Hra3

Zavřel za sebou dveře a ona osaměla. Chvíli zůstala stát bez pohybu, tak jak byla, nahá, s několika posledními kapkami vody na těle, na místě, kde sledovala, jak se obléká. Zhluboka dýchala a snažila se dostat zpět do dobré nálady, snažila se přemoct lítost, kterou z neznámého důvodu cítila. Přešla k umyvadlu a zadívala se do zrcadla nad ním na svůj obličej. Ještě ve sprše měla náladu si s ním hrát. Když k němu zezadu přistoupila, chtěla ho jen trochu podráždit než odejde. Jenže se jí to vymklo z rukou a měla pocit, že ho svým dlouhým objetím vyděsila. Nebyli pár, neznali se. Přistoupil na její zábavu, i ona to tak brala. Chtěla brát. Do té chvíle..
Tiskla se k němu a po dlouhé době se cítila dobře, v bezpečí, konečně ne sama. Vnímala jeho tělo a nedokázala se přimět ho pustit. Nechtěla ten pocit ztratit. Chtěla mu v té chvíli být blízko, tak blízko jak to jen jde, ne mít sex, chtěla se s ním milovat. Cítit ho v sobě, ale zároveň ho objímat, dívat se na něj, užít si tu chvíli. Sex a vzrušení byla jedna věc, to co v tu chvíli chtěla ona už druhá. A jí, bohužel, v tuto chvíli nedostupná, pokusila si připomenout. Před chvílí chtěla to co on, proč musela pokračovat dál, aby se to změnilo? Proč musela změnit hru v něco na čem j začínalo opravdu záležet?
Když se za ním zavřeli dveře, pocítila únavu. Strašlivou. Věděla, že usne. Chtěla zapsat, protože se bála další hry. Bála se svých pocitů, toho, že ji zradí. Chtěla na tyhle věci zapomenout. Až se vzbudí, bude snad znovu chtít pokračovat tam, kde před objetím začala.
Z té polohy ji vyrušil až jeho pohyb. Pootočil hlavou, to stačilo, aby se aspoň trochu vzpamatovala. Pustila ho a odstoupila. Snažila se vypadat normálně, ale zřejmě něco poznal. Zaváhal, jako by chtěl něco říct, než se sehl k oblečení. O potom odešel rychle, rychleji, než by si přála. Bez jediného slova, doteku. Vyděsila ho, byla si tím jistá. Rozehrála provokativní hru a sama věděla, že nemá cenu dělat si naděje na nic víc, na žádné city. Věděla to, ale přesto to nezvládla.
Zavrtěla hlavou a udělala několik kroků k posteli. Připadala si trochu jako ve snu, když si na ni lehla. Myšlenky se jí zmateně točily kolem posledních minut, hodin, celého dne. Zavřela oči a doufala, že se uklidní. Doufala, že usne. V tuhle chvíli, v tomto stavu si nebyla jistá, jak by dokázala „platit“. Tak aby jí to zároveň nebylo líto.

Věděl sice, kde najde obchod s celonočním provozem, dokonce věděl přesně kudy jít, ač už od jeho poslední návštěvy Bruselu utekla značná doba. To ovšem neměnilo nic na faktu, že to bylo daleko a na takové věci jako autobus nebo náhodný taxík mohl tuto chvíli zapomenout. Už alespoň nepršelo, i když chladno bylo pořádně. Spěchal a místy i bežel, přesto trvalo víc jak dvacet minut, než dorazil na místo. Skoro půl hodiny tam, deset minut v obchodě, podobný čas zpět – jen s plnou igelitkou se hůř běželo, takže uplynula víc jak hodina, než stál znovu přede dveřmi. Zastavil se a chvíli vydýchával. Přemýšlel, co ho asi uvnitř čeká, co bude tentokrát patřit do její hry. Zlehka otevřel a vkročil dovnitř.
Všiml si jí hned, postel byla přímo naproti dveřím. Zaváhal a dál pokračoval opatrněji, tišeji. Nechtěl ji vzbudit příchodem, vlastně ji ani nechtěl schválně budit vůbec. Vešel tak potichu, jak jen zvládl, oči upřené na ni, ležící na boku na posteli, stále nahá, nezakrytá. Peřinu měla schumlanou pod sebou, jako by ji chtěla objímat místo toho, aby se jí zakryla. Černé vlasy rozcuchané jednoduše tak, jak po sprše uschly. Jedna ruka složená pod hlavou, druhá na peřině, stejně jako jedna noha. Opravdu ji nechtěl budit, byla krásná, když spala. Položil tašku a začal se co nejtišeji svlékat. U trenýrek zaváhal, ale nakonec sundal i ty. Spí li nahá ona, tak ať jsou na tom stejně. Natáhl se po vypínači a otočil jím – usnula za plného světla. Otočil klíčkem v zámku a konečně se vydal za ní.
Ležela přímo uprostřed, neměl jak si vybrat nekontaktní půlku postele. Lehl si teda na kraj, tak aby jí viděl do obličeje. Nezatáhl závěsy a noc byla po dešti už jasná. Mohl si ji dobře prohlédnout i teď. Chvíli zůstal na boku, s hlavou podepřenou rukou, ale pak neodolal, aby se nad ni nenaklonil a nedal jí zlehka pusu na tvář.
„Dobrou noc,“ zašeptal sotva slyšitelně, nemusel ji vzbudit zrovna přáním hezkého spaní. Kdo ví, jestli by zrovna to považovala za hezké probuzení. Položil se hlavou na polštář a při tom se jí znovu, i když nechtěně trochu dotkl. Neměl dost místa, když zabrala přesný střed postele. Zamručela, jako by ji snad vzbudil, a chytila ho za ruku. Ztuhl a pozoroval ji. Ale zdálo se, že spala dál. Zato jemu trvalo dlouho, než se mu podařilo usnout.

