Když pod břehem začalo pršet

Krátce po obědě jednoho sobotního dne jsem si sbalil deku, pár erotických časopisů a vyrazil k nedaleké řece za účelem lenivého slunění se „na Adama“. Měl jsem jedno tajné místečko, které bylo bezpečně ukryto před každým náhodným zvědavcem. Bylo pár metrů nad břehem řeky, ale ze shora těsně pod krajnicí místní silnice, odkud jsem byl nejednou svědkem krásného, pode mnou se na břehu odehrávajícího erotického divadla. I v ten den jsem si rozložil deku v místě, kde zbyl po starém vývratě mělký ale pohodlný prostor, ze shora kryt křovím a zespodu vysokou trávou.

Jen když bych si klekl, tak bych měl perfektní přehled o konání pode mnou. A kdybych si stoupl, tak by mi tak akorát hlava čouhala kousek u pangejtu málo používané silnice.
Na tomto místě mi bylo vždycky moc krásně, kde i jistá samota, kterou jsem v poslední době aktivně vyhledával, působila na mou duši přímo blahodárně. Ještě pořád jsem se totiž nedostal ze své bolestivé fáze, kdy jsem prostě musel vzít na vědomí nekompromisní kopačky mé Marcelky. Dala přednost jednomu frajerovi, který pracoval u policajtů, do kterého se beznadějně zamilovala.

Nesl jsem to zkraje moc těžce, ale co naplat. Rychle jsem pochopil, že prskáním, dolejzáním a umíněným dupáním stejně nic nepořídím, a tak jsem se raději stáhl do ústraní, protože jsem už dávno pochopil, že v lásce na sílu stejně nic nepořídím. Nejvíc mě však zlobilo, že to všechno se odehrálo již déle než před dvěma měsíci a já se pořád ještě u žádný jiný přes pár pokusů neuchytil. Jasně že jsem udělal bezpočet výpadů rychle si najít náhradu, ale víte, jak to chodí s tím hned a rychle...

Teď jsem měl jsem načatou Vendulku, sousedku od naproti, která i shodou okolností pracovala ve stejné firmě, ve který jsem si i já vydělával slušné peníze. Ale zatím jsem to s ní bohužel moc daleko nedotáhl. Nepatřila totiž mezi takové ty kočky, které jen oslovíš, malinko polichotíš, pozveš do kina nebo k vodě a ony ti začnou zobat z ruky. Ta už přesně věděla, co chce a hlavně co určitě už nikdy ne. Sice jsem měl vždycky docela dobrý pocit, když už jsme byli chvilku spolu, ale nechávala se tvrdohlavě dobývat milimetr po milimetru. A třikrát běda, kdybych udělal nějaký příliš odvážný náznak něčeho. Věděl jsem, že si i ona si už prožila svou bolestnou zkušenost, když jí po ročním chození odešel kluk na vojnu. Jednou jej chtěla mile překvapit svou druhou návštěvou. Překvapení se jí tenkrát opravdu vrcholně povedlo, ale s podobnými důsledky jako v tom mém případě.

Byla stejný ročník jako moje Marcelka, ale místo na blond byla temnou brunetou. Ráda se smála, chodila do kina a v létě využívala každou volnou chvilku, aby si mohla s knížkou lehnou taky na sluníčko.

S tou mou Marcelou jsem si prožil zatím své první nejkrásnější líbánky v životě. Snad i proto byl ten můj rehabilitační cyklus tak bolestivě dlouhý. S ní jsem poprvé objevoval všechny krásy i nástrahy lásky...ta se dokázala při milování tak překrásně uvolnit a zapomenout na celičký okolní svět...žádostivě šeptala, žebrala o přídavky, vzdychala i náruživě křičela. Vždycky si dokázala najít způsob, jak mi povědět svou momentální touhu a představu. S tou nekrásnější přirozeností pak ze sebe vždycky vydala úplně všechno. Byla přímo posedlá nekonečnými experimenty, za kterými si šla někdy až do úplné krajnosti. Musela vyzkoušet všechno a k inspiraci jí někdy stačilo pouze vidět něco ve filmu, nebo si jen něco někde přečíst. Takový moment nového experimentu ji neuvěřitelně vzrušoval, protože se dostávala až do polohy, kdy snad měla jeden hodinový orgasmus...

