na tu spoušť . “To kurva nevím. Ale vůbec se mi to nelíbí.” odpověděl zaražený Sikorský a pevně si zapřel pažbu do ramene. “Třeba je někdo napadl. Třeba už tady byl někdo dávno před náma. Ale kdo by tohle udělal?” vypadlo z Michaila který vytáhl pistoli. Atmosféra zhoustla. Nikdo asi nečekal že zde naleznou zmasakrovaná těla pracovníků komplexu. Místama to bylo horší a horší. Zmrzlá těla byla znetvořená. Některým chyběly různé končetiny, jiné byly roztrhány na cucky. Tmavé krvavé fleky zdobily okolí. “Tohle udělá pouze opravdové zvíře.” nejistě pronesla Lidia které se pořádně navalovalo.
Všechny dveře komplexu byly zatím otevřené jako při běžném provozu. Až na jedny. Masivní dveře jedné z místností byly jako jediný v okolí zavřené. Hanako zkusil nahodit terminál přes kabely ale marně. Terminál byl rozbitý z druhé strany. “Pusť mě k tomu.” zazněl Michailův hlas. Rusák přistoupil ke dveřím a upraveným plazmovým hořákem začal vyřezávat do dveří otvor. Dveře byly zvláštně poškrábané, jako od nějakého zvířete. “Myslíš že zde prováděli pokusy na zvířatech, a jedno z nich uteklo?” zeptala se Lidie Sikorského. Ten ale jenom pokrčil rameny, a svým gestem dal najevo že vůbec netuší. Zanedlouho se ozvala rána těžkého kovu narážejícího do podlahy. Dunivá ozvěna se ještě chvíli nesla tichým komplexem. “Račte dál panstvo.” s úsměvem pronesl Michail, a s úklonem ukázal na díru ve dveřích. Místnost za dveřmi byla poměrně malá, a vypadala jako nějaká řídící místnost. Sikorský vkročil dovnitř a nalezl mrtvolu. Tahle byla ovšem jiná než ostatní. Zmrzlý muž byl zachovaný. Seděl opřený o zeď , a u sebe měl pistoli a deník. Musel si prohnat kulku hlavou. Hanako se pohrabal v terminálech v místnosti, a náhle se celý komplex rozzářil . Zaplo se i topení. Stačila chvilka a v malé místnosti byl cítit závan tepla. Sikorský si stáhl kuklu z obličeje, a odhalil tak svůj hustý černý plnovous. Tmavé vlasy měl střižené na krátko. “Skvělá práce!” pochválila asiata Lidia a také si stáhla kuklu. Její blonďaté vlasy byly střižené na mikádo. Sikorský si otevřel deník a začal v něm číst. Třeba odhalí příběh téhle osoby, a nebo co se tady vlastně stalo.


*****


Michail s Hanakem šli dále prozkoumávat komplex, a vědkyně se zahleděla na mrtvolu muže . Co ho asi dohnalo k tomu aby si prohnal kulku hlavou ? A co se tady teda stalo? Její tok myšlenek přerušil Sikorský. “Lidie pojď sem. Podívej, jmenoval se Dimitri Kovaljuk, a píše tady že zde vyvíjeli geneticky upraveného vojáka. Nazvali to Projekt "Soldat". ”


Dimitriho deník, rok 2028
“Jmenuji se Dimitri Kovaljuk, a jsem bezpečnostní zaměstnanec v téhle laboratoři. Tedy aspoň jsem jim byl. Tohle jsou má poslední slova jelikož z tohohle místa už není cesty ven. Tak tedy aspoň sepíši tenhle deník, a popíši v něm vše o Projektu Soldat který zde byl vyvíjen. Projektu který má za úkol geneticky upravit naše vojáky, a zdokonalit tak jejich funkce. Jinými slovy z nich udělat super vojáky.
Po drtivé porážce ve třetí světové válce, a skoro dobytí Ruska, kdy se západní části za pomocí ostatních slovanských národů podařilo téměř obsadit tu východní, se naši vědci pustili do projektu který má zlepšit naši armádu. Rusko si nemohlo dovolit další porážku, a nemohlo spoléhat na to že bude hranice bránit do nekonečna. Spojením slovanských zemí a vytvoření tak zvaného Slovanského Svazu, který se obešel i bez “pomoci” Amíků ze západu, vznikla pro Rusko velká hrozba. Nikdo nečekal že velká část naší země se přidá do svazu a půjde proti svým vlastním lidem. Proto tedy vznikl Projekt Soldat. Naši vědci zjistili že by se nějakým způsobem dala kombinovat lidská DNA s hmyzí. Nejsem vědec, takže mi to znělo jako nesmysl, ale znáte to. Když vám teče do bot, je i blbý nápad lepší než žádný. Účel byl vytvořit člověka který by měl vlastnosti několika zástupců hmyzí říše. Vědcům byl ihned přidělen tenhle tajný komplex, a ochranka pro případ že by se do laboratoře někdo vloupal. Výzkum tedy mohl začít naplno. Jeden z vojáků se dobrovolně přihlásil jako pokusný králíček. Nikdo vlastně nevěděl jak na tohle vše bude lidské tělo reagovat. Voják byl jakýsi Vasil. Byl to jeden z těch fanatiků který by pro Matičku Rus udělal absolutně cokoliv. První dny mu vědci píchali různá séra v malých dávkách aby si tělo nejdříve zvyklo. Každým dnem dávku o trochu navýšili a sledovali reakci. I když to byl chlap jak hora, tak někdy to s ním zamávalo. Kdo ví jaký sračky do něj píchali.



