Láska z šesté třídy

„ Tak a to bychom měli…“ Michal si utřel s radostí upatlané ruce do hadru a hrdě odstoupil od naleštěné motorky, která zase jednou po dlouhé době dostala pořádnou údržbu. Hodil na sebe lehký sportovní úbor, pro jistotu připnul na zadní část sedačky helmu pro spolujezdce a vyrazil na svou delší zkušební jízdu.

Byl překrásný letní den, ve kterém se horký vzduch jen tetelil svými pětatřiceti stupni. Mašina poslušně předla a on byl víc jak spokojen. Zakrátko opustil město a chvílemi otevřel karburátor mašiny naplno. Příjemně chladivý vzduch mu pronikal každou skulinou oblečení a on měl pocit nedostižitelného krále silnic. V táhlé zatáčce elegantně položil stroj napravo, nalevo a ve stotřiceti probzučel dobře klopenou zákrutu.
V dálce při krajnici se zabělal světlý bod a on rychle nedokázal identifikovat, o co vlastně jde. Až po chvilce se dalo rozeznat ženskou, nebo lépe řečeno dívčí postavu s rukou vyhozenou do prostoru. Uzavřel přísun paliva a jeho oř v tichém vrnění doplul až k tomu přitažlivému stvoření.

„ Kam to bude, krásná vílo…“ zahučel otázku zpod přilby, aniž by si ji byl sundal.
„ Vzal byste mě kousek s sebou? Potřebuji se rychle dostat do Domažlic…“ malinko znejistěla panenka v květovaných šatičkách a přešlapovala rozpačitě, jako by uvažovala o tom, zda udělala vůbec dobře, že si stopla právě motorku.
„ Do Domažlic sice nejedu, nebo jsem to aspoň neměl v úmyslu. Ale s sebou vás kousek samozřejmě vzít mohu…“ stáhl si opatrně přilbu, srovnal si rozcuchané vlasy a najednou začal mít takový zvláštní pocit, že tu krasotinku odněkud dokonce zná.
„ Michale...?“ vyslovila jeho jméno jako by na zkoušku, co to s ním udělá. „ Jsi to opravdu ty?“ najednou to milé stvoření s úlevou vydechlo svou otázku.
„ Jsem...ale…“ překvapeně odsouhlasil.
„ No? Ty si na mě už fakt nepamatuješ?“ provokovala. „ Byla jsem přeci tvá veliká láska v šestý třídě. Už jsi na mě opravdu docela zapomněl?“ usmívala se mile.
„ Alena Bílková...“ vydechl. „ Alenko!“ to už radostí vykřikl... „Tak mě přeci můj vnitřní pocit nezradil.“
„ Michale, ty kluku jeden.“ radostí si přikryla ústa.
„ Ty jsi pořád stejný! Kolik roků jsme se to vlastně neviděli?“
„ No nejmíň dvanáct, patnáct let to už bude, jasně. Hned po ukončení školního roku jsme se přeci stěhovali. Ale povím ti upřímně, Alenko, že je z tebe kočka k pohledání…“ sekl poklonu a mašinu hodil na stojan.
„ Vidíš, vidíš, jak se šidíš. Neměl jsi mě tenkrát opouštět…“ přijala podávanou cigaretu.
„ Jo, tobě se to lehce povídá. Ty určitě ani netušíš, co si se mnou naši vytrpěli. Ale co, to je už všechno stejně jen loňská voda. Jsi už vdaná? Máš děti?“ chrlil ze sebe jednu otázku za druhou.
„ Byla jsem, ale děti, bohužel, nemám. A jak jsi na tom ty?“
„ I já jsem byl ženatej a děti mám. Tedy kluka uličníka, toho mám u sebe. Moje bejvalá se mně jaksi zapomněla před třemi roky vrátit z Jugoslávie a já do dneška pořádně ani nevím, kde se vlastně toulá.“
„ A novou známost už máš taky?“ špitla netrpělivě další otázku.
„ Abych byl upřímnej, tak ani ne…“ bylo na něm okamžitě vidět, že jej malinko zaskočila.
„ Hm. Já taky ne. Ty tomu asi nebudeš věřit, ale teď zrovna jedu na svou první seznamovací schůzku do Domažlic...“
„ Cože? Kam že jedeš? Na jakou seznamovací schůzku a proč vlastně?“ vyděsil se.
„ No, tak...na inzerát. Blbý že? Vidíš, jak hluboko jsem klesla ve svých faktických možnostech?“ zašlápla nervózně nedopalek cigarety v prachu krajnice.
„ Ty a na inzerát? Slyším vůbec dobře? O tebe se přeci mužský musejí přímo prát!“
„ Možná, že se někde perou, ale ke mně se to tak nějak ještě nedostalo. A abych byla úplně upřímná, tak ani sama nevím, co mě to vlastně popadlo. Nechala jsem se umluvit Janou. To je moje kamarádka z práce…“ vysvětlovala překotně.
„ Alenko, ty moje lásko nešťastná! Neříkej mi, že po týhle šťastný náhodě ještě opravdu chceš do těch Domažlic? Nemáš náhodou taky pocit, že tohle naše setkání spunktovala sama štěstěna vyšší moci?“
„ Co to povídáš za hlouposti?“ špitla a tvář jí ztemněla krásným ruměncem.
„ Jasně že!“ zakřičel radostí. „ Vykašli se na nějakej inzerát! Akorát si nechtíc naběhneš zase nějakýmu lumpovi, kterej tě jenom využije pro svý chtíče, a když se tě nabaží, tak tě taky s přehledem pustí zase k vodě. Slyšíš, já si tě ihned vezmu k sobě a bez jakýchkoliv podmínek, fakt. Bydlím tady kousek! Slyšíš, co ti navrhuju? A mě aspoň znáš a víš, že se ti nemůže s určitostí nic, ale vůbec nic špatnýho přihodit. Bydlím sice s maminkou, ale ta je fantastická, uvidíš sama. A kluk? Pravda, je to dareba, ale takovej správně poctivej a klukovskej. Určitě se ti bude taky líbit. No tak, co říkáš tomu skvělýmu návrhu?“ konečně v očekávání ukončil svou slovní kulometnou palbu, při který Aleně nedal vůbec žádnou šanci k nějaké reakci.
„ Michale, ty seš pořád stejně krásnej poděs. Víš co? Zajedeme si někam na kávu a ty mi dopřeješ malinko času k nadechnutí, ano? Teď mám fakt pocit, že jsem nějaká nedokrvená chudinka z periferie, o kterou se musí každý postarat.“
„ Chudinka a ty? Já se střelím do kolena. Ty seš moje největší sluníčko a pamatuj si, že já poslechnu ten prazvláštní prst osudu a už si nenechám tuhle šanci nikdy nikým vzít!“ poskakoval, jako by mu Ježíšek v předstihu nadělil vytoužený vláček.
„ Michale, ale ještě jsem tady i já. Na to, prosím tě, taky nezapomínej.“
„ Já vím, promiň. Tys vlastně chtěla do těch blbejch Domažlic, že?“ zvadl naoko tak silně, že jej Alena konejšivě pohladila po vlasech.
„ Alenko...“ vydechl škemravě.
„ Tak kam mě tedy svezeš?“ přikryla mu packou rty a šeptla otázku.
„ Pojď honem...někam, někam zajedeme. Já nevím... nasaď si prosím blembák…“ začal se plašit, jako by se na něj přímo nečekaně řítil sám konec světa.