Byl taky tím kdo se probudil prvním. Za okny už svítilo slunce, ale vzhledem k tomu, že pokoj byl orientovaný na sever ne přímo dovnitř. Ležel víc vprostřed než večer a první věc kterou si uvědomil byla, že mu ležela na rameni a on ji ve spánku objímal kolem ramen. Zdálo se, že stále hluboce spí, i když podle hluku dopravy za oknem už rozhodně nebylo brzy. Ani teď za denního světla, ho neomrzelo ji pozorovat, a ani teď nedokázal dostat z hlavy včerejší myšlenky. I když dnes se zdály ještě nepatřičnější, stejně jako celá jejich hra. Vzdálená, něco jako sen. Něco co se obvykle nedělá. nereálná a zvláštní, z dnešního denního pohledu. Ale i proto snad byly vzpomínky na ni tak vzrušující. I když už věděl, že by bylo podivné a nepřirozené v ní teď pokračovat.
Náhle otevřela oči, tak, že se, ztracen v myšlenkách, skoro lekl. Zorientovat se jí trvalo jen chviličku, poté se nejistě usmála.
„Dobré ráno,“ popřál jí tiše.

„Dobré ráno,“ měla na jazyku, ale nakonec to spolkla. „Promiň za to jak ležím,“ chtěla mu říct, ale i v tomto případě zůstala zticha. Vzpomněla si na včerejšek. Cítila to, co večer, ač zrovna na ty pocity si vzpomínat nemusela. Ty si uvědomila hned po probuzení, spolu s úlekem z toho, jak se k němu zjevně v noci „nastěhovala“. Usmíval se na ni, mile, tak, že ji to naplňovalo nadějí, kdyby…
„Kdo nic neriskuje, nic nezíská,“ pomyslela si a naklonila se k němu. stačilo několik centimetrů. Zlehka přitiskla rty na jeho. Na chvíli, dvě tři vteřiny. Opatrně, snad až komicky, vzhledem ke včerejšku. Znovu se odtáhla a otevřela oči. bála se jeho reakce tak moc, jako za celý včerejšek ani dohromady ne. Kvůli takové hlouposti…
Zvedl ruku a pohladil ji po tváři načež si ji k sobě přitiskl. Líbal ji, jemně, taky snad opatrně, jako by se bál něčeho, co by mohl zkazit. Hladil ji ve vlasech a i ona se dotýkala jeho tváře. Byli nazí, vedle sebe v jedné posteli, ale přesto, nebo možná právě proto nebylo kam spěchat. Trvalo dlouho, než se se svými polibky přesunuli jinam, na tváře, na krk, později níž. Nedokázal odhadnout kolik času uplynulo, než se napůl posadila napůl položila nahoru na něj. Ani se o žádný odhad nepokoušel. Hladil ji po zádech, její ruce bloudily po jeho hrudníku. Dávali si na čas, tak že ji brzy chtěl ještě víc, než předešlého večera, i když tentokrát bez žádných her, bez žádných provokací. Když se potom konečně trochu nadzvedla, aby do ní mohl vstoupit, bylo snad už poledne, ale to ani jeden z nich neřešil. Zaklonila hlavu a zaryla prsty do jeho ramen. Dočkal se odpovědí, které ho večer před tím napadly. Viděl její tvář když se přestala ovládat, slyšel ji. A když potom později jen tak leželi, jako by kromě nich nebylo nic, jako by celý svět neexistoval, zapomenul na ně a oni mohli zapomenout na něj, doufal, že to neviděl naposledy. Měla hlavu opět položenou na jeho rameni, jako když se probudili, a opět mlčeli. Ale tentokrát už doufal, že ví, co chce. A pokud se nepletl, bylo to to samé, co chtěl on. Alespoň pro tuhle chvíli, pro ten čas, než se budou muset vrátit zpět do života, k problémům, které budou muset řešit, ke všemu, co je ještě čeká, chtěl její blízkost, chtěl nebýt sám. A potom, když budou mít štěstí, kdo ví.