*****



Dle potřeb se sérum muselo upravovat. To aby nedocházelo k vedlejším účinkům. Obvykle se u Vasila projevovala vysoká horečka a nebo naopak zimnice. Někdy to s ním i švihlo na zem. Pamatuji si že někdy se účinky projevili i později. Jednou sebou obr práskl o zem přímo v jídelně. Jako hlídač jsem měl přístup všude. Byl jsem za to rád, protože zde nebylo do čeho píchnout. Jelikož byl komplex tajný tak nám hned při vstupu byla zabavena veškerá elektronika. To aby se náhodou nedostali informace k Američanům nebo Slovanům. Celý projekt jsem tedy bedlivě pozoroval. Asi po dvou týdnech si Vasilovo tělo evidentně zvyklo. Jíž třetí den neprojevil žádný vedlejší účinek, a tak tedy mohl Pokus opravdu začít. Voják začal dostávat plné dávky séra. Ze začátku jsem si myslel že to nemá šanci přežít, že se vědci mýlili.
Jíž po první dávce se v bolestech a křečích kroutil na zemi jako nějaký červ. Pak se ale začali objevovat výsledky. Vasilova kůže podezřele ztvrdla. Jeden z vědců mu chtěl píchnout sérum ale zlomil o ni jehlu. Dokonce ani nožem neudělal na ruce vojáka nějaký větší úraz. Čepel se nedostala dál jak za první vrstvu. Kdyby člověk opakovaně řezal na to samý místo, tak by kůži prořízl, ale to už by byl dávno mrtvý na několik způsobů. Jako by jeho tělo pokrýval neviditelný tenký pancíř. Působivé. Sérum se tedy muselo podávat ústně. Další z projevů séra na sebe nenechal dlouho čekat a Vasil začal vnímat vibrace okolo sebe. Kroky, spadnutí předmětu anebo vibraci hlasu. To všechno vnímal. Postupem času se začali projevovat další a další výsledky. Když jsem je viděl tak jsem přestával věřit že je to ještě člověk. Z Vasila se začal stávat stroj na zabíjení. Už ani nemluvil. Jeho výraz byl prázdný a bez života. Vůbec se mi to nelíbilo. Tohle je za hranicí přírody. Začal se z něj ale stávat ideální voják pro Ruskou armádu. Necítil únavu, nevadila mu zima, a jeho končetiny mu po oddělení opět dorůstaly. Bylo to neuvěřitelný. Měl opravdu hmyzí vlastnosti. Oddělený prst mu dorostl za pouhý den zpátky. Čím větší zranění, tím byla samozřejmě delší doba regenerace.
Jednoho dne mu pod kůží na ramenou začali rašit jakýsi výrůstky. Byly asi patnáct centimetrů dlouhé. Vypadalo to úplně jako dvě hmyzí nohy. Jakoby v něm začal vyrůstat nějaký brouk. Vypadalo to děsivě. Vědci si mysleli že je to reakce na nadměrnou dávku hmyzího séra. Každým dnem byly výrůstky větší a větší. až dorostly do délky rukou. Vypadalo to opravdu jako hmyzí noha.