Alena již neřekla vůbec nic. Na prsou ji hřál překrásný pocit určitého ulehčení. Zasedla a pevně se jej chytla kolem pasu, až jí tělem projelo lehké zamrazení. Michal prudce vyrazil, i když v ten moment neměl vůbec tušení, kam to vlastně bude. Musel se hodně zkoncentrovat, aby si vzpomněl na kiosk u nedalekého písáku, kde navíc byla daleko široko vyhlášená nuda pláž i s ledasčím k vidění. Mašina rychle pochopila jeho úmysl a zařvala radostí.

„ Michale! Michale prosím, vždyť máme dost času. Nešil, já ti už opravdu neuteču…“ křikla mu přes rameno a on okamžitě zpomalením zareagoval na její prosbu.

Po čtvrt hodince dorazili na místo a ona ještě vůbec nic netušila. Michal zaparkoval strojovnu mezi desítky ostatních a oba se soustředili na velikou reklamní ceduli, lákající hosty třpytící se sklenicí plnou kostek ledu. Nabrali správný směr a dlouho taky nebylo nic podezřelého vidět. Teprve když prošli ostrým ohybem, narazili na první naháče.

„ No Michale...“ vydechla zděšeně. „ Viděl jsi to?“
„ Jo, jo…“ mávl ledabyle rukou. „ Tady je to normálka. Chovej se úplně přirozeně a maximálně si pohledem situaci vychutnávej.“
„ Ale to my se taky musíme...“
„ Nemusíme...ledaže by ses neodolatelně taky chtěla smočit?“
„ Michale, to snad nemůžeš ani myslet vážně?“ zarazila se.
„ Pojď, ty mudrlante ustrašenej, už jsme na místě…“ ukázal směrem ke stolku, kde bylo dokonce i několik volných míst.
„ Michale, tohle jsem ještě nikde nikdy u nás neviděla...“ zase šeptla.
„ A líbí se ti to?“
„ Ani nevím?“
„ Tak, co si dáme?“ zeptal se, jako by to kolem bylo víc než normální.
„ Já, já si dám kávu a něco děsně studeného k ní…“ rozhodla se.
„ Studeného? Má to bejt zmrzlina, nebo taky něco k pití?“
„ Raději bych tu zmrzlinu…tedy jestli ti to nebude vadit...“
„ Dostaneš všechno na světě…“ nedal jí pomalu ani domluvit a šťastně se usmál.
„ Tak povídej, ty můj sladkej zázraku…“ hned vychrlil otázku, sotva dosedli na rozpálenou židli. „ Co děláš, co bys chtěla dělat a s jakým padouchem jsi se to vlastně rozvedla?“
„ Počkej, počkej příteli, seš fakt jak utržená lavina...“
„ No tak, nech už toho nahatýho chlapa na pokoji a raději se pekelně soustřeď, prosím, na mě…“ chytil ji lehce za ruku.
„ Michale, ty seš ale. Proč mi aspoň malinko toho nevinného pohledem nedopřeješ? Je to přeci zadarmo a ty mě sem už stejně asi nikdy nevezmeš…“ usmála se vyčítavě.
„ To bych zase tak nahlas netvrdil…“ zvedl výhrůžně ukazováček.
„ Pracuji jako plánovačka v jednom strojírenském podniku. Jsem docela spokojená. Tenkrát jsem si vzala Honzu Kudláčka. Určitě si na něj ještě pamatuješ.“
„ Ten sakramentskej padouch! Měl na tebe vždycky spadeno a několikrát dostal dokonce ode mě za to pořádně do zubů. A proč vám to vlastně neklaplo?“
„ Víš, po delším čase jsme konečně čekali rodinu. Ale bohužel, malá při porodu zemřela a já na tom byla dlouho moc špatně. A on to prostě psychicky po čase vůbec nezvládl. Tak jsme to raději po vzájemné dohodě zabalili dřív, než by nám to přerostlo přes hlavu...“
„ Hm. To je mi fakt moc líto. A jak dlouho už to je?“ položil otázku a musel se podívat za kolemjdoucí skutečně výstavní kočkou.
„ Michale!“ okřikla jej šeptem.
„ Promiň. I já jsem tady poprvé a taky musím zápasit se svou nevinnou přirozenou zvědavostí...“
„ Do očí se mi dívej, ty svůdníku jeden…“ zakabonila se přísně a vzala si jeho ruku do své. „ Je to už taky třetí rok, co jsem sama.“
„ A v čem je problém? Proč sis někoho už dávno nenašla?“ zeptal se malinko nejistě.
„ Povídala jsem ti, že jsem na tom byla víc jak zle. Přes rok jsem žila jak ve snu, než mě z toho doktoři zase pomalinku dostali. Pak jsem už nikdy nenašla odvahu. Holky z práce vymýšlely spousta volovin, ale nechtěla jsem, nešlo to. Víš, i dnes, zrovna teď ve mně ještě sedí něco jako veliký ostrý balvan.“
„ Myslím, že ti, holka, opravdu rozumím. Já jsem taky nakonec zůstal na ocet. Všechno asi chce svůj nutnej čas. Dlouho jsem se litoval a nemohl vůbec pochopit, proč nám to udělala. Jako v horečce jsem pátral, slídil, vyptával se těch, kteří tam s ní byli, až jsem byl pomalu všem jen k smíchu. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem pochopil, proč se ani neozvala. Byl to pro ni asi nejpřijatelnější způsob rozchodu. A hlavně se nemusela při tom žádnému z nás podívat do očí, ani nikomu nic dlouze a trapně vysvětlovat…“ povzdechl si nahlas.
„ Je to na tom světě někdy silně nespravedlivé, že? A čím ses za ty roky stal ty?“
„ Já?“ mávl rukou. „ Já už byl snad vším. Mistrem v provozu, šéfem dopravy, řidičem kamiónu, náměstkem ředitele a teď beru plat za funkci technologa. Nenaříkám si. Plat mám pěknej, práce mě baví, nikdo mě netejrá. Nakonec i bydlení je fajn a jak jsem říkal, s mámou se mi žije opravdu dobře. Jenom ten můj kluk asi není tak úplně spokojenej. Máma je máma a stačí málo mezi dětmi a už šílí. Taky jsem udělal pokus přijít domů kdysi s nějakou kočkou. Ale znáš to. Když viděla, že žiju s matkou a dítětem navíc, tak byl amen tma.“
„ Opravdu?“
„ Věř mi to. Pravda, taky asi jsem tomu výběru asi moc nedal. Ale já v podvědomí moc dobře věděl, proč to chce tenhle klídek…“ lišácky se usmál a pohledem se zavrtal pod tmavá skla jejích brýlí.
„ Co chceš ode mě slyšet. Já, já jela přeci do...“
„ Já vím a je moc dobře žes tam nedojela.“
„ Opravdu si to myslíš?“ špitla tak trochu nejistě, jako by sama ještě nevěděla jestli se má radovat či strachovat.
„ Fakt. Já se znám, věř mi?“
„ To předpokládám...stejně to byl určitě hloupej a dost praštěnej nápad!“ mávla sama nad sebou rukou.
„ Tak co? Půjdeme se spolu vykoupat, nebo raději vyrazíme na oběd?“ nadhodil demokraticky stavěnou otázku.
„ Michale, ty seš ale lump. Koupat bych se šla hned, ale nahá? Promiň, to teď prostě nedokážu. A jet s tebou k tobě domů…“ nadechla se…“ je pro mě ale skoro stejně velký problém...“
„ Poslyš, ty vybíračko nerozhodná. Jiná alternativa se ti zatím nenabízí, takže si prostě musíš vybrat z toho menšího zla, víš?“ lehounce jí zmáčkl nepochopitelně studenou ručku.
„ Opravdu musím?“ nazvedla si brýle a podívala se mu do očí.
„ Prosím tě o to...“ rychle změkl.
„ Tak to raději risknu s tím obědem. Musíš mi ale slovem slíbit, že to všechno je nezávazné a taky, že pravdivě doma vysvětíš všechno o nás dvou.“
„ Tak na to můžeš vzít co chceš. Co by mně to přineslo, nějaký přesvědčování nebo vymýšlení si? Jestli spolu máme nějakou šanci, tak jen když budeme oba moc chtít, že?“ zvednul se ze židle.
„ Máš pravdu…já, já to taky tak vidím…“ zavěsila se do něj.