Tyto vzpomínky, které mě často doprovázely, se do mě zahryzly i v to odpoledne a můj tak dlouho opuštěný ďáblík zase jednou silně zneklidněl. Ležel jsem odevzdaně na dece a nechal se bezmocně vláčet svou vlastní uvzdychanou fantazií. Nejen sluníčko rozpalovalo mé tělo zase úplně jiným, niterným způsobem, když jsem náhle ucítil, že na mě dopadají z nepochopitelného důvodu nějaké vlahé kapičky vody.

Nevěřícně jsem otevřel oči, ale obloha byla jak vymydlená. Až když jsem se podíval nahoru k břehu silnice, zahlédl jsem úzký proud vody, který byl zrovna na cestě ke mně. Bleskem jsem se překulil stranou a prudce se vymrštil...

Má vyděšená hlava vyletěla nad okraj břehu a dostala se přímo mezi roztažená kolena nic netušící dívky. Nevěřícně jsem se očima propadl do toho tajemného místa, odkud z temné studánky vyvěral ten zlatavý pramínek, který se mi nyní v plné parádě rozstříkával na mé vzrušením rozpohybované hrudi. Zvedl jsem oči k pořád ještě nic netušícímu obličeji, který byl vytočen do strany ve snaze včas zahlédnout, kdyby náhodou v tento moment třeba někdo šel či jel po silnici.

„ Vendulko, proboha, jsi to doopravdy ty?“ zašeptal jsem nevěřícně osudovou otázku.

Zlatavý proud byl náhle utnut, kolena scvakla těsně před mým nosem a pulsující růžovoučká tlamička zmizela v křečovitém sevření stehen. Výraz její tváře se v ten moment snad ani nedal popsat. Ústa se leknutím otevřela, ale sevřené hrdlo nevydalo hlásku. Oči, ty její krásné hnědé oči, jí málem leknutím vypadly z důlků. Odkrvené rty zmodraly a prsty sevřely dva veliké trsy trávy...

Náhle její nohy ve vzniklé panice zahrabaly v trávě v zoufalé snaze bleskem vymrštit tělo snad sto kilometrů od tohoto pro ni tak úděsného místa. Ale levá noha se prosmekla a skoro již stojící Vendulka náhle ztratila rovnováhu a řítila se přímo do mé náruče. Cíp sukně se jí zachytil na starým suchým zbytku ulomeného klacku a, doprovázená cáravým zvukem, zůstala viset nad námi. Náraz byl tak silný a hlavně tak neočekávaný, že jsem udělal několik kroků vzad a vzepřel se o jediný kmínek mladé břízy, která nás rozhodně zachránila od několikametrového krkolomného pádu dolů k řece. Rychle jsem se odpružil a oba jsme dopadli na deku.

Vendulka mě stále ještě křečovitě objímala a svou tvář silou tiskla na mé nahé rameno a jen ve smrtelné hrůze trhaně sípala...

„ Klid, Vendulko, klid. No tak, už je po nebezpečí. Neboj se, tady u mě se ti opravdu nemůže už vůbec nic zlého stát...“ uvolnil jsem si jednu ruku a pohladil ji opatrně po vlasech. Když jsem chtěl své tělo malinko nadzvednout, síla stisku jejích paží mi to pořád ještě nechtěla dovolit...
„ Nezlob se, prosím, já neměl ani tušení, co se to nade mnou děje. Spal jsem tady dole na dece a najednou začalo z ničeho nic pod břehem pršet. Nediv se, že jsem se tak hrozně lekl a hned vystartoval. Ale jsem moc rád, že se nakonec vlastně vůbec nic nestalo...“ omlouval jsem se a konejšil ji současně.

Přitiskla se mlčky ke mně ještě silněji...měl jsem pocit, že by dala hodně za to, kdyby se ve vteřině byla proměnila ve vzduch, nebo ihned a definitivně umřela.