*****



U Vasila se začala projevovat zvýšená agrese. Kvůli jeho výrůstkům ho vědci drželi uzavřeného od ostatních lidí v komplexu. Když byl zavřený moc dlouho, začal rozbíjet věci okolo. Přišlo mi že dokonce vyrostl do výšky. Teď měl určitě něco přes dva metry. Jakoby se mu tělo zúžilo a vytáhlo. Dokonce mu byly vidět i žebra. Nejděsivější na něm bylo že se naučil hejbat s těma pahýlama. Přestal jsem věřit že je tohle vůbec ještě člověk . Vědci začali zkoušet co všechno vydrží a co všechno dokáže zničit. Obyčejné kulky z pistolí sice cítil, ale moc škody mu neudělali. Málo která vůbec prošla jeho kůží. Jeho regenerační schopnosti se začali zrychlovat. Odstraněnou dlaň si vyléčil za necelý den. Za necelý den mu narostla nová, úplně stejná. Bylo do děsivé a fascinující zároveň. Ale děsivější pohled byl na jeho destruktivní schopnosti. Ty jeho pahýly dokázaly projít téměř vším jako nůž máslem. Ať se jednalo o nový typ neprůstřelný vesty, a nebo tankový pancíř. Se vším si zvládl poradit s neskutečnou rychlostí. Na tenhle projekt se dokonce přijeli podívat i nejvyšší generálové. Chtěli jej vidět v boji proti živému cíli. Dovedli si skupinku pěti zajatců, které dovezli z hranic. Byli to jakýsi mladí partyzáni ze Slovanského svazu, kteří sabotovali Ruské předsunuté základny. Řekli jim že budou bojovat , a pokud souboj vyhrají tak získají svobodu. Mladíci ale nevěděli proti čemu budou stát. V nižším patře komplexu byla vytvořena testovací aréna o které jsem nevěděl ani já. Jakoby tohle všechno měli celou dobu v plánu. Partyzáni byli do ní vpuštěni, a velitelé zaujali pozorovací pozice u monitorů. Byla tam celá hromada všemožných zbraní a ochranných oděvů. Chtěli mít nějakou zábavu. Až zde jsem na vlastní oči viděl jejich zvrácenou povahu. Prasata. Partyzáni se vyzbrojili a čekali na pokyn. Nevěděli, co se bude dít, ale slíbili si že proti sobě bojovat nebudou. Nemuseli. Zanedlouho zazněla siréna a otevřeli se vrata. Vasil byl vypuštěn do arény. Mladíci se s hrůzou dívali na to monstrum které se proti nim vyřítilo. Něco co dřív bylo asi člověk. Pach smrti byl cítit i nahoře. Bylo jasné že mají minimální šanci na přežití. Ale i tak se pustili do boje. Do boje který byl předem rozhodnutý.


*****



Zaštěkaly salvy ze samopalů. Některé kulky Vasila zasáhly, ale většině se stačil vyhnout. S řevem přiskočil k nejbližšímu ze skupinky, zabodl do něj své dva pahýly a roztrhl ho vejpůl. Krev a kusy vnitřností se rozletěly na všechny strany. Partyzáni propadli panice a strachu. Vasil dostal salvu do zad. Zavyl bolestí, a bleskovou rychlostí byl u střelce. Ten měl rychlý konec. Skončil s utrženou hlavou. Běsnění nekončilo. Každý zásah Vasila víc a víc dostával do bojové zuřivosti. Ale bylo vidět že krvácí, že není nesmrtelný. Zanedlouho zůstal jen poslední z partyzánů. Mezi zbraněmi našel i zapalovač a molotov. Zapálenou láhev hodil po Vasilovi a ten začal sténat v bolestech. Takže oheň je jeho slabina, stejně jako u každého hmyzu. Bohužel pro mladíka v tom ohni dlouho nezůstal, a nakonec s ním nehezky skoncoval. Našim generálům to nestačilo. Vasil nebyl ještě dokonalý, stále byl velice zranitelný. A tak nařídili vědcům pokračovat v projektu. Tkáň popálená od ohně se hojila výrazně pomaleji než jiná zranění. Vědci tedy začali pracovat na vylepšení. Až se to jednoho dne zvrtlo. Po jedné speciální dávce séra Vasil padl na zem. Začal se opět kroutit a části těla se mu začali deformovat. Viděl jsem jak se mu huba vyhodila z pantu a měl ji roztáhlou jako nějaký had. Vědci nevěděli co se děje, až najednou Vasil umřel. Aspoň to tak vypadalo. Všichni byli zaskočeni když z ničeho nic otevřel oči, a okamžitě skočil po jednom z vědců. Celou jeho hlavu narval do tlamy a ukousl. Okamžitě jsem spustil alarm. Nyní už Vasil byl opravdová příšera. Těžko uvěřit že tohle byl kdysi člověk. Bestie mordovala vědce v místnosti způsobem tak odporným, že i silnému jedinci by se navalilo. Věděl jsem že s pistolí co mám u sebe proti němu nemám šanci, a tak jsem se dal na útěk do zbrojnice. Slyšel jsem za sebou pouze zvuk rozbitého skla a děsivý řev. Monstrum bylo venku, a mělo hlad. Nevím co bylo děsivější. Jestli řev bestie a nebo bezmocné výkřiky obětí. Doběhl jsem do zbrojnice pozdě. Už tu zůstala pouze brokovnice. Popadl jsem ji i spolu s pár náboji. Komplexem se nesly zvuky poplašných sirén, křik a výstřely. Běžel jsem chodbou, a najednou z poza rohu přiletělo mrtvé tělo jednoho člena ochranky.