Když je vzal zase osvěžující a příjemně chladivý vítr do své náruče, bylo jim spolu moc fajn. Ona se na něj tiskla, jako by s ním takhle jezdila odjaktěživa a on si zase začal velmi živě představovat reakci své ustarané matky i malého dareby. Ale byl si skoro jist, že budou oba po chvilce přijati s otevřenou náručí. Pravda, jak se vzdálenost k domovu zkracovala, zkracovala se i Michalova jistota. Uvědomil si, že nějaké to překvapení se fakt vyloučit nedalo.

„ Neměli bychom si to ještě pořádně rozmyslet?“ zaslechl hlasitou pochybnost i zezadu a jemu bylo rázem jasné, co se asi v její dušičce taky děje.
„ Rozmyslet a co? Nemáme si co rozmýšlet, protože přeci vůbec o nic nejde. Jsi moje spolužačka a veliká první láska z šestý třídy. To stačí pro všechno a ostatní se za chvilku uvidí…“ houknul do větru.

Zakrátko vjel do otevřených vrátek a mašinu zaparkoval na obvyklém místě. Ani spolu nestačili vyjít na chodníček k hlavním dveřím a už byl slyšet hlas matky, která se radovala, že přijel tak akorát k obědu.

„ Maminko, připrav jednu porci navíc!“ křiknul do okna. “ Přivezl jsem sebou vzácného hosta…“ oznamoval radostně.
„ Co že jsi přivezl?“ nepochopila okamžitě a pro jistotu se vyklonila ještě víc z okna.
„ Hosta, maminko, hosta…“ trpělivě opakoval.
„ No Michale?“ skoro se lekla. „ A co tak najednou? Proč jsi mně nic předem neřekl?“ zaslechli spolu a on ji jen stisknul ručku a s rozhodností táhl za sebou.
„ Neřekl, protože jsem to sám nevěděl? Ber to jako příjemné překvapení. Doufám, že se mně to opravdu povedlo?“
„ To teda...jen pojďte dál…“ a zase zmizela v okně.
„ Michale, neměla bych raději...“ nejistě začala Alena.
„ Neměla. A proč se chvěješ? Odchvěj se, jdeš přeci ke svým k přátelům a né do jámy lvový. Tady opravdu nejsi v Domažlicích…“ vzal ji poprvé přátelsky kolem ramen a políbil na pobledlou tvář.
„ Když já ti opravdu nevím…“ špitla její malinká dušička.
„ Ale já jo…pojď…“ táhl ji zase s jistou rozhodností za sebou.
„ Tak vás pěkně vítám. Bendová. Já jsem Michalova maminka…“ usmála se matka a očima přejela její exteriér a znova se spokojeně usmála.
„ Alena Bílková, bývalá Michalova spolužačka…“ zhoupla se malinko v kolenou.
„ A moje první veliká láska v šesté třídě, maminko... pamatuješ?“ zdůraznil významně.
„ Jó, tak to tedy byla ona? Teď už aspoň vím, proč ses s námi tenkrát nechtěl za nic na světě stěhovat a pořád jsi nám vyhrožoval, že nám stejně utečeš z domu...“ prozradila na něj.
„ Jo. Přesně tak to bylo…tady před tebou stojí živý a musíš sama uznat, moc krásný důkaz mého tehdejšího pomatení mysli. Doufám, že teď už mé divoké chování taky malinko chápeš...“ vysvětloval bez váhání.
„ Tak to tě už skutečně chápu. Pojďte, Alenko, a posaďte se, ať nám to jídlo nevystydne. Míšo honem, tak kolikrát tě ještě musím volat?“ houkla přísně do vedlejšího pokoje.
„ Vždyť já už jdu, babi. Ty vůbec nevíš, že sem to tam musel dodělat?“ zarazil se hned mezi dveřmi, když si všiml, že nejsou sami.
„ Pojď ke mě, ty náš umělče. Tohle je Alena. Hezky se s ní pozdrav.“
„ Ahoj…“ natáhl packu zapatlanou od vodovek. „ Ty mně teď budeš dělat maminku?“ zeptal se trochu s pochybovačným tónem a svůj odborně zkoumavý pohled už z Aleny, které se evidentně necítila dvakrát dobře, nespustil.
„ Já jsem jen Míšo přišla...“
„ Michale, nejdeš na to náhodou moc zhurta? Ještě ani nevíme, jestli jí bude u nás vůbec chutnat…“ rychle vběhl do Aleniných rozpaků Michal, za což sklidil její vděčný pohled.
„ To teda bude. Naše babička totiž vaří nejlíp úplně ze všech babiček, abys věděla…“ důležitě konstatoval a podanou ruku pořád ještě pevně držel v té své malinké.
„ A líbila by se ti Alenka?“
„ Hm, vlasy má jako princezna...a hezký ruce má taky...tati, tak modrý oči jsem ještě opravdu neviděl…“ špitl přemýšlivě.
„ Takže, když tě tak poslouchám, ty bys ji asi docela bral, že?“ dotíral otec.
„ A ty nemáš muže?“ vysekl drsně otázku, aniž by tu otcovu poznámku bral nějak vážně na vědomí.
„ Nemám, Míšo, nemám…“ šeptla rozpačitě.
„ A nějaký děti?“ pokračoval v důsledném rozkladu její dospělé osoby.
„ Ani děti, Míšo...“ odpověděla již silně nervozní Alena, kterou otevřené a fundované otázky toho zvědavého caparta dostávaly očividně na kolena.
„ A jak to, že znáš mojího tatínka a nepřišla si dřívejc? Proč? Když víš, že já žádnou maminku už dlouho vůbec nemám?“ zamračil se.
„ Ale já to opravdu Míšo nevěděla…“ omlouvala se zoufale. „ Já to vůbec netušila a tatínka, toho jsem dneska potkala skutečně jen čistě náhodou...“ kolem nosíku jí vyrazily jasně viditelné krůpěje potu.