„ No tak. Poznáváš mě vůbec? Já jsem přeci Jirka Nekosa. Včera jsem tě zval na kávu a tys na mě zase tradičně neměla čas...“ zavyčítal jsem a její dech se najednou zastavil, až jsem se fakt vážně lekl. „ Vendulko, no tak?“ zatřásl jsem s ní a ona zase začala dýchat...sice pořád ještě nahlas, ale už o poznání klidněji. „ Já vím, že ses musela hrozně polekat, ale já na tom byl opravdu úplně stejně. Věř mi, že jsem to fakt neudělal naschvál. Prosím, pojď už a sedneme si na deku a já ti dám na uklidnění trochu dobrý kávy. Mám tady celou termosku...“ zase jsem s ní malinko zatřásl.
„ Když, když já jsem se tak hrozně lekla a…a snad ještě víc se pořád děsně stydím...takhle se znemožnit, to, to přeci není vůbec možný a zrovna u tebe…“ zanaříkala a já se s ulehčením usmál.
„ No moment? To by ti raději vyhovoval někdo úplně cizí?“ zavyčítal jsem.
„ Ale né, tak jsem to přeci nemyslela. Promiň…“ zhluboka vydechla.
„ No konečně. Už jsem se opravdu začal bát, že by ten šok mohl mít taky nějaké trvalé následky...“
„ Ty si vůbec neumíš představit, jak moc jsem se lekla a potom...pochop to, prosím, stál jsi mi najednou přímo mezi...“ náhlý pláč, což bylo také moc dobré znamení, že se konečně uvolňuje, jí nedovolil dále hovořit.
„ Vendulko, já ti sice stál mezi koleny, ale věř mi, že jsi mi svým čůráním bohužel totálně zabránila v tom, abych cokoliv jen zahlédl…opravdu!“ milosrdně jsem zalhal tak přesvědčivě, že její křečovitý stisk konečně povolil.
„ Opravdu?“
„ Jistě, ty moje nešťastná. Jak sama vidíš, tak se nakonec ani tak moc nestalo…“ přesvědčoval jsem ji vytrvale a konečně jsem se taky mohl podívat do její uslzené tváře s očima pořád ještě pevně zavřenýma. „ No tak, už je po všem. Nemusíš se a taky nemáš čeho bát. Přísahám, že to zůstane jen a jen mezi námi...“ sáhl jsem do kabely a rychle vyndal ještě nepoužitý kapesník. „ Ukaž, tobě slzičky opravdu moc nesluší...“
„ Jirko, přísahej, že to nikdy nikomu nepovíš!“ otevřela oči, které se do mě ponořily s takovou důrazností, až jsem polkl na prázdno.
„ To je snad to nejsamozřejmější, co by udělal každej slušnej chlap, ne?“
„ Prosím...“ zdůraznila svou prosbu.
„ Přísahám, že tato událost zůstane jen mezi námi a nikdy ji v souvislosti s tebou bez tvého souhlasu nikomu nepovím...“
„ Děkuju...“ vydechla, pustila se mě a chtěla rychle vstát.
„ No tak, uklidni se. Nic se nestalo a já si navíc opravdu už vůbec nic nepamatuji. Pojď, naliju ti trochu kávy, zakouříš si a za chvilku se nad vším jenom společně zasmějeme. Souhlasíš?“
„ Tak dobře...“ sklopila oči a já vstal a začal připravovat slíbené občerstvení.
„ Jirko, jak to, že jsi nahý!“ náhle vyděšeně špitla.
„ No vodíš to…“ uvědomil jsem si to až v ten moment. " Já, já jsem tady vždycky nahý, ale jestli chceš, tak se pro tebe okamžitě a bez reptání obléknu. Ale jak vidím, tak ty na tom nejsi stejně o moc lépe, tak to asi necháme tak, jak to je. Nebo to chceš opravdu při tý síle sluníčka jinak?“ dal jsem jí na vybranou.

Vytřeštěně se dívala na svůj nahý klín a vůbec nedokázala pochopit, že její sukně i kalhotky visely přímo nad její hlavou.