*****


Netrvalo dlouho a stál jsem proti bestii tváří v tvář. Přes dva metry, deformované tělo, trup delší jak u normálního člověka, velká vykloubená huba, roztrhlé tváře, děsivé oči a dlouhé pahýly. I z nehtů mu vyrostly vražedné drápy. Ztuhl jsem šokem. Vasil se proti mě rozběhl. Jeho děsivé kvílení se mi zabodlo do zad jako ostrý mráz. Věděl jsem že ho brokovnicí jen tak nezabiju a tak jsem spustil palbu do oblasti nohou. Jednu se mi podařilo ustřelit, a bestie padla na zem. Věděl jsem že mu za chvíli doroste, ale nahrálo mi to trochu času. Dal jsem se na útěk. Nečekal jsem ovšem že mu noha doroste takhle rychle. Za chvíli mi byl zase v patách. Měl jsem posledních pár nábojů do brokovnice. Najednou se ale přede mnou zjevila místnost která slouží k řízení tepla a energie v komplexu. Věděl jsem že vrata který ji chrání jsou z tvrdšího materiálu než pancíř tanků. Masivní a těžký kov byl má jediná naděje. Rozběhl jsem se k místnosti. Běžel jsem jak nejrychleji jsem dokázal . Slyšel jsem ale že se bestie přibližuje. Začal jsem do ní střílet poslední náboje. Podařilo se mi ustřelit ji spodní čelist, a ona sebou škubla dozadu. Zahodil jsem prázdnou brokovnici a doběhl do místnosti. Na terminálu jsem spustil sekvenci zavírání dveří , ale ty se zasekli. Jediná možnost byla zničit terminál. Vasil se na mě řítil, a už byl skoro u mě. Vytáhl jsem pistoli a střelil do terminálu. Vrata spadly právě v čas. Bestie se do nich snažila dostat ale marně. Tohle byl materiál na který byl i on krátký. Bohužel z místnosti se už nedá dostat. Vykopal jsem si zde hrob. A tak jsem se rozhodl udělat jedinou správnou věc co jsem mohl. Vypnout přísun energie a topení. Zmrazit tu svini. Z komplexu se nedostane. Bohužel zmrzlá zvládne přežít i několik let, ale dokud se nehejbe tak nemůže ublížit. Udělal jsem to. V šufleti jsem našel tenhle deník a krabičku cigaret. A tak než si proženu kulku hlavou tak sepíši důkazy o tom co se zde stalo. Pokud tenhle deník najdete, tak za žádnou cenu nespouštějte topení v komplexu. Tahle svině se nesmí dostat ven. Mráz ji nezabije, je jako medvěd. Nažere se a uloží se k dlouhému spánku. Jediný co ji zvládne zastavit je oheň a nebo ji rozmetat na malý kousíčky. Všechno si zvládne zregenerovat. "


“Kurva.” potichu pronesl Sikorský a pohlédl na Lidii.
Náhle se prostorem rozezněly zběsilé výstřely z pistole a křik.


