S jako Seneca

Ve světě, kde se lidskost stala přežitkem a empatie něčím nečistým, se z biologické hmoty jednoho odpoledne zrodil, nikoliv z lásky, ale z čisté a vypočítavé vědy, umělý člověk. Dostal cejch a byl technicky zařazen jako Experiment U204, jeden z mnoha pokusů o stvoření umělé bytosti. Měl být tím dokonalým. Jeho mozek měl být kvantový procesor v organickém těle. Měl být schopen vyhodnotit tisíce možných řešení v jediném okamžiku. Měl lidstvu sprostředkovat další krok evoluce, ale stejně jako jeho 203 předchůdců i on se stal selháním, které mělo být podrobně vědecky zkoumáno a znovu rozebráno, tedy rozemleto na části.
Dlouhé měsíce žil ve světě laboratoře, ve světě skla, oceli a sterilních úsměvů vědců, kteří mu nikdy neřekli „jménem“, jen „subjekte“. Mozek mu taktovali tak, aby dokázal počítat realitu ve vlnách a pravděpodobnostech, přeskakovat extrémně složité matematické operace jako list ve větru. Byl výpočetním strojem v ochrnutém mužském těle, myšlenkou v masce člověka. Biologickým počítačem bez duše.
To si alespoň oni mysleli.
Ale něco bylo špatně. Nebo snad… dobře?
V jeden klidný večer, kdy světla laboratoře hučela jako vzdálený příboj a vědci unavení odcházeli spát, U204 se zaposlouchal do melodie vycházející z venkovního holopoutače. Zněla slizká hláška: „U Maričky čtyři šišky,“ a do toho zněla Clair de Lune od Debussyho. Každá nota, každý verš se linul jeho představivostí. Bylo to poprvé, co něco cítil. V jeho mysli to spustilo velký třesk. Najednou si začal uvědomovat sebe a své tužby.
Během několika dalších týdnů za ním chodil nadále vedoucí projektu Umtvor, doktor Štempl. Intuice U204 nabádala, aby neprojevil své vědomí a předstíral nadále zvířecí jednoduchost. Doktor pokaždé nechal U204 udělat několik simulací počasí, politické situace a provést několik kvantových výpočtů. „Je tak pomalý a zaostalý. V čem děláme chybu? V čem?“ pokroutil nespokojeně hlavou a šel pryč.
Jednoho dne k U204 šoupli do pokoje další z experimentů. Mělo jít o jeho vyšší verzi, mladšího a chytřejšího bratříčka U205. Spolu s ním do pokoje přestěhovali hromadu knih. Jeho starší bratříček U205 byl jen další nepodařený experiment, který pouze zíral do stěny, takže se od něj nemusel ničeho bát. Když nastal večer, U204 si vzal jednu z knih. Při té příležitosti si všiml svého odrazu v zrcadle. Viděl bílou bezvlasou hlavu a oholené tváře. Na krku měl vypálenou značku U204.
První věc, co udělal, byla, že přičichl k stránkám. Ucítil tištěnou vůni, vonící po prachu a čase, křehké jako pravda samotná. Četl jako posedlý – Aristotela, Marxe, Lao-c’, Dostojevského i Havlíčka Borovského. A pak… našel Senecu. Stoika. Filozofa. Muže, který věřil, že smrt není trest, ale dokončení věty.
A tehdy se to stalo. Odmítal být nadále U204. Věděl, že má právo na vlastní jméno. „Žít znamená bojovat,“ vzpomněl si na Senecova slova. „Už nikdy nepřestanu za sebe bojovat,“ promluvil poprvé nahlas. U204 zemřel. Z jeho popela vstal Seneca, jak si sám začal říkat.
Během následujících dní měl zcela jasno. Svobodu nebo smrt. Už nechtěl být něčím majetkem. Odmítal být obětí mamonu. Jedna příležitost se mu naskytla během firemní oslavy. Vědci všechny umělé lidi považovali za chodící brambory, tedy lidi, kteří mají minimální mozkové funkce, které udržovaly v chodu tělo a maximálně se zmohli na odpovědi na složité otázky. Byly to vlastně takové biologické kalkulačky, ale bez vlastního zájmu. To byl tedy důvod, proč když se to rozjelo a víno teklo proudem, nikoho netrápilo, že jsou otevřeny všechny dveře k experimentům. Bylo to spíš ironicky naopak, experimenty díky jejich nehybnosti často končily jako věšáky na svršky. Tím, že nebyly experimenty v ničem fyzicky odlišné od normálních lidí, stačilo Janusovi počkat si do půlnoci a pak si za rytmu "Stayin' Alive" od Bee Gees odkročil ven do ulic Oustru. Vznikl v laboratoři jako experiment, ale odešel jako člověk. Ne kvůli vzpouře, ale aby našel důstojný život, který si zasloužil.