„ Já se musím dneska ze všeho snad zákonitě zbláznit...“ zhroutila se na deku a ukryla si tvář do dlaní.
„ To víš, že se nezblázníš...“ položil jsem termosku i hrnek vedle ní a natáhl se pro její věci. „ Na, jestli je to pro tebe opravdu tak důležitý, tak se prostě oblíkni...“ lehce jsem do ní strčil a sám jsem si taky natáhl slipy.

Sáhla pro sukni, ale když zjistila že je na boku rozpáraná až do poloviny, tak ji zase bezradně odložila. Natáhla si aspoň kalhotky v podobě řídké síťoviny a nohy si založila pod sebe.

„ To jsem tomu dala, co?“ povzdechla si už tak nějak uvolněně.
„ Dala, nedala...já moc dobře vím, že to leknutí bylo pro tebe víc jak nepříjemný, ale když to vezmeš kolem a kolem, tak ti už po několikátý povídám, že se vlastně naštěstí vůbec nic nestalo. Je to tak?“
„ Jistě...když jsi ale na mě promluvil, když jsem viděla tvou vyděšenou tvář, tak jsem vůbec nemohla pochopit, kde ses tam najednou vzal? Připadalo mně to, jako bys najednou pode mnou vyrost ze země.“
„ Umím si sám sebe s otevřenou hubou fakt živě představit.“ podal jsem jí hrnek. „ Ale umíš se taky vžít do mé maličkosti? Spím si tady a zrovna si o tobě překrásně sním…a to ti přísahám, že si nevymýšlím jediné slovo… a najednou kap, kap...crrr a když vyskočím, tak mám hlavu přímo mezi tvými koleny.“
„ No to je přímo děs...“ přikryla si rukou znova tvář.
„ Děs? Já bych to zase tak divoce neviděl. Je pravda, že v ten moment vzájemného překvapení i mně trvalo dost dlouho, než jsem vlastně všechno pochopil...“
„ Jirko, prosím, už dost...“
„ Já vím...ale poslouchej, tady je moje nejtajnější místečko, “ začal jsem úplně z jiného soudku…“ na kterým trávím skoro každou svou volnou chvilku, tedy když je takhle hezky jako dneska. Doufám že taky tajným zůstane. Líbí se ti tady?“ pokoušel jsem se nějak dostat do normální konverzace.
„ Je to tady moc pěkný, ale ze shora možná snadno odhalitelný…“
„ Mýlíš se. Za celou tu dobu mě ještě nikdo nikdy neodhalil, a kdyby tebe situace nedonutila, tak jsi tudy taky prošla bez povšimnutí.“
„ To je pravda...“ srkla si horké kávy.
„ Dáš si?“ nabídl jsem jí cigaretu.
„ Nakonec jsem ráda, žes tady byl právě ty. Neumím si vůbec představit, kdyby tady ležel nějakej cizej chlap!“
„ Tak si to ani nepřestavuj. Já jsem taky moc rád, že jsi to byla ty a né nějaká stará tlustá bába...“
„ To byste skončili asi až tam dole v řece, co?“ konečně se taky usmála a mně ten její smích připadal jako andělské zazvonění.
„ To ale jen v tom lepším případě. Ta cesta do vody právě tímto směrem není dvakrát jednoduchá...“
„ Já vím...“ natáhla ruku a lehce tu mou stiskla. „ Jiří, moc ti děkuji a slibuji, že už na tebe nebudu tak jedovatě protivná...“
„ Opravdu ne?“
„ Opravdu...“ našpulila rty a já ji směl poprvé políbit.
„ Dost často jsi pro mě byla horší než nedobytná kasa v okresní bance...“ zaškaredil jsem se už jen tak z principu.
„ Já vím...rozhodně to nebylo z důvodu, že by ses mně nelíbil, nebo že bych proti tobě osobně něco měla. Já se prostě jen moc bojím. Možná, že jsi slyšel, jak jsem dopadla se svým prvním klukem a po tom karambolu jsem si přísahala, že se už nikdy do podobné situace nenechám nikdy nikým vmanévrovat...“
„ Hm...a já byl na tebe asi taky moc hr, že?“
„ To možná taky...“
„ A ještě něco jsem provedl?“
„ Snad ani neprovedl. Jen jsem se doslechla, že ses taky rozešel svou velkou láskou a bála jsem se, že prostě jen hledáš rychlou náhradu...“
„ Náhradu hledám, ale rychlou, to rozhodně ne...“ pohladil jsem její koleno a ona překvapivě neucukla.
„ Ty bys chtěl se mnou opravdu vážně chodit?“
„ Představ si to...opravdu a i hrozně moc vážně...“ připustil jsem.
„ Nedělej si ze mě pořád jen legraci...“ zakabonila se.
