Když půjdeš se mnou - 1-9. kapitola

1.

Snil. Těžce a neklidně. Ve spánku klouzal po strmé stráni a blížil se ke srázu, pod kterým se otvírala hluboká propast. S očima hrůzou rozšířenýma se zoufale snažil zabrzdit, avšak jeho prsty nalézaly stále jen suchou hlínu. Žádný stromek nebo cokoliv, čeho by se mohl zachytit. Neměl šanci.
Obloha nad ním se mu vysmívala svou průzračnou blankytností, rokli, z které padal, svíraly zdravé statné jehličnany.
Bezmocně vykřikl a pokusil se přetočit na břicho, ale marně. V té rychlosti nedokázal svoje tělo ovládat.
Když zrakem zalétl k okraji útesu před sebou, náhle tam spatřil stát lidské postavy. Spousty lidí vedle sebe v jedné řadě při obvodu srázu. Neviděl jejich obličeje, nedokázal je rozeznat. Prudce nabral vzduch do plic a vykřikl o pomoc. Žádná odezva. Bytosti se zdály studené, neosobní, nikdo se ani nepohnul.
Zběsile po nich těkal očima. Panebože, jsou z kamene? Copak mu nikdo nepomůže, copak oni ho tam nechají spadnout?
No právě. Ti lidé tam stojí – nepohnutě – přes ně se přece nedostane.
Svitla mu naděje. Ať už se tam vzali odkudkoliv, zachrání ho před pádem do propasti. Už byl od nich pouze na dvě desítky metrů; napjatě čekal, co bude dál.
Najednou ho ochromila panická hrůza. Ne ze smrti, která mohla nastat každým okamžikem, ale z těch lidí bez tváře. Teď už je viděl. Chyběla jim tvář. Jen bledé prázdné kruhy. Po sdíraných zádech mu přeběhl mráz. Děs.
Začal sebou zuřivě zmítat. Blížil se stále rychleji. Nechtěl. Hrdlo měl úzkostí stažené. Vykřikl, ale z krku mu nevyšel ani hlásek. Začal se dusit a kašlat. Prach mu ucpával plíce, dral se mu do očí, zahlcoval ho. Hlava mu těžkla. Náhle se nedokázal udržet při vědomí. Jeho oči se zavíraly – samovolně, nemohl to ovládnout.
Myslel, že tím sžíravým pocitem bezmoci zahyne snad dřív než pádem do prázdna. Obraz před jeho očima se rozostřoval, houpal se a černal.
Postavy před ním se mlčky rozestoupily. Ještě posledním vláskem vědomí to zaregistroval, ale neměl sílu s tím něco udělat. Nemohl dělat vůbec nic. Uvnitř křičel. Ne, ne, ne! Jeho srdce nechtělo přijmout zánik. Avšak mozek ho zakrátko utopil v signálu smíření. Lze se vůbec někdy smířit se smrtí? On to nedokázal. Prohrál.

„Nééé… bože!“ Darrena probudil vlastní křik. Vymrštil se do sedu, až kolem sebe zvířil prach. Okamžitě si uvědomil slaný povlak potu na svém těle, které se třáslo. Udiveně se rozhlížel kolem sebe. Zorničky měl rozšířené skoro přes celou duhovku. Prostěradlo pod ním bylo vlhké potem a zmuchlané, nohy měl zamotané do tenké přikrývky, polštář se válel na zemi.
Vědomím ještě pořád setrvával ve snu. Stále před sebou viděl ty postavy, ty prázdné obličeje. Běhal mu z nich mráz po těle.
Teprve teď k němu naplno dolehla skutečnost, že to byl jen sen. Bože, už myslel, že je mrtvý. Zavřel oči a vydechl úlevou, snaže se uklidnit chvějící se tělo. Několik minut jen seděl v předklonu se skloněnou hlavou a vlasy spadanými do očí, než se zhluboka nadechl, vymotal se z přikrývky a vstal. V zamyšlení šel do koupelny, kde na sebe zběžně pohlédl do zrcadla a vstoupil do sprchového koutu. Otočil kohoutkem s teplou vodou a místnost se brzy naplnila párou. Zaklonil hlavu a nechal si horké proudy vody stékat po obličeji. Uvolňovalo ho to a zbavovalo šoku z nepříjemného probuzení. Sen se zdánlivě rozplynul, avšak vzadu v jeho hlavě zůstal uchovaný. Znovu si na něj vzpomněl, když stál v přeplněném metru. Ze všech stran se na něj tísnili lidé. Zprvu to nevnímal, ale potom v něm začala narůstat nervozita. Neklidně otočil hlavou a úzkostlivě přelétl pohledem dav kolem sebe. Postavy. Lidé. Studené. Neosobní. Bez tváře… Ta poslední myšlenka mu bleskla hlavou zcela spontánně. Otřásl se tak prudce, až se po něm vedle stojící muž pohoršeně podíval. Darren omluvně pokrčil rameny, jak se snažil zvládnout náhlý příval nevolnosti. Po chvíli měl nutkavý pocit, že nemůže dýchat. To už ale metro zastavilo a on vystupoval. Procpal se ven mezi prvními. Zastavil se a zhluboka dýchal. Co jen to mělo znamenat? Nejdřív ten sen, teď tohle… Ne, ne, to je hloupost. Tahle nevolnost s ránem nijak nesouvisí. Byl to jen hloupý sen, jakých měl už tisíce. Tak proč mě to tak zneklidňuje? optal se sám sebe. Ale to už se zase cítil normálně. Byl tam sám, lidé už dávno prošli pryč a metro odjelo. Jsem naivní, ušklíbl se. Raději se rychle rozběhl z podchodu na denní světlo. Se slunečními paprsky v zádech se cítil jistěji. Přešel dvě ulice, zahnul za roh a octl se před domem svých rodičů. Věnoval té nahnědlé známé stavbě krátký pohled a zamířil ke vchodu. Ještě stále měl klíče. Když odsud před krátkou dobou odcházel, jeho rodiče trvali na tom, aby si nechal klíče, kdyby něco potřeboval. Pousmál se té vzpomínce, když strkal klíč do zámku. Odemkl a vešel. Okamžitě ho přivítal psí štěkot. „Obi!“ shýbl se ke svému kokršpanělovi, který se k němu přiřítil, a láskyplně ho podrbal za ušima. Pes ho olízl a nadšeně vrtěl ocasem. „Promiň, kamaráde, ale teď to vážně nepůjde,“ ohlédl se Darren ke dveřím. „Já vím, že jsem ti to slíbil, ale nemám čas. Snad příště, hm? Co kdybych ti za to koupil velkou kost?“
„Darrene!“ zaslechl shora ženský křik. O chvíli později už se nad schody vykláněla jeho majitelka.
„Ahoj, mami.“ Narovnal se a usmál se.
„Miláčku?“ June seběhla dolů. Klapot jejích podpatků se ztrácel v silném koberci položeném na schodech. Rozzářeně ho objala a políbila na obě tváře. „Už si ani nepamatuju, kdys tu naposledy byl.“
„No,“ Darren pokrčil rameny. „Nemám tolik času, kolik bych chtěl.“
V duchu se ušklíbl. Nebyla to pravda. Měl času až moc. Ale kdykoliv sem zavítal, rodiče se ho s nadšením ptali, jak dopadl. Hlasové zkoušky a konkurzy. Tím teď žil. A už ho nebavilo jim pořád říkat to samé. Neuspěl jsem, nevzali mě. Tak si pravdu radši trochu upravoval. Namlouval rodičům, že je pořád zaměstnaný. Příležitostné práce, brigády, konkurzy. Pořád se lepším, mami. Příště už to bude ono. Příště už mě neodmítnou. Přál si, aby to tak bylo. Už několikrát se mu zdálo o smlouvě s nahrávací společností. V těch snech býval šťastný, ale když se probudil, vždycky ho znovu zaplavilo zklamání. Netušil, co dělá špatně. Odešel ze školy, aby se mohl plně věnovat svému snu. Chtěl zpívat a chtěl, aby to slyšel celý svět. Jenže to vroucné přání mu stále unikalo mezi prsty. Nevěděl, co dělá špatně. Cvičil svůj hlas každý den, až měl pocit, že už nemůže být dokonalejší. A pořád to nestačilo. Kromě pár přátel to nedokázal nikdo ocenit. Chodil na všechny konkurzy, které vůbec dokázal vypátrat, a stále se nechával ponižovat. Nesnášel ty jejich nafoukané obličeje, když mu oznámili, že jeho výkon nebyl nejhorší, ale pořád to nestačí. Obvolal desítky nahrávacích společností. Nikdo neměl zájem. Pak by ho tedy zajímalo, odkud se berou stále ty nové a mladší hvězdy, jejichž hudba mu připadala tak nudná a nevýrazná, tak stejná. A on si písně i hudbu psal sám. Opravdu nevěděl, co víc už by měl dělat. Byly chvíle, kdy cítil, jak se mu jeho sen vzdaluje. Ale jindy si naopak říkal, že jednou se to určitě podaří. Jednou se na něho usměje štěstí a on konečně prorazí. Jenže kdy?
„Tak povídej, jak se máš?“ June mu položila ruku na záda a pošoupla ho ke kuchyni.
„Dobře,“ ohlédl se v úsměvu.
Takhle odpovídal vždycky, bez ohledu na to, jak se skutečně měl. Nechtěl rodičům přidělávat starosti. Teď, když jich mají tolik s Peterem. Peter, jeho starší bratr, se právě potýkal se zákonem kvůli krádežím a přepadením. Neměl práci, utekl ze školy a dal se na špatnou cestu. Poznal partu, z které se Darrenovi ježily vlasy na krku. Samí kriminálníci. Nejmladšímu bylo šestnáct let! Darren osobně měl dojem, že v tom jedou i drogy. Rodičům se ale se svým podezřením nesvěřil. Nespočítal by na prstech, kolikrát už si zkoušel s Peterem promluvit, aby toho všeho nechal. Jenže bratr ho neposlouchal. Měl svou hlavu. A v tom byla právě ta potíž. Nikdo mu jeho jednání nedokázal vymluvit. Žil bohémským životem a nemínil od toho upustit. Rodičům to dělalo nesmírné starosti a bolelo je, že právě jejich syn se dal na takovouhle cestu. Darren je chápal a právě proto pomlčel, že Peter mu už několikrát v tomto týdnu volal, aby mu půjčil peníze, a neřekl ani, že on sám se momentálně potýká s depresí a osamělostí ze svého vlastního neúspěchu. Milosrdná lež nikomu neublíží.
„Ale dlouho se nezdržím, mami,“ řekl rovnou, když si sedal ke kuchyňskému stolu. June před něj postavila hrnek s čerstvou kávou a posadila se naproti němu. „Tracey ti chtěla zavolat, ale ztratila tvoje číslo. Včera volala k nám. Říkala, že o tobě mluvila s jedním svým známým. Je to přítel ředitele nahrávací společnosti.“
Tracey, jeho sestra, měla kontakty, nad kterými často jen v úžasu kroutil hlavou. Byla to právě ona, kdo ho neustále podporoval a dodával mu naději, když už ji sám ztrácel.
„Neměla moc času, ale pochopila jsem, že ten známý je prý ochotný poslechnout si tvoje nahrávky. A když se mu budou líbit, doporučí tě svému příteli.“
„Vážně?“ přijal tu zprávu s radostí. Zlatá Tracey. Napil se kávy a objal teplý hrnek dlaněmi. „Měla jsi jí dát moje číslo.“
„Vždyť jsem říkala, že neměla čas. Jen to vychrlila a zavěsila. Zrovna jí měla začít nějaká schůze.“
Právě teď se Tracey nalézala v Sydney, kde si chtěla vybudovat právnickou kariéru. A při té příležitosti nezapomínala na svého bratříčka, který toužil stát se slavným. Potíž byla, že nemohli být ve stálém kontaktu, protože Tracey nevlastnila mobil. Z nějakých záhadných důvodů ho nechtěla. Měla sice asi tři, ale ty se vždycky někam poděly. Takže Tracey telefonovala domů jednou z budky, podruhé tajně z telefonu nějaké mocné hlavy. Každopádně nějakou možnost si vždycky našla.
„Vlastně jsem přišel proto, že jsem si tu nechal tašku,“ vzpomněl si Darren. „Mám v ní nějaké věci.“
„Hned ti ji donesu.“ June vstala.
„Ne, ne, to je dobrý. Pak si ji vezmu.“
„Ale proč? Za minutu jsem tu.“
June odešla. Darren se pohodlně opřel o opěradlo dřevěné leštěné židle a tiše si povzdechl. Ještě dnes ho čeká další konkurz. „HLEDÁME NOVÉ PĚVECKÉ TALENTY,“ stálo na upoutávce na internetové stránce. Podmínky se mu docela líbily. Požadujeme věk 15 – 28 let, trvalé bydliště, demo nahrávku s vlastní hudbou, popř. zpěvem, a schopnost vystupovat před lidmi. Příjemný vzhled vítaný. Středa, 10:00, budova divadla… atd. Pousmál se. Vypadalo to na solidní agenturu. Tentokrát by to snad mohlo vyjít.
„Tak, tady je.“ June se vrátila s šedou sportovní taškou v ruce. Postavila ji na zem vedle stolu.
„Díky, mami.“ Darren dopil poslední zbytek kávy. „Už půjdu, mám konkurz.“
„Dobře, miláčku.“
„Co dělá táta?“
„Jel s Davidem vyzvednout auto z opravny. Jak ho tak znám, cestou se staví do hospody nebo tak něco.“
„Tak ho pozdravuj," Darren vzal svou tašku a vstal. Usmál se na matku, která ho vyprovázela do chodby a ze dveří.
„Darrene,“ matčin hlas náhle zúzkostněl. „Kdybys mluvil s Jonem…“
„Jasně, mami. Řeknu mu to.“
Zatracený Peter! Ani jednou si nemůže udělat čas, aby se za nimi zastavil. Darren se na okamžik zachmuřil. Ale pak to pustil z hlavy. Má svých starostí dost. Nepotřebuje se zabývat ještě Peterem. Alespoň ne víc, než je nutné. Je to jeho život, a on se do toho nemá co míchat.
„Tak pa, mami.“ Letmo ji políbil na tvář a vyšel ze dveří. June se za ním dívala až do té chvíle, než jí zmizel z očí za rohem ulice. Pak povzdechla a zavřela dveře.

Budova divadla na rohu ulic Valley Bog a Brilliance Av. byla honosným místem. Bohatě zdobená, kulturností vyhlížející stavba na dálku. Darren ji pozoroval už z kavárny, ve které seděl. Mrkl na hodinky. Půl jedenácté. No, měl by jít. Dopil džus, nechal na stolku drobné a zvedl se. Vyšel ven do teplého dopoledne.
Před vchodem divadla se zastavil. Chvilinku si ho prohlížel, než vešel dovnitř. Dýchla na něj vlhká atmosféra chladných zdí. Zastavil se a prohlížel si širokou chodbu se zdobeným klenutým stropem. Hned za dokořán otevřeným vchodem, kterým vešel, byla na zdi připevněna zasklená polystyrénová nástěnka v dřevěném rámu. I na ní visel inzerát, který si našel na internetu.
Darren se rozhlížel, kde by našel nějaké vodítko, kam má jít. Ještě nikdy tu nebyl. Popošel pár kroků a pohledem přejížděl po stěnách. Zakrátko uviděl nalepenou šipku s nápisem „KONKURZ DNES,“ směřující po schodech nahoru do prvního patra. Hbitě vyběhl schody a zastavil se na tom posledním. Přemýšlel, kam dál. Tady žádný směrník nebyl. Nakonec se rozhodl, že zamíří do nejbližších otevřených dveří a zeptá se. Na naleštěných kachličkách zněly jeho kroky v gumových podrážkách neslyšně.
Nakoukl do dveří. Uviděl malou strohou místnost podobající se kanceláři, za stolem seděl muž středního věku v usedlém obleku, s brýlemi na očích a počínající pleší. Měl skloněnou hlavu a byl zabraný do papírů před sebou. Darren chvíli stál ve vchodu a čekal, jestli si ho muž všimne, ale nezdálo se, že by ho vzal na vědomí.
„Promiňte,“ oslovil ho tedy Darren sám. Muž nereagoval. „Prosím vás –“
„Jo, jo,“ zavrčel nakonec podrážděně, ale neodtrhl pohled od stolu. „Nemůžete počkat, až to dodělám? Co chcete? Jdete na konkurz?“
„Vlastně ano a chtěl jsem se zeptat –“
„Jo, to jste tady správně.“ Muž konečně vzhlédl a Darren spatřil jeho vodnaté modré unavené oči.
„Tady se přihlašuje?“
Darren přešlápl. Muž kývl a vzápětí se zeptal: „Jméno?“ Shrnul spisy, které měl před sebou, stranou, shýbl se a na chvíli zmizel Darrenovi z očí za tmavým bytelným stolem, než se zase narovnal a v rukou držel zpola popsaný list papíru.
„Eh… Darren Hayes,“ promluvil rychle.
„Telefonní číslo, prosím.“ Zapsal si jeho jméno.
Darren mu spěšně nadiktoval i to.
„Je vám jasné, že musíte mít vlastní hudbu?“
„Ano… já mám.“ Darren sáhl do tašky, vytáhl obal s jedním CD a popošel k muži za stolem. „Tady.“
Muž vstal, s nedůvěřivým pohledem si od něj CD vzal a přistoupil k hifi věži za dveřmi, zapnul ji a vsunul do ní kompaktní disk. Darren ho trochu rozpačitě sledoval. Místností se rozezněly tóny kláves, které si sám nahrával.
„Dobře.“ Muž po chvíli médium vypnul. Opatřil CD nálepkou s jeho jménem a unaveně si povzdechl. „Ten disk si tady nechám a vy teď půjdete rovně až na konec chodby, kde vejdete do dveří vlevo. Budou otevřené, uvidíte to.“ Odmlčel se a Darren už chtěl vyjít z dveří, když ho muž ještě zadržel. „Jo a – kolik je vám let?“
„Osmnáct.“
„Hodně štěstí.“
Muž se poprvé usmál a zmírnil tak svoje nepřátelské vzezření. Darren mu úsměv opětoval a vyšel ze dveří. Venku ale jeho tvář zbrázdily obavy. Jenom jméno a věk? ptal se sám sebe. To je všechno? Nic víc po něm nechce? No to tedy zase bude něco. Tyhle povrchní konkurzy, kde s člověkem zacházeli jako s méněcennou rasou, bývaly nejhorší. Jen nezájem a ponižování. Ale co naplat, jednou je tady, tak neodejde, aniž by to nezkusil.
Když vcházel do malého divadelního sálu s pódiem a sedadly, cítil se Darren nervózní jen trochu. Na tohle už byl zvyklý. Uvnitř posedávalo nebo postávalo jen pár lidí. Několik se jich po něm ohlédlo, když vešel. Všem se pevně zadíval do očí. Nebyl zvyklý ostýchat se.
Všechen život v neosobní chladné místnosti tvořil hlouček několika šeptajících si dívek usazených na sedadlech uprostřed, dvojice cizokrajně vyhlížejících mužů otočených k němu zády, mladá dívka s chlapcem, jedna žena a nejblíže k němu se o zeď opírali dva mladíci asi v jeho věku, podle podoby zřejmě bratři, u nohou jim ležely elektrické kytary.
Atmosféra působila odtažitě, ale zatím si nemyslel nic. Ještě nic nerozhoduje. Uvidí se za chvíli.
Asi po deseti minutách se sál zaplnil ještě několika lidmi a za dalších deset minut dovnitř vpochodovali dva muži v oblecích a jedna žena v krémovém kostýmku. Přísným pohledem přelétli všechny osoby uvnitř, pak žena zavřela těžké dveře a společně s oběma muži zamířila k první řadě sametem potažených sedadel.
„Jmenuji se Marlene Austinová a jsem pořadatelka těchto konkurzů.“ Hlas měla stejně přísný jako vypadala, když stála vepředu pronásledovaná všemi pohledy. „Budeme si vás postupně volat. Posaďte se a vyčkejte.“
Darren si našel místo v předposlední řadě. Pohodlně se usadil, svou tašku si postavil mezi nohy a pátravě se zadíval na dřevěné pódium. Bezděčně si představil sám sebe v záři reflektorů, jak zpívá před plným sálem naslouchajících lidí, a jeho hlas se zvonivě nese vzduchem a zaplňuje celý prostor. Při té představě se pousmál a proud jeho myšlenek přerušil hlas pořadatelky. „Elsa Woodová.“
Z hloučku dívek uprostřed sedadel se zvedla vysoká tmavovláska a sebevědomě zamířila k pódiu, stíhaná všemi mužskými pohledy. Jen Darren na ní neviděl nic zvláštního. Byla hezká, ale on byl zvědavý pouze na její hlas. Vždycky rád porovnával svoje dovednosti s uměním jiných lidí.
Dívka prohodila pár slov s porotou a poté vystoupila na jeviště. Vzala do rukou mikrofon, který jí podali, a okamžik počkala, než z reproduktorů umístěných po stranách pódia začala hrát hudba.
Darren chvíli poslouchal a pak začal hodnotit. Má příjemné vystupování, nezpívá špatně. Hezký výrazný hlas a líbivá popová melodie budiž jí přičteny k dobru. Jen jedna věc mu vadila. Ta Elsa špatně dýchá, neumí správně využít svoje hlasivky a neví, jak si rozvrhnout dech. Má cit pro rytmus, proto je zvláštní, že tohle neovládá.
I dva muži a pořadatelka tvořící hodnotící porotu si toho zřejmě všimli, protože se zamračili a tiše mezi sebou diskutovali.
Elsa Woodová dozpívala, zakončila svůj výstup úsměvem a ladně sešla z pódia. Její kamarádky se na ni zářivě usmívaly. I dva mladíci stále se opírající o zeď neskrývali svůj obdiv k tmavovlasé krásce. Když procházela kolem nich, s úsměvem k ní prohodili pár slov. Ona se po nich ohlédla, pokrčila rameny a posadila se zpět na své místo.
Jako druhá stála na pódiu odbarvená zachmuřená žena s nepřirozeně vytetovaným obočím. Darren ji už předem odsoudil, ale když se z jejího hrdla začaly linout první pomalé tóny, překvapením málem otevřel ústa. Žena se na pódiu úplně proměnila. Její rysy zněžněly a tváře jí zrůžověly; místností se nesl její vábný hlas. Darren ohromeně naslouchal lehkému znění klavíru mísícímu se se svěžím brnkáním kytary a perfektně doplňovanému jasným ženským hlasem.
Darren tu píseň neznal, asi byla ženina vlastní, avšak byl jí okouzlen.
Sálem dozněla a zanikla poslední slova pohlcená závěrečným přeběhnutím prstů po harfě; nikdo ani nehlesl. Žena otevřela oči a rozpačitě se rozhlédla. Ozval se nadšený potlesk, který zaplnil celý prostor. Žena zrudla a s plachým úsměvem sestoupila z pódia. Na okamžik se zastavila u poroty a chvíli s ní hovořila, pak se šťastným výrazem ve tváři zamířila ke svému místu.
Darren přemýšlel, že by si s ní velmi rád promluvil, ale co by jí vlastně řekl? „Slečno, vy zpíváte tak úžasně, jak to dělíte?“ nebo: „Víte, okouzlila jste mě, nemohl bych vás pozvat na kávu? Chtěl bych si s vámi popovídat o vašem hlasu.“ Anebo jen: „Jsem Darren Hayes. A vy?“
Potřásl hlavou. Jen by si o něm pomyslela, že je blázen. Tak tedy dál seděl a čekal, co se bude dít.
Nastalým tichem v sálu se rozléhalo šustění papírů. Pak pořadatelka zvedla hlavu. „Daniel Jones a Oliver Jones.“
Od stěny se odlepili dva mladíci a zvedli ze země své kytary. Skutečně to jsou bratři, pomyslel si Darren, když sledoval, jak uličkou procházejí dopředu. Oba měli světlé vlasy a byli vysocí. Na první pohled kytaristé, pousmál se Darren a protáhl se. Tak, moc by mě zajímalo, kdy přijdu na řadu. Začínají mi dřevěnět nohy. Hm, ti dva nehrají špatně. Trošku bych upravil ten rytmus, možná na pár taktů vynechal tu druhou kytaru… Samovolně ho začal napadat text. Nebylo pochyb o tom, že ti dva jsou dobře sladění.

„Darren Hayes.“
No konečně. Zavolali ho hned po těch dvou. Zvedl se, mírně otrávený z tak dlouhého čekání, a svižným krokem se vydal k pódiu. V duchu už začal zpívat. Cítil na sobě pohledy všech přítomných, ale nevadilo mu to. Pokrčil koleno, vyhoupnul se na parket a vzal do ruky mikrofon. Očima přelétl sál. Většina lidí se na něj dívala – někdo zvědavě, jiný posměšně, pár pohledů se také znuděně upíralo stranou.Darren nepatrně, skoro neznatelně pokrčil rameny.
Zakrátko se z reproduktorů začala linout jeho hudba. Pousmál se té důvěrně známé melodii, kterou sám vymyslel, počkal na příhodný takt a otevřel ústa. Sál se brzy naplnil jeho líbezným hlasem. Zavřel oči a vžil se do písně.
Byl asi v polovině, dokonale sladěný se svou sladce něžnou hudbou, když ho náhle přerušil hlas pod ním. „Stop, stop!“ Znělo to dost podrážděně, proto otevřel oči a zarazil se. Přestal zpívat a udiveně se zahleděl na porotu před sebou. Jeden muž, zřejmě ten, který promluvil, se na něho mračil.
„Dobře, děkujeme, to stačí. Můžete jít,“ mávl rukou do prostoru. Darren na něho zíral neschopen slova. „Co-cože?“ vykoktal nakonec. Bál se, že se přeslechl. Promluvila pořadatelka. „Promiňte, zpíváte velice hezky, ale nemáme tolik času.“ Odmlčela se a omluvně se usmála.
Darren cítil, jak ho polévá horko. No, to je trapas. Skoro se strachem se rozhlédl po lidech před sebou. Většina se škodolibě usmívala.
„Pane Hayes,“ oslovil ho důrazný pořadatelčin hlas. Darren těžce polkl staženým hrdlem, sklonil hlavu a schlíple seskočil z pódia. Ještě když kráčel chodbičkou mezi sedadly, hudba za ním výsměšně dohrávala. Ve tvářích cítil pálící červeň. Neodvážil se odtrhnout oči od podlahy a pohlédnout někomu do tváře.
Provázen všemi pohledy a trapným tichem sebral ze země svou tašku. Když se pro ni shýbal, zavřel oči a na vteřinu je pevně stiskl. Bože, přál bych si, abych tu teď nebyl, bušila mu do hlavy intenzivní myšlenka. Ale realita se nedala obelstít. Bylo mu souzeno, aby si pohár hořkosti a ponížení vypil až do dna.
Narovnal se a se vzdorovitě stisknutými rty si přehodil tašku přes rameno. Otočil se a vyšel z uličky.
Procházel ven kolem těch dvou bratrů Jonesových a zrovna sbíral odvahu, aby odlepil oči od země a pohlédl zpříma před sebe, aby odešel alespoň s nějakou hrdostí, když náhle, než si stačil uvědomit, co se děje, o cosi dlouhého zakopl a zřítil se k zemi. Ozval se burácivý smích.
Darren s obličejem přilepeným k zemi a několika částmi těla bolestně naraženými si uvědomil, že to, o co zakopl, byla lidská noha. Mužská. A musela být jednoho z těch dvou.
To snad není pravda. Smích neustával. Bolestně ho bodalo vědomí, že to všechno kvůli němu. Na jeho hlavu se valily stále další a nové přívaly veselí. I nad sebou slyšel hrdelní zvonivý smích.
Darren se nechtěl zvednout. Nechtěl vstát a nechtěl, aby si na něj zase všichni ukazovali. Čím déle však ležel, tím více se zesilovaly salvy smíchu. Nemůže tu přece zůstat. Tak jen do toho, hrdino, jen se zvedni a postav se ke všemu tomu posměchu a ponížení čelem.
Stiskl zuby a přisunul ruce, jimiž si instinktivně chránil hlavu, k tělu. Nejdřív zvedl hlavu. Přes dlouhé vlasy spadlé do očí toho moc neviděl. Kéž by měl vlasy až po pas a mohl jimi zakrýt svůj stud.
Opatrně se narovnával, až zůstal na všech čtyřech. Cítil, že má odřená kolena a pravděpodobně i lokty.
Pomalu se postavil. Odhrnul si vlasy z čela, nedbaje na všechen ten posměch kolem, a znovu se sehnul pro tašku. Teprve pak pohlédl na dva mladíky před sebou. Byl to ten přímo před ním, poznal to. Jeho jiskřící zelené oči se mu vysmívaly snad ještě víc než ten drzý úsměv. Darren ho spaloval nenávistným pohledem. Už přemýšlel o tom, že proti němu vyrazí a trochu mu ten úsměv spraví pěstmi, ale pak zvítězil rozum. Jsou tu přece dva. Na ně nestačí. Kdyby tu neměl bratříčka, pak by si to s ním klidně rozdal, ale takhle… Jenom by se ještě víc shodil.
Pár okamžiků ho Darren probodával zlostí zatemněnýma očima, než se (dal si záležet, aby to bylo jaksepatří pomalu) opovržlivě otočil, nechal ho bez povšimnutí a konečně zamířil k východu. Smích už ustal, ale ve vzduchu se pořád vznášela atmosféra jiskřící humorem. Darren si nemohl pomoct, aby se hněvem netřásl, když otevíral těžké dveře, vycházel ven a přibouchnul je za sebou. Tam se konečně uvolnil. Chvíli jen stál a zhluboka dýchal se zavřenýma očima a skloněnou hlavou. Takové ponížení, takové vysmívání… to snad ještě nezažil. Už mnoho lidí jím opovrhovalo, ale tohle bylo asi nehorší. Nejhorší konkurz, na jakém kdy byl. Vztekem a hanbou se mu draly slzy do očí. Procedil skrz zaťaté zuby pár nadávek, zlostně si otřel oči a vykročil. Co vykročil, rozběhl se. Pryč, hlavně pryč odtud.
Teprve venku na slunci a šedém chodníku se mu ulevilo. Zlost ho pomalu opouštěla a do mysli se mu draly všechny ty vysmívající se pohledy, a nejjasněji před sebou viděl toho… toho… Nedokázal najít správní slovo, kterým by ho označil. Špinavě blonďaté vlasy, útlý obličej, smaragdové oči, drzý úsměv na rtech. Kdyby mohl, kdyby ho tak mohl pořádně zbít, alespoň by si ulevil.
Potřásl hlavou. To už je jedno. Jen si ze srdce přál, aby ho už nikdy nemusel vidět.

Darren vytáhl z kapsy svazek klíčů a jeden vsunul do zámku svého bytu. S povzdechem odemknul a vešel dovnitř. Otočil se, aby dveře zavřel, a leknutím vyjekl, když za sebou uslyšel hlas. „Ahoj, Darrene.“
Hbitě se obrátil a spatřil na posteli sedět svou sestru. Usmívala se. Úlevně vydechl.
„Tracey!“ naoko se zamračil. „Co děláš v mém bytu?“
Ona nasadila hranou lítost. „Ach, omlouvám se, pane, ale…“ v očích jí svitlo, „nemá snad sestra toho nejlepšího bratra právo občas k němu zaskočit?“
Darren už se nevydržel mračit, rozesmál se a padl jí do náruče. „Tracey!“ Šťastně ji políbil na obě tváře. „Co tu děláš? Jak to, že jsi doma? Kdy ses vrátila?“
„Teprve dnes,“ smála se Tracey. „Počkej, počkej, vždyť mě umačkáš! Kde jsou ty časy, kdy jsme se rvali jako psi a tys mi přál k narozeninám všechno nejhorší?“
„Ale Tracey! To už je dávno. Vždyť víš, jak jsem rád, že tě mám.“ Trochu se uklidnil a posadil se vedle ní. Oči mu hrály radostí. „Už jsi byla doma?“
„No jistě,“ přikývla. „Chtěla jsem tu na tebe počkat. Máma mi řekla, že jsi šel na konkurz a dala mi klíče…“
Darren se zamračil.
„Stalo se něco?“ zeptala se zneklidněně Tracey. Vycítila jeho pocity.
„Až potom. Nejdřív mi pověz, proč ses vlastně vrátila,“ vybídl ji vstřícně.
„Protože pro tebe mám nějaké zprávy,“ opět se rozzářila. „Týká se to tvé budoucí hudební kariéry. A vyvíjí se to slibně. Říkala ti máma, že jsem volala?“
Darren přikývl. Náhle ho něco napadlo, natáhl se na stolek u postele, vytrhl z bločku papír a začal na něj něco škrábat.
„Mluvila jsem se známým, který má přítele v té nahrávací společnosti… co děláš?“ Všimla si konečně, že je k ní otočený bokem.
„Na,“ podal jí papírek počmáraný roztáhlým šikmým písmem. „Číslo na můj mobil. A neztrať to zase.“
„Díky,“ řekla nadšeně a strčila si papírek do kapsy. „No a… Jo, ten můj známý mi pak říkal, že zrovna teď má nahrávací společnost období, kdy hledají klienty. Víš, co to pro tebe znamená?“
Tušil, přesto však zavrtěl hlavou.
„Že ty se teď hezky sbalíš a za dva dny jedeme zpátky do Sydney. Čeká tě tam vážný pohovor s ředitelem.“
Čekala, jaký vyvolají její slova účinek. Přímo zázračný. Darren se celý rozzářil jako malé dítě, když poprvé uvidí vánoční stromeček, a znovu na ni skočil.
„Tracey, Tracey, Tracey! Ach děkuju, díky!“
Drtil ji ve svém objetí a líbal ji po celém obličeji. Tracey se se smíchem bránila.
„No to zase nemusíš! Darrene, no tak. Pomačkáš mi šaty,“ odstrkovala ho od sebe. Naposledy ji sevřel a konečně ji pustil. Oba byli rozcuchaní a zadýchaní. „Takový vděk jsem ani nečekala.“
Tracey vstala a přešla k zrcadlu, aby si upravila vlasy.
„Ale to jsi mohla. Víš přece, že jsem emocionální typ,“ trochu rozpačitě se na ni usmál. „Cože jsi to říkala? Že za dva dny nás čeká cesta do Sydney?“
„Ano. Vlastně jsem se vrátila pro tebe. Nevím, jestli s tebou budu moct jet i zpátky, ale to ještě uvidíme.“ Konečně byla opět spokojená se svým vzhledem a obrátila se od zrcadla k němu. „A teď ten konkurz. Co se na něm stalo, že s tebou tak hnula jen zmínka o něm?“
„Ále,“ mávl Darren otráveně rukou, „byl to prostě jeden velký trapas. Zase tam se mnou zacházeli jak s hadrem. Nic víc, nic míň.“
„Povídej,“ vybídla ho Tracey a sedla si naproti němu na židli.
„Moc toho není. Nenechali mě dozpívat a když jsem se snažil alespoň trochu důstojně odejít, jeden blbeček mi tam nastavil nohu a já o ni zakopl, no. To je celé,“ rozhodil rukama, ve tváři hořký výraz.
„Ale Darrenku. Přece si z toho nebudeš něco dělat,“ odvětila konejšivě a láskyplně se usmála.
„Vždyť si z toho nic nedělám,“ snažil se, aby to znělo bezstarostně.
„Takovýmihle věcmi se vůbec nezaobírej,“ poradila mu Tracey. „Jen by to rozptylovalo tvoje umělecké myšlenky.“
2.