*****


“Co myslíš že se tady stalo? Vypadá to jako by zde uteklo nějaké velké zvíře. Podívej jak jsou ty těla rozcupovaný, a všude jsou stopy po drápech....je to až děsivé.” nervózně řekl Michail při pohledu na spoušť která zde byla. Vytáhl vodku a pořádně si přilnul. Hanako mlčel. Pouze pokrčil rameny v gestu že neví. Jemu samotnému se ovšem tohle místo také nelíbilo. Asijský hacker byl ozbrojen pistolí a nože, který měl schovaný v botě. Když procházeli okolo jedné křižovatky chodem, uslyšel Hanako jakýsi dunivý zvuk. Jakoby něco spadlo na zem. “Michail? Slyšel si to?” zeptal se svého kolegy a vytáhl si pistoli. “Slyšel. Myslíš že sem někdo vlezl za náma ? Pojď to zkontrolovat.” odvětil mu rus a pomalým krokem se oba vydali po chodbě. Zvuk byl jednorázový, už se nic neozývalo. Chvíli šli po dlouhé chodbě k jedné koncové místnosti. Když do místnosti dorazili tak zůstali stát v šoku. Pohled na jakousi hnusnou humanoidní věc jim doslova vzal vítr z plachet. V životě nic tak odporného neviděli. Vypadalo to že dříve to mohl být člověk. Bestie byla zakrvácená a zmrzlá. Byla určitě mrtvá.
“Co to kurva je?” probudil se Michail jako první z šoku. Oboum dvoum bylo už jasný co se tady stalo. Rus se ale vzápětí rozesmál. Myšlenka na majlant který jim Sergej za tohle zaplatí ho rozehřála po celém těle. “Jsme boháči Hanako!! Cha jsme boháči!! Koupím si vlastní ostrov a budu tam chlastat od rána do večera!” radoval se Michail a z vesela popíjel vodku. “Dělej dej si taky loka!! Teď musíš!” Hanako se zasmál a s radostí flašku přijal. Tohle jim opravdu vydělá balík. Přitiskl rty k hrdlu a poslal tam tři loky. Zakuckal se a vrátil flašku svému parťákovi. Oba dva se smáli. Smích přerušil až cákanec krve který přilítl Michailovi na obličej. Příšera zapíchla své dva pahýly přímo do mladého asiata. Jeden mu propíchl celou hlavu od vrchu dolů. Michail vytřeštil oči, začal střílet a dal se na útěk. Bestie chvíli řvala, odhodila bezvládné Hanakovo tělo a rozběhla se za nim.



*****





Michail pálil jednu ránu z pistole za druhou. Jenže bestii jako by to nic nedělalo. Až najednou cvakl kohoutek naprázdno. „Kurva!“ zanadával a snažil se najít druhý zásobník. Monstrum už ho dohánělo. Pak si ale vzpomněl na granát pod bundou. Rozepnul si zip a vytáhl starý bojový granát. Odjistil ho, chvíli podržel a hodil ho za sebe. „Umri, durak“ zahlásil směrem k bestii.
Exploze byla tak silná že ho tlaková vlna odhodila několik metrů. Jen zázrakem ho netrefila žádná střepina. Zvuk výbuchu se hlasitě rozléhal po komplexu, který se celý otřásl. Dopad mu na moment vyrazil dech. Hned co ale přišel k sobě, podíval se na svůj výsledek. Chodba tajné laboratoře se pod nátlakem zavalila. Tohle ta svině přece nemohla přežít. Ať už to bylo cokoliv. Na chvíli ho zaplavila úleva. Hanako takové štěstí neměl. Ale pak se co nejrychleji zvedl ze země a šel najít své další dva kolegy.
„Michaile co se stalo? Kde je Hanako? Co byla ta exploze?“ začala ho zasypávat otázkami Lidia hned co ho spatřila vyjít z poza rohu jedné chodby. Výbuch je vyhnal z řídící místnosti.
„Hanako to nepřežil. Zabilo ho nějaké…“ na chvíli se Michail zapřemýšlel jak to má říct „..Monstrum?“ dodal jako by se sám ptal.
„My víme. Našli jsme tenhle deník.“ odpověděl mu Sikorský a ukázal mu deník který tu zanechal místní hlídač.
„Ať už to bylo cokoliv, už jsem to pohřbil pod sutinami.“ prohlásil Michail.
„Nedá se to jen tak zabít. Za chvíli se to může zregenerovat a jít zase po nás. Je to nějaký…Mutant. Musíme rychle pryč. A tohle bereme s sebou.“ řekl Sikorský a pravou rukou zvedl deník do úrovně očí.
Oba dva souhlasili.
„Ale musíme to znovu zmrazit. Nesmíme dopustit aby se tohle dostalo ven.“ řekl velitel a vypnul přísun proudu.
Všichni zapnuli baterky a vstoupili do temných a děsivých chodeb laboratorního komplexu. Cestu jim tvořili jen úzké kužely jejich svítilen.


