Poslední přání

Čas plynul. Ještě nedávno byl Seneca jen bezejmenným subjektem — a teď, měsíc po útěku, nesl titul zasvěcence Stezky moudrosti. Jeho mentorem nebyl nikdo menší než Janus Kommenos, jeden z nejstarších žijících členů řádu. Bouda, ve které žili, nebyla nijak pohodlná, ale poskytovala vše potřebné. Bylo to místo, kde se knihy skládaly do pečlivých komínků jako stratigrafické vrstvy z pudy, kde se po starcově stole válely staré noviny a korespondence, a kde se vůně opékaných brambor linula jako vzpomínka na dětství, které nikdy neproběhlo.
Jako Kommenosův učen byl Seneca jeho očima i hmatem. Stařec sice ztrácel síly, ale neztrácel chuť učit se a obětovat. Při práci spolu mluvili jen zřídka. Vždy, když Janus zvedl ruku, přišel k němu Seneca s přístrojem velikosti dětské ruky nesoucím značku Orbis Lumen. Na malém displeji vždy uváženě něco navolil. Dva válcové senzory se roztočily kolem vlastní osy a začaly skenovat dokument. Křišťálový disk, který se pomalu protáčel na objímce zaznamenávala data. Po chvíli přístroj ztuhl. Proces byl skoro dokonán.
Pomyslnou tečku za procese udělal Stařec, který se pokaždé zeptal na číslo disku a název souboru. Vše pečlivě zapsal do papírové tabulky a pokračoval dál.
Seneca se v mezičase spíše poflakoval. Sériové číslo U204, které hyzdilo jeho krk, bylo skryto pod modrým rolákem — ten ho však škrabal tak úporně, že místo se neustále drbal jako zavšivený kocour. Za normálních okolností by se od knih neodtrhl, ale všechny už dávno přečetl. Dle jeho vlastních slov. Starcova knihovna pro něj nebyla žádnou výzvou. Pokořil ji hned první večer po příchodu.
Momentálně mlsně čekal, až si ho stařec přivolá. Občas totiž, když Janus narazil na něco opravdu zajímavého, vyžádal si Senecovu konzultaci – jeho bystrá mysl se tehdy hodila. Tentokrát šlo o válečný dopis z padesátých let, z doby, kdy se Oustr vlastně ještě ani takto nejmenoval. Seneca vzal do rukou starou depeši. Ještě než začal číst, pocítil zvláštní neklid.
„Přečti to nahlas, chlapče. Neboj se listovního tajemství, hochu. Česká pošta ti už nic neudělá,“ zasmál se stařík.
Seneca kývl.
„Píše se tam: Milá Marto, dneska jsem viděl Ivanku. Byla mezi vězni, které odvezou pryč. Vypadala...,“ nedořekl. Hlas mu uvázl v hrdle.
Stařec hned poznal, že je zle. Doufal, že když si to přečtou spolu, bude to snesitelnější. Výraz na Senecově tváři viděl už tisíckrát. Čirá bolest a soucitné utrpení.
Seneca vnímal každou emoci, každý pohyb rtů, každé tiché volání mezi řádky. Dokázal se vcítit, prožít cizí život – a právě to byl jeho dar. A možná i prokletí.
Zůstal stát strnule jako socha. Stařík mu tiše vzal dopis z rukou. Na znamení podpory mu je stiskl a pokračoval ve čtení:
„Vypadala jako přízrak sebe sama. Nechtěl jsem věřit, že je to ona — naše malá dcera. Ty zrůdy se na ní děsivě vyřádily. Stydím se. Měla si pravdu. Tehdy jsem měl být na té barikádě s ní. Možná by dnes neskončila jako mučednice…“
Stařec pocítil drtivý stisk Senecovy ruky. Pomalu, téměř neznatelně přestal číst. Cítil, jak silně Seneca reaguje, i když jeho tvář zůstávala nehybná. Bylo to jako dotek mrazu, který pronikne do plic a na chvíli je ochromil. Nehleděl na dopis. Věděl, co pro jeho žáka znamená.
Seneca stál jako ztracený v čase. Tělo napjaté, mysl se každou vteřinou uzavírala do koule bolesti, kterou nemohl pustit ven. Věděl, že bude potřebovat čas, aby se z toho dostal. Janus se ani nepokoušel o slova. Cítil váhu té chvíle a věděl, že jako učitel v tomto okamžiku nemá co nabídnout. Jen čekal, až Seneca vyjde ze svého ticha.
A pak to přišlo. Seneca tiše, téměř neslyšně, začal mluvit. Slova z něj vycházela pomalu, jako by je musel vyrvat z hlubin těla – každé z nich jako úlomek zlomené skály. Nenáviděl se. Považoval se za slabocha. Ale jen málokdo miloval svou rodinu tak jako on.
Bylo to nevyhnutelné, Seneco. Udělal to, co považoval za správné. Přizpůsobil se pravidlum okupantu aby ochránil své blízké. Dopadlo to, jak to dopadlo. Nezachoval se zle – jednal, jak nejlépe uměl. A to dokáže jen málokdo.
„Máš pravdu. Chci si poslechnout konec.“
„Možná by dnes neskončila jako mučednice za svobodu. Marto, chci, abys věděla, že na tebe a na Julku stále myslím. Je mi líto, jak to všechno dopadlo, a chci dojít zadostiučinění. Zítra se vydám na velitelství a budu doufat, že tomu ruskému bastardovi, maršálovi Šarapovovi, nebudou moje peníze smrdět. Buď se vrátím s naší Ivankou, nebo vůbec. Pokud padnou čtyři sochy prosperity, chci, abys vzala zbytek mých peněz. Vše je domluveno. Paní Klímová ti dá klíč. A Marto – rozsviť prosím za mě svíčku v kostele, protože nikdo jiný už to neudělá. S úctou a láskou, tvůj bývalý manžel, Igor Laudsman.“
Doznívající slova lemovala vnitřní peklo. Seneca viděl za rámec vět. V jeho představách kráčel Laudsman s bombou připevněnou na zádech, na své vlastní křížové výpravě. Čtyři kamenní svědci na střeše portiku jej pozorovali. Jedna ze soch, příhodně pojmenovaná Štěstí rodiny, s mateřskou láskou nespouštěla z očí své dítě. Její pohled Laudsmana utvrdil – nesmí couvnout.
„Seneco? Ty víš, kam ten muž šel? Kde bylo to velitelství?“ zašeptal stařec.
Seneca mlčky přikývl a v polotransu ukázal na osmdesát let starou brožuru o městské architektuře.
„Kdysi se to místo nazývalo Palác Prosperity,“ dodal úzkostně – a jako by s tou větou z něj opadla veškerá tíha.
„Dneska jsi udělal kus práce,“ poplácal ho stařec přátelsky po zádech.
„Chtěl bych být jako oni. Nic necítit. Nic nevidět...“
„Každé utrpení, každý prožitek nás učí, jak být lepší. Ti, kdo netrpí, se stávají nesnesitelně nabubřelí. Máš v sobě něco výjimečného, Seneco. Zkus si to zapamatovat, než se příště znovu začneš litovat.“
Janus sáhl po brožuře. Obrazovka jeho stínového datapadu, který mu visel za opaskem, se rozsvítila. Stařec poslal jednoduchou šifrovanou zprávu:
Fénix vzplál za úplňku. Osud Heroa sledují čtyři pohledy, jež vyhlíží západ slunce nad kolejnicemi otevírajícími brány do ulic nevěstek.