Druhý den seděl Darren v téže kavárně před divadlem, bez nálady pil slabou kávu, opřen o kovové opěradlo rozviklané židle. Tlačilo ho do zad, ale naproti tomu mohl mít pohodlně natažené nohy, tak se snažil bolest v zádech ignorovat. Skleněnou stěnou pozoroval dění venku na ulici. Po silnici projížděla auta, po chodníku šla za sebou nějaká skupina mladých lidí – možná studenti, napadlo ho –, naproti nim poskakovalo dítě před dvěma důchodci, kolem sloupu se motal jakýsi zběhlý pes. Nic ho nezaujalo, nic ho nedonutilo, aby vytrhl svou mysl z líné otupělosti. Ale něco přece. Zpozorněl, když zahlédl záda vysokého hubeného muže se světlými vlasy, do kterých se opíralo slunce.
Darren se zamračil. Aniž by odtrhl pohled od postavy, kterou sledoval, pozvedl ke rtům porcelánový šálek a dopil vlažnou kávu. Zamračil se, když se mladík na ulici otočil, a on spatřil jeho obličej. Ty výsměšné pronikavé oči a ten drzý úsměv si pamatoval až příliš dobře. Při tom pomyšlení mu káva zhořkla v ústech. Přiměl se polknout a otřásl se. Ještě chvíli seděl a očima probodával člověka na ulici, o kterém si pamatoval, že se jmenuje Jones.
Zdálo se, že je tam sám. Stál u zdi jednoho domu a rozhlížel se, jako by na někoho čekal.
Pak se Darren rozhodl. Teď má příležitost si to s ním vyřídit. Aby si nemyslel, že může dělat všechno. A Darrenovi rozhodně ne.
Vstal, hodil na stůl pár mincí, obešel ho a zamířil k východu.
Na ulici párkrát zamžikal, než si jeho oči zvykly na přechod z šera do ostrého slunečního světla. Stiskl rty a přivřenýma očima se díval na Jonese. Byl k němu otočený bokem, hleděl na opačnou stranu, neviděl ho.
Darren se zhluboka nadechl a odhodlaně zamířil k němu. Rychle přeběhl ulici, aby unikl projíždějícímu Porsche, a octl se na stejném chodníku s mladíkem, kterému měl v plánu se za to včerejší ponížení pomstít. Jak se k němu blížil, soustředěně upíral oči na jeho odvrácenou hlavu, až se otočil. Nejdřív se na něho nedíval, hleděl kamsi za něj, ale potom se Jonesovy oči střetly s Darrenovýma. Svitl v nich údiv a ty rty se zase roztáhly do úsměvu. Posměšného. To Darrena dopálilo, ale nic na sobě nedal znát. Pevně na něj hleděl modrýma očima, chladnýma jako večerní jezerní hladina.
Jones neuhnul pohledem a neudělal to ani Darren. Tak se vzdálenost mezi nimi zkracovala jako mezi predátorem a jeho strachem hypnotizovanou kořistí.
Darren se tak soustředil na ty smaragdové oči, že docela přehlédl změnu úsměvu v mladíkově tváři z výsměšného na přátelský.
Darren došel až k němu a zastavil se. „Tak jak ses včera pobavil?“ začal bez úvodu. „Určitě si mě pamatuješ a víš, co myslím.“ Jeho hlas byl ledově opovržlivý, ale oči se mu blýskaly hněvem.
„Vlastně dobře, že jsi tady,“ odpověděl Jones, úplně ignoroval ten nepřátelský tón, jakým s ním Darren mluvil. „Kvůli tomu včerejšku se nezlob. Byla to hloupost.“
„Jo, tak hloupost?“ zopakoval Darren ironicky. „Ale ta ‚hloupost,‘ jak tomu ty říkáš, mě přede všema parádně ztrapnila. Díky tobě jsem ze sebe udělal totálního idiota.“
Stále mluvil klidně, ale cítil, jak se mu do hlasu začíná vkrádat třas z rostoucího vzteku.
„Tak hrozný to nebylo. Už jsem ti říkal: zapomeň na to.“
Jonesovy oči jiskřily pobavením, stejně jako jeho hlas. Darrena rozčilovalo, že on se třese zlostí a ten kluk naproti němu je úplně klidný.
„Ale co když nechci zapomenout?“ vyštěkl nakonec. „Jak by se ti líbilo být na mém místě? Kdybys tam včera neměl toho svého bratříčka,“ zašklebil se s důrazem na poslední slovo, „ten tvůj pitomej úsměv bych ti trochu upravil. Co kdybych to udělal teď?“
Zaujal obranný postoj. Byl si bolestně vědom, že je minimálně o půl hlavy menší než jeho protivník, ale snažil se tu nevýhodu nedát na sobě příliš znát.
„Nech toho,“ řekl Jones bodře. „Nechci se prát. Co kdybych se ti ještě jednou omluvil a ty bys mi přestal vyhrožovat? Neměl jsem ti tu nohu podrazit, přiznávám, ale stalo se. Přátelé?“ Napřáhl k němu ruku.
Darren na něho zprvu ohromeně zíral a nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Pak se vzpamatoval a uskočil dozadu, jako by se právě spálil.
„Nikdy!“ zasyčel nenávistně. „Nikdy se nebudu přátelit s lidmi, kteří mě uráží a ponižují.“
Vzdorně vysunul bradu. Jones na to chtěl něco říct, ale vtom se za ním vynořil jeho bratr, který právě přišel.
„Nějaký problém?“ položil mu ruku na rameno a změřil si Darrena od hlavy k patě.
„Ale ne, jenom tady něco řešíme,“ otočil k němu druhý muž hlavu. Ani stínem nedal najevo nějaké negativní rozpoložení. Jako by se jednalo jen o čistě běžnou, nezajímavou věc, třeba o každodenní nákup. Pro Darrena to byl spor s velkým S, a ten… ten… se ani neobtěžoval nějak se rozrušit.
Darren rychle přemýšlel. Zase ten jeho bratr! Tak to nepůjde. To bych je nepřemohl, i kdybych chtěl. Oni se snad domluvili. To bez sebe nemůžou udělat ani krok? Zatraceně! Zase budu muset ustoupit, zase nade mnou ten frajírek vyhraje. Zatraceně, zatraceně!
„Ty máš moc velký štěstí, víš? Kdyby sem nepřišel ten tvůj ochránce, rozbil bych ti ksicht, Olivere!“ vzpomněl si Darren na jméno a hned ho vyhrkl.
Oliver vedle svého bratra udiveně pozvedl obočí.
„Ale já jsem Daniel,“ opravil ho Dan rovněž s povytaženým obočím a jiskřičkami v očích.
Darren si nejdřív ani neuvědomil, co mu Daniel řekl, ale potom zrudl až po kořínky vlasů, otočil se na patě a odcházel.
„Co jste si udělali?“ zeptal se Oliver, když sledoval Darrenova vzdalující se záda.
Daniel pokrčil rameny. „Nemůže mi odpustit ten včerejšek.“
Oliver se zasmál. „Škoda. Kdybych přišel o chvíli později, mohl jsem vás ode sebe odtrhávat. Mohla to být zajímavá podívaná,“ ušklíbl se.
„Myslíš, že bych se s ním pral?“ ohlédl se po něm Daniel.
„Já vím“ odtušil ihned Oliver. „Ty než by ses s někým zapletl do rvačky, dřív bys ho uspal těma svýma řečma.“
„Co si myslíš, že jsem měl v úmyslu?“
Oba se otočili a odcházeli směrem, kterým přišli.

„Co se stalo?“
Tracey si nemohla nevšimnout, jak se Darren třese vztekem ještě několik minut po příchodu do svého bytu, kde se chystal sbalit si věci na cestu. Darren nejdřív otevřel skříň, vytáhl z ní velkou cestovní tašku a teprve pak odpověděl: „Zase jsem potkal toho kluka z konkurzu.“
„Aha toho…“ protáhla Tracey jízlivě.
„Jo. Přesně toho.“
Chvíli stál a hleděl do otevřené skříně, pak se sehnul a začal vytahovat oblečení.
„Vy jste se pohádali?“ zeptala se Tracey klidně po chvíli ticha.
„Ne,“ zavrčel Darren. „Chtěl jsem ho zmlátit, ale došel tam jeho bratříček.“
Poslední slovo vypískl vysokým hlasem, protočil panenky a zapitvořil se. Tracey se rozesmála.
„Takže jsi to neudělal?“
Ohlédl se po ní a zaťukal si na čelo.
„Jo, jsem tak blbej, že jsem se vrhnul na ně na oba. A představ si: přemohl jsem je.“ Okamžik stál s rukama v bok a tvářil se jako král, ale pak zvážněl. „Ne, šel jsem pryč, nebo bych se neudržel.“
Přemýšlel, jestli má do kufru hodit i černý rolák, nakonec se rozhodl, že ano.
„Tos udělal dobře.“ Tracey vstala a přešla k němu. Položila mu ruku na rameno. „Zapomeň na to. Zítra už tu nebudeme. Radši přemýšlej o tom, jak se představíš řediteli nahrávací společnosti, aby tě přijal.“
Darren přikývl a usmál se. „Díky, Tracey,“ řekl s vřelostí v hlase.
„Za nic,“ zašvitořila. „Nemusíš mi pořád děkovat. Ráda to pro tebe dělám.“
„No právě,“ odvětil Darren.

„Takže tady to je?“ Po namáhavé cestě z Brisbane do Sydney stáli druhý den před nízkou jednopatrovou budovou, která v sobě skrývala nahrávací společnost. Celý komplex tvořily asi tři domy těsně u sebe, ale do popředí vystupoval jen ten hlavní.
Bylo teplo, obloha modrá, a slunce se opíralo Tracey a Darrenovi do zad, když stáli před budovou. Traceyino auto parkovalo ve stínu pod stromem. Před nohama jim přeběhla ještěrka, ale žádný si toho nevšiml.
„Jo, tohle je ono.“ Tracey přimhouřila oči před ostrým světlem. „Beauty-eye studio.“
„Byla jsi uvnitř?“
Zakroutila hlavou. „K tomu jsem neměla příležitost. Pojď, měli by nás čekat,“ pobídla ho a sama vykročila vpřed. Darren krátce povzdechl a doběhl ji.
Tracey otevřela těžké dveře z kouřového skla a oni se octli v úzké tmavé chodbě. Neměla žádné odbočky a byla poměrně krátká. Prošli jí až na konec, kde se před nimi otevřel prostor, který vypadal jako recepce. Kruhová místnost vprostřed s masivním stolem z dubového dřeva, dvoje zavřené dveře, šedé linoleum na podlaze, několik odboček do nitra budovy.
Darren přelétl celou místnost očima a pohled mu padl na červenou pohovku u zdi, respektive na toho, kdo na ní seděl. Zůstal stát jako solný sloup a okamžik vstřebával to zjištění.
„Ty?“ vyjel nakonec.
Daniel zvedl pohled od časopisu na svém klíně a zatvářil se stejně překvapeně jako Darren. Kromě nich a Tracey tam byla pouze žena, která seděla za stolem a něco zapisovala. I ona teď vzhlédla a oči jí automaticky zalétly ke dvěma mladíkům – jednomu na pohovce a druhému u vchodu, již na sebe zírali, jako by právě zahlédli smrt.
Jediná Tracey jim nevěnovala pozornost, a promluvila na ženu za stolem. Ta se jí tedy trochu neochotně začala věnovat a Darren s Danielem tak byli ponecháni sami sobě.
„Co tady děláš?“ řekli oba zároveň, vzápětí se zarazili. „Jenom neříkej, že tu jsi ze stejného důvodu jako já,“ zavrčel Darren a přešlápl.
„Už to tak vypadá,“ ušklíbl se Daniel. „Pohovor s ředitelem, že?“
„To je snad zlý sen.“
Darren na okamžik zavřel oči, ale Danielův jízlivý hlas ho donutil je zase otevřít.
„No jo, nejsi jediný, kdo chce dělat hudbu.“
Darren ho zpražil nenávistným pohledem, ale moudře na to neřekl nic. Pouze postoupil o pár kroků dovnitř. Otočil se k němu zády a chvíli hleděl na Tracey, jak něco projednává s recepční, ale přesto mu to nedalo, aby neotočil hlavu a nerýpl si.
„Dnes tady nemáš ochránce?“
„Olivera?“ opáčil klidně Daniel. „Ne. Jak vidíš, dnes jsem tady sám. Pořád se se mnou chceš rvát?“ vrátil Darrenovi jeho útok. Darren zrudl, ale pevně řekl: „Za to mi nestojíš.“
„Opravdu? Ale včera to bylo jinak.“
Dan nechal naplno vyznít jízlivost ve svém hlase. Než na to mohl Darren něco odpovědět, promluvila k němu Tracey.
„Sedni si a počkej. Zavolají tě.“
Chvilku jako by přehlížela napětí visící ve vzduchu mezi vchodem a pohovkou, pak se usmála a s pohledem zabodnutým do Daniela se zeptala: „Takže vy se znáte?“
Pohledem zalétla ke svému bratrovi, pak zpět na Dana.
„Jak vidíte,“ mile se usmál. „I když, že bychom byli přáteli, to se říct nedá.“
Tracey na něj zamyšleně hleděla.
„To jsem si všimla. Takhle se můj bratr tváří, pouze když někoho bytostně nesnáší.“
„Bratr?“
Daniel pozvedl obočí. Pak se klidně pousmál.
„Tak vidíš, kámo. Dneska jsi v převaze ty.“
Darren supěl vzteky, ale jako naschvál ho nenapadalo nic, co by mu mohl odseknout. Otevřel ústa, že přece jen něco řekne, ale Tracey ho znovu předběhla.
„Budu hádat. Poznali jste se na konkurzu a vy jste ten, který Darrenovi podrazil nohu.“
„Přesně. Takže už vám o tom vyprávěl?“
„Tracey Hayesová.“
Místo odpovědi k němu napřáhla ruku. Vstal. „Daniel Jones.“ Stiskl její nataženou dlaň, a přitom se k ní nahnul. Měla tak čest zblízka se setkat s jeho pronikavýma očima. Měla ráda zelené oči. Odklonili se a spustili ruce podél těla.
„Povídejte mi něco,“ vybídla ho Tracey. „Už dlouho děláte hudbu?“
Darren nestačil žasnout. Stál tu tváří v tvář klukovi, kterého by nejraději na místě uškrtil, a ti dva jsou si očividně sympatičtí. Dokonce by řekl, že víc než to. Ze vteřiny na vteřinu se stali životními přáteli. Už znal svou sestru a věděl, co znamená, když se takhle chová. Ale že zrovna s ním? V duchu zaúpěl. Nevěděl, co si o tom má myslet. Připadal si, jako by tu překážel. Klidně by se mohl otočit na patě a odejít, a jistě by si toho nikdo nevšiml.
Hodnou chvíli přemýšlel, co udělá, pak mu pomohla náhoda. Tracey se v kabelce rozezvonil mobil. Bleskově ho vytáhla, pohlédla na číslo zobrazené na displeji, potom omluvně na Daniela.
„Promiňte. Musím to vzít.“
Vyběhla chodbou ven, aniž stačila zahlédnout jeho přikývnutí.
„Budete tu dlouho stát?“
Darrena uhodil jízlivý tón malé recepční. Nechápavě se rozhlédl kolem sebe.
„No tak si sedněte a nepřekážejte,“ poradila mu s výrazem, který naznačoval, že ‚má na práci tisíce důležitějších věcí, než tu sedět a řídit tuhle čekárnu‘.
Darren pohlédl na Daniela, pak stiskl rty a jen s největším odporem se posadil na kraj pohovky. Bože, nemůžu být vedle něho. Nesnesu to. Co mám dělat…
„Taky cítíš tu negativní energii, která se mezi námi stlačuje, když se přiblížíš?“ otázal se Daniel nevinně.
„Čteš mi myšlenky?“
Darren po něm blýskl pohledem. Nechtěl se s ním bavit, protože si nebyl jistý, co by mu mohl říct.
„Možná,“ pokrčil Dan rameny. „Máš moc milou sestru, víš?“
„Každý neměl štěstí na sourozence, co? A někdo dokonce ani sám na sebe.“
Daniel se kysele ušklíbl. „Haha. Chceš se hádat?“
„To ty pořád začínáš.“
Odvrátili se od sebe a nějakou dobu bylo ticho. Darren napínal uši, jestli nezaslechne přicházet Tracey, ale zvenku se ozývalo pouze hučení motoru nějakého auta (doufal, že není jejich). Daniel upíral pohled do jednoho bodu na zdi před sebou, až ho z toho začala bolet hlava, proto uhnul očima a jen tak mimochodem řekl: „Slyšel jsem, že tenhle podnik je fakt solidní. Prý ti za rok dávají tolik peněz, kolik si jinde vyděláš za pětkrát déle.“ Umlkl a když se mu nedostalo žádné odpovědi, otočil k němu hlavu. „Nezajímá tě to?“
Darren zarytě zíral před sebe, odhodlaný nekomunikovat. Daniel ho nechal být a už se nepokoušel navázat rozhovor. Trucovitě vedle sebe seděli až do chvíle, než se dveře vlevo od nich otevřely a vyšla z nich drobná útlá žena. V ruce držela několik spisů.
„Je tu pan…“ umlkla a usilovně pátrala očima po papírech, protože nemohla najít to jméno. Darren i Daniel se oba předklonili a vyčkávavě na ni hleděli. Oba cítili to stejné napětí.
„Hayes?“ řekla konečně a vzhlédla k nim přes skla brýlí.
Darren se na Daniela vítězně ušklíbl a vstal.
„To jsem já.“
„Pojďte prosím za mnou.“
Otočila se a vpochodovala zpátky do místnosti. Darren ji následoval. Vešel dovnitř a ona za ním zavřela dveře. Nechala ho stát tam, kde byl, a ohnula se ke stolu, kde vestoje něco načmárala na malý žlutý papír, vložila ho do obálky a narovnala se.
„Takže, pane Hayesi, pan Morrow vás očekává. Prosím.“
Pokynula mu rukou k zavřeným dubovým dveřím, které Darrenovi napověděly, že za nimi bude určitě něco skvostnějšího, než je tahle strohá kancelář. Přikývl a usmál se.
„Děkuji.“ Po šedohnědém koberci došel ke dveřím, zaklepal a stiskl kliku.
Místnost v sobě skrývala drahý černý nábytek, tvořený masivním stolem, dvěma skříněmi – jednou prosklenou – a jedním menším stolkem, u kterého stála stolička; dále u okna byla umístěna polstrovaná sedačka a na druhé straně křeslo ve stejné barvě, podlahu pokrýval měkký, tmavě vínový koberec.
„Dobrý den,“ pozdravil Darren.
„Vy jste pan Hayes?“
Zpoza monitoru počítače vyhlédl asi pětačtyřicetiletý, dobře vypadající muž s tmavými vlasy a opálenou tváří.
„Ano,“ odpověděl už podruhé toho dne Darren.
„Jsem Tobias Morrow, majitel tohohle království.“
Vstal a potřásl si s ním rukou. Darren viděl, že má zářivě modré oči a pevný úsměv.
„No, pojďte se posadit.“
Tobias mu přisunul židli před stůl a Darren na ni elegantně usedl. Morrow se posadil naproti němu za svůj stůl a pronikavě se na něj zadíval.
„Byl jste už někdy klientem nahrávací společnosti, pane Hayesi?“ mluvil pomalu a pečlivě vyslovoval každé slovo.
„Ne.“
„Máte už nějaké profesionální nahrávky?“
„Jenom moje vlastní.“
„Takže tohle je vaše první zkušenost?“
Tobias se pohodlně opřel o vysoké opěradlo svého křesla a otáčel v prstech černým perem.
„Ano,“ Darren svorně přikývl.
„Povídejte mi něco o své hudbě,“ vybídl ho Tobias a podíval se mu do očí, zdálo se se zájmem.
„No, nedělám žádný rock nebo metal, je to spíš něco popovějšího…“
Darren mluvil, ale po chvíli se začal cítit poněkud divně. Zamžikal, protože obraz před očima se mu jakoby rozléval. Vyschlo mu v krku. Myslel, že to nic není, proto tomu zprvu nevěnoval moc pozornost. Soustředil se na to, co říká, jenže pak náhle si uvědomil, že se mu hlas zadrhl v krku; neslyšel svá vlastní slova. Začala ho bolet hlava.
Tobias se k němu naklonil a zamračeně řekl: „Jste v pořádku, pane Hayesi? Není vám nic?“
Darren zakroutil hlavou a na okamžik zavřel oči. Na čele mu vyvstal pot.
„Ne… ne, to jen… jen…“
Sám nevěděl, co to má znamenat. Připadal si, jako by měl každou chvíli omdlít. Jeho hlas zněl dutě. Zničehonic se roztřásl. Když však otevřel oči, na okamžik zkameněl úlekem. Nedokázal rozeznat Tobiasovu tvář – prostě ji neviděl. Seděl přímo před ním, ale neviděl jeho oči, nos, ústa, jen ten prázdný tvar obličeje. Ochromila ho hrůza. Vzdáleně k němu doléhala Tobiasova starostlivá slova, ale on je taktak slyšel, natož aby rozpoznal, co říká.
Nepřemýšlel. Darren na nic nedbal, vyskočil ze židle, otočil se, rozrazil dveře a bezhlesně vyběhl ven. Krev mu tepala ve spáncích, když proběhl kanceláří udivené sekretářky a mířil dál; bledý jako stěna se hnal chodbou, neohlížel se napravo, nalevo, jen chtěl být odtud co nejdál.
Když ho Daniel uviděl s výrazem štvané zvěře, oněměl úžasem. Chtěl otevřít ústa a něco říct, ale Darren se kolem něj prohnal a zdálo se, že si ho vůbec nevšiml. Daniel se s rozporuplnými pocity nahnul a poté vstal, aby viděl Darrenova vzdalující se záda a zběsilý dusot jeho kroků, jak málem vrazil do skleněných dveří; na poslední chvíli však přibrzdil, rychle je otevřel jen natolik, aby se protáhl, a vyklouzl ven.
Daniel se za ním díval a nechápal to. Co se mohlo stát, že odtamtud tak vyběhl? Shodil ho snad nějak ten ředitel? Ale kvůli tomu by přece… Dan viděl jeho oči a byl si zatraceně jistý, že víc než cokoliv jiného se v nich zračil strach. Nefalšovaná hrůza. Co tak strašného mohlo způsobit, že se z toho sebevědomého kluka s břitkým jazykem stal takovýhle… Co to vlastně bylo? Obraz vyděšeného člověka. Něco ho šíleným způsobem vylekalo. A Daniela moc zajímalo, co to bylo.
Nakonec se posadil zpátky a sotva dosedl, vynořil se z otevřených dveří kanceláře své sekretářky Tobias Morrow. Když se zeptal, kam se poděl pan Hayes, Daniel mu trochu zaraženě odpověděl, že před malou chvílí vyběhl ven z budovy.

Darren si uvědomil, že ho někdo zastavil. Srdce mu bušilo tak, že sotva popadal dech. Cítil ruce, které mu svíraly paže, a donutil se zaostřit na člověka před sebou. Bál se, že se mu stane to, co před chvíli v kanceláři, ale namísto toho spatřil svou sestru. Zřetelně a zcela jasně.
„Proboha, co je ti?“
Tracey na něho třeštila oči. Darren na ni užasle zíral s ústy dokořán, ale pak se vzpamatoval a vymanil se z jejího stisku.
„Já… já… t-to…“
Odvrátil pohled. Nedokázal mluvil. Ještě ne. Nenacházel slova. Po zádech mezi lopatkami mu stékal ledový pot, přestože měl pocit, jako by celé jeho tělo hořelo. Chvěl se jako osikový list a nedokázal se uklidnit.
Tracey viděla, že teď z něj nic nedostane, proto ho objala kolem ramen a mírně ho šťouchla, aby se rozešel. „Pojď. Zajdeme do kavárny a uklidníš se.“
„Ne!“ vyjekl zoufale. Mezi lidi ne. Jen tam ne. „Radši… radši… pojď si sed-sednout… do auta,“ vykoktal nakonec.
Tracey na něj chvíli hleděla a pak přikývla. Došli k Traceyinu malému džípu, ona ho odemkla a oba vlezli dovnitř. Darren za sebou zabouchl dveře a vydechl úlevou. Po několika okamžicích, kdy jen seděl se zavřenýma očima a vdechoval spolu se vzduchem jistotu a bezpečí v autě, se přece jenom cítil o něco lépe.
„No tak?“ Tracey čekala na vysvětlení. „Co se stalo?“
„Já nevím,“ odpověděl popravdě Darren a teď dodatečně zrudnul, když si vzpomněl, jak asi musel vypadat. „Seděl jsem tam s Morrowem a najednou se mi udělalo tak hrozně zle…“ Nechtěl říkat, co se doopravdy stalo.
„To ale muselo být fakt zlé, protože jsi byl bílý jako křída,“ odvětila Tracey zneklidněně.
Darren pokrčil rameny. „Vůbec nechápu, co mě to najednou popadlo. Měl jsem pocit, že se dusím. Musel jsem ven.“
Tracey se trochu uklidnila. „Víš, jak jsi mě vylekal? Dotelefonovala jsem a chci jít dovnitř, když se najednou vyřítíš ven a padneš mi přímo do náruče, jako bys měl na jazyku smrt. V první chvíli jsem myslela, že máš kudlu v zádech.“
Nezasmál se jejímu pokusu o vtip. Stále cítil, jak mu po těle přebíhá mráz. Dostavil se šok.
„Tracey, prosím tě…“ znovu ho rozbolela hlava, „můžeš… můžeš mě někam odvézt? Je mi nějak…“
Sesunul se v sedadle dolů. Skutečně mu nebylo dobře.
„No tak jo,“ zamumlala Tracey a udiveně na něj pohlédla. „A co teda pohovor s tím ředitelem? Nevzal tě?“
„Tracey…“ zakňoural Darren prosebně a zakryl si obličej dlaněmi.
„Dobře, dobře, promluvíme si o tom pak. Dnes už domů nedojedeme. Když je ti takhle, tak rozhodně ne. Tady poblíž je takový hezký malý hotel. Dnes tam přespíme a zítra ráno… no, uvidíme. Ano?“
Musel vynaložit sílu, aby přikývl. Tracey nastartovala motor, zařadila rychlost a rozjela se z parkoviště na silnici. Po celou cestu už nepromluvili – Darrena stála veškerá jeho energie, aby zvládnul návaly nevolnosti, které na něj stále v nových vlnách útočily, a Tracey se musela koncentrovat na řízení, protože doprava neobyčejně zhoustla.
Přijeli na parkoviště před hotel. Tracey vystoupila, obešla vůz a otevřela dveře z druhé strany u spolujezdce.
„Darrene?“ Naklonila se, aby na něj viděla. „Můžeš chodit? Nemám zavolat sanitku?“
„Ne, ne… to proboha ne.“
Narovnal se, opatrně vstal a cítil, jak se mu zem zahoupala pod nohama. Podlomila se mu kolena, ale zachytil se dveří auta.
„Mně se to vůbec nechce líbit.“
Traceyn hlas zněl zneklidněně, když si přehazovala jeho paži kolem krku, aby ho podepřela a pomohla mu dojít dovnitř.
„Chvíli jsi už vypadal normálně a teď zase…“
„Bude to dobrý,“
Darrenův slabý hlas šlo sotva slyšet. Pravda byla taková, že se modlil, aby už to bylo lepší, protože se začínal cítit čím dál hůř. Nechtěl ale zneklidňovat Tracey, proto se držel, co mohl.
Tracey objednala dva pokoje. Dovedla ho dovnitř toho jeho a tam ho opatrně posadila na postel.
„Já nevím,“ řekla při pohledu na něj. „Neměla bych radši zavolat doktora, aby se na tebe podíval?“
„Ne, to nebude třeba.“
„Jen pro jistotu…“
„Tracey, ne! Moc ti děkuju za tvoji starostlivost, ale bude mi nejlíp, když si teď v klidu lehnu. Doktor by mi nepomohl.“
„Vážně?“ Tracey naklonila hlavu na stranu.
„Jo.“ Darren se snažil, aby mluvil co nejvíc přesvědčivě.
„Jak chceš.“ Tracey nakonec jen pokrčila rameny. „Kdybys něco potřeboval, jsem hned vedle tebe, jo? Můžeš křičet.“
Darren se usmál, ale když odešla, úsměv z jeho tváře okamžitě vymizel a on se zkroutil v bolestech. Skácel se na stranu a obličej zaryl do měkkých podušek. Tělo mu stahovaly jakési podivné křeče. Na čele mu vystoupl pot, který se zanedlouho objevil na celém těle. Darren si nepamatoval, kdy mu bylo naposledy takhle zle. Pokud vůbec někdy. Tělo mu hořelo v bolestivých záchvatech křečí, hlava třeštila, jak se neustále soustředil na to, aby to utrpení přešlo, zpocené prsty zatínal do saténového potahu postele a zoufale si přál, aby ztratil vědomí.

Neměl ponětí, kdy usnul, ale když opět přišel k sobě, ležel pořád na stejné posteli v hotelovém pokoji, vlhké oblečení přilepené na tělo, vlasy spadené do očí. První, co si uvědomil, bylo, že už ho nesužují bolesti. Cítil se vyčerpaný a zesláblý, ale křeče byly ty tam.
Okamžik jen ležel, pak se pomalu zapřel rukama o matraci a posadil se. Zakymácel se, ale udržel se vzpřímeně. Zatočila se mu hlava, avšak za chvíli to přešlo.
Vstal a bosý došel do malé koupelny (divil se, že se vůbec udrží na nohou). Tam na sebe pohlédl do zrcadla. Jediná barva v jeho bílém obličeji byla intenzivní modř jeho očí. A když se na sebe zadíval pozorněji, spatřil také slabé kruhy pod očima a – zarazil se – na tvářích stopy po pláči. Rozpačitě se odtáhl od zrcadla. Že by plakal? To si nepamatoval. Snad ve spánku? Možná. Mírně při tom pomyšlení zrudl a raději se obrátil ke sprchovému koutku, který měl v plánu použít. Odhrnul závěs a pustil oba kohoutky. Chvíli nastavoval teplotu vody, a když byl spokojený, začal se svlékat.
Sotva se osušil měkkým hotelovým ručníkem, někdo zaklepal na dveře.
„Darrene? To jsem já. Jsi tam?“
„Vydrž, Tracey!“
Rychle na sebe natáhl kalhoty, přes hlavu si přetáhl triko a běžel ke dveřím. Otevřel a spatřil za nimi svou sestru.
„Jak to vypadáš?“
Přelétla ho pohledem a rozesmála se. Darren se na sebe podíval a zjistil, že nemá zapnutý zip od kalhot a triko si oblékl obráceně. Zčervenal, rychle se upravil a pozval ji dál.
„Právě jsem se sprchoval, víš? To proto.“
„Už je ti líp?“
Tracey se posadila na židli vedle dveří. On usedl na postel a pohlédl z okna ven, kde viděl do rozkvetlé zahrady starého zašlého domu. Nějaké dítko si tam hrálo se psem.
„Už mě to přešlo,“ potvrdil její domněnku.
„To je dobře, protože půjdeme dolů na večeři.“
„To už je večer?“
Odtrhl pohled od výjevu, který pozoroval, a zadíval se na ni.
„Bude sedm hodin. Celý den jsme nic nejedli. Jestli ty nemáš hlad, tak já ano.“
„Mám hlad,“ přisvědčil. Uvědomil si to, až když mu to připomněla.
„No.“ Tracey vstala. „Půjdu se převléknout a za deset minut pro tebe přijdu.“
Když osaměl, povzdechl si. Vzpomněl si na poledne, když byl v nahrávací společnosti, a jaká to byla skvělá příležitost k tomu, aby konečně prorazil, a on ji zmařil. Tak je to vždycky. Všechny skvělé příležitosti zkazím. Už jsem mohl být dávno slavný, ale takhle… Budu mít štěstí, pokud vůbec někdy budu slavný.
Tracey přišla ještě dřív, než řekla. Dokonce se mu zdálo, že sotva za sebou zavřela dveře, už je tu zas.
Sešli spolu dolů do jídelny. Byla to světlá prostorná místnost s mnoha stoly s červeným kostkovaným ubrusem. Vyhlížela příjemně a poměrně zaplněně.
Darren přelétl očima osazenstvo a vytřeštil oči, protože mu připadalo, že až tam úplně vzadu v rohu zahlédl známou tvář. Tedy spíš postavu. Ten ‚někdo‘ k němu byl otočený zády. Špinavě blonďaté vlasy, zelené oči… Byl si téměř jistý, že je to on. Ale dnes už s ním nic nechtěl mít. Raději se obrátil k Tracey a spolu s ní se posadil na kraj jídelny k jednomu ze stolů. Sakra, co ten tady dělá? To se ho nikdy nezbavím?
„Co je ti?“
Tracey si všimla, že pořád hledí kamsi dozadu, a také se tam podívala. Nic zvláštního ale neviděla.
„Kam se to pořád díváš?“
„Ale –“
Jako naschvál byl ten muž k Darrenovi neustále zády. Nemohl tak zjistit, jestli se jeho podezření potvrdilo či nikoliv. Konečně od něj odtrhl oči a řekl si: Čert ho vem.
„Na co ses ptala?“ Obrátil k sestře pohled.
„Jestli tam vidíš objekt své touhy,“ zavrčela Tracey podrážděně. Darren na ni vytřeštil oči. „To byl vtip,“ dodala suše.
„Aha.“ Nezasmál se. „Zdálo se mi, že tam někoho vidím. Toho kluka z konkurzu.“
„Daniela?“ Svitlo jí v očích. „Nechápu, jak ho můžeš nesnášet. Je moc milý.“
„Jak bys to taky mohla chápat, když jsi ženská? Nemůžeš nic vědět o nepřátelství mezi… muži.“
„Víš co? Co kdybys s tím přestal?“ Náhle se naježila. „Už mi leze krkem, jak o něm pořád mluvíš. Miluješ ho snad? Doufám, že ne. Tak bys s tím mohl přestat. A navíc, on proti tobě nic nemá. Mohli by z vás být přátelé.“
Darren se po jejím jedovatém výpadu chvíli nezmohl ani na slovo. Jen otevřel ústa a beze slova je zase zavřel. Pak pokrčil rameny a už mlčel.
Beze slova se najedli. Potom Darren zpozoroval, že Tracey už nějakou dobu pokukuje po jednom muži o dva stoly dál. Mohlo mu být tak třicet let, měl světle hnědé vlasy a hranatou tvář s rýhou na bradě, jeho celkový vzhled nebyl špatný. Seděl ve společnosti dvou starších dam. I on se na Tracey párkrát otočil a usmál se.
Darren obrátil oči v sloup a za okamžik už mohl slyšet podlézavý mužský hlas.
„Dobrý večer, slečno.“
Schválně měl hlavu odvrácenou na jinou stranu, ale po chvíli ji stejně musel otočit. Muž se skláněl nad stolem a usmíval se na Tracey. Ta s mírným začervenáním odpověděla. Darren však ne. Chladně na muže hleděl s pevně semknutými rty. Uhlazený elegán po něm jen vrhl opovržlivý pohled. Darren v tu chvíli zalitoval očividné podoby mezi ním a Tracey, jinak by tomuhle frajírkovi mohl srazit hřebínek z hlavy.
„Je tu ještě volno?“ zeptal se muž sladkým hlasem.
Tracey přikývla a visela na něj očima, když si sedal na židli vedle ní. Sotva to udělal, Darren se prudce – možná až příliš – zvedl.
„Kdybyste mě omluvila, Tracey, nechal bych vás tu. Není mi dobře, asi půjdu do svého pokoje. Uvidíme se ráno?“
Nepřítomně mu kývla.
„Fajn,“ procedil tiše skrz zaťaté zuby a bez dalších slov obešel stůl a zamířil k východu z jídelny. Než aby poslouchal pitomé společenské žvásty o počasí a politických poměrech v zemi, raději se bude do rána nudit v hotelovém pokoji. Rychlým krokem rázoval přes chodbu až do haly s recepcí a ke schodům. Pokládal nohu na první, když se zastavil, a jako by mu neviditelná ruka otočila hlavu doprava, pohlédl tím směrem a spatřil záda vycházejícího hubeného mladíka.
Ne, už ne!
S protočením panenek rychle pohlédl před sebe na schody a spěšně je vyběhl. Nahoře se celý udýchaný zastavil. Co jsem komu udělal, že mě ten nesnesitelný kytarista pořád pronásleduje…
Nechal nesmyslného uvažování a s úsilím zaplašit myšlenky na drzé zelené oči odemkl svůj pokoj, vzal za kliku, otevřel dveře a s úlevou zmizel uvnitř.
3.