„ A zůstaneš tady s námi?“ vyřkl otázku skoro víc jak prosbu.
„ Když já to ještě opravdu nevím. Ani nevím, jestli bys mě vůbec doopravdy chtěl a pak, co by tomu asi řekla tvá babička?“
„ Babi, co tomu teda říkáš taky ty?“ konečně pustil její ruku, která se jí začala už silně potit.
„ Já říkám, že se to v klidu všechno ukáže. Ale teď honem ke stolu, nebo se začnu opravdu zlobit…“ zamračila se na oko zase ona.
„ Tak jo…“ skočil si na svou židli a netrpělivě zaťukal lžící o talíř.
„ Michale!“ vrhnul přísný pohled otec. „ Co ty tvoje umělecký ruce?“
„ Já se tati fakt bál, aby mi to tady nevystydlo…“ vysvětloval diplomaticky, ale pro jistotu sjel ze židle a zmizel v koupelně.
„ Je úžasný...“ vydechla Alena. „ A dokáže jednoho přivést do pořádného pocení.“
„ Nesmíte se na něj, Alenko, zlobit. Je to upřímný dítě, které to taky bez mámy nemá tak úplně jednoduchý.“
„ Ale kdež…“ mávla rukou. „ A prosím, nevykejte mi.“
„ Dobře, Alenko...stačí?“ čekala s další plnou sběračkou polévky nad jejím talířem.
„ Stačí, jistě že stačí. Nejsem opravdu žádný mimořádný jedlík.“
„ Zato já jó…“ opřel se Michal s ještě mokrýma rukama o její židli a nemohl z ní spustit, ty svoje velký kukadla.
„ Tak sedej, mudrlante…“ vyhnal jej táta ke stolu.
„ Chutná ti?“ zeptal se, hned jak Alena spolkla druhou lžíci polévky.
„ Je moc dobrá...“
„ To je bezva, viď tatínku…“ mrknul na něj spiklenecky a on jej pod stolem nakopnul tak, až bolestivě sykl.
„ Michale, ale teď už koukej jen do svýho talíře!“ pokárala jej babička.
„ Uměla bys to taky tak uvařit?“ nebral ji zase moc na vědomí.
„ Bojím se, že asi ne…“ přiznala se Alena bez dalšího mučení.
„ To neva a nebuď smutná. Naše babička, ta tě to určitě taky naučí a my s taťkou to zatím určitě nějak vydržíme. Viď tati…“ zase na něj mrkl.
„ To bys to opravdu pro mě udělal?“ usmála se Alena.
„ Jasně, že udělal...“ spokojeně konstatoval a konečně se vrhl s plnou koncentrací na svůj talíř a Alena se již jen spokojeně usmívala.
„ Tak co tomu zbojníkovi říkáš?“ položil Michal netrpělivě Aleně při kávě zase tu svou rozhodující otázku.
„ Ten je tak správnej, až je to neuvěřitelný. A co mě skoro šokovalo, že je ti tak šíleně podobný...“
„ No vždyť je to taky můj kluk…“ hrdě prohlásil.
„ Víš, když promluvil, tak jsem tě prostě viděla jako tenkrát v tý naší třídě…“ usmála se.
„ To je moc dobře…“ spokojeně si srknul kávy.

Babička si vylovila potřebné informace, aby se v celé záležitosti dokázala spolehlivě zorientovat a pak je nechala s teplou bábovkou o samotě.

Z Aleny každou další minutou mizela nervozita a po dvou hodinách se již skoro chovala, jako by tam byla odjakživa doma. Ve vzájemné diskuzi společně umyli nádobí a za náčelnického křiku Míši následně vyrazili na svoji první společnou procházku.
Když se za necelé čtyři hodinky vrátili domů, bylo jasné, že to Alena nebude mít vůbec lehké, kdyby se chtěla náhodou rozhodnout k odchodu.

„ Michale, ale jak si to vlastně představuješ? Já přeci tady nemůžu hned první den zůstat u vás na noc?“ vyděšeně reagovala na Michalův návrh.
„ Opravdu ne? A to jako proč? Kvůli babičce, nebo snad kvůli Michalovi?“
„ Tak, obecně. Prostě se to vůbec nehodí...“ rozhodila nerozhodně ruce.
„ Nehodí? A to jako komu?“ nedokázal si to v té své zmatené hlavě rychle srovnat.
„ Netrap mě, prosím. Je mi s tebou, s vámi neuvěřitelně dobře, jak už mi dlouho nebylo…“ pokračovala. „ Ale“
„ Tak žádný ale. Prostě to nepřipustíme a basta! Svoláme rodinnou radu a ona rozhodne, souhlasíš? Nejedná se přeci o organizaci nějakých nepřístojností. Vůbec nechápu, proč bys tady nemohla přenocovat bez jakýchkoliv výčitek svědomí?“
„ Bude spát se mnou…“ zajásal Míša hned, jakmile se přednesl návrh, a vystartoval na její klín. “ Už jsem si vždycky přál spát s maminkou…“ zatleskal tak spontánně a šťastně ručkama, že ani Alena už neměla odvahu k nějakým protestům.
„ Jasně, Míšo, ale musíš se taky zeptat Aleny, jestli ona taky bude chtít...“
„ Viď, že budeš?“ zaškemral a zavěsil jí paže kolem šíje a rychle zapletl prstíky na druhé straně do sebe a ty svý bezelstný kukadla do těch jejích zabořil takovým způsobem, že Alena vlastní slzičku dojetí skoro nedokázala udržet.
„ Tak jo. Tobě se snad nedá opravdu nic odepřít…“ usmála se a políbila jej na čelo.

V ten večer Míša skutečně poctivě čekal, až k němu Alena přijde. Ještě dlouho bylo z pokoje slyšet, jak si spolu povídají a občas se i hlasitě zasmáli.