„ No tak, humor je přeci ještě pořád kořením života, nebo si myslíš už něco jinýho?
„ Já vím, ale dneska jsem se už nasmála do zásoby až, až...“ zhluboka vydechla poslední zbytky svého úleku.
„ To je taky pravda...a ty by sis to skutečně uměla s námi dvěma představit?“
„ Co? Jako nás dva a spolu?“ podívala se mi hluboce do očí.
„ Přesně...“ neuhnul jsem pohledem.
„ Když budu úplně nejvíc upřímná, už jsem si to několikrát i představila...“ přiznala se a já měl pocit, že se její tvářičkou mihnul ruměnec.
„ A jak jsem dopadl?“ vydechl jsem zvědavě.
„ Určitě dělám chybu, že ti to tak otevřeně říkám, ale moc dobře...“ sklopila zrak a prstíkem zalovila v trávě.
„ Dáš si ještě trochu kávy?“ potřeboval jsem zakrýt vlastní rozpaky.
„ Moc ráda...začíná se mi tady čím dál tím víc líbit...“ konečně se také rozhlédla a vůbec se začala tak nějak uvolňovat.
„ To jsem opravdu moc rád, a jestli chceš, tak si kliďánko tu halenku sundej. Sedíme na sluníčku a ty ses šla beztak taky někam opalovat, že?“
„ To jsem šla...máš pravdu…“ špitla a viděl jsem, jak zaváhala a jak se na mě zase zkoumavě podívala.
„ Ještě pořád mně nevěříš? Ještě pořád připouštíš možnost, že bych se na tebe mohl nějakým nekontrolovatelným způsobem vrhnout?“
„ To určitě ne, ale jsem pořád ještě taková nějaká vnitřně zmatená...jestli mi rozumíš…“ najednou se rozhodla a několika pohyby se obnažila.
„ No vidíš a hned ti bude, mimo jinýho, i líp...“ podal jsem jí znova šálek a všiml si, že i její podprsenka, co do utajení tělesných detailů, je pouhou formální záležitostí.
„ Máš pravdu, stejně je to jako bych ji na sobě neměla, že?“ odhadla můj pohled a znova si zhluboka oddychla.
„ To je sice pravda, ale na druhou stranu ti třeba dodává takové nějaké fiktivní jistoty...“
„ Co si pod tím mám představit?“ usmála se.
„ To bys měla vědět asi ty sama nejlíp. Já si myslím, že hlavně pocit, že tady nesedíš hned na poprvé tak úplně nahá. Taky by tě mohlo napadnout, že by to mohlo vyvolat dojem, že se i nestoudně nabízíš!“ vypustil jsem svou učenost.
„ Ty mě fakt udivuješ...“ s úsměvem zavrtěla hlavou.
„ A povíš mi čím? Rozhodně to není má pohostinnost, nebo mé tělo, že?“
„ U tebe mě fascinuje především ta tvá samozřejmost a decentnost, s jakou jsi všechno zvládl. Ale taky jsi mě docela překvapil, jak citlivě se dokážeš vžít do pocitů ženy...“ pronesla s uznáním.
„ Myslím si, že je to prostě nutný předpoklad pro všechno to ostatní.“
„ Asi ano...“ souhlasila a než jsem si sedl, rozepla si ji a odložila.
„ Myslím, že máš pravdu...“ usmál jsem se.
„ Věděl jsem, že na něj můžu sázet a dříve nebo později mi pomůže zlomit tvou ustrašenou tvrdohlavost.“
„ Ty toho, Jiří, vůbec nějak podezřele moc víš...“
„ Moc, to rozhodně ne, ale když si nakřápneš tu svou domýšlivou palici tak jako já, pak třeba i o ledasčem zauvažuješ, proč se stalo to, či ono a jaký na tom máš i vlastní podíl, že?“
„ O tom také něco vím, věř mi...“
„ Ale myslím, že se už i tvá lebeční skořápka docela zhojila, že?“
„ Což o to, skořápka je skutečně v pořádku. A co se týče toho, co je pod ní, tak ten dnešní fantastický šok z ní vypudil i ty poslední zbytky přepjatýho strachu…“ usmála se a udělal si na dece pohodlí.
„ Takže se asi shodneme na tom, že to pořekadlo... všechno špatný k něčemu dobrý, má asi v našem případě své skutečné opodstatnění...“
„ To rozhodně...“
„ Bylo mi tady dobře před tvým příchodem, ale s tebou je mi doslova pohádkově. Věříš mi?“ rozvalil jsem se na záda a zavřel snivě oči.
„ A k tvému krásnu o samotě, ti opravdu stačily jen tyhle časopisy?“
„ Co s tím naděláš, když ti tělo nedá pokoj...“ povzdychl jsem si upřímně, aniž bych otevřel oči.
„ Můžu se taky podívat? Ještě nikdy jsem v něčem takovým nelistovala...“
„ Můžeš, tedy jestli jsi dost silná...“