*****



Snažili se co nejrychleji najít cestu zpět. Jenže v tomhle labyrintu chodeb se dá poměrně snadno ztratit. Sikorský kráčel v čele. Baterku měl připevněnou na své útočné pušce. Jejich těžké kroky vytvářely silnou ozvěnu. Ozvěnu, kterou přerušilo podivné tlumené klapání. Na chvíli se zastavili a poslouchali.
„Co to je za zvuky?“ optala se vědkyně. „Nevím, ale zdá se mi že se to přibližuje. Měli bychom jít.“ Odpověděl nervózně Sikorský a přidal do kroku. Michail stále nemohl uvěřit tomu co viděl. Pořád má před očima děsivý obraz kdy si neznámá příšera napíchla Hanaka na pařát jako nějaký špíz. Neuklidnilo ho ani to, co mu v rychlosti sdělili jeho další dva kolegové.
„Takže říkáte že na něj platí oheň? Tohle by se tedy mohlo hodit.“ pronesl po chvíli a vytáhl z batohu tři vojenské světlice. Každý si vzal jednu. Podivné klapání se opravdu přibližovalo. Skupinka se na chvíli zarazila. Zvuk vycházel z jejich zad. Všechny kužely světel se zaměřili na stejný bod. Konec chodby, kterou přišli. Nic tam nebylo. Zvuk se stále blížil a ve světle se začaly tvořit malé stíny.
„Co to sakra?“ nestihl dokončit Sikorský. Zpoza jednoho rohu se vynořil chomáč jakési masy. Až teď poznali ten zvuk. Byl to zvuk desítek malých nožiček narážejících o podlahu. Stvoření připomínající Vasila rychle krátili vzdálenost mezi nimi a skupinou. Neměli více jak třicet centimetrů. Ten bastard musel snést vajíčka. Umí se rozmnožovat. Ani bohové nevědí, co ti Rusové stvořili za bestii.
„Utíkejte!“ zařval Sikorský a jeho puška se rozštěkala na celé široké okolí. Z valící se vlny začala stříkat krev a lítat malé kousky končetin. Pronikavý otravný zvuk hmyzího původu jim propichoval ušní bubínky. Rozběhli se dopředu nedívaje se kam. Masa se přibližovala.
Michail zapálil svou světlici a hodil ji za sebe. Oslňující záře rozsvítila celé okolí. Malí mutanti se před ní zastavili. Vzduchem zavál smrad škvařícího se masa. Světlice ale rychle vyhasla a masožravá smrt se dala znovu do pohybu.


*****


Michail bolestně zaúpěl. Ostrá bolest mu projela levou nohou. Klopýtl a spadl na zem. Jedna z potvor se mu pahýly zapíchla do kolena a zběsile ho kousala. Třemi výstřely z pistole jí vymaloval boční stěny. Další už byly nebezpečně blízko. Byly rychlý. Až moc rychlý. Znovu se rozštěkala útočná puška. Ohnivé jazyky šlehaly z hlavně. Dlouhá dávka trefila každého kdo se jí postavil do cesty. Naštěstí zatím nejsou tak odolní jako ten kdo je stvořil. Zbraň zacvakala naprázdno. „Dělej vstávej!“ zařval na technika Sikorský a pomáhal mu na nohy. Šlo to z tuha. Poraněné koleno znepříjemňovalo zvedání. Lidia zapálila světlici a pokusila se jim koupit trochu času. Pohlédla na rozstřílené tělo jedné z bestii která byla u nich. „Fascinující.“ pronesla tiše, zvedla kus ustřeleného trupu na němž se skvěl malý pahýl a strčila ho do kapsy. Z vědecké stránky to byl fascinující objev. Michail se vydrápal na nohy a Sikorský si rychle přebil svou zbraň. Podepřel svého kolegu a pomáhal mu v chůzi. Šlo to pomalu. Michailův pohyby byl značně omezen. Světlo začalo postupně mizet a děsivé zvuky jim signalizovaly že se jejich pronásledovatelé dali zase do pohybu.
„Nechte mě tady! Se mnou nemáte šanci jim utéct. Získám vám čas.“ řekl Michail ale Sikorský ho jen odbil. „Nemel kraviny, to zvládneme!“
Sám ale moc dobře věděl že jejich šance na přežití teď není moc vysoká.
Z ničeho nic se vlna smrti zastavila a jako by se něčeho bála se rozutekla. Bylo to divné. Celým komplexem náhle za rezonoval zlostný klapavý řev. Vasil se opět probudil. Bylo slyšet jak se vydává směrem k nim. Bylo slyšet i jak se jeho rychlý krok postupně blíží. Záda jim zalil ledový pot. V komplexu se začalo ochlazovat.
Michail zaskučel bolestí. Rána na jeho noze hořela jako kdyby mu na lily roztavené železo. Cítil jak mu bolest proniká do celé končetiny jako nějaká infekce.
„Už tam skoro jsme! Tady to poznávám! To zvládneš!“ houkl Sikorský když v kuželu světla uviděl známé místo. Ke vchodu už je to jen několik metrů.