Uběhly nekonečné čtyři týdny a Alena se stala i za tak krátkou dobu neodmyslitelným členem jejich rodiny. Mezi tím spolu vedli snad denně telefonické hovory tak dlouho, až konečně dozrál čas a ona přijela se svými dvěma kufříky a vagónem dobrých předsevzetí, které měly vést k naplnění jejich společného štěstí. Dokonce nastoupila i v závodě, kde pracoval Michal, a jemu se povedlo, že zasedla přímo v jeho oddělení. Jenom svůj starý byt si ještě nechtěla pro jistotu odhlásit. Babička i Míša, ji přijali bez výhrad za svou.
A když se po jejím příjezdu chystala první společná noc, tak to nikomu ani nepřišlo divné, že Michal připravil s největší pečlivostí jejich společnou ložnici. Jenom oni dva z toho byli víc jak nervozní. Ano, jen oni dva věděli, že to s bídou spolu dotáhli na krátké něžné pohlazení a letmý polibek. Je také samozřejmé, že ubíhajícím časem silně narostlo jejich vnitřní napětí.

„ Myslím, Alenko, že bychom už taky měli jít pomalu na kutě, co tomu říkáš?“ zašeptal po skončení nekonečného televizního filmu.
„ Asi ano...dneska jsem zmordovaná jako malé kotě…“ přiznala se. „ Ale jak jsi naše spaní vlastně vyřešil?“
„ Jak vyřešil? Normálka přeci. Ložnice je připravená, postele čerstvě povlečený, okno otevřený...“ usmíval se.
„ Ale Michale, my dva jsme spolu přeci…“
„ Alenko moje zlatá, už tě to zase chytá?“
„ Já se z tebe zblázním. Tady u vás se všechno odvíjí tak nebezpečně normálně, až z toho jeden může fakt dostat rychle pořádnej strach.“
„ Strach? Ty si snad po té dlouhé době ještě pořád ze mě děláš legraci?“ hrál si na perfektně nic nechápajícího.
„ Nedělám. Copak ti opravdu nedošlo, že jsme se nestihli ani pořádně políbit? Copak je ti úplně jedno, že se vlastně po té intimní stránce vůbec neznáme?“
„ To víš, že mi to tak úplně jedno zase není, ale k tomu, když tedy budeš chtít, budeme mít právě tu nejlepší příležitost. Už jsi zapomněla, že se spolu známe sto let?“
„ Michale a ty se opravdu ničeho nebojíš?“ vrhla na něj svůj nechápající pohled.
„ A měl bych? Copak se chystáme na nějakou rizikovou operaci?“
„ Začátek společného života, to je vždycky něco jako riziková akce. A co když si v posteli spolu nebudeme vůbec rozumět?“ sklopila stydlivě zrak.
„ Jak, nebudeme rozumět?“ hrál si vytrvale dál na nic nechápajícího blba. “ Jak si dva, kteří se opravdu milují a mají za sebou všechno to co my, jak si nemůžou v posteli rozumět? Přece oba snad budou dělat jenom to, co se jim líbí, nebo po čem už tak hrozně dlouho touží. Nebo mě snad chceš přesvědčit o tom, že se nacházím snad na vedlejší koleji?“
„ Určitě ne. A co když ty toužíš tak dlouho po úplně něčem jiném než já? Co když se tobě líbí úplně něco jiného, než se líbí mě?“ nedala pokoj ve svých pochybách.
„A kdy to jako podle tebe zjistíme? My dva se přece nemůžeme dostat do společný polohy vzájemného strachu. Myslím si, že v naší situaci je právě ložnice tím ideálním prostorem k tomu, abysme o sobě zjistili volným a nenásilným způsobem úplně všechno. Nehledě k tomu, že naštěstí oba hovoříme stejnou řečí a taky spolu chceme, slyšíš mě dobře, chceme nastartovat novej společnej život...“
„ Michale, tak se nezlob…“ s povzdechem to raději vzdala, protože cítila, že ty prosté Michalovy argumenty se nedají vůbec nijak zpochybnit. „ Je to na mě asi nějak hrozně rychlý a ta tvoje otevřenost mě někdy, upřímně řečeno, dost nahání strach...“ sáhla po cigaretě.
„ Alenko, nemyslíš, že by bylo daleko horší, kdybys věčně musela číst něco mezi řádky? My jsme prostě takoví. Co si myslíme, to taky říkáme. Já, babička i Míša. Netvrdím, že mám jen správný názory, ale moc tě prosím, reaguj na řečené taky otevřeně a hlavně bez strachu. Tady je a vždycky bude tvoje bašta nejvyšší jistoty! Zapamatuj si to! Všechno, co tě trápí, pojmenuj, ptej se a hovoř o tom tak dlouho, až ti bude úplně jasno. Neznám žádnou hloupou otázku, existují snad jen hloupé odpovědi.“