„Tak jak jste prožili noc?“ šklebil se Darren následujícího rána, když společně s Tracey vycházel z hotelu. Bylo zamračeno a schylovalo se k dešti.
„Nechápu, co máš na mysli,“ odvětila chladně Tracey.
„No přece toho oplzlého rádoby džentlmena,“ pomohl jí ochotně Darren.
„Nejsi vtipný. A co tebe to má co zajímat? Ale když se ptáš, byli jsme se jen projít.“
„Jen projít?“ Pozvedl obočí. „Moc dobře jsem viděl, jak po tobě slintal.“
„To není pravda,“ ohradila se dotčeně.
„To bylo, zrovna když ses otočila, víš?“ Nakonec se tomu oba společně zasmáli a už tohle téma nerozebírali.

Darren na tu podivnou bolest ten den v hotelu zapomněl. Nevěděl, co to mělo znamenat, ale nechtěl si příliš připouštět, že by to mohlo být něco neobvyklého, kvůli čemu by musel vyhledat odbornou pomoc. Neměl rád, když musel někoho prosit o pomoc. Nejraději všechno zvládnul sám. Tracey po dvou dnech v Brisbane strávených s rodiči a Darrenem odjela zpět do Sydney, vybavena Darrenovým telefonním číslem zapsaným pro jistotu na dvou papírcích, pečlivě schovaných, a dobře míněnými radami, aby si koupila další mobil.
„Já a mobilní telefony nejsme dobří přátelé,“ řekla na to se smíchem, nasedla do svého džípu a už se za ní jen zaprášilo.
Jenže „to“ se po několika dnech ozvalo znovu. A Darrena to zastihlo zcela nepřipraveného, jako vždy.
Stál ve frontě v potravinách, zrovna se zasekla pokladna, a tak se za ním tísnilo stále víc netrpělivých lidí. Ten den byl vzduch dusně těžký a v obchodě, kde ještě nezavedli klimatizaci, obzvlášť.
Darrenovi bylo horko a cítil se dehydrovaný, ale nemohl nic dělat; nemohl ani dopředu, ani dozadu, zbývalo jen stát a tiše to utrpení přečkat. Pokud si ale myslel, že vyvázne jen s bolestí hlavy a mžitky před očima, šeredně se spletl.
Po několika minutách vše začalo. Přišlo to zcela nenápadně, dalo by se říct, že jenom tím, že ho trochu víc rozbolela hlava. V tu chvíli tomu ještě nepřikládal žádnou větší váhu. Zepředu i zezadu na něj byl někdo natěsnaný a on se pomalu začínal modlit, aby už tu závadu na pokladně opravili a on odtud mohl vypadnout.
Pak se dostavily mžitky před očima. Zamrkal a mírně se zakymácel do stran. Nejbližší lidé za ním se na něj pohoršeně podívali. Když se mu zem zahoupala pod nohama a obraz se začal rozlévat před očima, už věděl, co bude následovat. Bylo mu jasné, že musí okamžitě pryč. Tedy pokud tu nechce zkolabovat.
Bolest v hlavě zesílila, jak se bezhlavě prodíral davem dopředu. Už ani neříkal „promiňte“, neměl na to sílu. Soustředil se jen na to, aby dokázal v pořádku vyjít ven. Nic jiného ho momentálně nezajímalo.
„Hej! Počkat!“ zavolal na něj kdosi a něčí paže ho zastavily. Nepohlédl tomu člověku do očí, protože věděl, že kdyby v tuto chvíli uviděl prázdnotu místo obličeje, nevydržel by to. Co by se stalo, netušil, ale nechtěl nad tím přemýšlet.
Svět mu začínal černat. Jen matně si uvědomoval, že na něj kdosi mluví a něco mu páčí z rukou. Až kdesi vzadu ve svém vědomí ještě věděl, že stále drží nákup. Nepřítomně povolil stisk, tašky mu vypadly z rukou a on se – konečně volný – rozběhl pryč. Běžel k východu spíš po paměti, protože skoro neviděl.
Bylo mu jedno, jak vypadá a co si o něm ostatní myslí, jediná myšlenka, kterou měl vypálenou v hlavě, byla: musíš se odtud co nejrychleji dostat. Zoufale se tomu snažil vyhovět, ale pomalu cítil, jak ho opouští síla a do střev se mu vkrádají ony známé křeče. Už dávno by se zhroutil, ale cítil, jak na něj prostor tlačí, jak ho svírá a dusí. V tu chvíli věřil, že kdyby omdlel tady, už by se neprobudil.
Ještě dvacet metrů… ještě deset… pět…
Vypadl ze skleněných dveří, které se před ním automaticky otevřely, a konečně klesl k zemi. Beton byl prohřátý sluncem, ale to mu spíš přitížilo. Toužil zkroutit se a křičet, křičet tak dlouho, dokud bolest neodezní nebo neupadne do bezvědomí, a byl by to i uskutečnil, ale to už se ho dotklo několik rukou najednou.
„Jste v pořádku?“
„Proboha co mu je?“
„Zavolejte někdo záchranku.“
Slyšel jenom tu poslední větu a otevřel oči. Sklánělo se nad ním pár lidí, kteří jeden přes druhého mluvili. Víc než slova o nemocnici, z níž měl z nepochopitelných důvodů strach, ho vyděsil pohled na hned několik rozlitých fleků v tělové barvě.
Bože, ne! Ne, prosím, ne…
Prázdné tváře, které se ho chtěly zmocnit, které dovolily, aby zahynul, když mohl přežít… Vzpomínka na sen mu vytanula v hlavě zcela náhle. Ty prsty, které se ho dotýkaly, jako by ho pálily a mučily. V jeho očích mu chtěly ublížit.
Začal sebou zběsile škubat s očima rozšířenýma hrůzou, a něco nesrozumitelně drmolit. Pokoušel se odtáhnout od všech těch lidí, chtěl jim říct, ať ho nechají být, ať jdou pryč, ale nenacházel slova.
Kdovíodkud vzal najednou sílu, aby se postavil, ale když stál vratce na nohou, okamžitě se odvrátil. Na zvědavé dotazy lidí, kteří se mu snažili pomoct, odpověděl jen čímsi jako „budu v pořádku“, otočil se a klopýtal pryč.
„Podivín.“
„Šílenec.“
„Narkoman.“
Lidé se s kroucením hlav rozešli zase po svých.
Darren dvakrát upadl, ale nezastavil se ani jednou. Pohánělo ho zuřivé nutkání dostat se co nejdál ode všeho a od všech. Skoro neviděl, ale pořád měl pocit, že není dostatečně daleko na to, aby mohl klesnout a konečně si oddechnout. Křeče v žaludku se střídavě vytrácely a vracely. S každým stahem ho polila nová vlna horka. Zakrátko už bolestí a zoufalstvím ani nevěděl, co dělá.
Netušil, kde se nachází, když potřetí zakopl a zřítil se obličejem k zemi. Tentokrát ale zůstal ležet. Po chvíli se však přece jenom vrtkavě zvedl na kolena a za sebou ucítil něco tvrdého a studeného. Zeď. Úlevně se o ni opřel zády, kolena přisunul k bradě, opřel o ně lokty a obličej zabořil do dlaní. Konečně se rozplakal a alespoň trochu si tak ulevil od bolesti.
Horké slzy se mu řinuly mezi prsty a on už nemohl myslet na nic jiného, než co se to, proboha, děje. Hlava mu třeštila, srdce bušilo a nohy začínaly dřevěnět. Nevnímal to. Nechtěl nic vnímat, nic slyšet, už nikdy nic vidět, jenom si přál, aby ta bolest přešla, aby umřel. Tak zoufale se ještě nikdy v životě necítil. Bylo mu jedno, jestli jsou kolem lidé, nebo ne.
Minuty se vlekly. Každá vteřina se zdála delší než rok. A on tam pořád seděl, do těla se mu vkrádal chlad, a nemyslel na nic. V hlavě měl nesnesitelnou prázdnotu. Na chvíli ho napadlo, že ohluchl, protože neslyšel nic než to otřesně hlasité ticho. Věděl, že vzlyká, ale neslyšel ani to. Je konec. Tohle je určitě má smrt. Musí to přece vypadat takhle. Takhle hrozně nemůže člověk trpět jinak než těsně před smrtí. Nikdy se nestanu zpěvákem a svět opustí další zničená mladá duše. Sbohem, mé sny, sbohem, světě…
Dost dlouhou dobu mu trvalo, než si uvědomil, že na něj někdo mluví. A nezjistil by to, kdyby na své promrzlé kůži neucítil teplé lidské prsty. Zprvu ho to tak šokovalo, že ztuhl a přestal dýchat, ale když mu něčí ruce násilím rozevřely lokty, aby mohly k jeho obličeji, přece zvedl hlavu a otevřel oči.
Nejdřív nic neviděl. Na oční bulvy mu tlačila temnota, která jen pomalu ustupovala. A vidění mu kalily také velké slzy, které nepřestaly vytékat z jeho očí.
„Vstávej.“
Nepohnul se.
„Jsi zraněný?“
Žádná odpověď. Darren zaboha nemohl rozeznat, kdo se to nad tím sklání a neustále k němu promlouvá, neslyšel srozumitelně ani slovo.
Ruce mu stiskly ramena a jemně s ním zatřásly. Teprve potom jako by se vzduchotěsná stěna kolem něj protrhla, on uslyšel slabé okolní zvuky a jeho mozek začal pomalu pracovat.
Uvědomil si, že s ním lomcuje zimnice. Hned potom ty ruce, které ho stále držely, a konečně uslyšel i ten hlas. „Slyšíš mě vůbec? Můžeš mluvit?“
A poznal hlas Daniela Jonese. Co ten tu dělá? Přes závoj slz mu pohlédl přímo do obličeje. Neviděl však nic. Málem ho znovu zachvátila panika, ale rozum mu napověděl, že je venku přece tma, logicky na něj nemůže vidět.
„Jdi… jdi pryč.“ Vlastní hlas mu zněl podivně dutě a tiše.
„Jo, jasně.“ Ironický tón. „Tak pojď, zvedej se.“
Daniel zabral a podařilo se mu vytáhnout Darrena na nohy. Ten se zapotácel, ale Daniel ho zachytil.
Darren si uvědomil, že má celý obličej i část vlasů mokrých od slz, oči určitě zrudlé, a zastyděl se za to a rychle odvrátil tvář. „Pusť mě. Jdi ode mě pryč a vůbec…“
„Až v příštím životě, co ty na to?“ ušklíbl se nervózně Daniel. Mluvil rychle. „Měl bych takový nápad. Co kdybys na chvíli zapomněl, že mě nenávidíš, a nechal si pomoct? Říkám ti rovnou, že tě tu v žádném případě ležet nenechám, ať už se ti stalo cokoliv, takže myslím, že pro nás oba by bylo příjemnější, kdybys mě přestal posílat pryč a radši začal trochu spolupracovat. Všechno můžeme dořešit pak. Takže první otázka: Jsi schopnej jít, když tě budu podpírat?“
Darren otevřel ústa k protestu, ale bylo to všechno tak náhlé, že si téměř ani neuvědomil, že ústa zase zavřel a poslušně přikývl.
„Vidíš, jak ti to jde,“ neodpustil si Daniel sarkasmus. Přehodil si Darrenovu paži kolem ramen, druhou rukou ho sevřel kolem boků a opatrně udělal první krok. Darrenovy nohy ho váhavě a roztřeseně následovaly.
Daniel se musel soustředit na to, aby žádný z nich nezakopl a nezamotal se do vlastních nohou, protože ten večer se sám necítil nějak ve formě, a když měl táhnout ještě tělo navíc, nějakou tu sílu a koncentraci to vyžadovalo. Po několika metrech ztemnělou ulicí bez života se však zastavil, protože ho napadla dost důležitá otázka. „Kde bydlíš?“ Avšak nepodíval se na něj, protože měl hlavu zaklíněnou jeho paží. Musel otázku zopakovat ještě jednou, aby se mu dostalo otupělé odpovědi: „Cold Creek 145.“ Darrenův hlas nebylo skoro slyšet, ale Daniel mu rozuměl. Rychle si v hlavě vybavil ulici s vysokými ošuntělými domy, tolik podobnou desítkám jiných v Brisbane, a zhodnotil, že jdou správným směrem.
„Dobře,“ zašeptal spíš pro sebe a znovu se rozešel.

Danielovi se to zdálo jako celá věčnost, než dorazil k nedaleké Cold Creek a našel číslo domu 145. Byl to jeden z těch vyšších, s minimálně třemi, čtyřmi patry. Jen zadoufal, že Darren nebydlí až v tom nejvyšším. Anebo ještě líp, že ten dům má výtah.
Darren se celou dobu potácel mezi vědomím a spánkem. Jeho mysl se střídavě vzpružovala a snažila se získat nějaké informace, a střídavě upadala do nepříjemné a nehmotné netečnosti. Už se na nic neptal, jen chvílemi si uvědomoval, kdo a kam ho vlastně vede.
Když byli uvnitř domu, znovu se Daniel zastavil. Přízemí bylo temné, neviděl ani na krok před sebe. Přesto se rozhlédl, kde by ve tmě nahmatal vypínač. Jednou rukou obtížně zašátral po zdi vedle sebe a jeho prsty narazily na malý plastový výčnělek. Hned si připadal lépe, když prostor zalilo alespoň nějaké světlo, přestože bledé a nepříjemné. Povzdechl pod váhou, která mu ohýbala záda, a vydal se váhavým krokem k výtahu. Stiskl tlačítko a čekal, než výtah sjede dolů.
„Ve kterém patře máš byt?“ zeptal se mezitím.
Darren byl takřka v bezvědomí. Žaludek měl jako na vodě a začínal se ho zmocňovat pocit, že bude zvracet. Hlava se mu točila a podlaha se houpala pod nohama.
„Slyšíš? Ptám se, do kterého patra mám vyjet!“ zopakoval Daniel důrazněji. Darren ho slyšel, ale trvalo další tři minuty, než se zmohl na odpověď „tři.“ Víc toho říct nedokázal. Hlava mu znova klesla na prsa.
„Drž se, už tam budeme,“ zamumlal Daniel, když otevíral dveře výtahu. Uvnitř se opřel o stěnu, aby si tak alespoň na chvíli ulevil od zátěže, která mu tlačila na páteř.
Ve třetím patře Daniel kopnutím rozrazil dvířka od výtahu a vypotácel se ven. Rozhlédl se kolem sebe. Úzká chodba s třemi dveřmi. Kam teď?
„Rovně, nebo mám zahnout? Ještě tohle potřebuju vědět. Pak už se nebudeme muset nikam vláčet.“ Daniel opět musel zopakovat otázku dvakrát, než Darren slabě kývl hlavou před sebe.
U němých starých dveří ho Daniel opřel o zeď, jednou rukou přidržel, aby se nesesunul, a druhou ho počal šacovat, aby našel klíče od bytu. Když je držel v ruce (vyslal tiché díky k nebesům, že na železném kroužku visely jenom tři klíče), postupně je všechny strkal do zámku, až tam jeden nakonec zapadl. Otočil jím, vytáhl ho z klíčové dírky a otevřel dveře. Svazeček hodil Darrenovi zpět do kapsy kalhot. Vtáhnul ho dovnitř a dveře přibouchl. Chtěl ho pomalu posadit na postel, ale Darren se tam skácel dřív, než mu Daniel mohl pomoct. Darren zavřel oči, celý se schoulil a zůstal nehybně ležet. Daniel stál s rukama v bok nad ním a přemýšlel. Má ho tu nechat a odejít? Asi by to měl udělat, protože tu už nemá co pohledávat, ale… Co když se mu přitíží a bude potřebovat doktora? Vůbec neví, co se mu stalo, takže je docela možné…
Daniel se rozhodl. Chvíli tu počká, a když se to nezlepší, zavolá záchranku. Rozsvítil světlo a přelétl pohledem celý byt. Pousmál se nepořádku, který viděl. S tímhle mladíkem má zjevně společného víc, než se zdá.
„Hej.“ Po chvíli se nad ním naklonil. „Potřeboval bych vědět, co se ti stalo. Jak ti je…“
Když nedostával odpověď, obrátil ho na záda a strnul. Darren ležel bez pohybu a bezvládně, pleť zsinalou a rty mrtvolně bledé. Zdálo se, že nedýchá. Daniel se po počátečním šoku vzpamatoval a přiložil mu dva prsty k tepně na krku. Puls byl slabý, ale pravidelný. Spadl mu kámen ze srdce. Ale takhle to nepůjde, uvažoval Daniel. Co když se předávkoval nějakým svinstvem? Měli by mu vypumpovat žaludek.
„No nic, kamaráde. Nedá se nic dělat…“ zamumlal Daniel spíš pro sebe, vytáhl z kapsy mobil, vyťukal pár čísel a přiložil si telefon k uchu. Čekal.
„Dobrý den,“ řekl, když se na druhém konci ozval hlas, „potřeboval bych sanitku na Cold Creek 145.“

Daniel s ním do nemocnice jet nemohl. Měl schůzku, na které měl už hodinu být. A musel zachránit, co se dalo. Alespoň šel se zdravotníky k sanitce.
„Co mu je?“ zeptal se malé hbité sestry s medovými vlasy a hnědýma očima.
„Zatím nevím,“ odvětila spěšně. „To prokážou až vyšetření. Je v bezvědomí.“
„Myslíte, že se předávkoval drogami?“ zeptal se znovu Daniel nejistě.
„Teoreticky by to bylo možné, ale spíš ne.“ Zvedli nosítka a naložili je do sanitky. „Ještě něco?“ otočila se k němu sestra, než zavřeli dveře.
Daniel zakroutil hlavou. Sestra se usmála. „Tenhle mladík má štěstí, že jste jeho přítel. Možná jste mu právě zachránil život.“
Pak mu kývla na pozdrav, naskočila dovnitř a sanitka se rozjela pryč. Daniel stál a díval se za ní, než odjela. „Jo, přítel…“ zamumlal napůl pobaveně a napůl hořce, než se otočil na patě a vydal se temné noci vstříc.

„Pane Hayesi… Pane Hayesi…“
Darrena probudil naléhavý hlas. Pootočil hlavou a první věc, kterou si uvědomil, byla, že má ztuhlé šíjové a trapézové svaly. Otočil hlavu zpátky a pomalu, trhaně otevřel oči. Bílé intenzivní světlo ho tak oslnilo, že chvíli neviděl vůbec nic. Zamrkal. Pak si jeho oči začaly zvykat a on počal rozeznávat bílé zdi a bílý strop. V první chvílí ho napadlo, že je v nebi, ale potom se nad ním sklonil opálený ženský obličej.
„Dobré ráno, pane Hayesi.“
Darren na ni zíral jako na zjevení. Co se to stalo? Kde to je? A kdo je tahle žena?
Sestřička zřejmě uhodla jeho myšlenky, protože se přívětivě usmála a řekla. „Jste v nemocnici, pane Hayesi. Ale nic vám není. V poledne můžete jít domů. Zatím klidně ležte a odpočívejte.“
Darren se s námahou nadzvedl na loktech. Nedávalo mu to smysl. Nemocnice? A jak…
Pak si vzpomněl. Zase ho chytlo to „cosi“ a on potkal Daniela. Vzpomínal si, že ho zvedl, přehodil si jeho ruku kolem ramen a někam s ním šel… a co bylo dál, to už se mohl jen dohadovat. Na nic potom se nepamatoval.
„Sestři…“ zasípal. Jeho hlas byl sotva hlasitější než šepot. „Jak jsem se…“ musel se odmlčet, protože i mluvit mu činilo potíže, „sem dostal?“
„Nějaký pán vám zavolal sanitku. Byl jste v bezvědomí. Měli jsme podezření na otravu, ale nic to není. Upřímně řečeno…“ sestra se zarazila. „Jste úplně v pořádku. Krom toho, že jste nejspíš omdlel, jste naprosto zdravý.“
Darren zrudl. Nedivil se, že je zdravý. Věděl, co se mu stalo. Omdlel v těch podivných bolestech. Už jednou se mu to přihodilo. A když se probudil, byl úplně v pořádku. Vybavila se mu vzpomínka na včerejšek, kdy utíkal z obchodu. To zoufalství, beznaděj a strach si pamatoval ještě příliš jasně.
Náhle se ho zmocnila úzkost. Kolikrát se to ještě stane? Kolikrát ještě bude vidět rozmazané tváře, než tohle skončí? Ale co to bylo, proč vlastně se to všechno dělo…?
Pak si vzpomněl na Daniela. Včera ho zachránil před smrtí podchlazením. A on mu i v té chvílí prakticky řekl, že ho nenávidí. Jak ubohé. Darren se zastyděl. Měl by ho vyhledat a poděkovat mu. Děkovat tomu… zarazil se. Vždyť ti zachránil život, ty nevděčníku.
Přely se v něm dvě osoby. Hrdému Darrenovi se příčilo děkovat někomu, kdo ho ponížil, ale spravedlivý Darren uznal, že by to bylo vhodné. Kdyby nebylo jeho, možná by už teď nežil. A možná to byl on, kdo tu sanitku zavolal. Jenže ono se řekne, poděkovat mu, ale jak? Jak ho mám najít?
Kdybys chtěl, Darrene, vždycky si najdeš nějaký způsob… pokoušelo ho zlomyslnější já. To bys přece nebyl ty, aby se ti nepodařilo, co chceš…
4.

Náhoda tomu přála, že pár dní po pobytu v nemocnici Darren Daniela potkal. Zcela náhodou ho zahlédl sedět v kavárně, když procházel kolem, a ulevilo se mu, že u stolu nikoho dalšího neviděl. Nerozmýšlel se ani okamžik a zamířil dovnitř. Protože kdyby přemýšlel, jestli má, nebo ne – byť jen minutu, zcela jistě by z toho vycouval.
Otevřel skleněné dveře a vešel do prosvětlené kavárny. Vyhnul se spěchající číšnici a zastavil se pohledem na Danielovi. Zjevně ho ještě nezpozoroval; uvolněně seděl s šálkem kávy v ruce a hleděl na opačnou stranu.
Darren se sám sobě podivil, když ucítil v žaludku nervozitu. Z čeho je proboha nervózní?
Zatřásl hlavou, vzdychl a klidným krokem zamířil ke stolku.
Slyše kroky, které se blíží jeho směrem, Daniel otočil hlavu a údivem doširoka rozevřel oči, když se před ním Darren zastavil. Pohlédl mu do očí a přátelsky se usmál a Darren s úlevou zkonstatoval, že už v těch blyštících se smaragdech nevidí zlomyslné jiskřičky.
„A-ahoj,“ začal a hned ho naštvalo, že se mu třese hlas.
„Ahoj,“ odpověděl klidně Daniel a čekal, co bude.
„Chtěl… chtěl jsem ti poděkovat za to…“
„Jo, já vím,“ přerušil ho Daniel a přikývl. „Nemáš zač, rádo se stalo.“
„Ne, to neříkej…“ Darren nervózně přešlápl. „To, cos udělal, bylo… bylo… no, zachránilo mi to život a já chci, abys věděl, že i když… i když nejsme zrovna přátelé, jsem ti vděčný. Můžu ti to nějak oplatit?“ Darren se proklínal za to, že cítil ve tvářích červeň. Bože, chová se jako puberťák na prvním rande.
Daniel sklopil pohled k šálku a dlouze se napil, než opět zvedl pohled k Darrenovi. „Třeba někdy. Momentálně nevím o ničem, co bys mi mohl prokázat. A nepotřebuju, aby ses mi za to klaněl až do smrti. Šel jsem prostě náhodou kolem a viděl jsem tě tam. To by udělal každý.“
Darren na něho nejistě hleděl. „To tys zavolal sanitku?“
Daniel přikývl. Darren náhle nevěděl, co by měl říct. „Aha. Tak… tak…“ znova přešlápl. „Tak já půjdu, když tedy nic… nechceš. A ještě jednou díky. Měj se.“ Poté se otočil a možná až příliš rychle mířil ven.
Teprve když hleděl na jeho záda, uvědomil si Daniel, že se ho ani nezeptal, co se mu tehdy vlastně stalo. Zamyšleně vzal do ruky hrníček, ale když ho pozvedl k ústům, zjistil, že už je prázdný. Postavil ho tedy na stolek a podepřel si bradu dlaněmi. To, co Darrenovi řekl, nebyla tak docela pravda. Věděl hned o několika věcech, kterými by mu to mohl vrátit. Ale nechtěl naléhat. Pokud mají být někdy v budoucnu přátelé, musí to být z Darrenovy vlastní vůle. On ho nebude k ničemu nutit.
Venku z kavárny se Darren zachvěl, přestože mu na temeno pálilo slunce. Byla to otřesná, otřesná zkušenost! Jak se ztrapnil…
‚Můžu ti to nějak oplatit?…‘ Nemohl uvěřit, že tohle opravdu řekl. Připadal si jako idiot. Ne, on byl idiot. Přinejmenším tam uvnitř. Teď se mu Daniel musí vysmívat ještě víc.
„Copak mě lidé nikdy nezačnou uznávat?“ zamumlal si pro sebe hořce Darren a vydal se po přechodu pro chodce na druhou stranu ulice. Ani stínem duše ho nenapadlo, že Daniel právě stojí u skleněné stěny kavárny a v zamyšlení ho pozoruje…

Darren se pomalu bál vycházet mezi lidi. Bál se, kdy ho zase přepadne ta „nemoc“, jak tomu začal říkat. Pokud se to tak vůbec dalo nazvat. Děsil se toho, co se s ním děje. A co hůř, nevěděl, jak to zastavit ani jak se tomu bránit. Mohlo to přijít prakticky kdykoliv a nebyla žádná šance jakéhokoliv předvídání. Napadlo ho, že by mohl navštívit nějakého specialistu, lékaře nebo psychologa, ale co by mu Darren řekl? Že se mu někdy stává, že vidí rozmazané tváře a má přitom ohromné bolesti až do omdlení? Leda by se mu vysmál. A kdyby ne, přinejmenším by mu nevěřil.
Ale co to tedy je? Odkud se to vzalo? A proč zrovna jemu se to muselo stát? Co má teď dělat? Ani na jednu z otázek neznal odpověď. Ať přemýšlel, jak chtěl, nenapadalo ho jediné rozumné vysvětlení. Několikrát o tom zkoušel cíleně přemýšlet, ale vždycky se nakonec dobral k tomu, co už stejně věděl. Je to něco, o čem nemá ani potuchy. Neví, jestli je to nemoc, infekce, virus, a jestli to má oficiální název a jestli se to děje také někomu jinému.
Ale jedno věděl jistě. Změnilo ho to. Od nynějška byl neustále ve střehu, napjatý a nervózní a vydechl si, pouze když byl úplně sám.
Jednou si vzpomněl na ten podivný sen. Ten, kde poprvé ty tváře uviděl. A v tu chvíli si byl téměř jistý, že tím to všechno začalo. Ale tenkrát byl v pořádku. Neměl žádné bolesti. A to se stalo dalším bodem na seznamu, který nedokázal rozumně vysvětlit. Proč má vždycky takové křečovité stahy a jak to s tím souvisí. Bude to horší? Může ho to zabít? Jedna z věcí, které věděl, byla, že se musí vyhýbat místům, kde je moc lidí. Ale to dost dobře nešlo. Ne, jestliže chtěl být zpěvákem. Avšak musel si poradit sám. Nikomu o tom neřekl. Nikoho si nepřipouštěl k tělu, neměl blízkého přítele a chtěl, aby to tak zůstalo. Jenže…

Darren stál a s hlavou nakloněnou na stranu si prohlížel inzerát na nástěnce za vchodem do kavárny. HLEDÁ SE ZPĚVÁK. MUŽ. JSME KAPELA. ZN.: SPĚCHÁ. Bylo to napsáno vypsaným rukopisem na malém lístečku a připíchnuté nakřivo špendlíkem. Darren si to přečetl třikrát a zauvažoval. To by mohla být šance. Mohl bych to zkusit. Ale co ta nemoc? Co když se mi to stane zrovna tam? Co pak budu dělat? Ale na druhou stranu: kdo nic nezkusí, nic nezíská. Zatím jsem se z toho vždycky nějak vymotal. Takže kdyby na věc přišlo, snad bych to zvládl i tentokrát…
Vytáhl z kapsy mobil a vytočil číslo, které bylo na lístku naškrábáno. Stoupl si bokem, aby mohli lidé procházet, a čekal.
„Haló?“ řekl nejdřív, když se v telefonu ozvalo cvaknutí. „Já volám na ten inzerát…“
„Jo, jistě,“ odpověděl mu neurčitý mužský hlas. „Takže měl byste zájem?“
„No – ano. Já – zpívám už dlouho a momentálně se snažím uplatnit…“
„Dobře, to stačí. Čím víc vás bude, tím líp.“ Tu poslední poznámku Darren nepochopil. „Víte, kde je Brestonská 13?“ Neznámý ani nepočkal na odpověď. „Tak tam je Dům umění. Vejdete dovnitř a půjdete do galerie. Nemůžete to minout. Za dva dny v úterý v deset hodin dopoledne. A určitě přijďte. Zatím se mějte.“ Cvak a telefon ohluchl. Darren překvapením pootevřel ústa. Tak to bylo naprosto úžasné. Nestačil se zeptat vůbec na nic. Tak rychlý a splašený rozhovor ještě nezažil. Co to mělo znamenat? Byl v pokušení znovu to číslo vytočit, ale nebyl si jistý, jestli by to tentokrát dopadlo jinak. Pár vteřin ještě držel hluchý mobil u ucha a pak si ho s povzdechem strčil zpátky do kapsy. Za dva dny v deset hodin dopoledne. Jakže byla ta ulice? Brestonská 12? Ne, 13. Musí si to napsat.

Úterý byl nejdeštivější den v celém měsíci. Lilo jako z konve, na chodnících se tvořily kaluže a kdo mohl, zůstal v to pochmurné dopoledne zalezlý v nejzazším koutě svého domu; smůlu měli pouze ti, kdo byli všedními povinnostmi nebo něčím naléhavým vyhnáni z domu do nelítostné hříčky přírody. Právě jako Darren. Opět si nevzal deštník (nikdy ho nenosil), a tak byl mokrý od hlavy k patě, sotva ušel pár kroků, ale nedalo se nic dělat. Měl schůzku a na tu prostě musel. Schůzku, a ani nevěděl s kým. Z vlasů mu crčela voda, jak přeskakoval louže vody a snažil se schovávat pod vyčnívajícími střechami vysokých domů. Košile a džíny se mu nepříjemně lepily na tělo, jak přeskočil jednu kaluž, ale do druhé zároveň šlápl. Zlostně zanadával a proklel tohle mizerné počasí. V takový odporný den se mu nemůže podařit žádný úspěch. Tak proč se vůbec obtěžuje?
Dorazit na Brestonskou ulici a najít číslo domu 13 mu trvalo dvakrát déle, než předpokládal. Prskal na každém kroku a nejvíc, když rozrazil těžko otvíratelné staré dveře a vešel do Domu umění. Na chodbě se zastavil a vychutnával pocit, že je konečně v suchu. No, to nebylo nejpřesnější – každá nitka oblečení na jeho těle byla promočená, ale alespoň už na něj dál nepršelo. Zatřásl hlavou a odhodil si mokré vlasy z čela. Vzápětí hlasitě kýchl a s myšlenkou, že se nejspíš nachladí, poslouchal ozvěnu toho zvuku, která se odrážela od stěn a pomalu se pohlcovala. Tak teď už zřejmě vědí, že jsem tady, ušklíbl se sám sobě a rozhlédl se, kde by mohl najít galerii. Popošel pár kroků šerou a strohou chodbou bez oken, až konečně uviděl nápis směřující ke galerii. Okamžik zaváhal. Měl bych tam jít? S tím, jak zrovna vypadám? Ale co! Když už jsem tady, přece neuteču jako nějaký zbabělec.
Hrdě se napřímil a jistým krokem zamířil ke galerii. Už zdálky viděl otevřené dveře. Nepřiznal si, že má kdovíproč strach, a odvážně vpochodoval dovnitř.
Hned v první minutě ho uhodilo oslnivě jasné světlo, takže se zastavil, zamračil se a párkrát zamrkal. Pak se okolí rozjasnilo a on spatřil sál podobný tomu na konkurzu, kde poznal Daniela. Viděl několik postav, které se k němu otočily, když vešel, poměrně slušnou zvukovou výbavu umístěnou na ošoupaném pódiu, několik židlí… Potom se více soustředil na lidi, kteří byli v místnosti s ním. Nebylo jich mnoho, celkem asi deset, ale zatmělo se mu před očima, když poznal Olivera Jonese a na pódiu před ním skloněnou postavu Daniela. Nemusel být zrovna génius, aby si spočítal, že tihle dva tu nejsou náhodou.
Jakmile ho Oliver spatřil, nahnul se k Danielovi a něco mu tiše řekl. Daniel se pak narovnal a přes vlasy spadlé do očí pohlédl přímo na Darrena, stojícího v šoku vprostřed místnosti a neschopného jediného pohybu. Zprvu v něm Darrenovo překvapení a to, jak z něj odkapávala voda, vyvolalo úsměv, ale když se Darren náhle prudce otočil a bez jediného slova začal rázovat pryč, seskočil Daniel z pódia a několika dlouhými skoky se octl za ním. „Darrene!“ vykřikl a chytil ho za paži, aby se zastavil. Darrena překvapilo, že na něho zavolal, nicméně se otočil a chladně na něj pohlédl. „Co je?“ zavrčel. Upřímně řečeno – už k tomu člověku ani necítil takovou nenávist, nevěděl tedy, proč se takhle chová, ale snad to bylo něco jako instinkt, co ho obrátilo a přikázalo mu, aby odtud vypadl.
„Nezůstaneš tu?“ zeptal se snaživě Daniel. Poprvé od chvíle, co ho znal, uviděl Darren v jeho očích pronikavou a naprosto vážnou naléhavost.
„Nevím, proč bych měl.“ Vyškubl se mu, ale zůstal stát. Všechny pohledy je zvědavě sledovaly.
„Přišel jsi na inzerát, ne?“ zkusil Daniel.
„Který jsi ovšem podal ty nebo tvůj bratr. Tím pádem já tu nemám co dělat.“ Chtěl se otočit, ale Daniel ho znovu zadržel. „Tak to alespoň zkus…“
„A co z toho budu mít?“ zasyčel Darren. „Jenom se mi zase vysměješ. Nemáš toho už dost? Nechceš mě nechat na pokoji?“
„Nikdo se ti nevysmívá,“ namítl Daniel.
„Ne?“ protáhl Darren ironicky. „Víš co? Co bylo, bylo. Jednou jsi mi pomohl, ale to…“
„Vzpomínáš si, jak jsi ke mně tuhle přišel v kavárně?“ přerušil ho Daniel. Mluvil zbrkle a nervózně. „Ptal ses mě, jestli mi to můžeš nějak oplatit. A teď právě přišla ta chvíle. Já bych chtěl, abys tu zůstal na zvukovou zkoušku.“
Darren znejistěl. On má pravdu. Co teď? „Abys mě mohl ponížit?“ Nehodlal se vzdát svého uštěpačného tónu.
„Abychom tě mohli vzít mezi sebe,“ opravil ho Daniel už trochu klidněji. Darrenovi se zdálo, že špatně slyšel. „Zešílel jsi? Já tě nesnáším, nemůžu s tebou být ve skupině…“
„To není pravda a ty to víš. A teď ti řeknu jednu věc.“ Daniel nedbal, že je všichni kolem poslouchají, a dál mluvil. „Už na tom konkurzu jsem věděl, že jsi nejlepší. Máš hlas, který nám chybí. Když jsem podával ten inzerát, doufal jsem, že přijdeš. Tak tu, prosím, zůstaň a alespoň to zkus.“
Darren na něho zíral, jako by nemohl uvěřit tomu, co slyšel.
„Přestaň si nalhávat, že mě nenávidíš, sám víš, že to není pravda. Moc bych si přál, abychom byli přátelé. Šlo by nám to. Vím, že ano,“ dodal Daniel a nadějně na něm visel pohledem. Darren nevěděl, co má teď dělat. To, co slyšel, ho zarazilo a vyvedlo z míry, ale v podstatě to byla všechno pravda. Opravdu už k Danielovi nepociťoval nenávist a skutečně si myslel, že právě jim dvěma by to mohlo ladit.
„No… dobře,“ svolil nakonec váhavě a odměnou mu byl Danielův vřelý úsměv hořící sympatiemi. Nepřestal však po něm házet nedůvěřivé pohledy a stále si zachovával jakýsi odstup, když ho Daniel vedl k jedné z židlí u stěny. „Tady se posaď,“ řekl přátelsky.
„Já radši postojím,“ namítl Darren mírně odtažitě.
„Jak chceš. Tak ještě chvíli vydrž. Vezmem tě jako prvního. Umím si představit, jak je nepříjemné být delší dobu v tomhle,“ poukázal na jeho mokré oblečení a ušklíbl se. Pak se otočil a odešel za svým bratrem.
Darren nevěděl, co si o tom má myslet. Vlhnoucí oblečení ho na těle začalo svědit a on po chvíli odpoutal své myšlenky od Daniela a zaměstnal svůj mozek pozorováním dvou mužů, kteří právě vešli do dveří a hlasitě o něčem diskutovali.