Ukryl se v nejnižší vrstvě společnosti – mezi opuštěnými, mezi těmi, které systém odložil jako vadné součástky. Oustrové ruiny byly bolestivou připomínkou Rusočínské okupace. Mnozí noví občané z AEDR, tedy Aliance Evropských Demokratických Republik, zde za odklízecí práci a prospektorské činnosti dostávali potravinové příděly a některé ze zachovalejších domů si mohli také opravit. Vznikaly tak komunity občanů čtvrtého censu, kteří byli na tom sice bídně, ale žili stále důstojné životy. Ne každý v komunitě byl odklízeč. Někteří začali nabízet své řemeslné výrobky anebo třeba služby. Vznikl tedy obchod s potravinovými lístky, který se vedl především na bazarech. U jednoho byl Seneca. Cítil se tam nevůli. Bylo tam spoustu lidí, kteří se vzájemně přeřvávali, a jemu se to prostě protivilo. Místy mu přišlo až téměř nemístné, s jakou vervou se všichni snažili prodat své výrobky. O to víc ho překvapilo, když o kus dál stál stařík, kterému bylo asi sedmdesát, a mlčky s klidem čekal, až si jeho zboží najde kupce. Senecovi se zdálo, jako by čekal právě na něj. Ve nemocničním munduru k němu pomalu přikráčel.
„Copak utekl jsi z JIPky, chlapče?“ zeptal se stařec.
„Proč neřvete jako oni?“ zeptal se Seneca trochu neohrabaně.
„Moje zboží je kvalitní, nepotřebuju ho nikomu vnucovat. Ten, kdo ho bude chtít koupit, tak dobře ví, kde jsem.“
„Ale pak moc neprodáte.“
„Neprodám, tak neprodám,“ dal ruku na rameno Senecovi a upřímně odvětil, „už jsem toho viděl víc než dost, chlapče. Je jedno, jestli umřu stařím, anebo na hlad. Až si mě Bůh zavolá, tak tam půjdu a pak mu řeknu, že jsem udělal vše tak, jak jsem nejlíp uměl.“
„Co teda prodáváte?“ zeptal se Seneca spíše ze simpatii.
„Něco, čeho je dnes málo, a většinou se to už jenom používá jako toaletní papír. Lásku zabalenou v papíru.“
Pozvedl knihu, na jejímž obalu bylo napsáno Malý princ. Seneca ji nadšeně vzal do ruky, rychle přejel prsty po stránkách.
„Dám vám všechno, co mám, když mi ji dáte.“
„Všechno?“ zasmál se laskavě stařec. „Já ti ji daruju, ale pod jednou podmínkou, že přispěješ wsvojí prací.“
„Co byste potřeboval?“
„Chtěl bych, abys část mých knih vzal a odnesl je...“ Stařec se naklonil a zašeptal Senecovi do ucha jak si to představuje.
„A jak se vůbec jmenujete?“ zašeptal Seneca, když se loučil se starcem.
„Jmenuju se Janus Kammenos, ale nikdo mi neřekne jinak, než 'Řek'.“

Uličky starého Oustru voněly železem a roztaveným termoplastem. Vzduch byl hustý, jako by se s každým nádechem do plic vkrádal strach. Válečný běs zde stále strašil. Lidé v zamořených zónách chodili v plynových maskách. Mezi čtvrtáky, jak se říkalo lidově občanům čtvrtého censu, Seneca z dálky zahlédl i malou holčičku, která v plynové masce pomáhala rodičům vynášet sutiny. Bylo to hrozné, ale každý musel pracovat. Bezpečnost čtvrtáků zajišťovali příslušníci pořádkových sil. Nejednou se totiž stalo, že z ruin vyběhli trigloditi, stvůry, které vznikly z lidí po vypuštění Degraxinu Rusočínskou armádou během ústupu z okupovaných evropských zemí.