„ Hm. S tím se nedá nesouhlasit. Asi je to taky v tom, že jsem přišla z úplně jiného prostředí a s jinými zkušenostmi. Já prostě o takovém stylu komunikace a soužití zatím jenom četla. Ale život, ten mi v minulosti připravil úplně jinou realitu.“
„ Myslím, že ani to není žádná tragedie z pohledu perspektivy. Aspoň mě budeš držet trochu na uzdě. Věř mi, že na poctivou otevřenost, na tu si zvykneš daleko rychleji, než na nějaký záludný chytračení…“ vzal její ruku a zvedl si ji ke rtům, až se na něj vděčně usmála.
„ Stejně jsi pro mě pořád tak nějak neuvěřitelně neskutečný...“
„ Tak to asi, Alenko, úplně není. Nehledě k tomu, že když si teď spolu půjdeme lehnout do postele, tak to přeci vůbec neznamená, že se na tebe hned vrhnu a budu tě nutit, abychom se milovali jako o život. I když by se mi to třeba i líbilo, ale proč zrovna tak? Já tě přeci nechci na jednu, nebo deset nocí. Já tě, ty moje lásko z šestý třídy, věř mi to už, já tě chci jen na celej zbytek života! Chápeš to vůbec? Je to tak už kvůli Michalovi, babičce, ale hlavně kvůli mně samotnému.“
„ Ale co láska? Kde ta zůstala?“ špitla.
„ Já tu svoji bezpečně mám a myslím si, že ty svoji, i když asi ještě trochu bázlivou, už máš taky. Jen čas, ten jí musíme ještě malinko dát.“
„ Máš pravdu. I já cítím, že roste. Jen se pořád hrozně a bezmocně bojím, aby to zase nebyl jen nějaký šálivý sen, nebo krásný omyl...“
„ Sen či omyl? Upřímně ti povím, že i já mám pořád ještě víc pocit, že tohle všechno je pouhej překrásnej sen. Ale oba jsme natolik zkušení a staří, abychom věděli, že některý věci prostě musí dozrát. My svůj nastávající život máme, zaplať bůh, jen ve svých rukou. Musíme jen své představy, zkušenosti, sny a přání sladit s možným reálem. Každý si s sebou přinášíme nějaké zkušenosti, přání a obavy. Ale i to prostě musíme překonat a hlavně společně prožít. Nehledě k tomu, že asi celý manželství se budeme vždycky jeden druhému přizpůsobovat, prosazovat se, nebo ustupovat. Takovej je asi i ten úplně normální život, že?“
„ Hm, určitě máš pravdu...“
„ Tak vidíš. A na co se ještě strašit. Nejsem žádnej masochista, ani jinak úchylnej nebo praštěnej nějakou perverzní extravagancí. U tebe jsem si zatím taky ničeho nevšiml. A že jsem neměl dlouho ženskou? Neměl, no a co? A že mně to jako chlapovi chybí? Chybí hrozně moc, ale to není přeci tak nenormální, nebo?“
„ Jistě že máš pravdu.“
„ Alenko, jsem mužskej a né opičák, kterej je vedenej nějakým jasným pudem. A dneska jsem moc rád, že jsem nelovil ženský, protože dneska je to už jen otázka času, kdy si oba dojdeme pro to svý vytoužený. A vůbec není třeba v žádným ohledu nervózně pospíchat. Na co a proč? Tím bychom mohli jen všechno pokazit. Nehledě k tomu, že tyhle věci, mají-li mít opravdovej smysl, tak musí být taky opravdovým přáním obou. A já si počkám, až to bude i tvým přáním a pak se budeme milovat jednou, nebo třeba desetkrát za den či noc...“
„ Ach jo. Spadla jsem asi do něčeho krásného rovnýma nohama a teď začínám mít pocit, že se pomalinku probouzím a pořád tomu moje nitro nechce věřit, že není potřeba vnímat okolní dění s tou přehnanou opatrností, protože jsem se tak bolestivě už jednou spálila. Musíš být se mnou, Michale, prostě hodně trpělivý...“
„ To je bez diskuse. Ale myslím, že to tvoje nitro už přeci jen přešaltovalo. Proč jinak bys odešla z jistého místa? Proč jinak bys přišla s kufříky ke mně? A že jsi nezlikvidovala svůj bývalý byt? Já bych po tvých zkušenostech asi neudělal ani to, cos udělala ty. Prostě dejme věcem volnej průběh a sobě tu nutnou šanci pro to něco. Já ti za sebe a dnes s jistotou i za ostatní mohu opravdu slíbit, že se nestane nikdy vědomě nic, co by tě vědomě ranilo, nebo ti jinak ublížilo. I když u toho malýho ďábla si tak úplně jistej zase nejsem. Ale jak jsem říkal, vědomě ti nikdo neublíží, to je jasný. A my dva, když budeme mít vždycky dost síly spolu zacházet otevřeně, tak se může stát co? Přeci si nemyslíš, že mám zájem si hrát na nějakýho příkazníka, kolem kterýho se bude točit celej svět. I já jsem si ochutnal tu krutou a bezmocnou hořkost samoty a přiznávám se, že moc toužím po ženě, na kterou se můžu spolehnout a ona na mě. Chci mít rodinu, která drží pohromadě a jeden stojí za tím druhým. Chci žít ten nejnormálnější život na světě. A všechno ostatní, věř mi, je už ve svý podstatě nedůležitý. Jsme na tomhle utrápeným světě jenom zlomek sekundy proti věčnosti. A tu si chci vychutnat a né se jí protrápit. Víš, ony už stačí ty nejobyčejnější problémy, který na nás přijdou, a ty na ně předem nemáš vůbec žádnej vliv.“
„ Z celého srdce s tebou souhlasím…“ konečně se malinko uvolněně usmála.
„ Tak v čem je tedy ještě problém?“
„ Asi už jen ve mně. Pojď si lehnout, nebo budeme ráno ostatním jen pro legraci…“ konečně se rozhodla.

Za chvilku byl v tichu noci už jen slyšet šum sprchy a Michal si rychle ještě jednu zapálil...

...tak a teď seš z toho celej vyšinutej, co?...ozvalo se jeho nitro…
Houby vyšinutej. Jen si musím dát bacha, abych toho druhýho svým chtěním tak nějak nepošlapal. Myslím si, že si prožila daleko víc krutosti, než jsem byl ochotnej vůbec připustit. Je to taky jasně cejtit v každým jejím slově. A mohlo by moc rychle dojít k nějaký nechtěný katastrofě.
...v tom máš určitě pravdu. Tvoje slova ti přímo sála ze rtů...
Jestli se mi povedlo ji aspoň malinko přesvědčit, tak je to v pořádku...
...asi povedlo…nevšiml sis, jak dlouho mlčela?
Máš pravdu. Ona se prostě rozhodla vabank. Proto je tady a to ostatní už je víceméně na mně.
...a Míša, ten si ji získal jako první...
Hm. Maminka asi taky. Myslím, že si i budou opravdu dobře rozumět.
...tak jak jsi říkal, chce to nohy v teple a klídek!
Tak to je jasný od samýho začátku. To víš, že budu vedle ní v posteli asi trpět, ale to se musí prostě vydržet!
...to musíš…seknout se můžeš jen jednou s rizikem, že se uvolní lavina v jejím případě s jistotou bez možnosti reparátu…
Jistě, jistě...ona je ti tak krásná, že tomu snad ani pořád nemůžu věřit, že je u mě a že mi tak nějak i patří.
...a myslíš si, že ti už opravdu i patří?
Asi ještě ne tak úplně a tak doopravdy. To rozhodně máme ještě oba kousek cesty před sebou.
...tak to vidíš...
Víš, já ji tenkrát měl fakt hrozně rád. Já jsem se chtěl snad i zabít, když náhle přišlo to stěhování. A teď, když nás náhoda zase svedla, tak to ve mně zabrnkalo, jako by všechno bylo včera. Byl jsem...

„ Michale můžeš…“ doběhla k zamyšlenému muži tichá výzva, která jej okamžitě postavila do pozoru.

Alenu ani nestačil zahlédnout. Ta vzala hned ostrou zatáčku a zmizela v ložnici. Když přišel do koupelny, visely tam její vymáchaný hadříky, které zasněně pohladil. Sám sprchou doslova jen prolétl a už se hnal za ní. Když otevřel dveře, co čert nechtěl, ona ležela na jeho obvyklé polovině, přikrytá až po bradu.