Dlouho jsem slyšel jen obracení stránek a občasné povzdechnutí, které jako by žaslo nebo bylo šokováno výjevy, které rozhodně nenesly ani stopu po stydlivosti či cudnosti. Sama si vzala cigaretu a když konečně skončila s inventurou obsahu, položila si hlavu na mé rameno.

„ Věřil bys, že jsem nakonec i moc ráda, že jsem sem doslova spadla. Asi bych potřebovala ještě hrozně dlouhou dobu, než bys mě udolal...“ políbila mě na ucho.
„ To je moc dobře. Dobrý konec všechno dobrý...“ šeptnul jsem.
„ A myslíš si, že by sis o mně nemyslel nic špatného, kdybych si sundala i ty zbytečný kalhotky?“
„ Myslím si, že bych si rozhodně nemyslel nic špatného a dokonce ani tehdy ne, když bys je sundala i mně...“
„ A nejdeme na to náhodou moc zhurta?“ zaslechl jsem a ona se z mého ramene zvedla.
„ Myslím, že ani náhodou, když je to naše společné vnitřní chtění už tak dlouho provokovaný…“
„ Tak já se o to pokusím, když se malinko nadzvedneš.“
„ Já se nadzvednu i hodně, když si to budeš přát...“
„ Zatím stačí malinko...“ cítil jsem, jak mi moje slipy sjely z těla, ale ona se na mé rameno už nevrátila.
„ Už si zase lámeš tu svou krásnou hlavinku?“ vypustil jsem.
„ Když já...“
„ Měla bys dělat přesně jen to, na co máš právě teď chuť..“ natáhl jsem paži a přivinul si ji k sobě.
„ Tobě se to poví, ale já na něco takového prostě nejsem zvyklá a o něco v takovém případě si říkat, to už vůbec ne...“
„ Naučíš se, když začneš věřit a později třeba i doopravdy milovat...“ zvedl jsem se a její tělo zmizelo ve stínu toho mého.
„ Jiří...“ zašeptaly její rty, ale víc toho už nestihly, nebo snad ani stihnout nechtěly. Začal jsem ji líbat, hladit a pomalinku jsem se vydal za už legálním poznáváním krás jejího opáleného těla. A bylo opravdu co poznávat...
Mé místečko přestalo být jen moje a stalo se naším nejen pro zbytek léta, ale ještě i dlouho po něm. Oba jsme velmi rychle zapomněli na své špatné zkušenosti s láskou a do našeho vztahu pozvolna vnesli to nejlepší, co v nás bylo.
A ten osudný den, kdy mi poprvé skočila do náruče, oslavujeme s velkou dávkou humoru ještě dnes...

***