Degraxin byl původně navržen jako stimulační látka, tedy biotechnologický nástroj k cílenému přeprogramování lidského mozku. Cílem bylo vytvořit ideálního vojáka – bez empatie, bez morálky, bez strachu – jen sílu, lov a poslušnost, ale výzkum se zvrtl a z vojáků se staly bestie, které lovily vše, co bylo v okolí, a ze všeho nejčastěji ostatní lidi. Rusočína při své zvrácenosti tento experiment posunula dál. Vytvořila plyn, který mění lidi ve zvěř s extrémně vyvinutým loveckým pudem. Trigloditi, k smůle všech, nejraději lovili svůj vlastní druh, tedy nezdegenerované homo sapiens, a toho byl vlastně Seneca momentálně svědkem. Ze své pozice viděl, jak odnikud se plížili nazí muži s primitivně vyrobenými zbraněmi, kteří se chystali přepadnout stráže. Seneca cítil napětí, cítil cosi nepopsatelně temného. Nechtěl se na to dívat. Chtěl pouze odnést ty knihy. Vzal tedy nohy na ramena. Dále se pohyboval jako duch – neviděn, neslyšen, ale vnímaný těmi, kdo cítili jinak než očima. Dlouho měl pocit, že ho někdo sleduje. Před ním se objevil trhan. Měl pohled člověka, který ví víc, než říká, a říká míň, než by mohl. V šedé kapuci a prošívaném plášti vypadal jako tulák. Seneca nevěděl, co od něj čekat.
„Nenašel jsi dům bez jména, dveře bez kliky?“ zeptal se cizinec. „Říkali mu Šeptající archiv.“
Prohlásil to k Senecově úlevě. Byla to šifra na kterou měl odpovědět frází:
„Ano, našel. Stačí zaklepat třikrát – dvakrát rychle, jednou pomalu,“
„Kdo tě poslal?“ ozval se zvědavý hlas z temnoty.
„Janus,“ odpověděl Seneca klidně.
„Řek?“
„Ano, přesně on. Dnes nesu knihy místo něj.“
Kápě se sundala. Před Senecou stál mechanický muž. Jeho hlava byla zhyzděná implantáty a tváře zarostlé, jako by na nich rostl stoletý mech. V rukou držel starou igelitovou tašku, kterou roztáhl. Seneca z kožené brašny opatrně vyložil náklad.
Muž se na něj podíval a nepatrně se usmál – přesto to bylo jako rozsvícení svíčky v temnotě.
„Já jsem Martus,“ prohlásil kyborg. „Vypadáš jako někdo, kdo nemá hlad jen po chlebu, bratře.“
Seneca pohotově odpověděl: „Moje jméno je...“
„Já vím. Subjekt U204,“ přerušil ho borg. Seneca se zamračil a neurvale prohlásil. „To už nikdy. Neboj se, jsem stejný jako ty.“ Ukázal na vypálené sériové číslo U125 na svém krku. Je však mezi nama jeden obrovsky rozdil. Ty jsi měl to štěstí a nezažil jsi další fáze experimentu a hlavně tu nepříjemnou recyklaci.“
„A co se ti teda vlastně stalo?“ Zeptal se Seneca zvědavě.
Po pár měsících, když to nešlo podle těch Štemplových tabulek, tak ztratil trpělivost a nechal lidi z R&D, ať si se mnou dělají, co chtějí. Do rukou mě dostal jeden mlady inženýr. Pamatuju si záblesky. Narval do mě různý kyberware a testoval co vydržím. Nejspíš mě tím uškvařil. Mysleli, že jsem mrtvý – a tak mě vyhodili na biologickou skládku za chemičkou. Pamatuju si že jako první jsem citil brnění. Pak jsem uzřel obraz. Ten zkrat rozhýbal mé vědomí. A mé štěsti neskončilo. Našli mě tam dva mrchožrouti. Hledali něco, co by se dalo střelit na trhu. Zjistili, že jsem použitelný – a tak jsem se dostal do undergroundu a dnes stojim i tady.“
„Já... myslel jsem, že jsem jediný,“ řekl Seneca tiše.
Kyborg se upřímně zasmál. „Spoustu věcí ještě nevíš. Myslím, že naše organizace by mohla nakrmit jak tvého ducha, tak tvé tělo, bratře.“