„ Tak tuhle stranu sis vybrala?“
„ Je to špatně?“ špitla.
„ Ale kde že. V podstatě je to přeci úplně jedno. Jenom zejtra přehodíme věci na druhou stranu…“ mávl ledabyle rukou.
„ Jestli ale chceš, tak se bez problémů ihned přesunu...“
„ Alenko, ty moje sladká naděje, nech to tak, jak to je. Když sis podvědomě vybrala, tak je to třeba dobrý znamení…“ sedl si na pelest a odložil si župan.
„ Tak dobře…“ pootočila se na jeho rameno a kukadla stydlivě jezdila po jeho profilu.
„ Nechceš zhasnout?“
„ Jestli ti to nevadí, tak chvilku ještě ne. Dovol mi se na tebe ještě chvilku dívat. Nějak si na tenhle pohled pořád nemohu tak doopravdy zvyknout...“
„ Tenhle pohled?“ podivil se.
„ Hm. Ležím tady s mužským, který mi nejen hrozně moc připomíná moje krásný dětství, ale byl i jeho krásnou součástí. Řekni, není to přímo paráda?“
„ Asi je…“ natáhl ruku a položil si ji na její rameno.
„ Můžu?“ vysunula svou ledovou nohu z pod deky a zašoupla si ji k němu.
„ Můžeš...pane jo, to je takhle vždycky?“
„ Hm. Na to si asi budeš muset zvyknout…“ špitla.
„ Tak mi sem šoupni i tu druhou. Když už budu ohřejvat, tak ať je vezmu obě jedním vrzem.“
„ Tak jo…“ malinko nadzvedla deku a přesunula se k němu hned celá a spokojeně si na jeho rameno položila svou ještě vlhkou hlavu.
„ Ty mě přivádíš přímo v pokušení…“ přivinul si ji lehce k sobě.
„ To myslíš vážně?“ špitla skoro ustrašeně.
„ No a jak jinak? Můj sen se začíná proměňovat ve skutečnost…“ přejel tlapou její rameno a zastavil se až na výběhu zadečku.
„ Je mi moc krásně. Ani najednou nechápu, čeho jsem se vlastně tak moc bála.“
„ To je moc dobře.“
„ Myslíš si, že nám spolu bude pořád tak moc hezky?“
„ Myslím že jo…i když to bude asi moc záležet na každým z nás, že?“
„ Určitě. Michale, kdy ses naposledy miloval?“
„ Hm…“ vydechl překvapeně. „ To už asi časově nedám ani tak doopravdy dohromady…“ přiznal se bez mučení.
„ Je to možné?“
„ Fakt. Jestli se nemýlím, tak bylo to s nějakou...“
„ Neříkej mi to…prosím. Nechci to vědět, není to opravdu důležitý. Chtěla jsem jen vědět, jak je to už dlouho.“
„ No, nějaký měsíc to už bude. A ty?“
„ Nebudeš tomu věřit, ale naposledy se svým mužem. Je tomu už přes dva roky.“
„ Tak to teda máme oba opravdu co dohánět, ty moje děvče uvzdychaný?“
„ To určitě ano…“ přejela mu dlaní přes zarostlou hruď.
„ A už se toho tak úděsně nebojíš?“
„ Teď už míň, než když jsem na to myslela tam v kuchyni.“
„ A chtěla by ses milovat?“
„ Když já to ani tak doopravdy nevím…“ zaváhala.
„ A jak to zjistíme?“
„ Asi když.…ono se o tom Michale tak neuvěřitelně špatně mluví...“
„ Tak já se tě zeptám ještě jednou a když mi hned neodpovíš, tak to znamená souhlas...“ navrhl a hned se znova zeptal.
Odpovědí mu bylo předlouhé mlčení.
„ Víš, že jsi mě ještě tak nějak zamilovaně ani pořádně nepolíbila?“
„ To není pravda. A co to bylo tenkrát na tom hřišti?“
„ Jo tenkrát na hřišti…máš vlastně pravdu. To bylo šíleně krásný...“ povzdychl si zasněně.
„ Tak já to zkusím třeba znovu, jestli to i dneska bude tak hezké…“ zvedla se z jeho ramene a lehkými polibky přes hruď a šíji se propracovala až k jeho rtům.

Bylo to krásné tak, že se mu vzrušením rozbušilo srdce. Jeho paže ji pomalinku objaly a rty znásobovaly sací moment. Po chvilce se vytočila a vrátila se na jeho rameno.

„ Copak?“
„ Nic. Já jenom přemýšlím...“
„ Stává se ti to v takovýhle chvíli často?“
„ Jsem hrozná, viď?“
„ To tedy!“ zahučel, skulil ji na stranu a obrátil na záda. Pokrývku, která znásobovala jen zbytečné horko, zkopal až dolů k nohám. „ Je to nezbytné?“ zatahal ji za cíp noční košilky.
„ Není, ale copak jsem si mohla hned napoprvé do postele vlézt nahá?“
„ Jistě že mohla. Lezeš přeci do své.“
„ Jó, jo. Co by sis asi tak o mně byl pomyslel? Že jsem celá nedočkavá, že?“
„ A jsi?“
„ Ty seš, Michale, fakt hroznej. Můžeš mi vysvětlit, jak se na tohle dá normálně odpovědět?“
„ No přeci, ano lásko moje, jsem hrozně moc nedočkavá...“ zašeptal jí do ouška.
„ Jsem, ale nechci, aby to na mně bylo tak vidět!“ našpulila rtíky.
„ Děkuji. Poslyš, ty proti mně něco máš?“
„ Jak jsi zase přišel na tohle?“
„ No, že nechceš abych to na tobě viděl. Vždyť je tím nekrásnějším, když ti ten, koho miluješ, dává svou vlastní milostnou nedočkavost najevo, nebo se snad zase mýlím?“
„ Určitě se nemýlíš. Neboj, já se tady u tebe pořád ještě učím…“
„ Děkuji.“
„ A za co?“
„ No přeci za to, že začínáš skvělým způsobem překonávat sama sebe…“ učinil první rozepínací pokus.
„ Je to blbý, viď?“
„ Nic není blbý. Jsi jen ty a já. A dělejme jen to, na co máme společně chuť a hlavně se za to nestyďme…“ stihl rozepnout už šestý knoflík a záňadří začalo nebezpečně odhalovat tak dlouho skrývané něžnosti.
„ Michale…“ zaškemrala a chytla jej za ruku.
„ Copak je, drahá…“ nahodil zase svůj nic nechápající výraz. “ Asi se s tím svlíkáním moc mažu, že?“ shrnul jí hedvábnou látku a políbil tak rychle oblinu ňadra, až se celá zachvěla.
„ Michale prosím…“ stiskla jeho ruku ještě pevněji a jemu bylo jasné, že tam musí dát ihned zpátečku.
„ Promiň. Jsem to ale nedočkavej kozel. Problém je v tom, že mně moje nitro našeptává takový nesmyslný bludy, který mi neustále namlouvají, že jsme spolu snad už sto let...“
„ No vidíš a moje nitro se pomalu ještě do mé hlavy ani pořádně nedostalo...“
„ A je to důležitý?“ lehce jí líbal nahé rameno.
„ Hm. Je a asi nejen pro mě, ale pro každou normální ženskou.“ Políbila jej smířlivě. „ I když si fakt tak úplně svou vlastní normálností už dávno jistá nejsem.“
„ Nebuď na sebe tak tvrdá. Daleko důležitější je, že tady vůbec spolu jsme, že se objímáme, že po sobě toužíme. Nemusíš se fakt ničeho bát…“ šeptal nejistě v momentě, kdy se její koleno dotklo jeho rozbouřeného klína.
„ Já bych tě opravdu nechtěla trápit…“ pochopila jeho situaci.
„ Jen si to tak neber. Tak jako já udělám všechno pro tebe, tak věřím, že jsi i ty připravená to samý udělat pro mě…“ šeptal.
„ To mi můžeš věřit…“ ihned něžným přimazlením zareagovala.
„ No tak vidíš, jak je to moc krásný. Cítím, jak ti hoří tělo, cítím jak se chvěje tvoje duše...“
„ Michale...“ zavrněla, ale znova naznačila lehkou obranu.
„ Pojď ke mně…“ rychle změnil polohu a zase si ji položil na své rameno.
„ Michale...prosím…“
„ Copak?“
„ Víš, ze začátku jsem se moc bála, že tvoje maminka je na mě tak moc hodná jen ze zdvořilosti. Ale ono to tak asi není, že?“ vyděsila jej velkým skokem na jinou kolej.
„ Tak to ti mohu zcela poctivě potvrdit a podtrhnout…“ nutil se do klidu. „ Kdyby ona v nás nevěřila a kdyby hlavně nevěřila v tebe, tak tady určitě spolu nejsme. Neumí a nikdy neuměla hrát divadlo...“
„ A Míša, ten si taky na mě rychle zvyká, že?“
„ Až podezřele moc rychle, pacholek jeden. Ten je zrovna takovej. Tos měla zažít, když jsem si jednou přivezl z kina kamarádku...ta od nás vyjela tak rychle, že se ani nestačila divit a já byl ještě nadlouho svému okolí jen pro srandu.“
„ To je fakt. Dítě nedokáže citově lhát.„
„ Máš pravdu…“ políbil ji na špičku nosu.