„To nebylo špatné.“ Na Danielovi bylo patrné upřímné nadšení, když si Darrena odvedl stranou od ostatních.
„Hm… díky,“ řekl jen Darren. Pravda, předvedl tu dobrý výkon, ale stejně po celou dobu zůstával skeptický.
„Hele, teď nemám čas. Nemůžu všechny tyhle lidi vyhodit.“ Daniel pohlédl na hodinky. „Ale mohli bychom si o půl jedné dát sraz v té kavárně?“
Darrena napadlo, co by se stalo, kdyby odmítl, ale řekl jen: „Jo, proč ne.“ Potom ze sebe vymáčkl cosi jako úsměv – aby se neřeklo – a oba se na nějaký čas rozešli.

Co tím sleduje… přemítal Darren, když si ve svém bytě přetahoval čisté suché tričko přes hlavu. Myslí to vážně, že s ním chce být ve skupině?
Dnes se ještě nepřestal mračit. Když se převlékl do suchého a trochu si upravil vlhké vlasy, poohlédl se po něčem k jídlu a potom vyrazil na sjednanou schůzku. Ještě po cestě o všem přemýšlel. Já asi nejsem normální. Určitě nejsem normální. Potkávám lidi bez tváří, budu ve skupině s klukem, kterého skoro neznám a kterého jsem k smrti nenáviděl… co bude příště? To kdybych tak věděl…

Daniel přišel o deset minut později. Darren ho viděl skleněnou stěnou, jak se žene přes silnici, divže neskočil pod auto. Ale včas se vyhnul a jenom mávl na rozzlobeného řidiče, který na něj zahrozil pěstí.
„Omlouvám se,“ vyhrkl Daniel místo pozdravu, když došel ke stolku, u kterého seděl Darren. „Ale zdržel jsem se s jedním chlápkem. Nechtěl… Ale to je jedno,“ mávl rukou a usmál se. „Kvůli tomu tu nejsme.“ Posadil se a objednal si u číšnice čaj. Okamžitě mu ho donesla.
Darren seděl s jedním kotníkem opřeným o koleno, pěstí si podpíral spánek a upřeně Daniela pozoroval. Ten si toho po chvíli všiml a také se na něj zadíval.
„Co je?“ zeptal se, aniž by odtrhl pohled od jeho očí.
„Ale nic…“ Konečně Darren uhnul pohledem a sklopil oči ke své sklence džusu, aby se napil. „Jak jsem obstál ve tvé zatěžkávací zkoušce?“ zeptal se s ironickým podtónem, když skleničku postavil zpět na stůl.
„Nejlíp, jak jsi mohl,“ odvětil klidně Daniel. „Vyhrál jsi.“
„Vážně?“ Darren pozvedl obočí, ale v hlase mu žádné nadšení nezaznělo. „Měl jsem dojem, že sis ze mě střílel.“
Daniel se předklonil, lokty opřel o stůl a zblízka se na něho zadíval. „Tak hele. Hned na začátku bych rád, abychom si něco ujasnili. Jsem tu proto, abych s tebou probral pár věcí. Ne proto, abys byl na mě jízlivej. Jestli tě otravuju, nic tě tu nedrží. Jen jsem měl dojem, že se snažíš prorazit. To já taky. Takže když to dáme dohromady, mohlo by se nám to podařit. Ale nepůjde to, když nebudeš spolupracovat.“ Odmlčel se a čekal na jeho odpověď.
Darrena to trochu překvapilo; nečekal, že mu něco řekne takhle přímo, ale o to víc mu teď byl Daniel sympatický. To, co cítil, však nechal pevně uvnitř, navenek jen s ledovým klidem řekl: „Omlouvám se. Máš pravdu.“
„To jsem rád, žes mi konečně něco přiznal.“ Daniel se odtáhl a usmál se. „Tak za prvé: rád bych tě seznámil s členy skupiny. Olivera už znáš, pak jsou tu Charlie a Ben. Nejsem si jistý, jestli víš, že se jmenujeme Red Edge.“ Poznal, že to Darren nevěděl, ale pokračoval dál. „Johnyho jsme nedávno vyrazili, takže nám chybí zpěvák. Teď to budeš ty. Zítra máme zkoušku u Charlieho doma. Má tam studio. Takže bys mohl přijít a přinést nějaké nahrávky, chtěl bych slyšet všechno, cos napsal.“
„To bychom tam byli týden,“ neodpustil si Darren rýpnutí, ale Daniel to přešel. „Neříkám, že hned. Máš svou hudbu na CD?“
Darren přikývl.
„Tak to zítra vezmi s sebou a k tomu i noty, ať se to můžeme začít učit. Já ti pak dám pár našich skladeb a mohl bys je nazpívat. Napsali jsme to pro Johnyho, ale ten s tím seknul, takže zbudou na tebe. Ten text sice není nic moc,“ ušklíbl se, „ale třeba s tím něco uděláš.“
„Fajn.“
Daniel postřehl upjatost v Darrenově hlasu, ale neřekl nic. Od chvíle, kdy ho poznal, mu vrtalo hlavou, co se asi s tímhle nevraživým klukem děje, že se tak chová. Je to tak průhledné…
„Myslím, že pro začátek by to mohlo stačit,“ uzavřel tohle téma Daniel. Chvíli nemluvili; Darren se s pootočenou hlavou díval za sebe ven, Daniel prstem jezdil po okraji skleničky a jedním uchem poslouchal hovor dvojice u vedlejšího stolu.
Nemůžu uvěřit, že mlčím… prskal v duchu Darren. Já, který jsem odjakživa bavil celou společnost, teď nemám, co bych si s tímhle klukem řekl. V životě bych nevěřil, že se to může stát.
„Poslouchej, Darrene,“ oslovil ho zničehonic zamyšleně Daniel – bylo to vůbec podruhé, co mu řekl jménem; Darren ještě ani jednou. „Co se ti vlastně stalo ten večer…“ nemusel ani dodávat nic dalšího, Darren okamžitě věděl, který večer myslí. Polekaně k němu otočil hlavu. Daniel vzhlédl a zvědavě se mu zadíval do očí.
„No… ehm… totiž – já…“ zadrhl se. Nebyl schopen mu to vysvětlit. A ani nechtěl. „Promiň, ale už… už budu muset jít,“ vyhrkl nervózně a zvedl se. Už chtěl odejít, ale zarazil ho Danielův zmatený hlas. „Počkej. Vždyť ani nevíš, kam máš zítra přijít.“
Darren se otočil, ale zůstal stát na místě. Daniel viděl, že nic rozumného už z něj dnes nedostane, proto řekl jen: „Příčná 16. Ale chtěl bych, abychom tam šli spolu. Sejdeme se tady zítra v jedenáct.“
Darren přikývl a spěšně odcházel. Daniel ho sledoval, dokud nevyšel ven ze dveří, a chápal jeho chování čím dál míň.
Darren mě zmatek sám v sobě. Dost dobře nevěděl, proč v něm jen zmínka o té události vyvolala takový chaos, jisté však bylo, že o tom nechtěl mluvit. S nikým. Nikoho to nemusí zajímat. To se týká jen jeho samotného. A on to nějak vyřeší. Nikomu po tom nic není. A obzvlášť ne nikomu, s kým bude ve skupině.
Nadával si za to, že z té kavárny vyběhl jako zbabělec, ale co měl dělat? Co mu měl říct, když to nechtěl prozradit? Jistě, Daniel se tváří jako přítel, ale Darren mu ještě stále nevěří. Podezírá ho, že za zády se mu vysmívá.

Ve svém bytě Darren úlevně dosedl na postel. Chvíli jen zíral před sebe a přemýšlel. Chtěl by s někým mluvit. Kéž by tak měl někoho, komu by zavolal a kdo by přiběhl, vyslechl ho a poradil mu. Kdysi to bývala Tracey. Odjakživa spolu měli hezký vztah, zatímco s Peterem ani jeden z nich dobře nevycházel. Nerozuměli mu a on nerozuměl jim. Ale teď už jsou dospělí a každý má svůj život. Peter je bůhvíkde, Tracey odjela zpátky do Sydney a Darren trčí tady a snaží se o něco, v co už pomalu přestává doufat. Komu by tak mohl…
Mobilní telefon na stole zablikal a po chvíli se rozezvonil. Darren se trochu lekl, ale s povzdechem se zvedl z postele a šel ke stolu. Podíval se na displej. Neznámé číslo. Zamračil se. Kdo to jen může být?
Stiskl tlačítko, přiložil si telefon k uchu a obezřetně se zeptal: „Haló?“
„Ahoj Darrene! Jak se máš?“ Až přehnaně veselý hlas. Darren se zamračil a usilovně přemýšlel. Pak mu svitlo.
„Petere?“ Ten hlas neslyšel už celou věčnost. „Proč mi voláš?“ To nebude jen tak. Určitě by mu nevolal, aby se zeptal, jak se má.
„No, víš, brácho…“ mírné rozpaky, „potřeboval bych od tebe takovou službičku.“
„Ne, Petere, žádné peníze ti nepůjčím a už jsem ti to říkal nejmíň stokrát!“ Darren se zakabonil ještě víc a přešel k oknu. Vyhlédl ven. Oblohou přeletěl nějaký černý pták a pod domem se ozval zvuk výfuku, jak nějaké auto nastartovalo.
„Ale Darrene…“ hlas zakňoural. „Prosím…“
„Ne.“ Zůstával neoblomný. „Na drogy a pití peníze nepotřebuješ. Najdi si práci. Kde teď vůbec jsi?“
„To není důležité,“ odpověděl Peter vyhýbavě.
„Měl bys zajít domů. Naši se po tobě ptají.“
„To tak!“ vyprskl. „Jenom mě buzerujou. Nejde jim o to, aby mi pomohli, ale –“
„Chtějí ti pomoct, jenže ty si pořád myslíš pravý opak,“ skočil mu Darren otráveně do řeči. „Budu hádat. Jsi na záchytce?“
„Ne.“ Neznělo to moc přesvědčivě. „Ale potřeboval bych peníze.“
„Na co?“
„Prostě je potřebuju,“ odsekl Peter. „Darrene, bráško, slibuju, že ti to vrátím…“
„Jo. To jsi sliboval i minule a předminule. A kde jsou ty peníze, hm? Rozházel jsi je. Poslyš, Petere, něco ti řeknu. Půjčil bych ti peníze, kdybych věděl, že si za ně koupíš slušné oblečení a půjdeš si hledat práci. Ale na ty tvý pochybný účely ti nic dávat nebudu. Máš vůbec kde bydlet?“
„O to se nestarej.“
„Dobře, nebudu se starat. Ale teď to položím a ty mi můžeš být ukradený!“
„Ne, Darrene, počkej, počkej!“
„Petere, už toho mám dost. Ty si mě najdeš, jen když ode mě něco chceš. A tak je to se všemi. Ty nemáš přátele, ty jenom hledáš lidi, ze kterých bys mohl sát peníze. Ale říkám ti, že jednou tě někdo udá a půjdeš sedět. A hned tak se z toho nevyhrabeš.“
„Nech si ty řečičky.“
„Proč to děláš, Petere?“ Darren se čím dál víc rozčiloval. „Co tě vede k tomu, abys –“
„A co tebe vede k tomu, abys mě poučoval? Co o mně víš?“ přerušil ho se zavrčením Peter.
„Jsi můj bratr a přese všechno ti chci pomoct!“ vykřikl zlostně Darren. „Jenže ty si žádnou pomoc nezasloužíš. Já jsem nikdy nikomu nepřál nic zlého, ale tebe by měli pořádně skřípnout, abys už dostal rozum. Jsi z nás nejstarší a chováš se jako děcko!“
„Skončils?“
„Dám ti radu, Petere.“ Darrenův hlas se třásl rozrušením. „Pokud potřebuješ pomoc, tak za mnou přijď a můžeme se domluvit. Ale už ode mě nečekej ani vindru. A tyhle telefonáty si příště odpusť. Já mám svých starostí dost a nepotřebuju, abys mi je přidělával ještě ty.“ Rázně ukončil hovor. Má zapotřebí se takhle rozčilovat? Zíral na hluchý telefon v ruce. Peter už jiný nebude, je marnost mu něco vysvětlovat.
Darren si povzdechl. Srdce mu bušilo v hrudi. Musí se uklidnit. Přešel k hi-fi věži a zapnul ji. Spustil první CD a čekal, co na něm bude. Po pár tónech se bytem začal linout hlas Bona z U2. Darren chvíli poslouchal a pak se k němu přidal.

„Máš se?“ zeptal se Darren snaživě, když se druhý den setkal s Danielem. Měl pocit, že by se měl přestat chovat jako pitomec a snažit se s tímhle člověkem spřátelit.
„Dobře, a ty?“ opáčil s úsměvem Daniel. Líbilo se mu, že Darren konečně odhodil tu svou povýšenou odtažitost a začíná být normální.
Já ani moc ne, užuž chtěl říct Darren, ale místo toho odpověděl: „Ujde to.“
Ani nemuseli jet autem (stejně ho žádný z nich neměl) – za čtvrt hodiny dorazili k domu jednoho z člena kapely, Charlieho. Byl to hezký, bíle natřený dům s malou předzahrádkou a vypadal útulně a prostorně.
„Říkal jsi… Proč jste vlastně vyhodili toho vašeho zpěváka – Johnyho – ze skupiny?“ zeptal se Darren, když kráčeli po štěrkové cestě k domovním dveřím.
„Protože měl pletky s drogama a se zákonem,“ odpověděl klidně Daniel. Darren si bezděky vzpomněl na Petera.
Vystoupali po pěti schodech a stanuli před vchodem. Daniel zazvonil a chvíli čekali, než se ozvaly přibližující se kroky, a vzápětí se prudce rozrazily dveře.
„Ahoj, Dane,“ zazubil se na něj vysoký opálený kluk s tmavě hnědými vlasy a oříškovýma očima a stočil pohled na Darrena. „Ty budeš Darren, co?“ Hned mu potřásl rukou. „Já jsem Charlie. Daniel už nám o tobě říkal.“
Darren se rozpačitě usmál, když je oba pozval dál. Vedl je krátkou temnou chodbou, přes živý, do světle zelena sladěný obývací pokoj, dozadu do místnosti, která se ukázala být něčím podobným nahrávacímu studiu. Byla tu veškerá technika, z níž část měl Darren doma, potom různé hudební nástroje, většinou bubny a kytary.
Na židli naproti nim seděl Oliver (Darren si nemohl pomoc, aby při pohledu na něj nezkřivil rty) a vedle něj se o panel za sebou opíral vysoký černovlasý mladík s výrazným nosem a sokolíma očima.
„Takže tohle je Darren; Olivera znáš, a tohle je Ben, náš bubeník a příležitostně kytarista,“ ujal se slova okamžitě Daniel. Darren se nahnul a podal Benovi ruku, po Oliverovi jen vrhl pohled.
„Dáš si něco k pití?“ zeptal se Daniel Darrena.
„Eh – ne, díky,“ zavrtěl hlavou.
„Dobře. Kluci tě ještě neslyšeli, mohl bys tu něco pustit a zazpívat?“ navrhl Daniel pohotově.
„Jasně, proč ne,“ souhlasil Darren. Vybral jedno CD, na kterém měl rychlejší melodie, a postavil se před skupinku svých čtyř vrstevníků, kteří se opřeli o desku stolu a zvědavě se na něj zadívali. Chtěl se zeptat, kde je mikrofon, ale pak si uvědomil, že tady to zatím nebude třeba, počkal na příhodný takt a začal zpívat svižnou živou píseň o ztracených vzpomínkách na lásku, kterou napsal teprve nedávno.
Když skončil, rozhostilo se ticho. Rozpačitě všechny přelétl pohledem a přešlápl. Jako první promluvil Charlie. „To bylo dobré, fakt se mi to líbilo.“
Spadl mu kámen ze srdce. Už se bál, že jeho hudbu odsoudí. Když se potom k Charlieho pochvale přidali i ostatní, cítil se hned o hodně lépe.

Strávili v domě několik hodin a probírali vše od not a akordů až po rozestavení skupiny na případných koncertech. Darren mezi ně brzy zapadl, pouze na Olivera si nemohl zvyknout. Něco mu na něm vadilo a nedovolovalo mu to, aby se s ním uvolněně bavil, tak jako s ostatními. S Charliem se spřátelil prakticky okamžitě, imponovala mu jeho veselá a přátelská povaha; z Bena byl nejprve trochu nesvůj, ale pak se ukázalo, že je to výborný muzikant s neotřelým smyslem pro humor, a zdálo se, že i oni ho přijali poměrně dobře. Samozřejmě to bude chtít čas, než se poznají, ale Darren už své volby nelitoval. Když nic, přinese mu to alespoň další užitečnou zkušenost.
Domů odcházel s několika písněmi, které slíbil, že se naučí zpívat (ale v duchu byl rozhodnutý je přepracovat), a poměrně dobrou náladou.
5.

Přes hlasitou hudbu Darren neslyšel zuřivé vyzvánění zvonku u dveří, takže když se pak ozvaly tupé rány na dveře, vylekal se tak, že se okamžik nemohl ani pohnout. Pak zastavil hudbu a přece jen vykročil ke dveřím. Opatrně je otevřel, připravený k útoku, kdyby za nimi stál lupič s pistolí, a ke svému překvapení spatřil Daniela. Ten na něj v údivu zíral. „Co to tu provádíš?“ zeptal se a rozesmál se.
Darren mírně zrudl. „No, myslel jsem, že by to mohli být zloději nebo tak něco…“
„Jo, jasně. Já jsem se ti nemohl přes tu hudbu dozvonit. Tak co,“ zastrčil ruce do zadních kapes kalhot, „díval ses na naše songy? Zkoušels s tím něco udělat?“
„Eh… pojď dál,“ vyzval ho Darren a zavřel za ním dveře. „Sedni si,“ ohlédl se přes rameno a poněkud roztržitě se začal přehrabovat ve změti papírů na stole. Po chvíli z nich pár vytáhl, a zatímco je pročítal, vrátil se k Danielovi sedícímu na židli vedle dveří. „Podívej,“ podal mu jeden papír, „tohle jsem přepsal.“
Dřívější text Chtěl bych vědět, co děláš, proč se přede mnou schováváš… Darren přepracoval na Budu se věčně ptát, jak se máš, co na srdci ukrýváš…
„Hmm…“ děl zamyšleně Daniel a očima klouzal po papíru, „ta tvoje verze je lepší.“ Umlkl a dočetl text až do konce, pak vzhlédl s rozzářeným pohledem. „Máš vážně talent,“ nechal v hlase vyznít veškeré své nadšení.
„Díky,“ pousmál se Darren a podal mu další list. „A podívej se na tohle. To byly ty instrumentálky – otextoval jsem to.“
Zatímco Daniel se plně soustředil na čtení, Darren si stoupnul před okno a vyhlížel ven. Právě byl plně zaměstnaný pozorováním muže a ženy v protějším okně, když už se toho dne podruhé ozvalo ostré zazvonění. S povzdechem se obrátil a šel ke dveřím. Daniel vzhlédl a provázel ho pohledem.
Darren otevřel a nemohl uvěřit svým očím. „Petere?“ vydechl překvapeně. „Co tady děláš?“
Daniel druhou osobu neviděl, tak se zájmem hleděl na Darrena, který s rozšířenýma očima zíral před sebe.
„Přece jsi mi nabídl pomoc, už se nepamatuješ?“ připomněl mu s falešně bodrým úsměvem Peter.
„No jo… ale teď?“ hlesl Darren.
„Nepozveš mě dál?“
„No, já teď –“
Peter ho nenechal domluvit, odstrčil ho a rovnou vešel dovnitř. Pohled mu okamžitě padl na Daniela. „Zdravím,“ usmál se přátelsky, ale než mohl Daniel odpovědět, otočil se k němu zády.
Darren rychle přemýšlel. Tak. A co teď? S Peterem nemůže probírat takové věci před Danielem. Ale vyhodit ho, to se mu taky nechtělo. Měl pocit, že by to bylo příliš nezdvořilé. Nezbývá než…
„No, takže já půjdu.“ Daniel se zvedl ze židle, ale Peter ho zadržel. „Není třeba. Nezdržím se dlouho. Klidně zůstaň. Nechceš nás představit, Darrene? Rád poznám tvého přítele.“
Darren stiskl zuby. Moc dobře věděl, že když se Peter takhle chová a tváří, zavání to potížemi.
„Petere, tohle je Daniel, jsme spolu ve skupině, a Danieli, to je Peter, můj –“ (měl pokušení vložit kriminální) „bratr.“
Daniel mu zdvořile potřásl rukou. Peter se ušklíbl. „Tak ve skupině, jo? Nevěděl jsem, že máš skupinu.“ Darren jasně rozeznal posměšný podtón jeho hlasu a byl si jistý, že Daniel to musel poznat také.
„Tak co chceš, Petere?“ procedil skrz zaťaté zuby. Nechtěl to zbytečně protahovat, protože mu to bylo před Danielem nepříjemné.
„No přece to, cos mi slíbil,“ odvětil Peter nevinně. Sladce se usmál a přešel k oknu. Krátce z něj vyhlédl a obrátil se zpátky k Darrenovi.
„Já jsem ti nic neslíbil.“ Darren se snažil mluvit klidně a nevšímat si pátravého pohledu Daniela, který na sobě cítil.
„Ale ano, Darrene. Říkal jsi, že mi pomůžeš. A jediné, co potřebuju, je půjčit trochu peněz. Chci toho snad po tobě tolik?“ upřel na něj štěněčí oči. Darren v duchu zuřil a běsnil zlostí. Bylo mu víc než dobře jasné, že Danielova přítomnost Peterovi náramně vyhovuje, protože teď ze sebe může udělat chudáčka a bude to vypadat, že Darren je ten špatný, který nechce bratrovi pomoct. Takže má dvě možnosti. Buď Petera seřvat a tím pádem se před Danielem předvést jako hrubec, anebo se zase podvolit a bratrovi peníze dát. Dát, protože věděl, že všechny své bankovky, které mu půjčil, už nikdy neuvidí.
„Petere, co kdybys přišel někdy jindy?“ Darren se jen stěží ovládal. Cítil, jak jím začíná cloumat adrenalin.
„Jenže já jsem tu teď,“ namítl klidně Peter a dál na něj hleděl. „Nechci tě zdržovat, bratříčku. Stačí, když mi vyhovíš, a já tě nechám být. Do měsíce ti všechno vrátím, věř mi.“
Darren nevěděl, co má dělat. „Ale já peníze nemám. Myslel… myslel jsem jinou pomoc než finanční. Třeba… třeba bych ti mohl pomoct najít práci… nebo… nebo…“ zadrhl se. Začínal se cítit nějak divně.
„Nelži, Darrene.“ Peter se tvářil nadmíru samolibě. „Nebuď lakomý; jsem přece tvůj bratr. No tak…“
„Petere, radši… radši odejdi.“ Darren zatřásl hlavou a zamračil se. Náhle mu bylo až příliš horko a slabě ho píchlo v hlavě. Bál se domyslet, co to znamená.
„Ne, Darrene.“ Peter začal naléhat. „Musíš mi ty peníze půjčit, musíš. Když to nezaplatím, mohlo by se stát něco strašného.“
Daniel fascinovaně těkal očima z jednoho na druhého. Nevěděl sice, co mezi sebou řeší, ale docela ho to zajímalo. Peter vypadal odhodlaně, ale Darren taky. I když podoba mezi nimi nebyla zjevná, jisté společné rysy tu byly.
„Tak… tak běž na policii. Já ti nepomůžu. Petere, teď nemám čas, běž…“ obraz se mu zahoupal před očima. Darren zalapal po dechu. Ne, teď ne, proboha ne…
Zamžikal a bolest v hlavě vzrostla. Slyšel Petera mluvit, ale nedokázal rozeznat slova. Rozšířenýma očima přelétl k Danielovi, viděl, že se mračí, ale nechápal proč. Přál si, aby tu byl sám, aby si mohl lehnout a zavřít oči.
Byl tu ten bolestně známý pocit strachu a úzkosti. Darren otevřel ústa, aby něco řekl, ale nedokázal to. Byl si jistý, že by svůj vlastní hlas ani neslyšel. V uších mu začalo hučet. Na okamžik zavřel oči a snažil se zvládnout návaly nevolnosti. Když oči opět otevřel, spatřil Peterovu tvář přímo před sebou. Ale nebyla to tvář. Jen bledý prázdný ovál.
Darren vyjekl a začal poplašeně couvat. Narazil do stolu za sebou a jeho ostrá hrana se mu zabodla do zad; nevnímal to. Pozadu pozměnil směr a teď se mu do cesty připletla židle. Zakopl o ni a spadl na zem. Narazil si lokty a praštil se do temene. Před očima se mu zatmělo.
„Darrene, proboha, co je ti?“ vykřikl Peter s nehraným zděšením a vrhl se ke svému bratrovi, který vypadal, jako by se něčeho smrtelně vyděsil. Vzal ho za ruce a chtěl ho zvednout ze země, ale sotva na něj Darren pohlédl, už ho zaplavila vlna hrůzy a paniky. „Ne! Ne!“ Začal sebou škubat a zoufale se snažil dostat se od Petera co nejdál. Zmítal se strachem, který mu zaplavoval mozek. Sám nevěděl, co dělá. Zdálo se mu, že na okamžik ztratil vědomí, ale v momentě to tu bylo všechno zas. Prázdná tvář, která se ho snaží zničit…
Peterovi se zježily vlasy na zátylku. „Tohle není normální,“ zalapal po dechu a ohromeně zíral na Darrena, který se choval jako smyslů zbavený.
V tom okamžiku zareagoval Daniel. V první minutě se vyděsil stejně jako Peter, ale pak poznal, co se děje a věděl, co má dělat. Místo aby pomohl Darrenovi, přistoupil k Peterovi a naléhavě mu stiskl paži. „Petere, bude lepší, když teď odejdeš.“
Zdálo se, že ho ani nezaslechl, nemohl odtrhnout oči od Darrena.
„Petere,“ zopakoval Daniel hlasitěji. Peter k němu nepřítomně otočil hlavu. „Odejdi, já už mu pomůžu.“
„A-ale… musíme zavolat… sa-sanitku,“ vykoktal Peter roztřeseným hlasem.
„Já se o to postarám. Jen potřebuju, abys mě tady s ním nechal,“ mluvil Daniel pevně a rozhodně.
„Ale co k-když…“
„Věř mi, nic to není. Teď ale není čas na vysvětlování. Můžeš přijít jiný den. No tak, Petere, všechno si vyřešíte potom.“ Daniel ho postrkoval ke dveřím. „Zastav se tu třeba zítra, abys viděl, jak mu je. Slibuju, že bude v pořádku. Už se mu to stalo. Všechno ti potom vysvětlíme. Ahoj.“ Rázně ho vystrčil ze dveří a zabouchl je za ním. Peter byl tak ochromený, že se ani nestačil bránit.
Daniel si byl vědomý, že to, co udělal, bylo krajně nezdvořilé a možná i trochu hrubé, ale věděl jasně, čeho tím chce docílit.
Přiskočil k Darrenovi a klekl si. Položil mu ruce na ramena a mírně s ním zatřásl. „Darrene, Darrene!“ křikl, protože (kdovíjak) cítil, že Darren ho jen těžko může vnímat. Daniel tušil, že teď mu moc nepomůže, ale přesto ho alespoň objal, aby mu dodal sílu. „To zvládneš. Bojuj s tím, nedej se!“ Sám nevěděl, co ta slova mají znamenat.
Darren ucítil čísi paže, které ho objaly. Pak dvakrát zaslechl své jméno, a krátce nato ho ty paže přitiskly k jakémusi hrudníku. Neměl teď čas přemýšlet, co se zrovna děje, protože bolestí téměř neviděl. Pocítil palčivé stahy, které ho donutily zkroutit se jako embryo a zatnout zuby, aby mu z očí nevyhrkly slzy.
Kupodivu to tělo, které u sebe cítil, mu dodávalo jakousi sílu. Snad podvědomě věděl, že tohle není nepřítel, že kdyby vzhlédl, neuvidí jeho tvář rozmazanou a nepocítí hrůzu.
Párkrát cosi nesrozumitelně vykřikl, potlačované vzlyky mu stáhly hrdlo a on zaťal prsty do nějaké látky. Hodil hlavou dozadu, škubl sebou a bolest začala odeznívat. Zůstal v napětí, dokud se všechno utrpení nevytratilo a jeho tělo se neuvolnilo.
Pak začal opět vnímat svět kolem sebe. Ještě neotevřel oči, ale uvědomil si, že leží na zemi v něčí náruči a v ještě zaťatých prstech svírá zřejmě jeho triko.
Do vysíleného mozku se mu vloudily dvě myšlenky. Buď je to Peter nebo Daniel. Vzpomínal si, že tu oba byli, když ho začaly zmáhat ty bolesti. Co bylo pak až dosud, nevěděl.
Snad ještě nikdy si tak vroucně nepřál přítomnost svého bratra. Nechtěl zvednout hlavu a pohlédnout pravdě do očí, ale nakonec to přece udělal a okamžitě ho polila vlna horka a do tváří se mu nahrnula červeň, když zjistil, že ten, který ho drží, je Daniel.
Okamžik se žádný z nich nepohnul a jen na sebe upřeně zírali – Daniel znepokojeně a Darren stydlivě.
Černovlasý mladík zašeptal v duchu tichou kletbu a začal se narovnávat. Ucítil kapku ledového potu, která mu stekla po spánku. Cítil se vyčerpaný jako snad nikdy.
Daniel ani nemrkl a beze slova mu pomohl vstát, potom ho přes jeho mdlé protesty dovedl k posteli, kde se Darren natáhl a vydechl úlevou. Věděl, že Daniel stojí nad ním, ale byl rozhodnutý nepohlédnout mu do očí, protože se zalykal stále novými vlnami studu. Bylo mu tak trapně, že si přál, aby už Daniela nikdy nemusel vidět.
Ten na to ale zřejmě měl jiný názor, protože Darren slyšel, jak si přitahuje židli k posteli. Se zavrzáním se posadil a jemně se zeptal: „Už je ti líp?“
Zrovna teď ze všeho nejvíc Darren chtěl, aby ho Daniel nechal samotného a na nic se nevyptával, přesto se však donutil odpovědět: „Jo.“ Znělo to jako zachrčení umírajícího člověka, avšak Darren se necítil o mnoho lépe.
Daniela něco napadlo. Vstal a Darren slyšel kroky, které mířily do jeho malé kuchyně, potom štrachání, zvuk tekoucí vody, a nakonec se kroky vrátily.
„Můžeš se posadit?“ Daniel nečekal na odpověď, podepřel ho jednou rukou a zvedl ho do polosedu. Darren automaticky otevřel oči a Daniel mu před nos přistrčil sklenici studené vody. „Napij se.“
Přestože si Darren připadal neschopnější než malé dítě, hltavě vypil všechnu vodu a pak si zase lehl. Teď už mu bylo trochu lépe.
Daniel chvíli mlčel a s bradou podepřenou pěstmi ho pozoroval. „Jak se cítíš?“ zeptal se nakonec zamyšleně.
Jak se asi může cítit člověk, jehož tělem se právě prohnalo tornádo, chtěl říct Darren, ale zmohl se pouze na: „Jde-to.“ I to mu činilo takové potíže, že chvíli lapal po dechu vyčerpáním.
„Vím, že jsi asi hodně vysílený,“ začal opatrně Daniel, „ale dokud tu takhle ležíš, řekneš mi, co se děje.“
Darren se chtěl zeptat, co tím myslí, ale pak mu to došlo. Daniel poznal, že se s ním něco děje, a přirozeně chce zjistit co. Ani mu to nemůže mít za zlé. Jenže já mu to nechci říct. Není to jeho věc. Nechci to říct nikomu, ať už se mi děje cokoliv; nikoho to nemusí zajímat, je to jen můj problém.
Ale jak dlouho ještě? Jak dlouho to bude zvládat sám? Měl by si nechat pomoct. A pokud nechce zajít za doktorem, je Daniel ten jediný, kdo mu je nablízku. Nikoho vlastně nemá. Rodiče už dávno přestal zatěžovat starostmi, a Tracey? Ta má svých potíží dost. A jestliže se Daniel opravdu zajímá o jeho problém, není to snad dostatečný důkaz přátelství?
Dlouhé minuty trvalo, než Darren promluvil. Znovu a znovu přemýšlel, co by řekl, napadaly ho sáhodlouhé vysvětlovací způsoby, které ovšem nedokázaly vystihnout podstatu jeho problému; nakonec začal vyhýbavou otázkou. „Co chceš slyšet?“ Musel šeptat, aby mohl souvisle mluvit. Otevřel oči a zaostřil na Daniela, který na něj soustředěně upíral zrak.
„Kolikrát už se ti tohle stalo?“ zamumlal Daniel.
„Třikrát,“ když nepočítal ten sen. Uznal, že bude lepší poslušně spolupracovat. Byl natolik rozumný, aby mu došlo, že to pro něj bude snazší, když se nebude vyhýbat odpovědím.
„Ale v nemocnici jsi byl jenom jednou.“
Přikývnutí.
„Řekni, Darrene…“ Daniel se odmlčel. „Bereš drogy? Nebo… nebo nějaké návykové látky?“
Kdyby Darren mohl, hořce by se zasmál. „Ne.“ Strohé odpovědi mu šly nejlépe.
„Takže to nejsou abstinenční příznaky? Ne,“ odpověděl si sám Daniel. „Můžeš mi popsat, co se to s tebou děje? Máš bolesti, a nevíš proč. Je to tak?“
Darrenovi se chtělo hvízdnout. Daniel toho o něm ví zřejmě víc, než si sám myslí. „Já… nevím…“ odmlčel se a nadechl se, „nevím, jak… jak to mám říct.“
„Pokus se,“ vybídl ho jemně Daniel. „Musíš mi to povědět. Nemůže to zůstat jen tak. Budeš se muset léčit, ať už je to cokoliv.“
Darren věděl, že tohle dřív nebo později muselo přijít. Daniel měl samozřejmě pravdu. Dál už to nechat zajít nemohl. „Začalo to… snem,“ odhodlal se tedy Darren. Vadilo mu, že musí ve větách dělat odmlky, ale jinak to nešlo. Nedokázal mluvit souvisle déle jak pár sekund. „Viděl jsem v něm tváře… obličeje bez tváří, které… které mě chtěly zabít. Nemohl jsem nic… nic dělat, a pak jsem se probudil. A od té doby se… děje všechno přesně podle toho s-snu,“ vyprahle polkl hrdlem staženým úzkostí, ale jakmile to vyslovil, cítil, jako by mu ze srdce spadl obrovský kámen, a zalila ho slastná vlna úlevy.
„A co ty záchvaty bolesti?“ zeptal se Daniel zamračeně.
Darren pokrčil rameny. „Já – nevím. Neumím si to vys-vysvětlit.“
„A vždycky je to tak hrozné, že tě zalije pot a musíš se válet po zemi?“
Darren trochu rozpačitě kývl.
„Aha. Takže tenkrát v té nahrávací společnosti, když jsi odtamtud tak utekl, to bylo kvůli tomuhle. A když jsem tě našel ten večer… A teď s Peterem taky, že?“
Na všechno Darren přikývl. Pootočil hlavu, aby viděl, co Daniel dělá, a spatřil ho zadumaně hledícího před sebe, s obočím svraštěným, a zřejmě usilovně přemýšlel.
„Danieli,“ oslovil ho Darren po chvíli chraptivým hlasem. „Nemusíš… nemusíš se o mě zajímat. Je to nep-nepříjemné, já vím, když musíš znát někoho s… s takovýmihle potížemi, takže jestli… nechceš…“
Přestože se Daniel tvářil, že je myslí na míle daleko, přesunul na něj pohled a setrval. „Já ti chci pomoct, Darrene.“ Zdálo se, že celou dobu pozorně poslouchal. „Chtěl jsem to už od začátku. Ale ty mě k sobě nepustíš. Nepustíš k sobě nikoho. Když jsme se poprvé sešli v té kavárně, všimnul jsem si, jak jsi odtažitý a uzavřený. Nebyl jsi takový. Chápu, že tě změnilo to, co se ti teď děje, ale nesmíš se tomu poddat. Je to těžké, ale zvládneš to.“
Darren na něho hleděl a zarytě mlčel.
„Jen si nech pomoct,“ pokračoval Daniel. „Já vím, že nemáš žádného přítele,“ (Darren se chtěl zeptat, jak to ví, ale nakonec pomlčel) „ale nebraň se tomu. Nebraň se mně. Nikdo jiný se to nedozví, kluci ze skupiny o tom nemusí mít ani tušení. Je dobře, žes mi to řekl, protože když jsme dva, bude se nám lépe hledat řešení. Nevím sice, co máš za poruchu, ale nějaké východisko se jistě najde.“ Potom se odmlčel a promluvil až za dlouhou chvíli. „Jak ti teď je? Mám někoho zavolat?“
Darren zavrtěl hlavou. „To… nebude třeba. Dost jsi mi… pomohl a já to už zvládnu.“
„Vážně?“ optal se Daniel skepticky.
„Ano,“ ujistil ho Darren tak nejpřesvědčivěji, jak dokázal. Daniel ho ještě chvíli provrtával očima, a pak se zvolna zvedl ze židle. „Chceš něco? Můžu pro tebe něco udělat?“
„Ne, díky,“ pokusil se Darren usmát, a asi se mu to zdařilo, protože Daniel mu úsměv opětoval a udělal krok ke dveřím. „Vážně nic?“
„Ne,“ zopakoval Darren mile.
„Dobře. Pokud teda vážně už nic nepotřebuješ… Zastavím se tu zítra odpoledne, abych viděl, jak ti je.“
„Fajn.“
„Tak se zatím měj. Zítra si o tom ještě promluvíme.“
Když za Danielem zapadly dveře, pocítil Darren při vzpomínce na jeho poslední větu nepříjemné mrazení okolo žaludku.