*****


A pak se v jejich zádech objevil Vasil. Stál na konci chodby v celé své ošklivosti. Protáhlá držka plná nechutných pozůstatků po lidských zubech. Dlouhé tělo zakončené dvěma pavoučími pahýly na ramenou. Nestvůra syčela a dorážela na skupinku. Michail odstrčil Sikorského. „Co děláš?! Pojď!“ vyjekl a znovu technika chytil. Ten ho ale znovu odstrčil. „Běžte! Já už jsem stejně mrtvej! Přece tady nezařveme všichni!“
Velitel pochopil. Odměnil Michaila děkovným rozlučným pohledem a chytil Lidii za ruku. Snažil se ji odtáhnout ale ta se chvíli zmítala. Nechtěla zde nechat přítele zemřít. Sikorský jí ale popohnal a za chvíli už oba dva zmizeli do hlubin komplexu.
Michail jedním lokem dopil obsah své placatky. Do pravé ruky sevřel pistoli a do levé svůj upravený hořák. Oheň z něj sahal pár desítek centimetrů dopředu. Vasil vydal děsivý cvakavý zvuk a rozběhl se proti němu. Kulky z pistole se do něj začaly zavrtávat ale s ním to nic nedělalo. Výstřely byly spíše jen takové symbolické. Věděl že s ním ani nehnou. Věděl že nemá žádnou šanci na přežití. Sotva se držel na nohou. Zasaženou končetinu přestával cítit. Jako kdyby začínala být paralyzována.
Vasil už byl skoro u něj. Michail zalomil kolečko regulace plamene na jeho hořáku na maximální úrovni. V jeho rukou teď třímal malý ruční plamenomet. „Dosvidaniya!“ pronesl když už byla stvůra skoro u něj. Oheň ošlehl její tvář a vzduchem se začal šířit pach spáleného masa. To bylo vše co ruský technik stihl udělat. Bestie zaúpěla bolestí a pak do Michaila zarazila oba dva svoje pahýly až mu z úst vytekl proud krve. Jedním silným trhnutím roztrhla rusáka vejpůl a odhodila do stran.



*****


„My to nezvládneme. Umřeme tady.“ začala Lidie propadat panice.
„Už tam skoro jsme! Ještě pár metrů!“ snažil se ji uklidnit Sikorský. Věděl že už jsou skoro u vchodu. Uslyšeli hlasitý kovový zvuk, jako když něco naráží do kusu železa. Věděli že se bestie blíží. Lidie už byla na pokraji fyzických sil. Byla to pouhá vědkyně, neměla fyzičku. Něco těžkého spadlo na kovové rošty na podlaze. Neohlíželi se. Běželi stále k východu. Lidie potřebovala pauzu. Musela se na chvíli zastavit. Musela lapnout dech. Ale Sikorský ji jen chytil a táhl dál. Nesměli si dovolit zatavit. Teď hrála roli každá vteřina. Běželi o život. Slyšeli jak je Vasil blíž a blíž. Řev který vydával a rachot který způsoboval byl slyšet na míle daleko. Byl na lovecké stezce. Cítil strach své kořisti. Naplňovalo ho to a hnalo kupředu. Chtěl je chytit. Chtěl okusit jejich maso. Chtěl cítit jak mu jejich krev ztéká do chřtánu. Veškerá jeho lidskost se v něm už dávno vytratila. Zůstal jen dokonalý stroj na zabíjení. Lovec který nikdy nemá dost. Stvůra která se nikdy neunaví.
Proběhli vstupní místností. Východ už byl skoro na dohled. Už stačilo jen pár metrů. Oni to dokázali. Zvládli to. Utekli živí z tohoto bohy zapomenutého místa. Oba dva zalil pocit štěstí a naděje. Těch pár metrů k průchodu už zvládnou urazil. Sikorský měl u sebe kus plastické trhaviny. Bez Hanakovi pomoci by se jim nikdy nepodařilo dveře průchodu zavřít a tak ho chtěl zasypat, aby se stvůra nedostala ven.
Ostřílený veterán nalepil trhavinu přímo do průchodových futer a přidal rozbušku. Bylo slyšet že je Vasil už skoro u nich, ale nikde nebyl vidět. Jako by se do země propadl. Teď už jsou ale skoro venku. Neříkej hop dokud nepřeskočíš. Radovali se předčasně.