Několikráte zavrněla a na rozdíl od čilého Michala po delší době, i když se to pro něj jevilo jako totálně nepochopitelné, šťastně usnula. Jemu to trvalo ještě hodně dlouho, než se nad ním zavřela hladina snů. Teprve před svítáním jej probral nezvyklý pohyb. Když zaostřil své ospalé podvědomí, vnímal pohyb Aleniny ruky, která se procházela po jeho těle. Občas její rty jako by ze spánku něco nesrozumitelného zašeptaly. Když se zastavila v jeho klíně pod volnou gumou pyžama, neubránil kmitu šílejícího ohryzku ve svém vyschlém hrdle.

Proklínal svou nevýhodnou polohu, která mu bránila dosáhnout na vytoužená místečka jejího těla. Jako ze spánku sebou silně zavrtěl a ono to skutečně zabralo. I ona změnila polohu a jedno koleno vysunula do prostoru. Její ručka začala to tvrdé něco brát vážně na vědomí. Silně stáhl břicho a jeho předpoklad se naplnil. Dlaň se jí propadla pod sevření prádla.

Michal s úlevou vydechl a dělal, že se jej to vůbec netýká. Jenom občas v rychlém tiku napjal podbřišek a zase povolil, aby jí dal najevo, že jí tímto dílem svého těla bere na vědomí. Alena však na tyto jeho tělesné výkřiky nereagovala. Trvalo ještě nekonečně dlouho, než jeho důrazný znak mužství vzala skutečně na vědomí a pevně jej prsty své ruky objala. Druhá ruka znova vystartovala na jeho hruď.

Teď se odvážil i on k pohybu. Zalovil v ještě pořád rozepnutém záňadří. Spodní ňadro bylo v nedobytném zákrytu jejich horkých těl, ale to druhé, to jako by dost nedočkavě na své pohlazení čekalo. Jen několikrát se jeho prsty něžně prošly po hebounké pokožce a cítil, jak se samotný hrot rychle probouzel. A nejen to. Když v tom rozpustilém dotykovém tanci ještě chvilku pokračoval, najednou zaslechl zřetelné a neuvěřitelné
„ miluji tě...“

Její dlaň, mezi tím prováděla dál svou přesladkou exkurzi, která mu rozbušila srdce a vysoušela pootevřené rty. Sotva se rozhodl pro svůj vlastní dobyvačný výpad, stočila se na bok, zády k němu a tiskla mu svůj nahý, horký zadeček do klína. Ani se nestačil přeladit na novou situaci a její ručka dala všemu rychle ten správný směr.

Jen ucítil důrazný přítlak jejího těla a spalující horko, které jej nasálo v hloubce její utopené komůrky. Sladce zanaříkala. Prsty jedné ručky se přisály na jeho boku a té druhé se zaťaly do bílého prostěradla. Kmitočet statisíce voltů rozezvučel obě těla. Odmítla jeho mazlivé přítlaky a sama zahřměla chtěním, které jej v pár minutách vymetlo ze stupně vítězů. Nezadržitelně se řítil po společné explozi do autu propadlých milenců. Nepomohlo nic. Předlouhá absence a veliké těšení prostě udělalo své.

„ Miluji tě lásko. Bylo to daleko krásnější, než jsem si jen mohla ve svých představách vysnít…“ šeptla, když se znova přimazlila na jeho lesknoucí se hruď.
„ Promiň, já...já nemám asi ten potřebný trénink…“ koktal zmateně.
„ Ale máš, drahý. Ty máš úplně všechno, co si mohu jen přát, milý...“ nedala mu vůbec jinou šanci a zase mu s chutí vložila svůj zadeček do jeho klína.

Mazlivě se po dlouhé době zase propadli do společného snu. Kdy vstala Alena, nevěděl. Ale když se ráno několikráte marně ohnal po otravné mouše a otevřel oči, stála u lůžka s úsměvem bohyně.

„ Drahý, víš že jsi již hodně dlouho ten poslední, co dneska neviděl sluníčko?“ zavrněla.
„ Opravdu? A co to svítí před mojí postýlkou?“ vztáhl k ní paže.
„ Ty seš nenapravitelný lichotník…“ sedla si na pelest a předvedla mu zcela nové kouzlo svého polibku.
„ Takhle bych se chtěl probouzet denně...“
„ Budeš, lásko moje, budeš. Řekni mi popravdě, taky jsi měl v noci tak překrásný sen?“
„ Sen?“ vydechl, protože mu to nesepnulo tak rychle, jak očekávala.
„ Ano, sen...“
„ Ty jsi můj sladký sen…“ přivinul si ji k sobě.
Byli sebou tak zaměstnaní, že si ani jeden z nich nevšiml, že se ještě někdo vplížil do ložnice.
„ A co jááá!“ zaburácel náhle dětský výkřik. „ Já chci taky…“ a s rozběhem skočil mezi ně...
„ Tak a teď už jsme konečně kompletní, že ty můj darebáku!“
„ Mami, řekni prosím tatínkovi, ať mi neříká darebáku, když jsem nestihl ještě vůbec nic zdarebačit…“ stáhl se do náruče své matky, o kterou se on svým lvím dílem zasloužil…

***

www.geper.cz