„Jak je?“ vybafl Daniel na Darrena hned po tom, co mu další den otevřel dveře.
„Dobře,“ odvětil s úsměvem Darren. „Jsem úplně v pořádku, nemusíš si dělat vůbec žádné starosti. Ale přesto díky.“ Když ho pozval dál a posadili se, Darren to nevydržel a zeptal se: „Co si o tom myslíš?“
Daniel hned věděl, o čem mluví. „Já nevím,“ pokrčil rameny. „Nic takového jsem ještě nikdy neslyšel.“
Darren přikývl. „A teď co si myslíš o mně?“
„Co tím chceš říct?“ opáčil zaraženě Daniel.
„Myslíš si, že jsem blázen? Že si vymýšlím?“
„To v žádném případě,“ vyhrkl Daniel bez rozmýšlení. „Vypadám snad na to, že ti nevěřím? Viděl jsem tě několikrát a tu bolest si rozhodně nevymýšlíš.“
„A ty tváře? Věříš mi, že mám strach dívat se lidem do očí, protože nevím, kdy zase uvidím jenom prázdný kruh a v hlavě mi začne bušit myšlenka, že mě chtějí zabít?“ V Darrenově hlase zněl podivný naléhavý podtón.
Daniel se zamyslel. „Věřím ti,“ řekl nakonec váhavě. „Nechápu sice, co to má znamenat, ale existovat to asi bude. Viděl jsem tvůj pohled. Měl jsi zorničky rozšířené jako feťák a třásly se ti jako po otřesu mozku.“
„Nevím…“ Darren se zarazil. Na tohle už myslel včera a dnes se odhodlal to vyslovit. Pevně doufal, že mu Daniel jeho návrh vyvrátí, ale připravil se i na možnost, že nikoli. „Nevím, jestli by bylo dobré, abych nadále zůstával ve skupině.“
„Zůstaneš,“ potvrdil rozhodně Daniel. „Zůstaneš, protože tě potřebujeme.“
„Ale co když se mi to stane tam? Co budu dělat? Jak to ostatním vysvětlím?“
„Teď se tím nezabývej,“ poradil mu Daniel. „Až to přijde, budeme to řešit. Teď je nejdůležitější, jak ti pomoct. A mě něco napadlo.“
„A co?“ zajímal se Darren. Daniel vytáhl z náprsní kapsy malý papírek a podal mu ho. Když ho Darren vzal do ruky, zjistil, že je to vizitka.
„Je to číslo na vynikající psychiatričku.“ Daniel sledoval s rukama založenýma na prsou, jak si vizitku prohlíží. „Já sám jsem u ní nebyl, ale pár mých přátel ano, a všichni ji hrozně chválili…“
Proti své vůli Darren cítil, jak se mu mysl zablokovala. Psychiatr? Nikdy!
„Měl bys tam zavolat,“ radil mu dál Daniel. „Myslím si, že by ti mohla pomoct.“
„Budu o tom přemýšlet,“ odpověděl Darren vyhýbavě. To poslední, co se mu chtělo, bylo svěřovat se se svými problémy nějaké psychiatričce.
„Já vím, co si myslíš,“ řekl najednou Daniel. „Ale k psychiatrům nechodí jen blázni. Většinou jsou pacienty docela obyčejní lidé, kteří prostě potřebují s něčím poradit nebo pomoct. A to jsi i ty. Věř mi.“
Darren mlčel a zíral do země. Na jednu stranu byl rád, že mu Daniel rozumí a nepovažuje ho za blázna, ale na druhou se mu nelíbilo, že do něj tak vidí.
„Můžeme se sejít zítra?“ Daniel po chvíli tíživého ticha raději změnil téma. „Chtěl bych zkoušet co nejvíc, abychom to brzy někam dotáhli.“
Darren vzhlédl a ať se snažil sebevíc, nedokázal se soustředit na to, co mu Daniel říká. „Jo, já mám čas,“ odpověděl nejledabyleji, jak se mu v té chvíli podařilo.
„Takže o půl jedný v kavárně.“

„Proč vlastně nechodíš k Charliemu se svým bratrem?“ zeptal se Darren, když druhý den kráčeli bok po boku po chodníku k Příčné ulici.
„Nebydlíme spolu,“ odvětil Daniel. „On chodí z druhé strany, stejně jako Ben.“
„Ale dřív jste byli všude spolu.“
„To není pravda. Akorát ty jsi nás vždycky viděl spolu. Normálně se tak často nevídáme. Většinou právě na zkouškách.“
„Měli jste už někdy koncert?“ zajímal se dál Darren. Přešli přes přechod a zabočili vpravo. Obešli muže nesoucího plnou náruč velkých krabic a za ním se k sobě zase připojili.
„Jako Red Edge?“ Daniel sledoval pohledem projíždějící Ferrari, a pak obrátil hlavu k Darrenovi. „Ne. Nikdy.“
„A ty sám?“
„Taky ne.“
„Jak dlouho už děláš hudbu?“ Darren si nemohl pomoct, ale najednou měl na jazyku spoustu otázek.
„Od jedenácti let.“
„Vážně?“ Darren se rozzářil. „Já od jedenácti zpívám. A ty texty nepíšeš?“
„Skoro ne. To vždycky dělá někdo jiný. Až dosud byl nejlepší Charlie. Nechci ho nějak urazit, je dobrý, ale to, co jsem četl od tebe, mi vyrazilo dech.“
„To to bylo tak špatné?“
„Naopak! Nic lepšího jsem nikdy nečetl.“
„Díky. Já jsem nikdy nespolupracoval s lepšími lidmi, než jste vy.“
„Kromě Olivera,“ dodal Daniel.
„Ano. Kromě Olivera,“ souhlasil Darren. „Já vlastně ani nevím, co mi na něm vadí, ale něco… nevím, nemám z něho dobrý pocit, abych tak řekl. Nezlob se.“
„Není proč,“ zasmál se Daniel. „Oliver se někdy chová dost křivě. To mnoho lidí zaskočí.“
„Poslouchej, Darrene…“ Daniel se při chůzi zamyslel, „tak mě teď napadlo: Jak jsme se potkali v tom nahrávacím studiu, co jsi vlastně dělal pak, jak jsi odtamtud utekl?“
Darren stiskl rty, ale jinak na sobě nedal znát nic z mrazení, které mu proběhlo po zádech. „Venku byla Tracey. Trochu to pominulo, ale jeli jsme do hotelu, protože v autě se mi udělalo špatně. To byl první z těch záchvatů.“
„A ona o tom věděla?“ zajímal se Daniel.
Darren zakroutil hlavou. „Přišlo to až na pokoji, ona byla vedle. Sice viděla, že mi není dobře, ale já jí řekl, že budu v pořádku, ať si nedělá starosti.“
„Kdy to pominulo? Trvalo to celý den?“
„To určitě ne. Já vlastně ani nevím. Vždycky ztratím přehled o čase, zdá se mi to jako celá věčnost. Ale myslím si, že to nikdy netrvá déle jak půl hodiny; nanejvýš hodinu. V tom hotelu jsem z těch bolestí usnul a probudil jsem se večer. Pak jsme šli dolů na večeři.“ Darren si vzpomněl, jak se mu zdálo, že v jídelně viděl Daniela, a hned se také zeptal: „Nebyl jsi náhodou ten večer v takovém malém žlutém hotelu? Nevím, jak se jmenoval.“
„Byl,“ přisvědčil Daniel, což Darrena trochu rozhodilo.
„Já jsem tě totiž viděl – právě v tom hotelu jsme se ubytovali taky,“ řekl Darren zaraženě. „Nebyl jsem si jistý, jestli si tě s někým nepletu, ale měl jsem dojem…“
„I já jsem tě viděl.“ Daniel vůbec nebyl překvapený. „Taky jsem nevěděl, jestli jsi to ty, ale potom ses otočil a já tě poznal. Říkal jsem si, že toho využiju a půjdu se tě zeptat, co se stalo, ale vzápětí mě napadlo, že bys mě stejně nechtěl vidět a asi bys mi to neřekl.“
„No to máš pravdu,“ souhlasil vesele Darren. „Myslel jsem si, že větší smůla už mě nemůže potkat, když jsem byl s tebou ve stejném hotelu. Celý večer jsem byl strašně otrávený, taky proto, že za Tracey přišel nějaký hnusný chlap a namlouval si ji. Nevím, co spolu měli, protože jsem se hned po večeři zvednul a odešel. A když jsem si ještě vzpomněl, jak jsem to zbabral ve studiu u ředitele, chtělo se mi vztekem brečet.“
„Prostě to jen bylo moc nepříjemných událostí na jeden den,“ zhodnotil jeho názory Daniel. „Nic obvyklého. Až budeme slavní, možná to budeš zažívat často.“
„Jestli budeme slavní,“ podotkl Darren.

I u ostatních členů skupiny se Darren shledal s úspěchem svých textů a přepracovaných melodií. Všichni kromě Olivera byla nadšení a chtěli začít co nejdřív zkoušet. Darren se jen smál a připadal si, že konečně dělá nějaké pokroky na cestě za svým snem. Avšak nemohl se radovat tak, jak by chtěl, protože mu v tom bránil pohled na Oliverův zamračený obličej. Zamumlal sice cosi, co mohlo s trochou fantazie připomínat pochvalu, ale jinak mlčel a dál se nevyjadřoval. Darren se snažil ho ignorovat, protože poprvé po dlouhé době se cítil šťastný. A když se malým domácím studiem rozezněly tóny kytar udávané rytmikou bubnů, a do toho se vložil jeho osobitý zpěv, měl Darren pocit, že šťastnější by možná nebyl ani na pódiu před zraky stovek lidí.

„…a díky, že ses zastavil.“ Darren s úsměvem vyprovodil Petera ze dveří svého bytu, zavřel je a úlevně se o ně opřel. Nemohl se ubránit úsměvu, který ho po celou dobu Peterovy návštěvy hřál na tváři.
Byl jako vyměněný. Před dvěma hodinami Peter přišel, jak mu řekl Daniel, aby se podíval, jak se Darrenovi daří. Už ve dveřích se ptal na jeho zdraví a po čas pobytu v bratrově bytu se zeptal ještě několikrát. Popovídali si spolu, jako to neudělali za celých osmnáct let. Darren, který k Peterovi nikdy necítil žádnou vřelou bratrskou lásku, nyní zjistil, že má co dohánět. Vůbec ho nepoznával. O penězích nepadlo ani slovo, vedly se vážné i méně vážné řeči o životě a o všem kolem něj. Peter o Darrena projevoval zájem, jaký u něj nejmladší ze tří sourozenců nezažil. Tak se Peter dozvěděl nepřeberné množství informací a stejně jako předtím Darren si uvědomil, že svého bratra skoro nezná.
Nyní Darren věděl, že Peter přebývá nedaleko s partou v starém bytě na stavbě, živí se krádežemi a podporou jednoho z členů jejich gangu. Ale vše slíbil změnit. Darren nikdy nevěděl, že Peter chtěl být ošetřovatelem zvířat, a on sám na to docela zapomněl. Odcházel však s ujištěním, že při nejbližší příležitosti navštíví rodiče a poohlédne se po přijatelné práci. A od Darrena měl naopak slib, že se mu vynasnaží pomoci, jak jen bude moct. Za ty dvě hodiny se sblížili víc než za celý život.
A Darrena právě napadlo, že možná až pohled na bolest někoho blízkého donutí určitý typ lidí otevřít oči.
6.

Darren nemohl usnout. Převaloval se v posteli už déle než tři hodiny. A pomalu ho to přestávalo bavit. Pohlédl na digitální budík na nočním stolku. Půl čtvrté ráno. Otráveně povzdechl. To se tedy vyspí. Převalil se na druhý bok a už postopadesáté zavřel oči a usilovně myslel na to, aby se mu podařilo usnout. Jako by tím ale přivolával pravý opak. Otevřel oči a upřel pohled do tmavého rohu místnosti před sebou.
Do pokoje svítil měsíc. Stín, který vrhal okenní rám, se už přemístil z nočního stolku na podlahu a klouzal po místnosti doleva. Ráno bude slunce svítit na dveře.
Darren se v myšlenkách už podruhé té noci vrátil ke svému problému. Poprvé si přehrával v hlavě všechny ty situace, kdy se mu to stalo, a snažil se v nich najít nějaký smysl a souvislost (bezúspěšně), ale tentokrát ho napadlo něco, na co ještě nepomyslel. Daniel.
Daniel se zdál být jediným přítelem, kterého měl. A on to poznal, až když šlo do tuhého. Nebýt toho chladného večera, kdy se v bolestech zhroutil bůhvíkde, nejspíš by ho byl dál nenáviděl. A teď si přitom uvědomoval, jak hloupě a nedospěle se choval, zatímco Daniel se snažil s ním spřátelit. Kdyby tenkrát na tom konkurzu viděl, co vidí teď – že Daniel to opravdu nemyslel zle a udělal to jen z hlouposti, nemuselo se jejich přátelství začínat takhle.
Vzpomněl si, jak chtěl zůstat sám, aby nikomu nemusel ukazovat svou bolest, a jak je teď rád, že se Daniel nenechal odradit jeho odporným chováním. Ale co když…
V hlavě mu začal hlodat červík nedůvěřivého pochybenství. Převalil se zpátky na záda, odkopl přikrývku a zůstal ležet s hlavou podloženou rukama. Co když ho to potká, až bude s Danielem? Co když Daniel má být dalším, koho spatří bez tváře? Co pak?
Zamračil se a dál přemýšlel. Budu se potom Danielovi moct ještě podívat do očí? Co když to úplně změní můj vztah k němu? Budu ho znovu nenávidět?
To kdyby tak věděl. Co by teď dal za to, aby mohl nahlédnout do budoucnosti.
Hloupost! Dobře, že ještě netrpí vidinami. Protože podle toho, co slyšel, jsou vidiny ve většině případů toho nejhoršího rázu. To by tak scházelo. Pak bych už rovnou mohl skočit z mostu. Pousmál se té myšlence (kdovíproč mu přišla zábavná), a téměř ve stejném okamžiku ho začala napadat slova k nějaké písni. Vzápětí se mu v mysli vynořila i melodie a on dostal nápad: napíše o svém problému píseň. Třeba se to vyřeší. Třeba se mu uleví.
Vymrštil se do sedu, přehodil nohy přes okraj postele a rozhlédl se po temné místnosti. Moc světla tu nebylo, ale černý obrys notebooku postaveného na stole viděl. Bosky přeběhl po studené podlaze a dosedl na otáčecí židli. Chodidla položil na plastová kolečka, aby ho tolik nezábly nohy, a přístroj zapnul. Obrazovka zablikala a rozsvítila se. Počkal, než se přístroj plně nastartuje, otevřel čistý list psaní a dal se do práce.
Prsty mu tančily po klávesnici, občas vzhlédl, aby si přečetl, co napsal, a zapřemýšlel nad dalším kouskem melodie. Tak se ještě před rozedněním zrodila jedna sloka, druhá sloka i refrén.

„Tohle jsem napsal přes noc.“ Darren hodil Danielovi na stůl tenký svazek papírů.
Ještě ani nebylo osm hodin ráno. Všude ležel klid a bylo by to tak zůstalo, kdyby u jednoho domu postaveného trochu dál od ostatních neprořízl ticho ostrý a naléhavý domovní zvonek.
Daniel si myslel, že někde hoří, když sbíhal po schodech ze své ložnice ke dveřím, jen v kraťasech, ve kterých spal. Otevřel dveře a než mohl něco říct, oslovil ho Darrenův rozhodný hlas: „Omlouvám se, že jdu tak brzo. Ale nemohl jsem to vydržet.“ Darren přelétl pohledem Danielovu vysokou, skoro nahou hubenou postavu, která se nyní třásla chladem.
„Proboha, co se stalo?“ zívl Daniel a prohrábl si rukou rozcuchané vlasy. „No pojď dál, když už jsi tady. Ale půl hodiny jsi ještě počkat mohl.“
„Já vím. Už jsem řekl, že se omlouvám,“ vkročil Darren dovnitř. Prošel Danielovým hezky zařízeným domem do obývacího pokoje. Daniel ho tam na chvíli zanechal, a když se vrátil, měl už na sobě triko a džíny. Vlasy si narychlo upravil vodou a teď mu pár kapiček stékalo po tvářích a po krku.
„Chtěl bych, aby sis to přečetl,“ pokračoval Darren, když vzal Daniel papíry do rukou a tázavě k němu vzhlédl. „Celou noc jsem nespal. Myslel jsem na…“ zarazil se. „Musel jsem přemýšlet o nějakých věcech a vyšlo mi z toho tohle,“ kývl hlavou ke svému dílu v kytaristových rukách. Daniel moc nechápal, co se po něm chce tak brzy ráno, ale rozum mu napověděl, že by měl začít čtením. Takže zaostřil na srozumitelně sepsanou skladbu s názvem Když se zdá…

„Je to o tvé nemoci, co?“ řekl Daniel, když vzhlédl.
„Tys to poznal?“ zeptal se přes zjevný důkaz Darren.
„Ovšem,“ odvětil Daniel vážně a vstal. „Je to dobré. Vidím, že nejlepší díla se ti daří ve stresu nebo ve smutku.“
„Nemělo to být smutné,“ opáčil Darren.
„To nikdo neříká.“ Daniel udělal pár kroků k němu a zastavil se. Teď si zblízka hleděli do očí. Daniel viděl zvědavost a obavy, ale Darren si nebyl jistý, co má v Danielových očích hledat.
„Potřeboval jsem s někým mluvit, Danieli,“ řekl nakonec Darren a prolomil napětí, které mezi sebou utvářeli očima. „Cítil jsem se… cítil jsem se ve stresu, nevím, jak to, ale jako by na mě cosi tlačilo. Myslel jsem, že když se z toho vypíšu, bude to lepší, ale ani moc není.“
„Já ti rozumím,“ přikývl Daniel a nepohnul se. „Volal jsi té psychiatričce?“
„Ne,“ vyhrkl Darren, než to stačil nějak zamluvit.
„Tak bys měl,“ poradil mu znovu Daniel podivně zbarveným hlasem. Pak konečně odvrátil pohled a za chůze do kuchyně zavolal přes rameno: „Chceš něco?“
„Ani ne!“ křikl Darren a dál stál na místě. Přemýšlel, co měl znamenat ten podivný tón hlasu. Vzápětí se k němu ale doneslo další volání: „Tak se se mnou pojď nasnídat!“

Těsně po poledni obdržel Darren nadšený telefonát od matky, že je Peter konečně navštívil.
„Já vím, mami,“ řekl honem, než opět začala mluvit. „Byl tu. To já jsem ho k tomu přemluvil. Změnil se, mami. Uvidíš, že teď už to s ním bude jenom lepší.“
Když se s matkou konečně rozloučil, pocítil náhlé nutkání a pohled mu padl na stůl, pak sjel k zásuvkám. Okamžik stál na místě a v další vteřině už otevíral první zásuvku. Vytáhl z ní malou matnou vizitku a zahleděl se na ni. Delya Trencková. Neslyšel už to jméno někde? Vzdal přemýšlení téměř okamžitě. Skousl si spodní ret a přejel po hladkém povrchu palcem.
Náhle se rozhodl. Bylo to z okamžitého popudu, ale přesto. Teď nebo nikdy. Teď tam zavolá a uvidí se.
Než si stačil vše rozmyslet, znovu popadl mobilní telefon a vyťukal číslo uvedené na vizitce. Přiložil si přístroj k uchu a čekal. Nervózně polkl, když se ozvalo už osmé vyzvánění. Užuž to chtěl vzdát, když to na druhém konci konečně cvaklo.
„Ordinace doktorky Trenckové…“
„Dobrý den. Já… chtěl bych se objednat.“
„Lepší dobu jste si tedy vybrat nemohl,“ odsekl nerudný ženský hlas. „Zrovna jsem byla na odchodu. Nevíte, že máte volat ráno?“
„No – já… totiž…“ zakoktal se Darren, ale sestra na druhém konci mu skočila do řeči. „Počkejte chvíli. Podívám se, kdy máme volno,“ zavrčela. Darren slyšel slabé štrachání a šustění. Když se opět ozvala, zdála se ještě nerudnější než předtím. „Co máte za problém?“
„Já bych – vlastně bych potřeboval jen s něčím poradit. Mám pocit, že mám takovou –“
Opět hrubé přerušení: „Jméno?“
„Darren Hayes.“
„Adresa?“
„Cold Creek 145.“
„Brisbane.“
„No ovšem,“ přisvědčil udiveně.
„Takže máme volno příští úterý v devět hodin. Je to jediný volný termín v následujících dvou měsících. Máte vážně štěstí, že jsem si toho nevšimla a nikoho neobjednala.“
„To tedy ano,“ chtěl být milý. „Tak já to příští úterý přijdu. Moc vám děkuji. Nashledanou.“
Sestra práskla telefonem bez půl slova rozloučení.

Darren Danielovi o objednávce k psychiatričce nic neřekl. Chtěl mu vše sdělit až po návštěvě, aby si mohl rozmyslet, co řekne.
Když v úterý před devátou kráčel zaprášenou ulicí, žaludek se mu stahoval nervozitou a strachem. Než dorazil na místo, asi třikrát měl nutkání otočit se a vůbec nikam nejít. Nakonec úspěšně stanul na prahu budovy a s podivem si říkal, jak to vůbec dokázal.
Vešel dovnitř do čekárny a přelétl celou místnost pohledem. Seděli tu jen dva lidé. Takže budou asi přesní.
Darren se posadil a zhluboka vydechl. Podvědomě se mu ulevilo, že tu nevidí sedět blázny, kteří sebou škubají, ale dva docela obyčejné muže, do kterých by nikdy neřekl, že můžou mít problém vyžadující psychiatra.
Po deseti minutách čekání (během kterých zjistil, že před ním je pouze jeden muž, a během kterých do čekárny přišlo dalších pět „normálních“ lidí) se z ordinace ozvalo „další“ a on poznal nerudný hlas sestry, se kterou před týdnem telefonoval. Zvedl se a trochu zvědavě se ubíral dovnitř. Ve svém úsudku se nemýlil. Sestra, hledající něco v zásuvce svého stolu, byla mohutná žena s plamenně rudými vlasy a stejnou barvou rtěnky, už na první pohled vyhlížející odpudivě.
Jakmile však Darrenovy oči zabloudily přes strohou místnost k ženě, jež seděla za stolem se jmenovkou MUDr. Delya Trencová, zastavil se a překvapením mu poklesla čelist. Poznal odbarvenou ženu z konkurzu, jejíž hlas ho – a všechny – tak překvapil. Nemohl se pohnout, pouze na ni fascinovaně zíral. Ona se na něj nedívala, hleděla do jakéhosi papíru před sebou.
„Máte nějaký problém?“ vyštěkla na něj sestra. V tom okamžiku i doktorka zvedla oči od desky stolu a zvědavě na něj pohlédla. Okamžitě se ale bez zájmu zase sklonila a dál se věnovala svému lejstru.
„N-ne,“ odvětil Darren roztřeseným hlasem a cítil, jak rudne. To mu ještě chybělo. Teď tu bude mluvit o takových choulostivých věcech před ní. Jistě ho také poznala, nebo brzy pozná. Spojí si jeho obraz s tím nepříjemným trapasem a dozajista to na jejích rtech vyvolá úsměv a pak už se on může rovnou sebrat a odejít, protože jí neřekne ani slovo. No, Danieli, tys mi to tedy pěkně zavařil…
Darren se cítil jako ve zlém snu. Nejenže má potíže o tom vůbec s někým mluvit, ona ta psychiatrička musí být zrovna žena, kterou už – když se to vezme kolem a kolem – zná. Nic si nepřál víc, než aby to byla nějaká milá neznámá osoba, která by ho se zájmem vyslechla, poradila mu něco spolehlivého a on ji už v životě nemusel vidět. To ať si pak klidně myslí, že je blázen. Jenže když tu sedí ona, těžko jí dokáže nastínit svůj problém.
„Jsem… jsem Darren Hayes,“ obrátil se konečně k sestře, když se donutil odtrhnout pohled. Nadiktoval jí určité údaje, sestra si něco odškrtla v jakési knize a pokynula mu. „Můžete jít za paní doktorkou.“
Polkl a pomalým krokem, jako by šel na smrt, mířil ke stolu. Naproti doktorce už ho čekala prázdná židle.
Delya Trencková vzhlédla a zadívala se na něj přes obroučky slušivých brýlí. Zjevně bez jakéhokoliv uvědomění. Darren přesto cítil, že se stále nezbavil červeně ve tvářích, a čekal jen na to, kdy jí v očích svitne záblesk poznání.
„Takže vy jste pan Hayes?“ odložila brýle stranou a usmála se na něj. „Posaďte se,“ kývla k židli, když přisvědčil. Váhavě usedl a těkal očima všude kolem, jen ne na ni. Pak si ale uvědomil, že to zřejmě nepůsobí příliš vhodně, proto se donutil jí pohlédnout zpříma do očí. Seděla rovně s hlavou opřenou na hřbetech propletených dlaní a upřeně ho pozorovala. Zrudnul ještě o něco víc.
Přívětivě se usmála. „Než začneme… Neviděli jsme se už někde?“
A je to tady. „Ano,“ hlesl nešťastně (možná až příliš). „Před nějakou dobou na konkurzu v divadle.“ Nakonec, proč to zapírat.
Svraštila obočí a okamžik usilovně přemýšlela, pak se její tvář rozjasnila. „Ach ano. Vzpomínám si. Vy jste tak krásně zpíval.“
„Opravdu?“ podivil se upřímně. Nezmíní se o tom trapasu? „Totiž, děkuji. I vy jste výborně zpívala.“
Její úsměv se rozšířil. „Předpokládám, že už jste stihl podepsat smlouvu s nějakou prestižní nahrávací společností.“
Nevěděl, kam s očima. „Ne… to ne. A vy? Jak jste dopadla?“
„Postoupila jsem do výběrového kola,“ řekla hrdě. „Koná se příští měsíc. Ale moc nadějí si nedělám.“
„Mohla byste. Jste opravdu dobrá.“
„Nemusíte to přehánět.“ Bylo na ní znát, že ji chvála potěšila. „Chtěla bych zpívat, protože mě to baví, ale mám taky ráda svoji práci.“
„To si umím představit,“ přisvědčil se zájmem Darren. „Spousta lidí volí mezi tímhle. Já takové problémy naštěstí neměl. Škola mě nikdy nebavila.“
Chvíli oba mlčeli, pak se slova chopila doktorka. „Ale abychom nezapomněli, proč jste tu. Tak co vás trápí?“ nasadila profesionálně vlídný tón.
Stačila by ještě chvíle téhle příjemné konverzace, aby se Darren úplně uvolnil, ale jakmile uslyšel poslední větu, znovu se napjal jako struna. Cítil, že se mu potí dlaně, a také se mírně třesou. „No… já… ehm…“ odkašlal si. „Víte, je to pro mě těžké…“ Zatraceně! Sedm let cvičí svůj hlas, a když ho potřebuje, není schopný zůstat pevný a klidný.
„V pořádku,“ odvětila mile doktorka. „Jen se uvolněte… pomalu. Nemusíte spěchat.“ Ten příjemný hlas ho opravdu uklidňoval. Ale ne tak, jak chtěl. Nedokázal se zbavit staženého žaludku a sevřeného krku.
„Mám pocit…“ začal tedy znovu, „už nějakou dobu… na sobě pozoruji jistý… problém. Nevím, jak – jak bych to pojmenoval. Asi to nebude porucha…“ zoufale u ní hledal pomoc.
„Zkuste to formulovat tak, jak to cítíte.“ Mírně se předklonila. „Nečekám od vás žádné přesné podání věci, proto tu nejsem. Mluvte jen tak, jak chcete.“
Darren přikývl a pokusil se řídit jejími slovy. „Stalo se mi to celkem asi třikrát. Jde o to, že…“ zadrhl se. Absolutně nevěděl, jak by to popsal, aby mu rozuměla. Sklopil hlavu a pohled teď upíral bokem na rožek jejího papíru na stole. „Jde o to, že občas se někomu podívám do obličeje a najednou ho… nevidím. Nevidím ten obličej, vidím jen… prázdný kruh. Ž-žádné oči, nos nebo ústa, prostě nic.“ Mluvilo se mu stále obtížněji. „A v tom okamžiku se mě zmocní panický strach a b-bolesti. Hrozné křeče v celém těle… takové, že… někdy až do bezvědomí. Vždycky se cítím, jako… jako bych umíral, a neumím si to vysvětlit,“ rozhodil bezmocně rukama, vzhlédl a rozpačitě se pousmál. Doktorka ho soustředěně sledovala. Pak krátce přikývla. „Takže netušíte, jakou by to mohlo mít příčinu a co by to mohlo znamenat?“
„Ne. Vůbec.“
„Máte přitom pocit, že vám ta osoba chce ublížit?“
„Ano, to ano.“
„Kdy se vám to stalo poprvé?“
„Asi před…“ Darren se zamyslel, „měsícem. Možná trochu míň, tak tři týdny. Nevím přesně.“
„Řekl jste, že se vám to stalo třikrát,“ ujišťovala se doktorka, „A v jakém rozmezí? Pravidelně, dejme tomu, po týdnu?“
„Ne tak docela,“ Darren pokrčil rameny. „Spíš je to nepravidelně, a to mě právě zneklidňuje. Nevím, kdy to může znovu přijít.“
„Jistě.“ Všechen úsměv se z její tváře vytratil. Teď byla plně pohroužená do práce. „Pamatujete si ještě ty osoby, u kterých jste, jak říkáte, neviděl obličeje?“
„Poprvé před tím měsícem to byl ředitel nahrávací společnosti. Potom za pár dní se to ozvalo, když jsem byl v obchodě, a nedávno se mi to stalo, když jsem měl na návštěvě svého bratra.“
„Takže netušíte, jakou by všichni ti lidé mohli mít spojitost?“
Zakroutil hlavou.
„Vždycky tak vidíte jenom jednoho člověka?“
„Právě že ne,“ odvětil. „V tom obchodě bylo těch lidí víc. Asi čtyři nebo pět.“
„Máte bolesti a křeče… Pokaždé jsou stejně silné?“
„To taky ne. Spíš mám pocit, že s každým dalším záchvatem jsou silnější.“
„Byl jste v nemocnici?“ ptala se dál doktorka.
„Ano. To bylo podruhé. Vymotal jsem se z prodejny a někam jsem doběhl, ani nevím kam, a tam jsem se zhroutil. Našel mě… kamarád, který mi pomohl domů a potom zavolal záchranku. Myslel si, že jsem se předávkoval drogami, ono to totiž na první pohled tak vypadá.“
Delya Trencková přikývla.
„Myslíte si, že jsem blázen?“ vyhrkl Darren najednou a zcela bez přemýšlení. „Věříte mi?“
Doktorka se zatvářila uraženě. „Já neléčím blázny, pane Hayesi, za mnou chodí normální lidé s normálními problémy.“
„A tohle je normální?“ neodpustil si Darren.
„Každý problém je a není normální. O tom, do jaké míry je co normální, se nedá takhle diskutovat. Prosím, neptejte se mě na takové věci. Radši se mnou hledejte řešení.“
Darren opět zrudl. „Promiňte.“
„V pořádku.“ Už se zase usmívala. „Ale máte pravdu, vy jste můj první případ tohohle druhu,“ připustila. „Zřejmě se jedná o nějakou tělesnou reakci na věci, nebo spíš osoby, které vám nesedí. Zneklidňovali vás všichni ti lidé nějak?“
„Je to různé. S ředitelem nahrávací společnosti jsem se cítil příjemně, ty lidi v obchodě jsem vůbec neznal a můj bratr… snad ten jediný mě trochu znervózňoval.“
„Aha. Takže v tom to taky nebude,“ vypustila doktorka další možnost. „Víte, co mě zaráží? Že pokaždé jde o úplně jiné podmínky. Napadlo mě, že by to mohl být zvláštní, vzdálený druh alergie. Ale nemůžu najít nic společného. Ani prostředí, ani typ lidí, ani jejich vlastnosti…“ odmlčela se a přemýšlela. „Nemůžete mi k tomu ještě něco říct? Třeba něco, co se vám vůbec nezdá důležité.“
„No, popravdě… jedna věc tu je.“ Chtěl dodat, že ho určitě bude považovat za blázna, ale odpustil si to. „Poprvé se mi to stalo ve snu. Klouzal jsem dolů po svahu k propasti a dole se objevily postavy bez tváří. Snažil jsem se zabrzdit, ale nešlo to. Pak mě napadlo, že přes ty lidi, kteří stojí u srázu, se nedostanu. Trochu mě to povzbudilo, ale když jsem se k nim začal přibližovat, oni se rozestupovali. Zachvátila mě tak panická hrůza, že jsem málem omdlel. Ale jak to dopadlo, nevím, protože v okamžiku, kdy se mělo rozhodnout, jestli zemřu, nebo ne, jsem se probudil.“
„Hm, to je typické. Většina snů končí právě v tom okamžiku, kdy byste potřeboval vědět, jak to vlastně skončí.“ Doktorka se opřela o opěradlo své židle. „Ale sláva, protože konečně máme nějakou spojitost. Myslím si, že to výrazně souvisí s tím snem. Možná… možná by to mohlo znamenat, že tím, že jste neměl možnost ten sen dosnít, se to teď odehrává stále znovu. Něco se vás snaží přimět, abyste svůj sen ‚ukončil‘. Zní to bláznivě, ale –“
„Ne, vůbec ne,“ skočil jí Darren do řeči. „Právě naopak. Konečně jste mi řekla něco, co dává smysl. Tedy… promiňte, nemyslel jsem tím, že mi říkáte nesmysly, ale až doteď jsem tápal v naprosté nevědomosti. Nyní mám něco, čeho se můžu chytit a nad čím můžu přemýšlet.“
„Rozumím vám. Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím…“ se stisknutými rty zavrtěla hlavou, „nedokážu najít nic, co bych vám poradila. Ale ještě se na něco zeptám: Přijdou na vás ty bolesti náhle nebo je cítíte už dlouho dopředu? A v jakém je to všechno pořadí?“ „Víte, nejdřív se cítím podobně, jako kdyby na mě šla chřipka: pobolívání hlavy, slabost… Pak se to zesiluje. A až úplně nakonec, kdy mi třeští hlava a buší srdce a obraz se mi zatmívá před očima, spatřím obličej člověka přede mnou rozmazaný. A při tom pohledu se mě zmocní hrůza a já se snažím dostat pryč. Něco jako by mi našeptávalo: Ten tě chce zabít, od toho dál.“
„Musím vás zklamat, pane Hayesi,“ doktorka se zatvářila lítostivě, „zatím vám toho moc neporadím. Snad jen, abyste na sebe dával pozor a všímal si všech maličkostí, naznačujících, že by vás tento stav mohl znovu postihnout. Snažte se to nějak zvládnout, přemoct, jestli mi rozumíte, a všelijak se posilujte. Mám známého psychologa. Je to můj učitel, nejlepší, jakého znám. Zavolám mu a povím mu o vás, třeba mi poradí něco, o čem já nevím. Třeba se s takovýmhle případem také setkal, možná se jedná o nějakou novou chorobu nebo poruchu. Ale neděste se, také to nemusí nic vážního znamenat. Uvidíte, že nějaké řešení se najde.“ Vstala a pro něj to byl signál k odchodu. „Přemýšlejte o tom a hledejte souvislosti. Snažte se nashromáždit co nejvíc poznatků. Všímejte si svých snů a hledejte spojitost nebo nějaké znamení, chcete-li. Možná byste si mohl přečíst nějakou knihu o duševním rozvoji. To už nechám na vás. Objednejte se u sestry a uvidíme se tak za měsíc.“
„Ale,“ vzpomněl si Darren, „sestra říkala, že následující dva měsíce nemáte jediný termín volný…“
Psychiatrička se pousmála. „Řekněte, že jste naléhavý případ. Zatím nashledanou, pane Hayesi.“
„Nashledanou,“ odpověděl zachmuřeně a přešel od jejího stolu ke stolu sestry.
„Předpokládám, že máte přijít znovu,“ řekla ironicky sestra, aniž k němu vzhlédla.
„Ano,“ řekl Darren sladce a jeho obličej se vyjasnil. Těšil se, jak jí to teď vrátí. Sestra chvíli listovala knihou. „Za dva měsíce, ve čtvrtek ve…“
„Paní doktorka říkala, že jsem naléhavý případ. Za měsíc mě chce znovu vidět,“ přerušil ji Darren nevzrušeně. Sestra vzhlédla a užasle na něj zírala. Otevřela ústa, že něco řekne, ale pak je zavřela, znovu otevřela, sklonila se nad knihu a zlostně hlesla: „Za měsíc v úterý v deset hodin.“
Darren přikývl. „Děkuji,“ řekl medovým hlasem. „Nashledanou.“ Odcházel a hruď se mu hrdě dmula pocitem vítězství.