*****



Sikorský zrovna zapaloval rozbušku, když v tom se za ním ozval dunivý zvuk padnutí těžkého kovu o podlahu. Jediné co stihl bylo podívat se nahoru ke zdroji. Jeden z pahýlů ho propíchl v oblasti ramene a nadzvedl ze země. Deník člena ochranky dopadl na podlahu. Lidie začala křičet. Vasil se krčil v šachtě nad nimi a pomalu si vojáka přitahoval k sobě. Párkrát s ním zamával ve vzduchu a odhodil ho na stěnu.
Sikorský bolestně vydechl a bezvládně se sesunul na podlahu. Rozbuška ale stihla chytnout. Prskající plamínek pomalu sjížděl po dlouhé šňůře a rozhazoval okolo sebe malé jiskřičky. Lidie rychle zvedla deník ze země a chtěla se dát na útěk k východu. Bylo už příliš pozdě. Nestvůra vyskočila z šachty a stála jí přímo v zádech. Pouhé dva metry od ní. Mladá vědkyně se otočila a vyděšeně zírala na tu ohyzdnost která se tam tyčila. Věděla že už to ven nestihne, že tady její život končí. Doufala ale že zemře lepší smrtí než je být roztrhán na krvavé cáry od zmutované příšery. Zavřela oči. Nechtěla se na to dívat. Nechtěla vidět co jí čeká. Modlila se aby trhavina vybouchla včas. Nechtěla mít na svědomí vypuštění téhle bestie ven. Těžko si asi představit co by se stalo kdyby se dostala mezi lidi.
Vasil vítězně zaklapal zuby a zařval. Chystal se ukončit život své poslední kořisti. Chtěl si to užít. Byl tak moc soustředěný do tohoto okamžiku že nepostřehl jednu věc.
Útočná puška se naposledy rozštěkala do prostoru. Bestie bolestně zasyčela když se jí kulky zavrtaly do zad.
„Uteč! Rychle!“ vytrhl Lidii ze smrtelného transu Sikorského řev. Vasil se na něj ihned otočil. Sikorský mu stál v tváří tvář. V jedné ruce držel u pasu zavěšenou útočnou pušku a v druhé světlici. „Řekni Slovanům aby to tady srovnali se zemí!“ zařval ještě na vědkyni.




*****



Rána kterou mu Vasil zasadil nebyla smrtící a Sikorský je z tvrdého těsta. Už přežil i horší šrámy. Jejich oči se střetnuly. Veterán v jejich hluboké prázdnotě viděl svůj odraz. Nechal volně sklouznout pušku po rameni a vytasil nůž. Bestie se napřímila. Vydala zlostný zvuk a jedním krátkým skokem stála u něj. Zapálil světlici a vrazil ji Vasilovi přímo do otevřeného chřtán. Ten začal řvát a ihned se jí pokoušel vyndat. Sikorský jej bodl do žeber, a znovu a znovu. Bodal co mu síly stačily. Musel využít chvíle nepozornosti. Kůže byla sice tvrdá ale podařilo se mu ji prorazit.
Příšeře se podařilo vytrhnout světlici z tlamy i s částí jeho čelisti. Stihla mu pěkně propálit mordu. Rychlým úderem drápy odhodil Sikorského znovu na stěnu. Útočná puška zbrzdila jeho drápy a její kousky zacinkali o podlahu. Letěl na něj jeden z pahýlů. Na poslední chvíli mu zvládl uhnout a jedním silným sekem pahýl přerazit. Nůž byl velký a měl slušnou váhu.
Vasil opět pocítil bolest. Druhý útok pahýlem už byl ale úspěšný. Přes břicho přišpendlil Sikorského ke stěně. Jednou rukou ho chytil pod krkem a začal ho sunout směrem nahoru. Bylo jasné že z tohoto sevření se už voják nedostane. Stvůra dávala najevo své vítězství.
Sikorský pohledem zavadil o trhavinu. Plamínek už byl téměř u ní. Zavřel oči a v tom se ozvala ohlušující rána. Plameny se rozlezly do nejbližšího okolí laboratoře. Spolu s tlakovou vlnou ničili vše co jim stálo v cestě. Celé okolí se začalo třást a bortit. Vchod byl zasypaný spolu se vstupní místností. Sikorského spolu s Vasilem výbuch rozmetal na malé kousíčky. Nic z nich nezbylo.

Lidii se podařilo dostat včas do bezpečné vzdálenosti. I tak ji ale vlna která z komplexu vyšla lehce srazila k zemi. Zvládla to. Jako jediná přežila tuhle noční můru. Ale za jakou cenu. Celá její skupina tam zůstala pohřbená. Jediné co jí zůstalo je deník který popisuje co se tam stalo. Deník…a malý kousek něčeho co tenhle laboratorní komplex obývalo. Když ho vytáhla a pozorovala náhle sebou malý pahýlek škubnul. Lekla se a zahodila ho. Opravdu sebou ještě nepatrně trhal. Dala ho tedy do malého chladícího boxu který měla celou tu dobu u sebe.
Ještě ten den nad komplexem proletěly letadla a navždy jej pohřbily do Sibiřských hlubin spolu se vším co se tam odehrálo….