„Danieli, máš teď čas?“ Bylo odpoledne a Darren před chvílí došel domů; teď seděl na okenním parapetu ve svém bytě, vyhlížel ven, a právě se dovolal svému nejlepšímu příteli.
„No, právě teď ne, ale asi za hodinu už budu volný… proč?“
„Právě jsem byl u té psychiatričky.“
Z druhého konce linky se chvíli ozývalo pouze ticho. „Vážně? A jak to dopadlo?“
„Nejdřív ti řeknu malý detail: Ta psychiatrička, ta Delya Trencková, je naše společná známá, kamaráde.“
„Jak to myslíš?“ Mírně podezřelý tón.
„Pamatuješ si na konkurz, kde jsme se… poznali?“ Darren rychle zaplašil z hlavy myšlenku na tehdejší nepříjemnou situaci. „A pamatuješ si na tu odbarvenou ženu s vytetovaným obočím, co měla tak krásný hlas? Tak to je ona.“
„Já vím.“
Teď se zarazil Darren. „No počkej… Tys to věděl?“
„No, víš… věděl, ale… nechtěl jsem ti to říct, abys necouvl.“
„Hm, díky,“ zavrčel otráveně Darren. „Ale říct jsi mi to mohl, protože bych se na to připravil a neztrapnil bych se tam.“
„Promiň.“
„No co už, nech to být.“
„A jak jsi teda dopadl?“ V Danielově hlase zazníval upřímný zájem.
„Já nevím.“ Darren poposedl. „Totiž, nic podstatného jsem se nedozvěděl. Vyslechla mě a řekla, že o někom, kdo by trpěl tím, co já, ještě neslyšela, ale že má nějakého vynikajícího známého psychologa a že se ho zeptá, co na to řekne. Akorát mi poradila, že se mám snažit to přemoct a hledat nějaké souvislosti. Za měsíc se zase uvidíme.“
Opět chvíle ticha; Daniel zjevně přemýšlel. „Má pravdu,“ řekl nakonec, „i když myslím, že ti nesdělila nic, co bys nevěděl.“
„Taky si myslím,“ přisvědčil Darren.
„Takže žádné léky nebo tak?“
„Ne.“ Darren se mezi řečí usmál a zamával dolů na známého, který ho uviděl sedět v okně.
„Stejně si myslím, že ti mohla předepsat alespoň něco na uklidnění.“
„To mohla.“
„A jak ti teď je?“ ptal se dál Daniel.
„Dobře,“ Darren mimoděk pokrčil rameny. „Jen se cítím trochu zmateně. Nevím, co si mám myslet.“
„Tak to věřím,“ Daniel se krátce zasmál. „Hele, už musím končit. Ale stavím se pro tebe tak za hodinu a půl, co říkáš?“
„Fajn,“ souhlasil Darren. „Uvidíme se pak.“

....................pokračování... 6.

Darren nemohl usnout. Převaloval se v posteli už déle než tři hodiny. A pomalu ho to přestávalo bavit. Pohlédl na digitální budík na nočním stolku. Půl čtvrté ráno. Otráveně povzdechl. To se tedy vyspí. Převalil se na druhý bok a už postopadesáté zavřel oči a usilovně myslel na to, aby se mu podařilo usnout. Jako by tím ale přivolával pravý opak. Otevřel oči a upřel pohled do tmavého rohu místnosti před sebou.
Do pokoje svítil měsíc. Stín, který vrhal okenní rám, se už přemístil z nočního stolku na podlahu a klouzal po místnosti doleva. Ráno bude slunce svítit na dveře.
Darren se v myšlenkách už podruhé té noci vrátil ke svému problému. Poprvé si přehrával v hlavě všechny ty situace, kdy se mu to stalo, a snažil se v nich najít nějaký smysl a souvislost (bezúspěšně), ale tentokrát ho napadlo něco, na co ještě nepomyslel. Daniel.
Daniel se zdál být jediným přítelem, kterého měl. A on to poznal, až když šlo do tuhého. Nebýt toho chladného večera, kdy se v bolestech zhroutil bůhvíkde, nejspíš by ho byl dál nenáviděl. A teď si přitom uvědomoval, jak hloupě a nedospěle se choval, zatímco Daniel se snažil s ním spřátelit. Kdyby tenkrát na tom konkurzu viděl, co vidí teď – že Daniel to opravdu nemyslel zle a udělal to jen z hlouposti, nemuselo se jejich přátelství začínat takhle.
Vzpomněl si, jak chtěl zůstat sám, aby nikomu nemusel ukazovat svou bolest, a jak je teď rád, že se Daniel nenechal odradit jeho odporným chováním. Ale co když…
V hlavě mu začal hlodat červík nedůvěřivého pochybenství. Převalil se zpátky na záda, odkopl přikrývku a zůstal ležet s hlavou podloženou rukama. Co když ho to potká, až bude s Danielem? Co když Daniel má být dalším, koho spatří bez tváře? Co pak?
Zamračil se a dál přemýšlel. Budu se potom Danielovi moct ještě podívat do očí? Co když to úplně změní můj vztah k němu? Budu ho znovu nenávidět?
To kdyby tak věděl. Co by teď dal za to, aby mohl nahlédnout do budoucnosti.
Hloupost! Dobře, že ještě netrpí vidinami. Protože podle toho, co slyšel, jsou vidiny ve většině případů toho nejhoršího rázu. To by tak scházelo. Pak bych už rovnou mohl skočit z mostu. Pousmál se té myšlence (kdovíproč mu přišla zábavná), a téměř ve stejném okamžiku ho začala napadat slova k nějaké písni. Vzápětí se mu v mysli vynořila i melodie a on dostal nápad: napíše o svém problému píseň. Třeba se to vyřeší. Třeba se mu uleví.
Vymrštil se do sedu, přehodil nohy přes okraj postele a rozhlédl se po temné místnosti. Moc světla tu nebylo, ale černý obrys notebooku postaveného na stole viděl. Bosky přeběhl po studené podlaze a dosedl na otáčecí židli. Chodidla položil na plastová kolečka, aby ho tolik nezábly nohy, a přístroj zapnul. Obrazovka zablikala a rozsvítila se. Počkal, než se přístroj plně nastartuje, otevřel čistý list psaní a dal se do práce.
Prsty mu tančily po klávesnici, občas vzhlédl, aby si přečetl, co napsal a zapřemýšlel nad dalším kouskem melodie. Tak se ještě před rozedněním zrodila jedna sloka, druhá sloka i refrén.

„Tohle jsem napsal přes noc.“ Darren hodil Danielovi na stůl tenký svazek papírů. Ještě ani nebylo osm hodin ráno. Všude ležel klid a bylo by to tak zůstalo, kdyby u jednoho domu postaveného trochu dál od ostatních neprořízl ticho ostrý a naléhavý domovní zvonek.
Daniel si myslel, že někde hoří, když sbíhal po schodech ze své ložnice ke dveřím, jen v kraťasech, ve kterých spal. Otevřel dveře a než mohl něco říct, oslovil ho Darrenův rozhodný hlas: „Omlouvám se, že jdu tak brzo. Ale nemohl jsem to vydržet.“ Darren přelétl pohledem Danielovu vysokou, skoro nahou hubenou postavu, která se nyní třásla chladem.
„Proboha, co se stalo?“ zívl Daniel a prohrábl si rukou rozcuchané vlasy. „No pojď dál, když už jsi tady. Ale půl hodiny jsi ještě počkat mohl.“
„Já vím. Už jsem řekl, že se omlouvám,“ vkročil Darren dovnitř. Prošel Danielovým hezky zařízeným domem do obývacího pokoje. Daniel ho tam na chvíli zanechal, a když se vrátil, měl už na sobě triko a džíny. Vlasy si narychlo upravil vodou a teď mu pár kapiček stékalo po tvářích a po krku.
„Chtěl bych, aby sis to přečetl,“ pokračoval Darren, když vzal Daniel papíry do rukou a tázavě k němu vzhlédl. „Celou noc jsem nespal. Myslel jsem na…“ zarazil se. „Musel jsem přemýšlet o nějakých věcech a vyšlo mi z toho tohle,“ kývl hlavou ke svému dílu v kytaristových rukách. Daniel moc nechápal, co se po něm chce tak brzy ráno, ale rozum mu napověděl, že by měl začít čtením. Takže zaostřil na srozumitelně sepsanou skladbu s názvem Když se zdá…

„Je to o tvé nemoci, co?“ řekl Daniel, když vzhlédl.
„Tys to poznal?“ zeptal se přes zjevný důkaz Darren.
„Ovšem,“ odvětil Daniel vážně a vstal. „Je to dobré. Vidím, že nejlepší díla se ti daří ve stresu nebo ve smutku.“
„Nemělo to být smutné,“ opáčil Darren.
„To nikdo neříká.“ Daniel udělal pár kroků k němu a zastavil se. Teď si zblízka hleděli do očí. Daniel viděl zvědavost a obavy, ale Darren si nebyl jistý, co má v Danielových očích hledat.
„Potřeboval jsem s někým mluvit, Danieli,“ řekl nakonec Darren a prolomil napětí, které mezi sebou utvářeli očima. „Cítil jsem se… cítil jsem se ve stresu, nevím, jak to, ale jako by na mě cosi tlačilo. Myslel jsem, že když se z toho vypíšu, bude to lepší, ale ani moc není.“
„Já ti rozumím,“ přikývl Daniel a nepohnul se. „Volal jsi té psychiatričce?“
„Ne,“ vyhrkl Darren, než to stačil nějak zamluvit.
„Tak bys měl,“ poradil mu znovu Daniel podivně zbarveným hlasem. Pak konečně odvrátil pohled a za chůze do kuchyně zavolal přes rameno: „Chceš něco?“
„Ani ne!“ křikl Darren a dál stál na místě. Přemýšlel, co měl znamenat ten podivný tón hlasu. Vzápětí se k němu ale doneslo další volání: „Tak se se mnou pojď nasnídat!“

Těsně po poledni obdržel Darren nadšený telefonát od matky, že je Peter konečně navštívil.
„Já vím, mami,“ řekl honem, než opět začala mluvit. „Byl tu. To já jsem ho k tomu přemluvil. Změnil se, mami. Uvidíš, že teď už to s ním bude jenom lepší.“
Když se s matkou konečně rozloučil, pocítil náhlé nutkání a pohled mu padl na stůl, pak sjel k zásuvkám. Okamžik stál na místě a v další vteřině už otevíral první zásuvku. Vytáhl z ní malou matnou vizitku a zahleděl se na ni. Delya Trencková. Neslyšel už to jméno někde? Vzdal přemýšlení téměř okamžitě. Skousl si spodní ret a přejel po hladkém povrchu palcem.
Náhle se rozhodl. Bylo to z okamžitého popudu, ale přesto. Teď nebo nikdy. Teď tam zavolá a uvidí se.
Než si stačil vše rozmyslet, znovu popadl mobilní telefon a vyťukal číslo uvedené na vizitce. Přiložil si přístroj k uchu a čekal. Nervózně polkl, když se ozvalo už osmé vyzvánění. Užuž to chtěl vzdát, když to na druhém konci konečně cvaklo.
„Ordinace doktorky Trenckové…“
„Dobrý den. Já… chtěl bych se objednat.“
„Lepší dobu jste si tedy vybrat nemohl,“ odsekl nerudný ženský hlas. „Zrovna jsem byla na odchodu. Nevíte, že máte volat ráno?“
„No – já… totiž…“ zakoktal se Darren, ale sestra na druhém konci mu skočila do řeči. „Počkejte chvíli. Podívám se, kdy máme volno,“ zavrčela. Darren slyšel slabé štrachání a šustění. Když se opět ozvala, zdála se ještě nerudnější než předtím. „Co máte za problém?“
„Já bych – vlastně bych potřeboval jen s něčím poradit. Mám pocit, že mám takovou –“
Opět hrubé přerušení: „Jméno?“
„Darren Hayes.“
„Adresa?“
„Cold Creek 145.“
„Brisbane.“
„No ovšem,“ přisvědčil udiveně.
„Takže máme volno příští úterý v devět hodin. Je to jediný volný termín v následujících dvou měsících. Máte vážně štěstí, že jsem si toho nevšimla a nikoho neobjednala.“
„To tedy ano,“ chtěl být milý. „Tak já to příští úterý přijdu. Moc vám děkuji. Nashledanou.“
Sestra práskla telefonem bez půl slova rozloučení.

Darren Danielovi o objednávce k psychiatričce nic neřekl. Chtěl mu vše sdělit až po návštěvě, aby si mohl rozmyslet, co řekne.
Když v úterý před devátou kráčel zaprášenou ulicí, žaludek se mu stahoval nervozitou a strachem. Než dorazil na místo, asi třikrát měl nutkání otočit se a vůbec nikam nejít. Nakonec úspěšně stanul na prahu budovy a s podivem si říkal, jak to vůbec dokázal.
Vešel dovnitř do čekárny a přelétl celou místnost pohledem. Seděli tu jen dva lidé. Takže budou asi přesní.
Darren se posadil a zhluboka vydechl. Podvědomě se mu ulevilo, že tu nevidí sedět blázny, kteří sebou škubají, ale dva docela obyčejné muže, do kterých by nikdy neřekl, že můžou mít problém vyžadující psychiatra.
Po deseti minutách čekání (během kterých zjistil, že před ním je pouze jeden muž, a během kterých do čekárny přišlo dalších pět „normálních“ lidí) se z ordinace ozvalo „další“ a on poznal nerudný hlas sestry, se kterou před týdnem telefonoval. Zvedl se a trochu zvědavě se ubíral dovnitř. Ve svém úsudku se nemýlil. Sestra, hledající něco v zásuvce svého stolu, byla mohutná žena s plamenně rudými vlasy a stejnou barvou rtěnky, už na první pohled vyhlížející odpudivě.
Jakmile však Darrenovy oči zabloudily přes strohou místnost k ženě, jenž seděla za stolem se jmenovkou Mudr. Delya Trencová, zastavil se a překvapením mu poklesla čelist. Poznal odbarvenou ženu z konkurzu, jejíž hlas ho – a všechny – tak překvapil. Nemohl se pohnout, pouze na ni fascinovaně zíral. Ona se na něj nedívala, hleděla do jakéhosi papíru před sebou.
„Máte nějaký problém?“ vyštěkla na něj sestra. V tom okamžiku i doktorka zvedla oči od desky stolu a zvědavě na něj pohlédla. Okamžitě se ale bez zájmu zase sklonila a dál se věnovala svému lejstru.
„N-ne,“ odvětil Darren roztřeseným hlasem a cítil, jak rudne. To mu ještě chybělo. Teď tu bude mluvit o takových choulostivých věcech před ní. Jistě ho také poznala, nebo brzy pozná. Spojí si jeho obraz s tím nepříjemným trapasem, a dozajista to na jejích rtech vyvolá úsměv, a pak už se on může rovnou sebrat a odejít, protože jí neřekne ani slovo. No, Danieli, tys mi to tedy pěkně zavařil…
Darren se cítil jako ve zlém snu. Nejenže má potíže o tom vůbec s někým mluvit, ona ta psychiatrička musí být zrovna žena, kterou už – když se to vezme kolem a kolem – zná. Nic si nepřál víc, než aby to byla nějaká milá neznámá osoba, která by ho se zájmem vyslechla, poradila mu něco spolehlivého a on ji už v životě nemusel vidět. To ať si pak klidně myslí, že je blázen. Jenže když tu sedí ona, těžko jí dokáže nastínit svůj problém.
„Jsem… jsem Darren Hayes,“ obrátil se konečně k sestře, když se donutil odtrhnout pohled. Nadiktoval jí určité údaje, sestra si něco odškrtla v jakési knize a pokynula mu. „Můžete jít za paní doktorkou.“
Polkl a pomalým krokem, jako by šel na smrt, mířil ke stolu. Naproti doktorce už ho čekala prázdná židle.
Delya Trencková vzhlédla a zadívala se na něj přes obroučky slušivých brýlí. Zjevně bez jakéhokoliv uvědomění. Darren přesto cítil, že se stále nezbavil červeně ve tvářích, a čekal jen na to, kdy jí v očích svitne záblesk poznání.
„Takže vy jste pan Hayes?“ odložila brýle stranou a usmála se na něj. „Posaďte se,“ kývla k židli, když přisvědčil. Váhavě usedl a těkal očima všude kolem, jen ne na ni. Pak si ale uvědomil, že to zřejmě nepůsobí příliš vhodně, proto se donutil jí pohlédnout zpříma do očí. Seděla rovně s hlavou opřenou na hřbetech propletených dlaní a upřeně ho pozorovala. Zrudnul ještě o něco víc.
Přívětivě se usmála. „Než začneme… Neviděli jsme se už někde?“
A je to tady. „Ano,“ hlesl nešťastně (možná až příliš). „Před nějakou dobou na konkurzu v divadle.“ Nakonec, proč to zapírat.
Svraštila obočí a okamžik usilovně přemýšlela, pak se její tvář rozjasnila. „Ach ano. Vzpomínám si. Vy jste tak krásně zpíval.“
„Opravdu?“ podivil se upřímně. Nezmíní se o tom trapasu? „Totiž, děkuji. I vy jste výborně zpívala.“
Její úsměv se rozšířil. „Předpokládám, že už jste stihl podepsat smlouvu s nějakou prestižní nahrávací společností.“
Nevěděl, kam s očima. „Ne… to ne. A vy? Jak jste dopadla?“
„Postoupila jsem do výběrového kola,“ řekla hrdě. „Koná se příští měsíc. Ale moc nadějí si nedělám.“
„Mohla byste. Jste opravdu dobrá.“
„Nemusíte to přehánět.“ Bylo na ní znát, že ji chvála potěšila. „Chtěla bych zpívat, protože mě to baví, ale mám taky ráda svoji práci.“
„To si umím představit,“ přisvědčil se zájmem Darren. „Spousta lidí volí mezi tímhle. Já takové problémy naštěstí neměl. Škola mě nikdy nebavila.“
Chvíli oba mlčeli, pak se slova chopila doktorka. „Ale abychom nezapomněli, proč jste tu. Tak co vás trápí?“ nasadila profesionálně vlídný tón.
Stačila by ještě chvíle téhle příjemné konverzace, aby se Darren úplně uvolnil, ale jakmile uslyšel poslední větu, znovu se napjal jako struna. Cítil, že se mu potí dlaně, a také se mírně třesou. „No… já… ehm…“ odkašlal si. „Víte, je to pro mě těžké…“ Zatraceně! Sedm let cvičí svůj hlas, a když ho potřebuje, není schopný zůstat pevný a klidný.
„V pořádku,“ odvětila mile doktorka. „Jen se uvolněte… pomalu. Nemusíte spěchat.“ Ten příjemný hlas ho opravdu uklidňoval. Ale ne tak, jak chtěl. Nedokázal se zbavit staženého žaludku a sevřeného krku.
„Mám pocit…“ začal tedy znovu, „už nějakou dobu… na sobě pozoruji jistý… problém. Nevím, jak – jak bych to pojmenoval. Asi to nebude porucha…“ zoufale u ní hledal pomoc.
„Zkuste to formulovat tak, jak to cítíte.“ Mírně se předklonila. „Nečekám od vás žádné přesné podání věci, proto tu nejsem. Mluvte jen tak, jak chcete.“
Darren přikývl a pokusil se řídit jejími slovy. „Stalo se mi to celkem asi třikrát. Jde o to, že…“ zadrhl se. Absolutně nevěděl, jak by to popsal, aby mu rozuměla. Sklopil hlavu a pohled teď upíral bokem na rožek jejího papíru na stole. „Jde o to, že občas se někomu podívám do obličeje a najednou ho… nevidím. Nevidím ten obličej, vidím jen… prázdný kruh. Ž-žádné oči, nos nebo ústa, prostě nic.“ Mluvilo se mu stále obtížněji. „A v tom okamžiku se mě zmocní panický strach a b-bolesti. Hrozné křeče v celém těle… takové, že… někdy až do bezvědomí. Vždycky se cítím, jako… jako bych umíral, a neumím si to vysvětlit,“ rozhodil bezmocně rukama, vzhlédl a rozpačitě se pousmál. Doktorka ho soustředěně sledovala. Pak krátce přikývla. „Takže netušíte, jakou by to mohlo mít příčinu a co by to mohlo znamenat?“
„Ne. Vůbec.“
„Máte přitom pocit, že vám ta osoba chce ublížit?“
„Ano, to ano.“
„Kdy se vám to stalo poprvé?“
„Asi před…“ Darren se zamyslel, „měsícem. Možná trochu míň, tak tři týdny. Nevím přesně.“
„Řekl jste, že se vám to stalo třikrát,“ ujišťovala se doktorka, „A jakém rozmezí? Pravidelně, dejme tomu, po týdnu?“
„Ne tak docela,“ Darren pokrčil rameny. „Spíš je to nepravidelně, a to mě právě zneklidňuje. Nevím, kdy to může znovu přijít.“
„Jistě.“ Všechen úsměv se z její tváře vytratil. Teď byla plně pohroužená do práce. „Pamatujete si ještě ty osoby, u kterých jste, jak říkáte, neviděl obličeje?“
„Poprvé před tím měsícem to byl ředitel nahrávací společnosti. Potom za pár dní se to ozvalo, když jsem byl v obchodě, a nedávno se mi to stalo, když jsem měl na návštěvě svého bratra.“
„Takže netušíte, jakou by všichni ti lidé mohli mít spojitost?“
Zakroutil hlavou.
„Vždycky tak vidíte jenom jednoho člověka?“
„Právě, že ne,“ odvětil. „V tom obchodě bylo těch lidí víc. Asi čtyři nebo pět.“
„Máte bolesti a křeče… Pokaždé jsou stejně silné?“
„To taky ne. Spíš mám pocit, že s každým dalším záchvatem jsou silnější.“
„Byl jste v nemocnici?“ ptala se dál doktorka.
„Ano. To bylo podruhé. Vymotal jsem se z prodejny a někam jsem doběhl, ani nevím kam, a tam jsem se zhroutil. Našel mě… kamarád, který mi pomohl domů a potom zavolal záchranku. Myslel si, že jsem se předávkoval drogami, ono to totiž na první pohled tak vypadá.“
Delya Trencková přikývla.
„Myslíte si, že jsem blázen?“ vyhrkl Darren najednou a zcela bez přemýšlení. „Věříte mi?“
Doktorka se zatvářila uraženě. „Já neléčím blázny, pane Hayesi, za mnou chodí normální lidé s normálními problémy.“
„A tohle je normální?“ neodpustil si Darren.
„Každý problém je a není normální. O tom, do jaké míry je co normální, se nedá takhle diskutovat. Prosím, neptejte se mě na takové věci. Radši se mnou hledejte řešení.“
Darren opět zrudl. „Promiňte.“
„V pořádku.“ Už se zase usmívala. „Ale máte pravdu, vy jste můj první případ tohohle druhu,“ připustila. „Zřejmě se jedná o nějakou tělesnou reakci na věci, nebo spíš osoby, které vám nesedí. Zneklidňovali vás všichni ti lidé nějak?“
„Je to různé. Se ředitelem nahrávací společnosti jsem se cítil příjemně, ty lidi v obchodě jsem vůbec neznal a můj bratr… snad ten jediný mě trochu znervózňoval.“
„Aha. Takže v tom to taky nebude,“ vypustila doktorka další možnost. „Víte, co mě zaráží? Že pokaždé jde o úplně jiné podmínky. Napadlo mě, že by to mohl být zvláštní, vzdálený druh alergie. Ale nemůžu najít nic společného. Ani prostředí, ani typ lidí, ani jejich vlastnosti…“ odmlčela se a přemýšlela. „Nemůžete mi k tomu ještě něco říct? Třeba něco, co se vám vůbec nezdá důležité.“
„No, popravdě… jedna věc tu je.“ Chtěl dodat, že ho určitě bude považovat za blázna, ale odpustil si to. „Poprvé se mi to stalo ve snu. Klouzal jsem dolů po svahu k propasti a dole se objevily postavy bez tváří. Snažil jsem se zabrzdit, ale nešlo to. Pak mě napadlo, že přes ty lidi, kteří stojí u srázu, se nedostanu. Trochu mě to povzbudilo, ale když jsem se k nim začal přibližovat, oni se rozestupovali. Zachvátila mě tak panická hrůza, že jsem málem omdlel. Ale jak to dopadlo, nevím, protože v okamžiku, kdy se mělo rozhodnout, jestli zemřu nebo ne, jsem se probudil.“
„Hm, to je typické. Většina snů končí právě v tom okamžiku, kdy byste potřeboval vědět, jak to vlastně skončí.“ Doktorka se opřela o opěradlo své židle. „Ale sláva, protože konečně máme nějakou spojitost. Myslím si, že to výrazně souvisí s tím snem. Možná… možná by to mohlo znamenat, že tím, že jste neměl možnost ten sen dosnít, se to teď odehrává stále znovu. Něco se vás snaží přimět, abyste svůj sen ‚ukončil‘. Zní to bláznivě, ale –“
„Ne, vůbec ne,“ skočil jí Darren do řeči. „Právě naopak. Konečně jste mi řekla něco, co dává smysl. Tedy… promiňte, nemyslel jsem tím, že mi říkáte nesmysly, ale až doteď jsem tápal v naprosté nevědomosti. Nyní mám něco, čeho se můžu chytit a nad čím můžu přemýšlet.“
„Rozumím vám. Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím…“ se stisknutými rty zavrtěla hlavou, „nedokážu najít nic, co bych vám poradila. Ale ještě se na něco zeptám: Přijdou na vás ty bolesti náhle nebo je cítíte už dlouho dopředu? A v jakém je to všechno pořadí?“
„Víte, nejdřív se cítím podobně, jako kdyby na mě šla chřipka: pobolívání hlavy, slabost… Pak se to zesiluje. A až úplně nakonec, kdy mi třeští hlava a buší srdce a obraz se mi zatmívá před očima, spatřím obličej člověka přede mnou rozmazaný. A při tom pohledu se mě zmocní hrůza a já se snažím dostat pryč. Něco jako by mi našeptávalo: Ten tě chce zabít, od toho dál.“
„Musím vás zklamat, pane Hayesi,“ doktorka se zatvářila lítostivě, „zatím vám toho moc neporadím. Snad jen, abyste na sebe dával pozor a všímal si všech maličkostí, naznačujících, že by vás tento stav mohl znovu postihnout. Snažte se to nějak zvládnout, přemoct, jestli mi rozumíte, a všelijak se posilujte. Mám známého psychologa. Je to můj učitel, nejlepší, jakého znám. Zavolám mu a povím mu o vás, třeba mi poradí něco, o čem já nevím. Třeba se s takovýmhle případem také setkal, možná se jedná o nějakou novou chorobu nebo poruchu. Ale neděste se, také to nemusí nic vážního znamenat. Uvidíte, že nějaké řešení se najde.“ Vstala a pro něj to byl signál k odchodu. „Přemýšlejte o tom a hledejte souvislosti. Snažte se nashromáždit co nejvíc poznatků. Všímejte si svých snů a hledejte spojitost nebo nějaké znamení, chcete-li. Možná byste si mohl přečíst nějakou knihu o duševním rozvoji. To už nechám na vás. Objednejte se u sestry a uvidíme se tak za měsíc.“
„Ale,“ vzpomněl si Darren, „sestra říkala, že následující dva měsíce nemáte jediný termín volný…“
Psychiatrička se pousmála. „Řekněte, že jste naléhavý případ. Zatím nashledanou, pane Hayesi.“
„Nashledanou,“ odpověděl zachmuřeně a přešel od jejího stolu ke stolu sestry.
„Předpokládám, že máte přijít znovu,“ řekla ironicky sestra, aniž k němu vzhlédla.
„Ano,“ řekl Darren sladce a jeho obličej se vyjasnil. Těšil se, jak jí to teď vrátí. Sestra chvíli listovala knihou. „Za dva měsíce, ve čtvrtek ve…“
„Paní doktorka říkala, že jsem naléhavý případ. Za měsíc mě chce znovu vidět,“ přerušil ji Darren nevzrušeně. Sestra vzhlédla a užasle na něj zírala. Otevřela ústa, že něco řekne, ale pak je zavřela, znovu otevřela, sklonila se nad knihu a zlostně hlesla: „Za měsíc v úterý v deset hodin.“
Darren přikývl. „Děkuji,“ řekl medovým hlasem. „Nashledanou.“ Odcházel a hruď se mu hrdě dmula pocitem vítězství.

„Danieli, máš teď čas?“ Bylo odpoledne a Darren před chvílí došel domů; teď seděl na okenním parapetu ve svém bytě, vyhlížel ven, a právě se dovolal svému nejlepšímu příteli.
„No, právě teď ne, ale asi za hodinu už budu volný… proč?“
„Právě jsem byl u té psychiatričky.“
Z druhého konce linky se chvíli ozývalo pouze ticho. „Vážně? A jak to dopadlo?“
„Nejdřív ti řeknu malý detail: Ta psychiatrička, ta Delya Trencková, je naše společná známá, kamaráde.“
„Jak to myslíš?“ Mírně podezřelý tón.
„Pamatuješ si na konkurz, kde jsme se… poznali?“ Darren rychle zaplašil z hlavy myšlenku na tehdejší nepříjemnou situaci. „A pamatuješ si na tu odbarvenou ženu s vytetovaným obočím, co měla tak krásný hlas? Tak to je ona.“
„Já vím.“
Teď se zarazil Darren. „No počkej… Tys to věděl?“
„No, víš… věděl, ale… nechtěl jsem ti to říct, abys necouvl.“
„Hm, díky,“ zavrčel otráveně Darren. „Ale říct jsi mi to mohl, protože bych se na to připravil a neztrapnil bych se tam.“
„Promiň.“
„No co už, nech to být.“
„A jak jsi teda dopadl?“ V Danielově hlase zazníval upřímný zájem.
„Já nevím.“ Darren poposedl. „Totiž, nic podstatného jsem se nedozvěděl. Vyslechla mě a řekla, že o někom, kdo by trpěl tím, co já, ještě neslyšela, ale že má nějakého vynikajícího známého psychologa a že se ho zeptá, co na to řekne. Akorát mi poradila, že se mám snažit to přemoct a hledat nějaké souvislosti. Za měsíc se zase uvidíme.“
Opět chvíle ticha; Daniel zjevně přemýšlel. „Má pravdu,“ řekl nakonec, „i když myslím, že ti nesdělila nic, co bys nevěděl.“
„Taky si myslím,“ přisvědčil Darren.
„Takže žádné léky nebo tak?“
„Ne.“ Darren se mezi řečí usmál a zamával dolů na známého, který ho uviděl sedět v okně.
„Stejně si myslím, že ti mohla předepsat alespoň něco na uklidnění.“
„To mohla.“
„A jak ti teď je?“ ptal se dál Daniel.
„Dobře,“ Darren mimoděk pokrčil rameny. „Jen se cítím trochu zmateně. Nevím, co si mám myslet.“
„Tak to věřím,“ Daniel se krátce zasmál. „Hele, už musím končit. Ale stavím se pro tebe tak za hodinu a půl, co říkáš?“
„Fajn,“ souhlasil Darren. „Uvidíme se pak.“
7.

Když Darren pohlédl Danielovi do očí, neubránil se vtíravému pocitu nejistoty.
Vyšli z domu na ulici a dali se po hlavní třídě k Charlieho domu. Daniel o něčem zaujatě mluvil, ale Darren se přistihl, že ho neposlouchá. Nemohl si pomoct, aby po něm nevrhal podezíravé pohledy, jako by každou chvíli čekal, že na něho zaútočí.
„Tak co na to říkáš?“ zeptal se nic netušící Daniel a obrátil k němu hlavu. Darren užasle zamrkal a trochu zrudl. „Já… no… nevím,“ odvětil vyhýbavě a uhnul pohledem.
„Poslouchal jsi mě vůbec?“ zeptal se Daniel klidně. Darren povzdechl. „Ne,“ přiznal.
„Všiml jsem si toho. Dneska se chováš zase nějak divně. Co je?“
„No, já…“ Darren si nebyl jistý, jestli by se mu měl se svými obavami svěřit. Bál se, aby ho neurazil.
„Jen to klidně řekni,“ vybídl ho přátelsky Daniel.
„Tak dobře,“ svolil Darren nakonec, ale nepohlédl mu do očí. „Včera v noci jsem přemýšlel a napadlo mě… no, zkrátka… co když to příště budeš ty, o kom si budu myslet, že mi chce ublížit?“ Zrudl ještě víc a nejradši by se v tu chvíli neviděl, kráčel s hlavou zarputile svěšenou a neodvažoval se podívat Danielovi do očí. Čekal, že něco řekne, ale on mlčel. Nakonec už to Darren nevydržel, zvedl pohled a setkal se přímo s jeho očima. Byly vyrovnané, beze stopy hněvu nebo pobouření, přesto se však tak podivně leskly.
„To jsem neměl říkat. Promiň,“ hlesl Darren nešťastně.
„Ne, nemáš se za co omlouvat. Tvůj strach je oprávněný. Je samozřejmé, že si nemůžeš být jistý vůbec ničím a nikým. Jen…“ Daniel se zamyslel. „Jen mě ta představa trochu vyvedla z míry, to je všechno. No,“ pokusil se situaci zlehčit mírně strojeným zasmáním, „ale asi ti nezaručím, že u mě se to stát nemůže.“
„Vážně mě to mrzí, Danieli,“ povzdechl Darren. „Neměl jsem to vypálit takhle přímo.“ Přestože se Daniel tvářil, jako že o nic nejde, bylo na něm vidět, že se ho to dotklo.
A celou cestu až do Charlieho domu si Darren v duchu nadával za to, že teď se zachoval jako idiot bez citu. Pevně si umínil, že příště bude přemýšlet, než něco řekne.

Měsíc uběhl jako voda. Darren měl neustále na paměti, aby si cvičil sebeovládání a vůli, a upřímně se snažil dodržovat to, co mohl. Nevěděl, jestli to vážně funguje, či je to pouze náhoda, ale během toho měsíce ho ani jednou nepostihl stav záchvatů bolesti, paniky a rozostřeného vidění. Byl tomu rád, přesto neustále žil v napětí a obavách. Vydechnout si mohl, pouze když byl sám, avšak to se také nestávalo často. Většinu času trávil s Danielem a kapelou, kdy zkoušeli a cvičili, protože Charlie vznesl návrh, že by mohli uspořádat první koncert. Tato myšlenka se mezi všemi ujala a popoháněla je k vyšším výkonům. Nezřídka trávili nahráváním a zkoušením celé odpoledne až do noci.
Jedna z věcí, která Darrena trápila, bylo, že se Daniel po tom, co mu pověděl o své obavě, změnil. Už se nechoval tak kamarádsky a upřímně, ale schovával se za jakousi masku odtažitosti a chladného odstupu. Ne že by nebyli přátelé, Darren jen cítil, že Daniel ho odmítá pustit do své mysli. Mrzelo ho to, hlavně kvůli vědomí, že je to jeho vina. Zoufale usiloval o to, aby bariéru mezi nimi prorazil, ale nedařilo se mu to. Tolik ho sžíral tísnivý pocit, že mu Daniel nevěří a že se jeden druhému vzdalují. Pokud to takhle půjde dál, říkal si Darren, za chvíli se zpočátku nadějné přátelství úplně zhroutí. A proč? Kvůli jednomu pitomému přiznání.

„Dobrý den, pane Hayesi, posaďte se,“ vybídla ho s úsměvem doktorka Trencková, když se opět objevil v její ordinaci.
„Mluvila jsem s doktorem Scottem,“ řekla rovnou, když usedl naproti ní. „A mám pro vás dobrou zprávu. Doktor Scott přiznal, že už se s podobným případem jednou setkal.“
„Opravdu?“ vyhrkl Darren nadšeně. Neznamenalo to tedy, že je blázen. „A jak –“
„Vydržte, pane Hayesi, všechno vám řeknu,“ usměrnila ho doktorka. „Doktor Scott říkal, že to byl nejpodivnější případ v celé jeho kariéře. Stalo se to prý mladíkovi jen o málo staršímu než vy. Míval strašlivé záchvaty bolesti spojené s rozostřeným viděním a neovladatelnou panikou. Jednou si dokonce sáhl i na život.“
Darren soustředěně poslouchal.
„Dlouho doktor nevěděl, jak mu pomoci,“ pokračovala doktorka, „vyzkoušeli všechny možné léky a nic nezabíralo. Stávalo se to stále znovu a pořád častěji. Nakonec už z toho člověka zbyla jen lidská troska sužovaná bolestmi a touhou po smrti. A pak vyzkoušeli pomoc psychologa a kartářky. A došli k překvapivému závěru.“ Doktorka Trencková se naklonila blíž a ztišila hlas. „Já osobně si myslím, že je to přitažené za vlasy, ale stejně vám to řeknu. Ta kartářka onomu mladíkovi pověděla, že někde uvnitř něho se zabydlely zlé síly, které mu toto způsobují. Prý neví, jak je to možné, faktem však zůstává, že příčina je někde v jeho minulosti. Udělal něco, co neměl, nebo co nedokončil, a teď se to takříkajíc zaseklo a nutí ho to, aby napravil chybu.“ Doktorka se opět narovnala. „Zní to jako snůška důkazy nepodložených nesmyslů, ale přesto byste se nad tím měl zamyslet.“
„Kartářka?“ protáhl Darren nevěřícně. „No, já nevím…“
„Nenutím vás, abyste navštívil kartářku, protože tamto byla výjimečná žena, jakou už druhou nenajdete. Ale přivedla nás na zajímavou myšlenku. A mě napadlo toto:“ na okamžik se odmlčela a pohodlně se opřela v křesle. „Přemýšlela jsem o tom, pane Hayesi, docela dost a chci vám poradit postup, jak se toho možná zbavíte.“
Darren nevypadal příliš nadšeně, ale přesto přikývl.
„Říkal jste, že poprvé se vám to stalo ve snu. Než mohl sen skončit, probudil jste se. Co když ten sen ve vás ‚uvízl‘ a teď se pořád opakuje? Možná si žádá, abyste ho dosnil, a když to uděláte, třeba tím všechno ukončíte.“
„No, ano, ale jak mám ten sen vyvolat?“
„Musíte to pořád zkoušet. Myslete na něj co nejintenzivněji a snažte se ho mít neustále v hlavě. Ráno, odpoledne i večer. A hlavně než půjdete spát. Je opravdu důležité, pane Hayesi, aby se sen vrátil a vy jste ho mohl dosnít. Možná, že tohle je řešení. Možná, že pak se od všeho osvobodíte.“
Darren chvíli přemýšlel.
„Nevěříte tomu, co?“ doktorka jako by mu četla myšlenky.
„A vy snad ano?“ opáčil. „Zdá se vám to, co říkáte, normální?“
„To je složitá otázka a ještě složitější odpověď, pane Hayesi. Je to jediné možné řešení. Nemá cenu, abych vám předepisovala nějaká léčiva, protože vlastně ani nevíme na co, snad jen nějaké uklidňující prostředky,“ rozhodila rukama. „Nemusíte mě poslouchat, pokud nechcete pomoct, ale v tom případě nevím, proč jste tady.“
„Omlouvám se.“ Darren se za ten ostrý tón zastyděl. „Máte pravdu.“
„To jsem ráda, že si rozumíme.“ Ironicky se usmála.
„A co ten kluk? Uzdravil se?“ zajímal se Darren.
„Zdá se, že ano. Od té doby se mu to už víckrát nestalo.“
„A co vlastně udělal?“
„Tak to neví ani doktor Scott,“ pokrčila rameny. „Prostě jednoho dne přišel jako vyměněný a prohlašoval, že je vyléčený. Ale nechtěl říct, co přesně udělal. Jediné, co z něho doktor Scott dostal, bylo, že dal na radu kartářky, a nyní je zproštěn veškerého utrpení.“
„Nemáte náhodou telefon na toho kluka?“ zeptal se Darren, i když o kladné odpovědi pochyboval.
„Bohužel. Ale můžu vám dát číslo na doktora Scotta, třeba vám poradí.“
„Ano, to by šlo,“ souhlasil.
„Takže pamatujte, pane Hayesi,“ loučila se s ním doktorka. „Musíte ten sen za každou cenu vyvolat. Je to klíč k vašemu uzdravení.“
„Budu se snažit,“ slíbil Darren.
„V nejbližších dvou měsících ale opravdu nemáme volný termín,“ řekla s lítostí doktorka. „Objednejte se, co nejdřív to bude možné. Ale kdybyste mě naléhavě potřeboval, přijďte.“
„Dobře. Děkuji. Nashledanou.“

„Eh… dobrý den. To je doktor Scott?“ Darren nelenil a číslo doktora vytočil okamžitě po návratu domů.
„Ano, u telefonu. Kdo volá?“
„Dobrý den, jsem Darren Hayes, pacient doktorky Trenckové. Říkala mi, že vám ohledně mého případu volala.“
Chvíli bylo ticho. „Darren Hayes?“ opakoval drsný mužský hlas. „Ach ano, už si vzpomínám. To vy máte tu záhadnou chorobu, že?“
„Ano,“ přisvědčil Darren.
„A poradila vám doktorka, co jsem jí řekl?“
„No, nevím, jestli to bylo zrovna to, co jste jí řekl, ale povídala, že mám hledat klíč ve svém snu, ve kterém to vlastně všechno začalo.“
„Jistě, moje rady,“ přitakal spokojeně doktor.
„Ale volám kvůli tomu, že vy jste se prý setkal s podobným případem.“
„To je pravda.“
„Chtěl jsem se vás zeptat, jestli na toho kluka nemáte telefonní číslo. Rád bych si s ním promluvil.“ Darren čekal.
„Tak to vás musím zklamat. Před půl rokem ke mně přestal docházet a nemám o něm žádné informace.“
„Vůbec nic?“ Darren byl upřímně zklamaný. Téměř najisto počítal s úspěchem.
„Vůbec nic,“ potvrdil hlas na druhém konci.
„Hm, tak se nedá nic dělat. Ale přesto díky,“ zamumlal Darren.
„Nemáte zač. A přeju vám hodně štěstí.“
„Děkuju. Tak nashledanou.“
„Nashledanou.“

„Tak co dál ti poradila doktorka Trencková?“ zajímal se Daniel, avšak spíš ze zdvořilosti než ze skutečné zvědavosti. Seděli s Darrenem v kavárně, popíjeli vychlazenou šťávu a právě skončili s jednou z nejnamáhavějších zvukových zkoušek. Hlavně Charlie s Oliverem se upnuli na vyhlídku prvního oficiálního koncertu a hnali sebe i ostatní až na pokraj svých sil. Když Darren společně s Danielem od Charlieho odcházel, měl nepříjemný pocit, že nejméně tři další dny nebude schopen mluvit, natožpak zpívat; a Daniela nikdy ani ve snu nenapadlo, že někdy může nastat chvíle, kdy bude rád, až odloží svou kytaru na zem.
„Řekla mi, že mám hledat příčinu ve snu.“ Darren se napil z vysoké štíhlé sklenice, ve které při každém pozvednutí chřestily kostky ledu. „Je to prý hlavně o tom. Mám na ten sen co nejusilovněji myslet. A až přijde…“ pokrčil rameny.
Daniel chvíli přemýšlel. Vyhlížel z okna, a pak náhle prudce otočil hlavu k němu. „Věříš jí?“ zeptal se možná až příliš příkře.
„No – já…“ Darrena jeho projev zarazil. „Já nevím,“ řekl nakonec. „Nic jiného mi asi nezbývá. Musím zkusit všechno. Na to, co mi je, nejsou žádné léky.“
Daniel jeden okamžik vypadal, jako by měl každou chvíli vybuchnout zlostí. Značně zrudl, na spánku mu naskočila žíla a čelistní kloub se zatínal, jeho oči ztvrdly. Otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak je zase zavřel. Zhluboka se nadechl a Darren si povšiml, jak se téměř neznatelně třese.
„Už musím jít,“ řekl najednou a rychle se zvedl. Darren překvapeně zamrkal. „Co?“
„Ahoj.“
„Počkej –“
Ale to už se Daniel rychlými kroky vzdaloval. Darren za ním nestačil ani vyběhnout. Nechápal to. Co se mu tak najednou stalo?
Vypadal, jako by mě chtěl na místě uškrtit, pomyslel si Darren zaraženě a vrhl pohled na Danielův skoro netknutý nápoj. Protože měl žízeň a jeho sklenice už byla takřka prázdná, dopil tu poslední trochu, natáhl se přes stůl a několika mohutnými doušky vyprázdnil i druhý nápoj. Pak ještě chvíli seděl a přemýšlel, než zaplatil, zvedl se a vyšel ven.

Týden Darren o Danielovi nic neslyšel. Což bylo poměrně neobvyklé, protože vinou koncertu nyní cvičili a zkoušeli téměř každý den. Několikrát denně se Darren přistihl, že pokukuje po telefonu a pomýšlí na Danielovo číslo, pokaždé si to ale nakonec rozmyslel. Jednou sice telefon doopravdy zvedl, ale pak ho zase položil, protože si řekl, proč by mu měl volat on, když nic neudělal? Ať se ozve první Daniel.
Tak čekal a čekal a čekal…
Minul osmý den a Darren byl stále nervóznější. Nedokázal se na nic soustředit; pořád dokola si v hlavě přehrával tu scénu v kavárně, od níž Daniela neviděl. Stalo se mu snad něco? Anebo se nebaví jen s ním a s kluky z kapely je ve spojení?
Mohl bych zavolat Charliemu a zeptat se ho na Daniela. Ale to bych mu pak zase musel všechno vysvětlovat. Jistě by si nedal pokoj, dokud by ze mě nevytáhl, co se vlastně stalo. A třeba už mu to Daniel i řekl. A proč se sakra nikdo neozve? Přestali snad zkoušet? Nebo pokračují beze mě?
Navzdory tomu, že každá částečka jeho bytosti toužila po kontaktu s některým z členů skupiny – a nejvíc s Danielem –, rozhodl se Darren tvrdošíjně trvat na svém a neudělat první krok. I když docela dobře nechápal, co se vlastně děje.

Daniel byl svou reakcí v kavárně nadmíru překvapený. Nechápal, proč se tak naštval, když s ním Darren normálně hovořil o tom, co chtěl vědět. Už delší dobu cítil, že se mezi nimi vytváří odstup. A ať se snažil sebevíc, nedokázal nic dělat. Darren byl jeho nejlepší přítel – to už si ujasnil, ale současně ho podivným způsobem zneklidňoval. Když byl s ním, cítil se Daniel nesvůj a napjatý jako struna. Nedovedl to nijak ovlivnit. Mrzelo ho, že ať řekl cokoliv, vyznělo to chladně a nepřístupně. Chtěl být kamarádský a vřelý, chtěl mu pomoct s jeho problémy, ale… nějak nemohl. Když byl sám, občas po něm pocítil stesk, ale jen co se octl vedle něj, častokrát toužil být zase o samotě. Měl v sobě zmatek a byl z toho nešťastný. Sedm dní se trápil, protože cítil, že by se měl omluvit, ale nedokázal zvednout sluchátko a zavolat mu. Tak čekal, až Darren udělá první krok. Doufal v to, protože pak by se mu ulevilo. Kluci z kapely se po Darrenovi ptali, ale Daniel jim řekl, že je nemocný. Nechtěl nic vysvětlovat. Nechtěl, aby věděli, co se mezi nimi stalo. Napůl také čekal, že se u dveří jeho domu objeví Ben, Charlie nebo Oliver a budou se ho vyptávat, proč jim o Darrenovi řekl, že je nemocný, když mu nic není. Avšak nedělo se to ani to.
Osmý den ráno už to Daniel nevydržel. Bez delšího přemýšlení, aby si to zase nerozmyslel, vyšel ze svého domu ven, práskl dveřmi a vydal se do teplého slunečného dopoledne.
8.

Darren ležel na břichu na posteli s koleny ohnutými do pravého úhlu, ruce pod bradou a bez většího zájmu sledoval seriál v televizi. Zívl právě v okamžiku, kdy uslyšel zvonek u dveří. S radostí, že ho něco vytrhlo z té otupující činnosti, se natáhl po dálkovém ovladači, vypnul televizi, seskočil s postele a šel otevřít.
Jaké bylo jeho překvapení, když venku na chodbě uviděl Daniela.
„Ahoj,“ vyhrkl Daniel. „Jak se máš?“
Darren si povšiml, že má lehce zrudlé tváře a provinilý pohled. Rozhodl se být velkorysý. „Dobře,“ odvětil s úsměvem. Byl rád, že Daniel přišel. Nezlobil se na něj.
Danielovi spadl kámen ze srdce, a také to na něm bylo vidět. Jeho rysy se uvolnily a pohled se vyjasnil.
„A ty?“ položil mu Darren stejnou otázku.
„Fajn,“ jeho úsměv se rozšířil. Pak zvážněl. „Darrene…“ dech se mu zadrhl v krku. „Já… omlouvám se.“ Sklopil pohled. „Promiň mi tamto. Já… já nevím, co mě to popadlo.“ Znovu se mu do obličeje nahrnula horkost.
„To je v pořádku.“
Když k Darrenovi vzhlédl, čekal, že se bude zlobit, ale on se usmíval.
„Vážně?“ pípl kytarista nejistě.
„Určitě.“ Darren mu krátce položil ruku na paži. „Všichni jsme jenom lidé. Nepůjdeš dál?“
Daniel přikývl a vešel.
„Vlastně jsem přišel proto, abych s tebou domluvil další zkoušky,“ začal, když se posadil na postel vedle Darrena. „Kluci se po tobě ptali.“
„A cos jim řekl?“ vzhlédl k němu Darren.
„No… že… že jsi nemocný,“ sklopil Daniel pohled. „Promiň, ale… nechtěl jsem – jen… jen jsem nechtěl…“
„Jim to vysvětlovat,“ dokončil chápavě Darren. „Já vím. A nezlobím se.“
„Je mi to líto.“ Danielův hlas se třásl. Darren mu do očí neviděl, protože měl hlavu skloněnou. „Je mi líto, jak se chovám,“ pokračoval. Teď, když už začal, to řekne všechno. „Jsi můj nejlepší přítel a já s tebou jednám, jako bys byl pro mě cizí. To ale není pravda. Znamenáš… znamenáš pro mě dost a já nechci… nechci, abychom se odcizili. Určitě to cítíš… ale já to chci změnit. Poslední dobou nejsem nějak ve své kůži, tak mi dej čas,“ polkl, „abych se z toho vzpamatoval.“ Váhavě vzhlédl. Darren se stále usmíval. „Ovšem,“ přisvědčil s porozuměním. „Chápu to. Mně je podobně. Nemusíš si kvůli tomu dělat starosti. Ale jsem rád, žes přišel.“ Ani jeho hlas nezůstal bez emocí. „Trápilo by mě, kdybychom se znepřátelili.“
Daniel přikývl. „Jsem rád, že to bereš takhle. Bál jsem se, že se na mě budeš hněvat.“
„Není proč,“ namítl Darren. „Nic jsi neudělal. Jen jsme si nerozuměli.“
„V té kavárně,“ vrátil se Daniel ještě k tomuto tématu, „jsem byl hrozně nervózní. Nevím proč – najednou jsem dostal vztek. Musel jsem okamžitě vypadnout.“
„Jinak bys to byl tentokrát ty, kdo by se chtěl prát?“ zeptal se Darren napůl žertem. Daniel se smutně pousmál. „Mrzí mě to,“ zopakoval namísto odpovědi šeptem.
„Ale no tak.“ Darren mu položil paži kolem krku a povzbudivě ho stiskl. „Přátelé se kvůli hloupostem přece nehádají, ne?“
Daniel kývl a Darren měl dojem, že přemáhá pláč. Ale jen na okamžik.
„Máš pravdu, Darrene,“ souhlasil, hlas opět pevný. „Nebudeme o tom už mluvit. Tak. Mám zavolat klukům, že bychom se na dnešní odpoledne domluvili?“
„To je dobrý nápad.“ Darren spustil paži z jeho ramen. „Dnes mám pořádnou chuť zpívat.“

Charlie byl v mrzuté náladě. Ben – jako obvykle zamlklý, a Oliver se dnes celou dobu mračil. Jediní, kdo měli dobrou náladu, byli Darren s Danielem, ale také na ně zapůsobila nepříjemná atmosféra, která je brzy podráždila.
„Říkal jsem ti stokrát, že máš hrát E, ne D!“ vyjel Charlie na Bena, který držel v rukou kytaru.
„A já ti říkal už stokrát, že E tam nesedí!“ odpověděl stejně podrážděně až dosud klidný Ben.
„Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít!“ Charlie zvyšoval hlas. „Tu píseň jsem vymyslel já –“
„Tak to ne!“ vložil se do hovoru Oliver. „Vymysleli jsme ji společně a většinu textu napsal Darren, tak se uklidni.“
„Já že se mám uklidnit?!“ běsnil Charlie. „To on ať se uklidní! Já nehraju špatný akordy! A stejně jsem tu skladbu navrhl já!“
„Charlie, bude lepší, když toho necháš,“ navrhl opatrně Darren. „Dnes nejsi ve formě. Raději bychom si měli dát pauzu.“
„Tak já nejsem ve formě?“ opakoval popuzeně Charlie a otočil se k němu. Jeho oči metaly blesky. „A co vy? Vy jste všichni skvělí a bez chyby, co?“
„To nikdo neříká.“ Darren se nechtěl rozčilovat. K smrti nerad se rozčiloval.
„Hlavně že ty se považuješ za nejlepšího z nás,“ přihodil Ben jízlivě polínko do už tak dost rozdrážděného ohně.
V tom okamžiku se na něho Charlie vrhl a nebýt Olivera, který stál nejblíže a rozběsněného kamaráda zadržel, utrpěl by škodu nejen Ben, ale také bubny a elektrická kytara, které stály Charliemu v cestě.
„No tak, Charlie, nech toho,“ domlouval mu Daniel, který ho pomáhal Oliverovi držet, než se zklidní.
„Pusťte mě!“ řval Charlie a divoce se zmítal. „Nechte mě, ať mu rozbiju –“
„To už stačí.“ Oliver s Danielem ho proti jeho vůli odvedli z Benova dosahu. „A radil bych ti, abys s tímhle přestal, nebo tě polijeme studenou vodou,“ vyhrožoval Daniel, když s ním stanuli v chodbě. Tahle výhružka byla zřejmě dostatečně účinná, protože Charlie se začal uklidňovat.
„Dobrý, už mě nechte,“ zavrčel po chvíli.
„Vážně?“ ujišťoval se Oliver. „Nevyjedeš po Benovi?“
„Ne,“ odsekl Charlie, i když moc přesvědčivě to neznělo.
„Necháme toho,“ navrhl Oliver, když se všichni tři zase vrátili do studia. „Dnes nikdo nejsme ve své kůži, tohle nemá cenu.“
Ostatní s ním pouze souhlasili. Charlie nepřestal po Benovi vrhat záštiplné pohledy.
„Co je Charliemu?“ zeptal se Darren polohlasem Daniela, když mířili chodbou k domovním dveřím. Daniel pokrčil rameny, ale za ním se ozval hlas.
„Dneska ráno ho nechala holka.“ Byl to Ben. Vyhlížel klidně, po jeho dřívějším rozrušení nebyla ani stopa. Pronesl slůvko rozloučení, prošel kolem nich, otevřel dveře, nechal je dokořán, a byl pryč. Darren s Danielem se za ním dívali, dokud jim nezmizel z očí. Žádný nic neřekl.

Darren na sobě pilně pracoval a přinášelo to ovoce. Už si nepřipadal tak slabý a vylekaný, cítil se o poznání jistěji. Cvičil svou vůli, aby odolala všem negativním vlivům, a celkem se mu to dařilo. Už dokázal rozpoznat, kdy se mu zostřilo vnímání a blížila se vidina, a úspěšně ji zažehnat. Tak nikdo nepojal žádné podezření. Daniel byl jediný člověk, který o tom všem věděl, ale natolik si jejich přátelství vážil, že jedinkrát nepocítil potřebu podělit se o jeho tajemství ještě s někým dalším. Právě Darrenovy potíže a společná touha je vyřešit je sbližovaly den ze dne víc. Po čase Darren cítil, že k Danielovi opravdu pevně přilnul, a nejednou přemýšlel nad tím, jak ho dříve mohl nenávidět. Nikdy o tom nemluvili. Jisté však bylo, že si rozuměli beze slov a cítili, že přátelství, jaké mezi sebou navázali, se tvoří jen jednou za život.

Do mimořádně nevlídného rána vykročil Darren s jasným úmyslem. Vzbudil se s neobvykle tvořivou náladou a hodlal toho patřičně využít. Dnes chtěl vytvořit skvělé dílo. A měl poměrně jasnou představu o tom, jak by to mělo vypadat.
Přešel jednu městskou čtvrť a octl se na ulici White Road. Stanul před velkým nájemním domem. Krátce se zadíval k jeho vrcholu a pak vešel dovnitř.
„Darrene?“ Daniel překvapeně vykulil oči, když ho uviděl stát přede dveřmi. Darren si nemohl nevšimnout, že ho zjevně právě vytáhl z postele, protože Daniel měl vlasy ještě více rozcuchané než obvykle, jeho obličej byl otlačený od polštářů a na sobě měl volné, o dvě tři čísla větší triko.
„Ahoj,“ Darren se pousmál. „Promiň, jestli jsem tě právě vzbudil, ale nemohl jsem to vydržet.“
„Než budeš pokračovat,“ Daniel zívl, „pojď dál, když už jsi tady.“
„Tak o co jde?“ zeptal se Daniel, když seděli u stolu v kuchyni, každý před sebou hrnek horké kávy.
„Dneska v noci mě napadla taková melodie.“ Darren zafoukal do svého šálku, než pokračoval. „A chtěl bych, abys mi s tím pomohl.“
„Teď?“ Daniel pozvedl obočí. „Dazi, je osm hodin…“
„To nevadí. Chci to napsat dneska. Stačí až odpoledne, jestli chceš.“ Napil se a příjemně vychutnával, jak mu teplý nápoj sklouzl do žaludku.
„Nechceš počkat až na kluky?“ navrhl Daniel.
Darren zakroutil hlavou. „To právě ne. Jen ty a já. Chci si vyzkoušet, jak nám to půjde.“
Daniel posléze pokrčil rameny. „No dobře, jak myslíš. Ale dřív jak po dvanácté nemůžu. Musím ještě něco zařídit.“
Darren povzdechl. Původně doufal, že Daniel bude ochotný začít s ním pracovat okamžitě. „To bude stačit,“ řekl. „Já tedy po dvanácté přijdu znovu.“

Když ve dvě hodiny ráno vstávali od stolu, měli kompletně hotovou celou píseň. Oba byli nadšení víc, než dávali znát. Darren, protože se svým kamarádem právě stvořil jednu z nejlepších skladeb, jakých vůbec byl schopen, a Daniel, protože to právě podnítilo nápad, jenž mu už nějaký čas vrtal hlavou. Při společné práci oba cítili něco, co dosud nezažili. Jistě, na většině písní pracovali všichni společně i s ostatními ze skupiny, ale tohle bylo něco jiného. Nejenže si užili báječné pracovní odpoledne i večer, ale nejasně a zprvu váhavě cítili, že tohle je skutečná práce, která je naplňuje. Ten den nějaké hluboké přemýšlení pustili z hlavy, ale později se k tomu často vraceli.
Píseň se ve skupině ujala jako jedna z nejlepších. I když Oliver nezapomněl významně pozvednout obočí, když jim říkali, že na vytvoření skladby pracovali několik hodin jen sami dva.
9.

Koncert se blížil. Konečně se jim podařilo vše zařídit a na páteční večer měli domluveno představení v jednom brisbanském klubu. Pečlivě vybírali skladby, které budou hrát, a mnohdy až do noci je znovu a znovu opakovali, aby nikde neudělali ani jedinou chybu. Vše bylo ovšem ztíženo ošklivým zánětem krku, který Darrena postihl, a kvůli němuž ještě pár dní před koncertem téměř nemluvil.

Den před začátkem jejich velkého dne se stihli pohádat s Oliverem, kterému se zdálo, že Darren s Danielem spolu tráví mnohem víc času, než by bylo pro hudební spolupráci vhodné. Na Danielovu břitkou námitku, že mu do toho vůbec nic není, ovšem neměl co říct.
Darren si nemohl pomoct, aby den ze dne silněji necítil, jak ve skupině stoupá žárlivost.

Nervozita stoupala. Před několika minutami dorazili na místo, kde se rozkládal noční klub. Oliver už se zdržel svých poznámek, i když si pořád zachovával jakýsi odstup. Daniel nad tím mávl rukou a poradil Darrenovi, aby si toho nevšímal, ale ten se přesto nemohl zbavit nepříjemného pocitu, kdykoliv se octl v Oliverově těsné blízkosti.
Vyložili z dodávky nástroje a odnesli je dovnitř, kde je na malém pódiu pomalu začali rozestavovat. Klub zel zatím prázdnotou; jediná osoba v místnosti s nimi byl starý údržbář, který čistil taneční parket a se zájmem je sledoval.
„Ten chlap se na mě pořád tak divně dívá,“ sykl Darren Danielovi, když se věnoval nastavování mikrofonu. Daniel se ohlédl směrem, kterým mu Darren kývl, a uviděl, že údržbář, jenž teprve před chviličkou sklopil pohled, opravdu z Darrena téměř nespouští oči.
Pokrčil rameny. „Nevšímej si ho. Třeba se mu líbíš,“ usmál se. Darren okamžik vypadal vyděšeně, ale jen co rozpoznal v Danielových očích jiskřičky, uvolnil se a také se pousmál. „To doufám ne,“ odvětil vesele a odešel za Charliem, aby mu pomohl s ozvučovací technikou.

Sotva zařídili vše tak, jak to mělo být, klub se otevřel a dovnitř začali přicházet první lidé. Už zanedlouho Darren cítil stažený žaludek a nervozitu v celém těle, protože měl takový neblahý pocit. Nechtěl se s tím nikomu svěřovat, ani Danielovi, nicméně od napětí mu to nepomohlo a byl si téměř jistý, že dnes večer se něco stane. Nevěděl přesně co, ale to tušení bylo víc než intenzivní.
Charlie celý večer vtipkoval a očividně sršel nedočkavostí, Ben vypadal celkem klidně, Oliver toho moc nenamluvil a Darren rozeznal nervozitu i na Danielovi, který ji ovšem obratně skrýval.
Ještě hodinu před začátkem jejich vystoupení se Charlie vydal trochu pobavit na taneční parket a vytáhl s sebou i Bena, takže Daniel, Oliver a Darren osaměli.

„Chtěl ses zbavit Olivera?“ Daniel vyšel za Darrenem na terasu v patře a teď stál ve vchodu a pozoroval, jak se jeho přítel opírá zápěstími o zábradlí, zřejmě hledí do dáli a vítr mu odfukuje havraní vlasy z tváře.
„Ne tak docela,“ odpověděl Darren, aniž se otočil. Daniel ještě chvíli stál na místě, pak popošel dopředu a postavil se vedle něho. „Znervózňuje tě, že?“ zeptal se chápavě a také se zadíval před sebe. Ve tmě, jež ležela všude kolem jako neproniknutelný závoj, rozeznával pouze různobarevná zářivá světla nočního města.
„Znáš mě dobře, co?“ Darren k němu otočil hlavu.
„To ano,“ Daniel se usmál. „Máš strach?“
Darren pozvedl obočí. „Strach? To ne. Moc se těším. Ale mám jisté obavy.“
Daniel tušil z čeho, ale neřekl na to nic. „Je krásná noc,“ poznamenal. „Dnes se nám to podaří. Budeme mít úspěch, uvidíš.“
Darren přikývl. Nějakou dobu mlčeli a pozorovali rušné město před sebou. Pak se Daniel odhodlal, že by mohl říct to, co mu už dlouho leží na srdci.
„Darrene?“ oslovil ho.
„Ano?“ Darren z jeho hlasu vycítil jisté napětí a čekal.
„Chtěl bych ti něco říct. Už dlouho přemýšlím…“ odmlčel se a hledal slova, jak by vše nejlépe vyjádřil, ale než mohl pokračovat, ozval se za nimi rozčilený hlas: „Kde jste? Všude vás hledám.“ Byl to Oliver, který stál ve vchodu na terasu a v obličeji byl zrudlý zadýcháním. „Pojďte. Už budeme začínat,“ dodal na jejich nechápavé pohledy. Daniel pouze vzdychl, mávl rukou a vydal se s Darrenem do přízemí.

Když je pořadatel noční diskotéky uvedl a oni vystoupili na pódium, každý se potýkal s úzkostí. Ač se o tom mezi sebou snažili žertovat, radostné očekávání, jež cítili pokaždé při myšlence na první společný koncert, nyní zastínily obavy, zdali budou mít úspěch.
A nejhůře na tom byl Darren. Přestože společenská bytost každým coulem, nyní si přál, aby tu nebyl a nezáležel na něm největší díl šance na úspěch. Jako jediný hlas v kapele měl nejtěžší roli a musel vše zvládnout sám a bez pomoci. Jak tak roztřesenými prsty svíral mikrofon a čekal, než si ostatní ještě dodatečně naladí nástroje, pocítil náhle ostré bodnutí v žaludku. Nohy se mu roztřásly a oči rozšířily, když si uvědomil, co to znamená. A právě nyní byl čas, aby si vyzkoušel všechno své snažení, které týdny cvičil. Jak zažehnat vidiny.
V těch několika vteřinách, které ještě měl, bylo vše. Buď vše získá, nebo vše ztratí. Osud měl pouze ve svých rukou. Od žaludku nahoru mu po těle stoupala horkost. Konečky prstů mu brněly. Hlava ho začala zezadu a zprvu nenápadně bolet. Před očima se mu udělaly mžitky. Ale byl odhodlaný nepoddat se. Za žádnou cenu. Kdyby tu měl padnout vysílením, tenhle boj nevzdá.
Zavřel oči a usilovně se soustředil na to, aby bolest odezněla. Roztřásly se mu nohy. Ze všech stran slyšel šum, který se mu několikanásobně odrážel v uších. Nedbal na to. Měl by začít, to věděl, ale buď se zpozdí, anebo odtud uteče. Všichni budou muset počkat. Právě teď má na práci důležitější věci.
Sevřel v prstech mikrofon a sklonil hlavu. Zhluboka dýchal a zatínal zuby, jak se snažil ovládnout. Ne, ne, ne, prosím ne, ne tady, ne teď… ne, už nikdy, už nikdy víc… mumlal v duchu pořád dokola a zoufalstvím se mu téměř podlomily nohy, jelikož na něj udeřil další nápor bolesti.
„Darrene?“ Danielovi hrůzou vyschlo v krku. Okamžitě věděl, co se děje. Usilovně věřil, že už je po všem, že to Darren zvládl a tohle se mu už nikdy víc nepřihodí. Ve snu by Daniela nenapadlo, že se to stane právě tady a v tuhle chvíli. Tolik se na ten koncert připravovali…
Ale co, koncert nekoncert, důležitější je Darren.
„Darrene,“ zopakoval Daniel, rychle položil kytaru na zem a přešel k němu. „Pojď, pojď pryč,“ zatáhl ho za paži, ale Darren se nepohnul.
„Ne,“ sykl bolestí rozedraným šepotem. „Budeme – hrát. Já – to – zvládnu,“ vyrážel ze sebe skrz zaťaté zuby. Za žádnou cenu nechtěl otevřít oči. Věděl, že to by byl ztracený.
„Dazi, neblázni, pojď pryč, než se tu sesypeš,“ naléhal tiše Daniel. To už se netrpělivost všude kolem nich stupňovala. Lidé si zmateně šeptali a někteří odcházeli. Daniel nedbal ani na publikum, ani na ostatní členy kapely, již jen stáli a nevěděli, co mají dělat. Šlo mu pouze o to, aby uchránil Darrena před zraky těch, jimž do toho nic nebylo, a co možná nejvíce mu pomohl. Čert vem koncert!
Když pod Darrenem začala podklesávat kolena a on už se viděl v bezvědomí na zemi, nastal zcela nečekaně zlom. Přestože mu v hlavě hučelo, bolest se zmírňovala. O to víc se roztřásl, ale křeče ustoupily a mysl se mu počala vyjasňovat. A na to čekal. Jen co se mohl narovnat, setřásl ze sebe Danielovu ruku, pozvedl mikrofon před ústa, nabral do plic co nejvíce vzduchu a z plna hrdla vydal velice zvláštní zvuk. Bylo to něco mezi stenem raněného zvířete a promyšleným tónem profesionálního zpěváka.
Lidé v sále zmlkli, někteří ztuhli, a ti, co byli právě na odchodu, se zastavili a otočili se zpět. Darren měl nyní v němém úžasu oči všech přítomných na sobě, a to bylo to, co potřeboval. Konečně otevřel oči, a kývl na Daniela (který si nemohl nepovšimnout, jak se mu na skráních a na čele zrcadlí pot), ohlédl se zpět a pokynul i Charliemu, Benovi a Oliverovi. Ti na jeho bledou a strhanou tvář zírali neschopni slova, ale když na ně netrpělivě sykl, Charlie se vzpamatoval a hbitě přejel trsátkem přes struny své kytary.
Darren na nic nečekal a začal zpívat. Pravda, hlas se mu poměrně dost třásl, ale po chvíli získal jistotu a nezazpíval jediný tón falešně.
Charlieho okamžitě následoval Daniel, který sice nevěděl, co to má znamenat, ale Darrenovu narážku chápal, i když v duchu se obával, co s ním namáhavé hlasové vypětí udělá.
Vteřinu po Danielovi se do hry pustili i Oliver s Benem a vše se začalo uklidňovat. Lidé, vyděšení náhlým incidentem, se pomalu uvolňovali a začali naslouchat zpěvu.
Přestože bolest hlavy téměř neustupovala, Darren vytrvale zpíval a nezastavil se ani na okamžik. V obličeji byl zsinalý a ruka s mikrofonem se mu třásla, ale tady bylo víc, než pouze zvládnout první koncert. Jestliže ho odzpívá a nezhroutí se přitom, bude moct udělat za jednou částí svého života tlustou čáru. To věděl jistě.

Koncert skončil a úspěch byl obrovský. Lidé neskrývali nadšení. Tak Red Edge zahráli ještě dvě písně navíc, které měli v záloze, než definitivně opustili pódium.
Sotva se Darren octl za dveřmi vedoucími do chodby, jež ho oddělily od davu v hlavním sále, rozběhl se a vyhledal pánské záchody. Ostatní nechal za sebou, jak vtrhl dveřmi dovnitř a vrhnul se do první kabinky, kterou uviděl. Hlava se mu točila a chtělo se mu zvracet. Žaludek se mu houpal jako na vodě. Klesl před záchodovou mísu a chvíli čekal, ale nic. Nemohl.
„Darrene?“ uslyšel kdesi za sebou tlumený hlas. Byl to Daniel. Kdo jiný. Darren bezhlesně povzdechl. Jediné, co si teď přál, byla chvíle o samotě, ale na druhou stranu chápal, že Daniel má o něj starost.
„Jsem tady.“ Zapřel se rukama o studený porcelán a namáhavě se zvedl, než otevřel hnědé dřevěné dveře a spatřil Daniela, který na něho hleděl se zděšením a obavami v očích. „Proboha,“ málem spráskl ruce. „Ty vypadáš.“
Byla to pravda. Zplihlé černé vlasy jen zdůrazňovaly Darrenovu mrtvolnou bledost, vodnaté modré oči, tmavé kruhy pod nimi,vystouplé lícní kosti a odkrvené rty. Vypadal tak unaveně a vyčerpaně, až se téměř ztrácel před očima. Jako by o pět let zestárl a zhubl deset kilo.
„Darrene…“ lítostný vzdech bylo vše, na co se Daniel v prvním okamžiku zmohl. Pak se vzpamatoval, přiskočil k němu a podepřel Darrena, jehož tělo hrozilo mdlobou. „Bylo to úžasné,“ řekl roztřeseným hlasem. „Ten zpěv byl špičkový. Perfektní. Zvládnuls to dokonale.“ Daniel se netajil obdivem.
„Bez vás bych to nezvládl.“ Darrenův hlas byl tak tichý, že jej sotva šlo slyšet.
Poté, co si opláchl obličej a vytrvale odmítal Danielovu pomoc, vyšel v jeho doprovodu ven do chodby. Oba mlčeli, vše si řeknou později.
Vešli do šatny, kde už je čekali ostatní.
„Co to, panebože, bylo?“ Charliemu ještě teď v hlase zaznívala hrůza. „Vypadalo to, jako by tě řezali zevnitř.“
Však taky skoro ano, pomyslel si Darren, ale nahlas řekl jen: „Udělalo se mi nějak špatně. Občas se mi to stává.“
„Nevypadalo to tak,“ vložil se do hovoru Oliver. Jeho obvyklá chladná odtažitost se vytratila a nahradil ji upřímně starostlivý tón. „Spíš to vypadalo… nezlob se, že to říkám, ale…“
„Chtěl jsi říct abstinenční příznaky?“ pomohl mu Darren a vyslovil tak, co všem třem leželo v hlavě. Oliver se ošil. „No…“
„Ne. Nebojte se, nejsem na drogách.“ Darren se pokusil zasmát a rozhlédl se po všech kolem vyjma Daniela. Tomu nic vysvětlovat nemusel. „Jen se mi udělalo zle, to je všechno. Nic jiného v tom není.“
„Ale zvládl jsi to skvěle,“ změnil Oliver honem téma, aby uvolnil napjatou atmosféru. Ostatní horlivě přikyvovali. „Máš náš obdiv. Zasloužíš si jej. Byl to výkon, po tom, co se ti stalo,“ řekl vážně Ben.

Když za hluboké tmy odcházeli ke společnému autu, vrhl Daniel na Darrena ve světle pouličních lamp zkoumavý pohled. Darren jako by to vycítil a otočil k němu hlavu; a střetl se tak s jeho jasnýma zelenýma očima. Bylo v nich zamyšlení, soucit, ale také obdiv a ještě něco, co Darren nedokázal určit. Jakýsi podivný stín, snad soustředění nebo vědomí, že ví. Pak se Daniel usmál a ten náznak v jeho očích zmizel. Darren mu úsměv opětoval a znovu se zadíval před sebe. Přestože už na něj nepohlédl, dál na sobě cítil kytaristovy oči.

Rozloučili se na parkovišti před domem Charlieho, který v něm uchovával všechny jejich nástroje a vybavení. Charlie zamířil do domu, Ben a Oliver svou cestou a Daniel se rozhodl jít s Darrenem. Chtěl si s ním promluvit a konečně mu sdělit to, o čem chtěl mluvit už, dalo by se říct, týdny.
Sotva se vzdálili od ostatních a osaměli ve stínu vysokých stromů podél silnice vedoucí do města, nedalo to Danielovi, aby nepoznamenal: „Měl jsi úspěch, že?“
„No, to jsme měli všichni,“ odvětil roztržitě Darren.
„Ale ne, myslím… tam s tím,“ upřesnil Daniel.
„Aha.“ Darren zpozorněl. „No jo,“ zabručel zdánlivě lhostejně.
„Podařilo se ti to přemoct? Tak, jak ti radila doktorka?“ naléhal Daniel.
„Snad ano,“ pokrčil Darren rameny. „Stálo mě to hodně sil, ale…“
„To jsem viděl,“ skočil mu druhý mladík do řeči. „Skoro ses zhroutil. Vyděsil jsem se. A ostatní taky.“
„Ale nemohl jsem jen tak odejít,“ namítl Darren. „Nemohl jsem vám zkazit první koncert.“
„Co to říkáš?“ Daniel se zachmuřil. „Kdybys to nezvládl, musel bys. Možná, žes měl i přesto. Teď se sotva držíš na nohou.“
„Sotva, ale držím,“ zavrčel Darren. Začínal být tímto tématem otrávený. „Danieli, mohl bys mluvit o něčem jiném?“ vyslovil to možná příkřeji, než měl v úmyslu. Daniel se viditelně zarazil. „No jo. Promiň.“ Ještěže byla tma, jinak by Darren mohl vidět, jak zrudnul.
„Ne, neomlouvej se. Nemyslel jsem to tak,“ snažil se Darren napravit svůj břitký tón a mluvil teď o poznání přívětivěji. „Bylo to těžké, to ano, měl jsem co dělat. Ty bolesti byly strašné, ale naštěstí se mi je podařilo přemoct,“ vysvětloval nyní sám. „Jsem rád, že jsem to zvládl. Ani sám nevím jak. Prostě jsem na to úporně myslel a ono to vyšlo.“
„Hm.“ Teď to byl Daniel, kdo dával najevo nedostatek zájmu. Vzápětí si však uvědomil, jak nesmyslně se oba chovají a lhostejnost se z jeho hlasu vytratila.
„Dazi,“ těžce polkl. Tmavá tichá noc byla ideální chvílí, aby mu konečně prozradil své myšlenky.
„No?“ Darrenovi stačil jediný pohled na jeho napjaté rysy, aby poznal důležitost okamžiku.
„Emm… totiž, jde o to, že…“ Daniel se zadrhával. Tolikrát si v mysli přehrával tenhle okamžik a jak to řekne, ale když to měl konečně udělat, došla mu slova. „Nevím, jak bych to řekl.“ Rozpačitě se zasmál. „Napadla mě taková věc. Co kdybychom… kdybychom…“ Náhle zůstal stát. Darren se překvapeně zastavil a otočil se čelem k němu. Přívětivě se pousmál, aby ho uklidnil a trpělivě čekal.
Daniel se chvíli rozmýšlel, pak ho najednou chytl za ruku a vyhrkl: „Pojďme založit vlastní skupinu!“
Bylo to jako blesk z čistého nebe. Darren v jeho zelených očích viděl tak intenzívní naléhavost, až mu to téměř vyrazilo dech. Neschopen slova na něho zíral a jen si uvědomoval, jak silně mu Daniel tiskne dlaň.
„Darrene,“ oslovil ho Daniel a rozčilením se mu třásl hlas. „Nechci po tobě odpověď hned,“ začal s vysvětlováním, „ale přemýšlej o tom. Já už dlouho nemám v hlavě nic jiného. A od té doby, co jsme spolu napsali tu píseň…“ odmlčel se. „Red Edge je dobrá kapela, líbí se mi tam, ale… ale není to ono. Práce s tebou je něco víc. Je to to, co bych chtěl dělat.“ S nadějí v očích na Darrena hleděl, pouze s tou nevýhodou, že mu ve tmě neviděl do tváře. Teď zalitoval, že nepočkal na denní světlo, ale už se nedalo nic dělat.
„Dazi?“ řekl polekaně, když se mlčení protahovalo. „Řekni něco…“
„Já…“ Darren si připadal, jako by neuměl mluvit. „Zasko… zaskočilo mě to,“ hlesl konečně. Aby získal čas, dal se opět do chůze. Vyrazil tak rychle, že Daniel ho musel doběhnout a srovnat s ním krok.
„Zlobíš se?“ Daniela jiné vysvětlení nenapadlo. Připravil se i na tuhle reakci, přesto však cítil značně nepříjemný pocit.
„Co?“ Darren k němu překvapeně otočil hlavu. Právě procházeli pod pouliční lampou, která jim na vteřinu ozářila tváře, takže Darren viděl, že víc než cokoliv jiného v Danielových očích převládá strach. Svitlo mu, jak ho asi musela jeho reakce vyděsit, a bodře se usmál. „Ne, Danny. Jak tě to mohlo napadnout? To víš, že se nezlobím. Je to tak, jak říkám. Překvapil jsi mě tím návrhem.“
Daniel se úlevně usmál. Trocha napětí z něj spadla. To už docházeli k místu, kde se obvykle rozdělili a každý zamířil do svého domu.
„Budeš o tom přemýšlet?“ zeptal se ještě Daniel.
„Budu, Danny, slibuju. Teď se jen musím vzpamatovat. Dneska toho na mě bylo moc.“
Daniel přikývl. „Nepotřebuješ nic? Víš jistě, že budeš v pořádku?“
Darren se ho dotkl na rameni. „Nedělej si starosti.“
„Dobře, Dazi. Dobrou noc.“

Darren za sebou zavřel dveře, v chodbě si zul boty a už stačil pouze doklopýtat do postele. Byl tak unavený a zničený, že se ani nesvlékl a praštil sebou na měkkou matraci tak, jak byl – v celodenním oblečení. Kdyby měl zítra nastat konec světa, nestaral by se o to. Jediné, co chtěl, bylo spát. Třeba navěky.
Ráno se vzbudil a zjistil, že leží na zemi vedle postele. Nejdřív šokovaně zíral před sebe a snažil se vzpomenout si, jak se to stalo, ale pak pokrčil rameny, protože usoudil, že na to už asi nepřijde, a pomalu se začal zvedat. Přestože se stále cítil zesláblý, bylo mu relativně dobře. Zapřemýšlel, co dnes podnikne, a vzpomněl si, co mu včera večer řekl Daniel. Vlastní skupina? To nezní špatně.
Vešel do koupelny, aby se osprchoval a převlékl a dál o tom přemýšlel. Vlastně, aby řekl pravdu, ne, že by ho to už nenapadlo. Ale nikdy o tom výrazněji neuvažoval. Byla to jen taková myšlenka, která mu proběhla hlavou a již za moment zase zapomněl. Tak Daniela to také napadlo. Dokonce víc, on byl rozhodnut to uskutečnit. Pojďme založit vlastní skupinu… znělo to tak naléhavě, skoro jako by prosil. A měl pravdu, všechno, co říkal… Teď si to Darren také uvědomil. I on cítil při práci s Danielem něco zvláštního, něco, co s Red Edge nezažil. Oboje mělo cosi do sebe, ale jen on a Daniel… jen sami dva, nejlepší přátelé, spolu…
Darren vyšel z koupelny a zamířil ke skříni pro čisté oblečení. Sehnul se, ale ještě než otevřel dvířka, prudce se narovnal a nevidomý pohled upřel do zdi. V hlavě mu vířila spousta myšlenek. Jestliže se rozhodnou odejít, znepřátelí si ostatní členy, v nichž si většinou získali přátele. Ztratí je a možná úplně zbytečně. Ale na druhou stranu… co když se jim to povede? Co když budou mít úspěch a proslaví se? Co když se Darrenovi splní, po čem odjakživa toužil? Svářelo se v něm několik protichůdných pocitů. Láska, nenávist. Skupina, duo. Sláva, prohra. Světoznámost, neúspěch. Kytara, hlas. Red Edge, Darren a Daniel. Red Edge, Daniel…
Vtom se rozhodl. Kdesi četl něco v tom smyslu: Jdi za hlasem svého srdce a neposlouchej ostatní. Už párkrát se mu to vyplatilo, párkrát také ne. Ale on zariskuje. To, co před ním stojí a co na něj možná čeká, za to stojí.
Aniž si uvědomil, že se ještě stále neoblékl, přešel k pracovnímu stolu, vzal z něj mobil a přiložil si ho k uchu. Chvíli čekal.
„Danny?“ Tvář se mu rozjasnila v úsměvu. „Mohl bys přijít? Chtěl bych ti něco říct.“

Daniel na nic nečekal a ihned se vydal na cestu. S bušícím srdcem zazvonil u Darrenova bytu. Avšak už když ho uviděl, nervozita z něj trochu opadla. Darren se tak zářivě usmíval, že nic špatného to věštit nemohlo.
„Nechceš jít dál?“ zeptal se, když na něj Daniel jen napjatě zíral.
„Jo.“ Blonďatý kytarista vešel dovnitř. Třásl se očekáváním, ale nechtěl to na sobě dát příliš znát.
„Posaď se,“ vybídl ho Darren přátelsky. Daniel nervózně usedl na kraj židle a ruce složil mezi stehna. Upřel na Darrena nedočkavý pohled.
Darren si dal s odpovědí načas. Přešel k oknu a dlouho z něj vyhlížel ven. Bavilo ho Daniela napínat. Líbilo se mu pomyšlení, že všechno závisí na něm. Nebyl by tak krutý, aby bez obalu řekl ne, ale ten pocit, že na něm jeho přítel visí očima, mu dodával jakési spokojenosti.
Daniel se začal neklidně vrtět. Užuž otvíral ústa, aby Darrenovi řekl, ať mu tedy poví, proč ho sem zavolal, když se Darren náhle energicky obrátil k němu a oči mu zářily. „Přemýšlel jsem o tom, cos mi včera řekl,“ začal zeširoka a na okamžik se odmlčel. „A když jsem…“ opět umlkl. Pak se jeho úsměv ještě rozšířil. „No, původně jsem tě chtěl nějakou chvíli napínat, ale už to nedokážu vydržet… Ano, souhlasím s tím, abychom založili vlastní skupinu. Zdá se mi to jako dobrý nápad.“
Daniel na něho ohromeně zíral, jako by nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Pak najednou vyskočil a objal Darrena tak mocně, až překvapením vyjekl a zavrávoral.
„Počkej,“ smál se Darren a jemně ho od sebe odstrkoval. „Vždyť upadneme!“
Ale Daniel na to nedbal. Jeho radost a pocit štěstí neznaly mezí.
„Darrene,“ když se konečně trochu uklidnil, hlas se mu třásl, „ani nevíš, jak jsi mě potěšil.“
„Stačí, že to vidím,“ odvětil radostně Darren.
„Ne, opravdu.“ Daniel zvážněl. Posadil se, ale nevydržel to a musel si opět stoupnout. Zelené oči se mu blýskaly a jiskřily. Darren ho ještě nikdy neviděl tak šťastného. „Když jsem ti to řekl, myslel jsem, že odmítneš. Že nebudeš chtít. Hrozně dlouho jsem zvažoval, jestli to mám navrhnout.“
„To nebylo třeba,“ vložil se do toho Darren, který stál nyní naproti němu. „Nemusel jsi o tom tak přemýšlet. Stačilo prostě přijít a zeptat se mě. Buď bych řekl ano, nebo ne.“
„No jo, ale…“ Daniel se zamyslel. „Jenže já jsem chtěl, abys řekl ano, víš?“ dokončil po chvíli mírně rozpačitě. „No, tak…“ vzdychl. „Už nevím, co říct. Jsem prostě moc rád.“ Snaživě se usmál. Darren mu úsměv s vroucným pohnutím oplatil.

Zbývající členové skupiny Red Edge zareagovali vesměs tak, jak Darren očekával. A byl na to připravený i Daniel. Setkali se s ohromením, nesouhlasem i křikem. Oliver byl rozzlobený, Charlie rozhořčený a Ben s tím prostě a klidně nesouhlasil. Každopádně se kvůli tomu pořádně pohádali.
„Ty chceš odejít?“ soptil Charlie. „A to jako proč? Nejsme ti dost dobří?“
„Ne, to ne, Charlie, a ty víš, že to není pravda,“ snažil se Darren o vysvětlení, ale Charlie ho neposlouchal. Byl prudké povahy a nyní mu mysl zatemnil vztek. Později se mu to možná rozleží, ale teď odmítal akceptovat jakékoliv argumenty. Darren, rovněž emocionální typ, zdaleka neočekával, že to přijme tak klidně. Neměl rád hádky a ještě víc nerad je vyvolával. Ale nyní shledal, že je až děsivě klidný. Tohle jako by se ho už netýkalo. Možná ho i trochu mrzelo, že odejde, ale daleko víc se těšil, až začne pracovat jen s Danielem.
„A ty?“ stoupl si Oliver před Daniela. „Můj bratr, a takhle nás zradíš? Jak to můžeš udělat?“
„Není to zrada, Olivere,“ oponoval pevně Daniel. „Chci prostě dělat něco jiného. Tak to, prosím, pochop. Všichni to pochopte. Tím, že chceme odejít,“ obrátil se ke všem, „se naše přátelství přece nemusí změnit. Byl bych rád, kdybyste nás podporovali…“ Už když to vyslovil, věděl, že s tímhle rozhodně počítat nemůže. Od té chvíle pravděpodobně zůstanou nepřáteli na život a na smrt. A když ne to, přinejmenším dost dlouho. Pokud se mu s Darrenem podaří prorazit, setkají se u nich s nepřejícností a možná se závistí. Společný koncert bylo něco skvělého, ale Daniel cítil, že téhle kapele svůj tvůrčí talent věnovat nechce. Chtěl ho dát pouze a jenom Darrenovi oplátkou za jeho nadaný hlas.
Odcházeli a v duši se cítili sami proti zbytku světa. Přestože ochotně obětovali členství ve skupině Danielova bratra, přece jen byli všichni přáteli a hádka se jich konečně začala dotýkat.
„Čekal jsem to…“ odpověděl Daniel na Darrenův mlčky se tázající pohled. Darren přikývl. „Já taky. Přesto…“ poslední slovo vyznělo do ztracena.
„Já vím.“ Daniel se povzbudivě usmál. „Ale už se můžeme věnovat jen sami sobě.“ A v duchu dodal: I když takhle to skončit nemuselo.
Temné mraky se protrhly a začalo pršet.

„Přemýšlel jsi o názvu?“ Seděli v kavárně, před sebou teplý čaj.
Darren zavrtěl hlavou. Napil se ze svého šálku a zahleděl se kamsi doleva. Ani nevnímal, na co se dívá. Pak se jeho pohled zostřil a on rozeznal jakéhosi staršího muže s otevřenou knihou před sebou. Držel ji tak, že mu nebylo vidět do obličeje.
Vtom Darrena něco napadlo. Ještě chvíli o té myšlence přemýšlel a pak se obrátil k Danielovi a nahnul se k němu, jako by mu hodlal sdělit tajemství.
„Danny,“ zašeptal s přivřenýma očima. Daniel zpozorněl. „Teď mě něco napadlo,“ pokračoval Darren a tiše mluvil nepatrně zastřeným hlasem. „Nedávno jsem četl knihu. Možná ji znáš. Zaujal mě její název a jedna autorčina myšlenka. Ta kniha se jmenovala Savage Garden.“
Danielův obličej zachmuřený očekáváním se rozjasnil. „Ano, tu znám. Nenapsala ji ta… ehm…“ usilovně přemýšlel. „Anne Riceová?“
„Jo,“ přitakal Darren. „Je o upírech. A autorka říká, že upíří svět je divoká zahrada. Jsou krásní, jsou nesmrtelní, mají fantastickou sílu a vlastně jsou jako divoké šelmy, protože musejí zabíjet, aby přežili.“ Darren se odmlčel. „A to se mi zdá zajímavé.“ Pohodlně se opřel o opěradlo své židle a zadíval se na Daniela zdálky.
Daniel přikývl. „Takže říkáš Savage Garden?“ Bezděky si představil palcový titulek ve zdejších novinách: Savage Garden – nejúspěšnější nováčci na hudební scéně. „No proč ne. Zní to dobře.“
Darren se souhlasně usmál. „Tak tedy odteď jsme Savage Garden. Třeba náš život bude také divoká zahrada.“

Celý jejich život nyní sestával ze skládání hudby a psaní textů. Trávili spolu tolik času, co jen to šlo. Daniel tvořil hudbu a Darren k ní psal texty. Takto jim to vyhovovalo a takto to chtěli vydržet co nejdéle. Snili s otevřenýma očima, jak budou slavní, úspěšní a otevře se jim moře možností. Jistě, ještě před sebou mají tvrdou cestu k vysněnému cíli, ale na jejím konci je určitě čeká sladké ovoce.
Když už měli dostatek společného materiálu, snažili se vystupovat v klubech a na různých akcích, aby si vydělali alespoň nějaké peníze a trochu se zviditelnili. Setkávali se povětšinou s pozitivním přijetím, což jim dodávalo sebedůvěry a odvahy zkoušet to dál.

Během několika měsíců Darren na svou záhadnou „nemoc“ skoro úplně zapomněl. Už ho nesužovaly bolesti ani vidiny a on měl na práci důležitější věci, takže se zase přestal tak ostražitě hlídat a poslední čas žil v příjemném uvolnění. Občas si na své záchvaty sice vzpomněl, ale už se mu zdály jako daleká minulost. Troufal si věřit, že už je to za ním. Ještě ho ale čekala jedna zkouška.

Darren se vrátil ze sobotního koncertu k smrti vyčerpaný. V klubu bylo dusno a oni nepřetržitě hráli dvě hodiny, z čehož už Darren pomalu necítil hlasivky. Ještě chvíli se pak zdrželi a než se dostali domů, bylo nad ránem.
Darren se v chodbě svého bytu se zavřenýma očima zul z bot a po paměti doklopýtal do své malé ložničky. Když se svlékal, hlava už mu únavou padala. V polospánku vylezl na postel a ještě než se přikryl, usnul hlubokým spánkem. Ten den však neměl dostát pokoje.
V hlavě se mu začal odvíjet sen. Sen, o němž si myslel, že už se mu nikdy zdát nebude. Viděl před sebou propast a v dáli zamlžené vrcholky hor. Upřeně zíral do dálky, když si uvědomil bolest na předloktí a zpozoroval, že výběžek, na němž stál, se uvolnil a on se nyní kutálí po holé prašné stráni k propasti. Pocítil v těle smrtelný strach. Nemá kam uniknout. Není tu nic, čeho by se mohl zachytit. A zabrzdit nejde, to už dobře ví…
Nezbylo mu, než pouze sledovat příchod své vlastní smrti. Nemohl křičet a nemohl téměř dýchat, jak měl hrdlo stažené. V očích ho štípal prach. Teď se mu dostal i do krku a on se rozkašlal.
Jakmile cítil, že už se nezadržitelně blíží k hluboké jámě, očima plnýma slz pohlédl před sebe. Srdce se mu na okamžik zastavilo v těle. Vteřinu trvalo, než v bílých šmouhách rozeznal poloprůhledné postavy v kápi. Tělem mu proběhl děs. Čirá hrůza. Začal se zmítat a snažil se alespoň nějak zbrzdit, ale váha vlastního těla ho táhla dál.
Nemyslel na nic. V hlavě mu pulsovala neúprosná panika. Byl stále blíž. Zbývá ještě pár vteřin; ty postavy se rozestoupí a on okusí beznadějný pocit prázdného prostoru. Ještě dvě vteřiny… ještě jedna….
Vtom se stalo něco neočekávaného. Když už chtěl zavřít oči před pádem do propasti, najednou se zastavil. Nejdřív tomu ani nemohl uvěřit. Avšak už dál neklouzal a teď pouze ležel na místě. Udivením téměř zapomněl dýchat. Před sebou spatřil dlouhý bělostný plášť první postavy. Třpytil se nadpozemským světlem. Darren s očima rozšířenýma pomalu vzhlédl. V dlaních bezděky svíral kamínky a hlínu.
Postavy stály vedle sebe v řadě, všechny jedna jak druhá. Vznášel se kolem nich mlžný opar bílého světla. Darren užuž čekal, že pohlédne do prázdného oválu místo obličeje. Tentokrát se však zmýlil. Jeho vylekaný pohled se setkal s obrovskýma šedýma očima na bělostné tváři. Ty oči nebyly hrozivé, jak by se dalo předpokládat, byly laskavé a přívětivé. Stejně tak plné bezbarvé rty, jež se roztáhly do úsměvu.
Darren to nechápal, nerozuměl tomu. Proč nespadl do propasti? Proč se zastavil n svahu a vyvrátil tak zákon fyziky? Co mají znamenat ty postavy oděné v bílém hávu s kápí na hlavě?
Očima opatrně přelétl všechna zjevení. Všechna byla stejná, se stejnými úsměvy a stejnýma šedýma očima.
Než Darren stačil výrazněji zauvažovat, co se vlastně děje, postava stojící před ním se mírně sklonila a podala mu ruku. Pochybovačně se na ni zahleděl. Byla slonovinově čistá se štíhlými prsty. Vzhlédl opět k očím té osoby, ale ty se stále usmívaly. Jako by jej vybízely. Uvědomil si, že nedokáže rozpoznat, jestli je to žena, nebo muž.
Intuitivně natáhl chvějící se ruku a dotkl se bílých prstů. V tom okamžiku se do něj náhle vlila tak mocná vlna energie, že zalapal po dechu. Vytřeštil oči, jak se mu pocit síly rozléval žilami po celém těle. Hlava se mu vyjasnila a on nabyl podivné jistoty.
Stiskl nabízenou ruku (nebyla studená, jak očekával) a ta ho se zvláštní lehkostí jediným ladným pohybem vytáhla do stoje. Nyní stál tváří v tvář vůdčí osobě. O nějaký ten kus byl menší.
Ty třpytivé oči se na něj usmály a než se stačil na cokoliv zeptat, náhle se rozplynuly ve vzduchu jako pára. Všechny postavy zmizely a rozplynul se i sen.
Darren se trhnutím probudil. Chvíli zíral nad sebe do stropu, než si uvědomil, co se stalo. Pomalu se posadil. Byl až překvapivě klidný. Nebušilo mu srdce a nechvěl se po celém těle, jako když se mu sen zdál poprvé. V celé své bytosti cítil pokoj a klid. Upřel oči do prázdna. Tak se mu podařilo, co měla doktorka Trencková na mysli. Dosnít sen a najít v něm řešení. A on ho našel. Trochu ho překvapila ta podivná jistota a vyrovnanost, ale nemohl říct, že by to bylo nepříjemné. Kdo byly ty postavy ze sna? Andělé? A co tam vůbec dělaly? Chtěly mu pomoct? Co tedy mělo znamenat to předtím? Proč se mu nepodařilo zachytit celý sen hned napoprvé?
Na to už asi nepřijde. Bude tedy lepší, když si s tím přestane lámat hlavu. Jednou se třeba samo najde vysvětlení. Ale jednu věc věděl určitě. Je konec jeho záchvatům bolesti a vidinám prázdných tváří. Ti „andělé“ toho byli důkazem.
Pomalu se položil zpět do postele a zavřel oči.


Konec…